Bič (nejenom) na Bezáka aneb Jak umlčet kritiky na Slovensku

Normy vydané ve stínu volby papeže

Zatímco pozornost většiny médií, církevních a světských, se pod vlivem "papežománie" soustředí na komín Sixtinské kaple, ze které dnes večer skutečně po 19. hodině vyšel bílý kouř signalizující volbu nového papeže, slovenští biskupové zveřejnili svůj "náhubkový předpis" alias Normy Konferencie biskupov Slovenska ohľadom katolíckych médií a vystupovania klerikov a zasvätených osôb a predkladania katolíckej náuky prostredníctvom prostriedkov spoločenskej komunikácie.

O normách referoval předseda Konference biskupů Slovenska (KBS) arcibiskup Stanislav Zvolenský již na tiskové konferenci po 74. plenárním zasedání dne 12. března 2013 (tisková zpráva ZDE, audio záznam ZDE /oproti tiskové zprávě obsahuje i reakce na dotazy/, reakce na dotazy novinářů zhruba po 10:40 záznamu až do konce), jenže v té době ještě nebyl jejich text k dispozici. Prý ještě musí projít jazykovou korekturou, takže jejich text byl k dispozici až o den později.


Jejich souvislost s kauzou odvolaného arcibiskupa Bezáka

Vystoupení arcibiskupa Stanislava Zvolenského a generálního sekretáře KBS bánskobystrického biskupa Mariána Chovance je zvlášť trapné ve chvíli, kdy se snaží vysvětlit, že přijetí této "náhubkové normy" nijak nesouvisí s kauzou vloni odvolaného a nedávno umlčeného arcibiskupa Róberta Bezáka. Prý tento předpis vyžaduje církevní zákoník (CIC skutečně takové normy obecně předpokládá) a chystal se zhruba rok a půl. Proč si na něj slovenští biskupové vzpomněli teprve teď a proč to působí jako spěch, když se oznamuje vyydání textu, který ještě není hotový, nedokázali přesvědčivě vysvětlit.

Souvislost s kauzou arcibiskupa Bezáka je přitom zřejmá. Róbert Bezák byl podle zpráv médií nedávno umlčen. Dne 27. února 2013 se prý v Římě sešel s generálním představeným kongregace redemptoristů, který mu sdělil požadavek prefekta Kongregace pro biskupy Marc Oulleta, aby se až do definitivního vyřešení jeho působení v církvi zdržel jakéhokoliv vyjadřování v médiích, včetně duchovních promluv (zdroj ZDE). Toto opatření je nepochybně zamířené na jeho pravidelný video-sloupek v časopisu Týždeň (viz ZDE) a na sérii jeho duchovních zamyšlení v televizi TA3 (viz ZDE). Ve druhém případě se jednalo o projekt, kde se s Bezákem počítalo pouze na dobu postní.

Proč bylo třeba proti Bezákovi takto zasáhnout? V prosinci 2012 komentoval své odvolání, ale tyto nové aktivity nijak nezneužíval k vlastní sebeobhajobě. Arcibiskupovi Zvolenskému a spol. vadí už jenom Bezákova existence ve slovenském veřejném prostoru, jeho popularita, která stále přitahuje pozornost. Ačkoliv třeba nebyl součástí oficiální delegace na slovenské cyrilometodějské oslavy v Římě ve dnech 25. - 28. února 2013 (mezinárodní cyrilometodějská konference a Národní pouť), přece média referovala o jeho přítomnosti v Římě. Bezáka se zatím nepodařilo ani diskreditovat (více viz ZDE), ani jej zcela umlčet. Možná až teď.


Připomenutí okolností kolem odvolání arcibiskupa Bezáka

Za pozornost rovněž stojí okolnosti tohoto kroku proti arcibiskupu Bezákovi. Proces odvolání Bezáka probíhal v době, kdy ve Vatikánu kulminovala řada problémů (viz o tom např. ZDE), samotné odvolání bylo zveřejněno den před nástupem papeže Benedikta XVI. na dovolenou v jeho letním sídle. Důvody odvolání dodnes nejsou známé, ačkoliv zásah proti němu byl neobvykle přísný (i ve srovnání s jinými případy vážných obvinění či skutečného provinění jiných církevních představitelů). S papežovým podpisem na jeho předtištěném listu se arcibiskup Zvolenský mohl pochlubit až po dlouhodobém pobytu v Římě na biskupské synodě o nové evangelizaci na podzm 2012 (více viz ZDE). Mluvčí KBS v reakci na Bezákova vystoupení v polovině prosince 2012 nemluvil pravdu (více viz ZDE) a na slovenských církevních webových stránkách je snaha jej alespoň virtuálně "suspendovat" (více viz ZDE).

Požadavek nevystupovat v médiích vydal prefekt mocné Kongregace pro biskupy krátce předtím, než mu byl výkon této funkce pozastaven, stejně jako všem prefektům a předsedům papežských úřadů v době neobsazeného papežského stolce. Nepochybně zde byla také souvislost s Národní poutí Slováků v Římě ve dnech 26.-28. února 2013, včetně návštěvy státních představitelů (slovenský prezident Gašparovič byl jednou z vůbec posledních státních návštěv u papeže před jeho odstoupením).


Arcibiskupové Bezák a Sokol u výslechu na policii

Nabízí se však i další souvislost. Slovenská policie totiž v těchto dnech začala vyšetřovat pochybné finanční hospodaření Bezákova předchůdce arcibiskupa Jána Sokola. Zatímco arcibiskup Bezák an policii vypovídal již 20. února 2013, Ján Sokol strávil na policii několik hodin v úterý 5. března 2013 (viz např. ZDE). Možná panovala obava, aby arcibiskup Bezák v médiích nekomentoval průběh tohoto vyšetřování a finanční nesrovnalosti v době svého předchůdce. Ostatně už dříve jsem tvrdil, že snaha odříznout jej od případných kompromitujících materiálů o pochybném financování, zamezit mu jejich další vyšetřování a případnou snahu, aby dočasný správce trnavské arcidiéceze Ján Orosch zajistil, aby už nic neuniklo do médií, mohla být jedním z motivů Bezákova sesazení (viz ZDE).

Zajímavou mozaiku dotváří zpráva, že se emeritní arcibiskup Ján Sokol dva dni po výslechu (tj. 7. března 2013) vydal do Spojených států amerických (viz ZDE). Že by jel zahlazovat stopy?


Nuncius na Slovensku a generál redemptoristů úřadují

V tomto kontextu se zdá být zřejmé, že se nejenom podařilo umlčet Bezáka, ale pomocí výše uvedených norem zajistit přísnou kontrolu nad vystupováním duchovních v médiích. Svojí roli nepochybně sehrál i nuncius na Slovensku Mario Giordano, který se nejenom účastnil uvedeného plenárního zasedání KBS, ale dne 26. února 2013 i na tradičním setkání s představiteli řeholí na Slovensku (včetně Václava Hypiuse, viceprovinciála redemptoristů, tedy řeholního představeného Róberta Bezáka).

Pokrytecká snaha slovenských biskupů zbavit se zodpovědnosti za odvolání arcbiskupa Bezáka je zřejmá nejenom ze zváštního načasování jednotlivých kroků (vždy v době, kdy stojí poněkud stranou jiných okolností), ale především z jejich vyjadřování. Na zmíněné tiskové konferenci arcibiskup Zvolenský tvrdil, že kauza Bezáka nespadá do jeho pravomoci. A je pravda, že se mu podařilo, aby "umlčení" Bezáka proběhlo po nadnárodní linii, tj. zákaz veřejného vystupování Bezákovi v Římě sdělil nejvyšší představitel kongregace redemptoristů Michael Brehl (za zmínku stojí, že stejně jako Marc Ouellet, prefekt Kongregace pro biskupy, je i on Kanaďan).


Loajalita a totalitní kontrola nad duchovními má přednost před hlásáním evangelia

V kontextu volby nového papeže a diskuzí o potřebných reformách v kurii a katolické církvi, včetně decentralizace, ukazuje kauza Bezák, s jak velkými problémy se církev potýká a jak může být cesta k její věrohodnosti trnitá, téměř nemožná. Kauza Bezák totiž vůbec není případem, kde by se dalo argumentovat tím, že "zlý Vatikán utiskuje slovenskou místní církev". Naopak jádro problému vězí na Slovensku a Vatikán zde nejenom nezafungoval jako nějaká pojistka či ochrana, aby se na místní úrovni neděla křivda, ale naopak. Prostřednictvím různých machinací a osobních vztahů, o nichž můžeme jen spekulovat, se lidem, kterým byl Róbert Bezák nepohodlný, případně jim přiškrtil jejich finanční toky, podařilo svojí při nejenom dostat do nejvyšších míst ve Vatikánu, ale získat i údajnou podporu papeže, na kterou se arcibiskup Zvolenský až křečovitě odvolává.

Odstoupení papeže a různé kauzy v podstatě potvrdily, že se kurie už jeho řízení vymykala. Rovněž určitý spěch byl na místě, neboť je otázkou, zda a jaké měny nastanou ve Vatikánu. Ačkoliv by bylo naivní čekat nějaké rychlé a výrazné změny, přece jen se po nich volá z mnoha stran. Mají se arcibiskup Zvolenský nebo třeba vizitátor biskup Jan Baxant obávat, že někdy vyplavou na veřejnost okolnosti Bezákova odvolání? Myslím, že tendence církve tutlat své neférové kroky a nepřiznat, že zdaleka ne vše, co se zaštiťuje autoritou papeže, je skutečně jeho vlastním rozhodnutím, aktéry kauzy ochrání. Přesto zde zůstává výryzná pachuť. Jak chce církev, vyzývající k evangelizaci a hlásání své zvěsti i lidem mimo církev, když není nejenom schopna věrohodně vysvětlit své kroky, ale dokonce aktivně umlčuje lidi, kteří lidi mimo církev oslovují?

Tohle samozřejmě jen tak nějaký papež nebo reformy v kurii nevyřeší. Situace duchovních na Slovensku se po vydání norem výrazně zhoršila, ale v duchu dlouhodobé tendence. Kroky oficiálních představitelů jsou nevěrohodné a ostudné, ale jejich kritik se vystavuje hrozbě trestu.


Přesto je třeba, aby toto ostudné jednání slovenských biskupů nezapadlo v záplavě jiných zpráv a aby se zabránilo tomu, že tyto normy budou zneužívány k umlčení kritiků slovenských církevních představitelů a jejich jednání.


Pozn.: Za jednu z mnoha zajímavostí považuji např. srovnání nového papeže s emeritní arcibiskupem Jánem Sokolem: Zatímco odpor nového papeže k luxusním vozům je známý, zdá se, že Ján Sokol si naopak v jízdě kvalitními vozy libuje. Samozřejmě je to jen drobný detail. 

Jak italští kardinálové přišli o většinu v konkláve?

Přestože italští kardinálové v letošním konkláve jasně převažují (28 ze 115, tj. 24,3%, což je víc než při volbě Benedikta XVI. v roce 2005, kdy jich bylo jen 20 ze 115, tj 17,4%; další skupinou je 11 kardinálů z USA, tj. 9,6%), pryč jsou časy, kdy měli alespoň nadpoloviční většinu. Jen připomínám, že volba papežem vyžaduje dvoutřetinovou většinu.

Kdy nastal tento symbolický zlom?

Poprvé v novodobých dějinách neměli Italové nadpoloviční většinu při volbě "přechodného papeže" Jana XXIII. v roce 1958. Tehdy bylo mezi 51 voliteli jen 17 Italů (tj. 33,3%).

Příčiny je tedy třeba vidět již v době papeže Pia XII. Za jeho pontifikátu (1939-1958), silně poznamenaném II. světovou válkou a složitou poválečnou situací, se uskutečnily dvě kongregace s jmenováním kardinálů. Obě se konaly až po válce a asi nic nepřibližuje ohroženou situace papeže lépe, než přichystaná abdikace pro případ, že by byl přepaden a odveden německými vojáky do zajetí. Obava ze zneužití nepochybně vedla k absenci nových jmenování kardinálů, která by se neobešla bez politických tlaků. (Ostatně do jisté míry byla obdobná situace na pražském arcibiskupství, kde po smrti kard. Karla Kašpara 21. dubna 1941 raději nedošlo k volbě jeho nástupce, z obavy z politických tlaků. Až po válce byl jmenován Josef Beran 8. prosince 1946.)

Kongregace se jmenováním kardinálů (v latině se mluví o creatio, což někdo překládá jako kreace a pak dochází k záměně s ohlašováním jmen budoucích kardinálů; já ve shodě s oficiálním překladem CICu ono creatio překládám jako jmenování) se konaly:

1) Dne 18. února 1946, kdy bylo jmenováno 32 kardinálů, z nichž byli Italové pouze 4 (dva papežští nunciové, jeden kuriální úředník a jeden italský arcibiskup /z Palerma arc. Ernesto RUFFINI (1888-1967)/).

2) Dne 12. ledna 1953, kdy bylo jmenováno 24 kardinálů, z nichž Italů bylo 10 (čtyři papežství nunciové - včetně Angela Giuseppe RONCALLIHO, budoucího papeže Jana XXIII, tři kuriální úředníci - např. známý Alfredo OTTAVIANI (1890-1979) ze Sv. Officia, tj. nástupnického úředu papežské inkvizice a předchůdce dnešní Kongregace pro nauku víry a tři arcibiskupové /v Neapoli MIMMI, v Janově SIRI, v Bologni LERCARO/).

Tedy celkem 56 kardinálů, z nichž 14 bylo Italů.

Zůstanu o tohoto konstatování a ponechám přemýšlení po důvodech, které jsou nepochybně důsledkem války a poválečné situace.


Ačkoliv se doba reforem a výrazných změn běžně klade do doby pontifikátu Jana XXIII. (1958-1963), ohledně poměru Italů v kardinálském kolégiu je situace jiná. Naopak Jan XXIII. byl k italským kardinálům opět vstřícnější. Hned v první kongregaci 15. prosince 1958 (tedy měsíc a půl po zvolení /28. října 1958/, kdy mimochodem poprvé překročil ustanovení Sixta V. z roku 1586 o maximálním počtu 70 kardinálů, ke stávajícím 51 jmenoval 23 = 74) jmenoval 23 kardinálů, z nichž 13 byli Italové (pět nunciů, pět kuriálů a tři arcibiskupové). Za celý svůj pontifikát v pěti kongregacích jmenoval 52 kardinálů, z nichž Italů bylo 25, tedy téměř polovina.

Zvlášť kdybychom podrobněji sledovali působení jednotlivých postav, potvrdila by se oprávněnost kritiky Hanse Künga na adresu Jana XXIII. Ten v prvním díle svých vzpomínek (česky Vybojovaná svoboda, zajímavé čtení, i když český překlad je příšerný a matoucí) považuje "zcela mylnou personální politiku" Jana XXIII. - i co se kardinálů týče - za jedno z jeho špatných rozhodnutí: "I přes několik dobrých mužů... vypadá nové kolegium kardinálů ještě konzervativněji než to staré." (s. 201) Místo volby mužů, kteří by byli nakloněni reformám, se dostal pod tlak svých bývalých nadřízených nebo kolegů, kteří byli proti změnám.

Dalším špatným rozhodnutím bylo to, že v roce 1962 udělal z řady kuriálních úředníků titulární biskupy, resp. za jeho pontifikátu se tato praxe ještě rozrostla, až do dnešních pochybných rozměrů (více o tom třeba jindy). Od roku 1962 je kardinálská hodnost spojena s biskupským svěcením, i když je možné získat dispens, což bývá praxí u "zasloužilých teologů-kardinálů" (např. Tomáš Špidlík).

Pozn.: Mimochodem se má za to, že papež Pavel VI. chtěl francouzského jezuitu a teologa Henri de Lubaca (1896-1991) v roce 1969 jmenovat kardinálem, ale ten to odmítnul, neboť nepovažoval za správné rozhodnutí papeže Jana XXIII. z roku 1962, že všichni kardinálové mají přijmout biskupské svěcení (nad tímto rozhodnutím se spekuluje, možná tak chtěl papež umožnit kuriálním kardinálům plnohodnotnou účast na Druhém vatikánském koncilu). Místo něj byl Pavlem VI. dne 28. dubna 1969 jmenován kardinálem jeho kolega, francouzský jezuita, teolog a historik Jean Daniélou (1905-1974).
Jan Pavel II. znovu nabídnul de Lubacovi jmenování kardinálem v roce 1983 a on tuto nabídku přijal pod podmínkou dispenze od povinnosti přijmout biskupské svěcení. Jmenován byl v druhé konzistoři Jana Pavla II. dne 2. února 1983. Od té doby byl tento dispens vydán několikrát (např. Tomáš Špidlík byl kardinálem bez biskupského svěcení).

Pro zajímavost počty italských kardinálů mezi voliči v dalších konkláve po smrti Jana XXIII. (údaje podle http://www2.fiu.edu/~mirandas/conclave-xx.htm ):
-při volbě Pavla VI. v roce 1963, 80 voličů (z toho 29 Italů, tj. 36,3%)
-Jana Pavla I., 1978, 111 (26, 23,4%)
-Jana Pavla II., 1978, 111 (25, 23,4%)
-Benedikta XVI., 2005, 115 (20, 17,4%)
-současná volba, 2013, 115 (28, 24,3%)

Konkláve 2013 dnes začíná - trochu statistiky a informace

Dnes (v úterý 12. března 2013) začíná v Sixtinské kapli ve Vatikánu volba nového papeže, tzv. konkláve (tj místo uzavřené klíčem, lat. clavis). Zopakuji jen pár základních informací.

Od 1. ledna 1971 (motu proprio Pavla VI. Ingravescentem aetatem z 21. listopadu 1970, zopakováno v apoštolské konstituci Pavla VI. Romano Pontifici eligendo z 1. října 1975) je volební právo omezeno na kardinály, kteří se v době začátku neobsazeného papežského stolce ještě nedožili 80 let. Jelikož papež Benedikt XVI. odstoupil ke dni 28. února 2013, konkláve se nezúčastní ukrajinský kardinál Husar (80 let mu bylo 26. února), ale zúčastní se ho německý kardinál Walter Kasper (80 let mu bylo 5. března).

Volitelů je 117 (apoštolská konstituce Romano Pontifici eligendo jako maximum stanoví 120 volitelů), ale dva kardinálové oznámili svojí neúčast (indonézský kard. Julius Riyadi DARMAATMADJA, S.J., s ohledem na zdravotní problémy /je téměř slepý/ a britský kard. Keith Michael Patrick O'BRIEN, z "osobních důvodů" /byl obviněn třemi kněžími a jedním bývalým knězem z nevhodného chování se sexuálním podtextem v minulosti/).

Je tedy 115 kardinálů-volitelů (ze 48 zemí):
-podle kontinentů: Evropa: 60; Amerika: 33; Afrika: 11; Asie: 10; Oceánie: 1
-podle zemí (uvádím země, kde je více než 1 kard.): Itálie: 28; USA: 11; Německo: 6; Španělsko: 5; Indie: 5; Brazílie: 5; Francie: 4; Polsko: 4; Kanada: 3; Mexiko: 3; Portugalsko: 2; Nigérie: 2.

Počty jsou úplně stejné jako v době předchozí volby (tj. konkláve v dubnu 2005, kdy byl zvolen Benedikt XVI., taky se ze 117 volitelů účastnilo 115). Obě tato konkláve patří k nejpočetnějším v dějinách. Jen připomínám, že až do roku 1958 byl omezen celkový počet kardinálů na 70 (podle konstituce Sixta V. Postquam verus z 3. prosince 1586 /s odvoláním na sedmdesát z izraelských starších, které shromážil Mojžíš kolem stanu setkávání a na nichž spočinul duch Hospodinův a prorokovali, viz Num 11,24-25, srov. též Ex 24,9/).  Papež Jan XXIII. při své první konzistoři 15. prosince 1958 jmenoval ke stávajícím 51 kardinálům dalších 23, čímž tento limit překročil. 


Potřebnou dvoutřetinovou většinou ke zvolení papeže je tedy 77 hlasů volitelů.

Od začátku 20. století trvala konkláve maximálně 5 dní (volba Pia XI. v roce 1922 /jen pro zajímavost volba Řehoře XVI. na přelomu let 1830-1831 trvala 50 dní a byl zvolen až při 83. hlasování/). Nejkratší byla volba Pia XII. v roce 1939 (2 dni, 3 kola). Také volby Jana Pavla I. v roce 1978 a Benedikta XVI. v roce 2005 trvaly 2 dni, jen hlasovacích kol bylo o jedno víc (4). Pozn.: Setkal jsem se s různými údaji, přebírám je ze serveru http://www2.fiu.edu/~mirandas/conclave-xx.htm

Ačkoliv komentátoři poukazují na důležitost této volby bez předem jasných kandidátů, dá se předpokládat, že konkláve potrvá opět maximálně pár dní (nejčastěji se mluví o čtvrtku, protože v pátek je tak jako tak volný den).

Kromě prvního dne, kdy se koná jen jedno hlasování, se každý den uskuteční čtyři kola (dvě dopoledne a dvě odpoledne). Výsledek bude oznámen kouřem z komína na Sixtinské kapli (černý = papež nebyl zvolen, bílá = papež byl zvolen, což je doplněno zvoněním zvůnů /třeba při volbě v roce 2005 nebyla barva kouře při zvolení příliš průkazná/). Předpokládá se, že výsledky budou oznámeny zhruba v těchto časech: první den kolem 19:00, další dni kolem 10:30, 12:00, 17:30 a 19:00 hodin - podle zprávy - Tak zněla původní zpráva TS ČBK a obecné očekávání médií. Podle doplněné informace /a dosavadního průběhu/ bude každý den oznamován výsledek volby papeže barevným kouřem vždy jen dvakrát (tj. až po proběhnutí obou kol) zhruba kolem 12:00 a 19:00. Pokud by byl papež zvolen v prvním z obou kol, mohl by se kouř  nad Sixtinskou kaplí objevit dříve.


Na Wikipedii jsem nalezl zajímavou tabulku, která srovnává percentuální zastoupení kardinálů s katolickou populací (údaje jsem neověřoval, předpokládám však, že údaj zahrnuje i kardinály-nevolitele):

2013 World Representation in the College of Cardinals

Region	Total Population	Catholics	% Catholic	% of Catholic total	% of College of Cardinals
Africa	885,103,542	135,211,325	15.27%	12.57%	8.17%
Asia and Middle East	3,889,093,723	123,851,272	3.18%	11.51%	9.62%
Europe	750,072,510	283,916,457	37.85%	26.37%	57.65%
Central America	42,883,849	32,317,384	75.36%	3.00%	1.00%
North America and Carribean	472,952,469	192,274,838	40.65%	17.88%	12.98%
South America	371,363,897	299,570,011	80.66%	27.87%	10.58%
Oceania	30,686,468	7,747,654	25.24%	0.72%	1.92%

zdroj: http://en.wikipedia.org/wiki/College_of_Cardinals 

Papež antikristem aneb taky reakce na papežův odchod

Reakcí na odchod papeže Benedikta XVI. a očekávanou volbu jeho nástupce je velké množství. Seznámil jsem se také s jedním kritickým hlasem z křesťanského prostředí mimo římskokatolickou církev. Jelikož na tento text byl vložen odkaz na Facebookových stránkách, které mají především za cíl seznámit zájemce s možností studia na oboru Teologie křesťanských tradic (viz více o studiu teologie - ekumenicky a v přátelském prostředí), rozhodl jsem se ve stručnosti zareagovat. Pro zájemce vkládám reakci i sem na blog.


Reakce na text Od jednoho Antikrista k druhému (autor D. Scott Meadows, pastor Calvary Baptist Church, Exeter, New Hampshir), jehož český překlad byl publikován na serveru Reformace.cz (dříve Zápas o duši, Reformace.cz je partnerem mezinárodní křesťanské misijní rozhlasové společnosti HCJB World Radio se sídlem Colorado Springs, Colorado, USA):

Tento text je pěkným dokladem toho, jak je studium ekumenické teologie potřebné. Resp. jakou roli hraje úhel pohledu na události.

Zajímavá je otázka, co vedlo k autora k (neoriginálnímu) tvrzení, že papežství je "jedním z antikristů"? A co víc, dokonce opovážlivě tvrdí, že Pavlova "Bohem schválená kletba se vztahuje na římskokatolickou církev" (Gal 1,8-9). Co sledují tito údajně jen Písmem orientovaní křesťané, když takovýto text píší, překládají a na serveru Reformace.cz publikují?

S ohledem na vážnost výše uvedených obvinění papežsvtí a římskokatolické církve mi přijde zvláštní, s jakou nedůsledností a neznalostí (zdráhám se předpokládat zlý úmysl autora) se zabývá "fakty". Uvedu jen pár námitek:

1) Když už se autor odvolává na Katechismus katolické církve (KKC) a vytrhává z něj věty, neměl by uvést, že v tomto rozsáhlém díle (netvrdím, že dokonalém) najde nejenom větu "Ospravedlnění je zároveň přijetí Boží spravedlnosti skrze víru v Ježíše Krista." (KKC, čl. 1991), ale celý biblický citát z listu Římanům 3,21-26 (KKC, čl. 1992). Pojednání o problematice ospravedlnění je tedy komplexnější než by se mohlo z autorovy zmínky zdát.

2) Římskokatolická církev opakovaně např. v ekumenických rozhovorech prohlásila: "Společně vyznáváme: Pouhou milostí, ve víře v Kristovo spasitelské dílo a nikoliv pro zásluhy z naší strany, jsme přijati Bohem a obdrželi jsme Ducha svatého, který obnovuje naše srdce a vybvauje a povolává nás k dobrým skutkům." (viz např. Společná deklarace o ospravedlnění 1999, čl. 15, což je v podstatě citát ze staršího dokumentu v rámci katolicko-luterského dialogu Všichni pod jedním Kristem, 1980, čl. 14).

3) Komentáře katolických teologů k prohlášením Tridentského koncilu mimo jiné uvádějí, že někdy došlo k nesprávnému pochopení Lutherovy nauky (tj. jakousi subjekvitní jistotu spásy: jako kdyby pouhou pevnou vírou v odpuštění bylo možno Boha k odpuštění v podstatě přinutit) a rovněž panovala obava z toho, že se mravní jednání nyní stane lhostejným (tj. že tyto výklady povedou jen k ospravedlnění mnohých nešvarů v církvi, proti kterým Tridentský koncil vystupoval a usiloval o obnovu). Toto vysvětlení třeba obsahuje Katolická dogmatika Ludwiga Müllera, posledního prefekta Kongregace pro nauku víry (tj. nástupce papežského inkvizitora :-) ).

4) Autor se výběrově dovolává některých starších textů a vyslovených odsudků. Praxe ekumenických dialogů nás však v této věci nabádá k opatrnosti. Nejednou se při zkoumání některých sporných otázek došlo k tomu, že odsudky vyslovené v minulosti byly vysloveny na základě ne zcela přesnému porozumění nebo v určitém dobově podmíněném kontextu (viz bod 3). Rovněž některé dokumenty konstatují, že obě strany dialogu prošly v uplynulých staletí určitým vývojem, takže vyhrocená a odlišná stanoviska v minulosti jsou dnes nahlíženy jako různé důrazy téhož, které již neospravedlňují vzájemné odsouzení a rozdělení (viz např. Leuenbergská konkordie, která – zjednodušeně řečeno – smiřuje luterskou a reformovanou tradici, jejíž představitelé se na rokování v Marburgu v roce 1529 neshodli jen na jednom z 15 článků /o Večeři Páně/, což vedlo k rozdělení a vzájemným odsudkům). Jindy dialog vedl k poznání, že odsudky v minulosti se prostě nevztahují na dnešní partnery dialogu (to např. konstatuje již zmíněná Společná deklarace o ospravedlnění 1999, čl. 13, i když stanovisko Vatikánu vyjadřuje požadavek důkladného studia, než bude takový výrok vynesen).

5) Stejně lehkovážně podle mne zachází autor s odsouzením papežova titulu Náměstek Krista (Vicarius Christi). Historické studie ukazují, že původně toto označení nebylo vnímáno jako právnická kategorie (např. když účastníci římské synody z r. 495 volali na papeže Gelasia „Vicarium Christi te videmus", čímž v něm uznávali obraz Kristův a v jeho jednání věrné rysy obrazu Kristova). Navíc ve vrcholném středověku se říkalo nejen o papežích, nýbrž i o králích, biskupech a dokonce i o kněžích, že jsou „vicarii Christi (Dei)". Právnické zúžení a omezení na papeže získává tento titul zhruba na přelomu 12. a 13. století, spolu s rostoucí mocí a ambicemi papeže. Dnes se někteří katoličtí teologové a historici domnívají, že tento titul (a některé další např. „hlava církve“ nebo „Summus Pontifex“) by neměl být užíván, neboť v sobě nese nebezpečí neporozumění. Vyslovila se tak např. Mezinárodní teologická komise, poradní orgán zřízený papežem.

To jsou ve stručnosti jen některé z mých výhrad k textu.

Chápu, že pro někoho líbivé a zjednodušující označení papežství za antikrista je snazší, než usilovat o skutečně seriózní a znalostmi podložený křesťanský postoj. Rovněž chápu, že takové postoje nemusí znamenat zlý úmysl, ale jsou jen důsledkem neznalosti nebo obavy o vlastní přesvědčení. Je škoda, že takové názory se i mezi věřícími šíří snáz než třeba postoj oficiálních představitelů Světové baptistické aliance, který je diametrálně odlišný:

http://www.bwanet.org/news/news-releases/229-pope-benedict

Pro zájemce je možné odkázat třeba na blog baptistického teologa a účastníka oficiálních dialogů mezi baptisty a katolickou církví Steven R. Harmona:

http://ecclesialtheology.blogspot.cz/

xxxxx

Krásný příklad toho, jak záleží na úhlu pohledu: Zatímco někteří baptisté uvažují o papežství jako o jednom z antikristů, představitelé Světové baptistické aliance vyjadřují papeži Benediktovi uznání a někteří teologové (na rozdíl od autora zmíněného textu s osobní zkušenosti s papežem) vyzývají dokonce k modlitbě za papeže:

"Toward that end, I urge my fellow Baptists and other readers of ABPnews to pray not only for Pope Benedict XVI but also for the upcoming conclave of the College of Cardinals that will select the next pope. This is an appropriate occasion for us to remember all our Roman Catholic sisters and brothers in Christ as well during this time of transition. What happens within their communion has implications for ours, for we are one body in Christ.

When we pray for the future of the papacy and the members of the church it serves, we’re doing something significant to advance the unity for which our Lord, and Benedict XVI, prayed."
http://www.abpnews.com/opinion/commentaries/item/8207-prayer-for-the-papacy#.UTSDolcuoa_

xxxxx

Jen pro spravedlnost je třeba říct, že i "katoličtí pošuci", tedy tzv. tradicionalisté, sepisují své komentáře, které se hodně odvolávají na různé "vize" (hlavně tzv. fátimské tajemství, tj. podle portugalského městečka Fátimy, kde ve dnech 13. května až 13. října 1917 /vždy 13. v měsíci/ mělo docházet ke zjevení Panny Marie, jež bylo uznáno katolickou církví za pravé). Podobně jako výše uvedený text baptistického pastora, obsahují i tyto texty řadu nepřesností a zjednodušení, ale snad nemusím reagovat na vše.
Pro fajnšmekry dva odkazy: 
http://www.stjoseph.cz/otazniky-nad-abdikaci-benedikta-xvi
http://rexcz.blogspot.cz/2013/02/bile-obleceny-biskup-2013.html

Historická událost, pochybný kult papeže a poznámky k jeho rezignaci

Historická událost versus pochybný kult papeže

Na jedné straně je zajímavé sledovat v přímém přenosu historickou událost, jakou je rezignace papeže na svůj úřad. Sledovat různá symbolická gesta a naslouchat tzv. vatikánologům, jak vysvětlují tento zvláštní svět ve Vatikánu a spekulují nad mnoha tajemstvími, které skrývá. Po osmi letech je dění ve Vatikánu opět ve středu zájmu sekulárních médií a naštěstí to není v souvislosti s nějakým skandálem nebo tragédií. Dokonce se tu nabízí možnost lidem ukázat a vysvětlit některé reálie ze života katolické církve.

Jenže tady nastává trochu problém. Na druhé straně se totiž v této souvislosti ukazuje, jak nezdravý kult kolem osobnosti papeže existuje a jak pochybné jsou představy mnohých o církvi a jejím fungování. Naivní kult papeže, který vše nejlíp ví a vše moudře rozhoduje je nejenom nepravdivý, ale i škodlivý, neboť ho s oblibou a plnou pusou rádoby zbožných řečí zneužívají především ti, kterým se to hodí a třeba mají na příslušných místech v kurii své známé, jež pomohou prosadit jejich dílčí zájmy (příkladem mohou být podivné okolnosti kolem odvolaného trnavského arcibiskupa Bezáka ale i další kauzy).

Když tak poslouchám některé komentáře, tak si myslím, že problém není pouze v dílčích neznalostech reálií a teologie. Mám pocit, že problém je výrazně hlubší a souvisí s vírou a spiritualitou. Zdá se, že se nám nedaří dobře uchopit tajemné spojení lidského a Božího, se kterým se v církvi (a nejenom v ní) setkáváme.

Např. je papež skutečně vyvolen ke své službě Bohem, jehož vůle se projevila ve volbě kardinálů, tedy nemůže svojí službu opustit? Nebo je to zároveň také člověk, který má právo, ba dokonce povinnost - jak uvedl v rozhovoru s Peterem Seewaldem v červenci 2010 - odstoupit, když "dojde k jasnému poznání, že fyzicky, psychicky a duchovně už nedokáže zvládat úkoly svého úřadu"? (viz Benedikt XVI.: Světlo světa. Papež, církev a znamení doby. Rozhovor s Peterem Seewaldem. Brno 2011, s. 38.)


Sestoupil papež z kříže?

Operuje se tu s obratem o sestupu z kříže, což mi už samo o sobě přijde jako opovážlivé srovnávání. Benedikt XVI. svým rozhodnutím o odstoupení z úřadu papeže dostal do jisté pasti přiživovatele nezdravého kultu papeže, kteří oceňovali a vyzdvihovali setrvání těžce nemocného papeže Jana Pavla II. ve svém úřadu až do jeho smrti. Jan Pavel II. údajně na otázku po případné demisi odpověděl: "Chtěl snad Ježíš sestoupit z kříže?"  

Státní sekretář (v letech 1990-2006) a velký hráč vatikánské politiky kardinál Angelo Sodano (nar. 1927) např. 7. února 2005 na dotazy po papežově rezignaci tvrdil: "To nechme na Papežově svědomí. Jestli je v církvi člověk, vedený Duchem svatým, je-li někdo, kdo miluje církev víc než všichni ostatní, je-li tu někdo opravdu moudrý, je to Papež. Je třeba mu důvěřovat. On ví, co má dělat." (viz Radio Vatikán). Vzhledem ke stavu papeže se však jednalo spíš o "zbožné přání" nebo "milosrdnou lež". Chápu, že pro mnohé mohlo být veřejné chřadnutí nemocného papeže svědectvím o hodnotě člověka až do jeho smrti. Jenže nejsou obdobná pochybná svědectví o jeho údajné duševní svěžesti naopak dokladem obavy přiznat, že ani papeži se nevyhýbá nejenom tělesné ale i psychické či duševní trápení?

Nejblíže byl tehdy Janu Pavlu II. jeho osobní sekretář (od 1966) Stanislaw Dziwisz (nar. 1939), jehož vztah s papežem byl přirovnáván ke vztahu otce se synem. Byl to on, kdo byl nemohoucímu papeži nejblíž a o jeho skutečné moci a velkém vlivu na papeže, zvlášť v posledních letech pontifikátu, můžeme jen spekulovat. Jeho vzpomínky v knize Síla v slabosti Jana Pavla II. (vydalo Karmelitánské nakladatelství v roce 2006) jsou pochopitelně subjektivní a pečlivě vybrané. Za svou dlouholetou službu papeži si "vysloužil" krakovské arcibiskupství (jmenován Benediktem XVI. 3. čevna 2005) a kardinálský klobouk (jmenován v první "várce" kardinálů nového papeže 24. března 2006). Mimochodem kariéra osobních sekretářů a blízkých spolupracovníků papeže je vždy pozoruhodná. Jistě nikdo v záběrech z loučení s papežem nepřehlédl jeho stín, osobního sekretáře (od roku 2003) Georga Gänsweina (nar. 1956), jak se pěkně fialověl (při jmenování prefektem Papežského domu /Domus Pontificalis/ 7. prosince 2012 byl jmenován titulárním biskupem a 6. ledna 2013 vysvěcen; pokud bude následovat kariéru všech svých předchůdců v úřadu prefektů papežského domu, tak jej čeká kardinálský klobouk).

Je celkem logické, že Stanislaw Dzivisz (a někteří další), který se podílel a přiživil na mýtu umírajícího a duchovně prý stále svěžího papeže, kritizoval současné rozhodnutí papeže odstoupit s odkazem na onen výrok o sestoupení z kříže.

Tento výrok však není originální. Odvolával se na něj zřejmě už nejvlivnější muž Vatikánu v posledních deseti letech pontifikátu Pavla VI. (1963-1978), substitut Státního sekretariátu Giovanni Benelli (1921-1982, od 1977 arcibiskup ve Florencii a kardinál, vážný kandidát na papeže v roce 1978), když reagoval na spekulace o papežově rezignaci, kterou popíral.

Oba papežové, jak Pavel VI., tak Jan Pavel II. o rezignaci vážně uvažovali (např. Jan Pavel II. sepsal dopis pro kardinály o své rezignaci už v roce 1989 a pak 1994 - viz o tom ZDE). S jistým zjednodušením si troufám tvrdit, že Pavel VI. se svojí nerozhodností k rezignaci nenašel odvahu (i když o ní opakovaně uvažoval a posledních deset let pontifikátu spíš "protrpěl"), navíc se obával o osud církve polarizované po Druhém vatikánském koncilu. Jan Pavel II. podle mého toužil církev dovést do nového tisíciletí a pak už vhodný čas na svou rezignaci do určité míry propásl.

Pseudoteologické úvahy o sestupu kříže nakonec přiměly odstupujícího papeže Benedikta XVI., aby se k tématu vyjádřil ve svém proslovu na poslední generální audienci 27. února 2013. Mimo jiné uvedl (zdůraznění v textu je ode mne):

"V těchto posledních měsících jsem pocítil, že mi ubývá sil, a naléhavě jsem žádal Boha v modlitbě, aby mne osvítil Svým světlem a umožnil mi přijmout to nejsprávnější rozhodnutí nikoli pro moje vlastní dobro, ale pro dobro církve. Učinil jsem tento krok při plném uvědomění si jeho závažnosti a také novosti, avšak s hlubokým pokojem v duši. Milovat církev, znamená také mít odvahu činit obtížná, bolestná rozhodnutí, a přitom mít neustále na zřeteli dobro církve a nikoli nás samotných...

...„Stále“ znamená také „navždy“ – neexistuje už tedy žádný návrat do soukromí. Moje rozhodnutí zřeknout se aktivního výkonu této služby na tom nic nemění. Žádný návrat k soukromému životu, k cestování, k setkávání, k recepcím, ke konferencím atd. Neopouštím kříž, nýbrž zůstávám s Ukřižovaným Pánem novým způsobem. Nebudu již nositelem úřední moci církve, ale zůstanu ve službě modlitby, takříkajíc na dvoře svatého Petra. Svatý Benedikt, jehož jméno jako papež nosím, mi v tom bude velkým příkladem. On nám ukázal cestu života, který ať už aktivně či pasivně cele patří Božímu dílu.

Děkuji všem a každému také za respekt a porozumění, s nímž jste toto tak důležité rozhodnutí přijali. Já budu nadále provázet putování církve modlitbou a reflexí s toutéž odevzdaností Pánu a Jeho Nevěstě, jak jsem se o to snažil každý den a chtěl bych stále."

Požadavek na rezignaci biskupů a jejich duchovní svazek s místní církví

Úvahy o rezignaci papeže jsou mimo jiné logickým vyústěním požadavku na biskupy, aby se po dovršení určitého věku vzdali svých úřadů. Požadavek podání rezignace je zakotven již v koncilním dekretu o pastýřské službě biskupů v církvi Christus Dominus (z 28. října 1965) , čl. 21. Konkrétní věková hranice (75 let) byla obsažena již v návrhu textu, který byl předmětem bouřlivých diskusí v listopadu 1963, v závěrečném znění se neobjevil. Nakonec byla tato hranice uvedena v jakémsi prováděcím nařízení dekretu (a dalších tří)  v apoštolském listu Pavla VI. Ecclesiae Sanctae z 6. srpna 1966. Od té doby byla kladena otázka, zda by se tato věková hranice měla stát pravidlem i pro římského biskupa a oba papežové o tom uvažovali.

Kritici, především z řad tzv. konzervativců, se proti takovému opatření ohrazovali, mimo jiné s odkazem na přirovnání duchovního svazku mezi biskupem a "jeho" místní církví k řádnému manželskému svazku, na který je třeba aplikovat biblické: "Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj." (Mk 10, 9). Jenže Corpus Iuris Canonici, pozdněstředověká sbírka kanonického práva platná do vydání prvního Kodexu v roce 1917, tento odkaz používá hlavně jako argument proti přechodu biskupa z jednoho místa na druhé. Přirovnání jde až tak daleko, že za konzumaci tohoto duchovního svazku se považuje uvedení do úřadu (tzv. instalace). Podle právní sbírky takového závazku nemůže zprostit jiná moc než ta, kterou má nástupce Petrův a náměstek Ježíše Krista (tj. papež).


Úcta k Celestinu V.

Dalším dokladem úvah o možnosti papeže rezignovat je úcta projevovaná papeži svému předchůdci Celestinu V., jehož rezignace v roce 1294 je nejznámější příklad odchodu papeže ze svého úřadu.

Tehdy 79letý Pietro  Angelerio /varianty jména se v literatuře liší/ ze své poustevny na hoře Morrone ostře kritizoval 11 kardinálů (často uváděné číslo 12 kardinálů má sice svojí symboliku /tj. odkaz na 12 apoštolů/, ale údajně jich bylo jen 11, neboť jeden kardinál zemřel už v Římě, rok 1292 nebo 1293, kde se nejprve kardinálové snažili o volbu papeže), shromážděných v Perugii, že se už více než dva roky nedokázali shodnout na volbě nového papeže (předchozí papež Mikuláš IV. zemřel 22. února 1288). Kardinálové Pietrův apel považovali za vnuknutí a pod vlivem tehdejších představ o "andělském papeži", který by napravil zmatky v církvi a předznamenal příchod éry Ducha svatého (myšlenky Jáchyma z Fiore, +1202), jej zvolili papežem (5. července 1294). Jednalo se o jednoho ze šesti papežů, kteří byli v pozdním středověku zvoleni z lidí mimo kardinálské kolegium (naposledy se tak zatím stalo v roce 1378 v případě Urbana VI., 1378-1389, jehož chování brzo po zvolení přispělo ke vzniku papežského schizmatu v podobě dvojpapežství). Poselstvo vyslané k překvapenému poustevníkovi jej prý muselo nejprve chytit a zadržet a poté dovést do Akvileje, kde byl 29. srpna 1294 vysvěcen, korunován a přijal jméno Celestin V. Ve skutečnosti byl jen loutkou v mocenských hrách svého okolí, především neapolského krále Karla II. z Anjou (+1309). Proto se rozhodl po necelém půlroce vzdát se svého úřadu (13. prosince 1294) a vrátit se k poustevnickému životu. S přípravou abdikace mu výrazně pomohl právník kardinál Benedetto Caetani, který byl několik dní poté jmenován jeho nástupcem (přijal jméno Bonifác VIII., 1294-1303) a v úřadu si počínal zcela odlišně, se zřetelnou touhou po moci. Z obavy před zneužitím svého předchůdce proti sobě ze strany nepřátel jej Bonifác VIII. nechal hlídat a posléze uvěznit na hradě Fumone, kde v neutěšených podmínkách Celestin V. zemřel (19. května 1296).

Papež Pavel VI. v roce 1966 navštívil Fumone a ve své řeči z 1. září 1966 ocenil Celestina V. a jeho krok, který Dante považoval za zbabělost (pokud se jeho verše v Peklu vztahují skutečně na Celestina), označil za projev hrdinství a smyslu pro povinnost (italský text viz ZDE). Papež Benedikt XVI. uctil Celestina minimálně dvakrát. Nejprve při své návštěvě Akvileje dne 29. dubna 2009 (po zemětřesení 6. dubna), kdy po krátké modlitbě nad skleněnou rakví s ostatky Celestina V. na ní položil své pallium, odznak biskupské moci, který přijal při své instalaci 24. dubna 2005 (Tarcisio Bertone se tedy mýlil, když v proslovu v Sulmoně na počátku "celestýnského roku" u příležitosti 800. výročí narození Celestýna dne 28. srpna 2009 zmínil, že toto pallium přijal Benedikt už 19. dubna 2005, což byl den jeho zvolení. To je jen drobnost.). Viz VIDEO. Jelikož byla bazilika Santa Maria do Collemaggio v Akvileji těžce poškozena zemětřesením, byly ostatky Celestina převezeny do katedrály v Sulmoně. Tu navštívil Benedikt XVI. dne 4. července 2010. Opět se pomodlil u ostatků Celestina a na setkání s mladými, které se v katedrálo konalo, pronesl projev. V němž ocenil, že Celestin V. byl schopen jednat v souladu se svým svědomím, beze strachu a s velkou odvahou, v obtížné situaci (viz např. VIDEO).

/Podle zmínky v řeči Pavla VI. navštívil Fumone po válce i Pius XII., který mimochodem měl rovněž připravenou rezignaci pro případ, že by byl z Vatikánu unesen německými vojáky./

Těmto náznakům pochopitelně větší pozornost věnují média teprve po skutečném oznámení rezignace.


Papežovo nejblížší okolí a některé personální změny

V tomto konextu je zajímavý komentář italského novináře Antonia Ippolita (zde italský text, zde z velké části přetlumočený pro českého čtenáře), který si na rozdíl od mnohých neklade otázku, proč Benedikt odstoupil, ale proč odstoupil pouze on? Biografie všech papežů se od určité chvíle stávají "patografiemi", tedy seznamem nemocí, kterými trpěli. Vzpomněl nechvalně známý a rozšířený nepotismus, který však do jisté míry poskytoval papeži určité zázemí a podporu v době jeho nemohoucnosti. A právě papež Benedikt XVI. jasně pocítil, že se nemůže spolehnout ani na své nejbližší okolí, např. na svého majordoma. Jen připomínám, že papežův majordomus (od roku 2006) Paolo Gabriele byl 26. května 2012 zatčen, uvězněn a obviněn za vynášení tajných dokumentů, 6. října byl odsouzen na 18 měsíců nepodmíněně, 25. října nastoupil k výkonu trestu a 22. prosince byl papežem omilostněn a propuštěn z vězení.


Kauza s majordomem je však jen vrcholek ledovce. Introvertní Benedikt XVI. nepochybně necítil ze strany rozhádané kurie takové zázemí a jistotu, jakou by potřeboval. Navíc zblízka zažil situaci kurie v době těžce nemocného Jana Pavla II. a na základě toho mohl lépe posoudit, zda taková situace prospívá dobru církve nebo ne. Ostatně opakovaně vyjadřovaná podpora přestárlému a z mnoha stran kritizovanému Státnímu sekretáři Bertonemu, který už přes tři roky přesluhuje, naznačuje, že nechtěl provádět změnu na tomto postu č. 2 ve Vatikánu. Možná se spíš obával zápasu, který by o toto uvolněné místo vypukl.

Naopak provedl výměnu na postu šéfa prefektury Papežského domu, kde již zmíněný osobní sekretář Georg Gänswein nahradil američana Jamese Michaela Harveye (nar. 1949). Jde o zcela zřejmý důsledek aféry s únikem informací, neboť se např. na rozdíl od svých dvou předchůdců na tomto postu nedožil svého penzionování. Byl to v letech 1969-1986 Francouz Jacques Paul Martin (1908-1992), v letech 1986-1998 Ital Dino Monduzzi (1922-2006). I když stejně jako jeho předchůdci byl Harvey jmenován kardinálem (v posledním jmenování kardinálů dne 24. listopadu 2012) a stal se arciknězem baziliky sv. Pavla za hradbami.

Touto personální výměnou už papež nepochybně připravoval svojí rezignaci. Spolehlivý Georg Gänswein by měl zajistit pokud možno bezproblémové odstoupení papeže a určitou kontinuitu při předávání úřadu. Je pochopitelně těžko dlouhodobě udržitelná situace, aby Georg Gänswein zůstal nadále osobním sekretářem emeritního papeže a zároveň prefektem Papežského domu, jak to oznámil mluvčí Vatikánu na tiskové konferenci dne 14. února 2013. Prefektura Papežského domu má na starosti organizaci soukromých a veřejných audiencí papeže, organizace různých ceremoniálů s výjimkou organizace liturgických slavností (např. duchovní cvičení pro papeže a kurii) a rovněž se stará o organizaci papežových návštěv v rámci Itálie.

V době neobsazeného papežského stolce spočívá zodpovědnost za řízení papežské kurie na kardinálu komořímu (kamerlengo), kterým je od roku 2007 státní sekretář Tarcisio Bertone (nar. 1934). Tento 78letý kardinál na tom zdravotně není zrovna nejlíp a opakovaně se objevují zprávy, že je svými kolegy kritizován, že na svůj úřad už nestačí. I proto je pochopitelné, že se Benedikt XVI. nakonec spolehl spíše na svého osobního sekretáře.


Papežův zdravotní stav a stáří

Nedělám si iluze o situaci ve Vatikánu, kde různé spory probíhají téměř neustále. Proto je pro mne zcela pochopitelné rozhodnutí papeže Benedikta XVI. přenechat svůj úřad a řešení různých problémů někomu, kdo bude mít víc energie a sil. Je zřejmé, že různé kauzy, kterým se papež poměrně intenzivně věnoval (např. snaha o nalezení dohody s tradicionalisty nebo snaha o minimalizaci případů zneužívání a nastavení efektivních nástrojů pro vyšetřování těchto případů v budoucnosti), není možné v dohledné době uzavřít. Jeho zdravotní stav se viditelně zhoršil, což pro média potvrdil i jeho životopisec Peter Seewald: "Naposledy jsme se setkali před deseti týdny... Slyšel méně, neviděl na levé oko, tělo bylo pohublé, takže i krejčí měli problémy držet krok s šitím nových šatů. Stal se velmi křehkým, ještě více přívětivým a pokorným, zcela rezervovaným. Nevypadal nemocný, ale únava, která se zmocnila celé jeho osoby, těla a duše, nemohla být už dál ignorovaná." (více viz ZDE, Seewaldovu hodnocení Benediktova pontifikátu bych mnohé vytknul /např. naivní tvrzení, "že zavedl kolegialitu" atd./, ačkoliv měl nepochybně prominentní přístup k papeži,v teologických záležitostech se příliš neorientuje).

Ačkoliv papežové často bývali starci, Benedikt XVI. patří v tomto ohledu k rekordmanům. Už v době svého zvolení byl svým věkem (78 let) nejstarším zvoleným papežem od pontifikátu Klementa XII. (1730-1740, tento rovněž 78 letý papež dva roky po svém nástupu zcela oslepl, takže byl při výkonu svého úřadu zcela závislý na svém okolí). Jednalo se tedy o tzv. přechodného papeže, i když i takový papež může překvapit, jak ukázal jen o málo mladší 77-letý Jan XXIII. (1958-1963), svolavatel Druhého vatikánského koncilu. V případě Benedikta XVI. šlo hlavně o kontinuitu s předchozím ponitfikátem, kdy byl jeho vliv výrazný (od roku 1982 vedl nejvýznamnější vatikánskou kongregaci pro nauku víry a v závěrečných letech byl hlavní postavou kurie, od roku 2002 byl děkanem kardinálského kolegia). Během svého osmiletého pontifikátu se postupně stal čtvrtým nejstarším úřadujícím papežem od roku 1400 (u starší doby nejsou k dispozici dostatečně spolehlivá data, ale málo jich bylo starších než současný papež), jak uvádí na svém blogu o papežství Anura Gurage. Zřejmě nedostižným je z pohledu této statistiky Lev XIII. (1878-1903, zvolen v 68), který zemřel v 93 letech. Naopak nejdéle úřadujícího papeže v dějinách Pia IX. (1846-1878, 31 let a sedm měsíců) předstihl Benedikt XVI. alespoň věkem v lednu 2013 a pokud by setrval v úřadu, tak by v dubnu věkem předstihl papeže Klementa X. (1670-1676, zemřel v 86 letech). Ještě další dva roky by potřeboval k předstihnutí zmíněného Klementa XII. (1730-1740, zemřel téměř v 88 letech).


Verba movent, exempla trahunt?

Latinské rčení nebo jeho česká obměna "lepší dobrý příklad, nežli Písma výklad" mě napadlo, když jsem četl komentář k rozhodnutí papeže z pera amerického teologa a editora anglické verze Alberigových dějin Druhého vatikánského koncilu Josepha Komonchaka v magazínu Commonweal. Konstatoval, že papežova rezignace se může stát jeho největším příspěvkem k eklesiologii (tj. nauce o církvi). Paradox této poznámky vynikne ještě více, když vezmeme v úvahu, že Josef Ratzinger patří k nejvýraznějším katolickým teologům 20. století, aktivně se podílel na práci koncilu, napsal řadu knih a v jeho osobě dosedl na papežský trůn jeden z teologicky nejvzdělanějších papežů. Rovněž když si ještě uvědomíme, že požadavek na reformu kurie a různé pokusy o ní provázejí katolickou církev od 60. let /k změnám v kurii samozřejmě docházelo i dříve/ a k hlasům žádajícím reformu papežského úřadu se připojil také papež Jan Pavel II. Ve své encyklice o ekumenickém hnutí Ut unum sint z 25. května 1995 vyzval k hledání způsobu, jak vykonávat primát. Způsobu, "který by nezpochybnil to, co je pro toto poslání zásadní, byl by však otevřený nové situaci" (čl. 95).

Pro katolickou církev a pro přehnaný kult papeže je příznačné, že více než mnoho popsaných stran odborných pojednání může zapůsobit tak přirozený a lidsky pochopitelný krok, který učinil Benedikt XI. Jak uvedl renomovaný americký vatikánolog John Allen, odteď si každý úřadující papež bude muset připustit otázku, zda by neměl v určitém věku (75-80 let) odstoupit (více viz ZDE).

Ti, co by se snad obávali různých tlaků na papeže nebo nepředvídatelnosti toho, jak se papež rozhodne (vždyť dva poslední papežové se rozhodli pro zcela rozdílný závěr pontifikátu), tak by se mohli zamyslet, zda si i papežský úřad nezaslouží zavedení dalších trochu jasnějších pravidel. Např. návrh ústavy katolické církve z dílny americké Asociace za práva katolíků v církvi, který byl publikován v českém překladu v roce 1999 (např. v Getsemanech), navrhoval pro papeže jedno desetileté období.

Zdá se to někomu příliš revoluční? Nezněla by tak mnohým ještě před nedávnem už sama myšlenka papežovy rezignace?

Robert Mickens z anglického The Tabletu ve svém komentáři ze 16. února při rekonstrukci sledu událostí připomíná, že v říjnu 2012 se papež ve Vatikánu soukromě sešel s arcibiskupem z Canterbury Rowanem Williamsonem (nar. 1950), který byl pozván, aby promluvil na Synodě biskupů o nové evangelizaci (dne 10. října 2012). Williamson na jaře loňského roku překvapil svým oznámením, že k 31. prosinci 2012 se po deseti letech, ve věku pouhých 62 let (rezignace se předpokládá v 70 letech), vzdá svého úřadu (tj. odstoupí z vedení canterburské diecéze, role "prvního biskupa" Anglie a předsednictví celosvětového anglikánského společenství) a vrátí se na akademickou půdu (na univerzitu v Cambridge). Po veřejném oznámení papežova rozhodnutí odstoupit nebyl Williamson překvapen. Médiím sdělil, že o své únavě a svém úmyslu odstoupit se papež zmínil už v tehdejším soukromém rozhovoru a se zájmem si vyslechl Williamsovy další plány.


Uspíšená a dobře načasovaná rezignace

Ačkoliv v té době se ve Vatikánu konal synod o nové evangelizaci (7. - 28. října 2012), papež u příležitosti 50. výročí zahájení koncilu zahájil Rok víry (11. října 2012) a plánoval vydání čtvrté encykliky věnované víře (tím by dokončil pomyslnou trilogii o třech křesťanských ctnostech: jeho předchozí encykliky se věnovaly lásce /Deus caritas est, 2005/, naději /Spe salvi, 2007/ a sociální tematice /Caritas in veritate, 2009/), už nejenom o své rezignaci uvažoval, ale i podnikal konkrétní kroky k její realizaci. Dne 24. října 2012 překvapivě oznámil jména šesti nových kardinálů, které hodlá jmenovat na kardinálské konzistoři 24. listopadu. Neobvyklé bylo jmenování další várky kardinálů během jednoho roku (v předchozí konzistoři 18. února jmenoval 22 kardinálů, včetně Dominika Duky). Zajímavé rovněž bylo, že s výjimkou už zmíněného prefekta Papežského domu Jamese Michaele Harveye (což anticipovalo jeho odvolání, jak se vzápětí potvrdilo), nikdo z pěti kardinálů nesídlil v Římě (maronitský patriarcha z Libanonu, Béchara Boutros Raï; syrsko-malankarský arcibiskup větší z indického Trivandrum, Baselios Cleemis Thottunkal; arcibiskup nigérijské Abuji, John Olorunfemi Onaiyekan; arcibiskup kolumbijské Bogoty Rubén Salazar Gómez a arcibiskup Manily, Luis Antonio Tagle).

Teolog na papežském stolci už v srpnu dokončil třetí a závěrečný díl své trilogie o Ježíši Nazaretském. Jeho vydání bylo představeno 20. listopadu 2012.

Naopak encykliku věnovanou víře už nevydá. Zdá se a bylo to zřejmé i z papežova výrazu, že síly mu ubývaly rychleji. Mohl usoudit, že náročné velikonoční obřady by byly již nad jeho síly. Předpokládám však jeho vědomý úmysl odstoupit na začátku postního období. Jednak zřejmě není vhodnější doby, kdy by se měla církev, zmítaná nesvorností a skandály, zamýšlet nad svým směřováním. Jednak se dá očekávat velmi vyrovnaný a těžko předvídaný souboj různých kandidátů. Oproti předchozímu konkláve není jasný favorit, takže by mohla následovat dlouhá vyjednávání. Papež Benedikt XVI. v roce 2007 (motu proprio z 11. června) zrušil ustanovení apoštolské konstituce Universi dominici gregis z 22. února 1996, které kardinálům umožňovalo po třech neúspěšných volebních skrutiniích (tj po 33. nebo 34. hlasování) změnit způsob volby o dvou kandidátech, kteří v posledním hlasování získali největší počet hlasů, kde by rozhodovala už jen absolutní většina (čistě teoreticky tak mohla zjištěná většina blokovat volbu s požadavkem dvoutřetinové většiny do chvíle, kdy by již stačila pouhá většina). Těsně před odchodem z úřadu ještě vydal motu proprio Normas nonnullas (z 22. února 2013), kterým mimo jiné umožnil kardinálům zkrátit období před zahájením konkláve (nejdříve 15. nejpozději 20. den po uprázdnění papežského stolce). Po aféře s rozmanitými úniky informací stojí za zmínku rovněž zopakování trestu exkomunikace za vyzrazení zpráv z konkláve a jeho zdůraznění vložením do slibu mlčenlivosti, kterou budou kardinálové skládat. Po výše uvedeném počtu hlasování se rovněž počítá již s hlasováním pouze o dvou kandidátech, kteří v poslední volbě získali největší počet hlasů, ale i v tom případě se k platné volbě předpokládá dvoutřetinová většina přítomných, s vyloučením hlasovacího práva obou kandidátů.

Načasováním konkláve do doby postní je kardinálům dán poměrně jasný termín, do kdy by se měli dokázat shodnout, do Velikonoc.


Očekávaná změna

Ať už volba dopadne jakkoliv, bude znamenat změnu. Už jsem napsal, že volba papeže Benedikta XVI. vyjadřovala v podstatě kontinuitu s pontifikátem Jana Pavla II., přestože oba papežové byli rozdílní a Benedikt XVI. podnikl některé kroky, kterými se vůči svému předchůdci v podstatě vymezoval (např. větší vstřícnost k tzv. tradicionalistů, zpřísnění vyšetřování sexuálních deliktů atd.). I jeho styl a vystupování bylo jiné (např. teologicky fundovanější projevy, např. pravidelné katecheze), jak odpovídalo charakteru extroverta Jana Pavla II. s divadelními vlohami na rozdíl od introvertního a plachého akademika Benedikta XVI. K charakteristickým projevům vývoje či pokroku v katolické církvi patří, že toto vymezování se vůči předchůdci doprovázela práce na jeho beatifikaci a chystané svatořečení.

Změny budou především personální. Vždyť volby se zúčastní lidé, které vybrali předchozí papežové, nepochybně i s ohledem na jejich loajalitu a věrnost vatikánské linii. K výrazným změnám shora jsem spíš skeptický. Již v článku u příležitosti zvolení Benedikta XVI. (z dubna 2005) jsem kromě jiného poznamenal dvě věci, které je možné v podstatě zopakovat i dnes, možná dokonce s větší naléhavostí:

• Na jedné straně je to obava nebo téměř nemožnost jakékoliv zásadní změny v nauce či praxi církve tváří tvář polarizaci a hrozícímu schizmatu:

"Každý zásadní krok, ať už v pokračování reforem iniciovaných koncilem nebo návrat zpět směrem k církvi 19. století, by zřejmě vyvolal skutečné rozdělení církve nebo oddělení některých skupin. Proto snad ani není možné vyčítat Janu Pavlovi II., že žádné zásadní historické rozhodnutí neučinil."

• Na straně druhé je to přeceňování role papeže v církvi:

"Diskuse kolem volby nového papeže mě překvapily přeceňováním jeho role v církvi v domnění, že by jeho rozhodnutí mohlo vyřešit rozmanité problémy. Možná je to frustrací některých křesťanů, ať už konzervativního nebo reformního ražení, ze současné situace v církvi nebo jen únavou z předchozího dlouhého pontifikátu a touhou po změně. Může to být i neblahý důsledek centralizace, kdy si římská kurie vyhrazuje všechny důležité pravomoci pro sebe a svévolně zasahuje do dění místních církví po celém světě. Pocit, že obyčejný věřící nemůže podobu církve ovlivnit, vede k přesvědčení, že jakákoliv změna je závislá na postavě papeže. Dějiny však svědčí o tom, že většina změn vyrůstala zdola až se postupně prosadila, třeba i v římské kurii. Na druhou stranu některá rozhodnutí shora ztroskotala na jejich nepřijetí církví. Nemám na mysli vývoj, kdy jedna podoba uniformity nahrazuje druhou, neboť je zřejmé, že v církvi vždy byla určitá pluralita teologických názorů, forem zbožnosti i církevních struktur. Právě jedním z úkolů, resp. služeb, biskupa (včetně římského) by měla být služba této pluralitě, podpora rozmanitých charismat a dohled nato, aby všechna sloužila ku prospěchu místního společenství i celé církve."

Ačkoliv si myslím, že míra centralizace a nezvládnutelnost stávajího způsobu řízení tak velkého organismu, jakým je církev, jež za poslední půlstoletí zhruba zdvojnásobila počet věřících i biskupů, přesáhla únosnou mez, jsem k nějakým výrazným reformám kurie spíš skeptický. Dokud se bude i nadále dařit vytvářet naivní představu o téměř vševědoucím "Svatém otci" a dokud tomu bude řada lidí věřit a považovat takové uspořádání za Boží vůli, tak má "římský systém" šanci. Jeho šance ostatně zvyšuje skutečnost, že případné alternativní varianty jsou náročnější, neboť na místo slepé či naivní důvěry "těm nahoře" vyžadují větší zodpovědnost i nasazení, zhodnocení vlastních charismat a hřiven. Nikoliv pro svůj prospěch či vlastní seberealizaci, nýbrž pro dobro církve, v konkrétním místním společenství.

Je třeba nebát se nazvat, že mnohé z toho, co považujeme nebo je nám předkládáno coby "Boží zřízení", jsou ve skutečnosti lidmi vytvořené instituce, které nejsou posledním cílem a které je možné a někdy i nutné reformovat, pokud neslouží či dokonce brání věrohodnému hlásání evangelia (viz k tomu velmi dobrý článek Otto Hermanna Pesche o papežství, který ukazuje, že zhroucení některých katolických model v souvislosti s papežským úřadem nemusí nutně znamenat zhroucení katolické víry, naopak přijmout historickou pravdu může být osvobozující).

Na druhou stranu bychom neměli propadnou opačnému extrému, tedy naivní víře, že vše nyní víme nejlíp a vše zvládneme pouze našimi lidskými silami. Víra, že se nemusíme spoléhat jen na své lidské schopnosti, že při díle je především Hospodin, nám v posledku může dát naději, že i v situaci zdánlivě beznadějné koná Hospodin své dílo. Pánova slova o církvi, kterou brány pekelné nepřemohou (Mt 16, 18), jež byly v minulosti mnohdy používány jako ospravedlnění pro historicky podmíněnou podobu církve, bychom spíš měli chápat jako další z výzev, abychom se zbytečně nestrachovali o církev a raději se věnovali svému poslání, kterým je hlásání "radostné zvěsti".


Poznámka: Jak je z textu zřejmé, pro označení papeže preferuji termíny "papež" nebo "římský biskup" na rozdíl např. od termínů "Svatý otec", "Náměstek Kristův" atd. Pro zájemce odkazuje na zajímavý článek Y. Congara Tituly, používané pro papeže (ZDE). Škoda, že v tomto případě neplatí starobylá zásada "lex orandi, lex credendi", tj. že zákon modlitby je zákonem víry neboli že církev věří tak, jak se modlí (viz KKC 1124). V liturgických modlitbách Otcem nazýváme našeho nebeského Otce a papeže nazýváme papežem. 

K titulům ještě tři "ekumenické poznámky" v souvislosti s volbou nového koptského papeže dne 4. listopadu 2012. Jedná se o nejvyššího představitele Koptské pravoslavné církve (řazené do rodiny tzv. starobylých východních církví), alexandrijského biskupa a patriarchy, nástupce sv. Marka:
1) Titul "papež", jenž se od počátku 3. století objevuje v titulatuře biskupů obecně, je pro alexandrijského biskupa doložen zřejmě o kousek dříve než u římského (alexandrijský Herakles /232-248/, u římského biskupa v době Marcellina /296-304?/).
2) Zajímavý byl průběh voleb: Z voleb vzešli 3 kandidáti, z nichž jednoho vylosovalo malé dítě při liturgické slavnosti.
3) V případě koptského papeže se podle oficiálního seznamu jedná o 118. biskupa (tj. 117. nástupce sv. Marka), zatímco v Římě se bude volit 264. nebo 266. biskup (podle toho, zda se počítá Benedikt IX. jen jednou nebo třikrát /1032-1044, 1045, 1047-1048/). Důvodem je nejenom v průměru nižší věk nastupujících koptských papežů v moderní době, ale i méně vražd biskupů ve srovnání se středověkým Římem.

K otázce svolání II. vatikánského koncilu a "serióznosti" vatikánského rádia

Česká redakce vatikánského rádia opět "objevuje Ameriku". Dělá to svým obvyklým způsobem a opět ukazuje svojí neznalost. V článku z 8. ledna 2013 O svolání II. vatikánského koncilu referuje o nové knize (Pius XII. a koncil vydaná nakladatelstvím Cantagalli /Nicola Bux, Peter Gumpel, Alexandra von Teuffenbach – Pio XII e il Concilio, Cantagalli, Siena 2012/).

Milan Glaser (mig), vedoucí české redakce RaVatu, mimo jiné uvádí: Autoři "dokládají, že jeho svolání nebylo jenom výsledkem překvapivého rozhodnutí jednotlivce, jak to naznačují různí církevní historikové, nýbrž bylo předmětem důkladné diskuse ve vatikánských kruzích již dlouho předtím."

Nevím, jaké historiky má pan Glaser na mysli. Pokud vezmeme do ruky seriózní literaturu o koncilu nebo o papeži Janu XXIII. (v češtině např.: O. H. Pesch: Druhý vatikánský koncil. Praha 1996 nebo biografie Jana XXIII. od W. Bühlmanna; z cizojazyčných např. biografii Jana XXIII. od P. Hebblethwaita /orig. z roku 1984/ nebo pětisvazkové dějiny koncilu od "boloňské školy" po pod vedením G. Alberiga), tak se dočteme, že svolání koncilu bylo dílem delšího uvažování a jednání Jana XXIII. Janova zmínka o "náhlém" rozhodnutí svolat koncil (zřejmě při rozhovoru s kard. Tardinim 20. ledna 1959) je jeho jistou zkratkou a zřejmě především datem definitivního rozhodnutí koncil svolat.

Uvedená literatura rovněž zná snahu kard. Ottavianiho přivlastnit si podíl na svolání koncilu s odkazem na údajný rozhovor večer před Janovým zvolením 27. října 1958 (Ottavianiho ho zmínil už v rozhovoru z roku 1968 a znovu roku 1975). O. H. Pesch se třeba k tomu ptá: Proč tento kard. brzdil koncil, když to údajně byla jeho myšlenka?

Mimo to existuje více svědectví, že se při konkláve o koncilu mluvilo (např. kard. Frings vyhlášení koncilu očekával po návratu z konkláve, autor nedávno vydané knihy "Můj bratr papež" to dokonce formuluje tak, jako by myšlenku koncilu papež převzal právě od Fringse) a také církevní historici již dávno ví, že o svolání koncilu uvažovali už předchozí papežové.
  Odhlédněme nyní od avizované knihy, kterou bude třeba brát s rezervou. (Díla Alexandry von Teuffenbach, žačky kard. Karla Beckera, bývají často terčem kritiky církevních historiků.)

Redakce vatikánského rádia dlouhodobě prokazuje nejenom zaujatost (při přebírání zpráv, ale i ve formulaci vlastních komentářů), ale nespolehlivost.


Jiným příkladem k podobnému tématu byla zpráva z 2. října 2012 o Výzkumném projektu o dějinách II. vatikánského koncilu. Autorka (Johana Bronková, job) předložila další očividně nesmyslnou a konfrontačně laděnou zprávu. Podle ní můžeme získat dojem, že historici si dosud dějiny koncilu asi cucali z prstu a nikoliv z archivů. Stačí si však najít jiné zprávy o tomto projektu (např. v podání slovenské redakce, která je srovnatelná např. s verzí německou) nebo dokonce původní a kompletní texty (viz ZDE v italštině), aby byla fušeřina české redakce zřejmá (a další média, třeba Christnet, tuto zprávu převzala).

Česká zpráva třeba vynechala takovou "drobnost", že v projektu byla řeč o "archivech koncilních otců" a nikoliv jen o "archivech", což vzbuzuje představu, že dosavadní seriózní díla o koncilu nejsou založena na archivních pramenech. To samozřejmě není pravda. Mimo spolehlivé práce existuje mnoho dalších děl, založených mnohdy na těžko ověřitelných zprávách z druhé roky. Mezi ně patří např. mezi tzv. tradicionalisty populární kniha Wiltgenova: Rýn se vlévá do Tibery. I taková díla mají jistou hodnotu, ale je třeba je číst kriticky.

I když text prof. PHILIPPE CHENAUX (viz ZDE v italštině) je skutečně více "ideologicky" laděný, což u člověka z kurie /bohužel/ nepřekvapuje, rozhodně nezní až tak ostře, jako by se mohlo zdát ze zprávy české redakce RaVatu. Nikde tam třeba nenajdeme slovo "monopol" (tj. že „monopol“ na dějiny koncilu má v současnosti takzvaná boloňská škola), což je zjevná zkratka redakce, ačkoliv je slovo v uvozovkách a mohlo by se zdát, že je to tedy citát. Každopádně v závěru ani Chenaux nevyzývá k novému napsání dějin koncilu, jak by se mohlo zdát z české zprávy (resp. z matoucího nadpisu "Výzkumný projekt představí nové dějiny II. vatikánského koncilu na základě dokumentů"), nýbrž vyzývá k důkladnému studiu archivních pramenů, mimo jiné právě bez a priorního ideologického přístupu, který je tak zřejmý ze zpavodajství české redakce vatikánského rádia.

85 let od vydání encykliky Mortalium animos

Před 85 lety (6. ledna 1928) byla vydána encyklika papeže Pia XI. "Mortalium animos" adresovaná biskupům, která odmítá /tehdejší/ ekumenické hnutí a jedinou cestu k jednotě křesťanů vidí v návratu všech k jediné pravé Církvi Kristově (proto tzv. ekumenismus návratu, vyjádřený např. slovy: "Ať se tedy marnotratní synové vrátí ke společnému otci, který je s láskou obejme, nevzpomínaje už bezpráví, kterého se kdysi dopustili proti Apoštolskému Stolci.") /text encykliky v latině ZDE, svérázný český překlad ZDE/.

Vývoj ekumenického hnutí, proměny v římskokatolické církvi a v neposlední řadě zkušenost společného utrpení v době II. světové války vedly ke změně postoje k ekumenickému hnutí, který byl vyjádřen v dekretu II. vatikánského koncilu o ekumenismu Unitatis redintegratio (z 21. listopadu 1964) - text viz ZDE /i když naskenovaný text obsahuje drobné chyby - to se holt může stát i na oficiálních stránkách Vatikánu/.

Zároveň je realitou, že ještě dnes tuto změnu někteří katolíci nezaznamenali nebo nepochopili nebo třeba jen z různých pohnutek (leckdy určených spíš pro studium psychologa či psychiatra než historika či teologa) ustrnuli v minulosti a mylně si myslí, že Mortalium animos je poslední dokument k tématu.


Spíše než zbytečné a nekonečné diskuse nad tím, zda se postoj církve může měnit (ano, může a dělo se to v mnoha ohledech v minulosti) nebo povýšený nadhled nad údajnou omezenost tehdejšího Vatikánu, stojí za to se podívat na některé texty současníků. Z textů některých katolíků (např. Max Pribilla: Um kirchliche Einheit, 1929 nebo později Thomas Sartory: Die Ökumenische Bewegung und die Einheit der Kirche, 1955) je zřejmé, že ekumenickému hnutí věnovali náležitou pozornost. Z textů některých evangelíků (Josef Lukl Hromádka: Oekumenismus. K poslední papežské encyklice o sjednocení církví. Křesťanská revue, 1928, s. 161-164; přetištěno v JLH: Theologie a církev, Praha 1949, s. 211-216) je zřejmé nejenom pochopení pro tento oficiální postoj (i když neskrývá nesouhlas s nepřesnou charakteristikou ekumenického hnutí v encyklice a konstatuje, že nejen papež vůči protestantům a pravoslavným, nýbrž i oni mají vůči papeži a církvi námitky a požadavky víry), ale i snaha o pozitivní zhodnocení tohoto textu: "toto prohlášení papežovo nám připomíná svým vážným tónem, jak touha po jednotě křesťanstva musí být vybudována mnohem hlouběji než na okamžité, přechodné konstelaci a taktice... A právě pro to, že tu jde o úsilí víry, stále narážející na překážky, hřch, neústupnost, nevěru, sobectví, povrchnost a chytráctví, - je křesťanský oekumenismus pln inspirace, podnětů, síly a praktické tvořivosti." Hromádka dále připomíná, že encyklika odmítá úřední spolupráci s nekatolickými církvemi, ale nezakazuje soukromé, osobní, neúřední spolupráci jednotlivých katolíků s nekatolíky (např. katoličtí účastníci ekumenických konferencí zde nebyli přítomni se statutem delegáta nebo pozorovatele, ale jen jako soukromé osoby, leckdy s povolením příslušného biskupa a někdy i s neoficiálním pověřením z Vatikánu).

Díky těmto osobním kontaktům a přátelstvím dospěla i katolická církev k přesvědčení o důležitosti ekumenického hnutí, v němž uznala dílo Ducha svatého a zapojila se do něj.

Požadavek na spravedlivé uspořádání vztahů mezi lidmi v církvi je legitimní

Při zběžném procházení domácích textů, které se věnují problematice svobody projevu v církvi, mě zaujal také následující text. Jedná se o článek s názvem Svoboda projevu v církvi (Teologické texty, 2008, č. 4). Pro mnohé tento text jistě nebude převratný, vždyť je formulován opatrně. Mimo jiné reaguje na jednu z častých námitek, která odkazem na hierarchické uspořádání církve omlouvá různé nespravedlnosti. Bez zajímavosti však není skutečnost, že autorkou je Marie Kolářová (nar. 1964), která je od roku 2004 kancléřkou pražského arcibiskupství (stručný životopis z roku 2004 viz ZDE).

Autorka v úvodu připomíná, že "Druhý vatikánský koncil zdůraznil mimo jiné povahu církve jako společenství Božího lidu a rovnost všech křesťanů, oproti dřívějšímu pojetí církve jako společnosti zásadně nerovných". Zatímco řada církevních představitelů se s takovým tvrzením na teoretické úrovni může ztotožnit, církevní praxe leckdy ukazuje, že zas až tak zažitá představa to u kněží nebo biskupů být nemusí.

Autorka promýšlí právní úpravu dialogu v církvi (převážně s odkazem na kán. 212 CIC/1983) a limity svobody projevu. Obecné hranice svobody projevu jednotlového křesťana je třeba podle autorky hledat především v ustanovení kán. 223 § 1, kde jsou formulovány jako "ohled na obecný prospěch církve, na práva jiných a na své povinnosti vůči jiným". V tomto kontextu autorka formuluje pojetí poslušnosti křesťana vůči předstveným: "Povinnosti vůči jiným můžeme také rozumět jako povinnosti poslušnosti vůči přestaveným. Tato povinnost však není slepou poslušností, při stanovení jejího rozsahu a limitu je nezbytné vycházet z ustanovení § 1 kán. 212. Poslušnost křesťanů, která vytváří skutečné dynamické společenství církve, není pasivním mlčenlivým přijetím, ale především aktivní odpovědí, která je možná ve vzájemném dialogu a která vyžaduje vzdělání a výchovu ve víře."

Za zajímavou považuji rovněž pasáž v samém závěru, kde autorka zdůrazňuje legitimitu požadavku na spravedlivé uspořádání vztahů v církvi:

"Lze souhlasit s tím, že chronické kverulanty nelze uspokojit žádným vysvětlením a ani nejupřímnější snahou o dialog. Průměrný křesťan však chápe, co je v dané situaci přiměřeně spravedlivé. Pokud je se svým podnětem odmítnut za použití právního formalismu, chápe takové jednání jako nespravedlivé. Dobré právo je takové, které vytváří prostor pro spravedlivé uspořádání vztahů ve společnosti, a to platí i pro společnost Božího lidu. Oponenti přispěchají s námitkou, že církev není demokratickou institucí a nelze proto argumentovat takovým pojetím základních práv a mechanismů jejich fungování, jaké známe z demokratického právního státu. Církev je přece společenstvím Božího lidu, na které je třeba klást jiné nároky. Ačkoliv církev nemá demokraticky ustanovené představené, nemůže to znamenat, že by požadavek na spravedlivé uspořádání vztahů mezi lidmi byl neslučitelný s nároky na uspořádání poměrů v církvi."

(Zvýraznění v citovaných textech pochází ode mne.)

Služba sdělovacích prostředků katolíkům a kauza Bezák

V souvislosti s kauzou odvolaného arcibiskupa Róberta Bezáka a s pochybným veřejným vystupováním slovenské biskupské konference upozornil český katolický pedagog a publicista Jiří Zajíc (nar. 1951) v jednom svém komentáři na Facebooku na pastorální instrukci o sdělovacích prostředcích Communio et progressio z 23. května 1971.

V kauze podle Jiřího Zajíce nejde jen o odvolaného Róberta Bezáka, ačkoliv jeho lidská i křesťanská čest byla rozhodnutím o odvolání zpochybněna. Jde hlavně o styl komunikace v katolické církvi. Jednání slovenských biskupů, nunciatury i biskupa Jana Baxanta zpochybňuje důvěryhodnost církve i u těch lidí, kteří jí dosud důvěřují (což je už dost malá menšina společnosti). Tímto jednáním rovněž porušují pravidla dialogu v církvi, jak je stanovuje zmíněná pastorální instrukce o sdělovacích prostředcích.

Konkrétně poukázal na požadavek úplných, pravdivých a otevřených informacích (zvýraznění ode mne):

"Je-li třeba při projednávání některých otázek v církvi zachovat tajemství, platí stejné zásady jako ve státní oblasti. Duchovní hodnoty vyjadřované církví ovšem vyžadují, aby informace o jejich záměrech a plnosti jejich aktivit byly úplné, pravdivé a otevřené. Zadržují-li církevní místa zprávy nebo nejsou-li schopna podat informaci, otevírají prostor škodlivým fámám, místo aby pomáhala zveřejnění pravdy. Utajování se tedy musí bezpodmínečně omezit na případy, v nichž jde o dobrou pověst a čest člověka, nebo kdyby byla porušena jiná práva jednotlivců či skupin." (Communio et progressio, čl. 121)

Jednání slovenské biskupské konference a nunciatury nejenom otevřelo prostor "škodlivým fámám" (připomeňme třeba obvinění z podpory homosexuality - viz ZDE nebo z finančních ztrát - viz ZDE; obvinění z údajného posednutí ďáblem mi připadá tak absurdní, že jsem mu ani nevěnoval pozornost; o snahách o diskreditaci arcibiskupa Bezáka psali samozřejmě i jiní, např. komentář Lukáše Obšitníka z 20.12.2012), ale zároveň poškodilo "dobrou pověst a čest člověka" arcibiskupa Róberta Bezáka. Podle Zajíce tedy zůstává otázkou, ve prospěch práv jakých "jednotlivců či skupin" jednají slovenští biskupové a nunciatura tak alibisticky a slizce.

Dodávám, že "škodlivým fámám" jsou pochopitelně vystaveni rovněž aktéři kauzy, arcibiskup Zvolenský, mluvčí KBS Kováčik nebo nuncius Giordano, zvlášť když jejich vystupování v médiích působí nepřesvědčivě a vyhýbavě.

Jen připomínám, že vatikánský komentátor John L. Allen už ve svém článku z 13. července 2012 v souvislosti s kauzou odvolaného arcibiskupa Róberta Bezáka mluvil o tikající časované bombě, která hrozí výbuchem, pokud tehdy nově jmenovaný mediální poradce Vatikánu Greg Burke nebo někdo jiný z vatikánských úředníků nepřijde s rychlým a přesvědčivým zdůvodněním tohoto odvolání. V opačném případě podle Allena hrozí metastázování různých zvěstí a pomluv.


Absurditu utajování skutečných důvodů, které vedly k odvolání arciniskupa Bezáka, do určité míry potvrzují rovněž poněkud absurdní výklady, které v různých verzích předkládá arcibiskup Zvolenský. Např. jeho další krkolomné vyjádření pro agenturu SITA (viz na stránkách TK KBS z 31. prosince 2012):

Zvolenský chápe, že ľudia by sa chceli zorientovať v problematike, ale ich pozornosť bola upriamená na rozličné otázky, ktoré sa vynorili ako hypotézy a mohli súvisieť s odvolaním Róberta Bezáka. "Pre mňa je dôležité uvedomiť si, aj tak sám za seba to nahlas hovorím, že môže byť veľmi zaujímavé hovoriť o hypotézach. Ale keďže ide o osud človeka, je to aj veľmi nebezpečné. Lebo môžete, môžem aj ja sám, keď sa budem tými hypotézami zaoberať, zbytočne ublížiť ľuďom, ktorých do týchto hypotéz zakomponujem," povedal arcibiskup.

Už jsem na jiném místě (ZDE) kritizoval podle mne trapné vystupování arcibiskupa Zvolenského a jeho reakce na otázky novinářů při tiskové konferenci dne 8. listopadu 2012.

Ti, kdo nesledují kauzu odvolaného arcibiskupa Bezáka od začátku, by si mohli poslechnout rovněž jednu z nejdůležitějších tiskových konferencí po vypuknutí této kauzy, po jednání slovenské biskupské konferenci (za účasti nuncia Giordana) dne 17. července 2012. Důležitější než krátké a stručné vyjádření, které jediné je k dispozici na videu TK KBS (ZDE), jsou otázky novinářů a odpovědi arcibiskupa Zvolenského (celý záznam k dispozici v archivu TA3 - ZDE). Mimochodem po sérii odpovědí, že není kompetentní, je těžké se ubránit dojmu, že arcibiskup Zvolenský skutečně není kompetentní stát v čele slovenské biskupské konference. Každopádně třeba tvrzení, že "mnoho reakcí ve věřejnosti je vyvoláno nesprávnými informacemi" (cca 5:05) opět ukazuje, že by bylo na místě uvést nesprávné informace na pravou míru, tj. místo vytváření prostoru pro "škodlivé fámy" předložit informace "úplné, pravdivé a otevřené" (tj. opět odkazuji na dokument Communio et progressio). Z poslechu dotazů novinářů vůbec nemám pocit, že by se jednalo o nevhodné, neuctivé nebo nějak nepřátelské otázky. Naopak většinou jde o jasné a srozumitelné dotazy, které jen tlumočí otázky, které si kladlo i mnoho věřících. Neschopnost či neochota arcibiskupa Zvolenského je srozumitelně vysvětlit působí nevěrohodně. Zvlášť když na dotaz, zda by tato kauza nemohla poškodit církev na Slovensku, pronesl arcibiskup Zvolenský další z jeho krkolomných vysvětlení, které později nedokázal vysvětlit: „v každom prípade my v tejto chvíli si uvedomujeme tiež, že vidíme zreteľne, že toto aj cirkev očisťuje.“ (cca 7:10).

Takže i při zpětném pohledu je zřejmé, že příliš neobstojí odkaz na případné nepřátelství vůči církvi ze strany médií a nebo těch, kteří se opakovaně dotazují po důvodech Bezákova odvolání. (Kritika komunikace slovenských biskupů samozřejmě není žádné aktuální téma - viz na toto téma např. komentář Pavola Martinického).

Požadavek na informace úplné, pravdivé a otevřené tedy není projevem neposlušnosti nebo nedostatečné víry, nýbrž je legitimním požadavkem, který "církevním místům" ukládají vlastní církevní dokumenty.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Příloha, úryvek z dokumentu:

COMMUNIO ET PROGRESSIO, Pastorální instrukce o sdělovacích prostředcích z 23. května 1971

III. část, 2. kapitola

2. Kapitola: SLUŽBA SDĚLOVACÍCH PROSTŘEDKŮ KATOLÍKŮM

1. Veřejné mínění a komunikace v životě církve

114. Církvi velmi záleží na tom, aby rostly a prohlubovaly se společné svazky mezi věřícími. K tomu je potřeba komunikovat a vést rozhovor. Nejvíc žije církev uprostřed lidské společnosti, s níž je hluboce spojena vzájemným dialogem a mnohostrannými vztahy. To se může uskutečnit jen na základě výměny informací a myšlenek, pozorným sledováním veřejného mínění v církvi i mimo ni, jakož i účastí na dialogu s dnešním světem a společným řešením těch problémů, které se lidí dotýkají.

a) Dialog uvnitř církve

115. Jako živý organismus potřebuje církev veřejné mínění, které vzniká na základě dialogu jejich členů. Jen tak je možný pokrok v jejich myšlení a jednání. "Kdyby nebylo veřejného mínění v církvi, chybělo by jí něco k životu. Vinu na tom by nesli pastýři i věřící" (pozn. 2).

pozn. 2) PIUS XII., Proslov ke katolickým novinářům, Řím, 17. 2. 1950, AAS, XLII (1950), 251.

116. Proto si musejí být katolíci plně vědomi toho, že mají skutečně svobodu vyjadřování. Tato svoboda tkví ve smyslu víry a lásky; ve smyslu víry, která je živena Duchem pravdy, takže se Boží lid pod vedením posvátného učitelského úřadu a ve věrné poslušnosti vůči němu nezvratně drží předané víry, stále hlouběji do ní proniká správným úsudkem a obsáhleji ji proměňuje v život (pozn. 3); ale v lásce, neboť skrze ni je svoboda sdělování pozdvihována až ke svobodě v Kristu. Kristus nás totiž osvobodil z pout hříchu. Teprve pak nás uschopnil, abychom mohli svobodně posuzovat ve shodě s jeho vůlí. Zodpovědní církevní představení se postarají o to, aby se v církvi na základě svobody mínění a projevu živě rozvíjela výměna legitimních názorů. Proto budou vytvářet normy a podmínky k dosažení tohoto cíle (pozn. 4).

pozn 3) Srv. Lumen gentium, 12.

pozn 4) Srv. Myšlenky a podněty k ekumenickému dialogu, L'Osservatore Romano, 21./22. 9. 1970.

117. Ve skutečnosti se otevírá široký prostor pro dialog uvnitř církve. Pravdy víry jsou sice podstatou církve a jejich výklad nelze libovolně ponechat každému podle vlastní libosti. Na druhé straně putuje církev svou cestou dějinami lidstva. Rozhodnutí, která jsou od ní požadována, musí se proto přizpůsobovat mnohotvárným dobovým a místním poměrům. Pravdy víry mají být předkládány a vysvětlovány tak, aby byly přiměřené různým epochám a kulturám. Stejně tak i působení církve musí odpovídat změnám doby a situace. Všichni katolíci mají právo a povinnost, drží-li se učení církve, svobodně hledat hlubší porozumění zjeveným pravdám a i za stále se měnících společenských poměrů o nich věrohodněji svědčit. Tato svoboda dialogu v církvi nikterak nezatěžuje její soudržnost a jednotu; naopak v nerušeném procesu vytváření veřejného mínění může vznikat jednomyslné a společné jednání. Takový dialog se může rozvíjet jen tehdy, zůstane-li i při rozdílnosti názorů určujícím faktorem láska a všichni jsou ovládáni touhou uchovat vše společně a spolupracovat. Musí zde být upřímná snaha budovat a nikoliv bořit. Snaha nesená hlubokou láskou k církvi, snaha o takovou jednotu, kterou si Kristus přál jako znamení pravé církve a tím i svých opravdových učedníků (pozn 5).

pozn 5) Srv. Jan 17, 21.

118. V této souvislosti je nutno rozlišit mezi vědeckým bádáním a vedením věřících. V oblasti vědeckého bádání potřebují vědci pro svoji práci nezbytnou svobodu, aby si mohli vzájemně vyměňovat své výsledky v článcích a knihách. Při vedení věřících smějí být naproti tomu přednášeny jako církevní nauka pouze ta stanoviska, která byla skutečně uznána řádným učitelským úřadem církve, to znamená pouze takové názory, které lze považovat za jisté. Ostatně situace komunikace s sebou přináší skutečnost, že se často nové, ještě nevyzrálé názory teologů objeví na nepravém místě. Takové názory nesmějí být zaměňovány s výpověďmi řádného církevního učitelského úřadu a příjemci je musí brát kriticky. Zároveň by měli mít na paměti, že smysl takových zveřejněných názorů je nezřídka zkreslen způsobem podání a jednodušším jazykem sdělovacích prostředků.

119. Protože je rozvoj veřejného mínění v církvi životně důležitý, musí mít každý věřící právo a možnost informovat se o všem, co je nutné k tomu, aby převzal v životě církve aktivní roli. K tomu je zapotřebí široké spektrum sdělovacích prostředků, v případě potřeby i katolických, má-li být i tato jejich úloha správně splněna.

120. Chce-li církev být živá a skutečně plnit své úkoly, musí existovat mezi církevními autoritami v každé rovině i mezi katolickými institucemi a věřícími stálý obousměrný a celosvětový tok informací a názorů. K tomu je třeba vytvořit odpovídající instituce s dostatečným vybavením, např. informační služby, tisková střediska, centra setkání a pastorační rady.

121. Je-li třeba při projednávání některých otázek v církvi zachovat tajemství, platí stejné zásady jako ve státní oblasti. Duchovní hodnoty vyjadřované církví ovšem vyžadují, aby informace o jejich záměrech a plnosti jejich aktivit byly úplné, pravdivé a otevřené. Zadržují-li církevní místa zprávy nebo nejsou-li schopna podat informaci, otevírají prostor škodlivým fámám, místo aby pomáhala zveřejnění pravdy. Utajování se tedy musí bezpodmínečně omezit na případy, v nichž jde o dobrou pověst a čest člověka, nebo kdyby byla porušena jiná práva jednotlivců či skupin.

b) Dialog církve se světem

122. Rozmluva církve se neomezuje pouze na věřící, ale vztahuje se na celý svět. Církev je povinna zveřejňovat svoji nauku a působení; lidé, na jejichž osudu se podílí, mají na to právo a církev sama je k tomu zavázána jasným Božím příkazem (pozn. 6). Dále je podle slov Druhého vatikánského koncilu povinna vysvětlovat "znamení doby"; neboť také skrze ně mluví Bůh a jsou dokladem prozřetelnosti, která jejich prostřednictvím dále zjevuje dějiny spásy. Církev tedy musí vědět, jak všichni současníci, nejen katolíci, reagují na nejnovější události a duchovní proudy. A to bude moci vědět tím důkladněji, čím srozumitelněji se bude tato reakce odrážet ve prostředcích sociální komunikace.

pozn 6) Srv. Mt 28, 19.

123. Každý, kdo má v církvi nějakou zodpovědnost, se musí neustále snažit zprostředkovat za pomocí sdělovacích prostředků obsáhlé a pravdivé informace, aby všichni dostávali odpovídající obraz o církvi a jejím životě. Protože sdělovací prostředky jsou často jediným informačním spojením mezi církví a světem. Každý, kdo by jich nevyužil, jako by zakopával Bohem svěřené hřivny. Očekává-li církev od tiskových agentur a sdělovacích prostředků, že projeví zájem o náboženská témata a že s nimi budou zacházet se zvláštní pečlivostí, která je právě u těchto témat na místě, pak musí být církev také připravena poskytovat těmto institucím úplné, pravdivé a přesné informace. Neboť pouze tak mohou po všech stránkách dobře plnit své  úkoly.

124. Co bylo řečeno již dříve, platí i tam, kde se jedná o informace a výklad událostí ze života církve. Z toho vyplývá, že zkušení představitelé církve se předem připraví na uvedené problémy a nepřenechají iniciativu jiným. Doporučuje se, aby důležité církevní záměry a rozhodnutí byla již předem, pod podmínkou uveřejnění v určité lhůtě, zpřístupněna několika odborníkům, aby tyto záležitosti mohly být v zájmu církve v danou dobu správně podány a vysvětleny.

125. Sdělovací prostředky jsou tedy pro katolíky významné ze tří důvodů: napomáhají dnešnímu světu církev pochopit; podněcují dialog uvnitř samotné církve; a konečně umožňují církvi pochopit mentalitu a lidi dnešní doby, jimž má podle Božího příkazu přinášet poselství spásy. Přitom bude církev používat jazyk, kterému lidé budou rozumět a bude se zabývat otázkami, které bytostně hýbou lidstvem

Celý dokument je k dispozici v rámci červené řady Dokumentů ČBK s názvem Dokumenty o sdělovacích prostředcích (1996).