Kvalitu překladu jsem blíže nezkoumal. Proslov je k dispozici v několika jazykových mutací na oficiálních stránkách Vatikánu (proslovy z prosince 2005).
K textu se zřejmě budu častěji vracet nebo na něj odkazovat, takže považuji za vhodné, aby byl snadno dostupný.
Podle mne velmi dobrý komentář k tomuto proslovu papeže jsem četl od prof. Josepha Komonchaka, hlavního redaktora anglického překladu pětisvazskových dějin Druhého vatikánského koncilu z "boloňské dílny" Giuseppe Alberiga (1926-2007). Tento komentář byl uvěřejněn v magazínu America 2.2.2009 s názvem Novelty in Continuity. Pope Benedict's interpretation of Vatican II a určitě stojí za přečtení.
Zvýraznění v textu papežova projevu jsou ode mne, jsou subjektivní pro snazší orientaci v textu.
Ze závěru knihy Kazatel sice vím, že "spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo" (Kaz 12,12). Když sleduji, co se dnes píše a říká o koncilu, tak mám pocit, že je historie leckdy překrucována a různé důrazy, které koncil přinesl, jsou oslabovány. Mnohdy takové hlasy zaznívají i od vysokých kuriálních úředníků. Podle svých možností a schopností to sleduji a přemýšlím o tom. Rovnám si to v hlavě pro sebe ale i pro své studenty či přátele, kteří se mě ptají na můj názor. Určitě nebude na škodu, pokud by se mi dařilo některé svoje úvahy zformulovat do písemné podoby. Uvidíme v novém roce! ;-)
DOSUD V ČESKÉM PŘEKLADU NEUVEŘEJNĚNÝ PROSLOV SV. OTCE BENEDIKTA XVI. Z 22. 12. 2005
„Expergiscere, homo: quia pro te Deus factus est homo. – Probuď se, člověče, protože Bůh se pro tebe stal člověkem.“ (sv. Augustin, Kázání, 185) Touto výzvou svatého Augustina, abychom postihli autentický smysl Kristova narození, otvírám své setkání s vámi, drazí spolupracovníci z římské kurie, tváří v tvář blížícím se vánočním svátkům. Každému z vás adresuji svůj nejsrdečnější pozdrav a děkuji vám za vaše city úcty a lásky, jež tak působivě tlumočil kardinál děkan, k němuž míří má vděčná myšlenka. Bůh se stal pro nás člověkem: to je poselství, které se každého roku šíří z tiché betlémské jeskyně až do těch nejzapadlejších koutů země. Narození Páně je svátkem světla a pokoje, je dnem vnitřního úžasu a radosti, jež se šíří celým světem, protože se „Bůh stal člověkem“. Z pokorné betlémské jeskyně se věčný Syn Boží, který se stal malým dítětem, obrací ke každému z nás: pobízí nás a vyzývá, abychom se znovu zrodili v Něm, abychom společně s Ním mohli věčně žít ve společenství Nejsvětější Trojice.
Se srdcem plným radosti, jež plyne z tohoto vědomí, projděme znovu v myšlenkách události roku, který se chý¬lí ke konci. Za našimi zády leží události, které hluboce zasáhly život Církve. Myslím především na odchod našeho milovaného Svatého otce Jana Pavla II., předcházený dlouhou cestou utrpení a postupnou ztrátou řeči. Žádný papež nám nezanechal takové množství textů, srovnatelných s oněmi, jež nám zanechal on; žádný předchozí papež nemohl jako on navštívit celý svět a přímo hovořit s lidmi všech kontinentů. Ale nakonec mu připadla cesta utrpení a mlčení. Obrazy Květné neděle, kdy stál u okna s olivovou ratolestí v rukou, poznamenán bolestí, a uděloval nám požehnání Páně, připraven vykročit ke kříži, zůstávají nezapomenutelnými. Pak obraz, kdy se ve své soukromé kapli, s Ukřižovaným v rukou, účastnil křížové cesty v Kolosseu, kde tolikrát vedl procesí a sám nesl kříž. Nakonec mlčenlivé požehnání z Velikonoční neděle, kdy jsme skrze všechnu bolest viděli zazářit příslib zmrtvýchvstání, věčného života. Svatý otec nám dal svými slovy a skutky velké věci; ale neméně důležitá je lekce, kterou nám udělil ze stolce utrpení a mlčení. Ve své poslední knize „Paměť a identita“ (Rizzoli 2005) nám zanechal výklad utrpení, který není teologickou nebo filosofickou teorií, ale plodem, který vyzrál během jeho dlouhé osobní cesty utrpení, jíž kráčel s oporou ve víře v ukřižovaného Pána. Tento výklad, který vypracoval ve víře a který dával smysl jeho utrpení, prožívanému ve společenství s utrpením Páně, promlouval skrze jeho mlčenlivou bolest a proměňoval ji ve velké poselství. Jak na počátku, tak znovu na konci zmíněné knihy se papež jeví hluboce zasažen pohledem na moc zla, jež nám ve století, které právě skončilo, bylo dáno zakoušet dramatickým způsobem. Říká doslova: „Nebylo to zlo v malém vydání… Bylo to zlo gigantických rozměrů, zlo, které si posloužilo státními strukturami, aby vykonalo své neblahé dílo, zlo povýšené na systém.“ (s. 198) Je snad zlo nepřemožitelné? Je skutečnou poslední mocí dějin? Díky zkušenosti zla se otázka vykoupení stala pro papeže Wojtyłu základní a ústřední otázkou jeho života a jeho myšlení jako křesťana. Existuje nějaká mez, o niž se tříští moc zla? „Ano, existuje,“ odpovídá papež v této knize, stejně jako ve své encyklice o vykoupení. Moc, která klade zlu mez, je Boží milosrdenství. Proti násilí, vystavování zla na odiv se v dějinách staví – jako cosi „úplně odlišné od Boha“, jako vlastní Boží moc – Boží milosrdenství. Mohli bychom říci s Apokalypsou: Beránek je silnější než drak.
Na konci knihy, v retrospektivním ohlédnutí za atentátem z 13. května 1981 a také na základě zkušenosti své ces¬ty s Bohem a se světem, Jan Pavel II. tuto odpověď ještě více prohloubil. Mezí moci zla, mezí, která nad ním definitiv¬ně vítězí, je, tak nám to říká, utrpení Boha, utrpení Božího Syna na kříži: „Utrpení ukřižovaného Boha není jen něja¬kou formou utrpení po boku jiných… Když Kristus pro nás všechny trpěl, dal utrpení nový smysl, uvedl ho do nové dimenze, do nového řádu, řádu lásky … Kristovo utrpení na kříži dalo utrpení radikálně nový smysl, proměnilo ho zvnitřku … Je to utrpení, jež sežehne a stráví zlo plamenem lásky… Každé lidské utrpení, každá bolest, každá nemoc v sobě nese příslib spásy … Zlo… existuje ve světě také proto, aby v nás probudilo lásku, jež je darem sebe sama… tomu, kdo je navštíven utrpením … Kristus je Vykupitel světa: ,Jeho ranami jsme byli uzdraveni.‘ (Iz 53, 5)“ (s. 198n) Toto vše není jen učenou teologií, ale výrazem víry žité a vyzrálé v utrpení. Jistě, musíme učinit vše pro to, abychom zmírnili utrpení a zabránili nespravedlnosti, jež vyvolává utrpení nevinných. Přesto však musíme také učinit vše pro to, aby lidé mohli odhalit smysl utrpení a byli tak schopni přijmout vlastní utrpení a spojit ho s utrpením Kristovým. Tímto způsobem se spojuje v jedno s výkupnou láskou a stává se v důsledku toho ve světě silou proti zlu. Odpovědí, jíž se dostalo z celého světa ve chvíli papežovy smrti, byl dojemný projev uznání za to, že se ve své službě úplně nabídl Bohu za svět; dík za to, že nás ve světě plném nenávisti a násilí znovu naučil milovat a trpět ve službě druhým; ukázal nám, řekli bychom, živoucího Vykupitele, vykoupení, a dal nám jistotu, že zlo vskutku nemá ve světě poslední slovo.
Chtěl bych nyní zmínit dvě další události, k nimž dal ještě podnět papež Jan Pavel II., byť jen krátce: Jde o Světový den mládeže, který jsme slavili v Kolíně nad Rýnem, a o Synod biskupů o eucharistii, který také uzavřel Rok eucharistie, zahájený papežem Janem Pavlem II.
Světový den mládeže zůstal v paměti všech, kdo byli přítomni, jako velký dar. Více než jeden milion mladých lidí se shromáždil v Kolíně nad Rýnem, položeném na břehu Rýna, a v sousedních městech, aby společně naslouchali Božímu slovu, aby se společně modlili, aby přijali svátosti smíření a eucharistie, aby společně zpívali a oslavovali, aby se radovali z bytí a adorovali a přijímali eucharistického Pána během velkých setkání sobotního večera a neděle. Během těchto dní prostě vládla radost. Pomineme-li běžnou službu, policie neměla nic na práci – Pán shromáždil svou rodinu a mohli jsme cítit, jak překonal každou hranici a každou bariéru a jak nám dal ve velkém společenství, jež mezi námi zavládlo, zakusit svou přítomnost. Heslo zvolené pro ony dny – „Pojďme, klanějme se Mu“ – obsahovalo dva velké obrazy, které od samého počátku napomáhaly správnému přístupu. Byl tam především obraz poutě, obraz člověka, jenž, když pohlédne za hranice svých záležitostí a svého každodenního života, počíná hledat své základní určení, pravdu, spravedlivý život, Boha. Tento obraz člověka na cestě k cíli života v sobě nesl také dva jasné podněty. Byla to především výzva k tomu, nevidět svět, který nás obklopuje, jen jako hrubou hmotu, z níž můžeme něco udělat, ale snažit se v něm odhalit „rukopis Stvořitele“, stvořitelský rozum a lásku, z níž se zrodil svět a o níž vypovídá vesmír, staneme-li se pozornými, probudí-li se naše vnitřní smysly a stanou se vnímavými pro hlubší dimenzi skutečnosti. Jako druhý prvek pak přistupovala výzva začít naslouchat historickému zjevení, jež jediné nám může poskytnout klíč k porozumění tajemnému tichu stvoření a konkrétně nám ukazuje cestu k Pánu světa a dějin, který se skrývá v chudobě betlémské stáje. Dalším obrazem, obsaženým v heslu Světového dne mládeže, byla adorace: „Přišli jsme, abychom se Mu klaněli.“ Každé činnosti a každé proměně světa musí předcházet adorace. Jen ona nás činí skutečně svobodnými; jedině ona nám poskytuje kritéria našeho jednání. Právě ve světě, v němž progresivně ubývá orientačních kritérií a existuje hrozba, že si každý ze sebe sama učiní vlastní kritérium, je zásadně důležité zdůraznit adoraci. Pro všechny, kdo byli přítomni, zůstane nezapomenutelným intenzivní ticho onoho milionu mladých, ticho, jež nás spojovalo a povznášelo všechny, když byl Pán v Nejsvětější Svátosti oltářní položen na oltář. Podržme si obrazy z Kolína v srdci: jsou ukazatelem směru, který působí i nadále. Aniž bych zmiňoval jednotlivá jména, chtěl bych při této příležitosti poděkovat všem těm, kdo učinili Světový den mládeže možným; zvláště však poděkujme společně Pánu, protože konec konců jedině On nám mohl darovat ony dny takovým způsobem, jakým jsme je prožívali.
Slovo „adorace“ nás přivádí ke druhé závažné události, o které bych chtěl promluvit: k Synodu biskupů a Roku eucharistie. Papež Jan Pavel II. nám již encyklikou Ecclesia de Eucharistia a apoštolským listem Mane nobiscum Domine poskytl základní orientaci a současně svou osobní zkušeností eucharistické víry konkretizoval nauku Církve. Kromě toho Kongregace božského kultu vydala v úzkém spojení s encyklikou instrukci Redemptionis Sacramentum jako praktickou pomůcku ke správnému naplnění koncilní Konstituce o liturgii a liturgické reformě. Bylo kromě toho všeho skutečně možné říci ještě něco nového, dále rozvinout celek nauky? Právě to bylo velkou zkušeností synodu, když jsme viděli, jak se v příspěvcích Otců odráží bohatství eucharistického života dnešní Církve, a když se projevila nevyčerpatelnost její eucharistické víry. To, co si Otcové mysleli a vyjádřili, bude muset být představeno v úzkém spojení se synodními Propositiones, v posynodním dokumentu. Chtěl bych zde ještě jednou zdůraznit onen bod, kterého jsme si již před chvílí povšimli v souvislosti se Světovým dnem mládeže: adoraci zmrtvýchvstalého Pána, přítomného v eucharistii s masem a krví, s tělem a duší, s božstvím a lidstvím. Je pro mne dojemné vidět, jak se všude v Církvi znovu probouzí radost z eucharistické adorace a jak se projevují její plody. V období liturgické reformy byly často mše svatá a adorace mimo ni nahlíženy jako cosi, co je ve vzájemném kontrastu: jako by nám eucharistický chléb nebyl dán proto, abychom na něj hleděli, ale proto, abychom ho jedli, podle tehdy rozšířené námitky. Ve zkušenosti modlitby Církve se už projevil nedostatek smysluplnosti takového protikladu. Již Augustin řekl: „… nemo autem illam carnem manducat, nisi prius adoraverit;… peccemus non adorando – Ať nikdo nejí tento chléb, aniž by se mu předtím klaněl; … hřešili bychom, kdybychom se mu neklaněli.“ (srov. Enarr. in Ps 98,9 CCL XXXIX 1385) Vskutku tomu není tak, že se nám v eucharistii dostává jen nějaké věci. Je setkáním a spojením osob; avšak osoba, jež k nám přichází a přeje si spojit se s námi, je Syn Boží. Takové spojení se může uskutečnit jedině po způsobu adorace. Přijímat eucharistii znamená klanět se Tomu, koho přijímáme. Právě tak a jedině tak se s Ním stáváme jedním. Rozvoj eucharistické adorace v podobě, jaké nabyl v průběhu středověku, byl proto nejniternějším důsledkem samého eucharistického tajemství: jedině v adoraci může vyzrát hluboké a pravé přijetí. A právě v tomto osobním aktu setkání s Pánem pak také vyzrává poslání ve společnosti, které je obsaženo v eucharistii a jež chce prolomit bariéry nejen mezi Pánem a námi, ale také a zvláště bariéry, které oddělují jedny od druhých.
Poslední událostí tohoto roku, u níž bych se chtěl při této příležitosti pozastavit, jsou oslavy zakončení II. vatikánského koncilu před čtyřiceti roky. Tato vzpomínka vyvolává otázku: Jaký byl výsledek II. vatikánského koncilu? Byl přijat správným způsobem? Co bylo v přijetí koncilu dobré, co nedostatečné nebo mylné? Co je třeba ještě udělat? Nikdo nemůže popřít, že v rozsáhlých částech Církve proběhlo přijetí koncilu spíše nesnadným způsobem, i když nechceme na to, co se stalo v těchto letech, vztáhnout popis, jímž velký učitel Církve, svatý Basil, líčí stav Církve po Nicejském koncilu: přirovnává jej k námořní bitvě v temné bouři a mimo jiné říká: „Chraptivý pokřik těch, kdo ve sváru povstávají jeden proti druhému, nesrozumitelné tlachání, zmatený hluk neustálého povyku již naplnil téměř celou Církev a z přehnanosti nebo nedostatku falšuje pravou nauku Církve …“ (De Spiritu Sancto, XXX, 77; PG 32, 213 A; SCh 17bis, s. 524) Nechceme právě tento dramatický popis uplatnit na pokoncilní situaci, odráží se však v něm přesto cosi z toho, k čemu došlo. Vyvstává otázka: proč až posud probíhalo přijetí koncilu v tak velkých částech Církve tak nesnadným způsobem? Nuže, vše závisí na správném výkladu koncilu, či jak bychom řekli dnes, na jeho správné hermeneutice, na správném klíči jeho náhledu a uplatnění. Problémy přijetí se zrodily ze skutečnosti, že se střetly dvě protichůdné hermeneutiky a pustily se do pře. Jedna zapříčinila zmatek, druhá mlčky, ale stále zjevněji přinášela a přináší plody. Na jedné straně existuje výklad, který bych chtěl nazvat „hermeneutikou diskontinuity a zvratu“; ta si nezřídka mohla posloužit sympatií sdělovacích prostředků a také jisté části moderní teologie. Na druhé straně je „hermeneutika reformy“, obnovy jediného subjektu – Církve v kontinuitě, kterou nám dal Pán; je to subjekt, který roste v čase a rozvíjí se, a přesto zůstává stále tentýž, jediný subjekt putujícího Božího lidu. Hermeneutika diskontinuity riskuje, že skončí v přerušení vztahů mezi předkoncilní a pokoncilní Církví. Tvrdí, že koncilní texty jako takové ještě nejsou pravým výrazem ducha koncilu. Jsou údajně výsledkem kompromisů, v nichž se pro dosažení jednomyslnosti muselo ještě couvnout zpět a znovu potvrdit mnoho starých věcí, které již nejsou prospěšné. Pravý duch koncilu se však prý nejevil v těchto kompromisech, ale naopak v nábězích k novému, které prý měly texty na mysli: jedině ony by prý představovaly pravého ducha koncilu a bylo třeba z nich vyjít a v souladu s nimi jít ještě dále. Právě proto, že prý texty odrážely jen nedokonalým způsobem pravého ducha koncilu a jeho novost, bylo prý nutné jít odvážně dále za texty a vytvořit prostor novotám, v nichž by se byl vyjádřil nejhlubší záměr koncilu, i když nerozlišený. Jedním slovem: bylo třeba následovat nikoli koncilní texty, ale jeho ducha. Takový způsob ponechává samozřejmě široký prostor otázce, jak by se tedy měl definovat onen duch, a následně se poskytuje prostor každému rozmaru. Tím se však v samotném kořeni nechápe podstata koncilu jako takového. Takovýmto způsobem je považován za jakýsi druh ústavodárného shromáždění, které odstraňuje starou ústavu a tvoří novou. Ale ústavodárné shromáždění potřebuje mandanta a pak stvrzení ze strany mandanta, tedy lidu, jemuž má ústava sloužit. Otcové takový mandát neměli a nikdo jim ho nikdy nedal; krom toho jim ho nikdo dát nemohl, protože základní ústava Církve pochází od Pána a byla nám dána proto, abychom mohli dojít do života věčného, a když vyjdeme z této perspektivy, jsme schopni osvítit i život v čase a čas sám. Biskupové jsou prostřednictvím svátosti, kterou obdrželi, správci daru Páně. Jsou „správci Božích tajemství“ (1 Kor 4,1); jako takoví musí být shledáni „věrnými a moudrými“ (srov. Lk 12,41–48). To znamená, že mají spravovat dar Páně správným způsobem, aby nezůstal zatajen v nějaké skrýši, ale přinášel plody a Pán mohl na konci správci říci: „Protožes byl věrný v malém, dám ti moc nad mnohým.“ (srov. Mt 25,14–30; Lk 19,11–27) V těchto evangelních podobenstvích se vyjadřuje dynamika věrnosti, která nás zajímá ve službě Pánu, a v nich se také činí zřejmým jak se v koncilu dynamika a věrnost musí stát jedním.
Proti hermeneutice diskontinuity se staví hermeneutika reformy, jak ji představil nejdříve papež Jan XXIII. ve své řeči při zahájení koncilu 11. října 1962 a pak papež Pavel VI. v řeči při ukončení koncilu ze 7. prosince 1965. Chtěl bych zde citovat jenom dobře známá slova Jana XXIII., v nichž je tato hermeneutika jednoznačně vyjádřena, když říká, že koncil „chce předat čistou a celistvou nauku, bez oslabení nebo překroucení“, a pokračuje: „Naší povinností není jen střežit tento vzácný poklad, jako bychom se zabývali jen tím, co je prastaré, ale věnovat se s horlivou vůlí a bez bázně onomu dílu, které vyžaduje naše doba … Je nutné, aby tato jistá a nezměnitelná nauka, jež musí být věrně respektována, byla prohloubena a představována způsobem, který bude odpovídat požadavkům naší doby. Jednou věcí je totiž poklad víry, to jsou pravdy, obsažené v naší úctyhodné nauce, a druhou věcí je způsob, jakým jsou vyhlašovány, přičemž jim musí být zachován stejný smysl a stejný dosah.“ (S. Oec. Conc. Vat. II Constitutiones Decreta Declarationes, 1974, s. 863–865) Je jisté, že toto úsilí vyjádřit novým způsobem jistou pravdu vyžaduje nové zamyšlení nad ní a nový vitální vztah k ní; stejně tak je jasné, že nové slovo může vyzrát, jedině rodí-li se z vědomého pochopení vyjádřené pravdy, a že – na druhé straně – zamýšlení nad vírou vyžaduje také, aby se touto vírou žilo. V tomto smyslu byl program navržený papežem Janem XXIII. mimořádně náročný, jako je přesně tak náročná syntéza věrnosti a dynamiky. Ale všude tam, kde orientoval přijetí koncilu tento výklad, vyrostl nový život a vyzrály nové plody. Po čtyřiceti letech od koncilu můžeme konstatovat, že to pozitivní je větší a živější, než jak se to mohlo zdát v rozruchu kolem roku 1968. Dnes vidíme, že dobré sémě, i když se rozvíjí pomalu, přece roste, a tak roste i naše hluboká vděčnost za dílo, které koncil vykonal.
Pavel VI. pak ve své řeči k zakončení koncilu poukázal ještě k jedné specifické motivaci, díky níž by se hermeneutika diskontinuity mohla jevit jako přesvědčivá. Ve velké diskusi o člověku, která charakterizuje moderní dobu, se měl koncil zvláštním způsobem měl věnovat tématu antropologie. Měl se tázat sebe sama na vztah mezi Církví a její vírou na jedné straně a člověkem a dnešním světem na straně druhé (tamtéž, s. 1066n). Otázka se stává ještě jasnější, jestliže namísto obecného termínu „dnešní svět“ zvolíme jiný, přesnější: koncil měl novým způsobem vymezit vztah mezi Církví a moderním věkem. Tento vztah měl velmi problematický začátek s Galileovým procesem. Úplně se pak přerušil, když Kant definoval „náboženství v mezích čistého rozumu“ a když byl v radikální fázi Francouzské revoluce rozšířen obraz státu a člověka, který Církvi a víře prakticky již nechtěl poskytnout žádný prostor. Srážka víry Církve s radikálním liberalismem a také s přírodními vědami, které si nárokovaly, že obsáhnou se svými poznatky všechnu skutečnost až k jejím hranicím, a kladly si tvrdošíjně za cíl, že učiní „hypotézu Boha“ zbytečnou, vyvolala v devatenáctém století, za Pia IX., ze strany Církve tvrdá a radikální odsouzení takovéhoto ducha moderního věku. Zdánlivě zde tudíž již nebyl žádný prostor, otevřený pozitivní a plodné shodě, a stejně tak drastická byla odmítnutí ze strany těch, kdo se cítili být představiteli moderního věku. Mezitím však i moderní doba doznala vývoje. Uvědomovali si, že americká revoluce nabídla model moderního státu, odlišný od onoho, o kterém teoreticky uvažovaly radikální tendence, které se vynořily ve druhé fázi Francouzské revoluce. Přírodní vědy začínaly stále jasněji uvažovat nad vlastní mezí, uloženou jejich samotnou metodou, která, přestože učinila skutkem velkolepé věci, přesto přese všechno nebyla schopna pochopit celek skutečnosti. Tak se obě strany začínaly postupně otevírat jedna druhé. V období mezi dvěma světovými válkami a ještě více po druhé světové válce prokázali katoličtí státníci, že může existovat moderní laický stát, který však není neutrální vůči hodnotám, ale žije tak, že čerpá z velkých etických pramenů, otevřených křesťanstvím. Jak se postupně rozvíjela katolická sociální nauka, stala se důležitým modelem mezi radikálním liberalismem a marxistickou teorií státu. Přírodní vědy, které bezvýhradně vyznávaly vlastní metodu, do níž neměl Bůh přístup, si stále jasněji uvědomovaly, že tato metoda nezahrnuje úplnost skutečnosti, a otevíraly proto znovu dveře Bohu, protože věděly, že skutečnost je větší než naturalistická metoda a to, co může postihnout. Bylo by možno říci, že se utvořily tři okruhy otázek, jež tehdy, v hodině II. vatikánského koncilu, čekaly na odpověď. Především bylo třeba definovat novým způsobem vztah mezi vírou a moderními vědami, což se kromě toho týkalo nejen přírodních věd, ale také historické vědy, protože v jistých školách pro sebe historicko-kritická metoda požadovala poslední slovo ve výkladu Bible a v nároku na plnou výlučnost svého chápání Písma svatého se v důležitých bodech stavěla proti výkladu, který vypracovala víra Církve. Na druhém místě bylo třeba definovat novým způsobem vztah mezi Církví a moderním státem, který poskytoval prostor občanům různých náboženství a ideologií a choval se vůči těmto náboženstvím nestranně a bral na sebe prostě zodpovědnost za uspořádané a tolerantní soužití mezi občany a za jejich svobodu vyznávat vlastní náboženství. S tím byl na třetím místě obecněji spojen problém náboženské tolerance, otázka, jež vyžadovala novou definici vztahu mezi křesťanskou vírou a světovými náboženstvími. Zvláště pak tváří v tvář nedávným zločinům národně socialistického režimu a obecně pak v ohlédnutí na dlouhé těžké dějiny bylo třeba novým způsobem zhodnotit a definovat vztah mezi Církví a vírou Izraele.
To jsou všechno témata velkého dosahu – byla to velká témata druhé části koncilu – čemuž se v této souvislosti není možno věnovat šířeji. Ve všech těchto sektorech, které ve svém celku tvoří jediný problém, se mohla vynořit nějaká forma diskontinuity a v jistém slova smyslu se skutečně projevila jistá diskontinuita, v níž se však přesto jevilo, když provedeme různé distinkce mezi konkrétními historickými situacemi a jejich požadavky, že kontinuita principů nebyla opuštěna – což je skutečnost, která snadno unikne prvnímu dojmu. A právě v tomto celku kontinuity a diskontinuity na různých úrovních spočívá podstata skutečné reformy. V tomto procesu novosti v kontinuitě jsme se měli naučit chápat konkrétněji než dříve rozhodnutí Církve, týkající se nahodilých forem, například jistých konkrétních forem liberalismu nebo liberálního výkladu Bible, které nutně musely být samy o sobě nahodilé, právě proto, že se vztahovaly k určité skutečnosti, jež byla sama o sobě proměnná. Bylo třeba naučit se rozeznávat, že v takových rozhodnutích jedině principy vyjadřují trvalý aspekt a zůstávají v podtextu a motivují zevnitř rozhodnutí. Stejně trvalé však nejsou konkrétní formy, které závisí na historické situaci, a mohou tudíž být vystaveny změnám. Tak mohou zůstat platnými hluboká základní rozhodnutí, zatímco formy jejich uplatnění v nových souvislostech se mohou měnit. Tak například, jestliže je náboženská svoboda považována za výraz neschopnosti člověka nalézt pravdu a v důsledku toho se stává kanonizací relativismu, pak je v důsledku toho ze společenské a historické nezbytnosti povznesena nevhodným způsobem k metafyzické úrovni a je tak zbavena svého pravého smyslu, s tím důsledkem, že nemůže být přijata tím, kdo věří, že člověk je schopen poznat pravdu Boha, a je na základě vnitřní důstojnosti pravdy vázán k tomuto poznání. Zcela odlišnou věcí je naopak považovat náboženskou svobodu za nutnost vyplývající z lidského soužití, ba dokonce za vnitřní důsledek pravdy, která nemůže být vnucena zvnějšku, ale člověk si ji může osvojit jedině prostřednictvím procesu přesvědčování. Když II. vatikánský koncil uznal a vzal s Dekretem o náboženské svobodě za svůj základní princip princip moderního státu, znovu se ujal nejhlubšího dědictví Církve. Církev si může být vědoma, že se tím nachází v plném souladu s učením Ježíše samého (srov. Mt 22,21), stejně jako Církev mučedníků a s mučedníky všech dob. Starověká Církev se přirozeně modlila za císaře a za ty, kdo v politické sféře nesli zodpovědnost, a považovala to za svou povinnost (srov. 1 Tm 2,2); ale zatímco se modlila za císaře, odmítala se jim naopak klanět, a tím jasně odmítla státní náboženství. Mučedníci prvotní Církve zemřeli za svou víru v onoho Boha, který se zjevil v Ježíši Kristu, a právě tak zemřeli také za svobodu svědomí a za svobodu vyznání vlastní víry, vyznání, které nemůže být uloženo žádným státem, ale může se nám naopak stát vlastním jedině díky milosti Boží, ve svobodě svědomí. Misijní Církev, jež si je vědoma, že je povinna zvěstovat své poselství, se musí nezbytně nasadit pro svobodu víry. Chce předávat dar pravdy, jež existuje pro všechny, a současně ujišťuje národy a jejich vlády, že tím nechce zničit jejich identitu a jejich kultury, ale že jim naopak přináší odpověď, na kterou ve svém nitru čekají – odpověď, v níž se neztrácí mnohost kultur, ale naopak roste jednota mezi lidmi a tak také mír mezi národy.
Druhý vatikánský koncil se svou novou definicí vztahu mezi vírou Církve a některými základními prvky moderního myšlení znovu nahlédl a také opravil některá historická rozhodnutí, ale v této zdánlivé diskontinuitě naopak zachoval a prohloubil její niternou podstatu a její skutečnou identitu. Církev je, stejně před koncilem jako po koncilu, toutéž Církví, jedinou, svatou, katolickou a apoštolskou, kráčející napříč věky; pokračuje ve „své pouti mezi pronásledováními světa a útěchami Božími“ a zvěstuje smrt Páně až do doby, kdy on přijde (srov. Lumen gentium, 8). Kdo očekával, že se tímto základním „ano“ modernímu věku rozplynou všechna napětí a že se takto uskutečněným „otevřením vůči světu“ vše promění v čistou harmonii, podcenil vnitřní napětí a rovněž tak protiklady moderního věku samého; podcenil nebezpečnou křehkost lidské podstaty, jež je ve všech obdobích dějin a za každé historické situace hrozbou pro cestu člověka. Tato nebezpečí s novými možnostmi a novou mocí člověka nad hmotou a nad sebou samým nezmizela, ale naopak nabývají nových rozměrů: jasně to ukazuje pohled na současnou historii. Také v naší době Církev zůstává „znamením odporu“ (Lk 2,34) – Jan Pavel II., ještě jako kardinál, nedal bezdůvodně tento název duchovním cvičením, jež dával roku 1976 papeži Pavlovi VI. a římské kurii. Úmyslem koncilu nemohlo být zrušit tento protiklad evangelia vůči nebezpečím a omylům člověka. Naopak bylo bezesporu jeho záměrem postavit stranou mylné nebo zbytečné protiklady, aby tomuto našemu světu představil požadavek evangelia ve vší jeho velikosti a čistotě. Krok, který koncil učinil vstříc modernímu věku, který byl dosti nepřesným způsobem představován jako „otevření vůči světu“, náleží definitivně k věčnému problému vztahu mezi vírou a rozumem, který znovu vyvstává ve stále nových formách. Situace, s níž se koncil měl poměřit, je nepochybně srovnatelná s událostmi předchozích období. Svatý Petr ve svém prvním listě vybízel křesťany, aby byli vždy připraveni dát odpověď (apo-logia) komukoli, kdo by se jich ptal na logos, důvod jejich víry (srov. 3,15). To znamenalo, že biblická víra musela vstoupit do diskuse a vztahu s řeckou kulturou a musela se naučit rozeznávat prostřednictvím výkladu linii rozlišování, ale také kontaktu a blízkosti mezi nimi oběma v jediném zdůvodnění, darovaném Bohem. Když ve třináctém století vstoupilo prostřednictvím židovských a arabských filosofů aristotelské myšlení do kontaktu se středověkým křesťanstvem, formovaným v platonské tradici, a víra a rozum riskovaly, že se dostanou do nesmiřitelného protikladu, byl to především svatý Tomáš Akvinský, kdo zprostředkoval nové setkání mezi vírou a aristotelskou filosofií, a tak postavil víru do pozitivního vztahu s dominantní formou myšlení své doby. Namáhavá disputace mezi moderním rozumem a křesťanskou vírou, která začala v první chvíli s procesem proti Galileovi negativním způsobem, jistě doznala mnoha fází, ale s II. vatikánským koncilem nadešla hodina, v níž se požadovalo široké nové promyšlení. Jeho obsah je v koncilních textech načrtnut jistě jen v širokých liniích, ale tím je stanoven základní směr, takže dialog mezi rozumem a vírou, dnes zvláště důležitý, nalezl na základě II. vatikánského koncilu svou orientaci. Dnes je třeba tento dialog rozvíjet s velkou otevřeností mysli, ale také s onou jasností v rozlišování duchů, kterou svět z dobrých důvodů očekává od nás právě v tomto čase. Tak dnes můžeme s vděčností pohlédnout na II. vatikánský koncil: čteme-li ho a přijímáme vedeni správnou hermeneutikou, může být a stát se stále větší silou pro stále nutnou obnovu Církve.
Měl bych snad nakonec připomenout onen devatenáctý duben tohoto roku, kdy mne kardinálské kolegium, k mému nemalému úleku, zvolilo nástupcem papeže Jana Pavla II. a nástupcem svatého Petra na stolci římského bisku¬pa? Takový úkol stál zcela mimo to, co bych si byl mohl představit jako své povolání. Tak jsem mohl jedině s velkým aktem důvěry v Boha říci v poslušnosti své „ano“ této volbě. Jako tehdy, tak i dnes prosím vás všechny o modlitbu, s jejíž silou a oporou počítám. Současně chci v této chvíli ze srdce poděkovat všem těm, kdo mne přijali a dosud mne přijímají s takovou důvěrou, dobrotou a pochopením a každý den mě provázejí svou modlitbou.
Narození Páně je již nablízku. Pán Bůh se hrozbám dějin nepostavil vnější silou, jako my lidé, jak bychom byli podle perspektiv tohoto našeho světa očekávali. Jeho zbraní je dobrota. Zjevil se jako dítě narozené ve stáji. Právě tak staví proti svou moc, zcela odlišnou od destruktivních sil násilí. Právě tak nás zachraňuje. Právě tak nám ukazuje to, co zachraňuje. Chceme Mu v těchto vánočních dnech vykročit vstříc plni naděje, jako pastýři, jako mudrci z Východu. Prosíme Pannu Marii, aby nás dovedla k Pánu. Prosme Jej samého, aby nad námi dal zazářit své tváři. Prosme Ho, aby On sám zvítězil nad násilím světa a dal nám zakusit moc své dobroty. S těmito pocity uděluji ze srdce vám všem apoštolské požehnání.
