Ostatně přemýšlení o cyrilometoějské tradici je zajímavé i v kontextu příprav římskokatolické církve na "1150. výročí příchodu sv. Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu" (2013). Zatím jsou pojaty celkem velkoryse, jak je zřejmé ze zprávy o prvním zasedání "cyrilometodějské komise" 27. června 2011.
Ačkoliv se jedná o akci jiného charakteru, bude zajímavé sledovat, zda se ve výsledku nebude jednat o podobné fiasko, které jen odčerpá síly a pozornost od skutečných problémů, jako byl tzv. plenární sněm katolické církve. Ten zasedal na Velehradě v letech 2003 a 2005. Jen pro zajímavost: můj text k očekáváním od sněmu (z roku 2003) a má kritika po jeho skončení (z roku 2005).
Neměla by zapadnout ani další zpráva ze stejného dne, že se znovu vytvořila ekumenická "Husovská komise", tentokrát u příležitosti Husova jubilea v roce 2015 (zpráva ERC, zpráva ČBK). Navazuje na komisi z poloviny 90. let, která byla zajímavou aktivitou na odborném poli, ale podle mne zůstala přece jen dlužna svému hlavnímu úkolu, vyplývajícímu ze slov papeže Jana Pavla II. při jeho první návštěvě u nás v roce 1990. Ten mimo jiné při svém projevu k představitelům kultury (21.4.1990) mluvil o "jizvách, které tu zbyly z minulých staletí", které "volají po změně mentalit a po zcela nových vztazích."
Jsem zvědavý, zda a jakým způsobem ovlivní oba projekty život římskokatolické církve u nás a její vztahy s ostatními křesťany a českou společností.
A že se nemusí jednat jen o inspirace srozumitelné a určené pouze úzkému okruhu odborníků, ukazuje mnou vybraný úryvek ze zajímavého textu Marka Váchy (zvýraznění v textu pochází ode mne):
"Tento moment se zdá být klíčový pro jakoukoli úspěšnou misii: akomodaci kultu do místní kultury a oslovení jazykem, kterému bude rozuměno. Česká republika je v roce 2011 nepochybně misijním územím, a pokud nám odkaz svatých soluňských bratří má něco připomenout pro současnou misii, pak možná právě toto: abychom nejprve velmi trpělivě naslouchali a jen se tiše rozhlíželi kolem sebe, o čem přemýšlí bytosti okolo nás, jaké mají starosti, co je trápí a z čeho se radují, jaká mají charizmata a jaké jsou jejich nepříjemné stránky. A pak abychom se k nim obrátili jazykem, kterému budou rozumět.
Někdy mívám dojem, že misie v naší zemi – obrazně řečeno – vedeme v latině, která je sice na jedné straně posvátným jazykem církve, ale která je na straně druhé pro běžného člověka nesrozumitelná. Důsledkem je, že do lhostejného okolí hlásáme nezpochybnitelné dogmatické pravdy přesnými právnickými termíny, cizelovanými k tomuto účelu po staletí, a že těmto pravdám z téhož důvodu již nikdo nerozumí, nebo jinak – že nabídka církve se nekryje vůbec nebo jen částečně s poptávkou světa, že dáváme přesné odpovědi na otázky, které nejsou kladeny. Zde nám dávný příklad soluňských bratří může posloužit jako velký vykřičník a vzor pro současnost, abychom se k ateistické většině obrátili jazykem, jemuž bude rozuměno.
A ještě jednu věc se od svatých Cyrila a Metoděje můžeme naučit – a sice vnímání času a čekání na úrodu. Řečeno střízlivým jazykem historika: misie svatých Konstantina a Metoděje skončila neúspěchem. Svatý Konstantin umírá v Římě, jeho bratr na neznámém místě Moravy a sufragánní biskup Wiching úspěšně intervenuje u papeže Štěpána V., aby byla slovanská liturgie zakázána. Biskup Gorazd a jeho žáci jsou následně vyhnáni z Moravy a zdálo by se, že tím se kapitola slovanských misií na Moravě uzavírá.
Jenomže tisíc let poté se k oběma svatým bratřím stále znovu obracíme, papež Jan Pavel II. je prohlašuje patrony Evropy a my si více než jindy uvědomujeme, že naše víra stojí na jejich ramenou a že dědictví otců není jen obrat ze zbožné písně, nýbrž realita. Obraz semene, které trpělivě čeká v zemi na svůj čas, je velmi případný. Pro nás z toho plyne cenné poučení: je možno si představit, že v den své smrti mohl svatý Metoděj vnímat své celoživotní dílo jako jeden velký nezdar. Zasetá semena víry sice úspěšně vzešla, jenomže typicky až dlouho po jeho smrti. Možná budeme-li jednou umírat s pocitem, že jsme nic nedokázali, naše úsilí přišlo vniveč a modlitby vyzněly naprázdno, můžeme si vzpomenout na svatého Metoděje."
Celý Váchův článek z Katolického týdeníku 2011, č. 27-28, s. 1 je zde.
