Nabídka studia teologie

Institut ekumenických studií

středa 15. prosince 2010

Uzdravuje Bůh i dnes?

Podklady a poznámky k přednášce v rámci kurzu Alfa dne 2.12.2010

Nahrávka přednesené přednášky je k dispozici zde.


Na otázku v názvu odpovídám stručně: Ano, já jsem přesvědčen, že Bůh uzdravuje i dnes, ale dodal bych, že to dělá mnohdy jinak, než si my přejeme nebo než si my dovedeme představit... Takže díky tomu můžeme mít mnohdy pocit, že Bůh dnes neuzdravuje...

Jako každé téma kurzů Alfa je i to dnešní široké a nedělám si iluze, že by se mi ho ve vymezeném čase podařilo dostatečně probrat. Snad se mi podaří...

Předložím vám několik svých poznámek k tématu, snad jako podnět k zamyšlení nebo jako podnět pro diskusi ve skupinkách...


Co je to zdraví? – jen stručně pár poznámek

Pokud je mi známo, tak v minulosti poměrně dlouhou dobu převažoval celistvý pohled na člověka...

Antičtí filozofové věnovali velkou pozornost tomu, „jak moudře žít“. Do tohoto pojetí moudrého života patřilo i zdraví. „Žít moudře a dobře“ znamenalo rovněž „žít zdravě“.

Dočetl jsem se, že zhruba do konce 18. století se medicína zabývala více celkovým způsobem života člověka a jeho výživou než odchylkami dílčích funkcí organismu od normálu. Od 19. století se naopak medicína orientuje na fungování organismu, na jeho strukturu a fyziologické znalosti. Poněkud se ztrácí ze zřetele onen celostní pohled na člověka.

Dnes jsme svědky na jedné straně vysoké specializace jednotlivých lékařských oborů, na straně druhé se objevují tendence opět vnímat širší souvislosti zdraví a nemoci, mám tu na mysli především jejich psychosociální podmíněnost.


Stručně křesťanský pohled na problematiku zdraví a nemoci

Křesťansky/biblický pohled celou problematiku vnímá v kontextu dějin spásy:

• od Božího stvoření, které bylo dobré, dokonce „velmi dobré“

• přes /lidský/ hřích, který nerespektoval daná pravidla: skrze hřích vešla do světa smrt (utrpení, bolest a nemoc)

o „Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili.“ (Římanům 5,12)


• přes vykupitelskou smrt a vzkříšení Ježíše Krista, který hřích a smrt překonal

o „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen.“ (Jan 3,16-17)

o „Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli.A jako vešla do světa smrt skrze člověka, tak i zmrtvýchvstání: jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou života.“ (1. list Korintským 15, 20-22)


• až po dokonání nebo chcete-li konečné vítězství, kdy nejenom „svůdce ďábel“ (Zj 20,10), ale i „smrt a její říše“ budou uvrženy do hořícího jezera (Zj 20, 14) a Bůh bude přebývat mezi lidmi a „setře jim každou slzu s očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude - neboť co bylo, pominulo.“ (Zj 21,4)


Ježíš a uzdravování

Podstatou Ježíšova poselství byla zvěst o přicházejícím Božím království. Hlásání této zvěsti doprovázely jeho mocné skutky, mezi kterými mělo významné místo vyhánění zlých duchů a uzdravování – schválně tyto dvě činnosti stavím vedle sebe...


Shrnutí činnosti Ježíše (podle Matoušova evangelia):

Počátek Ježíšovy činnosti („Když Ježíš uslyšel, že Jan je uvězněn, odebral se do Galileje...“ Mt 4,12)

Od té chvíle začal Ježíš kázat: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.“ (Mt 4,17)

Ježíš povolává učedníky /spolupracovníky/:

„Když procházel podél Galilejského moře, uviděl dva bratry, Šimona, zvaného Petr, a jeho bratra Ondřeje, jak vrhají síť do moře; byli totiž rybáři. Řekl jim: „Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí.“ Oni hned zanechali sítě a šli za ním. O něco dále uviděl jiné dva bratry, Jakuba Zebedeova a jeho bratra Jana, jak na lodi se svým otcem Zebedeem spravují sítě; a povolal je. Ihned opustili loď i svého otce a šli za ním.“ (Mt 4,18-22)

Ježíš kázal:

„Ježíš chodil po celé Galileji, učil v jejich synagógách, kázal evangelium království Božího...“ (Mt 4,23)

Ježíš uzdravoval:

„...a uzdravoval každou nemoc a každou chorobu v lidu. Pověst o něm se roznesla po celé Sýrii; přinášeli k němu všechny nemocné, postižené rozličnými neduhy a trápením, posedlé, náměsíčné, ochrnuté, a uzdravoval je. A velké zástupy z Galileje, Desítiměstí, z Jeruzaléma, Judska i ze Zajordání ho následovaly.“ (Matouš 4,23-25)

v 5.-7. kapitole je Ježíš představen jako učitel evangelia (nejdeme zde třeba Blahoslavenství nebo modlitbu Otče náš atd.)

v 8.-9. kapitole je představen jako ten, který koná mocné skutky (tj. uzdravuje nemocné a staví se na stranu chudých nebo opovrhovaných /povolání celníka Matouše/)

Celý oddíl uzavírá opakování věty: „Ježíš obcházel všechna města i vesnice, učil v jejich synagógách, kázal evangelium království a uzdravoval každou nemoc a každou chorobu.“ (Mt 9,35)

Pak evangelium pokračuje: „Když viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře. Tehdy řekl svým učedníkům: „Žeň je velká, dělníků málo. Proste proto Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň!“ (Mt 9,36-38) – na což navazuje oddíl o vyvolení a poslání apoštolů


Ježíš v souladu s tehdejšími představami vnímá nemoci především jako následek hříchu nebo znamení moci zla nebo Zlého nad člověkem.

Na druhou stranu upozorňuje na to, že nemoc může mít i jiný důvod než ten běžně chápaný.

Při setkání s člověkem,který byl slepý od narození se ho jeho učedníci se zeptali: „Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?“ Ježíš /jim/ odpověděl: "Nezhřešil ani on ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží." (Jan 9, 2-3)

Důležité tedy není spekulovat nad tím, ODKUD se ta nemoc vzala, ale K ČEMU tu je.


Ježíšovy „mocné skutky“ jsou znamením přicházejícího Božího království.

Když Jan (Křtitel) ve vězení uslyšel o Ježíšových činech; poslal k němu vzkaz po svých učednících: „Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“ A Ježíš jim odpověděl: „Jděte, zvěstujte Janovi, co slyšíte a vidíte: Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium.“ (Mt 11, 2-5)


Ježíšovým posláním není zbavit svět nemoci a utrpení – na to si ještě budeme muset počkat, ale jeho činy jsou znamením, že Boží síla, která nemoc a smrt jednou definitivně přemůže, je už zde.

Ježíš má při setkání většinou jediný požadavek, tím je víra nemocného v onu uzdravující Boží sílu, která Ježíše provázela, kterou, mohu-li to tak říci, disponoval.

K té víře nemocného se mi vybavuje jeden zvlášť zajímavý příběh o uzdravení, který je popsán v třech evangeliích v souvislosti se vzkříšením dcery představeného synagogy, jménem Jairos (přečtu vám variantu z evangelia podle Marka):

„Tu přišel jeden představený synagógy, jménem Jairos, a sotva Ježíše spatřil, padl mu k nohám a úpěnlivě ho prosil: „Má dcerka umírá. Pojď, vlož na ni ruce, aby byla zachráněna a žila!“ Ježíš odešel s ním. Velký zástup šel za ním a tlačil se na něj.

Byla tam jedna žena, která měla dvanáct let krvácení. Podstoupila mnohé léčení u mnoha lékařů a vynaložila všecko, co měla, ale nic jí nepomohlo, naopak, šlo to s ní stále k horšímu. Když se doslechla o Ježíšovi, přišla zezadu v zástupu a dotkla se jeho šatu. Říkala si totiž: „Dotknu-li se aspoň jeho šatu, budu zachráněna!“ A rázem jí přestalo krvácení a ucítila v těle, že je vyléčena ze svého trápení. Ježíš hned poznal, že z něho vyšla síla, otočil se v zástupu a řekl: „Kdo se to dotkl mého šatu?“ Jeho učedníci mu řekli: „Vidíš, jak se na tebe zástup tlačí, a ptáš se: ‚Kdo se mne to dotkl?‘“ On se však rozhlížel, aby našel tu, která to učinila. Ta žena věděla, co se s ní stalo, a tak s bázní a chvěním přišla, padla mu k nohám a pověděla mu celou pravdu. A on jí řekl: „Dcero, tvá víra tě zachránila. Odejdi v pokoji, uzdravena ze svého trápení!“

Když ještě mluvil, přišli lidé z domu představeného synagógy a řekli: „Tvá dcera zemřela; proč ještě obtěžuješ Mistra?“ Ale Ježíš nedbal na ta slova a řekl představenému synagógy: „Neboj se, jen věř!“ A nedovolil nikomu, aby šel s ním, kromě Petra, Jakuba a jeho bratra Jana. Když přišli do domu představeného synagógy, spatřil velký rozruch, pláč a kvílení. Vešel dovnitř a řekl jim: „Proč ten rozruch a pláč? Dítě neumřelo, ale spí.“ Oni se mu posmívali. Ale on všecky vyhnal, vzal s sebou otce dítěte, matku a ty, kdo byli s ním, a vstoupil tam, kde dítě leželo. 1Vzal ji za ruku a řekl: „Talitha kum,“ což znamená: ‚Děvče, pravím ti, vstaň!‘ Tu děvče hned vstalo a chodilo; bylo jí dvanáct let. A zmocnil se jich úžas a zděšení. Ježíš jim přísně nařídil, že se to nikdo nesmí dovědět, a řekl, aby jí dali něco k jídlu. (Mk 5,22-43)


...mohl bych pokračovat dalšími příběhy...

Snad jen bych ještě rád řekl, že řadu těch biblických příběhů o uzdravení, můžeme vztáhnout na sebe


Církev a uzdravování

Ve Skutcích apoštolských čteme o skutcích, které konaly apoštolové uzdraveních, např. Petrovo uzdravení chromého od narození – ale opět je to jen jaksi doprovod jejich hlásání o Ježíšovi

„Petr a Jan šli o třetí hodině do chrámu k odpolední modlitbě. Právě tam přinášeli nějakého člověka, chromého od narození; každý den ho posadili u chrámové brány, které se říká Krásná, aby prosil o almužnu ty, kdo tam vcházeli. Když viděl přicházet do chrámu Petra a Jana, prosil také je o almužnu. Petr spolu s Janem na něj upřeli zrak a řekli: „Pohleď na nás!“ Obrátil se k nim a čekal, že od nich něco dostane.

Petr však řekl: „Stříbro ani zlato nemám, ale co mám, to ti dám: Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!“ Vzal ho za pravou ruku a pomáhal mu vstát; a vtom se chromému zpevnily klouby, vyskočil na nohy, vzpřímil se a začal chodit. Vešel s nimi do chrámu, chodil, skákal radostí a chválil Boha.

A všichni ho viděli, jak chodí a chválí Boha. Když poznali, že je to ten, co sedal a žebral před chrámem u Krásné brány, žasli a byli u vytržení nad tím, co se stalo. Protože se držel Petra a Jana, všichni se k nim v úžasu sběhli do sloupoví, kterému se říká Šalomounovo. Když to Petr viděl, promluvil k lidu: „Muži izraelští, proč nad tím žasnete a proč hledíte na nás, jako bychom svou vlastní mocí nebo zbožností způsobili, že tento člověk chodí? Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, Bůh našich otců oslavil svého služebníka Ježíše, kterého vy jste vydali a kterého jste se před Pilátem zřekli, když ho chtěl osvobodit. Svatého a spravedlivého jste se zřekli a vyprosili jste si propuštění vraha. Původce života jste zabili, Bůh ho však vzkřísil z mrtvých a my jsme toho svědky.

A protože tento člověk, kterého tu vidíte a poznáváte, uvěřil v jeho jméno, moc Ježíšova mu dala sílu a zdraví – a víra, kterou jméno Ježíšovo v něm vzbudilo, úplně ho uzdravila před vašima očima. (Sk 3,1-16)


Mám pocit, že zatímco křesťané i církev v prvním tisíciletí, měli na zřeteli celého člověka, jako by se později začala soustředit pozornost jen na lidskou duši, zatímco péči o tělo, které bylo leckdy vnímáno jako cosi druhořadého a méněcenného, nebyla věnována pozornost...

Berte to jen jako můj soukromý a zjednodušený postřeh, kterému se tu nemůžu víc věnovat...


Podle mne je důležitější otázka: A co my s tím (dnes)?

Kdo z nás o sobě může prohlásit, že je bezezbytku zdravý a nic nepotřebuje??


-Ježíš uzdravuje takové nemoci, v nichž smíme vidět obraz naší vlastní situace (slepota, nemohoucnost atd).

• myslím si, že všichni jsme nějak „nemocní“: 1 John 1:8 „Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není.“

• "Pak vyšel a spatřil celníka jménem Levi, jak sedí v celnici, a řekl mu: Pojď za mnou." Levi nechal všechno, vstal a šel za ním. A ve svém domě mu připravil velikou hostinu. Bylo tam množství celníků a jiných, kteří s ním stolovali. „Ale farizeové a jejich zákoníci reptali a řekli jeho učedníkům: "Jak to, že jíte s celníky a hříšníky?" Ježíš jim odpověděl: "Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem volat k pokání spravedlivé, ale hříšníky."" (Lk 5, 30-32 – o povolání celníka jménem Lévi) / par. Mk 2,13-17 Lévi, syn Alfeův / Mt 9,9-13 celník jménem Matouš / Mk a Mt: „Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky.“


Vnímání nemoci (podle knihy Zdraví jako duchovní úkol):

(Nemoc jako výraz duše)

-Nemoc někdy rozšiřuj naše vnímání sebe samých, přivádí nás o krok dál na cestě zrání.

-Někdy je nemoc samočinnou ochranou před (psychickým) přetížením.

-Někdy nám nemoc signalizuje něco, co se snažíme potlačit, ať už je to agrese, rozkoš nebo jiné potřeby.

(Nemoc jako šance)

-Jak už jsme si říkali v příběhu o uzdravení slepého od narození, nemoc může mít i jiný smysl. tedy nemusí ukazovat jen na naše duševní problémy. může být i místem, na němž se zjeví působení Boží, místem, na němž se zjeví Boží sláva.

-Nemusíme tedy při každé nemoci úzkostlivě zkoumat, co jsme udělali špatně a co v sobě potlačujeme – toto vnímám jako hodně osvobozující pohled na nemoc.

-Nemoc pro nás může být třeba i místem, kde se s námi chce Bůh setkat a dotknout se nás svojí milující rukou (nejrozmanitějšími způsoby – bezprostředním zážitkem, ale třeba – a podle mne to je mnohem častější – prostřednictvím druhých lidí)

-Navíc díky nemoci si můžeme uvědomit naši lidskou omezenost a chatrnost. To, že jsem zdráv, není vůbec samozřejmé. Nemoc mnohem zřetelněji ukazuje naši situaci před Bohem: jsem odkázán na jeho pomoc, na jeho milost.

-V nemoci zažívám, že zdraví je dar, nikoliv moje zásluha. nemoc mi ukazuje, že na zdraví nemám žádný právní nárok, nýbrž že veškerá vitalita je vždy Boží milostí.

-Většinou platí, že ten, kdo zná nemoc, si dovede mnohem víc vážit zdraví.

-Rozhodně nechci tvrdit, že nemáme o své zdraví pečovat. Ale myslím si, že bychom se měli smířit s tím, že nejsme dokonalí, že tedy býváme nemocní a že zdraví není jen výsledkem našich snah, nýbrž darem.

-K našemu lidství náleží pokora přijmout tuto pravdu. Pravdu, že jsme chybující lidé, hříšníci, odkázaní na Boží milost a milosrdenství.


Na druhou stranu nebraňme se pomoci od lékařů.

Sírachovec 38, 1-14:

Vzdávej lékaři patřičnou úctu, protože ho potřebuješ, neboť i jeho stvořil Hospodin. Od Nejvyššího má schopnost léčit a od krále přijímá dary. Lékařské vědění ho vyvyšuje, i u velmožů sklízí obdiv. Hospodin stvořil léčivé byliny ze země a rozumný člověk se jich neodříká. Což nezesládla voda dřevem, aby byla poznána jeho síla? On sám dal lidem vědění, aby byl oslavován pro své obdivuhodné skutky. Jimi léčí a tiší bolest, lékárník z nich připravuje lék, aby jeho skutky nevymizely a na zemi aby byl stále jeho pokoj.

Synu, svou nemoc nepodceňuj, ale pros Hospodina, a on tě uzdraví.

Zanech přestoupení, vztáhni ruce k dobru a očisti srdce od každého hříchu. Přinášej oběť zápalnou jako libou vůni a oběť přídavnou z bílé mouky. Přinášej jako oběť tuk, buď štědrý , jak jen můžeš.

Pak dej lékaři příležitost, vždyť i jeho stvořil Hospodin. Ať není daleko od tebe, když ho potřebuješ; někdy je úspěch v jejich rukou. Vždyť i oni budou prosit Hospodina, aby se jim podařilo přinést nemocnému úlevu a uzdravení k záchraně života. Kdo hřeší před tím, kdo je jeho tvůrcem, ať padne do rukou lékaře.


Asi jsem zklamal ty, kteří čekali, jak zde budu mluvit o zázracích, o daru uzdravování, o kterém se dnes v křesťanském prostředí zase víc mluví.

v češtině jsou k dispozici např. knihy Philippe Madreho (nar. 1950), psychiatra a zakladatele Komunity Blahoslavenství nebo Michaela Marsche (nar. 1931), německého teologa a psychoterapeuta

naopak mnohem skromnější a pro mne sympatičtější byla knížka německého morálního teologa Bernharda Haringa Viděl jsem tvé slzy, ve kterém popisuje svůj zápas s rakovinou hrtanu...


Já tento fenomén zázračných uzdravení přijímám jako něco, co je pro mne tajemstvím...


Chtěl bych však připomenout jiný dar, kterým podle mne disponuje každý z nás, aniž si to mnohdy uvědomujeme:

-síla pohlazení, pofoukání, objetí... ale i obyčejné „být nablízku“

-tuto sílu znají rodiče, co mají malé děti... ale i ti, kdo se starají o těžce nemocné a umírající...



Modlitba:„Bože, dej nám odvahu změnit to, co se změnit dá, dej nám sílu přijmout to, co se změnit nedá a dej nám moudrost, abychom jedno odlišili od druhého.“ (Paul Claudel ?)

Žádné komentáře:

Okomentovat