Těžká situace koptských křesťanů v Egyptě

Koncem srpna jsem na požádání napsal komentář k situaci křesťanů v Egyptě do časopisu Getsemany. Nestihl jsem uzávěrku zářijového čísla a nevím, zda příští měsíc bude text ještě aktuální. Tak jsem se rozhodl, že ho vložím alespoň sem.

Momentálně se pozornost upírá k Sýrii, kde křesťané nemají vůbec jednoduchý život (samozřejmě nejenom křesťané). Velmi oceňuji, že papež František se k situaci vyjádřil velmi jasně. Na Facebooku jsem to stručně komentoval slovy: Budu se opakovat, ale líbí se mi papež s emocemi. Ať už dříve uváděná gesta, doteky a objetí, tak také jasné pohnutí a rozhořčení tváří tvář násilí v Sýrii (nedělní Anděl Páně, při kterém vyhlásil na 7. září den postu a modliteb za mír v Sýrii):
http://www.youtube.com/watch?v=RNYwrxkE_a0

Ve středu 14. srpna 2013 egyptská armáda a policie v Káhiře tvrdě zasáhly proti dvěma táborům stoupenců odvolaného prezidenta Muhammada Mursího. Při zásahu zemřelo téměř 300 lidí, byl vyhlášen výjimečný stav a viceprezident Muhammad Baradej rezignoval, neboť nesouhlasil s tak násilným řešením situace. Ve stejný den byla napadena řada křesťanských kostelů, škol a obchodů. Cílem útoků byli především koptští křesťané, kteří podle odhadů tvoří 6 – 10 procent egyptského obyvatelstva. Během následujících dní lehlo popelem nebo bylo vážně poškozeno několik desítek kostelů, mezi nimi např. kostel P. Marie v Delga ze 4. nebo 5. století. Křesťanská minorita v Egyptě to nemá zrovna jednoduché, dlouhodobě se potýká s nepřízní úřadů a opakovanými útoky. Nedávné události však signalizují výraznou změnu k horšímu. Komentáře uvádějí, že se jednalo o největší útok na koptské svatyně od roku 1321.

Situace v Egyptě je složitá. Po pádu režimu prezidenta Husního Mubaraka (1981 – 2011) po vlně rozsáhlých demonstrací v lednu a únoru 2011 se postupně k moci dostalo Muslimské bratrstvo, sunnitské hnutí založené již v roce 1928 a rozšířené v celém arabském světě (v některých zemích je zakázané, jinde má prostřednictvím svých politických stran zastoupení v parlamentu). V dubnu 2011 bratrstvo založilo stranu Svoboda a spravedlnost, která získala nejvíce křesel v egyptských volbách, které se konaly na přelomu let 2011 a 2012. V červnu 2012 se stal prezidentem kandidát bratrstva Muhammad Mursí. Deklarovaná snaha, být prezidentem všech Egypťanů, se příliš nedařila. Množila se obvinění z posilování moci Muslimského bratrstva a snah o větší islamizaci Egypta. Rovněž přípravu nové egyptské ústavy poznamenaly spory. Návrh ústavy byl nakonec dílem Muslimského bratrstva, když zástupci ostatních skupin, včetně koptských křesťanů, jednání opustili, neboť na jejich připomínky nebyl brán zřetel. V prosinci 2012 byla ústava schválena referendem, v němž se pro její schválení vyjádřilo 64 % zúčastněných voličů (účast byla poměrně slabá, jen 33%). Vzrůstající nespokojenost s vládou prezidenta Mursího nakonec vedla k demonstracím a jeho sesazení armádou 3. července 2013. Proti demonstrujícím členům Muslimského bratrstva po více než měsíci armáda tvrdě zasáhla. Zpravodajství z Egypta se liší v hodnocení těchto brutálních zásahů, který jsou z naší evropské perspektivy těžko pochopitelné. Zdá se, že mnozí Egypťané tvrdé zásahy proti islamistům podporují. Nahromaděná frustrace z neuspokojivé sociální situace a zklamání z nenaplněných očekávání v souvislosti s egyptskou revolucí v roce 2011 je velká. Egypt je nyní zřejmě rozdělen na příznivce a odpůrce Muslimského bratrstva.

Útoky na křesťanské kostely, školy a obchody, jejichž počet se zvýšil již po pádu Mubaraka, jsou rovněž důsledkem frustrace. Ačkoliv se oficiální představitelé Muslimského bratrstva od těchto útoků distancovali, zdá se, že minimálně poskytli pro tyto útoky živnou půdu svými sektářskými a antikřesťanskými výroky (např. podle vyjádření Šádího Shanaáha v Respektu). Často selhává i policie, která není schopna a někdy ani ochotna křesťanské stavby chránit. Ostatně ne náhodou se největší vlna útoků proti křesťanským stavbám odehrála v regionech v den, kdy se armáda a policie soustředila na řešení situace v hlavním městě. Z dostupných zpráv se zdá, že se policii a armádě podařilo alespoň v následujících dnech zajistit křesťanům alespoň v důležitých místech ochranu. Křesťané naopak omezili své aktivity, např. slavení Nanebevzetí Panny Marie (podle juliánského kalendáře 22. srpna) proběhlo mnohem skromněji, někteří biskupové nevycházejí ze svých rezidencí, obchody jsou zavřené atd. Ačkoliv má armáda v krizových situacích v Egyptě poměrně velkou důvěru, často neumí zvládat situaci v ulicích bez zbytečného krveprolití, zvlášť tváří tvář civilním demonstrantům. Když např. v říjnu 2011 v ulicích Káhiry demonstrovaly tisíce koptských křesťanů proti nedostatečné ochraně policie proti útokům na křesťany, bylo výsledkem tvrdého zásahu armády proti demonstrantům více než 20 mrtvých a několik set zraněných.

Hněv některých islámských radikálů se zaměřuje na křesťany také proto, že představitelé koptské církve vyjádřili souhlas s odvoláním prezidenta Mursího a s postupem armády proti Muslimskému bratrstvu. Když generál Abdal Fatah Sísí v egyptské televizi oznamoval sesazení prezidenta Mursího, byl obklopen představiteli různých skupin egyptské společnosti, mezi nimiž nechyběl koptský papež Tawadros II. Komentátoři konstatovali, že přítomnost nejvyššího představitele koptských křesťanů při této politické události je něco donedávna neobvyklého, což zároveň signalizuje posílení prestiže křesťanské menšiny. Hned vedle něj seděl velký imám mešity al-Azhar a prezident univerzity Ahmed el-Tayeb, který je některými muslimy považován za nejvyšší autoritu sunnitského islámu. Ostatně i jeho reakce na útoky na křesťanské kostely jasně ukazuje, že v Egyptě nejde jednoduše o spor mezi muslimy a křesťany. V páteční sváteční promluvě přenášené egyptskou státní televizí dne 16. srpna Ahmed el-Tayeb rozhodně odsoudil útoky proti kostelům a pronásledování koptských křesťanů. Členové Muslimského bratrstva el-Tayeba kritizují a považují jej za součást režimu odvolaného prezidenta Mubaraka, který jej v roce 2010 jmenoval velkým imámem. El-Tayeb byl navíc až do roku 2010 členem Mubarakovy Národní demokratické strany, poté po silné kritice kvůli propojení politického a duchovního úřadu svůj post ve straně opustil.

Z Egypta zaznívají hlasy, že především západní média situaci zkreslují. Informace o občanské válce nebo vojenském převratu v Egyptě prý nejsou správné. Požadavek na odstoupení prezidenta Mursího prý podpořilo téměř 30 miliónů Egypťanů, armáda tedy jedná podle přání obyvatel. Rovněž není pravdou, že by útoky vůči křesťanům byly projevem muslimsko-křesťanského boje. Prý se jedná o snahu některých radikálů destabilizovat situaci v Egyptě, vtáhnou křesťany do vzájemných sporů. Radikální islamisté útočí na křesťany i na muslimy, zapalují kostely, školy, obchody i muzea bez rozdílu. Katoličtí křesťané koptského ritu, citovaní např. vatikánským radiem (RV), zdůrazňují potřebu zachování jednoty a spolupráce s muslimy. Např. mons. Youhanna Golta uvedl: „Egypt je zemí, která nesmí být rozdělena. Neexistuje ulice, budova či město, které by bylo pouze muslimské anebo pouze křesťanské. Vedle islámské univerzity Al Azhar stojí křesťanské obchody a u katedrály v Káhiře žijí muslimové. Egypt je země, která nepřijme rozdělení.“ (RV 19.8.2013). Biskup Gizy, mons. Antonious Aziz Mina: „Znepokojení je obrovské. Lid je však jednotný s výjimkou onoho Muslimského bratrstva, které mělo celý rok vládu v rukou, přičemž jeho počínání bylo horší než jeho slova... Během posledních dnů byly zapáleny desítky katolických, pravoslavných i protestantských kostelů. Přívrženci Muslimského bratrstva se domnívají, že tak zatáhnou křesťany do konfliktu s vládou a s armádou a snaží se proto rozsévat nepořádek v celé zemi. Křesťané jsou si však vědomi, že izolace těchto sil, které nemají žádnou politickou moc ani politickou zkušenost, bude něco stát.“ (RV 19.8.2013). Egyptský jezuita Samir Khalil okomentoval situaci pro italský Avvenire, mimo jiné uvedl: „není pravdou, že muslimské náboženství a demokracie jsou neslučitelné. Islám dovede být demokratický a dokázal to déle než sto let, na přelomu 19. a 20. století, právě v Egyptě. Naproti tomu Muslimské bratrstvo nereprezentuje ani náboženství Koránu a tím méně pak občanskou společnost, a to netvrdím já, ale imám mešity Al Azhar, tedy nejvyšší autorita sunnitského islámu.“ Dále mimo jiné uvedl: „Nyní je třeba připravit skutečně demokratické volby, je třeba dát čas k tomu, aby se politické strany mohly zformovat a pokusit se povzbudit demokraticky smýšlející složky Muslimského bratrstva ke spolupráci, nikoli však na rovině verbální, ale skutkové. Dlouhodobě je však třeba podporovat kulturu a vzdělání, v Egyptě je totiž dosud 40% obyvatel negramotných, což vyhovuje právě extrémistům“. (cituji podle RV 20.8.2013).

Egypt není jedinou zemí, kde se po svržení autoritativního režimu zhoršila bezpečnostní situace, dochází k radikalizaci jednotlivých skupin a kde mezi sebou soupeří různá pojetí islámu, resp. jeho politické formy. Škoda, že kromě obrázků násilností a vypálených kostelů média neprezentují i pozitivní zkušenost. Např. internetem se šíří vyobrazení, kde se muslimští muži drží za ruce a vytváří lidský řetěz kolem kostela, ve kterém probíhá liturgie. Podobně před dvěma a půl lety křesťanští muži obklopili a ochraňovali muslimy při jejich modlitbě během pouličních demonstrací. Jsou to vyobrazení možná vzácná, ale o to větší pozornost si zaslouží. Ostatně koptští křesťané opakovaně uvádí, že jim muslimové pomáhají a že se nejedná o střet mezi islámem a křesťanstvím.

Islámský radikalismus vzbuzuje oprávněné obavy. Jeho rozšíření podporuje frustrace, nevzdělanost, ale i radikalizace okolí a násilné snahy o jeho potlačení. Růst radikalismu je však možné pozorovat i v křesťanském prostředí. Podobně jako v muslimském světě zůstavají někteří k rozumným výzvám svých autorit hluší. Dne 10. července 2013 adresoval papež František osobní list všem muslimům u příležitosti konce postního měsíce ramadánu, což bylo neobvyklé, neboť dosud tento list posílala Papežská rada pro mezináboženský dialog. V něm mimo jiné uvedl: „Při vzájemné úctě v mezináboženských vztazích, a zejména ve vztazích mezi křesťany a  muslimy, jsme povoláni, abychom respektovali náboženské vyznání druhého, jeho nauku, symboly a hodnoty... Všichni víme, že vzájemná úcta je základem pro každý mezilidský vztah, zejména mezi osobami, které vyznávají nějaké náboženství. Takto může růst přátelství, které bude upřímné a dlouhodobé... Není možné žít ve skutečném svazku s Bohem, a přitom ignorovat druhé...“ (RV 2.8.2013) Pro některé samozvané vykladače církevní tradice se tento list stal záminkou k dalším útokům vůči papeži. Nejde mi ani tak o nutkavou potřebu některých frustrovaných lidí být papežštějšími než papež, nýbrž o potřebu neustále povolávat k boji vůči domnělým nepřátelům, což je mylně považováno za autentické křesťanství. Ostatně hlasy z Egypta svědčí o tom, že egyptští křesťané ocenili slova papeže Františka a sami hodlají usilovat o pokračování v pokojném soužití s muslimy v jednotném Egyptě, i když je to momentálně stojí nemalou cenu na majetku i na vlastních životech. 

Modleme se za pokoj a mír nejenom v Egyptě!