Po zvolení kardinála Ratzingera novým papežem jsem navázal na předchozí příspěvek a přidal jsem svůj komentář. Je pro mne zajímavé si ho číst téměř šest let poté.
Pro zajímavost doplňuji, že v září 2005 bylo prolomeno přísné tajemství a v médiích (např. zpráva v CNS) se objevila čísla o hlasech, které dostaly jednotliví kandidáti při volbě papeže (tzv. konkláve): Při účasti 115 volitelů byla potřebná dvoutřetinová většina 77 hlasů. Při první volbě večer 18.4.2005 dostal Ratzinger 47 hlasů, Bergoglio 10 (ostatní méně, např. milánský Martini 9 hlasů). Při druhé volbě ráno 19.4.2005 Ratzinger 65, Bergoglio 39. Při třetí volbě (dopoledne) Ratzinger 72, Bergoglio 40. Při čtvrté volbě (odpoledne) již Ratzinger získal potřebný počet hlasů 84, Bergoglio 26. Komentátoři spekulovali nad tím, že poměrně málo známý argentinský kardinál Bergoglio měl shromáždit hlasy odpůrců kardinála Ratzingera.
Dne 16. dubna 2011 uplyne 84 let od narození současného papeže Benedikta XVI. Je tak jedním z nejstarších úřadujících papežů (i když řada papežů se dožila více než 80 let). Staršími papeži za poslední tři staletí byli Lev XIII. (zemřel v roce 1903 ve věku 93 let), Klement XII. (1740, 88), Pius IX. (1878, 86), Jan Pavel II. (2005, 85).
Seznam kardinálů s právem volit papeže (tj. do 80. roku věku).
Seznam kardinálů bez volebního práva (tj. nad 80 let).
Od Jana Pavla II. k Benediktu XVI.
(článek z časopisu Getsemany, č. 161, květen 2005)
Velkolepý pohřeb, který se díky médiím stal jednou z nejsledovanějších událostí v dějinách, ukončil dlouhý pontifikát papeže Jana Pavla II. Světová média přinášela zprávy z Vatikánu, rozmanité komentáře a hodnocení zesnulého papeže. Ani sekulární Česká republika nebyla výjimkou. S údivem jsme mohli zjišťovat, kolik měl Jan Pavel II. najednou obdivovatelů. Ke kuriozitám patřil např. bulvární Blesk, který se na titulní straně s papežem loučil slovy "Sbohem, Otče..." Papežův pohřeb, na němž se sešli i politici, kteří mezi sebou nemají příliš dobré vztahy, zapůsobil na mnohé. Nedomnívám se však, že by se jednalo o "největší světové referendum plně schvalující celoživotní úsilí velikého papeže" (Jan Graubner v Katolickém týdeníku). Stejně tak si nemyslím, že by velká sledovanost vatikánských událostí nebo zvýšený zájem o literaturu v církevních knihkupectvích znamenaly nějaký zásadní zvrat ve vývoji religiozity, resp. sympatií k římskokatolické církvi.
Jan Pavel II. bezpochyby patří k nejvýznamnějším osobnostem 20. století. Jeho 26tiletý pontifikát, druhý nejdelší v historii, bývá hodnocen různě. Nejméně je zpochybňován jeho podíl na posílení sebevědomí místních církví v zemích tzv. východního bloku a jeho snahy o mírové řešení konfliktů (např. Irsko, Irák). Naopak jeho omluvy za provinění katolíků v minulosti, jeho aktivity na poli ekumenického a mezináboženského dialogu (setkání v Assisi, návštěva mešity a synagogy) nebo jeho pojetí římského centralismu, mariánské zbožnosti a postoje k různým otázkám (např. povinný celibát kněží, antikoncepce, svěcení žen) jsou předmětem diskusí. Pro někoho byl příliš konzervativní, pro jiné naopak příliš liberální. Tato označení jsou schématická a zřejmě jsou více důsledkem existující polarizace v církvi, římskou kurii nevyjímaje, než rozporuplností samotného papeže. Ostatně jeho postoje, stejně jako každého z nás, byly ovlivněny původem, výchovou i vzděláním. Napětí mezi těmi, kteří požadují, aby církev pružněji reagovala na změny ve společnosti a hledala nové formy svého působení, a těmi, kteří naopak v neměnnosti církve vidí záruku stability, lze sledovat v podstatě od jejího počátku. V období po II. vatikánském koncilu je však tato napětí obzvlášť zřejmé. Někteří jej považují za závan svěžího vzduchu do církve a východisko pro potřebné reformy, jiní naopak za příčinu většiny problémů, ne-li přímo za historický omyl nebo církvi nepřátelské zednářské spiknutí. Když si navíc uvědomíme, že církev tvoří lidé nejenom z Evropy, ale i z ostatních kontinentů, tak se mi zdá téměř nemožné, být náboženskou autoritou bezezbytku všem. Přesto však Jan Pavel II. svým charismatickým vystupováním i cestovatelskou vášní dokázal, že jej za svého duchovního otce považovali lidé na všech kontinentech.
Právě na pozadí výše zmíněné polarizace je možné vidět obavy z jakékoliv změny v církvi. Každý zásadní krok, ať už v pokračování reforem iniciovaných koncilem nebo návrat zpět směrem k církvi 19. století, by zřejmě vyvolal skutečné rozdělení církve nebo oddělení některých skupin. Proto snad ani není možné vyčítat Janu Pavlovi II., že žádné zásadní historické rozhodnutí neučinil. Učinil řadu významných prohlášení a gest, které však významnou změnu v postoji církve nepřinesly. Např. si uvědomoval význam jednoty křesťanů a snažil se ji podporovat, avšak konkrétní kroky Vatikánu k jejímu uskutečnění jsou zatím v nedohlednu, navíc řada katolíků stále považuje ekumenismus za něco nadstandardního nebo dokonce podezřelého. Každopádně jeho dlouhý pontifikát bude třeba důkladně studovat, v kontextu vývoje společnosti i celé církve, abychom mohli zhodnotit různé motivy jeho rozhodnutí a posoudit, nakolik byly pro církev prospěšné nebo naopak. Požadavek na rychlé svatořečení mi připadá jako snaha se tomuto kritickému rozboru vyhnout. Domnívám se, že např. snaha o větší centralizaci na úkor pravomocí místní církve nebo úzkostlivé lpění na středověkém požadavku povinného celibátu kněží, církvi neprospívají.
Zdá se, že rychlá volba nového papeže a očekávání jeho prvních kroků brzo zastínilo diskuse o odkazu Jana Pavla II. Velmi krátké konkláve mnohé překvapilo, neboť se předpokládalo, že mezi kardinály není jednoznačný kandidát a zdálo se, že favorizovaný Ratzinger má kromě příznivců i řadu odpůrců. Nakonec svoji roli sehrála zmiňovaná obava ze změny a zřejmě i starost, že dlouhé konkláve by mnozí pokládali za důkaz rozdělení kardinálského kolegia. Byl zvolen kardinál, který 23 let vedl nejmocnější vatikánskou kongregaci, pokračovatelku dřívější inkvizice, měl velký vliv na řadu rozhodnutí Jana Pavla II. a v posledních letech to byl zřejmě on, jenž určoval směřování kurie (od roku 2002 byl děkanem kardinálského kolegia). Upozornil na sebe i svými vystoupeními po smrti papeže. Podle věku (78 let) se jedná o "přechodného papeže", jaký bývá volen po dlouhých pontifikátech. Benedikt XVI. je nejstarší zvolený papež od pontifikátu Klementa XII. (1730-1740). Avšak i takový papež se může stát výraznou postavou, jak ukázal Lev XIII. (zvolen v 68, byl papežem 25 let a dožil se 93 let) a hlavně Jan XXIII. (zvolen v 77, svolal koncil). I když přirovnání k Janu XXIII. moc nesedí, neboť jeho odvážné podněty vycházely z pastorační praxe, zatímco nový papež je prototyp mocného kuriálního kardinála.
Volba kardinála Ratzingera vzbudila řadu emocí. Není divu, vždyť jeho názory vyvolávaly diskuse již v minulosti. Na jedné straně jsem pozoroval radost, že tento papež napraví údajné pokoncilní omyly církve, na druhé straně bylo zřejmé zklamání těch, kteří od nového papeže očekávali reformy a pokrok v ekumenickém dialogu. Já jsem mezi kardinály neměl žádného výrazného favorita a navíc jsem byl skeptický k nereálným očekáváním případných výrazných změn v postojích římské kurie. Osobně bych upřednostňoval někoho z pastorační praxe mimo kurii. Někoho, kdo bys moudrostí dovedl rozeznávat "znamení doby" a vnímat potřeby skutečných lidí, ať už v církvi nebo mimo ni, podle programu vyjádřeného na začátku pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes: "Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdcích odezvu." K nezbytné výbavě papeže by měla patřit také schopnost "zkrotit" kurii a hlavně patřičný odstup od různých nátlakových skupin či lobby (ať už v podobě osobní prelatury nebo církevního hnutí), které mají tendenci nadřazovat své zájmy nad skutečné potřeby církve.
Již delší dobu se angažuji v ekumenickém hnutí a zvolení Ratzingera papežem nepovažuji za výraznou změnu k horšímu. V podstatě mě potěšilo, že nový papež pro mne není velkou neznámou. Významný německý teolog, který se jako teologický poradce kolínského arcibiskupa kardinála Fringse podílel na práci II. vatikánského koncilu, bývá uváděn jako protiklad ke kontroverznímu teologovi a bývalému kolegovi z univerzity v Tübingen H. Küngovi. Na rozdíl od něj však Ratzinger opustil své inspirativní teologické postoje z dob koncilu a ve službách církevní hierarchie zasahoval proti teologům, kteří hledali nové cesty (známý je např. veřejný protest Karla Rahnera proti Ratzingerovi, tehdy mnichovskému arcibiskupovi, který roku 1979 bránil přijetí J. B. Metze na mnichovskou univerzitu). V čele Kongregace pro nauku víry zasahoval, leckdy i mocenskými prostředky, do různých teologických diskusí. Ekumenickou scénu rozbouřila např. deklarace o jedinečnosti a spasitelské univerzalitě Ježíše Krista a církve s názvem Dominus Iesus, která zkalila dojem z různých aktivit v rámci Jubilejního roku 2000. V deklaraci se mimo jiné uvádí: "Církevní společenství, která neuchovala platný episkopát a původní neporušenou podstatu eucharistického tajemství, nejsou církvemi ve vlastním smyslu." (čl. 17).
Bude jistě zajímavé sledovat, jak se bývalý "inkvizitor" zachová v nové roli papeže. Osobně jsem mírný optimista, neboť nepředpokládám, že by se vydal cestou Pavla IV. (1555-1559), který byl zvolen papežem v 79 letech po 20tileté službě v čele inkvizice a jehož pontifikát se do historie zapsal jako příklad krajního centralismu a absolutismu (poprvé zveřejnil seznam zakázaných knih a bojoval proti odlišným názorům, na druhou stranu z Říma vyhnal všechny prostitutky a nemravné církevní hodnostáře). Byl jsem příjemně překvapen, když nový papež ve své programové řeči na závěr konkláve vzal na sebe "jako první úkol neúnavnou práci na obnovení plné a viditelné jednoty všech následovníků Krista" a je si vědom, "že na to nestačí projevy dobrých citů," nýbrž "je zapotřebí konkrétních gest". Za dobrou považuji také skutečnost, že s praktickými důsledky dokumentů jako je Dominus Iesus se bude muset vypořádat jejich autor. Chápu jisté obavy o liturgii, neboť Ratzinger se netajil svými výhradami k pokoncilnímu vývoji liturgické reformy, ale restriktivní liturgické předpisy již kurie vydává několik let.
Diskuse kolem volby nového papeže mě překvapily přeceňováním jeho role v církvi v domnění, že by jeho rozhodnutí mohlo vyřešit rozmanité problémy. Možná je to frustrací některých křesťanů, ať už konzervativního nebo reformního ražení, ze současné situace v církvi nebo jen únavou z předchozího dlouhého pontifikátu a touhou po změně. Může to být i neblahý důsledek centralizace, kdy si římská kurie vyhrazuje všechny důležité pravomoci pro sebe a svévolně zasahuje do dění místních církví po celém světě. Pocit, že obyčejný věřící nemůže podobu církve ovlivnit, vede k přesvědčení, že jakákoliv změna je závislá na postavě papeže. Dějiny však svědčí o tom, že většina změn vyrůstala zdola až se postupně prosadila, třeba i v římské kurii. Na druhou stranu některá rozhodnutí shora ztroskotala na jejich nepřijetí církví. Nemám na mysli vývoj, kdy jedna podoba uniformity nahrazuje druhou, neboť je zřejmé, že v církvi vždy byla určitá pluralita teologických názorů, forem zbožnosti i církevních struktur. Právě jedním z úkolů, resp. služeb, biskupa (včetně římského) by měla být služba této pluralitě, podpora rozmanitých charismat a dohled nato, aby všechna sloužila ku prospěchu místního společenství i celé církve. Uvidíme, jak si v této službě povede Benedikt XVI.
Žádné komentáře:
Okomentovat