Dne 2. července tohoto roku, den před odjezdem na tradiční dovolenou na letní sídlo v Castel Gandolfu, byla zveřejněna dvě personální rozhodnutí papeže Benedikta XVI. Prvním bylo očekávané přijetí rezignace prefekta Kongregace pro nauku víry kardinála Williama Josepha Levady z důvodů dosažení kanonického věku (po dovršení 75. roku v loňském roce byl ponechán v úřadu ještě rok, což je celkem běžná praxe) a jmenování jeho nástupce, kterým se stal Gerhard Ludwig Müller. Nejedná se o žádné překvapení, o jmenování tohoto 64-letého řezenského arcibiskupa do čela kongregace se psalo už rok. S papežem jsou dobří přátelé, Müller je členem kongregace od roku 2007 a v roce 2008 v Řezně založil Institut papeže Benedikta XVI., jehož hlavním posláním je souborné vydání díla Ratzingera/Benedikta XVI. Opět se potvrdilo, že hlavním kritériem pro výběr byla především loajalita.
Druhým rozhodnutím bylo sesazení trnavského arcibiskupa Roberta Bezáka, resp. jeho zproštění pastýřské péče o arcidiecézi. Zpráva vatikánského tiskového střediska byla velmi stručná:„Il Papa ha sollevato dalla cura pastorale dell’arcidiocesi di Trnava (Slovacchia) S.E. Mons. Róbert Bezák, C.SS.R.“ Ve vyjádření Slovenské biskupské konference je navíc uvedeno, že se tak stalo na základě apoštolské vizitace, která proběhla ve dnech 22. ledna až 1. února 2012 (později bylo zveřejněno, že tuto vizitaci vedl litoměřický biskup Jan Baxant), že toto rozhodnutí slovenští biskupové přijímají „v duchu viery a synovskej poslušnosti“ a že do jmenování nového arcibiskupa bude apoštolským administrátorem arcidiecéze pomocný biskup Ján Orosch. Odvolání 52-letého biskupa po třech letech služby vzbudila na Slovensku vlnu emocí. Svým přístupem si biskup získal sympatie řady lidí. Ti mu nyní vyjadřovali a vyjadřují podporu. Rozpaky budí především otázky nad důvodem tohoto odvolání. Co tak závažného arcibiskup Bezák provedl, že musel být takto odvolán?
Je běžnou praxí, že vatikánské úřady personální rozhodnutí oficiálně běžně nevysvětlují ani nekomentují. Ke změnám ve vedení diecézí dochází celkem běžně. Nejčastějšími případy jsou zřeknutí se úřadu po dovršení 75 let, jak předepisuje církevní právo (CIC, kán. 401 § 1), nebo ze zdravotních důvodů (CIC, kán. 401 § 2). Druhý paragraf kánonu 401 uvádí: „Diecézní biskup, který pro nedostatečné zdraví nebo z jiného závažného důvodu se stal neschopným k zastávání úřadu, se žádá, aby se zřekl svého úřadu.“ Bez znalosti konkrétních kauz ve stručných vatikánských oznámeních neodhalíme skutečné důvody, které vedly k rezignaci. Známé se staly třeba rezignace některých biskupů, kteří byli obviněni z podílu na skrývání sexuálních deliktů. I našimi médii proběhla pár dní před Bezákovým odvoláním zpráva o rezignaci argentinského biskupa (Fernando María Bargalló), který byl přistižen na pláži s milenkou. Prý nejprve zapíral, pak však souhlasil s rezignací. Ve stručné zprávě vatikánského tiskového střediska z 26. června se pouze dočtete, že rezignoval na základě výše ocitovaného paragrafu.
Arcibiskup Robert Bezák však přece jen patří do jiné kategorie. I on byl podle svého vyjádření vybízen k rezignaci. Když jí nepodal, byl sesazen. To nepatří zase až k tak častým událostem, za poslední dva roky se tak stalo zřejmě jen třikrát. Vatikánský komentátor National Catholic Reporter John L. Allen zmiňuje[1]: biskup Jean-Claude Makaya Loemba, diecéze Pointe-Noire, Kongo (31.3.2011), biskup William M. Morris, diecéze Toowoomba, Austrálie (2.5.2011) a biskup Francesco Micciché, diecéze Trapani, Itálie (19.5.2012). Všechna sesazení oznamuje stejná formulace jako v případě Bezáka „ha sollevato dalla cura pastorale“. Ani v těchto případech zpráva neobsahuje nic víc, ale důvody jsou podle Allena obecně známé. Zatímco v případě Makaya Loembeho a Miccichého se mělo jednat o nezvládnutí řízení diecézí, včetně závažných problémů s financováním a korupce, u australského Morrise byla důvodem jeho dlouhodobá a veřejná kritika Věroučných otázek, např. jeho podpora kněžského svěcení žen. Co však spáchal Robert Bezák?
Dodnes není jasné, co vedlo k sesazení trnavského arcibiskupa. Tisková vyjádření
apoštolské nunciatury na Slovensku (9.7.) a slovenské biskupské konference (9. a 17.7.) nejenom neuvedla nic o konkrétních důvodech odvolání, ale byla spíš smutnou ukázkou neschopnosti či neochoty o kauze komunikovat s veřejností. O to víc tak vznikl prostor pro vytváření různých spekulací, kterých jsem v médiích i v soukromých rozhovorech slyšel celou řadu. Média dokonce publikovala některé dokumenty, o jejichž autentičnosti můžeme spekulovat. Např. televizní stanice TA3 zveřejnila údajných 11 výtek ze strany Kongregace pro biskupy a reakci arcibiskupa na ně.[2] Ačkoliv trapnost některých otázek a charakter připomínající ověřování si do Vatikánu došlých udání svědčí o možné autentičnosti dokumentu (vyjádření nunciatury totiž uvedlo, že Státní sekretariát nařídil apoštolskou vizitaci na základě „početných podnetov poslaných priamo Svätej stolici kňazmi a veriacimi“) je velmi nepravděpodobné, že by některá z výtek byla dostatečným důvodem pro odvolání arcibiskupa.
Podle mého mínění mohou být v pozadí především spory arcibiskupa s jeho předchůdcem, Jánem Sokolem (byl arcibiskupem v letech 1989-2009). V tisku se psalo především o jeho podezřelých finančních transakcích, o kterých údajně Robert Bezák brzy po svém nástupu do funkce opakovaně informoval Vatikán a žádal kontrolu. V jednom zveřejněném dokumentu Robert Bezák tvrdí, že na opakující se výzvy (naposledy prý z ledna 2012) Vatikán nereagoval. Proto v roce 2010 se rozhodl sám zadat audit nezávislé auditorce, která zkoumala účetní materiály z let 2002 - 2008, v nichž odhalila nesrovnalosti a podezřelé transakce. Zjištění údajně byla natolik závažná, že auditorka krátce po odvolání Roberta Bezáka podala trestní oznámení. Spíše než jako nějakou odvetu za odvolání v tom vidím snahu zveřejnit některé skutečnosti a umožnit jejich došetření státními orgány. Přesto bude záležet na novém vedení arcidiecéze, zda se kauzou soud zabývat nebo ne. Pokud prohlásí, že se arcidiecéze zjištěnými skutečnostmi necítí být poškozená a nebude trvat na trestním řízení, kauza tím pro soud skončí. Předejít situaci, kdy v podstatě u civilního soudu proti sobě budou stát dva arcibiskupové, by mohlo být možná dostatečným důvodem pro odvolání.
S nadsázkou bychom v této situaci mohli vzpomenout na napomenutí sv. Pavla v 1. listu Korintským: „Jak to, že se někdo z vás opovažuje, má-li spor s druhým, jít k pohanským soudcům místo k bratřím? ... Máte-li spory o tyto všední záležitosti, proč se obracíte k těm, kdo nemají s církví nic společného? K vašemu zahanbení to říkám. Cožpak není mezi vámi nikdo rozumný, kdo by dovedl rozsoudit spor mezi bratřími? Ale bratr se soudí s bratrem, a to před nevěřícími! Již to je vaše prohra, že se vůbec mezi sebou soudíte. Proč raději netrpíte křivdu? Proč raději nenesete škodu?“ (1K 6, 1-7). Myslím si, že v kauze se nejedná o Pavlem zmiňovaný spor mezi bratřími a záležitosti kolem arcibiskupa Sokola asi těžko můžeme považovat za „všední záležitosti“. Nicméně snažím se přiblížit možnému uvažování některých církevních představitelů, kteří ještě donedávna považovali utajování mnohem závažnějších deliktů za povinnost pro „dobro církve“.
Problémy kolem osoby arcibiskupa Jána Sokola jsou veřejně známé již delší dobu. Bezprostředně po jeho odchodu z funkce vydal časopis Ťýžden v květnu 2009 sérii článků, ve kterých jej obvinil mimo jiné i z vyplacení vysoké částky bývalému agentu StB. Ján Sokol byl podle registračních svazků StB v době převzetí arcibiskupského úřadu v červenci 1989 přeřazen do kategorie „agent“, což znamenalo vědomou spolupráci. Ján Sokol nařčení odmítnul a na časopis podal žalobu na ochranu osobnosti a náhradu nemajetkové újmy. V rámci procesu vypovídal v květnu 2010 rovněž jeho nástupce, arcibiskup Bezák. Ačkoliv žalobu okresní soud v Trnavě v březnu 2012 zamítnul, po odvolání Sokolova právníka Jána Čarnogurského ml. Není bez zajímavosti, že jeho otec, bývalý politik a právník Ján Čarnogurský, koncem července reagoval i na zveřejněná nařčení auditorky a obvinil jí ze lži.[3] Zhruba měsíc po odvolání arcibiskupa vyšlo rovněž najevo, že trnavská arcidiecéze vyplatila advokátní kanceláři Jána Čarnogurského ml. zhruba 1,6 milionů euro jako náhradu za smlouvu, kterou Bezák po svém nástupu do funkce zrušil jako nevýhodnou.[4] Zřejmě i nadále budou vyplouvat na povrch podobné informace o podezřelých transakcích a sporech. Není potřeba dodávat, že v kontextu znechucení velké části slovenské společnosti nad podobnými podezřelými machinacemi z politického prostředí budou následovat negativní reakce.
K takto složité situaci je třeba vzít v úvahu Bezákovu osobnost a jeho snahy o reformu, o nichž mluvil třeba v rozhovoru pro Katolický týdeník v roce 2010[5]: „Přebudování diecéze je mojí vizí, která souvisí se záměrem vytvořit menší a dynamickou kurii, která by odpovídala pastoračním a ekonomickým možnostem. Je to vážná otázka, ale část nákladů na udržování budov by mohla být využita spíš pro duchovní, lidské a sociální aktivity.“ Připomíná skutečnost, že v roce 2008 došlo k výrazné reorganizaci církevní správy na Slovensku. Zanikla arcidiecéze bratislavsko-trnavská a vznikly arcidiecéze bratislavská, trnavská a diecéze žilinská. Sídlo tzv. západní provincie se přesunulo do Bratislavy a z původní arcidiecéze připadly části území rovněž diecézi nitranské a bánskobystrické. Rozsah i počet kněží se oproti původní arcidiecézi snížil zhruba o dvě třetiny, stejně tak i zdroje, proto bylo třeba snížit i náklady na správu. Ján Sokol už tuto situaci neřešil, takže nepopulární opatření v podobě propouštění a restrukturalizace připadlo na jeho nástupce Roberta Bezáka. Asi nemusíme příliš zkoumat její průběh, aby bylo jasné, že nespokojených, co budou psát nejrůznější udání na nového arcibiskupa do Vatikánu, se asi najde řada.
Pokud se v dohledné době neobjeví nějaké zásadní nové zjištění a neprovalí se nějaký Bezákův hrozný a dosud utajovaný čin, tak je jeho odvolání zároveň svědectvím o současné tristní situaci ve Vatikánu. Není pochyb o tom, že v současné době probíhá ve Vatikánu zápas a tvrdý spor různých skupin, ať už na rovině personální nebo na rovině různých představ o podobě a řízení církve. Kromě osobních ambicí sporům ve Vatikánu nahrává řada dalších skutečností, mimo jiné rozsáhlost tohoto aparátu, řídícího církev; éra papeže Jana Pavla II., který se více soustředil na působení navenek a situaci uvnitř kurie nevěnoval tolik pozornosti, což ještě umocnilo období jeho nemoci; v neposlední řadě i konec určité epochy, jehož ztělesněním je postava současného papeže, který měl silný vliv už během předchozího pontifikátu.
Můžeme jen spekulovat nad tím, co vedlo k sesazení Roberta Bezáka a kdo jej ve Vatikánu prosadil. V kardinálském kolegiu jsou dva slovenští kardinálové, 88-letý Ján Chryzostom Korec a stejně starý Jozef Tomko. Zvlášť Tomko patří ke kardinálům, kteří zřejmě mají velkou autoritu, neboť je jedním ze tří kardinálů, kterým bylo svěřeno vyšetřování úniku interních dokumentů, tzv. Vatileaks. Je těžko uvěřitelné, že by Tomko o tomto případu nevěděl a nemohl se k němu vyjádřit. Na druhou stranu je třeba vzít vážně výzvu k opatrnosti při posuzování této kauzy, jež zazněla třeba od redaktorů časopisu Týžden, podle kterých to byl právě kardinál Tomko, kdo měl výrazný vliv na jmenování Roberta Bezáka arcibiskupem.[6] Kauzu Bezák odmítl komentovat i kardinál Leo Raymond Burke, prefekt Apoštolské signatury, tj. nejvyššího soudu římskokatolické církve, který byl ve dnech 19.-21. srpna na návštěvě Slovenska. Je skutečně možné, že ani tento kardinál nemá informace, jak tvrdil na tiskové konferenci? Mimochodem bratislavský arcibiskup Stanislav Zvolenský je jedním ze soudců Apoštolské signatury.
V kauze kolem odvolání arcibiskupa Bezáka vidím několik znepokojujících věcí:
Na prvním místě nebezpečí pochybné představy, která se v některých komentářích objevila, ohledně vztahu Vatikánu a biskupů. Tedy že biskupové jsou jen jakousi prodlouženou rukou Vatikánu, který je volně dosazuje a sesazuje. Takové pojetí je však v rozporu s naukou katolické církve. Věroučná konstituce II. vatikánského koncilu o církvi Lumen gentium (LG) konstatuje, že „biskupové řídí svěřené místní církve jako zástupci a vyslanci Kristovi... moc, kterou vykonávají osobně Kristovým jménem, je vlastní, řádná a bezprostřední“ (LG 27). Připouští určité omezení, když „její vykonávání je nakonec řízeno nejvyšší církevní autoritou a do jisté míry může být omezeno z ohledu na užitek církve či věřících“, přesto biskupy „nelze pokládat za pouhé náměstky římského biskupa, protože mají vlastní moc“ (LG 27). Rovněž přirovnání vztahu papež-biskup ke vztahu biskup-kněz není na místě. Zatímco moc nebo lépe služba biskupů je „vlastní, řádná a bezprostřední“ (LG 27), kněží „nedosáhli vrcholu kněžství a ve výkonu moci jsou závislí na biskupech“ (LG 28). Zjednodušeně řečeno, kněz je služebníkem biskupa, ale biskup není služebníkem papeže/římského biskupa, i když má jednat pouze ve společenství s ním. Ponechme stranou skutečnost, že teprve II. vatikánský koncil zřejmě provedl důslednější rozlišení mezi kněžským a biskupským stupněm svěcení, což v dějinách nebylo vždy tak zřejmé. Např. ve Skutcích apoštolských jsou tyto „stupně“ zaměnitelné, když Pavel mluvil ke starším/presbyterům církve v Efezu (Sk 20,17), které Duch sv. ustanovil za „strážce/episkopy/biskupy“ (Sk 20,28). Pojetí, které skutečné kněžství vidí jen v biskupském úřadu mimo jiné komplikuje ekumenický dialog s církvemi, které nemají biskupské zřízení.
Ještě vážnějším problémem se zdá být pojetí vztahu mezi církevní hierarchií a věřícími. Zdá se, že věřící jsou bráni jako poddaní (tento výraz skutečně najdeme na dvou místech v již citovaném článku 27 konstituce o církvi), kterým se nemusí nic vysvětlovat a jejichž hlas nehraje téměř žádnou roli, snad z výjimkou zasílaných podnětů či udání, které zřejmě stály na počátku Bezákova odvolání. Někteří komentátoři celkem trefně upozornili na rozdíl mezi autoritou, která budí respekt a uznání a mocí, jež bez vysvětlení vyžaduje téměř slepou „synovskou poslušnost“. Zdá se, že některým církevním kruhům je bližší spíš vykonávání moci než skutečné autority.
Zajímavé pro českého katolíka může být zapojení litoměřického biskupa Jana Baxanta do této kauzy. Jeho účast na této pochybné nebo komunikačně nezvládnuté akci budí otázku, jaké jsou jeho osobní ambice a zapojení do soupeřících stran nebo mocenských klik v současné kurii.
Pochybnosti kolem odvolání arcibiskupa Bezáka, zaryté mlčení slovenských biskupů i vatikánských úředníků vůči žádostem o uspokojivé vysvětlení, zvláštní pojetí „synovské poslušnosti“ vůči vše rozhodujícímu a vše nejlépe znajícímu papeži, abych to úmyslně přiostřil, se zdá být dalším dokladem krize stávajících církevních struktur katolické církve. Na jedné straně se neustále zdůrazňuje potřeba „nové evangelizace“. V roce 2010 papež založil papežskou radu pro novou evangelizaci v sekularizovaném světě, kde je křesťanství na ústupu. Rok víry zahájí v říjnu 2012 zasedání 13. řádné biskupské synody právě s tématem nové evangelizace. Na straně druhé je bez bližšího vysvětlení odvolán biskup, kterému se, jak se zdá, dařilo bourat některé stereotypy a oslovovat lidi i mimo tradiční církevní prostředí.
[1]http://ncronline.org/blogs/ncr-today/pope-fires-another-bishop
[2]http://www.ta3.com/clanok/1002579/vatikan-sa-pytal-bezaka-aj-na-celibat-a-financovanie-arcidiecezy.html
[3]http://www.topky.sk/cl/10/1318601/Vybor-odmieta--ze-Sokol-poslal-peniaze-do-Vatikanu
[4]http://www.postoy.sk/node/3724
[5]Katolický týdeník 2010, č. 45 viz http://www.katyd.cz/index.php?cmd=page&type=11&article=7455&webSSID=8b7c2963f5af9f4a4a9e0c6e2b576a01
[6]http://www.tyzden.sk/nazivo-doma/kauza-bezak-nase-otazniky.html
