Nabídka studia teologie

Institut ekumenických studií

sobota 23. října 2010

Proč Bůh nemá titul

Starý, známý vtip, ale pro studenty a "vědecké" pracovníky povzbuzující...
1. Má jenom jednu známou publikaci.
2. Ta je v hebrejštině.
3. Nejsou v ní odkazy na další prameny.
4. Nebyla publikována v žádném známém vědeckém časopise.
5. Mnozí pochybují o tom, že ji napsal sám.
6. Je nutno přiznat, že je známá po celém světě - ale co dělal potom?
7. Jeho schopnost týmové práce je velmi omezená.
8. Ostatním vědcům se nepodařilo zopakovat jeho experimenty.
9. Nepožádal etickou komisi o souhlas s experimentováním na lidech.
10. Když se mu jeden pokus nevydařil, pokusil se zahladit stopy utopením pokusných objektu.
11. Jedince, kteří se nechovali podle očekávání, vyřadil z pokusného souboru.
12. Nechodil na přednášky. Pouze vzkázal studentům, co si mají prostudovat.
13. Nechal za sebe učit svého syna.
14. První dva studenty vyhodil, protože se něco naučili.
15. I když má jen 10 požadavků, většina studentů v praktickém testu propadne.
16. Konzultace poskytuje jen velmi zřídka, a to ještě na vrcholku hory.

Terapie pro depresivní církev - sedm skutků milosrdenství

Erfurtský biskup Joachim Wanke (nar. 1941) se ve svém textu, uveřejněném v příloze Katolického týdeníku Perspektivy, zamýšlí nad situací římskokatolické církve v Německu: "Současná situace katolické církve v Německu připomíná depresivního pacienta. Čím víc mu domlouváme, tím hlouběji upadá do trudnomyslnosti. Debata o zneužívání ovládla myšlení a ochromuje schopnost jednat. Jistě je třeba odkrývat rány, hojit je a přemýšlet o prevenci. Ale je také na čase, abychom se dívali kupředu a ptali se, co je pro naši církev skutečně aktuální."

Text mi přijde inspiratívní také pro římskokatolickou církev (resp. pro všechny křesťany) u nás. Z delšího textu vybírám závěrenou pasáž, ve které Wanke uvádí „sedm skutků milosrdenství pro dnešní dobu“, které by podle něj mohly být také účinnou terapií pro depresivní církev:

"V podobenství o posledním soudu (Mt 25,40) čteme: „Cokoli jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ – Skutky lásky jsou víc než „ověřování“ víry. Charita (v nejširším smyslu), tedy pozornost tomu, kdo je nejblíže, je aktualizovaná víra. Charita má současně svátostný charakter. Velcí světci blíženské lásky to věděli. Výraznou ilustrací je příklad dočasně exkomunikovaného filozofa Blaise Pascala, který – když byl vyloučen z přístupu k sv. přijímání – nechával si do bytu přinášet umírající a sám o ně pečoval, aby tak „komunikoval“ s Kristem. Nemůže tohle být vize církve, která by byla věrohodná i pro kritické současníky? Nezačínáme přitom od bodu nula. Každodenně se to děje v našem středu: To, že se nezištně věnujeme druhým, je realita v našich rodinách a společenstvích, v našich charitních domech a poradnách. Tam se církev uskutečňuje. Tam dochází k „hlásání rukama a nohama“. V Alžbětině roce jsme se účastníků – i nekřesťanů – ptali, jak by podle nich dnes mohlo vypadat věrohodné milosrdenství. Tak došlo k zformulování „sedmi skutků milosrdenství pro dnešní dobu“. Mohly by být také účinnou terapií pro depresivní církev.

Říci někomu: Patříš k nám

To, co dělá naši společnost často chladnou a nemilosrdnou, je, že se někteří lidé dostávají na její okraj. Nezaměstnaní, nenarození, psychicky nemocní, cizinci. Vysoce aktuální je signál, a to jakýmkoliv způsobem vyslaný: „Ty nejsi outsider, patříš k nám!“ Musíme být více církví, která nevylučuje, ale spojuje.

Naslouchám ti

Často vyjadřovaná prosba zní: „Udělej si pro mě někdy trochu času!“ Mnozí naříkají: „Jsem tak sám! Nikdo mi nenaslouchá!“ Uspěchaný život, ekonomický tlak na výkon nutí k co možná rychlému a úspornému jednání. Mít čas umět naslouchat: Milosrdný skutek – paradoxně právě v době technicky perfektní komunikace tak naléhavý jako nikdy předtím. Představuji si církev, která víc naslouchá než mluví.

Mluvím o tobě dobře

Naštěstí existují stále lidé, kteří vidí na druhém člověku, na stavu věcí, na nějaké výzvě nejprve to pozitivní. Samozřejmě, musíme příležitostně vložit prst do ran, kritizovat, odporovat. Co však často chybí, je ocenění druhého, zásadní vstřícnost vůči němu a úcta k jeho osobě. Existují i sekulární mučedníci za humánnější svět. Dobře mluvit o lidech – nepatří to snad k tváři církve?

Půjdu s tebou na půl cesty

Mnoha lidem nepomůže jen dobrá rada. V dnešním komplikovaném světě je potřeba provázet kroky druhého tak dlouho, až má sílu jít dál sám. To platí také pro lidi, u nichž se projeví přání ptát se po Hospodinu. Potřebují průvodce, s nimiž mohou hovořit, kteří jim dají odpověď na jejich otázky a kteří s nimi půjdou část cesty víry. A kteří jim případně pomohou po dlouhé absenci znovu se začlenit do společenství, aniž by museli „běžet uličkou“. Mám na mysli církev, která jde trpělivě s hledajícími a slabými ve víře.

Rozdělím se s tebou

Ani v budoucnu nebude na zemi existovat dokonalá spravedlnost. I zítra bude třeba pomáhat těm, kdo si sami nejsou s to pomoci. Dělení peněz, darů a možností bude nutné i ve světě sebedokonalejší sociální péče. Jak říká lidová moudrost: „Sdílený žal je poloviční žal, sdílená radost je dvojí radost!“ Mám radost z církve, v níž to mohou lidé zažívat.

Navštívím tě

Vyhledat druhého doma je lepší než čekat, že ke mně přijde. Návštěva vytváří společenství. Zastihne druhého tam, kde se cítí jistý a silný. Návštěvní kultura v našich farnostech je vzácná. Církev nesmí čekat na ty, kteří u ní zaklepou. Musí se rozhlížet po lidech před svými dveřmi. Měla by také jít k těm, kteří k ní nenáležejí. I oni patří Hospodinu. To zaplaší církevní sebelítost a probudí pastorační fantazii.

Modlím se za tebe

Kdo se modlí za druhé, vidí je jinýma očima. Potkává se s nimi jinak. I nekřesťané jsou vděční, když se za ně modlíme. Místo ve městě, v obci, kde se pravidelně a zástupně zahrnují do přímluvných modliteb všichni obyvatelé, živí i zemřelí, je požehnáním. Právě tam, kde existuje napětí, kde jsou vztahy křehké, kde už se slovy nic nepořídí, je modlitba potřebná. Pavel o tom mluví často. Boží možnosti jsou větší, než si v naší bezradnosti a smutku myslíme. Spoléhá na ně ten, kdo se modlí. Lidé hledají církev, která za toto poselství ručí."
zdroj: Perspektivy č. 43/2010


Občas přemýšlím o roli křesťanů ve společnosti. Vnímám například ambice některých katolíků, o nichž píše Václav Umlauf na svých Umlaufovinách v textu O jochovatění křesťanů. Libí se mi texty Maxe Kašparů (nar. 1950), psychiatra a teologa, jáhna a otce dvou dcer, např. dva letošní na ChristNetu: Prohlasme se menšinou! a Nový pastýř, staré ovce. K tématu přidám ještě jeden odkaz, na text tajně vysvěceného ženatého biskupa Jana Konzala (nar. 1935) Církev, její znaky a poslání.

Je mi bližší pojetí církve sloužící, která se místo vymezování vůči okolnímu světu naopak cítí být s lidstvem a jeho dějinami těsně spjata, jak je například uvedeno v pastorální konstituci Druhého vatikánského koncilu o církvi v dnešním světě Gaudium et spes:
"Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdci odezvu. Jejich společenství se totiž skládá z lidí, kteří jsou sjednoceni v Kristu, při svém putování do otcova království jsou vedeni Duchem svatým a přijali zvěst o spáse, kterou mají předložit všem. Proto také toto společenství cítí, že je opravdu těsně spjato s lidstvem a jeho dějinami."