Jak byl stržen „Mariánský sloup“ na Staroměstském náměstí

V souvislosti s diskusemi kolem obnovy Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí považuji za zajímavé seznámit se s autobiografickým líčením okolností jeho svržení od hlavního strůjce tohoto aktu Franty Sauera (1882-1947). Je třeba vzít v úvahu, že se jedná o stylizovaný text.
Uvedený úryvek je mnou vybraný a přepsaný materiál, který jsem si před řadou let připravil pro svoji výuku. 

Kamarádi došli až na Staroměstské náměstí, kde bylo shromážděno mnoho lidí, hlavně kolem Husova pomníku. Na pomníku jakýsi muž řečnil.

„Pojďme si ho, Franto, také poslechnout.“

„Ani mě nenapadne. Dnes řeční k lidu kdekdo. Za Rakouska byl někde zalezlý, hrdinou za pecí, bál se jen trochu nahlas promluvit, a dnes mluví, řve od rána do večera. Je nadržen - - - Protiví se mi ti chlapi. Podívej, jak se bije v prsa, to jistě lidu vypravuje, jak bojoval proti Rakousku, a jak život nasazoval pro zlatou svou vlast. Dělá se mi nanic, když poslouchám tyto hrdiny a mafisty. Dal bych mu raději po hubě, ale myslím si: čerta, lid se chce bavit a nadchnout.“

„Máš pravdu, Franto, je to samé žvanění a žádný revoluční čin. Každého lotra z Prahy v rukavičkách vypoklonkovali, jako například toho jenerála Kestřánka! Měli munici i vojsko v ruce, a přece se chlapa – báli.“

„Kdyby ti lidé, jak tu jsou, porazili tenhle sloup hanby, nebylo by to sice pražádné hrdinství, ale alespoň jaksi čin, jistě větší než začmárávání německých firem,“ řekl Habán, prohlížeje si znalecky lid.

„Myslíš, Franto, ten Mariánský sloup?“

„Copak je tu jiný? Nebo myslíš, že ten od elektriky je sloup hanby?“

„To je těžká věc, na vrcholku je panenka Maria, a ta přece uznáš sám, že ta za nic nemůže.“

„Přece jsi snad slyšel, že byl ten sloup postaven na potupu národa.“

„To jsem slyšel dávno od táty, že byl postavenej, když to Prajzi v šestašedesátým vyhráli u Králového Hradce.“

„To ti tatínek neřekl pravdu, Lojzo. Ten sloup byl postaven od panstva po bitvě u Lipan.“

.... (následuje pasáž, kde se Lojza s Frantou dohadují, kdy byl sloup postaven a zda to píše Palacký nebo Tomek, kterého ztotožňují s vinárníkem ze Žižkova)...

„Na tom konečně mnoho nezáleží, všeobecný úsudek lidí je, že byl postaven od nějakých ničemů na potupu národa. Kam přijdeš, všude slyšíš na sloup nadávat, ale aby ho konečně někdo odstranil, to nikoho nenapadne. Co myslíš, Lojzo, neměli bychom ho sundat my?“

„Co ti to, Franto, vlezlo do-do palice za hloupost?“

„Žádná hloupost. Copak jsme už taky jen klepavé báby?“

„Dej pokoj, člověče. Ma-ma-máš starosti vo živobytí a budeš si hrát se-se sloupem.“

„Právě proto, dolů s ním! Za všecka utrpení, dolů s ním! Za strašlivou krvavou světovou válku, dolů s ním! Za všecky slzy matek, dolů s ním! Za všecku tu lidskou bídu, dolů s ním! Za víru zklamanou, dolů s ním! Navzdory všem hlupcům, dolů s ním! Navzdory všem chytrým darebákům, dolů s ním! Navzdory...“

Habán ve svém opravdovém rozhořčení ani nepozoroval, že je obklopen davem lidí. Teď si toho povšiml, a proto náhle ukončil.

Hykeš, který byl překvapen jeho náhlým výbuchem, stál s otevřenými ústy a díval se na rozzlobeného Habána, aniž si davu vůbec všiml.

„Co blábolíte, člověče? Řvete, jako byste neměl všech pět pohromadě,“ řekl jakýsi slušně ošacený pán. Ale Habán již klidně vysvětloval zástupu:

„Jsem toho názoru, že je to škandál, necháváme-li tento sloup hanby v době revoluce klidně stát, bylo by dobře, když je nás zde taková masa, ten sloup odstranit.“

Zástup zahučel:

„Je to pravda, proč ho necháváme stát!“

„Je to národní ostuda.“

„Pojďme, pusťme se do toho!“

Dav chystal se vzíti sloup útokem. Slušně oděný pán, celý rudý v obličeji, šlehl nevraživým pohledem po Habánovi a počal hned řečnit, aby dav upoutal.

„Bratři, nenechte se k žádným unáhleným skutkům vyprovokovat od nikoho! Máte svou českou vládu. Nejzasloužilejší muži, které jste poctili svou důvěrou, zajisté v příhodné době odstraní sloup důstojným způsobem, ačkoliv není ještě historicky prokázáno, kdo vlastně a za jakým účelem tento Mariánský sloup postavil. Národní shromáždění bude však respektovat vůli národa. Musí to však jít zákonitou cestou. Nejsme národ indiánský, jsme kulturní český národ, a proto doufám a věřím, že v tak posvátné době, jako jest naše, v době tak eminentně historické, jistě nebudete svévolným skutkem rušiti klid. Slibte, bratři, že na sloup nikdo nesáhnete.“

Zástup zahučel tedy:

„Slibujem, slibujem!“

Habán klidně vyslechl řečníkovy výklady, jen trochu šelmovsky hrálo mu to v očích, jež zároveň pozorovaly dav. Když se pak dav klidně rozcházel, přistoupil k němu slušně ošacený pán a řekl:

„Měl bych sto chutí dáti vás okamžitě zjistit. Pobuřujete nezodpovědně lid.“

„Koho voni budou zajišťovat, voni jedna - - -“

„Nemluv, Lojzo, do toho,“ přerušil Habán Hykše, „ten pán má vlastně pravdu. Člověk někdy neví, co by mol vyvésti za hloupost. Děkuji vám, pane, že jste mou chybu napravil.“

Hykeš vyvalil na Habána oči, chtěl něco dodat, ale Habán řekl mu pohledem: mlč.

„Jste jistě oba dělníci, těší mě, že svého skutku upřímně litujete. Já jsem profesorem historie a věřte, že by byli zničili málem velmi cennou historickou památku.“

„Jsem šťasten, pane profesore, že jste zavčas přišel a učinil nám přesvědčující výklad, děkuji ještě jednou.“

„Podruhé takovou zbrklost nedělejte.“

„Nikdy již, pane profesore.“

„Má úcta, pánové.“

„Má úcta, pane profesore.“

„Teď jsem z toho janek,“ řekl Hykeš, když profesor odešel.

„Osel jsi, nic víc, co bych, člověče, kušnil zbytečně. Znáš přece pražský lid. Vzplane okamžitě a uhasne ještě dřív. Záleží vždy na tom, jak umíš dobře ‘řečnit‘, a tu uznáš, že vyfintěný pan profesor to dovedl lépe nežli já. Konečně nic není ztraceno. Shodíme to určitě se žižkovskými chlapci. Pak může přijít deset takových profesorů a prohlašovat, že nemá pravdu ani Palacký ani Tomek, čerta bude to platno. Navzdory všem historikům, dolů s tím!“

Franto, já tě ne-nevopustím, třebaže jsem věřící a mrzí mě, že je na-na tom sloupě Pa-Panenka Maria. Za to, že o hladu nosím takové těžké putny, do-dolů s tím!“

„Dobře, Lojzo, budeš mně pomáhat, ale nyní dej pozor na hubu, aby nás nikdo nezaslechl, nebo bysme to měli zkažené a sloup by tady trčel věčně.“

„Budeme po-potřebovat provaz, viď?“

„Nářadí ponech mně na starost, ty obstaráš známé kamarády, zítra ve čtyři hodiny, zde na náměstí.“

„Franto, všecko udělám, a-ale dřív na nic ne-nesáhnu, do-do-dokud mě nepřesvědčíš, že se Panně Marii nic při tom ne-ne-nestane, to-to-to víš, já přece trochu věřím.“

Blázne, co by se jí stalo? Položíme ji vopatrně na zem a ještě na místo, co si lehne, nasypeme hromádku písku, aby byla na měkkém, jsem přece vod fochu, nic se nestane.“

„Konečně nebude škodit, když se předtím pomodlím. Pojď se mnou, Franto, tady do-do-do Tejna.“

„Já se pomodlím třeba s tebou.“

„To nemusíš, ty stejně nevěříš, to není nic platné.“

„To se zeptej mojí matky, modlil jsem se s ní jednou a měl jsem štěstí, proč bych se nemohl pomodlit s tebou?“

„Když chceš, mně je to jedno, pojď.“

Vešli do Týnského chrámu. Hykeš pokřižoval se svěcenou vodou, která jest v kamenné nádrži hned za dveřmi. Kostel byl téměř liduprázdný, jen tu a tam nějaká stará babička nebo nějaký dědeček louskal zbožně růženeček. Bylo to asi v jednu hodinu polední, proto se v kostele nic nedělo. Zamířili k postrannímu oltáři, kde byla soška Panny Marie. Hykeš ihned poklekl a počal se modliti:

„Panenko Maria, milostivá, odpusť nám, že shodíme s mým kamarádem sloup na Staroměstském náměstí, na kterém je tvoje kamenná svatá socha. Věř, není to k hanbě tvé, nechcem tě nikterak uraziti... Viď, Franto, nechceme Panenku Marii urazit,“ obrátil se pak na Habána. Habán řekl pouze: nechceme, a Hykeš pokračoval ve své zvláštní modlitbě: „ten sloup je tam postavený k potupě národa, a aby ho lidé neshodili, dali tam tvoji sochu. Franta je vod fochu a umí sloupy bourat; tak se všemožně přičiní, aby se tobě, ó Královno nebes, nic nestalo... Viď, že dáš pozor, Franto?... Vidíš, Panenko Maria, že Franta slibuje být opatrnej. Kdyby však přece něco se přihodilo, Panenko Maria, prosíme, vodpusť nám to, my tobě ublížiti naprosto nechceme, protože se chceme těšit tvé milosti, amen.“

Hykeš se pokřižoval a vyšel s Habánem z kostela.

„Tak se mi, Franto, zdálo, jako by sama Panenka Maria na tom voltáři kejvala, abysme ji jen položili. Všiml jsi si toho, snad?“ promluvil Hykeš, když byli venku.

„To se ví, že jsem si toho všiml.“

„Jdeme někam na oběd?“

„Půjdeme k Jeřábkovi ne špekbuřt a pak se hned do toho pustíme.“

V krámě uzenáře Jeřábka za stolem pochutnávali si oba kamarádi na tlačence a přitom se radili, jakým způsobem to shození Mariánského sloupu provedou. Habán jest přesvědčen, že plán jeho se úplně zdaří. Půjde do obecního dvora na Žižkově k veliteli hasičů panu Hodanovi, kterého velice dobře zná, ví, že si potrpí na lichotky, představí se mu jako zástupce Národního výboru, řekne, že jej tam posílá Kramář s Klofáčem, aby poskytl vše, co k podniku tomu je třeba. Pan Hodan bude šťasten, že může takovým vlivným veličinám způsobiti nějaké potěšení, dá k dispozici vše i s hasiči.

„Dnes, člověče, můžeme zbourat třeba Prašnou bránu, jen když to bude jménem Národního výboru,“ řekl Habán se smíchem.

„To smrdí, Franto, podvodem.“

„Účel světí prostředky, tak zní staré přísloví.“

„To přísloví je jezovitské.“

„Jen když se nám hodí. Nebuď, blázne, sentimentální. Přímou cestou se nikam nedostaneš a my potřebujeme dlouhého žebříku a ohromně dlouhého provazu, případně heveru. Kdopak ti to půjčí? Stavitel, Marně bys ho hledal po celé Praze s lucernou. Jen žádné strachy, teď půjdeš hned ke kamarádům. Každému řekni, aby držel zobák, jinak je naše věc ztracena. Já půjdu rovnou k Hodanovi. V šest hodin večer přijď k Valdhanzům do vinárny, budu tě tam očekávat.“

...(následuje popis jednání Franty Habána s velitelem žižkovských hasičů Hodanem, ze kterého vybírám část)...

„Neběží o mne, jde o věc politickou. Jsem vyslán k vám z Národního výboru, pochopíte tudíž - -“ nedomluvil, pan Hodan okamžitě jej přerušil, jak slyšel o Národním výboru.

„Prosím, jsem Národnímu výboru k službám. Dávám vám čestné slovo, že nikdo se nic nedozví.“

„Pánové spoléhají na vás, poněvadž jste velice dobře znám jako čestný muž a dobrý vlastenec. Tak se vyslovil o vás Klofáč i Kramář.“

„Znám bratra Klofáče osobně i pana doktora Kramáře, jen prosím vás, řekněte, co si pánové přejí?“ táže se Hodan již s nestrojenou zvědavostí.

„Jde o odstranění Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí a k tomu je třeba různých technických pomůcek, proto jsem vyslán k vám, abyste byl tak laskav a zapůjčil nám je, V případě nějakého poškození hradí to pánové.“

„Výborně, pane Habáne, znamenitě! Odstranit Mariánský sloup jest velký záslužný čin vlastenecký! Toť skvrna, vřed našich českých dějin! Jsem hrd, že mohu také já se činně díla toho zúčastnit. Vyřiďte, prosím, pánům můj srdečný dík, že mne touto důvěrou poctili. Všecko vám dám rád k dispozici - - Zavolám okamžitě Zedníčka, aby vše připravil - -“

„Propánakrále, pane Hodan, něříkejte ani jemu, oč běží, musí to býti v naprosté tajnosti, považte, je zde zaostalé Slovensko, klerikálové. To by byl rámus, a já bych nesměl pánům ani na oči, musíme postupovat opatrně.“

„Rozumím velice dobře! Rozkážu pouze, aby připravili vše, a vy pak poručíte, jinak ani nepípnu.“

Pan Hodan, celý nadšený, že si páni na něj také vzpomněli a že může dělat „revoluci“ se svolením Národního výboru, lítal po dvoře jako šmetrlink, hledaje nadhasiče Zedníčka. Habán počínal si klidně a vážně, takže vzbuzoval úplnou důvěru. Nyní, když je v kanceláři sám, usmívá se ironicky a pokyvuje hlavou, jako by chtěl říci: Tak vida, vida, naše úřednictvo, jak slyší o určité autoritě, je okamžitě na břiše! Kdybys přišel sám, anebo vyslovil přání lidu, žvanil by jistě zrovna tak jako ten profesor historie na Starém rynku. Možná také, že by zavolal policajta, kdož to ví.

...(Habán „z moci svého úřadu“ nařídil Zedníčkovi, aby druhý den přesně ve čtyři přivezl na Staroměstské náměstí potřebné nářadí se 4 – 5 hasiči. Habán o sobě tvrdí, že je ministerským radou a že se za Zedníčka přimluví, aby se dostal „taky někam“. Nakonec mu Zedníček předvedl cvičení hasičů.)...

Že lhal i Zedníčkovi, bylo jednak z jeho zlomyslné povahy, která ráda škádlila dobromyslné a domýšlivé lidi. Pak lhal také v dobrém úmyslu, aby se jim zítra dílo podařilo. Co si jednou Habán vzal do hlavy, to důsledně provedl, i kdyby mu tím byla vzešla osobní nějaká škoda.

Odstraniti Mariánský sloup ze Staroměstského náměstí nepovažoval Habán sice za žádný hrdinný čin, ale rovněž nechápal, že by historické této památky bylo škoda. Vždyť v hrozné světové válce padly statisíce a napácháno bylo nesmírných škod a pustošení nebralo koce, ale hroznému tomu řádění, vyvolanému nenasytným světovým kapitalismem, tolik lidí i historiků a kněží dobrovolně pomáhalo.

A v nitru svém zkušený Habán těšil se naivně, že padne-li zítra tento sloup, pozítří budou lidé káceti modlu za modlou, ale nikoliv jen takové kamenné, nýbrž modly živé, živé, a bude to dobře!

...

Byl pěkný podzimní den, slunce se vesele smálo, když Habán ve tři hodiny odpoledne sám procházel se volně po Staroměstském náměstí. Přišel dříve, aby ještě naposledy uvážil, jak nejbezpečněji možno kamenný Mariánský sloup strhnouti, a proto nenápadně jako venkovan prohlížel si důkladně všecky podrobnosti. Měřil zkoumavě výšku, věděl bezpečně, kam sloup dopadne na dlažbu. Pak zapálil si klidně cigaretu a pozoroval lid, který také prohlížel sloup a jiné staré památky. Zjistil, že jsou to venkované, že není mezi nimi detektivů. Včera to již vědělo více lidí, nebylo by tedy divu, kdyby sloup byl hlídán.

... (kamarádi se postupně na Staroměstském náměstí scházejí)

Přesně ve čtyři hodiny přijeli hasiči s vozem. Zedníček přišel k Habánovi dohovořiti se.

„Počkáme ještě, než přijedou soudruzi a bratři z Bílé Hory,“ oznamoval Habán, „utvoří se kolem sloupu kruh, aby se nepřihodilo neštěstí.“

... když tu přiběhl posel a oznamoval, že průvod z Bílé Hory se již blíží. Habán pokynul Zedníčkovi, který okamžitě dal rozkaz hasičům, aby nástroje z vozů byly k sloupu vyneseny.

První po žebříku na sloup vylezl Habán, aby lano kolem sloupu sám ovázal. Ukázalo se, že Zedníček přivezl žebřík příliš krátký, takže nebylo možno provaz uvázati v patřičné výši. Habán zuřil, nadával Zedníčkovi jako špaček.

„Vidíš, to je ten tvůj český sloh – jsme v loji.“

Zedníček lítal, potil se a Habána stále těšil:

„To musí dolů, kdybych to měl ukousnout, uvidíš, Franto.“

Poručil svým lidem, aby shodili z podstavce jedno sousoší, a rozkaz byl okamžitě vykonán; žebřík postaven na uprázdněný postavec a provaz mohl býti posunut o trochu výše., ale ještě nebyl na nutném místě. Zatím zástup zvědavců rostl a přijímal věc se smíšenými pocity, někdo reptal, většina schvalovala, až tu pojednou jakási paní klekla před Habánem na kolena, právě v místě, kam pomník se měl skáceti, a mluvila pohnutým hlasem:

„Pane, neznám vašeho jména, jen vidím, že tu hroznou věc řídíte, prosím vás, je-li vám na světě ještě něco svato, zanechte toho, vždyť tím hanebně tupíte svatou Pannu Marii! Prosím, prosím vás, vidíte, na kolenou vás prosím pro Ježíše Krista, zapřísahám vás, zanechte toho! Máte zajisté matku, nebo jste ji míval, pro její památku zabraňte tomu zločinu!“

Habán byl na okamžik zaražen a trochu dojat vřelostí této paní, jistě nábožné, vzpomněl i na svou matku, pak ale zrudl, pohodil hlavou, v očích mu šlehl blesk, a řekl drsně:

„Je mně líto, že vám nemohu pomoci, paničko, vstaňte! Jako kdysi a i nyní v hrozné této válce při různých příležitostech klečely marně před mocnými tohoto světa ženy a maty, prosíce za své muže a syny, tak i vy marně dnes před mnou klečíte. Tenkrát neměli páni a nemají dosud slitování a prolévali zbytečně lidskou krev. Dnes my zde bouráme pouhý kámen, a to pouze pro výstrahu! Nechceme nikoho urážet v jeho citech, milá paní, a máme sami také cit, opravdový, ba čistší. Proto povstaňte a jděte se za nás do kostela pomodlit.“

Žena jako by bylo k dlažbě přikována, mlčela a klečela dále.

Tu Habán se dopálil a zařval vztekle: „Natáhnout lano! Pochováme tu paní pod tím sloupem!“

To pomohlo. Panička spatřila, že sta paží v tom okamžiku skutečně natahuje lano, vykřikla hrůzou a utíkala přímo do Týnského kostela naproti.

Lano bylo nataženo, zkoušeli, zdali sloupem pohnou, ačkoliv věděli, že je lano uvázáno dosud velmi nízko, sloup se pohnul, lid jásal, lano znova se napjalo, rup – rup – lano prasklo v půli.

Bylo okamžitě navázáno a uzel lana posunut pomocí latě o něco výše. Průvod lidí, který došel od Bílé Hory, rozestavěn v pěkný kruh kolem sloupu.

Ale tu protržen byl náhle státním automobilem. „Nějací páni z vlády,“ křičeli lidé a dělali místo. Přijel těsně k Mariánskému sloupu, kde byl Habánův štáb. Sotva zastavil, vystoupil z vozu jakýsi tlustý pán s úplně oholenou tváří a křičel: „Jsme členové Národního výboru a byli jsme sem vysláni, abychom z moci svého úřadu zakázali vůbec Mariánského sloupu se dotknout komukoliv!“

Hurónský smích mu byl odpovědí, proto dali se do vyjednávání. Ptali se nejdříve po pořadateli. Maršák jim trefně odpověděl, že pořadateli jsou všichni přítomní na Staroměstském náměstí, támhle Habán věc jen odborně řídí. Šli k Habánovi, který něco kutil, a pánů si vůbec nevšímal. Představili se a znova kategoricky zakazovali jménem Národního výboru sloup strhnouti. Habán je s úplným klidem vyslechl a pak povídá docela dobrácky:

„Jo, pánové, vy jste ten Národní výbor, to my jsme trochu víc, my jsme národ, a proto vezměte na vědomí, že jsme se usnesli to shodit, viď, Lojzo,“ obrátil se na Hykeše, „řekni těm pánům, že jsme se již včera na tom usnesli.“

„Jo, jo, pánové, to má Franta recht, to – to – to nejde, zrušit jen tak usnesení národa. To bysme nesměli jeden  druhýmu ani na oči.“

Z davu bylo slyšet různé poznámky.

„My jsme národ, kampak na nás s tím pekáčem!“ – „Jedou domů a nezdržujou nás vod práce!“ – „Slítne to a přijdou vo řeč, co, prokristapána, pak budou dělat?“ – „Zapomenou ještě návrh o účelné organizaci idiotů!“

Pánové poznali, že je odpor marný, a proto chtěli zdržet provedení, než by snad přišlo vojsko, a vymysleli si, že dříve nutno odstranit ze sloupu vzácný obrázek, který byl uzavřen za mřížkou. Aby prý nebyl poškozen, nutno jíti pro kostelníka.

Habán postřehl lest, požádal Tuháčka, aby jim mřížku sám otevřel. Stalo se v několika vteřinách. Páni dostali vše, co ve výklenku bylo, obraz a několik stříbrných svícnů; pak teprve automobilem odjeli se starostlivými obličeji.

Zedníček, který koukal na to vyjeveně, přistoupil k Habánovi a žádal na něm objasnění:

„Dyť si přece správcovi a mně říkal, že to budeme provádět na výslovný rozkaz Národního výboru!“

„To je, blázne, také pravda, ale tohle jsou klerikálové. Copak jsi si nevšiml, že chtěli hlavně svatej vobraz? Nebo byl mezi nimi Kramář nebo Klofáč? Nebyl, viď!“

„Tak to byli ze Slovenska klerikálové? Vidíš, Franto, já dostal strach, že budeme míti se správcem malér.“

„Koukej, ať je ten sloup rychle dole, nebo přijde ještě nějaký blázen a začne tady bečet – a budeme zde do noci!“

Zedníček poručil hasičům, aby tam, kde sloup se pohnul, byly vraženy klíny. Lano bylo po velké námaze opět posunuto výše a Habán znova velel napnout. Sloup se kymácel stále více, a když byl pěkně rozkývaný, že téměř hrozilo nebezpečí, aby buď lano se nepřetrhlo nebo sloup opačným směrem nepadl, zabrali všichni silněji a sloup pomalu – pomaloučku, jako by si nechtěl ublížiti, převrhl se na správnou stranu k Týnskému kostelu. Opodál tiše sbormistr Kudera dal „áčko“ zpěvákům, kteří, když se sloup kácel, zazpívali:

Dobrou noc, má milá, dobře spi,

nechť se ti zdávají pěkné sny-

Ale pak shromážděný lid zaburácel:

Pryč s tyrany a zrádci všemi,

ať zhyne starý padlý svět...

Sloup se roztřískal na kusy, hlava Panny Marie oddělila se od těla tak, jako by ji sekyrou někdo uťal. Jakýsi klučina sebral kutálející se hlavu, uschoval ji pod kabát a pelášil s ní z náměstí. Habán s přáteli odstranil z trosek kovovou gloriolu s hvězdičkami, zatímco na podstavci řečnil k lidu redaktor Skála a sokol bratr Chmelík. Hasiči naložili nářadí a odjeli na Žižkov, vzavše si kousek kamene ze sloupu na památku.

Trest boží však přece jen na některé zúčastněné přišel. Hodan, správce žižkovského dvora, který dal Habánovi k dispozici hasiče a nářadí, byl postižen disciplinárním vyšetřováním. Habánova lest dotkla se Hodana tak těžce, že byl raněn mrtvicí a zemřel. Zedníček, kterému Habán slíbil, že bude jmenován generálem hasičů, byl svého místa jako velitel hasičů zbaven a jmenován byl za své neobyčejné zásluhy – obecním krysařem. Lojza Hykeš, kamarád Habánův, se zbláznil – chodí po ulici a okukuje kdejaký sloup a kdejakou sochu a každého uctivě žádá, aby mu pomohl tu „hanbu“ odstranit. Trpí utkvělou představou, že všechny sloupy v Praze jsou skandální a že národu působí jen hanbu - - -

Z autobiografické knihy Franty Sauera (1882-1947): Franta Habán ze Žižkova. Obrázky z doby popřevratové. Praha 1965, s. 109 – 127. (poprvé tato kniha vyšla v roce 1923)


Zpráva z tisku:

Národní listy, 58, 1918, č. 120, 4.11.1918, večerní vydání, s. 2: