Oddělit kněžský úřad od povinnosti celibátu?

Vím, že k tomuto tématu toho bylo napsáno už mnoho. Před časem mě zaujalo to, co k tématu uvádí německý psycholog, psychoterapeut a teolog Wunibald Müller, jehož knihu Zamlčené rány nedávno vydalo nakladatelství Portál. Kniha reaguje na případy sexuálního zneužívání v církevních institucích, které byly zveřejněny na počátku loňského roku v Německu.

Sice se stále opakuje tvrzení, že souvislost mezi celibátem a sexuálním zneužíváním neexistuje. Ostatně i autor uvádí, že "bezprostřední spojení mezi celibátem a sexuálním zneužíváním v tom smyslu, že by celibát byl příčinou sexuálního zneužívání nezletilých kněžími, nelze prokázat" (s. 115-116). Na druhou stranu je zde problém v emocionální a sexuální nezralosti u těch kněží, "kteří jsou po stránce sexuálního vývoje nedostatečně vyspělí nebo v něm zůstali stát a kteří špatně chápou celibát. Domnívají se totiž, že se díky němu nebudou muset konfrontovat s vlastní sexualitou. Jádrem problému je v těchto případech emocionální - a tedy také sexuální - nezralost... Jejich sexuální nezralost se tedy maskuje celibátem, dostává pěkný nátěr a za určitých okolností je dokonce prohlášena za ideál. To však vede k tomu, že celá sféra sexuality a intmity zůstává nadále v temnotě." (s. 116-117).

Úvahy o kněžské povinnosti celibátu shrnul autor v následujícím oddílu (s. 129-130):

Oddělit kněžský úřad od povinnosti celibátu?

"Bylo by to opravdu řešení? Zůstává přece otázka, proč kněžský úřad přitahuje tolik homosexuálních mužů. Ty však nelze dále vysvěcovat na kněze. Tím se ještě zmenší okruh těch, kteří budou přicházet pro kněžský úřad v úvahu – ačkoli existuje mezi homosexuálními kněžími mnoho takových, kteří mají odpovídající zralost i charizma pro život celibátního kněze. Kdybychom se vzdali spojení kněžského povolání s celibátem, mělo by to ten následek (alespoň se domnívám), že by se zvětšil okruh zájemců o kněžské povolání. V tomto větším okruhu by bylo také opět více heterosexuálních mužů. Rovněž skupina těch, kteří se konfrontovali a vypořádali se svou sexualitou, by snad mohla být větší. Přinejmenším by mohl být menší podíl těch, kdo se pro cestu života v celibátu rozhodují z pochybných důvodů.

Z psychologického hlediska by působilo kněžství, které by zahrnovalo celibátní i ženaté kněze, dovnitř i navenek pozitivně. Celá oblast sexuality a intimity by byla samozřejměji přítomna a mohla by se s větší samozřejmostí tematizovat. Dokonce by se spojovala s čímsi pozitivním. To ovšem předpokládá, aby kněz, který se uvědoměle rozhoduje pro život bez manželství, byl pro toto své rozhodnutí oceňován, a ne odbýván jako hrdopýšek stranící se světu – jak se obával Joseph Ratzinger, tehdy ještě jako mnichovský arcibiskup, v diskusi s profesorem Egenterem. Myslím, že kdo se z přesvědčení rozhodne pro celibátní život mimo jiné proto, že má k tomu potřebné charizma, z toho bude přesvědčení také vyzařovat. Stejně to platí pro ty, kteří z přesvědčení zvolili cestu ženatých kněží.

Pro odloučení kněžského povolání od celibátu by mluvila také další okolnost, která s tématem sexuálního zneužívání souvisí pouze nepřímo: Nemalý počet kněží začínal se záměrem žít v celibátu a často také s přesvědčením, že dokážou v celibátu žít. Ale potom se tak nechovali nebo se necítili k tomu schopni a zbývala jim možnost – opustit svůj kněžský úřad, nebo v úřadu zůstat a potají žít zároveň v sexuálních vztazích. Zmiňuji se o tom v této souvislosti proto, že se v těchto případech podstatná životní sféra prožívá v temnotě. Takoví kněží mají obzvláštní sklon k psychicky nezdravým a duchovně i morálně pochybným způsobům chování a zvykům, které celibátní život spíše zatemňují a diskreditují.

Problémy by se tím neodstranily. To nám ukazují zkušenosti evangelické církve, kde jsou velkým tématem zhroucená manželství. Ale kdyby se kněžím povolilo manželství, vzešlo by z toho přece jen cosi osvobozujícího, mimo jiné proto, že by se tím vyjádřil kladný postoj k sexualitě. Ten v církvi nesporně existuje, ale moc se jí to vlastně nevěří.

Jestliže chce církev obstát v této krizi, kterou momentálně prožívá v souvislosti s případy sexuálního zneužívání, a plodně se z ní poučit, pak nestačí přepracovávat směrnice a přijímat další změny, které se vztahují k případům zneužívání. Musí sexualitu – a to i sexualitu ve svých vlastních řadách – vysvobodit ze zajetí, v němž tráví nedůstojný život. Dnes je sexualita uváděna do velice těsné souvislosti s církví, a to ve velmi negativních aspektech; pak by se mohla opět ukázat jako dar Boží a mohli bychom přitakat její existenci.

Právě v naší době banalizace a vykořisťování sexuality je nutně zapotřebí, aby někdo sexualitu před takovým vykořisťováním chránil a pečoval o to, aby se ze sexuality úplně nevytratila důstojnost a jedinečnost, které jí přísluší, aby nepřišla o své tajemství. Církev se koneckonců vlastně považuje právě v tomto ohledu za jejího zastánce. Na základě své biblické a duchovní tradice by jím také mohla být. Ale hledí se na ni (jistěže často neprávem) jako na tu, která sexualitu jako Boží dar hanobí a která jí zabraňuje."

Podle mne je celá kniha zajímavým čtením a podnětem k zamyšlení nad tématem, které oprávněně vážně poškozuje věrohodnost církve a křesťanství. Zároveň jí považuji i za věcnější text k tématu třeba ve srovnání s nedávno vydanou knihou rozhovorů s papežem Benediktem XVI. s názvem Světlo světa (podle mne se jedná o nejslabší knihu tohoto druhu ve srovnání se staršími rozhovory tehdy ještě s kardinálem Ratzingerem, tj. s Vittoriem Messorim z roku 1984 a Peterem Seewaldem z let 1996 a 2000). Samozřejmě záběr knihy rozhovorů je mnohem širší a je zřejmé, že pouhých šest hodin (poslední týden v červenci roku 2010, od pondělka do soboty, vždy hodinu denně) je na rozhovor o tak závažných tématech málo. Každopádně papež připouští, že po případech odhalených v Americe (především v roce 2002) se zřejmě měla důkladněji zkoumat i situace v dalších zemích a také uvedl, že rozsah zneužívání v Německu ho překvapil (s. 35).

Pro případné zájemce o téma zneužívání by mohla být zajímavá třeba i studie o příčinách a kontextu sexuálního zneužívání mladistvých katolickými kněžími v USA v letech 1950-2010.

Vztah "katolické církve" a "Kristovy církve" v dokumentech magisteria (1964, 2000, 2007)

/Jeden z materiálů, který jsem si vytvořil pro výuku./



Lumen gentium (1964) - problém "subsistit in" v dokumentech magisteria (2000 a 2007)
(tučné zvýraznění v textech M.V.)



Pius XII. encyklika o některých falešných názorech, které podkopávají základy katolické nauky Humani generis (1950)

MYSTICKÉ TĚLO KRISTOVO JE TOTOŽNÉ S KATOLICKOU CÍRKVÍ

27. Někteří se též domnívají, že je nezavazuje nauka, kterou jsme před několik málo lety vyložili v Naší encyklice a jež je rovněž založena na pramenech Zjevení, která totiž říká, že mystické Tělo Kristovo a římskokatolická Církev jsou spolu totožné.(5) Jiní pak zas redukují nezbytnou příslušnost k pravé Církvi jako podmínku věčné spásy na prázdnou formuli. Další zase považují rozumovou hodnotu věrohodnosti křesťanské víry za nepatřičnou.

pozn.:
5) Srov. encyklika Mystici Corporis Christi (29. června 1943): AAS 35 (1943), 193nn.


xxxxx


Druhý vatikánský koncil: Věroučná konstituce o církvi Lumen Gentium (1964)

CÍRKEV VIDITELNÁ I DUCHOVNÍ

8. Jediný prostředník Kristus ustanovil a bez přestání udržuje svou svatou církev, společenství víry, naděje a lásky zde na zemi, jako viditelný organismus (9) a jejím prostřednictvím rozlévá pravdu a milost na všechny. Je to společnost vybavená hierarchickými orgány i Kristovo tajemné tělo, viditelné shromáždění i duchovní společenství, pozemská církev i církev obdařená nebeskými dary. Nelze ji však považovat za dvě rozdílné věci, nýbrž to obojí tvoří jedinou složenou skutečnost, srůstající z lidského a božského prvku. (10) Pro nemalou obdobnost bývá církev srovnávána s tajemstvím vtěleného Slova. Jako totiž přijatá přirozenost slouží božskému Slovu za živý, s ním nerozlučně spojený nástroj spásy, podobným způsobem slouží společenský organismus církve Kristovu Duchu, který jej oživuje, k růstu těla (srov. Ef 4,16). (11)

To je jediná Kristova církev, kterou vyznáváme ve Vyznání víry jako jednu, svatou, katolickou a apoštolskou. (12) Po svém zmrtvýchvstání ji náš Spasitel odevzdal Petrovi jako pastýři (srov. Jan 21,17), jemu a ostatním apoštolům ji svěřil, aby ji šířili a řídili (srov. Mt 28,18n), a provždy ji postavil jako sloup a pevnou oporu pravdy (srov. 1 Tim 3015). Tato církev, ustavená a uspořádaná na zemi jako společnost, subsistuje (subsistit, uskutečňuje se) v katolické církvi a je řízena Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s ním. (13) Ovšem i mimo její organismus je mnoho prvků posvěcení a pravdy, které jako dary vlastní Kristově církvi vybízejí ke katolické jednotě.

Jako Kristus vykonal dílo vykoupení v chudobě a v pronásledování, tak je i církev povolána vydat se toutéž cestou, aby lidem zprostředkovala plody spásy a vzal na sebe přirozenost služebníka“ (Flp 2,6-7) a kvůli nám „on, ačkoli bohatý, stal se chudým“ (2 Kor 8,9). Stejně církev, třebaže ke splnění svého poslání potřebuje lidské prostředky, není ustanovena k tomu, aby hledala pozemskou slávu, nýbrž aby šířila pokoru a odříkání i svým příkladem. Otec poslal Krista „hlásat radostnou zvěst chudým (…) uzdravit zkroušená srdce“ (Lk 4,18), „hledat a zachránit, co zahynulo“ (Lk 19,10). Podobně církev zahrnuje láskou všechny postižené lidskou slabostí, dokonce v chudých a trpících vidí obraz svého chudého a trpícího zakladatele. Snaží se zmírnit jejich bídu a chce v nich sloužit Kristu. Kristus byl ovšem „svatý, nevinný, neposkvrněný“ (Žid 7,26), nepoznal hřích (srov. 2 Kor 5,21) a přišel jen usmířit hříchy lidu (srov. Žid 2,17); v církvi však jsou i hříšníci; je zároveň svatá i stále potřebuje očišťování a jde trvale cestou pokání a obnovy.
Církev „při svém putování prochází mezi pronásledováními ze strany světa a útěchami od Boha“ (14) a hlásá kříž Páně a jeho smrt, dokud on nepřijde (srov. 1 Kor 11,26). Moc zmrtvýchvstalého Pána ji však posiluje, aby trpělivostí a láskou překonávala trápení a ne-snáze vnitřní i vnější a aby ve světě věrně, i když zastřeně, zjevovala jeho tajemství až do té doby, dokud nebude na konci odhaleno v plném světle.

pozn.:
9/ Srov. Lev XIII., enc. Sapientiae Christianae, 10. 1. 1890: AAS 22 (1889-90), 392. Týž, enc. Satis cognitum, 29.6.1896: AAS 28 (1895-96), 710 a 724n. Pius XII., enc. Mystici Corporis, uv. m. 199-200.
10/ Srov. Pius XII., enc. Mystici Corporis, uv. m. 221n. Týž, enc. Humani generis, 12.8.1950: AAS 42 (1950), 571.
11/ Srov. Lev XIII., enc. Satis cognitum, uv. m. 713.
12/ Srov. Symbolum Apostolicum: Denz. 6-9 (10-30); Symb. Nic., Const.: Denz. 86 (150); coll. Prof. fidei Trid.: Denz. 994 a 999 (1862 a 1868).
13/ Výraz „Svatá (katolická, apoštolská) římská církev“ je obsažen v Prof. fidei Trid., uv. m., a 1. vat. koncil, Věrouč. konst. o katol. víře Dei Filius: Denz. 1782 (3001).
14/ Sv. Augustin, De civ. Dei XVIII, 51, 2: PL 41, 614.


xxxxx


Kongregace pro nauku víry: Deklarace o jedinečnosti a spásonosné univerzalitě Ježíše Krista a církve Dominus Iesus (2000)

16. (...) Věřící mají vyznávat, že existuje dějinná kontinuita - zakořeněná v apoštolské posloupnosti (53) - mezi církví založenou Kristem a katolickou církví: "To je jediná Kristova církev... kterou náš Spasitel po svém zmrtvýchvstání (srov. Jan 21,17) odevzdal Petrovi jako pastýři ... je řízena Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s ním." (54, citát z LG 8, viz výše, zkrátil M.V.) Výrazem "subsistit in" chtěl II. vatikánský koncil uvést v soulad dvě doktrinální tvrzení: na jedné straně, že Kristova církev navzdory rozdělení křesťanů nadále plně existuje pouze v katolické církvi - a na straně druhé, že "mimo její organismus je mnoho prvků posvěcení a pravdy" (55) tedy v církvích a církevních společenstvích, která ještě nejsou v plném společenství s katolickou církví (56). Avšak co se týká těchto posledních, je třeba tvrdit, že jejich hodnota "se odvozuje z plnosti milosti a pravdy, která byla svěřena kato-lické církvi" (57).

17. Existuje tedy jediná Kristova církev, která subsistuje v katolické církvi, je řízena Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s ním (58). Církve, které sice nejsou v dokonalém společenství s církví katolickou, ale zůstávají s ní spojeny velmi těsnými pouty, jako apoštolská posloupnost a platná eucharistie, jsou pravé partikulární církve (59). Proto i v těchto církvích je přítomna Kristova církev a působí v nich, ačkoliv chybí plné společenství s katolickou církví, nakolik nepřijímají katolické učení o primátu, který podle Boží vůle objektivně má a uplatňuje nad celou církví římský biskup (60).

Naproti tomu církevní společenství, která neuchovala platný episkopát a ryzí a úplnou podstatu eucharistického tajemství (61), nejsou církvemi v pravém slova smyslu; nicméně pokřtění v těchto společenstvích jsou od křtu včleněni do Krista, a jsou proto v určitém, i když nedokonalém společenství s církví (62). Křest totiž sám o sobě směřuje k úplnému rozvoji života v Kristu prostřednictvím celistvého vyznání víry, eucharistie a plného společenství v církvi (63).

„Věřící si tedy nemohou představovat Kristovu církev jako souhrn církví a církevních společenství – rozdílných a současně nějakým způsobem sjednocených – ani si nemohou myslet, že dnes už nikde Kristova církev neexistuje a má proto být pro všechny církve a společenství pouze předmětem hledání.“ (64) Vždyť „prvky této dané církve existují, jsou spojeny v plnosti v katolické církvi a bez této plnosti v dalších společenstvích“(65). „Proto tyto odloučené církve a společnosti i přes nedostatky, které na nich podle našeho přesvědčení lpí, rozhodně nejsou bez významu a váhy v tajemství spásy. Neboť Duch Kristův se nezdráhá používat jich jako pro-středků spásy, jejichž účinnost se odvozuje z plnosti milosti a pravdy, která byla svěřena katolické církvi.“ (66)

pozn.:
53/ Srov. Dogmatická konstituce o církvi Lumen gentium 20; srov. též Sv. Irenej, Adversus Haereses, III, 3, 1–3; Sv. Cyprian, Epist. 33, 1; Sv. Augustin, Contra ad-vers. legis et prophet., 1, 20, 39.
54/ Dogmatická konstituce o církvi Lumen gentium 8.
55/ Tamtéž; srov. Jan Pavel II., Encyklika Ut unum sint (1995) 13.
56/ Interpretace těch, kdo na základě formulace "subsistit in" došli k tezi, že jediná Kristova církev může existovat i v nekatolických církvích a církevních společenstvích, je proto v rozporu s autentickým významem koncilního textu Lumen gentium "Koncil zvolil naopak slovo subsistit právě proto, aby objasnil, že je jen jedna "subsistence" pravé církve, zatímco mimo její viditelnou strukturu existují jen "elementa Ecclesia", které - jsouce prvky téže církve - směřují a vedou ke katolické církvi" (Kongregace pro nauku víry, Notificazione sul volume "Chiesa: carisme e potere" - P. Leonardo Boff, AAS 77 [1985], 756/762).
57/ Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio 3.
58/ Srov. Kongregace pro nauku víry, Prohlášení Mysterium Ecclesiae (1973) 1.
59/ Srov. Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio 14 a 15; Kongregace pro nauku víry, Dopis Communionis notio (1993) 17.
60/ Srov. I. vatikánský koncil, Constituce Pastor aeternus: DS č. 3053–3064; Dogmatická konstituce o církvi Lumen gentium 22.
61/ Srov. Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio 22.
62/ Tamtéž 3.
63/ Tamtéž 22.
64/ Kongregace pro nauku víry, Prohlášení Mysterium Ecclesiae (1973) 1.
65/ Jan Pavel II., Encyklika Ut unum sint 14.
66/ Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio 3.


xxxxx


Kongregace pro nauku víry: Odpovědi na otázky, týkající se některých aspektů nauky o církvi (2007)

První otázka: Změnil 2.vatikánský koncil předcházející nauku o Církvi?

Odpověď: 2.vatikánský koncil neměl v úmyslu tuto nauku změnit a ani ji nezměnil, nýbrž ji pouze rozvinul, prohloubil a zeširoka vyložil.(...)

Druhá otázka: Jak má být chápáno tvrzení, podle kterého Kristova Církev subsistuje v katolické Církvi?

Odpověď: Kristus „ustanovil na zemi“ jedinou Církev a založil ji jako „viditelné a duchovní společenství“[5], které již od svého počátku a v průběhu dějin vždy existuje a bude existovat, a v níž jedině zůstaly a zůstanou všechny ty prvky, které sám Kristus ustanovil[6]. „To je jediná Kristova církev, kterou vyznáváme ve Vyznání víry jako jednu, svatou, katolickou a apoštolskou… Tato církev, ustanovená a uspořádaná na zemi jako společnost, subsistuje (uskutečňuje se) v katolické církvi a je řízena Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s ním“ [7].

V dogmatické konstituci Lumen gentium[8] je subsistence ona trvalá historická kontinuita a stálost všech Kristem ustanovených prvků v katolické církvi, v níž konkrétně spočívá Kristova Církev na této zemi.

Podle katolického učení, tedy lze tvrdit, že Církev Kristova je přítomna a působí v Církvích a církevních společenstvích, které ještě nejsou v plném společenství s katolickou Církví, vzhledem k prvkům posvěcení a pravdy, které jsou v nich přítomny[9], ale slovo „subsistuje“ může být připisováno výlučně samotné katolické Církvi, poněvadž se vztahuje právě na poznámku o jednotě vyznávané ve Vyznání víry (Věřím .. církev jednu); a tato „jedna“ Církev subsistuje v katolické Církvi[10].

Třetí otázka: Proč je použit výraz „subsistuje“ a nikoli jednoduše slovesný tvar „je“?

Odpověď: Užití tohoto výrazu, který indikuje plnou totožnost Církve Kristovy a katolické Církve, nemění nauku o Církvi; nicméně nalézá svůj pravý důvod ve skutečnosti, že vyjadřuje jasněji, jak je mimo její organismus „mnoho prvků posvěcení a pravdy“, „které jako dary vlastní Kristově Církvi vybízejí ke katolické jednotě[11].

„Proto tyto odloučené církve a společnosti i přes nedostatky, které na nich podle našeho přesvědčení lpí, rozhodně nejsou bez význa-mu a váhy v tajemství spásy, jejichž účinnost se odvozuje z plnosti milosti a pravdy, která byla svěřena katolické církvi“ [12].

Čtvrtá otázka: Proč 2.vatikánský koncil připisuje jméno „církve“ východním Církvím odloučeným od plného společenství s katolickou Církví?
Odpověď: Koncil chtěl přijmout tradiční užití tohoto názvu, „jelikož tyto církve, i když odloučené, mají pravé svátosti a především vlivem apoštolské posloupnosti, mají kněžství a eucharistii, které je s námi dosud těsně pojí“ [13], zasluhují titul „místní či partikulární církve“ [14], a jsou nazývány sesterskými církvemi katolických partikulárních Církví[15].

„Slavením eucharistie Páně se tak v těchto jednotlivých církvích buduje a roste Boží církev“ [16]. Poněvadž však společenství s katolickou církví, jejíž viditelnou Hlavou je římský biskup a Petrův nástupce, není nějakým vnějším doplňkem partikulární církve, ale jeden z jejích vnitřních konstitutivních principů, vyznačuje se status těchto partikulárních církví, jak se nazývají ona ctihodná křesťan-ská společenství, přesto určitým nedostatkem[17].

Z druhé strany, pak vlastní univerzalita Církve, řízená Petrovým nástupcem a biskupy, jež jsou s ním ve společenství, kvůli rozdělení křesťanů naráží v dějinách na překážku svého plného uskutečnění[18].

Pátá otázka: Proč texty Koncilu a následujícího učitelského úřadu nepřipisují titul „církev“ křesťanským společenstvím, která vznikla během reformace v 16.století?

Odpověď: Protože podle katolické nauky, tato společenství nemají apoštolskou posloupnost ve svátosti svěcení, a proto postrádají bytostně konstitutivní prvek bytí Církve. Zmíněná církevní společenství, která zvláště v důsledku absence služebného kněžství nezachovala pravou a celistvou podstatu eucharistického Tajemství[19], nemohou podle katolické nauky být nazvány „církvemi“ ve vlastním smyslu slova[20].

pozn.:
[5] Srov. Lumen gentium, 8,1.
[6] Srov. Unitatis redintegratio, 3,2; 3,4; 3.5; 4.6.
[7] Lumen gentium, 8,2.
[8] Srov. Kongregace pro nauku víry, Mysterium Ecclesiae, 1,1; Dekl. Dominus Jesus, 16,3; Notifikace o knize O.Leonarda Boffa, OFM „Církev:charisma a moc“.
[9] Srov. Jan Pavel II., encyklika Ut unum sint, 11,3.
[10] Srov. Lumen gentium, 8,2.
[11] Lumen gentium, 8,2.
[12] Unitatis redintegratio, 3,4.
[13] Unitatis redintegratio, 15,3; srov. Kongr.pro nauku víry, Communionis notio, 17,2.
[14] Unitatis redintegratio, 14,1.
[15] Srov. Unitatis redintegratio, 14,1; Jan Pavel II. Ut unum sint, 56.
[16] Unitatis redintegratio, 15,1.
[17] Srov. Kongr. pro nauku víry, Communionis notio, 17,3.
[18] Srov. Ibid.
[19] Unitatis redintegratio 22,3.
[20] Srov. Kongregace pro nauku víry, Dominus Jesus, 17,2.


xxxxx


Samozřejmě je to jen výtah z několika dokumentů, o kterých se navíc vede celkem živá diskuse. Je třeba znát širší souvislosti. K tomu pár odkazů na literaturu (jen rychlý výběr), která především kritizuje zúžený výklad "subsistit in" v nejnovějších dokumentech (viz např. články Sullivena).


Sullivan, Francis A. FURTHER THOUGHTS ON THE MEANING OF SUBSISTIT IN. Theological Studies, Mar2010, Vol. 71 Issue 1, p133-147, 15p.

Welch, Lawrence J.; Mansini, Guy. Lumen Gentium No. 8, and Subsistit in, Again. New Blackfriars, Sep2009, Vol. 90 Issue 1029, p602-617, 16p.

Schelkens, Karim. LUMEN GENTIUM'S "SUBSISTIT IN" REVISITED: THE CATHOLIC CHURCH AND CHRISTIAN UNITY AFTER VATICAN II. Theological Studies, Dec2008, Vol. 69 Issue 4, p875-893, 19p.

Sullivan, Francis A. THE MEANING OF SUBSISTIT IN AS EXPLAINED BY THE CONGREGATION FOR THE DOCTRINE OF THE FAITH. Theological Studies, Mar2008, Vol. 69 Issue 1, p116-124, 9p.

Sullivan, Francis A. QUAESTIO DISPUTATA A RESPONSE TO KARL BECKER, S.J., ON THE MEANING OF SUBSISTIT IN. Theological Studies, Jun2006, Vol. 67 Issue 2, p395-409, 15p.

Stíny pontifikátu Jana Pavla II. podle Václava Malého

Při dnešním vaření jsem si pouštěl ze záznamu pořad Českého rozhlasu Jak to vidí Václav Malý, ve kterém se mimo jiné vyjadřoval k nedávné beatifikaci Jana Pavla II. Biskup papeže ocenil "jako chlapa". Václavu Malému se na Janu Pavlovi II. líbilo: "Na jedné straně spojení těch pevných zásad, pevného postoje a opravdu takové té chlapské síly. Ale to nebyl Rambo, to byl opravdu tedy silný chlap a zároveň tedy velmi spontánní." Jen pro zajímavost dodávám, že jsem nedávno slyšel vzpomínky na mužnou sílu a chlapské kousky v mládí emeritního pražského arcibiskupa Miloslava kardinála Vlka.

Na rozhovoru s Václavem Malým mě zaujalo a potěšilo, že nešlo jen o nekritickou oslavu a vzpomínku na Jana Pavla II., ale že připustil i některé stíny jeho ponitfikátu, které pan biskup vnímá. Podle mne se jedná o poměrně trefné postřehy.

Konkrétně Václav Malý uvedl:
1) Některá personální rozhodnutí.
2) Vzrůst moci kurie.
3) Přílišná centralizace církve.
4) Absence živého dialogu s teology.


Zde je přepis části rozhovoru (rozdělení textu do odstavců a zvýraznění v textu jsou ode mne):

Zita SENKOVÁ (moderátorka): S Janem Pavlem II. jsou spojená mnohá nej. Některá z nich jsou ale i, řekněme, kontroverznější.


Václav MALÝ (světící biskup pražský): Ano. Já ho vitím jako kladnou postavu, nicméně jsou tam také stíny. A ty bych viděl především v některých jeho personálních rozhodnutích. Já to nebudu konkretizovat, ale při jmenování některých představitelů církve se mi zdá, že neměl šťastnou ruku. Ono ho nebavilo ouřadování, to byl člověk spontánní, který potřeboval lidi.

A řekl bych, že za jeho pontifikátu získala příliš velkou moc kurie, což jsou zaměstnanci Vatikánu, kteří vytvářejí tedy pro papeže zázemí, kteří se věnují tedy různým otázkám církve. A tady si myslím, že někdy jim dal příliš veliký prostor, potom, že ti jednotliví představitelé těch jednotlivých institucí vatikánských získali příliš na vlivu. Tohle myslím, že nebyl jako dobrý trend.

Pak se mi zdá, že příliš za jeho pontifikátu došlo k centralizaci církve. Jistě, církev se ocitá ve všech kulturách v podstatě na celé planetě a je velmi těžké nacházet jednotu, protože vliv jednotlivých kultur, vliv jednotlivých prostředí působí tedy i na katolické křesťany. Ale na druhé straně je přece potřeba dát větší samostatnost biskupským konferencím, jednotlivým biskupům a ne je pořád tak tolik vázat na centrum. Jistě, to centrum nikdo nepopírá, ale na druhé straně otázka, kterými se zabývají například biskupové v Japonsku nebo v Indonésii nebo ve Spojených státech či v České republice, tak jsou trochu jako jiné a je třeba tedy více dávat prostor těm místním biskupům a těm místním církvím.


Zita SENKOVÁ (moderátorka): Vidíte to, promiňte, jako i nový úkol nyní pro papeže Benedikta XVI.?


Václav MALÝ (světící biskup pražský): Ano, to vidím jako veliký úkol, jistou tedy decentralizaci. Znova říkám, to neznamená nic proti Vatikánu. Jistěže je to centrum, že je dobře, že ústy papeže potom promlouvá celá církev. Ale na druhé straně větší tedy respekt vůči těm místním církvím.

A potom se mi zdá, že za jeho pontifikátu nedocházelo k příliš živému rozhovoru s teology. Ano, po druhém vatikánském koncilu, který se konal v roce 1962-65, tak vzniklo spousta, spousta skupin teologických, jistěže se také objevily různé výstřelky, to je jasné. Ale na druhé straně přece jako stálý dialog, rozhovor biskupů s teology, to patří tedy k jejich službě. A tady se mi zdá, že někdy Jan Pavel II. příliš tedy přísně posuzoval hledání některých teologů, kteří třeba úplně přesně neinterpretovali katolickou tradici. Ale na druhé straně byli vedeni upřímnou snahou zprostředkovat tedy to evangelium třeba v Evropě tomu sekulárnímu světu. Tak to bych viděl taky jako jistý dluh.

Z přepisu pořadu Českého rozhlasu 2 Praha Jak to vidí Václav Malý (6. května 2011).