Po zvolení kardinála Ratzingera novým papežem jsem navázal na předchozí příspěvek a přidal jsem svůj komentář. Je pro mne zajímavé si ho číst téměř šest let poté.
Pro zajímavost doplňuji, že v září 2005 bylo prolomeno přísné tajemství a v médiích (např. zpráva v CNS) se objevila čísla o hlasech, které dostaly jednotliví kandidáti při volbě papeže (tzv. konkláve): Při účasti 115 volitelů byla potřebná dvoutřetinová většina 77 hlasů. Při první volbě večer 18.4.2005 dostal Ratzinger 47 hlasů, Bergoglio 10 (ostatní méně, např. milánský Martini 9 hlasů). Při druhé volbě ráno 19.4.2005 Ratzinger 65, Bergoglio 39. Při třetí volbě (dopoledne) Ratzinger 72, Bergoglio 40. Při čtvrté volbě (odpoledne) již Ratzinger získal potřebný počet hlasů 84, Bergoglio 26. Komentátoři spekulovali nad tím, že poměrně málo známý argentinský kardinál Bergoglio měl shromáždit hlasy odpůrců kardinála Ratzingera.
Dne 16. dubna 2011 uplyne 84 let od narození současného papeže Benedikta XVI. Je tak jedním z nejstarších úřadujících papežů (i když řada papežů se dožila více než 80 let). Staršími papeži za poslední tři staletí byli Lev XIII. (zemřel v roce 1903 ve věku 93 let), Klement XII. (1740, 88), Pius IX. (1878, 86), Jan Pavel II. (2005, 85).
Seznam kardinálů s právem volit papeže (tj. do 80. roku věku).
Seznam kardinálů bez volebního práva (tj. nad 80 let).
Od Jana Pavla II. k Benediktu XVI.
(článek z časopisu Getsemany, č. 161, květen 2005)
Velkolepý pohřeb, který se díky médiím stal jednou z nejsledovanějších událostí v dějinách, ukončil dlouhý pontifikát papeže Jana Pavla II. Světová média přinášela zprávy z Vatikánu, rozmanité komentáře a hodnocení zesnulého papeže. Ani sekulární Česká republika nebyla výjimkou. S údivem jsme mohli zjišťovat, kolik měl Jan Pavel II. najednou obdivovatelů. Ke kuriozitám patřil např. bulvární Blesk, který se na titulní straně s papežem loučil slovy "Sbohem, Otče..." Papežův pohřeb, na němž se sešli i politici, kteří mezi sebou nemají příliš dobré vztahy, zapůsobil na mnohé. Nedomnívám se však, že by se jednalo o "největší světové referendum plně schvalující celoživotní úsilí velikého papeže" (Jan Graubner v Katolickém týdeníku). Stejně tak si nemyslím, že by velká sledovanost vatikánských událostí nebo zvýšený zájem o literaturu v církevních knihkupectvích znamenaly nějaký zásadní zvrat ve vývoji religiozity, resp. sympatií k římskokatolické církvi.
Jan Pavel II. bezpochyby patří k nejvýznamnějším osobnostem 20. století. Jeho 26tiletý pontifikát, druhý nejdelší v historii, bývá hodnocen různě. Nejméně je zpochybňován jeho podíl na posílení sebevědomí místních církví v zemích tzv. východního bloku a jeho snahy o mírové řešení konfliktů (např. Irsko, Irák). Naopak jeho omluvy za provinění katolíků v minulosti, jeho aktivity na poli ekumenického a mezináboženského dialogu (setkání v Assisi, návštěva mešity a synagogy) nebo jeho pojetí římského centralismu, mariánské zbožnosti a postoje k různým otázkám (např. povinný celibát kněží, antikoncepce, svěcení žen) jsou předmětem diskusí. Pro někoho byl příliš konzervativní, pro jiné naopak příliš liberální. Tato označení jsou schématická a zřejmě jsou více důsledkem existující polarizace v církvi, římskou kurii nevyjímaje, než rozporuplností samotného papeže. Ostatně jeho postoje, stejně jako každého z nás, byly ovlivněny původem, výchovou i vzděláním. Napětí mezi těmi, kteří požadují, aby církev pružněji reagovala na změny ve společnosti a hledala nové formy svého působení, a těmi, kteří naopak v neměnnosti církve vidí záruku stability, lze sledovat v podstatě od jejího počátku. V období po II. vatikánském koncilu je však tato napětí obzvlášť zřejmé. Někteří jej považují za závan svěžího vzduchu do církve a východisko pro potřebné reformy, jiní naopak za příčinu většiny problémů, ne-li přímo za historický omyl nebo církvi nepřátelské zednářské spiknutí. Když si navíc uvědomíme, že církev tvoří lidé nejenom z Evropy, ale i z ostatních kontinentů, tak se mi zdá téměř nemožné, být náboženskou autoritou bezezbytku všem. Přesto však Jan Pavel II. svým charismatickým vystupováním i cestovatelskou vášní dokázal, že jej za svého duchovního otce považovali lidé na všech kontinentech.
Právě na pozadí výše zmíněné polarizace je možné vidět obavy z jakékoliv změny v církvi. Každý zásadní krok, ať už v pokračování reforem iniciovaných koncilem nebo návrat zpět směrem k církvi 19. století, by zřejmě vyvolal skutečné rozdělení církve nebo oddělení některých skupin. Proto snad ani není možné vyčítat Janu Pavlovi II., že žádné zásadní historické rozhodnutí neučinil. Učinil řadu významných prohlášení a gest, které však významnou změnu v postoji církve nepřinesly. Např. si uvědomoval význam jednoty křesťanů a snažil se ji podporovat, avšak konkrétní kroky Vatikánu k jejímu uskutečnění jsou zatím v nedohlednu, navíc řada katolíků stále považuje ekumenismus za něco nadstandardního nebo dokonce podezřelého. Každopádně jeho dlouhý pontifikát bude třeba důkladně studovat, v kontextu vývoje společnosti i celé církve, abychom mohli zhodnotit různé motivy jeho rozhodnutí a posoudit, nakolik byly pro církev prospěšné nebo naopak. Požadavek na rychlé svatořečení mi připadá jako snaha se tomuto kritickému rozboru vyhnout. Domnívám se, že např. snaha o větší centralizaci na úkor pravomocí místní církve nebo úzkostlivé lpění na středověkém požadavku povinného celibátu kněží, církvi neprospívají.
Zdá se, že rychlá volba nového papeže a očekávání jeho prvních kroků brzo zastínilo diskuse o odkazu Jana Pavla II. Velmi krátké konkláve mnohé překvapilo, neboť se předpokládalo, že mezi kardinály není jednoznačný kandidát a zdálo se, že favorizovaný Ratzinger má kromě příznivců i řadu odpůrců. Nakonec svoji roli sehrála zmiňovaná obava ze změny a zřejmě i starost, že dlouhé konkláve by mnozí pokládali za důkaz rozdělení kardinálského kolegia. Byl zvolen kardinál, který 23 let vedl nejmocnější vatikánskou kongregaci, pokračovatelku dřívější inkvizice, měl velký vliv na řadu rozhodnutí Jana Pavla II. a v posledních letech to byl zřejmě on, jenž určoval směřování kurie (od roku 2002 byl děkanem kardinálského kolegia). Upozornil na sebe i svými vystoupeními po smrti papeže. Podle věku (78 let) se jedná o "přechodného papeže", jaký bývá volen po dlouhých pontifikátech. Benedikt XVI. je nejstarší zvolený papež od pontifikátu Klementa XII. (1730-1740). Avšak i takový papež se může stát výraznou postavou, jak ukázal Lev XIII. (zvolen v 68, byl papežem 25 let a dožil se 93 let) a hlavně Jan XXIII. (zvolen v 77, svolal koncil). I když přirovnání k Janu XXIII. moc nesedí, neboť jeho odvážné podněty vycházely z pastorační praxe, zatímco nový papež je prototyp mocného kuriálního kardinála.
Volba kardinála Ratzingera vzbudila řadu emocí. Není divu, vždyť jeho názory vyvolávaly diskuse již v minulosti. Na jedné straně jsem pozoroval radost, že tento papež napraví údajné pokoncilní omyly církve, na druhé straně bylo zřejmé zklamání těch, kteří od nového papeže očekávali reformy a pokrok v ekumenickém dialogu. Já jsem mezi kardinály neměl žádného výrazného favorita a navíc jsem byl skeptický k nereálným očekáváním případných výrazných změn v postojích římské kurie. Osobně bych upřednostňoval někoho z pastorační praxe mimo kurii. Někoho, kdo bys moudrostí dovedl rozeznávat "znamení doby" a vnímat potřeby skutečných lidí, ať už v církvi nebo mimo ni, podle programu vyjádřeného na začátku pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes: "Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdcích odezvu." K nezbytné výbavě papeže by měla patřit také schopnost "zkrotit" kurii a hlavně patřičný odstup od různých nátlakových skupin či lobby (ať už v podobě osobní prelatury nebo církevního hnutí), které mají tendenci nadřazovat své zájmy nad skutečné potřeby církve.
Již delší dobu se angažuji v ekumenickém hnutí a zvolení Ratzingera papežem nepovažuji za výraznou změnu k horšímu. V podstatě mě potěšilo, že nový papež pro mne není velkou neznámou. Významný německý teolog, který se jako teologický poradce kolínského arcibiskupa kardinála Fringse podílel na práci II. vatikánského koncilu, bývá uváděn jako protiklad ke kontroverznímu teologovi a bývalému kolegovi z univerzity v Tübingen H. Küngovi. Na rozdíl od něj však Ratzinger opustil své inspirativní teologické postoje z dob koncilu a ve službách církevní hierarchie zasahoval proti teologům, kteří hledali nové cesty (známý je např. veřejný protest Karla Rahnera proti Ratzingerovi, tehdy mnichovskému arcibiskupovi, který roku 1979 bránil přijetí J. B. Metze na mnichovskou univerzitu). V čele Kongregace pro nauku víry zasahoval, leckdy i mocenskými prostředky, do různých teologických diskusí. Ekumenickou scénu rozbouřila např. deklarace o jedinečnosti a spasitelské univerzalitě Ježíše Krista a církve s názvem Dominus Iesus, která zkalila dojem z různých aktivit v rámci Jubilejního roku 2000. V deklaraci se mimo jiné uvádí: "Církevní společenství, která neuchovala platný episkopát a původní neporušenou podstatu eucharistického tajemství, nejsou církvemi ve vlastním smyslu." (čl. 17).
Bude jistě zajímavé sledovat, jak se bývalý "inkvizitor" zachová v nové roli papeže. Osobně jsem mírný optimista, neboť nepředpokládám, že by se vydal cestou Pavla IV. (1555-1559), který byl zvolen papežem v 79 letech po 20tileté službě v čele inkvizice a jehož pontifikát se do historie zapsal jako příklad krajního centralismu a absolutismu (poprvé zveřejnil seznam zakázaných knih a bojoval proti odlišným názorům, na druhou stranu z Říma vyhnal všechny prostitutky a nemravné církevní hodnostáře). Byl jsem příjemně překvapen, když nový papež ve své programové řeči na závěr konkláve vzal na sebe "jako první úkol neúnavnou práci na obnovení plné a viditelné jednoty všech následovníků Krista" a je si vědom, "že na to nestačí projevy dobrých citů," nýbrž "je zapotřebí konkrétních gest". Za dobrou považuji také skutečnost, že s praktickými důsledky dokumentů jako je Dominus Iesus se bude muset vypořádat jejich autor. Chápu jisté obavy o liturgii, neboť Ratzinger se netajil svými výhradami k pokoncilnímu vývoji liturgické reformy, ale restriktivní liturgické předpisy již kurie vydává několik let.
Diskuse kolem volby nového papeže mě překvapily přeceňováním jeho role v církvi v domnění, že by jeho rozhodnutí mohlo vyřešit rozmanité problémy. Možná je to frustrací některých křesťanů, ať už konzervativního nebo reformního ražení, ze současné situace v církvi nebo jen únavou z předchozího dlouhého pontifikátu a touhou po změně. Může to být i neblahý důsledek centralizace, kdy si římská kurie vyhrazuje všechny důležité pravomoci pro sebe a svévolně zasahuje do dění místních církví po celém světě. Pocit, že obyčejný věřící nemůže podobu církve ovlivnit, vede k přesvědčení, že jakákoliv změna je závislá na postavě papeže. Dějiny však svědčí o tom, že většina změn vyrůstala zdola až se postupně prosadila, třeba i v římské kurii. Na druhou stranu některá rozhodnutí shora ztroskotala na jejich nepřijetí církví. Nemám na mysli vývoj, kdy jedna podoba uniformity nahrazuje druhou, neboť je zřejmé, že v církvi vždy byla určitá pluralita teologických názorů, forem zbožnosti i církevních struktur. Právě jedním z úkolů, resp. služeb, biskupa (včetně římského) by měla být služba této pluralitě, podpora rozmanitých charismat a dohled nato, aby všechna sloužila ku prospěchu místního společenství i celé církve. Uvidíme, jak si v této službě povede Benedikt XVI.
Nabídka studia teologie
pondělí 21. února 2011
Článek psaný na sklonku pontifikátu Jana Pavla II. (únor 2005)
Na sklonku pontifikátu Jana Pavla II. jsem taky připojil svůj hlas k různým komentářům. Dal jsem si záležet na nějakých statistikách. Jak jsem pak uvedl v dalším komentáři, zvolením 78-letého Josefa Ratzingera papežem se tento stal nejstarším zvoleným papežem od pontifikátu Klementa XII. (papežem v letech 1730-1740, podle historiků byl téměř slepý a těžce nemocný, takže většinu pontifikátu strávil na lůžku, řízení církevních záležitostí se ujal jeho sekretář a synovec/nepot 45-letý Neri Corsini, kterého Klement XII. po svém zvolení jmenoval kardinálem)
Nemocný papež a řízení církve
(článek z časopisu Getsemany, č. 159, březen 2005)
Zprávy o zdravotních potížích papeže Jana Pavla II. přitahují pozornost médií, vzbuzují otázky ohledně jeho schopnosti řídit církev a v neposlední řadě vedou ke spekulacím o jeho možném nástupci. Právě díky médiím si v takových chvílích řada lidí, přestože se třeba o křesťanství nezajímají, může udělat obrázek o římskokatolické církvi. Samozřejmě, že je třeba připomínat skutečnost, že církev není jen ve Vatikánu a že jí netvoří pouze papež a vatikánská kurie. Centralizovaný způsob řízení římskokatolické církve však k této představě může mnohé svádět. Co nás tedy v souvislosti se zdravotním stavem papeže může napadat ?
Informací z Vatikánu je jako šafránu. To je tradiční vatikánská informační politika, která vytváří prostor pro spekulace. Pravda, mnohdy je jednodušší spekulovat než si snažit opatřit věrohodné informace. Jak ale nespekulovat, když na jedné straně zaznívají samé optimistické zprávy, na druhé straně je zhoršující se zdravotní stav papeže zřejmý? Papež Jan Pavel II. bezpochyby patří k nejvýznamnějším osobnostem 20. století. Má za sebou náročný šestadvacetiletý pontifikát a v květnu se dožije 85 let. Na místě je otázka, proč tento nemocný muž nerezignuje a nepředá řízení církve do rukou někoho jiného, aby se mohl v klidu léčit a odpočívat. Osobně jsem papeži držel palce, aby se mu splnil jeho cíl, dovést církev do třetího tisíciletí. Rovněž jsem mu přál, aby překonal délkou pontifikátu většinu svých předchůdců (nyní je jeho dosud 26-letý pontifikát druhým nejdelším v dějinách po 32 letech Pia IX., 1846-1878). Dnes je mi jej líto a přeji mu především zasloužený odpočinek a klid k léčení.
O papežově rezignaci se sice spekuluje, ale zároveň se považuje za nepravděpodobnou. Dějiny znají jen velmi málo papežských rezignací. Bývá uváděn příklad Celestina V., zbožného mnicha, který se stal papežem v roce 1294, avšak za půl roku na tento úřad rezignoval, neboť se neorientoval ve složitých politických poměrech své doby. Dalším příkladem je rezignace Řehoře XII. v roce 1415, která umožnila ukončení doby sporů mezi třemi papeži. Rezignaci doprovázely obavy ze vzniku papežského schismatu, tj. zneužití odstoupivších papežů proti nově zvoleným, proto byli pro jistotu až do své smrti drženi pod dohledem. Je otázkou, zda je tato obava na místě i dnes. Zajímavé je, že zatímco od diecézních biskupů se požaduje rezignace při dovršení 75. roku nebo při nedostatečném zdraví (CIC, kán. 401), od římského biskupa se nic podobného nevyžaduje. Rovněž právo volit papeže bylo v roce 1970 znemožněno kardinálům, kterým je více než 80 let. Papežem však může být zvolen kterýkoli pokřtěný muž (od konce 14. století jsou to výhradně kandidáti z řad kardinálů). V případě požadavku vztáhnout i na římského biskupa omezení jeho úřadu věkem bychom však neměli zapomenout, že za takové situace by nebyl zvolen 77-letý Jan XXIII., který svolal Druhý vatikánský koncil. Ostatně to byl bezkonkurenčně nejstarší papež zvolený v posledních 200 letech. Tři další byli zvoleni ve věku 68 let, mezi nimi byl i nemocný Lev XIII., jehož pontifikát nakonec trval dlouhých 25 let (1878-1903). Naopak Jan Pavel II. se svými 58 lety patřil k těm nejmladším. V posledních 200 letech byli o pár měsíců mladší pouze Pius VII. (jeho pontifikát trval 23 let, 1800-1823) a Pius VI. (vládl 24 let, 1775-1799). Úmyslně jsem pracoval s údaji z posledních dvou staletí, neboť u starověkých a středověkých papežů mnohdy jejich věk v době volby neznáme, prameny pouze konstatují, že byl "mladý" nebo "starý". Jen pro zajímavost např. v případě Benedikta IX. (1032-1045) se spekuluje o jeho věku mezi 12.-15. rokem, naopak k nejstarším patřil osmdesátiletý Klement X. (1670-1676). Když už jsme u té statistiky, tak dodávám, že současný papež je nyní zatím třetím nejstarším za poslední dvě staletí, staršími byli již zmiňovaní Lev XIII. (zemřel ve věku 93 let) a Pius IX. (86 let).
Z dostupných informací je obtížné spekulovat nad schopností současného papeže řídit církev. Navíc zcela přesně nevíme, v čem toto "řízení" spočívá. Množství papežových povinností, podepsaných dokumentů a diplomatických jednání je obtížně zvladatelné i pro zdravého člověka. Nezapomeňme však na vatikánskou kurii, která je jedním z nejdéle fungujících byrokratických aparátů. Je to natolik fungující mechanismus, že nás může napadnout, že by snad ani papeže nepotřeboval. V historii dokonce nalezneme příklady, kdy se o reformy snažící papež dostal s kurií do konfliktu. Stačí uvést jen dva, poslední neitalský papež před Janem Pavlem II., Hadrián VI. (1522-1523), neoblíbený pro svou nechuť ke dvorským zvyklostem tehdejších kardinálů, nebo Jan XXIII. (1958-1963), který byl kurií kritizován za nedodržování papežského protokolu i za vyhlášení koncilu. Pak nás snad ani nepřekvapí, že i v době pokračující nemoci papeže neustává množství publikovaných vatikánských dokumentů a dokonce představitelé kurie ani nepovažují za problém, kdyby papež nemohl určitou dobu mluvit. Někteří komentátoři v této souvislosti spekulují nad tím, zda může nastat situace, kdy papež již ani nebude schopen případné rezignace, která ke své platnosti vyžaduje, "aby zřeknutí se bylo svobodné a řádně sděleno" (CIC 332). Opět bychom nalezli příklady z nedávné doby, kdy se zdá, že stárnoucí papež ztratil elán z počátku svého pontifikátu a při řízení církve poskytl více prostoru kuriálním hodnostářům (např. Pius XII. nebo Pavel VI.).
Zřejmě nejzajímavější jsou spekulace nad případnými kandidáty na papežský stolec. Každý zájemce si ostatně může na internetu najít seznam kardinálů (např. na stránce http://www.catholic-hierarchy.org) a prohlédnout si jak volitele (k 20. únoru to bylo 119 ze 183 kardinálů), tak případné kandidáty (už jsem uváděl, že to sice nemusí být kardinál, ale je to nanejvýš pravděpodobné). Zajímavé je, že se komentátoři shodují v tom, že velmi pravděpodobná je volba jakéhosi "přechodného" papeže, tj. papeže, který nebude pro církev znamenat nějakou výraznou změnu. Zároveň to bude nepochybně starší kardinál, než byl se svými 58 lety při svém zvolení Karol Wojtyla. Ostatně v kolegiu najdeme pouze pět kardinálů mladších 60 let. Přestože se během let kolegium výrazně internacionalizovalo, stále je nejsilněji zastoupena Evropa s 95 kardinály (oprávnění volit papeže má 59 z nich), ze zemí pak Itálie s 38 (z toho 20 volitelů). Pro zajímavost uvádím: 31 kardinálů je z Latinské Ameriky (22 volitelů), shodně po 18 je ze Severní Ameriky (14) a Asie (11), 16 z Afriky (12) a 5 z Oceánie (2). Při srovnání s údaji, nedávno zveřejněnými v papežské ročence, toto zastoupení neodpovídá množství katolíků žijících v jednotlivých částech světa. Ještě výraznější rozdíl je při srovnání počtů bohoslovců v seminářích (zde je Evropa nejenom za Amerikou, ale i Asií, a jen s malým náskokem před Afrikou).
K těm exotičtějším ze zmiňovaných kandidátů patří nigerijský kardinál Francis Arinze (72 let), bývalý prezident Papežské rady pro mezináboženský dialog, nyní člen Kongregace pro bohoslužbu a svátosti. Oceňovány jsou především jeho zkušenosti s islámem, což by bylo případnému papeži jistě k užitku. Většinou však převládá skepse k volbě papeže z třetího světa a zřejmě by to byl spíše některý z latinskoamerických kardinálů než z Afriky. Očekává se tedy volba evropského kardinála, zřejmě Itala. Němečtí komentátoři samozřejmě zmiňují i jednoho z nejmocnějších mužů kurie Josepha Ratzingera (77 let), který je od roku 1981 prefektem Kongregace pro nauku víry a od 2002 děkanem kardinálského kolegia. Z italských kardinálů bývá uváděn mocný Giovanni Battista Re (71 let, prefekt Kongregace pro biskupy), Angelo Sodano (77, státní sekretář), milánský arcibiskup Dionigi Tettamanzi (71), Camillo Ruini (74, pomocný biskup římský a prezident italské biskupské konference) nebo benátský patriarcha Angelo Scola (63).
Domnívám se, že okolnosti kolem zdravotního stavu papeže nebo spekulace nad jeho případnými nástupci se sice mohou zdát zajímavé, možná více pro kurii nebo naopak pro lidi mimo církev, ale pro běžný život církve zase až tak velký význam nemají. Na místní úrovni mnohem více záleží na ochotě a schopnosti jednotlivých věřících vzít na sebe svůj díl zodpovědnosti za církev a její působení ve společnosti a na pastýřích, jak dokáží v lidech tuto zodpovědnost probouzet a podpořit. To je pro budoucnost církve důležitější než případné vatikánské personální změny.
Nemocný papež a řízení církve
(článek z časopisu Getsemany, č. 159, březen 2005)
Zprávy o zdravotních potížích papeže Jana Pavla II. přitahují pozornost médií, vzbuzují otázky ohledně jeho schopnosti řídit církev a v neposlední řadě vedou ke spekulacím o jeho možném nástupci. Právě díky médiím si v takových chvílích řada lidí, přestože se třeba o křesťanství nezajímají, může udělat obrázek o římskokatolické církvi. Samozřejmě, že je třeba připomínat skutečnost, že církev není jen ve Vatikánu a že jí netvoří pouze papež a vatikánská kurie. Centralizovaný způsob řízení římskokatolické církve však k této představě může mnohé svádět. Co nás tedy v souvislosti se zdravotním stavem papeže může napadat ?
Informací z Vatikánu je jako šafránu. To je tradiční vatikánská informační politika, která vytváří prostor pro spekulace. Pravda, mnohdy je jednodušší spekulovat než si snažit opatřit věrohodné informace. Jak ale nespekulovat, když na jedné straně zaznívají samé optimistické zprávy, na druhé straně je zhoršující se zdravotní stav papeže zřejmý? Papež Jan Pavel II. bezpochyby patří k nejvýznamnějším osobnostem 20. století. Má za sebou náročný šestadvacetiletý pontifikát a v květnu se dožije 85 let. Na místě je otázka, proč tento nemocný muž nerezignuje a nepředá řízení církve do rukou někoho jiného, aby se mohl v klidu léčit a odpočívat. Osobně jsem papeži držel palce, aby se mu splnil jeho cíl, dovést církev do třetího tisíciletí. Rovněž jsem mu přál, aby překonal délkou pontifikátu většinu svých předchůdců (nyní je jeho dosud 26-letý pontifikát druhým nejdelším v dějinách po 32 letech Pia IX., 1846-1878). Dnes je mi jej líto a přeji mu především zasloužený odpočinek a klid k léčení.
O papežově rezignaci se sice spekuluje, ale zároveň se považuje za nepravděpodobnou. Dějiny znají jen velmi málo papežských rezignací. Bývá uváděn příklad Celestina V., zbožného mnicha, který se stal papežem v roce 1294, avšak za půl roku na tento úřad rezignoval, neboť se neorientoval ve složitých politických poměrech své doby. Dalším příkladem je rezignace Řehoře XII. v roce 1415, která umožnila ukončení doby sporů mezi třemi papeži. Rezignaci doprovázely obavy ze vzniku papežského schismatu, tj. zneužití odstoupivších papežů proti nově zvoleným, proto byli pro jistotu až do své smrti drženi pod dohledem. Je otázkou, zda je tato obava na místě i dnes. Zajímavé je, že zatímco od diecézních biskupů se požaduje rezignace při dovršení 75. roku nebo při nedostatečném zdraví (CIC, kán. 401), od římského biskupa se nic podobného nevyžaduje. Rovněž právo volit papeže bylo v roce 1970 znemožněno kardinálům, kterým je více než 80 let. Papežem však může být zvolen kterýkoli pokřtěný muž (od konce 14. století jsou to výhradně kandidáti z řad kardinálů). V případě požadavku vztáhnout i na římského biskupa omezení jeho úřadu věkem bychom však neměli zapomenout, že za takové situace by nebyl zvolen 77-letý Jan XXIII., který svolal Druhý vatikánský koncil. Ostatně to byl bezkonkurenčně nejstarší papež zvolený v posledních 200 letech. Tři další byli zvoleni ve věku 68 let, mezi nimi byl i nemocný Lev XIII., jehož pontifikát nakonec trval dlouhých 25 let (1878-1903). Naopak Jan Pavel II. se svými 58 lety patřil k těm nejmladším. V posledních 200 letech byli o pár měsíců mladší pouze Pius VII. (jeho pontifikát trval 23 let, 1800-1823) a Pius VI. (vládl 24 let, 1775-1799). Úmyslně jsem pracoval s údaji z posledních dvou staletí, neboť u starověkých a středověkých papežů mnohdy jejich věk v době volby neznáme, prameny pouze konstatují, že byl "mladý" nebo "starý". Jen pro zajímavost např. v případě Benedikta IX. (1032-1045) se spekuluje o jeho věku mezi 12.-15. rokem, naopak k nejstarším patřil osmdesátiletý Klement X. (1670-1676). Když už jsme u té statistiky, tak dodávám, že současný papež je nyní zatím třetím nejstarším za poslední dvě staletí, staršími byli již zmiňovaní Lev XIII. (zemřel ve věku 93 let) a Pius IX. (86 let).
Z dostupných informací je obtížné spekulovat nad schopností současného papeže řídit církev. Navíc zcela přesně nevíme, v čem toto "řízení" spočívá. Množství papežových povinností, podepsaných dokumentů a diplomatických jednání je obtížně zvladatelné i pro zdravého člověka. Nezapomeňme však na vatikánskou kurii, která je jedním z nejdéle fungujících byrokratických aparátů. Je to natolik fungující mechanismus, že nás může napadnout, že by snad ani papeže nepotřeboval. V historii dokonce nalezneme příklady, kdy se o reformy snažící papež dostal s kurií do konfliktu. Stačí uvést jen dva, poslední neitalský papež před Janem Pavlem II., Hadrián VI. (1522-1523), neoblíbený pro svou nechuť ke dvorským zvyklostem tehdejších kardinálů, nebo Jan XXIII. (1958-1963), který byl kurií kritizován za nedodržování papežského protokolu i za vyhlášení koncilu. Pak nás snad ani nepřekvapí, že i v době pokračující nemoci papeže neustává množství publikovaných vatikánských dokumentů a dokonce představitelé kurie ani nepovažují za problém, kdyby papež nemohl určitou dobu mluvit. Někteří komentátoři v této souvislosti spekulují nad tím, zda může nastat situace, kdy papež již ani nebude schopen případné rezignace, která ke své platnosti vyžaduje, "aby zřeknutí se bylo svobodné a řádně sděleno" (CIC 332). Opět bychom nalezli příklady z nedávné doby, kdy se zdá, že stárnoucí papež ztratil elán z počátku svého pontifikátu a při řízení církve poskytl více prostoru kuriálním hodnostářům (např. Pius XII. nebo Pavel VI.).
Zřejmě nejzajímavější jsou spekulace nad případnými kandidáty na papežský stolec. Každý zájemce si ostatně může na internetu najít seznam kardinálů (např. na stránce http://www.catholic-hierarchy.org) a prohlédnout si jak volitele (k 20. únoru to bylo 119 ze 183 kardinálů), tak případné kandidáty (už jsem uváděl, že to sice nemusí být kardinál, ale je to nanejvýš pravděpodobné). Zajímavé je, že se komentátoři shodují v tom, že velmi pravděpodobná je volba jakéhosi "přechodného" papeže, tj. papeže, který nebude pro církev znamenat nějakou výraznou změnu. Zároveň to bude nepochybně starší kardinál, než byl se svými 58 lety při svém zvolení Karol Wojtyla. Ostatně v kolegiu najdeme pouze pět kardinálů mladších 60 let. Přestože se během let kolegium výrazně internacionalizovalo, stále je nejsilněji zastoupena Evropa s 95 kardinály (oprávnění volit papeže má 59 z nich), ze zemí pak Itálie s 38 (z toho 20 volitelů). Pro zajímavost uvádím: 31 kardinálů je z Latinské Ameriky (22 volitelů), shodně po 18 je ze Severní Ameriky (14) a Asie (11), 16 z Afriky (12) a 5 z Oceánie (2). Při srovnání s údaji, nedávno zveřejněnými v papežské ročence, toto zastoupení neodpovídá množství katolíků žijících v jednotlivých částech světa. Ještě výraznější rozdíl je při srovnání počtů bohoslovců v seminářích (zde je Evropa nejenom za Amerikou, ale i Asií, a jen s malým náskokem před Afrikou).
K těm exotičtějším ze zmiňovaných kandidátů patří nigerijský kardinál Francis Arinze (72 let), bývalý prezident Papežské rady pro mezináboženský dialog, nyní člen Kongregace pro bohoslužbu a svátosti. Oceňovány jsou především jeho zkušenosti s islámem, což by bylo případnému papeži jistě k užitku. Většinou však převládá skepse k volbě papeže z třetího světa a zřejmě by to byl spíše některý z latinskoamerických kardinálů než z Afriky. Očekává se tedy volba evropského kardinála, zřejmě Itala. Němečtí komentátoři samozřejmě zmiňují i jednoho z nejmocnějších mužů kurie Josepha Ratzingera (77 let), který je od roku 1981 prefektem Kongregace pro nauku víry a od 2002 děkanem kardinálského kolegia. Z italských kardinálů bývá uváděn mocný Giovanni Battista Re (71 let, prefekt Kongregace pro biskupy), Angelo Sodano (77, státní sekretář), milánský arcibiskup Dionigi Tettamanzi (71), Camillo Ruini (74, pomocný biskup římský a prezident italské biskupské konference) nebo benátský patriarcha Angelo Scola (63).
Domnívám se, že okolnosti kolem zdravotního stavu papeže nebo spekulace nad jeho případnými nástupci se sice mohou zdát zajímavé, možná více pro kurii nebo naopak pro lidi mimo církev, ale pro běžný život církve zase až tak velký význam nemají. Na místní úrovni mnohem více záleží na ochotě a schopnosti jednotlivých věřících vzít na sebe svůj díl zodpovědnosti za církev a její působení ve společnosti a na pastýřích, jak dokáží v lidech tuto zodpovědnost probouzet a podpořit. To je pro budoucnost církve důležitější než případné vatikánské personální změny.
Jan Pavel II. (1920 - 2005) - portrét psaný do Universa v roce 2005
Při svém přemýšlení o historii a o křesťanství mimo jiné "objevuji" některé svoje starší texty, které byly kdysi plodem mých studií. Do jisté míry jsou pro mne odrazovým můstkem při dalším přemýšlení a doufám i psaní. Ve víru současných diskusí nad osobou Jana Pavla II. si zde připomínám svůj text, který jsem napsal pro speciál časopisu Universum na přelomu května a června 2005. Tehdy nebyl zveřejněn celý, což jsem v tomto textu označil. Vypadla má kritická poznámka a kapitolka o vztahu papeže k české církvi. Snažil jsem se o co nejvíc věcný portrét.
Pohřeb papeže Jana Pavla II. byl velkolepou událostí, která díky médiím patřila k nejsledovanějším v dějinách. Druhému nejdéle sloužícímu papeži historie tak i po smrti můžeme připsat další z řady "nej", které provázely celý jeho pontifikát. Jan Pavel II. byl papežem, který nejvíce cestoval. Během 104 zahraničních cest absolvoval více než milión kilometrů a navštívil 129 států. V průběhu svého pontifikátu prohlásil za svaté více osob než všichni jeho předchůdci od zavedení kanonizačního procesu v 16. století dohromady. Jmenoval nejvíce kardinálů a zřejmě pronesl nejvíce poselství a promluv. Kromě toho byl prvním papežem, který navštívil synagogu a mešitu a také prvním, kdo se opakovaně omlouval za provinění členů církve v minulosti. Rovněž bychom asi těžko hledali mezi papeži někoho, kdo by sdílel jeho zálibu ve sportu a turistice.
Kým byl tento člověk a jaká byla jeho cesta životem ? Není snadné proniknout hradbou oficiálnosti a různých legend, které každého papeže obklopují. Na druhou stranu není snadné popsat jeho bohatý život na několika málo stránkách. Vždyť se v něm zrcadlí mnohé z dějin společnosti i církve 20. století. Domnívám se, že jeho postojům je možné lépe porozumět, poznáme-li jeho životní osudy. Proto jsem více pozornosti věnoval jeho životu před nástupem do papežského úřadu.
Dětství a studium
Životní příběh papeže je spojen nejen s dějinami polského národa, ale i s dějinami Evropy, poznamenané ve 20. století dvěma totalitními systémy, nacismem a komunismem. Za symbolickou můžeme považovat skutečnost, že brzy poté, co se Karol Wojtyla 18. května 1920 narodil ve Wadowicích, v malém městě asi 35 km jihozápadně od Krakova, ocitla se nedávno obnovená státní suverenita Polska v ohrožení ze strany bolševické Rudé armády, směřující k Varšavě. Bolševický vůdce Lenin očekával rychlou porážku Polska, vypuknutí revolucí v dalších evropských zemích a prosazení vlastní politiky ve velké části Evropy. Na právě probíhajícím 2. kongresu Komunistické internacionály prosadil plán na vznik komunistických stran v jednotlivých zemích a jejich přísné podřízení moskevskému vedení. Srpnové vítězství Polské armády, považované za tzv. zázrak na Visle, prozatím zmařilo plány Rudé armády na proniknutí dále do Evropy.
Karol Wojtyla byl druhorozeným synem v rodině bývalého poddůstojníka pěšího pluku rakousko-uherské c. k. armády, který po rozpadu monarchie pokračoval ve vojenské kariéře v Polské armádě. Jeho dětství poznamenala dvojí rodinná tragédie. V devíti letech mu zemřela matka Emilie a o tři roky později náhle umírá starší bratr Edmund. Zůstal tedy sám s otcem, v té době již penzionovaným, na nějž později vzpomíná jako na muže hluboké víry, jehož život se po ovdovění proměnil v neustálou modlitbu. Nikdy s ním sice nemluvil o povolání ke kněžství, ale jeho příklad byl pro něj jakýmsi prvním seminářem. Někteří autoři se pokoušejí z časného úmrtí matky vysvětlit papežovu mariánskou zbožnost případně i jeho vztah k ženám. Mariánská úcta je však v polském katolicismu velmi rozšířená a Wojtyla se s ní setkával od dětství v rodině i ve škole. V jeho rodném městě stojí kostel zasvěcený P. Marii a nedaleko Wadowic se nachází jedno z nejvýznamnějších poutních míst v Polsku, Kalwaria Zebrzydowska, kde dvě řady kaplí zobrazují výjevy ze života Ježíše Krista a Marie.
Život mladého Wojtyly se soustředil mezi školou, fotbalovým hřištěm a kostelem, kde pravidelně ministroval. Doma dodržoval spolu s otcem přísný režim, spojený s brzkým ranním vstávání. Na gymnáziu patřil k nejlepším studentům, vynikal ve studiu jazyků a začal se věnovat divadlu a poezii. V roce 1938 úspěšně složil maturitu a s otcem se přestěhovali do Krakova, kde začal Wojtyla studovat polskou filologii na Jagellonské univerzitě. Politická situace se stále přiostřovala a Wojtyla s obavami sledoval stupňující se protižidovská opatření a útoky, neboť měl mezi nimi řadu přátel.
Dne 1. září 1939, útokem nacistického Německa na Polsko, začala Druhá světová válka. Wojtyla se svým otcem uprchl před německou armádou z Krakova a spolu s dalšími obyvateli, především židovského původu, směřovali na východ. Po několika dnech strastiplného putování však zjistili, že z východu Polsko obsadila Rudá armáda, podle dohody s Německem. Rozhodli se raději vrátit do Krakova. Brzy skončilo Wojtylovo filologické studium, to když nacisté v listopadu pozvali všechny profesory univerzity k jednání, místo kterého je zatkli a odvezli do koncentračních táborů. Nadále sice nemohl studovat na univerzitě, ale ve volném čase pokračoval v intenzivním studiu. První rok války si přivydělával jako poslíček v restauraci. Aby se jako jiní studenti vyhnul deportaci do Německa, nastoupil na podzim roku 1940 jako dělník do chemické továrny, kde jej čekala těžká práce v kamenolomu, po roce byl převelen na lehčí práci v čističce odpadních vod. Podle možností se i nadále věnoval studiu a divadlu. Papež vzpomínal, jak se mu touto zkušeností otevřel svět dělníků a poznal jejich srdečnost. Proto jej o několik let později, v době římských studií, zaujala myšlenka dělnických kněží a katolické dělnické mládeže.
Podle vlastních vzpomínek spadá do tohoto dělnického období jeho života řada důležitých zkušeností, které ovlivnily jeho další život. Ve farnosti v Debnikách, vedené saleziány, se zapojil do společenství živého růžence a seznámil se s Janem Tyranowskim, který se jako laik věnoval duchovní formaci mladých lidí. Ten jej zasvětil do díla a myšlenek sv. Jana od Kříže, španělského mystika 16. století, jemuž se později věnoval ve své disertační práci. Nějaký čas dokonce uvažoval o vstupu do karmelitánského řádu. Pod vlivem Tyranowského se také prohlubovala jeho mariánská zbožnost. Se zájmem četl knihu o mariánské úctě od sv. Ludvíka z Montfortu. V této knize najdeme i vysvětlení původu slov Totus tuus (celý tvůj, tj. Mariin), které si zvolil jako své biskupské heslo a jež jsou vlastně zkrácenou formou zasvěcení P. Marii.
V této době se také stává sirotkem, když jednoho dne v únoru 1941 nachází po návratu z práce svého otce mrtvého. Po delších úvahách v něm uzrálo rozhodnutí pro kněžství a na podzim roku 1942 vstupuje do tajného semináře v rezidenci krakovského arcibiskupa Sapiehy. Nadále pracuje v továrně a ve volném čase se věnuje studiu, zvlášť během nočních směn. Na sklonku války, v únoru 1944, se ocitl v ohrožení života, když jej srazilo německé nákladní auto a zůstal ležet s těžkým otřesem mozku a řadou řezných ran. Po zotavení stále více docházel do arcibiskupské rezidence, kde se nakonec v srpnu 1944, spolu s dalšími seminaristy, ukrývá před gestapem. Situace se totiž zostřila po vypuknutí ozbrojeného povstání ve Varšavě, dne 1. srpna, které bylo po úporných bojích nacisty krvavě potlačeno, také díky nečinnosti Rudé armády. Ta nakonec uskutečnila to, co se jí nepodařilo před čtvrtstoletím, když v roli osvoboditelů pronikla hluboko do Evropy. Zvlášť Polsko bylo válkou velmi poškozeno a poválečné uspořádání umožnilo jeho snadné ovládnutí komunisty a začlenění do sovětské sféry vlivu.
Krakov byl osvobozen Rudou armádou v lednu roku 1945, takže Wojtyla mohl svá teologická studia dokončit na obnovené Jagellonské univerzitě.
Knězem, biskupem a kardinálem
Kněžské svěcení obdržel 1. listopadu 1946 v soukromé kapli arcibiskupské rezidence od arcibiskupa Sapiehy, v té době již kardinála, který mladého kněze poslal na další studia do Říma. Studoval na dominikány vedeném Angeliku a bydlel v nevelké belgické koleji, jejíž mnohonárodnostní složení mu umožnilo, aby se zdokonalil v němčině a ve francouzštině a začal studovat italštinu a angličtinu. V tomto prostředí se dostal do kontaktu s živou diskusí o francouzských dělnických kněžích a především o tzv. nouvelle théologie, jak s jistým opovržením označil obrodné snahy některých teologů (např. Chenu, Congar, de Lubac) francouzský dominikán Garrigou-Lagrange, vůdčí postava profesorského sboru Angelika. Ten se také stal vedoucím Wojtylowy disertační práce o pojetí víry v díle sv. Jana od Kříže, kterou v červnu 1948 úspěšně obhájil.
V létě 1948 se Wojtyla vrátil do své vlasti, ve které rychlými kroky postupovala stalinizace. Stát postupně zostřoval útoky proti církvi a snahu o její podmanění. Ztělesněním odporu církve proti těmto snahám se na dlouhou dobu stal Stefan Wyszynski, který se v listopadu 1948 stal polským primasem. Wojtyla zahájil svoji službu v duchovní správě v úřadu kaplana v Niegowici, malé vesnici na úpatí Karpat, asi 25 kilometrů východně od Krakova. Po krátké době, v březnu 1949, byl povolán do farnosti sv. Floriána v Krakově, kde se scházeli katoličtí intelektuálové. Zapojil se do intenzivní pastorační práce, především mezi studenty Jagellonské univerzity. Prostřednictvím studia spisů olomouckého rodáka augustiniána Pia Parsche seznamoval studenty s liturgickým hnutím a jako jeden z prvních v krakovské arcidiecézi zahájil pastorační program přípravy na manželství.
Během roku 1951 postupně vzniklo užší společenství, které se s Wojtylou pravidelně scházelo nejen k modlitbě, studiu a rozhovorům, ale začalo podnikat turistické výpravy, lyžařské a kajakářské výlety. Toto společenství se rozrůstalo a pokračovalo v pravidelných kontaktech s Wojtylou, kterému důvěrně říkali "wujku" (tj. strýčku), i v době, kdy se na žádost arcibiskupa Baziaka, který nastoupil po zesnulém Sapiehovi, připravoval na akademickou činnost a psal svoji habilitační práci o možnosti vybudování křesťanské etiky na základě filozofického systému Maxe Schelera, k čemuž dostal v září 1951 dvouletou studijní dovolenou. Svoji akademickou dráhu začal v říjnu 1953 na teologické fakultě Jagellonské univerzity, kde se habilitoval a zahájil přednášky o katolické sociální etice. Když univerzitu režim začátkem roku 1954 uzavřel, pokračoval ve výuce na teologické škole, která byla zřízena pro seminaristy. V říjnu 1954 byl jmenován docentem filozofické etiky na filozofické fakultě Katolické univerzity v Lublinu, kterou polský komunistický režim všemožně omezoval, ale její existenci toleroval. Koncem roku 1956 se stal vedoucím katedry etiky.
S pastorační prací Wojtyla nepřestal ani v době, kdy působil jako vysokoškolský učitel. Za zmínku stojí také pravidelné lyžařské a kajakářské výlety, kterých se jako náruživý sportovec každoročně zúčastnil, údajně až do roku 1978. Jízdu na kajaku často využíval pro duchovní rozhovory a převrácený kajak posloužil jako provizorní oltář pro slavení mše, přičemž dvě pádla spojená řemínkem tvořila oltářní kříž. Na jednom z takových výletů jej v létě roku 1958 zastihlo předvolání ke kardinálu Wyszynskému do Varšavy. Od něj se dozvěděl, že jej papež Pius XII. jmenoval pomocným biskupem v Krakově. Podle svědectví pamětníků se poté, co záležitost probral ještě s krakovským arcibiskupem Baziakem, vrátil ke svým přátelům. Ti byli jmenováním velmi překvapeni a ptali se, jak mu mají od nynějška říkat. Uklidnil je slovy: "Nebojte se, Wujk zůstane Wujkem." Tak se Wojtyla stal ve 38 letech nejmladším biskupem v Polsku.
Nejvýznamnější událostí církve v době jeho biskupské služby byl Druhý vatikánský koncil, svolaný papežem Janem XXIII. v lednu 1959. Koncil proběhl ve čtyřech jednacích obdobích v letech 1962 - 1965. Wojtyla se od počátku zapojil do přípravy koncilu a jeho aktivita během koncilních zasedání vzrůstala také v s souvislosti s tím, jak rostla jeho vážnost a postavení v rámci polského episkopátu. Na koncil přišel jako neznámý kapitulní vikář, závěru koncilu se účastnil již jako respektovaný krakovský arcibiskup. Koncil byl pro mladého biskupa nejenom hlubokým zážitkem univerzality církve, ale i významným podnětem pro jeho myšlení a pastorační práci. Wojtyla se zvlášť podílel na přípravě dvou dokumentů, které jsou považovány za hlavní dílo koncilu, na deklaraci o náboženské svobodě Dignitatis humanae a na pastorální konstituci o církvi v dnešním světě Gaudium et spes. Naopak některé jeho návrhy, vycházející z hluboké mariánské úcty, přijaty nebyly. Nejprve spolu s dalšími biskupy prosazoval vypracování samostatného dokumentu věnovaného Marii, po rozhodnutí koncilu začlenit kapitolu o Marii do konstituce o církvi, prosazoval, aby tato kapitola nebyla poslední, ale aby byla zařazena hned jako druhá po kapitole o tajemství církve. Po návratu z koncilu usiloval ve své arcidiecézi o uvedení závěrů koncilu do života církve. K tomu účelu koncem roku 1970 vydal průvodce koncilními dokumenty s názvem Zdroje obnovy a po roce příprav zahájil v létě 1972 krakovskou synodu, jejíž jednání probíhalo až do roku 1979.
Ještě před zahájením koncilu, v červnu 1962, zemřel krakovský arcibiskup Baziak. O měsíc později byl Wojtyla metropolitní kapitulou zvolen kapitulním vikářem, dočasným správcem arcibiskupství. Toto provizórium nakonec trvalo 18 měsíců, neboť jednání mezi kardinálem Wyszynskym a státními úřady o novém arcibiskupovi dlouho nevedla k uspokojivému výsledku. Státní moc odmítala kandidáty, které jim kardinál předkládal. Teprve sedmý nebo osmý návrh, Karol Wojtyla, byl přijatelný. Autoři s oblibou poukazují na tento paradox, kdy komunistická moc pomohla v církevní kariéře muži, o jehož loajalitě byla přesvědčena, který se však brzy stal nepřítelem číslo jedna. Rovněž úřadům nevyšel plán, postavit proti kardinálu Wyszynskému, symbolu odporu polské církve, umírněného Wojtylu. Přestože se jednalo o dvě zcela rozdílné osobnosti, Wojtyla si polského primase vždy velmi vážil, což opakovaně prokázal. V září 1967 se nejprve odmítl setkat s francouzským prezidentem Charlesem de Gaullem, který navštívil Polsko, neboť to nebylo umožněno kardinálu Wyszynském. Vzápětí neodcestoval na zasedání prvního synodu biskupů v Římě, protože komunistický stát nepovolil Wyszynskému opustit zemi. Výrazem vděčnosti bylo také jejich srdečné objetí během inaugurační mše po zvolení papežem v roce 1978.
Na koncilu si mladý Wojtyla získal sympatie řady biskupů i samotného papeže Pavla VI. Pravidelně se účastnil jednání biskupských synod, nového poradního orgánu papeže, ve kterém došla konkrétního vyjádření koncilem znovuobjevená idea biskupské kolegiality. Pavel VI. jej také přizval ke spolupráci na přípravě dokumentu o problematice regulace porodnosti. Wojtyla se manželskou sexualitou zabýval již v minulosti. V roce 1960 vydal knihu Láska a zodpovědnost, ve které se, na svojí dobu nezvykle otevřeně a pozitivně, vyjadřoval o lidské sexualitě. Vnímal krizi rodiny a její ohrožení ze strany komunistické moci, a proto se intenzivně věnoval předmanželské přípravě snoubenců. Do této práce zapojil řadu laiků. Z těchto programů v roce 1969 vzniknul arcidiecézní Institut studií o rodině, který byl později začleněn do univerzity. Jeho pastorační práce vycházela z tradičního učení církve, o kterém se na koncilu i během přípravy papežského dokumentu bouřlivě diskutovalo. Encyklika Pavla VI. Humanae vitae, vydaná v červenci roku 1968, nakonec odmítla tzv. umělé metody regulace porodnosti a zopakovala, "že každý manželský styk musí zůstat otevřený k sdělování života." Tento výsledek zklamal očekávání řady katolíků a znamenal jednu z těžkých krizí v pokoncilním období ve vztahu k učitelskému úřadu církve. Wojtyla tuto encykliku opakovaně obhajoval, v úřadu papeže např. v katechezích během generálních audiencí v roce 1984.
Polští katolíci žili přípravou na oslavy tisíciletého výročí christianizace Polska, které připadlo na rok 1966. V závěru koncilu polský episkopát písemně pozval na tyto oslavy biskupské sbory z jiných zemí. Velkou pozornost vzbudil dopis německým biskupům. Po vylíčení utrpení svého národa pod německou vládou a konstatováním, že i Němci často díky Polákům trpěli následovala výzva: "Odpouštíme vám a prosíme vás o odpuštění." Tuto snahu o usmíření okamžitě využila komunistická propaganda proti hierarchii jako důkaz znevažování utrpění polského národa v době války. Ostatně v té době již režim s nelibostí sleduje vzrůstající popularitu krakovského arcibiskupa a jeho aktivity. Wojtyla nevěnoval příliš pozornosti politickému vyjednávání s vysokými představiteli režimu, nýbrž se snažil prosazovat zájmy církve na místní úrovni. Jedním z mnoha příkladů a určitým symbolem boje se stání mocí je jeho úsilí o vybudování kostela v Nowé Hutě, vzorném panelovém dělnickém městečku bez kostela, které vybudovali komunisté na předměstí Krakova. Deset let trvalo vyjednávání s úřady a téměř dalších deset let samotná stavba, na které se podíleli dobrovolníci z celého Polska a Evropy. V květnu 1977 nový kostel Wojtyla slavnostně vysvětil.
V jeho vystupování v roli krakovského arcibiskupa můžeme najít mnohé z toho, čím později jako papež udivoval celý svět. Jeho pravidelný denní režim, obdivuhodné pracovní nasazení, neformální vystupování a srdečný kontakt s lidmi, ale i pravidelná dovolená spojená se sportem. Od poloviny 60. let, ovlivněn koncilním zážitkem univerzality církve, začíná podnikat zahraniční cesty. Vydává se do Svaté země, nedlouho před historickou návštěvou Pavla VI., zřejmě první cestou papeže mimo Evropu. Dále navštěvuje ekumenickou komunitu v Taizé, podniká cestu do Asie a Austrálie, později i do Severní Ameriky. V době, kdy komunistická propaganda podporuje antisemitské postoje, mluví krakovský arcibiskup o potřebě smíření mezi křesťany a židy. V roce 1969 navštívil v Krakově synagogu a oblečený v černé sutaně a s kipou, židovskou tradiční pokrývkou hlavy, se spolu s věřícími modlil.
Polský papež
Po velmi krátkém pontifikátu Jana Pavla I. se zrodilo překvapení, když po téměř půltisíciletí nebyl papežem zvolen Ital, nýbrž Polák, krakovský kardinál Karol Wojtyla, který přijal jméno Jan Pavel II. Ve svých 58 letech byl také jedním z nejmladších zvolených papežů za posledních 200 let. Volba vzbudila velkou nelibost u představitelů moci v celém východním bloku, kteří si již o loajalitě nového papeže nedělali žádné iluze. Tyto obavy brzy potvrdil svými projevy, např. první encyklikou Redemptor hominis, ve které se píše o důležitosti lidské svobody a lidských práv. Jednou z největších zásluh Jana Pavla II. je jeho aktivní účast na postupném rozpadu komunistického východního bloku.
Svým osobním charismatem a neokázalým vystupováním si brzy získal sympatie mnoha lidí. Ať už svými zahraničními cestami nebo pravidelnými generálními audiencemi ve Vatikánu se snažil být v bezprostředním kontaktu nejen s církevními představiteli, ale i obyčejnými lidmi. Během svého pontifikátu dokázal, že jej za svého duchovního otce považovalo mnoho lidí ze všech kontinentů. V pokoncilní polarizované církvi to však neměl jednoduché. Napětí mezi těmi, kteří požadují, aby církev pružněji reagovala na změny ve společnosti a hledala nové formy svého působení a těmi, kteří naopak v neměnnosti církve vidí záruku stability, lze sledovat v podstatě od jejího počátku. V období po Druhém vatikánském koncilu se toto napětí stalo obzvlášť zřejmé. Někteří tento koncil považují za závan svěžího vzduchu do církve a východisko pro další potřebné reformy, jiní naopak konci považují za příčinu většiny problémů, ne-li přímo za historický omyl nebo církvi nepřátelské spiknutí. Nový papež zdědil po svém předchůdci, Pavlu VI., celou řadu problémů, vyplývajících ze sporů ohledně výkladu a realizace koncilu. Za všechny zmiňme diskusi o latinskoamerické teologii osvobození, která pro svoji blízkost s marxismem byla těžko přijatelná pro papeže z komunistické země, a konflikt s arcibiskupem Marcelem Lefebvrem, který veřejně odmítal přijmout závěry Druhého vatikánského koncilu, zvlášť pastorální konstituci o církvi v dnešním světě a deklaraci o náboženské svobodě, tedy dokumenty, na jejichž vzniku se Jan Pavel II. aktivně podílel. Zatímco spor o teologii osvobození se po několika zásazích proti jejím představitelům částečně podařilo zklidnit, spor s Lefebvrem a jeho přívrženci nakonec dospěl ke schizmatu, ačkoliv se jim papež a kuriální úřady snažili v některých bodech vyjít vstříc. V těchto sporech stejně jako v dalších teologických otázkách měl na Jana Pavla II. velký vliv německý teolog, kardinál Josef Ratzinger, který od konce roku 1981 stál v čele Kongregace pro nauku víry.
Z řady témat, kterým se Jan Pavel II. ve svých mnoha textech věnoval, je třeba zmínit jeho úsilí o mír a smíření stejně jako odmítání války a násilí. To bylo hlavní výzvou celé řady jeho zahraničních cest, např. návštěva Irska (1979), Velké Británie a Argentiny v době války o Falklandské ostrovy (1982). Vatikánská diplomacie pod jeho vedením usilovala o zprostředkovatelskou roli a zajištění míru v případě řady konfliktů, např. Svaté zemi, ve střední Africe, na Balkáně i v Iráku. Zvlášť naléhavě vystupoval také na obranu rodiny a lidského života, narozeného i nenarozeného. Křesťané mají být poslové naděje pro všechny, mají prosazovat "kulturu života" a bránit jej od jeho počátku až do jeho přirozeného konce, mají obhajovat důstojnost a práva všech, mužů, žen i dětí. Patřil k jednoznačným odpůrcům potratu, euthanasie a antikoncepce, které považoval za symptomy "kultury smrti".
Pontifikát Jana Pavla II. byl výrazně prostoupen hlubokou mariánskou zbožností. Ta byla ještě více posílena poté, co přežil útok tureckého atentátníka Ali Agcy, který na papeže několikrát vystřelil na Svatopetrském náměstí 13. května 1981. Dodnes nebyl uspokojivě vysvětlen motiv jeho činu ani předloženy jednoznačné důkazy o tom, že jednal podle pokynů komunistických tajných služeb. Každopádně díky skutečnosti, že se atentát odehrál ve výroční den církví uznaného zjevení P. Marie třem dětem ve Fatimě, považoval papež za jisté, že "to byla její mateřská ruka, která vedla směr střely a tak umožnila papeži, který bojoval se smrtí, aby se zastavil na prahu smrti." Hned následujícího roku Fatimu navštívil, aby vyjádřil svoji vděčnost za záchranu života, později nechal vyoperovanou kulku vsadit do koruny sochy P. Marie ve Fatimě. Při svých zahraničních cestách nevynechal příležitost navštívit místní mariánská poutní místa a mnohé jeho dokumenty obsahují prosbu směřovanou k Marii.
Jeho úsilí o mír a smíření mezi lidmi bylo zřejmě hlavním motivem jeho snah o překonání rozporů minulosti, které komplikují ekumenické a mezináboženské vztahy. Jan Pavel II. pronesl celou řadu vstřícných prohlášení a omluv, vyšel druhým vstříc až tam, kam dosud žádný papež nevkročil (protestantský kotel, synagoga, mešita). Leckdy však scházelo pokračování v teologické reflexi a hlavě její uvedení do života a učení církve. Vznikaly komise a týmy specialistů, které připravily odborné materiály, avšak výsledky této práce mnohdy zůstaly omezeny na skupinu odborníků. Stále častěji bylo možné najít kontrast mezi projevy vstřícnosti a výsledky teologického dialogu odborníků na jedné straně a řadou dalších papežských a vatikánských dokumentů a hlavně převládající mentalitou v církvi na straně druhé. Je otázkou, nakolik je to důsledek papežových aktivit nebo je to způsobeno tím, že jeho výzvy nebyly pochopeny nebo vyslyšeny. Velmi inspirativní je např. jeho encyklika o ekumenickém úsilí z roku 1995. Jan Pavel II. v ní mimo jiné vyzval k hledání způsobu, jak vykonávat papežský primát, který "by nezpochybnil to, co je pro toto poslání zásadní, byl by však otevřený nové situaci". Tato výzva byla vnímána v rozporu se způsobem, jakým papež a římská kurie zasahovaly do problémů místních církví i některých řádů. Za zmínku stojí také skutečnost, že za jeho pontifikátu došlo k zpřístupnění tajných archivů inkvizice. O jejím znovuobnovení však mluvili ti, kteří kritizovali administrativní opatření vůči některým teologům ze strany Kongregace pro nauku víry.
Jedním z vrcholů pontifikátu Jana Pavla II. byla příprava církve na vstup do nového tisíciletí a slavení Velkého jubilea v roce 2000. Toto jubileum bylo spojeno s velkými očekáváními, jak je zřejmé především z apoštolského listu Tertio millennio adveniente z roku 1994. V něm papež mimo jiné požadoval, aby církev s jasnějším vědomím na sebe vzala hřích svých synů v minulosti. To také vyjádřil první postní neděli jubilejního roku, 12. března 2000, kající bohoslužbou, při které spolu s kardinály z jednotlivých kongregací přednesl sedm proseb za odpuštění a celý obřad byl zakončen zvoláním: "Nikdy více!". Událost doprovodilo vydání dokumentu Mezinárodní teologické komise s názvem Paměť a smíření: církev a viny minulosti. Přestože někteří komentátoři považovali tyto události za počátek nové epochy církevních dějin, ozvaly se pochybnosti a obavy věřících, zda tím nedošlo k příliš velkému zpochybnění autority církve. Také v tomto případě zřejmě nebyla papežova slova v celé církvi přijata s tou důležitostí a naléhavostí, kterou jim on sám přikládal.
S jistým zjednodušením je možné konstatovat, jak nemocný papež symbolizoval situaci církve a odkazu jeho pontifikátu v novém tisíciletí. Přes opakované výzvy k misijnímu působení a nové evangelizaci i nadále postupuje v tradičně křesťanských zemích sekularizace. Děje se tak na Západě i na Východě, kde nová politická situace přinesla nejen svobodu, ale i řadu negativních jevů. Přes hlásání dodržování věrnosti a zdrženlivosti jako jediného léku proti pohlavním nemocem, se v některých oblastech Afriky hovoří o vymírání celých generací v důsledku nakažení virem HIV. Přes neustálé výzvy k míru pokračují na mnoha místech světa války. Nových rozměrů dosáhl globální terorismus a boj proti němu, díky čemuž se zdá, jakoby se celý svět ocitl v permanentním válečném stavu. Navzdory mnohým prohlášením a vstřícným setkáním se vztahy s křesťanskými církvemi a nekřesťanskými náboženstvími výrazně nezlepšily. Staré kontroverze se vyjasňují velmi pomalu a objevuje se řada nových problémů, především v etické oblasti. Papežova slova, pronesená během jeho návštěvy v Kazachstánu krátce po útoku na Světové obchodní centrum, mají stále svoji naléhavost: "Náboženství nesmí posloužit jako záminka ke konfliktu." Také vnitrocírkevní dialog mnohdy ztroskotává, církev je polarizovaná na různé názorové skupiny a hnutí, kterým mnohdy více leží na srdci prosazení jejich zájmů než úsilí o jednotu a dobro celé církve. (v Universum nezveřejněno – pozn. MV)
Papežova smrt zarmoutila mnoho lidí na celém světě. Zemřela nejenom náboženská autorita zhruba miliardy římských katolíků, ale především člověk s neobyčejným charismatem a obdivuhodným nasazením pro dobro církve i celé lidské společnosti. Na jeho velikosti neubírá nic ani skutečnost, že zřejmě někdy jeho výzvy nebyly vyslyšeny nebo pochopeny a pravděpodobně i některé jeho názory a očekávání nebyly zcela správné, vždyť svět i církve se za jeho života výrazně změnily. Jeho dílo by se nemělo stát jen předmětem obdivu, nýbrž prostřednictvím kritického rozboru a pečlivého studia výzvou k úsilí o pochopení situace a potřeb dnešní církve a společnosti.
Papež a česká církev
Jen ve stručnosti je třeba zmínit papežův význam pro českou církev. Do povědomí českých věřících, ale i příslušníků tajné policie, se poprvé výrazněji zapsal svoji krátkou řečí nad rakví kardinála Štěpána Trochty v dubnu 1974, kdy promluvil i přes přísný zákaz státních orgánů a nazval jej mučedníkem. Volba papežem byla přijata s optimismem a stala se jedním z impulsů k oživení náboženského života v 80. letech. Také státní bezpečnost výrazně zvýšila svoji aktivitu a propagandistickou kampaň, zvlášť když se množily otevřené dopisy posílané papeži s informacemi o porušování náboženské svobody a lidských práv. Papež kromě obecných výzev upozorňoval i na konkrétní případy, např. v říjnu 1979 ve svém projevu zmínil pražský proces s představiteli Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Také díky jeho vlivu se pražský arcibiskup, kardinál Tomášek, začal více zasazovat o dodržování náboženské svobody a veřejně kritizovat komunistický režim a kolaborující kněží. Impulsem bylo prohlášení vatikánské kongregace "o určitých sdružení a hnutích zakázaných kléru" z března 1982, které bylo výslovně vztaženo i na prorežimní sdružení katolického duchovenstva Pacem in terris.
Po roce 1989 navštívil jako první papež Českou republiku a učinil tak hned třikrát. Všechny tři jeho návštěvy provázely výzvy k usmíření historických křivd mezi křesťany. První návštěva v dubnu 1990 byla chápána především jako oslava nově získané svobody. Nejlépe to vyjádřila slova prezidenta Václava Havla při uvítacím projevu na letišti: "Nevím, zda vím, co je to zázrak. Přesto se odvažuji říct, že jsem v tomto okamžiku účastníkem zázraku: člověk, který byl ještě před šesti měsíci zatýkán jako nepřítel svého státu, vítá dnes jako jeho prezident prvního papeže v dějinách katolické církve, který stanul na půdě, kde tento stát leží" Papežova návštěva dala podnět ke vzniku Komise pro studium problematiky, spojené s osobností, životem a dílem Mistra Jana Husa při České biskupské konferenci, která navázala na práci teologů, historiků a filozofů z doby před listopadem 1989. Návštěva vyvolala také negativní reakce. Někteří nekatoličtí představitelé upozorňovali na skutečnost, že se katolíci chovají tak, jako by katolická církev byla jedinou církví v zemi. Také ve společnosti se v souvislosti s návštěvou papeže začaly opět ozývat antiklerikální tóny, které později zesílily.
Druhá návštěva v květnu 1995 byla spojena s krizí ve vztazích mezi římskokatolickou církví a nekatolickými církvemi, související se svatořečením Jana Sarkandera, jehož působení je spjato s obdobím násilné rekatolizace českých zemí. Díky této kontroverzi návštěva iniciovala vznik další ekumenické komise odborníků, tentokrát pro studium českých náboženských dějin v 16. – 18.století. Během své třetí návštěvy v dubnu 1997 se papež zúčastnil ekumenické bohoslužby v katedrále sv. Víta v Praze, při které ocenil práci obou komisí, které svými předchozími návštěvami buď přímo a nebo nepřímo inicioval.
Práce první komise byla slavnostně zakončena mezinárodním sympoziem o Janu Husovi v prosinci 1999, v předvečer Velkého jubilea. V projevu na sympoziu papež vyjádřil "hlubokou lítost nad krutou smrtí, na kterou byl Jan Hus vydán a nad následnou ranou, která se tím tímto způsobem rozevřela v myslích a srdcích českých lidí a stala se zdrojem konfliktu a rozdělení." Ovšem i zde je na místě otázka nakolik toto prohlášení a výsledky práce komise přispěly ke skutečné změně mentality v české církvi nebo jen zůstaly omezeny na okruh odborníků.
(poslední kapitola nebyla z prostorových důvodů v Universu zveřejněna – pozn. MV)
Vybraná životní data Jana Pavla II.1920, 18. května - narodil se ve Wadowicích
1938 - 1939 - studium polské filologie na Jagellonské univerzitě v Krakově
1940 - 1944 - dělníkem v chemické továrně
1942 - 1946 - studium filozofie a teologie v podzemním semináři, po válce na univerzitě
1946, 1. listopadu - vysvěcen na kněze
1946 - 1948 - studium v Římě
1948 - 1951 - v duchovní správě
1951 - 1953 - studijní dovolená
1953 - 1958 - vyučuje etiku na Jagellonské univerzitě a poté na Katolické univerzitě v Lublinu
1958 - 1963 - pomocným biskupem krakovským
1964 - 1978 - krakovským arcibiskupem
1967 - jmenován kardinálem
1978, 16. října - zvolen papežem
1981, 13. května - na náměstí před bazilikou sv. Petra postřelen
2005, 2. dubna - zemřel
Encykliky Jana Pavla II.
Ecclesia de Eucharistia o eucharistii a jejím vztahu k církvi (17. 4. 2003)
Fides et Ratio o vztazích mezi vírou a rozumem (14. 9. 1998)
Ut Unum Sint o ekumenickém úsilí (25. 5. 1995)
Evangelium Vitae o životě, který je nedotknutelné dobro (25. 3. 1995)
Veritatis Splendor o základech morálního učení církve (6. 8. 1993)
Centesimus Annus ke 100. výročí Rerum novarum (1. 5. 1991)
Redemptoris Missio o stálé platnosti misijního poslání (7. 12. 1990)
Sollicitudo Rei Socialis o starosti církve o sociální otázky (30. 12. 1987)
Redemptoris Mater o blahoslavené Panně Marii v životě putující církve (25. 3. 1987)
Dominum et Vivificantem o Duchu svatém v životě církve a světa (18. 5. 1986)
Slavorum Apostoli na památku evangelizačního díla sv. Cyrila a Metoděje (2. 6. 1985)
Laborem Exercens o lidské práci (14. 9. 1981)
Dives in Misericordia o Božím milosrdenství (30. 11. 1980)
Redemptor Hominis o Vykupiteli světa (4. 3. 1979)
Použitá literatura:
Jan Pavel II. Kronika neobyčejného života. Praha 2000.
Jan Pavel II.: Dar a tajemství. K padesátému výročí mého kněžství. Praha 1997.
Jan Pavel II.: Překročit práh naděje. Praha 1995.
Szulc, Tad: Jan Pavel II. Životopis. Praha 1995.
Walsh, Michael: Jan Pavel II. Životopis. Brno 1995.
Weigel, George: Svědek naděje. Životopis papeže Jana Pavla II. Praha 2000.
Pohřeb papeže Jana Pavla II. byl velkolepou událostí, která díky médiím patřila k nejsledovanějším v dějinách. Druhému nejdéle sloužícímu papeži historie tak i po smrti můžeme připsat další z řady "nej", které provázely celý jeho pontifikát. Jan Pavel II. byl papežem, který nejvíce cestoval. Během 104 zahraničních cest absolvoval více než milión kilometrů a navštívil 129 států. V průběhu svého pontifikátu prohlásil za svaté více osob než všichni jeho předchůdci od zavedení kanonizačního procesu v 16. století dohromady. Jmenoval nejvíce kardinálů a zřejmě pronesl nejvíce poselství a promluv. Kromě toho byl prvním papežem, který navštívil synagogu a mešitu a také prvním, kdo se opakovaně omlouval za provinění členů církve v minulosti. Rovněž bychom asi těžko hledali mezi papeži někoho, kdo by sdílel jeho zálibu ve sportu a turistice.
Kým byl tento člověk a jaká byla jeho cesta životem ? Není snadné proniknout hradbou oficiálnosti a různých legend, které každého papeže obklopují. Na druhou stranu není snadné popsat jeho bohatý život na několika málo stránkách. Vždyť se v něm zrcadlí mnohé z dějin společnosti i církve 20. století. Domnívám se, že jeho postojům je možné lépe porozumět, poznáme-li jeho životní osudy. Proto jsem více pozornosti věnoval jeho životu před nástupem do papežského úřadu.
Dětství a studium
Životní příběh papeže je spojen nejen s dějinami polského národa, ale i s dějinami Evropy, poznamenané ve 20. století dvěma totalitními systémy, nacismem a komunismem. Za symbolickou můžeme považovat skutečnost, že brzy poté, co se Karol Wojtyla 18. května 1920 narodil ve Wadowicích, v malém městě asi 35 km jihozápadně od Krakova, ocitla se nedávno obnovená státní suverenita Polska v ohrožení ze strany bolševické Rudé armády, směřující k Varšavě. Bolševický vůdce Lenin očekával rychlou porážku Polska, vypuknutí revolucí v dalších evropských zemích a prosazení vlastní politiky ve velké části Evropy. Na právě probíhajícím 2. kongresu Komunistické internacionály prosadil plán na vznik komunistických stran v jednotlivých zemích a jejich přísné podřízení moskevskému vedení. Srpnové vítězství Polské armády, považované za tzv. zázrak na Visle, prozatím zmařilo plány Rudé armády na proniknutí dále do Evropy.
Karol Wojtyla byl druhorozeným synem v rodině bývalého poddůstojníka pěšího pluku rakousko-uherské c. k. armády, který po rozpadu monarchie pokračoval ve vojenské kariéře v Polské armádě. Jeho dětství poznamenala dvojí rodinná tragédie. V devíti letech mu zemřela matka Emilie a o tři roky později náhle umírá starší bratr Edmund. Zůstal tedy sám s otcem, v té době již penzionovaným, na nějž později vzpomíná jako na muže hluboké víry, jehož život se po ovdovění proměnil v neustálou modlitbu. Nikdy s ním sice nemluvil o povolání ke kněžství, ale jeho příklad byl pro něj jakýmsi prvním seminářem. Někteří autoři se pokoušejí z časného úmrtí matky vysvětlit papežovu mariánskou zbožnost případně i jeho vztah k ženám. Mariánská úcta je však v polském katolicismu velmi rozšířená a Wojtyla se s ní setkával od dětství v rodině i ve škole. V jeho rodném městě stojí kostel zasvěcený P. Marii a nedaleko Wadowic se nachází jedno z nejvýznamnějších poutních míst v Polsku, Kalwaria Zebrzydowska, kde dvě řady kaplí zobrazují výjevy ze života Ježíše Krista a Marie.
Život mladého Wojtyly se soustředil mezi školou, fotbalovým hřištěm a kostelem, kde pravidelně ministroval. Doma dodržoval spolu s otcem přísný režim, spojený s brzkým ranním vstávání. Na gymnáziu patřil k nejlepším studentům, vynikal ve studiu jazyků a začal se věnovat divadlu a poezii. V roce 1938 úspěšně složil maturitu a s otcem se přestěhovali do Krakova, kde začal Wojtyla studovat polskou filologii na Jagellonské univerzitě. Politická situace se stále přiostřovala a Wojtyla s obavami sledoval stupňující se protižidovská opatření a útoky, neboť měl mezi nimi řadu přátel.
Dne 1. září 1939, útokem nacistického Německa na Polsko, začala Druhá světová válka. Wojtyla se svým otcem uprchl před německou armádou z Krakova a spolu s dalšími obyvateli, především židovského původu, směřovali na východ. Po několika dnech strastiplného putování však zjistili, že z východu Polsko obsadila Rudá armáda, podle dohody s Německem. Rozhodli se raději vrátit do Krakova. Brzy skončilo Wojtylovo filologické studium, to když nacisté v listopadu pozvali všechny profesory univerzity k jednání, místo kterého je zatkli a odvezli do koncentračních táborů. Nadále sice nemohl studovat na univerzitě, ale ve volném čase pokračoval v intenzivním studiu. První rok války si přivydělával jako poslíček v restauraci. Aby se jako jiní studenti vyhnul deportaci do Německa, nastoupil na podzim roku 1940 jako dělník do chemické továrny, kde jej čekala těžká práce v kamenolomu, po roce byl převelen na lehčí práci v čističce odpadních vod. Podle možností se i nadále věnoval studiu a divadlu. Papež vzpomínal, jak se mu touto zkušeností otevřel svět dělníků a poznal jejich srdečnost. Proto jej o několik let později, v době římských studií, zaujala myšlenka dělnických kněží a katolické dělnické mládeže.
Podle vlastních vzpomínek spadá do tohoto dělnického období jeho života řada důležitých zkušeností, které ovlivnily jeho další život. Ve farnosti v Debnikách, vedené saleziány, se zapojil do společenství živého růžence a seznámil se s Janem Tyranowskim, který se jako laik věnoval duchovní formaci mladých lidí. Ten jej zasvětil do díla a myšlenek sv. Jana od Kříže, španělského mystika 16. století, jemuž se později věnoval ve své disertační práci. Nějaký čas dokonce uvažoval o vstupu do karmelitánského řádu. Pod vlivem Tyranowského se také prohlubovala jeho mariánská zbožnost. Se zájmem četl knihu o mariánské úctě od sv. Ludvíka z Montfortu. V této knize najdeme i vysvětlení původu slov Totus tuus (celý tvůj, tj. Mariin), které si zvolil jako své biskupské heslo a jež jsou vlastně zkrácenou formou zasvěcení P. Marii.
V této době se také stává sirotkem, když jednoho dne v únoru 1941 nachází po návratu z práce svého otce mrtvého. Po delších úvahách v něm uzrálo rozhodnutí pro kněžství a na podzim roku 1942 vstupuje do tajného semináře v rezidenci krakovského arcibiskupa Sapiehy. Nadále pracuje v továrně a ve volném čase se věnuje studiu, zvlášť během nočních směn. Na sklonku války, v únoru 1944, se ocitl v ohrožení života, když jej srazilo německé nákladní auto a zůstal ležet s těžkým otřesem mozku a řadou řezných ran. Po zotavení stále více docházel do arcibiskupské rezidence, kde se nakonec v srpnu 1944, spolu s dalšími seminaristy, ukrývá před gestapem. Situace se totiž zostřila po vypuknutí ozbrojeného povstání ve Varšavě, dne 1. srpna, které bylo po úporných bojích nacisty krvavě potlačeno, také díky nečinnosti Rudé armády. Ta nakonec uskutečnila to, co se jí nepodařilo před čtvrtstoletím, když v roli osvoboditelů pronikla hluboko do Evropy. Zvlášť Polsko bylo válkou velmi poškozeno a poválečné uspořádání umožnilo jeho snadné ovládnutí komunisty a začlenění do sovětské sféry vlivu.
Krakov byl osvobozen Rudou armádou v lednu roku 1945, takže Wojtyla mohl svá teologická studia dokončit na obnovené Jagellonské univerzitě.
Knězem, biskupem a kardinálem
Kněžské svěcení obdržel 1. listopadu 1946 v soukromé kapli arcibiskupské rezidence od arcibiskupa Sapiehy, v té době již kardinála, který mladého kněze poslal na další studia do Říma. Studoval na dominikány vedeném Angeliku a bydlel v nevelké belgické koleji, jejíž mnohonárodnostní složení mu umožnilo, aby se zdokonalil v němčině a ve francouzštině a začal studovat italštinu a angličtinu. V tomto prostředí se dostal do kontaktu s živou diskusí o francouzských dělnických kněžích a především o tzv. nouvelle théologie, jak s jistým opovržením označil obrodné snahy některých teologů (např. Chenu, Congar, de Lubac) francouzský dominikán Garrigou-Lagrange, vůdčí postava profesorského sboru Angelika. Ten se také stal vedoucím Wojtylowy disertační práce o pojetí víry v díle sv. Jana od Kříže, kterou v červnu 1948 úspěšně obhájil.
V létě 1948 se Wojtyla vrátil do své vlasti, ve které rychlými kroky postupovala stalinizace. Stát postupně zostřoval útoky proti církvi a snahu o její podmanění. Ztělesněním odporu církve proti těmto snahám se na dlouhou dobu stal Stefan Wyszynski, který se v listopadu 1948 stal polským primasem. Wojtyla zahájil svoji službu v duchovní správě v úřadu kaplana v Niegowici, malé vesnici na úpatí Karpat, asi 25 kilometrů východně od Krakova. Po krátké době, v březnu 1949, byl povolán do farnosti sv. Floriána v Krakově, kde se scházeli katoličtí intelektuálové. Zapojil se do intenzivní pastorační práce, především mezi studenty Jagellonské univerzity. Prostřednictvím studia spisů olomouckého rodáka augustiniána Pia Parsche seznamoval studenty s liturgickým hnutím a jako jeden z prvních v krakovské arcidiecézi zahájil pastorační program přípravy na manželství.
Během roku 1951 postupně vzniklo užší společenství, které se s Wojtylou pravidelně scházelo nejen k modlitbě, studiu a rozhovorům, ale začalo podnikat turistické výpravy, lyžařské a kajakářské výlety. Toto společenství se rozrůstalo a pokračovalo v pravidelných kontaktech s Wojtylou, kterému důvěrně říkali "wujku" (tj. strýčku), i v době, kdy se na žádost arcibiskupa Baziaka, který nastoupil po zesnulém Sapiehovi, připravoval na akademickou činnost a psal svoji habilitační práci o možnosti vybudování křesťanské etiky na základě filozofického systému Maxe Schelera, k čemuž dostal v září 1951 dvouletou studijní dovolenou. Svoji akademickou dráhu začal v říjnu 1953 na teologické fakultě Jagellonské univerzity, kde se habilitoval a zahájil přednášky o katolické sociální etice. Když univerzitu režim začátkem roku 1954 uzavřel, pokračoval ve výuce na teologické škole, která byla zřízena pro seminaristy. V říjnu 1954 byl jmenován docentem filozofické etiky na filozofické fakultě Katolické univerzity v Lublinu, kterou polský komunistický režim všemožně omezoval, ale její existenci toleroval. Koncem roku 1956 se stal vedoucím katedry etiky.
S pastorační prací Wojtyla nepřestal ani v době, kdy působil jako vysokoškolský učitel. Za zmínku stojí také pravidelné lyžařské a kajakářské výlety, kterých se jako náruživý sportovec každoročně zúčastnil, údajně až do roku 1978. Jízdu na kajaku často využíval pro duchovní rozhovory a převrácený kajak posloužil jako provizorní oltář pro slavení mše, přičemž dvě pádla spojená řemínkem tvořila oltářní kříž. Na jednom z takových výletů jej v létě roku 1958 zastihlo předvolání ke kardinálu Wyszynskému do Varšavy. Od něj se dozvěděl, že jej papež Pius XII. jmenoval pomocným biskupem v Krakově. Podle svědectví pamětníků se poté, co záležitost probral ještě s krakovským arcibiskupem Baziakem, vrátil ke svým přátelům. Ti byli jmenováním velmi překvapeni a ptali se, jak mu mají od nynějška říkat. Uklidnil je slovy: "Nebojte se, Wujk zůstane Wujkem." Tak se Wojtyla stal ve 38 letech nejmladším biskupem v Polsku.
Nejvýznamnější událostí církve v době jeho biskupské služby byl Druhý vatikánský koncil, svolaný papežem Janem XXIII. v lednu 1959. Koncil proběhl ve čtyřech jednacích obdobích v letech 1962 - 1965. Wojtyla se od počátku zapojil do přípravy koncilu a jeho aktivita během koncilních zasedání vzrůstala také v s souvislosti s tím, jak rostla jeho vážnost a postavení v rámci polského episkopátu. Na koncil přišel jako neznámý kapitulní vikář, závěru koncilu se účastnil již jako respektovaný krakovský arcibiskup. Koncil byl pro mladého biskupa nejenom hlubokým zážitkem univerzality církve, ale i významným podnětem pro jeho myšlení a pastorační práci. Wojtyla se zvlášť podílel na přípravě dvou dokumentů, které jsou považovány za hlavní dílo koncilu, na deklaraci o náboženské svobodě Dignitatis humanae a na pastorální konstituci o církvi v dnešním světě Gaudium et spes. Naopak některé jeho návrhy, vycházející z hluboké mariánské úcty, přijaty nebyly. Nejprve spolu s dalšími biskupy prosazoval vypracování samostatného dokumentu věnovaného Marii, po rozhodnutí koncilu začlenit kapitolu o Marii do konstituce o církvi, prosazoval, aby tato kapitola nebyla poslední, ale aby byla zařazena hned jako druhá po kapitole o tajemství církve. Po návratu z koncilu usiloval ve své arcidiecézi o uvedení závěrů koncilu do života církve. K tomu účelu koncem roku 1970 vydal průvodce koncilními dokumenty s názvem Zdroje obnovy a po roce příprav zahájil v létě 1972 krakovskou synodu, jejíž jednání probíhalo až do roku 1979.
Ještě před zahájením koncilu, v červnu 1962, zemřel krakovský arcibiskup Baziak. O měsíc později byl Wojtyla metropolitní kapitulou zvolen kapitulním vikářem, dočasným správcem arcibiskupství. Toto provizórium nakonec trvalo 18 měsíců, neboť jednání mezi kardinálem Wyszynskym a státními úřady o novém arcibiskupovi dlouho nevedla k uspokojivému výsledku. Státní moc odmítala kandidáty, které jim kardinál předkládal. Teprve sedmý nebo osmý návrh, Karol Wojtyla, byl přijatelný. Autoři s oblibou poukazují na tento paradox, kdy komunistická moc pomohla v církevní kariéře muži, o jehož loajalitě byla přesvědčena, který se však brzy stal nepřítelem číslo jedna. Rovněž úřadům nevyšel plán, postavit proti kardinálu Wyszynskému, symbolu odporu polské církve, umírněného Wojtylu. Přestože se jednalo o dvě zcela rozdílné osobnosti, Wojtyla si polského primase vždy velmi vážil, což opakovaně prokázal. V září 1967 se nejprve odmítl setkat s francouzským prezidentem Charlesem de Gaullem, který navštívil Polsko, neboť to nebylo umožněno kardinálu Wyszynském. Vzápětí neodcestoval na zasedání prvního synodu biskupů v Římě, protože komunistický stát nepovolil Wyszynskému opustit zemi. Výrazem vděčnosti bylo také jejich srdečné objetí během inaugurační mše po zvolení papežem v roce 1978.
Na koncilu si mladý Wojtyla získal sympatie řady biskupů i samotného papeže Pavla VI. Pravidelně se účastnil jednání biskupských synod, nového poradního orgánu papeže, ve kterém došla konkrétního vyjádření koncilem znovuobjevená idea biskupské kolegiality. Pavel VI. jej také přizval ke spolupráci na přípravě dokumentu o problematice regulace porodnosti. Wojtyla se manželskou sexualitou zabýval již v minulosti. V roce 1960 vydal knihu Láska a zodpovědnost, ve které se, na svojí dobu nezvykle otevřeně a pozitivně, vyjadřoval o lidské sexualitě. Vnímal krizi rodiny a její ohrožení ze strany komunistické moci, a proto se intenzivně věnoval předmanželské přípravě snoubenců. Do této práce zapojil řadu laiků. Z těchto programů v roce 1969 vzniknul arcidiecézní Institut studií o rodině, který byl později začleněn do univerzity. Jeho pastorační práce vycházela z tradičního učení církve, o kterém se na koncilu i během přípravy papežského dokumentu bouřlivě diskutovalo. Encyklika Pavla VI. Humanae vitae, vydaná v červenci roku 1968, nakonec odmítla tzv. umělé metody regulace porodnosti a zopakovala, "že každý manželský styk musí zůstat otevřený k sdělování života." Tento výsledek zklamal očekávání řady katolíků a znamenal jednu z těžkých krizí v pokoncilním období ve vztahu k učitelskému úřadu církve. Wojtyla tuto encykliku opakovaně obhajoval, v úřadu papeže např. v katechezích během generálních audiencí v roce 1984.
Polští katolíci žili přípravou na oslavy tisíciletého výročí christianizace Polska, které připadlo na rok 1966. V závěru koncilu polský episkopát písemně pozval na tyto oslavy biskupské sbory z jiných zemí. Velkou pozornost vzbudil dopis německým biskupům. Po vylíčení utrpení svého národa pod německou vládou a konstatováním, že i Němci často díky Polákům trpěli následovala výzva: "Odpouštíme vám a prosíme vás o odpuštění." Tuto snahu o usmíření okamžitě využila komunistická propaganda proti hierarchii jako důkaz znevažování utrpění polského národa v době války. Ostatně v té době již režim s nelibostí sleduje vzrůstající popularitu krakovského arcibiskupa a jeho aktivity. Wojtyla nevěnoval příliš pozornosti politickému vyjednávání s vysokými představiteli režimu, nýbrž se snažil prosazovat zájmy církve na místní úrovni. Jedním z mnoha příkladů a určitým symbolem boje se stání mocí je jeho úsilí o vybudování kostela v Nowé Hutě, vzorném panelovém dělnickém městečku bez kostela, které vybudovali komunisté na předměstí Krakova. Deset let trvalo vyjednávání s úřady a téměř dalších deset let samotná stavba, na které se podíleli dobrovolníci z celého Polska a Evropy. V květnu 1977 nový kostel Wojtyla slavnostně vysvětil.
V jeho vystupování v roli krakovského arcibiskupa můžeme najít mnohé z toho, čím později jako papež udivoval celý svět. Jeho pravidelný denní režim, obdivuhodné pracovní nasazení, neformální vystupování a srdečný kontakt s lidmi, ale i pravidelná dovolená spojená se sportem. Od poloviny 60. let, ovlivněn koncilním zážitkem univerzality církve, začíná podnikat zahraniční cesty. Vydává se do Svaté země, nedlouho před historickou návštěvou Pavla VI., zřejmě první cestou papeže mimo Evropu. Dále navštěvuje ekumenickou komunitu v Taizé, podniká cestu do Asie a Austrálie, později i do Severní Ameriky. V době, kdy komunistická propaganda podporuje antisemitské postoje, mluví krakovský arcibiskup o potřebě smíření mezi křesťany a židy. V roce 1969 navštívil v Krakově synagogu a oblečený v černé sutaně a s kipou, židovskou tradiční pokrývkou hlavy, se spolu s věřícími modlil.
Polský papež
Po velmi krátkém pontifikátu Jana Pavla I. se zrodilo překvapení, když po téměř půltisíciletí nebyl papežem zvolen Ital, nýbrž Polák, krakovský kardinál Karol Wojtyla, který přijal jméno Jan Pavel II. Ve svých 58 letech byl také jedním z nejmladších zvolených papežů za posledních 200 let. Volba vzbudila velkou nelibost u představitelů moci v celém východním bloku, kteří si již o loajalitě nového papeže nedělali žádné iluze. Tyto obavy brzy potvrdil svými projevy, např. první encyklikou Redemptor hominis, ve které se píše o důležitosti lidské svobody a lidských práv. Jednou z největších zásluh Jana Pavla II. je jeho aktivní účast na postupném rozpadu komunistického východního bloku.
Svým osobním charismatem a neokázalým vystupováním si brzy získal sympatie mnoha lidí. Ať už svými zahraničními cestami nebo pravidelnými generálními audiencemi ve Vatikánu se snažil být v bezprostředním kontaktu nejen s církevními představiteli, ale i obyčejnými lidmi. Během svého pontifikátu dokázal, že jej za svého duchovního otce považovalo mnoho lidí ze všech kontinentů. V pokoncilní polarizované církvi to však neměl jednoduché. Napětí mezi těmi, kteří požadují, aby církev pružněji reagovala na změny ve společnosti a hledala nové formy svého působení a těmi, kteří naopak v neměnnosti církve vidí záruku stability, lze sledovat v podstatě od jejího počátku. V období po Druhém vatikánském koncilu se toto napětí stalo obzvlášť zřejmé. Někteří tento koncil považují za závan svěžího vzduchu do církve a východisko pro další potřebné reformy, jiní naopak konci považují za příčinu většiny problémů, ne-li přímo za historický omyl nebo církvi nepřátelské spiknutí. Nový papež zdědil po svém předchůdci, Pavlu VI., celou řadu problémů, vyplývajících ze sporů ohledně výkladu a realizace koncilu. Za všechny zmiňme diskusi o latinskoamerické teologii osvobození, která pro svoji blízkost s marxismem byla těžko přijatelná pro papeže z komunistické země, a konflikt s arcibiskupem Marcelem Lefebvrem, který veřejně odmítal přijmout závěry Druhého vatikánského koncilu, zvlášť pastorální konstituci o církvi v dnešním světě a deklaraci o náboženské svobodě, tedy dokumenty, na jejichž vzniku se Jan Pavel II. aktivně podílel. Zatímco spor o teologii osvobození se po několika zásazích proti jejím představitelům částečně podařilo zklidnit, spor s Lefebvrem a jeho přívrženci nakonec dospěl ke schizmatu, ačkoliv se jim papež a kuriální úřady snažili v některých bodech vyjít vstříc. V těchto sporech stejně jako v dalších teologických otázkách měl na Jana Pavla II. velký vliv německý teolog, kardinál Josef Ratzinger, který od konce roku 1981 stál v čele Kongregace pro nauku víry.
Z řady témat, kterým se Jan Pavel II. ve svých mnoha textech věnoval, je třeba zmínit jeho úsilí o mír a smíření stejně jako odmítání války a násilí. To bylo hlavní výzvou celé řady jeho zahraničních cest, např. návštěva Irska (1979), Velké Británie a Argentiny v době války o Falklandské ostrovy (1982). Vatikánská diplomacie pod jeho vedením usilovala o zprostředkovatelskou roli a zajištění míru v případě řady konfliktů, např. Svaté zemi, ve střední Africe, na Balkáně i v Iráku. Zvlášť naléhavě vystupoval také na obranu rodiny a lidského života, narozeného i nenarozeného. Křesťané mají být poslové naděje pro všechny, mají prosazovat "kulturu života" a bránit jej od jeho počátku až do jeho přirozeného konce, mají obhajovat důstojnost a práva všech, mužů, žen i dětí. Patřil k jednoznačným odpůrcům potratu, euthanasie a antikoncepce, které považoval za symptomy "kultury smrti".
Pontifikát Jana Pavla II. byl výrazně prostoupen hlubokou mariánskou zbožností. Ta byla ještě více posílena poté, co přežil útok tureckého atentátníka Ali Agcy, který na papeže několikrát vystřelil na Svatopetrském náměstí 13. května 1981. Dodnes nebyl uspokojivě vysvětlen motiv jeho činu ani předloženy jednoznačné důkazy o tom, že jednal podle pokynů komunistických tajných služeb. Každopádně díky skutečnosti, že se atentát odehrál ve výroční den církví uznaného zjevení P. Marie třem dětem ve Fatimě, považoval papež za jisté, že "to byla její mateřská ruka, která vedla směr střely a tak umožnila papeži, který bojoval se smrtí, aby se zastavil na prahu smrti." Hned následujícího roku Fatimu navštívil, aby vyjádřil svoji vděčnost za záchranu života, později nechal vyoperovanou kulku vsadit do koruny sochy P. Marie ve Fatimě. Při svých zahraničních cestách nevynechal příležitost navštívit místní mariánská poutní místa a mnohé jeho dokumenty obsahují prosbu směřovanou k Marii.
Jeho úsilí o mír a smíření mezi lidmi bylo zřejmě hlavním motivem jeho snah o překonání rozporů minulosti, které komplikují ekumenické a mezináboženské vztahy. Jan Pavel II. pronesl celou řadu vstřícných prohlášení a omluv, vyšel druhým vstříc až tam, kam dosud žádný papež nevkročil (protestantský kotel, synagoga, mešita). Leckdy však scházelo pokračování v teologické reflexi a hlavě její uvedení do života a učení církve. Vznikaly komise a týmy specialistů, které připravily odborné materiály, avšak výsledky této práce mnohdy zůstaly omezeny na skupinu odborníků. Stále častěji bylo možné najít kontrast mezi projevy vstřícnosti a výsledky teologického dialogu odborníků na jedné straně a řadou dalších papežských a vatikánských dokumentů a hlavně převládající mentalitou v církvi na straně druhé. Je otázkou, nakolik je to důsledek papežových aktivit nebo je to způsobeno tím, že jeho výzvy nebyly pochopeny nebo vyslyšeny. Velmi inspirativní je např. jeho encyklika o ekumenickém úsilí z roku 1995. Jan Pavel II. v ní mimo jiné vyzval k hledání způsobu, jak vykonávat papežský primát, který "by nezpochybnil to, co je pro toto poslání zásadní, byl by však otevřený nové situaci". Tato výzva byla vnímána v rozporu se způsobem, jakým papež a římská kurie zasahovaly do problémů místních církví i některých řádů. Za zmínku stojí také skutečnost, že za jeho pontifikátu došlo k zpřístupnění tajných archivů inkvizice. O jejím znovuobnovení však mluvili ti, kteří kritizovali administrativní opatření vůči některým teologům ze strany Kongregace pro nauku víry.
Jedním z vrcholů pontifikátu Jana Pavla II. byla příprava církve na vstup do nového tisíciletí a slavení Velkého jubilea v roce 2000. Toto jubileum bylo spojeno s velkými očekáváními, jak je zřejmé především z apoštolského listu Tertio millennio adveniente z roku 1994. V něm papež mimo jiné požadoval, aby církev s jasnějším vědomím na sebe vzala hřích svých synů v minulosti. To také vyjádřil první postní neděli jubilejního roku, 12. března 2000, kající bohoslužbou, při které spolu s kardinály z jednotlivých kongregací přednesl sedm proseb za odpuštění a celý obřad byl zakončen zvoláním: "Nikdy více!". Událost doprovodilo vydání dokumentu Mezinárodní teologické komise s názvem Paměť a smíření: církev a viny minulosti. Přestože někteří komentátoři považovali tyto události za počátek nové epochy církevních dějin, ozvaly se pochybnosti a obavy věřících, zda tím nedošlo k příliš velkému zpochybnění autority církve. Také v tomto případě zřejmě nebyla papežova slova v celé církvi přijata s tou důležitostí a naléhavostí, kterou jim on sám přikládal.
S jistým zjednodušením je možné konstatovat, jak nemocný papež symbolizoval situaci církve a odkazu jeho pontifikátu v novém tisíciletí. Přes opakované výzvy k misijnímu působení a nové evangelizaci i nadále postupuje v tradičně křesťanských zemích sekularizace. Děje se tak na Západě i na Východě, kde nová politická situace přinesla nejen svobodu, ale i řadu negativních jevů. Přes hlásání dodržování věrnosti a zdrženlivosti jako jediného léku proti pohlavním nemocem, se v některých oblastech Afriky hovoří o vymírání celých generací v důsledku nakažení virem HIV. Přes neustálé výzvy k míru pokračují na mnoha místech světa války. Nových rozměrů dosáhl globální terorismus a boj proti němu, díky čemuž se zdá, jakoby se celý svět ocitl v permanentním válečném stavu. Navzdory mnohým prohlášením a vstřícným setkáním se vztahy s křesťanskými církvemi a nekřesťanskými náboženstvími výrazně nezlepšily. Staré kontroverze se vyjasňují velmi pomalu a objevuje se řada nových problémů, především v etické oblasti. Papežova slova, pronesená během jeho návštěvy v Kazachstánu krátce po útoku na Světové obchodní centrum, mají stále svoji naléhavost: "Náboženství nesmí posloužit jako záminka ke konfliktu." Také vnitrocírkevní dialog mnohdy ztroskotává, církev je polarizovaná na různé názorové skupiny a hnutí, kterým mnohdy více leží na srdci prosazení jejich zájmů než úsilí o jednotu a dobro celé církve. (v Universum nezveřejněno – pozn. MV)
Papežova smrt zarmoutila mnoho lidí na celém světě. Zemřela nejenom náboženská autorita zhruba miliardy římských katolíků, ale především člověk s neobyčejným charismatem a obdivuhodným nasazením pro dobro církve i celé lidské společnosti. Na jeho velikosti neubírá nic ani skutečnost, že zřejmě někdy jeho výzvy nebyly vyslyšeny nebo pochopeny a pravděpodobně i některé jeho názory a očekávání nebyly zcela správné, vždyť svět i církve se za jeho života výrazně změnily. Jeho dílo by se nemělo stát jen předmětem obdivu, nýbrž prostřednictvím kritického rozboru a pečlivého studia výzvou k úsilí o pochopení situace a potřeb dnešní církve a společnosti.
Papež a česká církev
Jen ve stručnosti je třeba zmínit papežův význam pro českou církev. Do povědomí českých věřících, ale i příslušníků tajné policie, se poprvé výrazněji zapsal svoji krátkou řečí nad rakví kardinála Štěpána Trochty v dubnu 1974, kdy promluvil i přes přísný zákaz státních orgánů a nazval jej mučedníkem. Volba papežem byla přijata s optimismem a stala se jedním z impulsů k oživení náboženského života v 80. letech. Také státní bezpečnost výrazně zvýšila svoji aktivitu a propagandistickou kampaň, zvlášť když se množily otevřené dopisy posílané papeži s informacemi o porušování náboženské svobody a lidských práv. Papež kromě obecných výzev upozorňoval i na konkrétní případy, např. v říjnu 1979 ve svém projevu zmínil pražský proces s představiteli Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Také díky jeho vlivu se pražský arcibiskup, kardinál Tomášek, začal více zasazovat o dodržování náboženské svobody a veřejně kritizovat komunistický režim a kolaborující kněží. Impulsem bylo prohlášení vatikánské kongregace "o určitých sdružení a hnutích zakázaných kléru" z března 1982, které bylo výslovně vztaženo i na prorežimní sdružení katolického duchovenstva Pacem in terris.
Po roce 1989 navštívil jako první papež Českou republiku a učinil tak hned třikrát. Všechny tři jeho návštěvy provázely výzvy k usmíření historických křivd mezi křesťany. První návštěva v dubnu 1990 byla chápána především jako oslava nově získané svobody. Nejlépe to vyjádřila slova prezidenta Václava Havla při uvítacím projevu na letišti: "Nevím, zda vím, co je to zázrak. Přesto se odvažuji říct, že jsem v tomto okamžiku účastníkem zázraku: člověk, který byl ještě před šesti měsíci zatýkán jako nepřítel svého státu, vítá dnes jako jeho prezident prvního papeže v dějinách katolické církve, který stanul na půdě, kde tento stát leží" Papežova návštěva dala podnět ke vzniku Komise pro studium problematiky, spojené s osobností, životem a dílem Mistra Jana Husa při České biskupské konferenci, která navázala na práci teologů, historiků a filozofů z doby před listopadem 1989. Návštěva vyvolala také negativní reakce. Někteří nekatoličtí představitelé upozorňovali na skutečnost, že se katolíci chovají tak, jako by katolická církev byla jedinou církví v zemi. Také ve společnosti se v souvislosti s návštěvou papeže začaly opět ozývat antiklerikální tóny, které později zesílily.
Druhá návštěva v květnu 1995 byla spojena s krizí ve vztazích mezi římskokatolickou církví a nekatolickými církvemi, související se svatořečením Jana Sarkandera, jehož působení je spjato s obdobím násilné rekatolizace českých zemí. Díky této kontroverzi návštěva iniciovala vznik další ekumenické komise odborníků, tentokrát pro studium českých náboženských dějin v 16. – 18.století. Během své třetí návštěvy v dubnu 1997 se papež zúčastnil ekumenické bohoslužby v katedrále sv. Víta v Praze, při které ocenil práci obou komisí, které svými předchozími návštěvami buď přímo a nebo nepřímo inicioval.
Práce první komise byla slavnostně zakončena mezinárodním sympoziem o Janu Husovi v prosinci 1999, v předvečer Velkého jubilea. V projevu na sympoziu papež vyjádřil "hlubokou lítost nad krutou smrtí, na kterou byl Jan Hus vydán a nad následnou ranou, která se tím tímto způsobem rozevřela v myslích a srdcích českých lidí a stala se zdrojem konfliktu a rozdělení." Ovšem i zde je na místě otázka nakolik toto prohlášení a výsledky práce komise přispěly ke skutečné změně mentality v české církvi nebo jen zůstaly omezeny na okruh odborníků.
(poslední kapitola nebyla z prostorových důvodů v Universu zveřejněna – pozn. MV)
Vybraná životní data Jana Pavla II.1920, 18. května - narodil se ve Wadowicích
1938 - 1939 - studium polské filologie na Jagellonské univerzitě v Krakově
1940 - 1944 - dělníkem v chemické továrně
1942 - 1946 - studium filozofie a teologie v podzemním semináři, po válce na univerzitě
1946, 1. listopadu - vysvěcen na kněze
1946 - 1948 - studium v Římě
1948 - 1951 - v duchovní správě
1951 - 1953 - studijní dovolená
1953 - 1958 - vyučuje etiku na Jagellonské univerzitě a poté na Katolické univerzitě v Lublinu
1958 - 1963 - pomocným biskupem krakovským
1964 - 1978 - krakovským arcibiskupem
1967 - jmenován kardinálem
1978, 16. října - zvolen papežem
1981, 13. května - na náměstí před bazilikou sv. Petra postřelen
2005, 2. dubna - zemřel
Encykliky Jana Pavla II.
Ecclesia de Eucharistia o eucharistii a jejím vztahu k církvi (17. 4. 2003)
Fides et Ratio o vztazích mezi vírou a rozumem (14. 9. 1998)
Ut Unum Sint o ekumenickém úsilí (25. 5. 1995)
Evangelium Vitae o životě, který je nedotknutelné dobro (25. 3. 1995)
Veritatis Splendor o základech morálního učení církve (6. 8. 1993)
Centesimus Annus ke 100. výročí Rerum novarum (1. 5. 1991)
Redemptoris Missio o stálé platnosti misijního poslání (7. 12. 1990)
Sollicitudo Rei Socialis o starosti církve o sociální otázky (30. 12. 1987)
Redemptoris Mater o blahoslavené Panně Marii v životě putující církve (25. 3. 1987)
Dominum et Vivificantem o Duchu svatém v životě církve a světa (18. 5. 1986)
Slavorum Apostoli na památku evangelizačního díla sv. Cyrila a Metoděje (2. 6. 1985)
Laborem Exercens o lidské práci (14. 9. 1981)
Dives in Misericordia o Božím milosrdenství (30. 11. 1980)
Redemptor Hominis o Vykupiteli světa (4. 3. 1979)
Použitá literatura:
Jan Pavel II. Kronika neobyčejného života. Praha 2000.
Jan Pavel II.: Dar a tajemství. K padesátému výročí mého kněžství. Praha 1997.
Jan Pavel II.: Překročit práh naděje. Praha 1995.
Szulc, Tad: Jan Pavel II. Životopis. Praha 1995.
Walsh, Michael: Jan Pavel II. Životopis. Brno 1995.
Weigel, George: Svědek naděje. Životopis papeže Jana Pavla II. Praha 2000.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)