Ve farnosti máme pro letošní (školní / pastorační) rok téma Církev - společenství svolávané Pánem - dům Slova, tak jsem taky přispěl do farního časopisu:
Někteří lidé si myslí, že církev
existuje jen tam, kde je kněz. To je nesmysl. Církev začíná už tam, kde jsou
dva nebo tři shromážděni v Ježíšově jménu (srov. Mt 18, 20: „Neboť kde jsou dva
nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“). To řekl v jednom
rozhovoru pro německé noviny mnichovský arcibiskup a kardinál Reinhard Marx,
jeden z členů Rady kardinálů, poradního sboru papeže Františka.
Určitě nechtěl zpochybnit
důležitou a záslužnou práci kněží nebo dokonce vyzývat k nějaké vzpouře
proti nim. Upozornil na jednu věc, na kterou v souvislosti s církví
občas zapomínáme. Přestože v církvi máme kněze, tj. „specialisty“ nebo
„profesionály“, kteří se plně zasvětili službě pro druhé a pro církev (tak
dalece, že se zříkají vlastního manželského života), tak nás to nezbavuje
povinnosti, abychom přiložili ruku k dílu a každý podle svého obdarování
přispěli k budování a existenci církve.
K nedorozumění přispívá
historicky vzniklé rozdělení v církvi na kněze a laiky. Zatímco
v běžné mluvě je laikem neodborník, neškolený člověk, podle biblického
pojetí je laik součástí Božího lidu (lid se řecky řekne LAOS). Podle tohoto
pojetí jsou tedy laiky, tj. členy Božího lidu, všichni, kněží i nekneží. Větší
problém může být v tom, že řada lidí, ač věřících, se necítí být k žádné
službě v církvi dostatečně vybavena. Rádi přijmou pasivní roli příjemců
služby druhých, nejlépe nějakých „profesionálů“.
Když se však podíváme do textů
Nového zákona, zjistíme, že pro církev bylo charakteristické, že každý měl
nějaké obdarování, každý mohl nějakým způsobem posloužit celku. Klasický text
je v 1. listu Korinťanům ve 12. kapitole. Apoštol Pavel píše: „Každému je
dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu.“ (1K 12, 7) Všimněme si, že
je dán KAŽDÉMU, že je to DAR Ducha a že neslouží k vlastní seberealizaci,
ale „KE SPOLEČNÉMU PROSPĚCHU“. Apoštol Pavel pokračuje: „Jednomu je skrze Ducha
dáno slovo moudrosti, druhému slovo poznání podle téhož Ducha, někomu zase víra
v témž Duchu, někomu dar uzdravování v jednom a témž Duchu, někomu působení
mocných činů, dalšímu zase proroctví, jinému rozlišování duchů, někomu dar
mluvit ve vytržení, jinému dar vykládat, co to znamená.“ (1K 12, 8-10) Na konci
tohoto jistě ne vyčerpávajícího výčtu znovu připomíná, že nejde o zásluhu
jednotlivců, nýbrž o dar Ducha: „To všechno působí jeden a týž Duch, který
uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce.“ (1K 12, 11)
Pokud by to někomu nebylo jasné,
tak Pavel tuto mnohost obdarování a jejich spolupráci popisuje obrazem jednoho
těla s různými údy: „Tak jako tělo je jedno, ale má mnoho údů, a jako
všecky údy těla jsou jedno tělo, ač je jich mnoho, tak je to i s Kristem... Bůh
dal tělu údy a každému z nich určil úkol, jak sám chtěl. Kdyby všechno bylo jen
jedním údem, kam by se podělo tělo? Ve skutečnosti však je mnoho údů, ale jedno
tělo.“ (1K 12, 12.18-20) Pak se Pavel obrací na posluchače a jmenuje různé
služby v rané církvi: „Vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z
jeho údů. A v církvi ustanovil Bůh jedny za apoštoly, druhé za proroky, třetí
za učitele; potom jsou mocné činy, pak dary uzdravování, služba potřebným,
řízení církve, řeč ve vytržení.“ (1K 12, 27-28) Pro zajímavost si můžeme
všimnout, že služba „řízení církve“ není nijak zvlášť zdůrazněna a je jednou
službou mezi ostatními.
Další Pavlova slova („Jsou snad
všichni apoštoly? Jsou všichni proroky? Jsou všichni učiteli?...“ 1K 12, 29)
zjednodušeně řečeno objasňují, že všichni nemohou dělat všechno, tedy že
existuje rozmanitost služeb/obdarování, která se vzájemně doplňují. A úplně
nakonec tohoto oddílu ještě celé své povídání o různých službách mírně
zrelativizuje. Když už posluchač pomalu začíná přemýšlet, o jakou službu by se
mohl ucházet, řekne Pavel: „Usilujte o vyšší dary! A ukážu vám ještě mnohem vzácnější
cestu.“ (1K 12, 31) Následuje 13. kapitola s chvalozpěvem lásky, velmi
oblíbeným svatebním čtení, které se však podle celého kontextu vztahuje na
všechny mezilidské vztahy v církvi, tj. nejenom na partnerské vztahy (pro
připomenutí uvedu alespoň začátek: „Kdybych mluvil jazyky lidskými i
andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych
měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych
měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem.“
1K 13, 1-2)
Važme si tedy služby našich „profesionálů“, ale
nezapomínejme hledat svá obdarování a přemýšlet, jak by mohla být využita
v těle církve.
