Spása jen pro 144.000?

Před časem jsem se na blogu Diny zapojil do diskuse pod článkem Může za to Bůh?. Reagoval jsme tam na jeden příspěvek ohledně počtu "spasených". Pro zajímavost svůj text vkládám i sem na blog.

Tvrdit, že se spasení (nebo vzetí do nebe) týká jen 144.000 osob je typická nauka Svědků Jehovových, se kterou většina vykladačů bible nesouhlasila ani před sto lety ani dnes.

Většinou se čísla považují za symbolická, jako většina čísel v bibli.

A pokud už bychom trvali na doslovnosti, tak se v 7. kapitole knihy Zjevení verše 4.-8. mluví o 12.000 z každého ze 12 (opět symbolické číslo, na které navázala symbolická dvanáctka apoštolů) izraelských kmenů, kteří byli označeni „pečetidlem živého Boha“. Co to však znamená, je a zřejmě zůstane zahaleno tajemstvím. Podle nejnovějšího komentáře české provenience (od Jiřího Mrázka z roku 2009) těchto 144.000 repre­zentuje biblický Izrael a jeho vyvolenost, která není dotčena vznikající církví a spasením (dalších) nespočetných zástupů ze všech ras, kmenů, národů a jazyků, o kterých se mluví v následujícím 9. verši a dál. Tedy je to něco mezi Bohem a jeho vyvoleným lidem (podobně o tom píše Pavel v 9.-11. kapitole listu Římanům).

Každopádně kromě těchto označených 144.000 se počítá se spasením „velikého zástupu, že by ho nikdo nedokázal sečíst, ze všech ras, kmenů, národů a kmenů“ (Zj 7,9).

Mimoto se mluví o jiné skupině 144.000 o něco dál ve 14. kapitole v 1. a 3. verši. Tato skupina nepředstavuje vyvolený Izrael (jako ta ze 7. kapitoly) ani sbor všech vyvolených. Je to jakási speciální Beránkova armáda, která jej následuje, kamkoliv půjde. Na čele nemají pečěť tajemství (jako ti v 7. kapitole), nýbrž jméno Beránka a jeho Otce. Jen pro zajímavost: těchto 144.000 jsou jen muži a navíc „ti, co neporušili svou čistotu se ženami a zůstali panici“ (verš 4.)

Omlouvám se, ale biblický text není jednoduchý a leckdy se musíme smířit s tím, že do některých věcí plně nepronikneme. Každopádně doporučuju opatrnost, když se nám někdo snaží sdělit jediný správný a zcela nezpochybnitelný výklad.

Každopádně se ohrazuju proti názoru, že se spasení týká jen 144.000 vyvolených.

Bída překladu - ad Konstantinova donace

Tak si tak chystám zase nějaké podklady k výuce (tento semestr je tématem papežství) a procházím si životopisy vybraných římských biskupů nebo chcete-li papežů. Nechci teď řešit, odkdy můžeme v Římě mluvit o monarchickém episkopátu (tj. že v čele obce stál jeden biskup) a odkdy se tento biskup dá považovat za papeže (tj. odkdy si nárokuje jakousi moc nad celou církví).

Procházel jsem si slovenský překlad životopisů papežu od Johna Normana Davidsona Kellyho (1909-1997), jenž vyšel v Bratislavě v roce 1994 s názvem Pápeži dvoch tisícročí. Kdysi mi tuto knihu v originálu (The Oxford Dictionary of Popes z roku 1986, jak jsem se na Wiki dočetl, existuje aktualizované vydání z roku 2006) přivezli kamarádi z Anglie a já jí od té doby považuji za jeden z nejlepších zdrojů informací k dějinám papežství tohoto typu (samozřejmě s přihlédnutí k dalšímu poznání).

Mimochodem by tato kniha mohla slavit dnes výročí, protože koukám, že předmluvu k ní napsal autor na Všechny svaté v roce 1985, tj. přesně před 25 lety. Přes její stáří jí však považuji dodnes za výbornou. Mimo jiné i proto, že u každého papeže uvádí odkazy na prameny a literaturu, což je například při odkazech na Liber Pontificalis (soubor papežských životopisů od Petra až do 15. století, nejstarší redakce bývá kladena do poloviny 6. století, soubor byl postupně doplňován a rozšiřován) celkem užitečné.

Když jsem před pár lety náhodou narazil na slovenský překlad, byl jsem rád, protože nejsem žádný jazykový génius a přece jen slovensky umím číst rychleji. Oželel jsem odkazy na prameny, které mám v anglickém originálu a slovenský překlad je vynechává.

Jenže se zdá, že slovenský překlad má mnohem větší nedostatky. Když jsem četl o papeži Silvestrovi (314-335), tak jsem narazil i na zmínku o tzv. Konstantinově donaci (více o ní viz níže).

Překvapilo mě konstatování (evidentně nepravdivé): "V 8.-9. stor. sa zistilo, že je to falzifikát."

Zaražen takovou nepřesností koukám do originálu a zjišťuji, že ten je v pořádku: "A fabrication of the 8th-9th cents., this document came to be treated as authoritative even by opponents of the papacy, and was only exposed as false in the 16th cent."

Překlad vytvořil Otto Havrila a samozřejmě nevím, zda je to jeho chyba nebo nějaký šotek. Každopádně budu jej číst zase o něco ostražitěji, protože jiné podobné chyby by pro mne nemusely být tak zřejmé. Teď si uvědomuji, že jsem tento článek mohl nazvat Ztraceno v překladu ;-).


Pro zajímavost vkládám jeden svůj starší příspěvek o Konstantinově donaci:

Konstantinova donace

Takto jsem alespoň v knihovně ETF UK zalistoval v Theologische Realenzyklopedie (běžně zkracovanou TRE), v jejímž 8. sv. (z 1981) se nachází heslo Constitutum Constantini. V češtině se o tomto textu zmiňuje např. Kronika křesťanství, Praha 1998, s. 107 (k roku 754).

1.Co je tzv. Konstantinova donace?

Jedná se o text složený ze dvou částí. V první části (tzv. Confessio, tj. vyznání) je popsána legenda, podle které byl císař Konstantin (+ 337) uzdraven ze své nemoci na základě křtu od papeže Silvestra (314-335). V druhé části (tzv. Donatio, tj. darování) předává císař Konstantin z vděčnosti papeži Silvestrovi a jeho nástupcům řadu výsad: např. primát nad všemi církvemi (především nad Antiochií, Alexandrií, Konstantinopolem, Jeruzalémem), císař odevzdal papeži Lateránský palác, kostel při Lateránském paláci je nazýván hlavou všech kostelů v celém světě, císař předal papeži císařské odznaky moci (diadém, žezlo atd.), papežská kurie získala postavení císařského dvora, císař papeži též odevzdal město Řím, provincie, vesnice i města celé Itálie (císař přenesl své sídlo do Konstantinopole) atd.

2.Vznik textu.

Nejstarší rukopis Konstantinovy donace je uchován ve sbírce tzv. pseudoisidorských dekretálií z poloviny 9. století. Svědectví o existenci Konstantinovy donace z období před rokem 850 nejsou k dispozici. Obecně se vznik donace klade do období od poloviny 8. do poloviny 9. století, kdy po vzniku základů tzv. papežského státu (Patrimonium s. Petri) pod ochranou franských králů (na základě dohody papeže Štěpána II. s franským Pipinem v roce 754) vzniká celá řada falešných textů (většinou zařazených do sbírky pseudoisidorských dekretálií). Za místo vzniku je označován Řím (papežská kancelář, klérus lateránského kostela či klášter sv. Anastasia) nebo západofranská oblast. Důvody vzniku jsou uváděny rozmanité, většinou v souvislosti se vznikem papežského státu a spolupráce papežů s franskými panovníky (především Karlem Velikým).

3.Datace textu.

Datace vzniku textu do uvedeného období spočívá především na celé řadě vnitřních znaků textu, např. většina formulací je převzata ze soudobé kancelářské praxe. Samozřejmě ani události popisované v KD neodpovídají historicky prokázaným skutečnostem (např. císař Konstantin byl pokřtěn až těsně před svou smrtí v roce 337 ariánským biskupem). Detailnější vysvětlení jednotlivých znaků viz TRE a tam uvedená literatura (v ČR většinou nesehnatelná).

4.Vliv textu v pozdějším období.

V papežských listech se první nevýznamný odkaz na KD objevuje v roce 979. V roce 1053 se však odkaz na KD objevuje v listě papeže Lva IX. (1049-1054) adresovaném Řekům, jenž sepsal kardinál Humbert (neslavně proslulý svým „jednáním“ v Konstantinopoli v roce 1054, které vedlo k vzájemným exkomunikacím a definitivnímu rozdělení mezi východní a západní církví), jako ústřední argument pro papežský primát. Od té doby byla KD papeži zmiňována častěji, především v době bojů s císařstvím o investituru církevních hodnostářů. KD však příliš nevyhovovala potřebám papežství, neboť zde byl papežský primát popsán jako dar od císaře, zatímco papežové především od Řehoře VII. (1073-1085) si své postavení nárokovali jako pocházející z božského práva. V souvislosti s gregoriánskou reformou a silným rozvojem církevního práva (Y. CONGAR v této souvislosti hovoří o „vpádu juridismu“ do církevního prostředí) proniká KD do hlavních sbírek kanonických předpisů, Gratiánovým dekretem (asi z roku 1140) počínaje.

Kronika křesťanství k tomu uvádí (s. 107): „Působení Konstantinovské donace ve středověku bylo obrovské. Byla uznávána a užívána k právnímu odůvodňování nejen církevního státu, ale i papežského panství nad světem.“

5.Pochybnosti o pravosti textu.

Od 10. století se objevují kritiky textu KD, které se nejprve soustředí na otázku platnosti nikoliv pravosti textu. Např. Arnold z Brescie (+ 1155) považoval KD za text od Antikrista, který se snaží svým darem svést pravou církev z cesty spásy. Na nepravost textu poukázal v roce 1433 Mikuláš Kusánský (ve spise De concordia catholica). Na základě důkladného filologického rozboru prokázal nepravost KD Laurentius Valla ve spise De falso credita et ementita Constantini donatione z roku 1440, pravděpodobně se tak stalo v souvislosti s probíhajícím florentským koncilem a bojem mezi konciliarismem (učení, že všeobecný koncil stojí nad papežem) a papalismem. Nezávisle na Vallovi k témuž názoru v roce 1449 dospěl anglický biskup Reginald Pecock. Oba spisy zůstaly bez většího ohlasu. Ten vzbudila teprve tištěná vydání Vallovy práce z let 1518 a 1519. Vallova práce o falešné KD byla jedním z celé řady důvodů, které vedly Martina Luthera k přesvědčení, že papež je vtělením Antikrista předpovězeného v bibli, který se dostal k moci na základě lží (např. právě KD). V prostředí ŘKC se přesvědčení o nepravosti KD prosazovalo velmi pomalu, tj. spíše se argumentace papežského primátu postupně více opírala o jiné prameny než KD. Dlouho též v ŘKC platil soud katolického historika Caesara Baronia z roku 1592, který tvrdil, že k darování skutečně došlo, pouze dochovaný text KD je falsum, které vytvořili Řekové. Tento názor definitivně vyvrátil v roce 1863 historik Ignác Dollinger (1799-1890), však jej za to stihla velká nelibost ze strany církevních představitelů (nezapomeňme, že to bylo v období pontifikátu nedávno blahoslaveného Pia IX. v letech 1846-1878, Syllabus, papežská neomylnost atd.), složité osudy Dollingera, který kritizoval dogma o papežské neomylnosti, viz CONZEMIUS, Victor: Proroci a předchůdci, Praha 1997, s. 59-75.

To by snad ke Konstantinově donaci mohlo stačit.

Ad „tzv. Konstantinova donace nemá zásadní dogmatický vliv na instituci papežství“: To je složitá a choulostivá otázka. Stále zdůrazňuji, že je třeba v debatách rozlišovat rovinu dogmatickou a rovinu historickou. Já hovořil o problematice historické, neboť v této rovině se přece jen cítím kompetentnější. Z uvedeného přehledu je zřejmé, že v určitém období hrála argumentace pomocí KD velkou roli (bohužel i v tak důležité situaci, která předcházela rozdělení církve západní i východní; jsem přesvědčen, že odlišný kulturní, politický i myšlenkový vývoj Západu a Východu k tomuto rozdělení stejně směřoval, ale přesto otázka primátu a jeho prosazování hrála v tomto sporu hlavní roli). Nečetl jsem uvedené historické prameny, takže nemohu posuzovat, nakolik byla tato argumentace vedena pouze v rovině církevně-politické či také v rovině dogmatické (navíc především ve středověku se obě roviny zcela prostupovaly, takže církevně-politické nároky byly zdůvodňovány dogmaticky atd.; jeden příklad za všechny z buly Unam sanctam Bonifáce VIII. z 18.11.1302: „Potvrzujeme, pravíme, definujeme a prohlašujeme, že jest ke spáse zapotřebí, aby každá stvořená lidská bytost byla římskému papeži podrobena.“ O tom, že tato bula obsahuje dogmatickou definici o poměru mezi státní a církevní mocí viz např. POSPÍŠIL, Josef: Co jest Církev?, Brno 1925, s. 134-145.). Každopádně katolické učení o papeži bylo nejpřesněji a nejobsáhleji vyloženo na 1. vatikánském koncilu v roce 1870, přičemž se dá předpokládat, že vzhledem k zpochybnění KD již její argumentace užita nebyla.

Na závěr ještě jeden citát: „Tuto listinu nelze nazývat falzifikátem v našem slova smyslu. Jedná se spíše o cílenou konstrukci, jež měla do budoucnosti zajistit politickou nezávislost římské církve na franských králích. Tato donace však platila po celý středověk za pravou a v 11. století byla použita jako rozhodující argument k prosazení papežských nároků.“ (Kronika křesťanství, s. 107)