Americké sestry

Můj komentář ke kauze amerických sester, napsaný pro časopis Getsemany:


Vatikánská Kongregace pro nauku víry vydala 18. dubna 2012 dokument s názvem Doctrinal Assessment of the Leadership Conference of Women Religious, který kritizuje věroučné postoje nejpočetnější konference ženských řeholních představených ve Spojených státech (dále jen LCWR) a zřizuje v podstatě nucenou správu v podobě arcibiskupa-delegáta jmenovaného kongregací. Ten má po dobu pěti let dohlížet nad provedením požadovaných změn.

Zveřejnění dokumentu okamžitě rozbouřilo především americké veřejné mínění a vyvolalo řadu reakcí. Ve velké míře zaznívá podpora sestrám a kritika postupu vatikánské kongregace. Nabízí se zjednodušené porozumění tomuto problému jako např. sporu mezi muži (v církevních strukturách) a ženami (v terénu) nebo sporu mezi hierarchií a církevním "disentem" nebo sporu mezi různými mentalitami atd. Je možné, že i tyto aspekty hrají určitou roli. Domnívám se, že problém je přece jen složitější. Rád bych poukázal alespoň na některé aspekty této kauzy.

V úvodu vatikánského dokumentu je charakterizován kontext, do kterého promlouvá. Děje se tak pomocí citátu z posynodálního (tj. reflektujícího biskupský synod věnovaný roku 1994 zhodnocení reformy řeholního života po II. vatikánském koncilu) apoštolského listu papeže Jana Pavla II. o zasvěceném životě a jeho poslání v církvi a ve světě s názvem Vita consecrata z roku 1996. Jde o pasáž, v níž tento list zdůraznil potřebu "sentire cum Ecclesia" (cítění/smýšlení s církví). Konkrétně je zmíněna "horlivá poslušnost vůči pastýřům církve, zvláště římskému papeži" u zakladatelů i zakladatelek řeholních společenství a také "věrnost myslí i srdce vůči učitelskému úřadu biskupů, kterou všechny zasvěcené osoby musí věrně dodržovat a před Božím lidem zřetelně dosvědčovat", protože "zasvěcené osoby zaujímají v církvi zvláštní místo, jejich názory a smýšlení mají u lidu Božího velkou vážnost" (Vita consecrata, čl. 46). Jak je z dalšího textu dokumentu zřejmé, tento úkol konference amerických řeholnic z pohledu kongregace neplní. Cílem dokumentu má být obnova LCWR. Na druhou stranu dokument s vděčností uznává velký přínos řeholnic pro život církve ve Spojených státech a také konstatuje, že odhalení "vážných problémů v nauce" LCWR nemá být vztaženo na všechny řeholní sestry, které tato konference zastřešuje.

Je na místě vysvětlit, jakou roli vlastně LCWR zastává. Stejně jako v jiných zemích vznikla v době snah papeže Pia XII. (1939-1958) o větší centralizaci a koordinaci řeholního života v 50. letech Konference vyšších řeholních představených žen (Conference of Major Superiors of Women), konkrétně v roce 1956. Tato konference zastřešovala všechny ženské řeholní komunity ve Spojených státech. Nemá však charakter nadřízeného orgánu a neruší samostatnost jednotlivých společností. Její role je spíš koordinační, jak v oblasti vzájemné komunikace, tak v rámci spolupráce s biskupy a s římskou kurií. Druhý vatikánský koncil znamenal silný impuls pro reformu řeholního života, vyjádřený především v dekretu o přizpůsobené obnově řeholního života Perfectae caritatis z roku 1965. Po koncilu sestry v jednotlivých řeholních komunitách hledaly způsoby, jak nové výzvy promítnout do svého života. Bylo to poměrně bouřlivé období, v němž nebyla nouze o konflikty, které vedly až k rozdělení nebo zániku některých komunit. Příkladem je třeba spor, který vedl v Los Angeles arcibiskup a kardinál McIntyre s komunitou sester (Sisters of the Immaculate Heart of Mary) ohledně jejich modernizace. Pod tlakem kardinála a Vatikánu nakonec v komunitě zůstalo 50 sester, zatímco 400 dalších komunitu opustilo a ustavilo se jako laické společenství. Spory se vedly jak o viditelné znamení "odlišnosti" sester, tj. řeholní hábit, tak o preferenci způsobu vedení nebo o míru angažovanosti mimo komunitu. Větší část sester se rozhodla pro odložení řeholních hábitů, kladla důraz na kolegiální způsob rozhodování a větší angažmá sester "v terénu" na úkor společného života v klášteře. Toto jsou jen stručně některé viditelné hlavní trendy, které měly rozmanitou podobu v konkrétních komunitách.

Na základě podnětů zdola proběhla v letech 1970-1971 také restrukturalizace zastřešující konference, která byla završena změnou stanov, včetně změny jména na Leadership Conference of Women Religous (tj. LCWR). Tato změna byla prosazena navzdory zamítavému stanovisku Vatikánu, který v názvu "Leadership" (tj. vedení) vnímal snahy řeholních společenství o větší autonomii a nezávislost. Sestry údajně usilovaly o dialog s představiteli Vatikánu, především s papežem, v rámci kterého chtěly vysvětlit důvody svého rozhodnutí a blíže představit svojí činnost a své záměry, ale neuspěly. Např. sestra Margaret Brennen, jež stála v čele LCWR v letech 1972-1973, vzpomíná na šok a zklamání, které tehdy řada sester prožívala. Vzaly vážně výzvu k obnově řeholního života, ale brzy narazily na odmítavý postoj Vatikánu, který většinu návrhů zdola odmítal a trval hlavně na jejich poslušnosti vůči hierarchii. Některé sestry s tímto směřováním nesouhlasily a v roce 1971 založily novou organizaci s názvem Consortium Perfectae Caritatis. Tato skupina kladla důraz na odlišnost od okolního světa (ponechaly si zvláštní řeholní hábit), ale i na společný život, společnou modlitbu a hlavně na tradičně chápanou poslušnost vůči církevní hierarchii. Úsilí této menšiny sester stát se alternativní konferencí vůči LCWR, bylo nejprve neúspěšné. Teprve v roce 1992 tyto sestry založily Council of Major Superiors of Women Religious (CMSWR), který Vatikán později oficiálně schválil. Vznikla tak zvláštní situace, kdy ve Spojených státech existují dvě různé organizace zastřešující ženské řeholní komunity. V té době konference LCWR reprezentovala více než 90% sester (z celkového počtu cca 110.000). Dnes má LCWR kolem 1.500 členů, které zastupují asi 80% řeholních sester ve Spojených státech (z celkového počtu cca 57.000). Zároveň existuje několik řeholních společností, které patří k oběma konferencím.

Zpět k dokumentu. Ten je výsledkem šetření Kongregace pro nauku víry, které bylo začátkem roku 2009 svěřeno biskupovi Leonardu Blairovi z americkéhoToleda. Zároveň stojí za zmínku, že od roku 2005 stojí v čele Kongregace pro nauku víry poprvé v historii Američan, William Joseph Levada, původně arcibiskup San Francisca. Podněty pro zahájení šetření se týkaly hlavně tři oblasti: projevů na každoročních shromážděních LCWR, postojů neslučitelných s církevním učením (např. v otázce svěcení žen, pastorace homosexuálních osob atd.) a "radikálního feminismu" (komentátoři často upozorňují na to, že není zcela zřejmé, co se tímto termínem konkrétně myslí). V určitém přehledu je uveden průběh šetření a zjištěné nesrovnalosti. Témata se s různými obměnami opakují. Zatímco je oceněno angažmá LCWR v oblasti prosazování sociální spravedlnosti v souladu se sociálním učením církve, je naopak kritizováno mlčení v otázce práva na život od početí do přirozené smrti, tj. téma potratu a euthanasie, což jsou aktuální témata veřejné diskuse ve Spojených státech. Stejně tak podle dokumentu není věnována dostatečná pozornost správnému pohledu na rodinný život a lidskou sexualitu. Navíc se v prohlášeních LCWR vyjadřují stanoviska, která jsou v rozporu s postoji biskupů. Dokument zdůrazňuje, že biskupové jsou v církvi autentickými učiteli ve věci víry a mravů.

Podle dokumentu se účastníci řádného zasedání kongregace v lednu 2011 shodli na tom, že věroučná a pastorální situace LCWR je vážná a s ohledem na vliv i v jiných částech světa vyžaduje zvláštní pozornost. Proto se rozhodli, že by měl Vatikán zasáhnout. Toto rozhodnutí bylo o dva dny později schváleno papežem Benediktem XVI. během setkání s prefektem kongregace. V textu je uvedeno, že se tak stalo na základě pověření, které dal Pán Šimonu Petrovi: "Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala; a ty, až se obrátíš, buď posilou svým bratřím a sestrám." (zmínka o "sestrách" je doplněna do biblického citátu Lk 22,32) A jak je uvedeno dále, tento biblický úryvek je již dlouho aplikován na roli Petrova nástupce jako hlavy sboru biskupů a rovněž na roli papeže jako hlavního pastýře a učitele celé církve (anglický originál uvádí "chief" nikoliv "supreme" – tj. "nejvyššího" pastýře, jak o papeži mluví texty I. i II. vatikánského koncilu, viz Lumen gentium 25).

Zajímavá může být skutečnost, že toto rozhodnutí bylo zveřejněno o více než rok později. Svojí roli zřejmě sehrála apoštolská vizitace řeholních sester ve Spojených státech, probíhající z podnětu jiné vatikánské kongregace, Kongregace pro společnosti zasvěceného života a společnosti apoštolského života. V prosinci 2008 jí inicioval tehdejší prefekt, slovinský kardinál Franc Rodé a jejím provedením byla pověřena Mary Clare Millea, představená jedné z kongregací. Řada komentátorů mylně považuje dokument Kongregace pro nauku víry za výsledek této vizitace. Ve skutečnosti se jednalo o dvě na sobě nezávislá šetření. Kromě toho vyšetřování kongregace pro nauku víry se týkalo pouze konference LCWR, zatímco apoštolská vizitace se týkala všech sester ve Spojených státech. Jelikož závěrečná zpráva z této vizitace z roku 2011 není veřejná, je těžké ověřit tvrzení některých komentátorů. Např. korespondent National Catholic Reporter John L. Allen tvrdí, že tato zpráva je vůči sestrám příznivější. Allen na základě toho mluví o vícehlasém Vatikánu, který má svého "hodného i zlého policajta". Podle něj je to zároveň vyvrácení zjednodušené teze, že by se jednalo o spor amerických sester s (celým) Vatikánem.

Vatikánský dokument působí dojmem, že se poměrně důkladně snaží vysvětlit cestu k uvedenému opatření a zavedení "nucené správy". Je zřejmé, že se nejednalo o náhlé rozhodnutí a také nešlo o reakci na skutečnost, že se LCWR nepostavila na stranu amerických biskupů v nedávném sporu o Obamovu zdravotnickou reformu. Podpora této reformy jistě nepřidala na popularitě sester v očích církevní hierarchie, která se aktivně zapojuje do veřejného života v souvislosti s blížícími se prezidentskými volbami. Kořeny problémů s věroučnými postoji amerických sester jsou staršího data. Biskup Blair analyzoval různé texty LCWR minimálně za posledních deset let a konstatoval, že často protiřečí nebo zcela ignorují učitelský úřad církve.

Nejstarší příklad, zmíněný v dokumentu, se týká veřejného odmítnutí učení vyjádřeného v instrukci Kongregace pro nauku víry Inter Insignores (tj. Prohlášení o připuštění žen ke služebnému kněžství z roku 1976). Pod vlivem ordinace žen u metodistů, presbyteriánů a luteránů (rovněž v rámci reformovaného judaismu) se řada sester v polovině 70. let cítila být oslovena myšlenkou na možné kněžské svěcení žen v katolické církvi. Když v roce 1975 vznikla ve Spojených státech Women's Ordination Conference stalo se tak za účasti řady sester. Výše zmíněný vatikánský dokument o rok později zavrhnul myšlenku svěcení žen v katolické církvi a sestry neskrývaly svůj nesouhlas. Zřejmě nejznámější se stalo vystoupení sestry Terezy Kane, tehdy stojící v čele LCWR, během návštěvy papeže Jana Pavla II. ve Spojených státech v roce 1979. Předstoupila před papeže oblečená v kostýmku. Ve své krátké řeči nejprve ocenila jeho zájem o problematiku chudých, ale pak pokračovala: "Žádám vás, abyste pamatoval na velké utrpení a bolest, která je součástí života mnoha amerických žen... Jako ženy jsme vyslechli mnohá skvělá pojednání naší církve o důstojnosti a vážnosti všech lidí. Jako ženy jsme o těchto slovech přemýšlely a naše závěry jsou, že pokud chce církev svému prohlášení o boji za důstojnost a vážnost všech lidí zůstat věrna, měla by ženám umožnit, aby mohly zastávat všechny duchovní úřady v církvi." (text cituji podle knihy Michael Walsh: Jan Pavel II. Životopis. 1995, s. 70). Bezprostřední reakci papeže nechme stranou, svědectví o ní se rozcházejí podle míry sympatií k této akci. Důležitější reakcí byl o řadu let později vydaný apoštolský list papeže o kněžském svěcení vyhrazeném jen pro muže Ordinatio Sacerdotalis (1994), který zopakoval odmítavé stanovisko ve věci svěcení žen v katolické církvi. Nedostatečná snaha LCWR při recepci tohoto učení je rovněž zmíněna ve sledovaném dokumentu.

Je zřejmé, že v dokumentu nejde o nějakou teologickou polemiku s odlišnými názory, nýbrž jedná se o požadavek nadřízeného orgánu, který od LCWR, konference vyšších řeholních představených (viz kánony 708-709 kodexu církevního práva) schválené Apoštolským stolcem, vyžaduje větší zodpovědnost za hlásání víry a předkládání jasných a přesvědčivých postojů, které budou v souladu s učením církve. Problém je nejenom v prezentování konkrétních omylů, resp. problematických stanovisek, které neodpovídají učení církve, tak také v mlčení a nečinnosti LCWR vůči takovým omylům. Proto je třeba pro příště nejenom dohlédnout na náležitý výběr řečníků při každoročních shromážděních, ale je třeba přepracovat některé materiály, především ty, které jsou určeny pro formaci sester.

Dokument rovněž reaguje na námitku, že nesoulad s naukou církve je možné odůvodnit výkonem prorockého úřadu. Považuje za omyl výklad, který by s odkazem na prorocký úřad ospravedlňoval nesouhlas s učením církve na základě teologické intuice některých věřících. Pravé proroctví je milost, která naopak provází zodpovědný křesťanský život a vykonávání služeb (ministerií) v rámci církve. Některé projevy na akcích LCWR jsou podle kongregace poznamenané pokřivenou ekleziologickou vizí, která opomíjí roli učitelského úřadu církve coby garanta autentického výkladu víry.

Konkrétní výhrady jsou v tomto dokumenty jen naznačeny nebo zmíněny okrajově. Můžeme si o nich však udělat poměrně dobrou představu z jiného dokumentu Kongregace pro nauku víry, který vydala 4. června (ačkoliv je datován 30. března). Jde o oznámení (Notifikaci), které poukazuje na věroučné omyly v knize Just Love. A Framework for Christian Sexual Ethics (z roku 2006), jejíž autorkou je řeholní sestra (Sisters of Mercy) a emeritní profesorka křesťanské etiky (v letech 1971-2007 na prestižní Yale University) Margaret A. Farley. Dokument je výsledkem dvouletého zkoumání a vyjasňování stanovisek, které však podle kongregace bylo ze strany sestry Farley nedostatečné. Jednou z hlavních výtek je skutečnost, že autorka „buď ignoruje trvalé učení magisteria nebo, pokud je příležitostně zmíněno, s ním zachází jako s jedním míněním z mnoha“. Takže kniha „obsahuje defektní chápání objektivní povahy přirozeného mravního zákona a čerpá buď z určitých filosofických proudů anebo svého vlastního chápání takzvané «soudobé zkušenosti». Tento přístup není v souladu s autentickou katolickou teologií.". Dokument tyto výhrady následně ilustruje uvedením citátů z knihy, které se týkají masturbace, homosexuálního jednání, homosexuálních svazků, nerozlučitelnosti manželství a problematiky rozvodu a opětovného manželství.

Velmi dobře na mne zapůsobila klidná, stručná a věcná reakce Margaret Farley, ve které opakovaně oceňuje úsilí a práci, se kterou kongregace knihu posuzovala (nevím, zda nejde o ironii). Vyjádření kongregace, že některé postoje nejsou v souladu s učitelským úřadem církve, nezpochybňuje. Kniha ani nebyla vydána s úmyslem vyjádřit autentické učení církve. Autorka se v ní snažila zohlednit svá zkoumání i plody dlouholeté učitelské praxe, aby pomohla lidem, zejména křesťanům, ale nejenom jim, promýšlet některé otázky ohledně lidské sexuality. V knize navrhuje důležitost posunu vnímání morálky. Konkrétně od morálky, která vymezuje určitá tabu, k morálce a sexuální etice založené na rozlišování toho, co je považováno za moudré, pravdivé. Na základě výkladu biblických textů, zkušeností, nových znalostí i hlubšího pochopení lidské tělesnosti a sexuality se zdá, že by bylo třeba alespoň prověřit možnost určitého vývoje sexuální etiky. O to se kniha pokouší. Autorka jen lituje, že oznámení pouze cituje úryvky bez toho, aniž by kongregace zvážila argumenty, které jí k těmto názorům vedly. Každopádně kniha nebyla zaměřena proti církvi ani proti věřícím. Farley je uznávaná teoložka a podporu jí vyjádřila řada kolegů. Nejde jen o pouhá gesta, ale mnohdy o velmi zajímavé postřehy. Např. Lisa Cahill z Bostonu vyjádřila názor, že výběr kritizovaných témat v dokumentu kongregace nerespektuje priority knihy: Farley věnuje velkou pozornost problematice násilí a sexuálním útisku žen ve světě. Zdá se, že zabývat se tématem masturbace je pro Vatikán důležitější. Lítost nad dokumentem kongregace a ocenění odborných i lidských kvalit sestry Farley vyjádřila i její řeholní představená.

Chce se mi říct, že se vlastně nejedná o nic nového. Stačí si vzít do ruky třeba útlou knížečku od Bernharda Häringa s názvem Jde to i jinak, Cesty k novým vztahům k církvi (Vyšehrad 1994). Píše v ní o podobných procesech proti teologům, včetně jeho samého, ze strany Kongregace pro nauku víry v 70. letech. Jejich cílem bylo především vynucení konformismu i v naukách, které nespadají pod neomylnost. Kritika římských prohlášení je trestána a naopak "římský učitelský úřad" je ztotožněn s učením církve. Häring v té souvislosti kritizuje také Katechismus katolické církve, kde je na řadě míst jako "učení církve" označena i taková pozice Říma, která není přijímána celou církví. Zmínka o katechismu nás opět vrací do současnosti. Zdá se že avizovaný Rok víry, který bude zahájen v říjnu u příležitosti 50. výročí zahájení Druhého vatikánského koncilu a 20. výročí vydání Katechismu katolické církve, bude více než koncilu a jeho dokumentům věnován právě katechismu. Ostatně katechismus je nejenom zmíněn v dokumentu o LCWR, ale argumentuje se s ním i v případě kritiky knihy Margaret Farley.

Jak se bude vyvíjet kauza konference amerických sester ukáže čas. Teprve probíhá vyjednávání o podobě nucené správy. Mnohé napoví každoroční shromáždění LCWR, které se bude konat v srpnu. Zatím zaznívá řada hlasů na podporu sester, nejenom od laiků, ale i od kněží a biskupů. Samozřejmě se ozývají i hlasy kritické, zvlášť od lidí, které se směřováním LCWR dlouhodobě nesouhlasí (patří k nim třeba George Weigel, u nás známý autor monumentální biografie Jana Pavla II. s názvem Svědek naděje nebo Ann Carey, autorka kritiky LCWR v knize Sister in Crisis z roku 1997). Z řad zodpovědných osob je znát určitá opatrnost. Nucený správce James Peter Sartain, arcibiskup v Seattlu, se vyjadřuje přece jen smířlivěji než kardinál Levada, prefekt Kongregace pro nauku víry. Ten po červnovém setkání s představiteli LCWR ve Vatikánu prohlásil, že sice doufá v reformu LCWR, ale neskrýval obavy, že se bude jednat o "dialog hluchých", neboť jednání probíhají už čtyři roky bez konkrétních výsledků. Zároveň pohrozil, že jednou z variant je i odebrání kanonického uznání ze strany Vatikánu a založení alternativního orgánu, který by LCWR nahradil v roli hlavní konference ženských řeholních představených. V kontextu již existujícího rozdělení ženských řeholních představených ve Spojených státech, jak jsme o něm psal výše, může být tato hrozba reálná. Taková vyjádření ze strany prefekta příliš nepřispívají k dobrému ovzduší požadovaného dialogu. Na druhou stranu je třeba zmínit, že i ze strany sester zaznívají úvahy o přerušení kanonických vazeb s církevní hierarchií, pokud dojdou k závěru, že to je jediný způsob, jak by mohly pokračovat ve své činnosti. Smířlivější tón arcibiskupa Sartaina a jeho pověst se zdá být zatím dobrým znamením. On má nucenou správu na pět let, zatímco v případě Levady se každou chvíli očekává jeho odchod do důchodu v souvislosti s dovršením 76 let (už nyní o rok přesluhuje).

Spor s vedením amerických sester odhaluje celou řadu problémů, se kterými se potýká současná katolická církev. Jedním z nich je dramatický pokles počtu amerických řeholnic a jejich vysoké stáří. Počty zasvěcených osob obou pohlaví klesají celosvětově, ale pokles v případě amerických sester je obzvlášť dramatický. Podle statistických údajů neziskové organizace na Univerzitě v Georgetownu (Center for Applied Research in the Apostolate, zkratka CARA) počet amerických sester klesal od roku 1965 (180.000 zaokrouhleno na tisíce), 1975 (135.000), 1985 (115.000), 1995 (91.000), 2000 (80.000), 2005 (69.000), 2011 (57.000). Nejedná se jen o demografický pokles a nedostatek nových povolání. Jak bylo uvedeno výše, řada sester byla zklamaná spory s církevní hierarchií a řeholní komunity opustila. Za zmínku stojí i skutečnost, že zájem o život v ženských řeholních komunitách kulminoval v 60. letech, v době oživení církevního života v souvislosti s přípravou a konáním Druhého vatikánského koncilu (1962-1965), v roce 1960 bylo 168.000 sester. Kritici LCWR uvádí, že konkurenční a tradičněji zaměřené sdružení sester, výše zmíněný Council of Major Superiors of Women Religious (CMSWR), se přece jen může pochlubit větším zájmem o tento řeholní způsob života

Jiným problémem je stále připomínaná otázka postavení žen v církvi. Existuje výrazný nepoměr mezi významnou rolí žen v církvi a jejich zastoupením v řídících strukturách církve, které zůstávají vyhrazené mužům, vesměs celibátníkům. Tento nepoměr je možné ilustrovat třeba množstvím členek řeholních komunit ve srovnání s jejich mužskými protějšky. Jak ve Spojených státech, tak celosvětově počet žen převyšuje počet mužů více než 10x. Stejně tak třeba v roli neordinovaných/laických služebníků v katolické církvi (Lay ecclesial ministry) ve Spojených státech bylo v roce 2005 z celkového počtu 31.000 služebníků 80% žen a 20% mužů. Podle statistik se tito laičtí služebníci řadí mezi zaměstnání, kde je výrazně větší zastoupení žen než mužů (např. po sekretářkách 97%, zdravotních sestrách 92%, učitelkách na základních školách 91% a kadeřnicích 90%). Kromě statistik je třeba vzít v úvahu také to, že jsou to opět ženy, které často hrají velkou roli v rodinách při předávání víry dalším generacím. Omezovat téma žen v církvi na problém jejich svěcení mi přijde jako přílišné zjednodušení. Jenže není toto zúžení dáno především představou o církvi, ve které je zodpovědnost za řízení církve a výklad jejího učení svěřen do rukou pouze svobodným mužům, jak je opakovaně zdůrazněno i v případě amerických sester? Nemám na mysli vytvoření nějakého alternativního "magisteria jeptišek", jak někteří kritici posměšně nazývají aktivitu sester, ale spíš o hledání způsobů, jak by charizmata žen mohla obohatit učení i praxi katolické církve. Představa, že Duch svatý (v hebrejštině ženského rodu) působí pouze v hierarchických strukturách církve a v těch, které jsou jim zcela podřízeni, neodpovídá svědectví bible ani církevní tradice.

Považuji téměř za zbytečné na závěr opakovat, že obnovu nepotřebuje pouze vedení amerických sester, ale také církevní ústředí ve Vatikánu. Na papežský stolec v roce 2005 usedl zřejmě jeden z teologicky nejvzdělanějších papežů historie. Přesto nebo právě proto je jeho pontifikát plný chyb, i když je otázkou, zda některé z nich nejsou dědictvím jeho předchůdce (na druhou stranu současný papež byl jedním z jeho nejbližších spolupracovníků, téměř po celou dobu v roli prefekta Kongregace pro nauku víry, od roku 1982). Zdá se, že zápas různých zájmových skupin v posledních měsících paralyzuje samotný Vatikán a dotýká se papežova nejbližšího okolí (viz zatčení a vyšetřování papežova majordoma). Přestože média hrají velkou roli, není možné na ně všechno svést a tvrdit, že jde pouze o mediální kampaň vedenou proti církvi. Vše nasvědčuje tomu, že útoky nejsou vedeny zvenčí, nýbrž vycházejí zevnitř církve, resp. v rámci římské kurie. Veřejná prohlášení nejvyšších představitelů kurie (např. dvou nejvlivnějších mužů: státního sekretáře kardinála Bertoneho nebo děkana kardinálského kolegia kardinála Sodana) sice mluví o "bratrském společenství" v kardinálském kolegiu, ale přiznávají "různost názorů". Znamená to snad, že kurie směřuje k přiznané legitimní pluralitě názorů a promítne jí do své praxe při vedení katolické církve? Nebo je to jen dočasná záležitost vypovídající zřejmě o skutečném rozdělení kardinálského kolegia, v němž se uvažuje o směřování katolické církve, především o způsobu jejího vedení, po Benediktu XVI.? Vše nasvědčuje tomu, že se katolická církev skutečně nachází na určitém rozcestí. Přestože to pravděpodobně nebude změna nijak radikální, sílí přesvědčení o potřebě nějakých změn. Liší se názory na to, jak by měly případné změny vypadat a komu by měla být svěřena jejich příprava a provedení. Nejde jen o konkrétní jména, ale obecně o styl, spiritualitu, postoj ke světu a další východiska, která by měla budoucí tvář katolické církve formovat.

Jsou tu další skutečnosti, které zřejmě budou hrát v případě změn určitý vliv. Odchází generace přímých účastníků Druhého vatikánského koncilu, jedinečné události v novodobých dějinách katolické církve, se svými klady i zápory. Tradiční evropocentrické vedení církve bude muset dříve nebo později vzít v úvahu, že těžiště života katolické církve a její vitalita se nachází mimo Evropu. Role římské kurie v rámci církve byla většinou konzervativní, konzervující, obranná a její pojetí jednoty si zakládalo na požadavku, aby druzí přebírali "římské způsoby" jednání, slavení, modlitby atd. Myslím si, že rychle postupující sekularizace v Evropě má v dnešní době na jednání Vatikánu výrazný vliv. Podobně jako v 19. století je zřejmě i dnes ztráta vlivu křesťanství papežem a kurií vnímána ne jako "výzva" nebo "znamení času" nýbrž jako "ohrožení", vůči němuž je třeba se postavit a bránit "tradiční hodnoty". Podle některých by tak otevřenost církve vůči světu a jeho problémům, ke které dal velký impuls koncil, měl nahradit postoj mnohem opatrnější, který se vůči světu bude jasněji vymezovat. Pro takový úkol by byla zřejmě vhodnější církev mnohem více semknutá, vnitřně jednotná i za cenu menšího počtu jejích členů. Církev tu bude "pro mnohé" nikoliv "pro všechny", abych si pohrál se slovíčky z eucharistické modlitby, o jejichž překlad se vede spor.

Tento kontext naznačuje, že v současné diskusi kolem budoucnosti konference amerických sester se zřejmě projevuje širší spor v rámci katolické církve o podobě jejího života a svědectví světu.

Dvacet klíčových textů Druhého vatikánského koncilu

Před časem jsem tu avizoval některé akce a publikace, které se tento rok konají v souvislosti s 50. výročím zahájení Druhého vatikánského koncilu (ZDE). Jednou ze zajímavých knih je kniha Richard R. Gaillardetz, and Catherine Clifford: Keys to the Council. Unlocking the Teaching of Vatican II. Autoři představují význam koncilu na základě dvaceti vybraných témat+textů s příslušným komentářem (spíše než o detailní komentář textů se jedná vždy o širší uvedení do daného tématu s vysvětlením řady základních pojmů). Tento přístup i celou knihu považuji za velmi zdařilé připomenutí významu Druhého vatikánského koncilu pro pokoncilní teologii a představení vybraných témat.

Pro představení prozatím předkládám všech dvacet koncilních textů, které autoři vybrali.

20 klíčových textů koncilu:

(podle knihy: Richard R. Gaillardetz, and Catherine Clifford: Keys to the Council. Unlocking the Teaching of Vatican II. Liturgical Press 2012)

Citáty českého překladu koncilních textů jsou převzaty ze stránek (včetně poznámek, které kniha neuvádí):

 http://www.vatican.va/archive/hist_councils/ii_vatican_council/index.htm

Nadpisy jsou mými kostrbatými pokusy o překlady názvů jednotlivých kapitol knihy.

1) Skrze křest jsme zapojeni do Kristova velikonočního tajemství

Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium 6:

Jako Otec poslal Krista, tak Kristus poslal apoštoly a naplnil je Duchem svatým. Měli hlásat evangelium všemu stvoření (7) a zvěstovat, že nás Boží Syn svou smrtí a svým zmrtvýchvstáním vysvobodil ze satanovy moci (8) a od smrti a převedl do Otcova království. Hlásané dílo spásy však měli také uskutečňovat obětí a svátostmi, které jsou ohniskem všeho liturgického života. Tak křest zapojuje lidi do Kristova velikonočního tajemství: s ním umírají, s ním jsou pohřbeni a s ním i vzkříšeni. (9)

7/Srov. Mk 16,15
8/Srov. Sk 26,18
9/Srov. Řím 6,4; Ef 2,6; Kol 3,1; 2 Tim 2,11

2) Kristus je stále přítomen ve své církvi

Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium 7:

Aby uskutečňoval tak velké dílo, je Kristus stále přítomen ve své církvi, především v liturgických úkonech. Je přítomen v mešní oběti jak v osobě sloužícího kněze, neboť „tentýž nyní přináší oběť skrze službu kněží, který se tenkrát obětoval na kříži“, (13) tak zejména pod eucharistickými způsobami. Je přítomen svou mocí ve svátostech, takže když někdo křtí, křtí sám Kristus. (14) Je přítomen ve svém slově: to mluví on, když se v církvi předčítá Písmo svaté. I tehdy je přítomen, když se církev modlí a zpívá, jak to slíbil: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“ (Mt 18,20).

13/Trid koncil, 22. zas., 19.9.1562, Doctr. De ss. Missae sacrif., c. 2: Concilium Tridentinum, ed. cit., t. VIII, Actorum pars V, Friburgi Brisgoviae 1919, s. 960
14/Srov. sv. Augustin, In Ioannis Evangelium Tractatus VI, cap. I, n. 7: PL 35, 1428

3) Plná, uvědomělá a aktivní účasti na liturgii

Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium 14:

Matka církev si velmi přeje, aby byli všichni věřící vedeni k plné, uvědomělé a aktivní účasti na liturgických úkonech, jak ji vyžaduje sama povaha liturgie. K takové účasti je křesťanský lid jako „vyvolený rod, královské kněžstvo, národ svatý, lid patřící Bohu jako vlastnictví“ (1 Petr 2,9; srov. 2,4-5) mocí křtu oprávněn i zavázán.
Tuto plnou a aktivní účast všeho lidu je třeba při obnově a pěstování posvátné liturgie mít co nejvíce na zřeteli. Je to první a nezbytný zdroj, ze kterého mají věřící čerpat skutečně křesťanského ducha. Proto se mají duchovní správcové o takovou účast na liturgii svědomitě snažit v celé pastorační činnosti patřičným poučováním.

4) Teologie Božího zjevení

Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei verbum 2:

Bůh se ve své dobrotě a moudrosti rozhodl zjevit sebe samého a oznámit tajemství své vůle (srov. Ef 1,9): že lidé prostřednictvím Krista, vtěleného Slova, mají v Duchu svatém přístup k Otci a stávají se účastnými božské přirozenosti (srov. Ef 2,18; 2 Petr 1,4). Tímto zjevením oslovuje neviditelný Bůh (srov. Kol 1,15; 1 Tim 1,17) ze své veliké lásky lidi jako přátele (srov. Ex 33,11; Jan 15,14-15) a stýká se s nimi (srov. Bar 3,38), aby je pozval a přijal do svého společenství. Toto zjevování se uskutečňuje činy i slovy, které navzájem vnitřně souvisí, takže skutky, které Bůh vykonal v dějinách spásy, ukazují a posilují nauku i skutečnosti vyjádřené slovy; slova pak hlásají tyto skutky a objasňují tajemství v nich obsažená. Avšak nejhlubší pravda, která se odhaluje tímto zjevením o Bohu i o spáse člověka, nám září v Kristu, který je prostředníkem a zároveň i plností celého zjevení. (1)

1/Srov. Mt 11,27; Jan 1,14 a 17; 14,6; 17,1-3; 2 Kor 3,16 a 4,6; Ef 1,3-14.

5) Teologie tradice

Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei verbum 8:

Tato apoštolská tradice prospívá v církví s pomocí Ducha svatého. (5) Vzrůstá totiž chápání předaných věcí a slov, a to jak přemýšlením a studiem věřících, kteří je uchovávají ve svém srdci (srov. Lk 2,19 a 51), tak hlubším pochopením duchovních skutečností z vlastní zkušenosti, tak také hlásáním těch, kteří s posloupností v biskupském úřadě přijali bezpečné charizma pravdy. Církev totiž během staletí směřuje k plnosti Boží pravdy, dokud se na ní nenaplní Boží slova.

5/Srov. 1. vat. koncil, Věrouč. konst. o katolické víře Dei Filius, kap. 4: Denz. 1800 (3020)

6) Církev je jako svátost

Věroučná konstituce o církvi Lumen gentium 1:

Kristus je světlo národů. Proto tento posvátný sněm, shromážděný v Duchu svatém, má vřelou touhu hlásáním evangelia všemu stvoření (srov. Mk 16,15) osvítit všechny lidi jasem Kristova světla, které září na tváři církve. Církev je totiž v Kristu jakoby svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva. Proto navazuje na jednání předešlých koncilů a má v úmyslu zřetelněji objasnit všem svým věřícím i celému světu svou podstatu a své všeobecné poslání.

7) Duch svatý v církvi

Věroučná konstituce o církvi Lumen gentium 4:

Duch přebývá v církvi i v srdci věřících jako v chrámě (srov. 1 Kor 3,16; 6,19), modlí se v nich a vydává svědectví o jejich přijetí za děti (srov. Gal 4,6; Řím 8,15-16 a 26). Uvádí církev do veškeré pravdy (srov. Jan 16,13), sjednocuje ji ve společenství a ve službě, vybavuje ji a řídí různými hierarchickými a charizmatickými dary a zdobí svými plody (srov. Ef 4,11-12; 1 Kor 12,4; Gal 5,22). Omlazuje církev silou evangelia, bez ustání ji obnovuje a přivádí k dokonalému sjednocení s jejím snoubencem. (3)

3/Srov. sv. Irenej, Adv. Haer. III, 24, 1: PG 7, 966B; Harvey 2, 131, ed. Sagnard, Sources Chr. 398.

8) Eucharistická eklesiologie

Věroučná konstituce o církvi Lumen gentium 7:

Když totiž udělil svého Ducha bratřím povolaným ze všech národů, vytvořil z nich tajemným způsobem své tělo.
V tomto těle se Kristův život rozlévá do věřících, kteří se prostřednictvím svátostí tajemné, ale skutečně sjednocují s umučeným a oslaveným Kristem. (6) ... Při lámání eucharistického chleba máme skutečnou účast na těle Páně a jsme povznášeni ke spojení s ním a mezi sebou: „Protože je to jeden chléb, tvoříme jedno tělo, i když je nás mnoho, neboť všichni máme účast na jednom chlebě“ (1 Kor 10,17). Takto se všichni stáváme údy tohoto těla (srov. 1 Kor 12,27) „a každý jsme sobě navzájem údy“ (Řím 12,5).

6/Srov. sv. Tomáš, Summa Theol. III, q. 62, a. 5, ad 1.

9) Křestní a služebné kněžství

Věroučná konstituce o církvi Lumen gentium 10:

Kristus Pán, velekněz vybraný z lidí (srov. Žid 5,1-5), z nového lidu „udělal (…) královský národ a kněze Boha, svého Otce“ (Zj 1,6; srov. 5,9-10). Vždyť pokřtění jsou svým znovuzrozením a pomazáním od Ducha svatého posvěcení na duchovní chrám a na svaté kněžstvo, aby každým skutkem jako křesťané přinášeli duchovní oběti a hlásali mocné činy toho, který je ze tmy povolal ke svému podivuhodnému světlu (srov. 1 Petr 2,4-10). Ať proto všichni Kristovi učedníci setrvávají v modlitbách a společně chválí Boha (srov. Sk 2,42-47), ať sami sebe nabízejí jako oběť živou, svatou, milou Bohu (srov. Řím 12,1); ať všude ve světě vydávají svědectví o Kristu a těm, kdo se na to ptají, ať zdůvodňují, proč mají naději na věčný život (srov. 1 Petr 3,15).
Všeobecné kněžství věřících a kněžství služebné čili hierarchické se sice od sebe liší podstatně, a ne pouze stupněm, přesto však jsou ve vzájemném vztahu, neboť jedno i druhé – každé svým vlastním způsobem – má účast na jediném kněžství Kristově. (2) Služebný kněz, který vykonává svou službu, svou posvátnou mocí vytváří a řídí kněžský lid; v zastoupení Krista koná eucharistickou oběť a jménem celého lidu ji podává Bohu. Věřící mocí svého královského kněžství spolupůsobí při obětování eucharistie (3) a uplatňují své kněžství přijímáním svátostí, modlitbou a děkováním, svědectvím svatého života, odříkáním a činorodou láskou.

2/Srov. Pius XII., proslov Magnificate Dominum, 2.11.1954: AAS 46 (1954), 669. Týž, enc. Mediator Dei, 20.11.1947: AAS 39 (1947), 555
3/Srov. Pius XI., enc. Miserentissimus Redemptor, 8.5.1928: AAS 20 (1928), 171n. Pius XII., proslov Vous nous avez, 22.9.1956: AAS 47 (1956), 714

10) Poslání církve ve světě

Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes 40:

Tak je církev zároveň „viditelné shromáždění i duchovní společenství“, (6) jde spolu s celým lidstvem, sdílí s ním týž pozemský osud a je jakoby kvas a duše lidské společnosti, (7) kterou má v Kristu obnovit a přetvořit v Boží rodinu.

6/Srov. tamtéž, kap. I, čl. 8: AAS 57 (1965), 11.
7/Srov. tamtéž, kap. IV, čl. 38: AAS 57 (1965), 43, s pozn. 120

11) Role laiků ve světě

Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes 43:

Rozpor, který je u mnoha lidí mezi vírou, ke které se hlásí, a denním životem, je třeba počítat mezi nejzávažnější omyly naší doby. Toto pohoršení prudce odsuzovali již ve Starém zákoně proroci (15) a v Novém zákoně ještě přísněji sám Ježíš Kristus za ně hrozil těžkými tresty. (16) Nestavme proto nesprávně proti sobě činnost v zaměstnání a ve společnosti na jedné straně a náboženský život na straně druhé. Když křesťan zanedbává časné povinnosti, zanedbává tím své povinnosti vůči bližnímu, ba vůči samému Bohu, a uvádí tak v nebezpečí svou věčnou spásu. Křesťané, jdoucí za příkladem Krista, jenž pracoval jako řemeslník, se mají spíše radovat, že mohou vykonávat všechny své pozemské činnosti a uvádět přitom v jednu živoucí syntézu lidské, domácí, výdělečné, vědecké i technické úsilí s náboženskými hodnotami, pod jejichž nejvyšším vedením se všecko uvádí do souladu k Boží slávě.
Světské povinnosti a činnosti jsou vlastní, i když ne výlučná záležitost laiků. Když tedy jednají jako občané světa, ať jednotlivě nebo sdružení, budou zachovávat zákony vlastní každému oboru, ale budou se také snažit získat na tomto poli skutečnou odbornost. ...ať neváhají příležitostně přicházet s novou iniciativou a uskutečňovat ji... Od kněží ať laici očekávají duchovní světlo a posilu. Ať se však nedomnívají, že jejich pastýři jsou vždycky takoví odborníci, aby, když vznikne jakýkoli nový problém, i závažný, mohli mít pohotově konkrétní řešení, anebo že právě to je jejich poslání; spíše ať sami jednají na vlastní odpovědnost ve světle křesťanské moudrosti a s pozorným zřetelem k nauce učitelského úřadu církve. (17)
Mnohdy je už křesťanský pohled na skutečnost přivede k určitému řešení v konkrétní situaci. Jiní věřící však, jak se často a oprávněně stává, budou s nemenší upřímnosti o téže věci soudit jinak. Jestliže řešení podaná tou nebo onou stranou mnozí jiní, i mimo úmysl stran, snadno spojují s poselstvím evangelia, musí mít na paměti, že v takových případech nikomu není dovoleno dovolávat se církevní autority výlučně ve prospěch svého názoru. Ať se však vždycky snaží objasnit vše upřímným rozhovorem, při němž zachovají vzájemnou lásku a dají se vést především starostí o obecné blaho.

15/Srov. Iz 58,1-12
16/Srov. Mt 23,3-33; Mk 7,10-13
17/Srov. Jan XXIII., enc. Mater et Magistra, IV: AAS 53 (1961), 456-457 a 1: tamtéž 407, 410-411

12) Křesťanské manželství a rodina

Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes 48:

Důvěrné společenství života a manželské lásky, které Stvořitel založil a vybavil vlastními zákonitostmi, se uskutečňují manželskou smlouvou neboli neodvolatelným osobním souhlasem. A tak lidským úkonem, jímž se manželé vzájemně sobě dávají a přijímají, vzniká i před společností stav podle Božího řádu pevný; tento posvátný svazek nezávisí na lidské libovůli, a to z ohledu na dobro manželů, potomstva i společnosti. ... Svou přirozenou povahou jsou manželství a manželská láska zaměřeny k plození a výchově dětí, což je vrchol a koruna manželské lásky. A tak muž a žena, kteří dík manželskému svazku „nejsou už dva, ale jedno tělo“ (Mt 19,6), prokazují si důvěrným spojením svých osob a činností vzájemnou pomoc a službu, zakoušejí smysl své jednoty a stále plněji jí dosahují. Toto důvěrné sjednocení, jakožto vzájemné darování dvou osob, a také dobro dětí vyžaduje úplnou manželskou věrnost a důrazně požaduje jejich nerozlučnou jednotu. (2) ... Opravdová manželská láska je pozdvižena k účasti na božské lásce; vykupitelskou silou Kristovou a spásonosným působením církve se usměrňuje a obohacuje, aby manželé byli účinně vedeni k Bohu a dostalo se jim pomoci a posily v jejich vznešeném úkolu otce a matky. (6)

2/Srov. Pius XI., enc. Casti connubii: AAS 22 (1930), 546-547; Denz. 2231 (3706).
6/Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium: AAS 57 (1965), 15-16; 40-41; 47.

13) Služba biskupa
Dekret o pastýřské službě biskupů v církvi Christus Dominus 11:

Diecéze je část Božího lidu svěřená do péče biskupovi ve spolupráci s kněžstvem; v sepětí se svým pastýřem, který ji skrze evangelium a eucharistii sdružuje v Duchu svatém, tvoří místní církev. V ní je opravdu přítomna a působí jedna, svatá, katolická a apoštolská církev Kristova.
Jednotliví biskupové, kterým byla svěřena do péče místní církev, pastorují své ovce ve jménu Páně pod papežovou autoritou jako jejich vlastní, řádní a bezprostřední pastýři, a to tím, že vůči nim plní úkol učit, posvěcovat a vést.

14) Biskupská kolegialita

Věroučná konstituce o církvi Lumen gentium 23:

Sborová jednota se projevuje také ve vzájemných vztazích jednotlivých biskupů k místním církvím a k všeobecné církvi. Římský biskup jako Petrův nástupce je trvalý a viditelný zdroj a základ jednoty biskupů i celého množství věřících. (30) Jednotliví biskupové jsou pak viditelný zdroj a základ jednoty ve svých místních církvích, (31) které se utvářejí podle vzoru všeobecné církve; v nich existuje a z nich se skládá jedna a jediná katolická církev. (32) Z toho důvodu reprezentují jednotliví biskupové každý svou církev, všichni pak spolu s papežem celou církev ve svazku pokoje, lásky a jednoty.

Jednotliví biskupové... vykonávají svou pastýřskou správu nad částí Božího lidu, která jim byla svěřena... Ale protože to jsou členové biskupského sboru a zákonití nástupci apoštolů, je každý z nich z Kristova ustanovení a příkazu povinen projevovat péči o celou církev. (33)
...Proto jednotliví biskupové, pokud jim to dovolí vykonávání jejich vlastního úřadu, jsou povinni vytvořit pracovní společenství mezi sebou a s Petrovým nástupcem, jemuž byl zvláštním způsobem svěřen velký úkol šířit křesťanské jméno. (36)

30/Srov. 1. vat. koncil, Věrouč. konst. o Kristově církvi Pastor aeternus: Denz. 1821 (3050n).
31/Srov. sv. Cyprián, Epist. 66, 8; Hartel III, 2, 733: „Biskup je v církvi a církev je v biskupovi“.
32/Srov. sv. Cyprián, Epist. 55, 24: Hartel III, 624, ř. 13: „Jedna církev je po celém světě rozdělena v mnoho údů“. Epist. 36, 4: Hartel, 575, ř. 20-21.
33/Srov. Pius XII., enc. Fidei Donum, 21.4.1957: AAS 49 (1957), 237.
36/Srov. Lev XIII., enc. Grande munus, 30.9.1880: AAS 13 (1880), 145. Srov. CIC, kán. 1327; 1350 § 2.

15) Globální/Světová/ katolicita církve

Věroučná konstituce o církvi Lumen gentium 13:

Dík této všeobecnosti přinášejí jednotlivé části své dary ostatním částem a celé církvi, takže celek i jednotlivé části se obohacují vzájemným sdílením všech a jejich snahou po plnosti v jednotě. Proto se Boží lid nejenom shromažďuje z různých národů, nýbrž i sám vnitřně srůstá z různých vrstev. Jeho členové se totiž liší jak úkoly, neboť někteří zastávají posvátnou službu k dobru svých bratří, tak způsobem a zaměřením života, neboť mnozí se snaží jít ke svatosti těžší cestou v řeholním stavu, a tak svým příkladem povzbuzují své bratry. Proto také v církevním společenství existují místní (partikulární) církve, které si uchovávají vlastní tradice; přitom zůstává nedotčeno prvenství Petrova stolce, který předsedá celému shromáždění lásky, (11) chrání oprávněnou rozmanitost a zároveň bdí nad tím, aby jednotlivé zvláštnosti nejenom neškodily jednotě, ale spíše jí sloužily.

11/Srov. sv. Ignác Muč., Ad Rom., úvod: ed. Funk I, 252.

16) Právo na náboženskou svobodu
Deklarace o náboženské svobodě Dignitatis humanae 2:

Tento vatikánský sněm prohlašuje, že lidská osoba má právo na náboženskou svobodu. Tato svoboda záleží v tom, že všichni lidé musí být prosti nátlaku jak ze strany jednotlivců, tak ze strany společenských skupin a jakékoli lidské moci, takže nikdo ani nesmí být donucován jednat v oblasti náboženství proti svému svědomí, ani mu nesmí být zabraňováno jednat podle svého svědomí soukromě i veřejně, buď sám nebo spolu s jinými, v náležitých mezích. Mimoto koncil prohlašuje, že právo na náboženskou svobodu je skutečně založeno na důstojnosti lidské osoby, jak nám ji dává poznat i zjevené Boží slovo i sám rozum. (2)

2/Srov. Jan XXIII., enc. Pacem in terris, 11.4.1963: AAS 55 (1963), 260-261; Pius XII., rozhlasové poselství, 24.12.1942: AAS 35 (1943), 19; Pius XI., enc. S palčivou starostí, 14.3.1937: AAS 29 (1937), 160; Lev XIII., enc. Libertas praestantissimum, 20.6.1888: Acta Leonis XIII, 8 (1888), 237-238.

17) Společenství víry s jinými křesťany
Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio 3:

Neboť ti, kdo věří v Krista a řádně přijali křest, jsou v určitém společenství s katolickou církví, i když ne dokonalém. Je pravda, že mezi nimi a katolickou církví jsou rozpory různého druhu jak v oblasti víry a někdy i kázně, tak ohledně struktury církve, takže plnému církevnímu společenství stojí v cestě nemalé překážky, někdy dosti vážné, o jejichž odstranění se snaží ekumenické hnutí. Nicméně však jsou vírou ve křtu ospravedlněni a přivtěleni ke Kristu, (17) proto jim právem náleží čestné označení křesťanů a synové katolické církve je oprávněně uznávají za bratry v Pánu. (18)

17/Srov. Florent. koncil, 8. zas., dekret Exultate Deo: Mansi 31, 1055A.
18/Srov. sv. Augustin, In Ps. 32, Enarr. II, 29: PL 36, 299

18) Reforma církve
Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio 6:

Všechna obnova církve (1) spočívá podstatně v růstu věrnosti jejímu vlastnímu povolání, a to je nepochybně důvod pro hnutí za jednotu. Církev ji při svém putování volána Kristem k této neustálé reformě, kterou trvale potřebuje, nakolik je institucí lidskou a pozemskou. Jestliže tedy v některých okolnostech a dobách nebylo něco dosti přesně zachováváno v mravním životě, v církevní kázni nebo i ve způsobu podávání nauky – ten se musí vždy přesně rozlišovat od samého pokladu víry – má se to v příslušné době správně a náležitě obnovit.

1/Srov. 5. later. koncil, 12. zas., konst. Constituti: Mansi 32, 988-C.

19) Hierarchie pravd
Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio 11:

Katoličtí teologové, kteří při ekumenickém dialogu ve věrnosti nauce církve spolu s odloučenými bratry bádají o božských tajemstvích, mají postupovat s láskou k pravdě, s křesťanskou láskou a pokorou. Při porovnávání nauk ať pamatují, že existuje řád neboli „hierarchie“ pravd katolického učení, vzhledem k jejich různé spojitosti se základem křesťanské víry.

20) Církev a světová náboženství
Deklarace o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím Nostra aetate 2:

Katolická církev neodmítá nic, co je v těchto náboženstvích pravdivé a svaté. S upřímnou vážností se dívá na jejich způsoby chování a života, pravidla a nauky. Ačkoli se v mnohém rozcházejí s tím, co ona věří a k věření předkládá, přece jsou nezřídka odrazem Pravdy, která osvěcuje všechny lidi. ... Proto církev nabádá své věřící, aby s rozvážností a láskou, prostřednictvím dialogu a spolupráce se stoupenci jiných náboženství uznávali, chránili a podporovali duchovní a mravní dobro i společensko-kulturní hodnoty, které u nich jsou, a přitom aby svědčili o křesťanské víře a životě.

Kdo zničil hradby Jericha? Já to nebyl.

Ze zájmu jsem vzal do ruky několik knížek biblických zamyšlení ze židovského prostředí. Jednou z nich je třeba třicet šest biblických zamyšlení vrchního britského rabína Jonathana Sackse O svobodě a náboženství (vydalo nakladatelství P3K v roce 2008, dotisk prvního vydání z roku 2005). Původním záměrem bylo sledovat, jak jsou židovskými autory vykládána nebo komentována známá místa ze Starého zákona. Zamyšlení jsou zajímavá, inspirativní a podána s nadhledem. Např. zamyšlení nad svobodou, zodpovědností a dnešní mentalitou "já to nebyl" je uvozena následujícím vtipem, který se mi líbí:

Rok se snažil rabín Kohen naučit neukázněnou třídu knihu Jozue. Nikdo nedával moc pozor, a tak ani učitel neměl v úmyslu klást příliš těžké otázky. "Marvine, kdo zničil hradby Jericha?" Marvin, chlapec v úplně poslední lavici, odpověděl: "Já to nebyl, pane." Zoufalý učitel napsal Marvinovi poznámku, v níž rodičům průběh zkoušení popsal. Druhý den místo omluvy četl rabín Kohen v žákovské knížce: "Pokud Vám náš Marvin říká, že to nebyl, tak to nebyl." Otřesený učitel šel za ředitelem školy a se vším se mu svěřil. Ředitel netrpělivě naslouchal, pak otevřel šuplík, vytáhl šekovou knížku, napsal šek a řekl rabínovi: "Tady máte tisíc dolarů, dejte to opravit a už si nestěžujte."

Jen doplňuji, že pád Jericha je popsán v 6. kapitole knihy Jozue. Podle pokynu Hospodina Izraelci šest dní vždy jednou obešli celé město. Sedmý den obešli město sedmkrát, pak kněží zatroubili na polnice a Izraelci spustili mohutný válečný pokřik. Hradby města se zhroutili a Izraelci se zmocnili města.