Pracovní verze textu, který jsem napsal na prosbu z redakce Křesťanské revue ("Radi bychom tam meli kratky popularni clanek o dile smireni a smirovani na poli krestanske ekumeny").
„Blaze těm, kdo působí pokoj…“ (Mt 5, 9), zaznívá v Ježíšově horském kázání. Při studiu dějin křesťanství můžeme mít pocit, že jednání některých křesťanů v minulosti potvrzovala spíše jiná Ježíšova slova: „Myslíte, že jsem přišel dát zemi pokoj? Ne, pravím vám, ale rozdělení!“ (Lk 12,51) Uvedený verš popisuje v jistém smyslu politováníhodný vedlejší důsledek Ježíšova působení, nikoliv jeho hlavní záměr. Myslí se tu především na rozdělení mezi těmi, kteří Ježíše a jeho zvěst přijmou a těmi, kteří jej odmítnou. Nemůžeme však přehlédnout, že roztržky mezi křesťany provází křesťanství v podstatě od samých počátků (viz např. svědectví 1. listu Korintským). Jednota a pokoj mezi Kristovými učedníky už od dob apoštolů není něčím samozřejmým, ale naopak vyžaduje neustálé úsilí a hledání.
Téměř v každé době zaznívaly kromě polemických hlasů také výzvy k pokoji a ke smíření, i když ne vždy jim tehdejší křesťané dostatečně naslouchali. Od 19. století tyto výzvy zdůrazňují také křesťané, kteří se stoupající intenzitou zapojovali do vznikajícího ekumenického hnutí. Obecně rostlo přesvědčení, že rozdělení Kristových učedníků odporuje Kristově vůli, je pohoršením (skandálem) světu a je překážkou hlásání evangelia všemu stvoření (jak to např. vyjádřil dekret o ekumenismu z roku 1964). Ekumenické hnutí mělo a má řadu forem a podob, stejně tak jako výzvy k pokoji. Nepřehlédnutelný je například důraz řady křesťanů na odmítání násilí a války. Pacifismus v první polovině 20. století byl logickým důsledkem zkušenosti s První světovou válkou. Na druhou stranu nemůžeme zamlčet i různé formy „mírových“ aktivit, které vznikaly v nesvobodných režimech komunistických zemí po Druhé světové válce. Svojí kolaborací s představiteli nedemokratických režimů zdiskreditovaly nejenom úsilí o mír, ale mnohdy i ekumenické hnutí jako takové. V našem prostředí mám na mysli Křesťanskou mírovou konferenci nebo různá mírová hnutí katolických duchovních.
V ekumenických diskuzích minulého století se hledaly různé způsoby, jak překonat rozdělní mezi křesťany a křesťanskými církvemi a jakou podobu by mělo mít vyjádření znovunalezené jednoty mezi nimi. Postupně převážily názory, které na místo setření konfesijních rozdílů jednotlivých církví volají po zachování této rozmanitosti, jež by již neměla rozdělovat, ale naopak by umožňovala vzájemné obohacení. Pod vlivem představ o modelech vzájemného uznání nebo pozitivního zhodnocení světových konfesijních svazů pod heslem „smířená rozdílnost“ došlo v ekumenickém hnutí k zásadnímu posunu a nadále se zdůrazňuje především jednota s rozdílnostmi. Stále však zůstává otevřená otázka, jak skloubit jednotu a rozdílnost. Nebo jak se dnes v ekumenickém hnutí zdůrazňuje, „jak jednotu, která je vždy Božím darem, učinit viditelnou“ (Charta Oecumenica z roku 2001).
Jedním z důležitých kroků na cestě k jednotě v rozmanitosti různých křesťanských tradic je snaha o studium minulých sporů a rozdělení, která otevírá možnosti jejich překonání. Jedním z příkladů pozitivních výsledků takového studia jsou například dialogy s tzv. Starobylými východními církvemi. Společná prohlášení představitelů těchto církví na jedné straně a římského biskupa na straně druhé dokumentují „obnovení bratrských vztahů“ a „vyznání společné víry“ a jsou překonáním staletých „historických, politických, sociálních a kulturních bariér“ (cituji z encykliky Jana Pavla II. o ekumenickém hnutí Ut unum sint z roku 1995). Výsledkem těchto dialogů bylo zároveň uznání, že tato společná víra se nutně nemusí vázat na shodu v určité dogmatické formulaci. V tomto případě se jednalo především o christologické formulace chalkedonského koncilu.
Jiný příklad překonání minulých rozdělení představuje společenství evangelických církví v Evropě, tj. Leuenberské církevní společenství. Po dlouhých rozhovorech dosáhly reformační církve v Leuenberské konkordii (1973) shody v chápání evangelia, což jim umožnilo „vyhlásit a uskutečňovat vzájemné církevní společenství... otcům se z důvodů víry a svědomí nepodařilo zabránit vzájemnému rozdělení... touto konkordií zúčastněné církve uznávají, že jejich vzájemný vztah se od dob reformace změnil.“ V dosud sporných otázkách večeře Páně, christologie a predestinace byla konstatována shoda, na jejímž základě odsudky reformačních konfesí již nepostihují současný stav. Na základě této shody církve prohlásili vzájemné společenství „ve Slovu a svátostech“ (což zahrnuje i vzájemné uznání ordinace a umožňuje společné slavení). Pluralita způsobů zvěstování, bohoslužebných forem, církevního řádu a diakonických i společenských aktivit jednotlivých církví v rámci společenství zůstává zachována. Stranou nyní ponechám kritické hlasy, které tomuto společenství vytýkají nedostatečné svědectví o společném poslání křesťanů ve světě nebo kladou otázku, zda taková podoba je dostatečným vyjádřením viditelné jednoty, ke které by křesťané měli směřovat.
Zatímco Leuenberská konkordie vedla ke konkrétním důsledkům v podobě reálně existujícího společenství církví, jiné projekty, usilující o překonání historických rozdělení, byly v tomto ohledu méně úspěšné. Cílem důkladného studia vzájemných odsouzení v minulosti, které se věnoval ekumenický pracovní kruh evangelických a katolických teologů v Německu, bylo prozkoumat, nakolik se tato odsouzení z minulosti týkají dnešních církví a zda stále ještě rozdělují církve. Několikaletá intenzivní práce přinesla diferencovaný výsledek, který ukázal neudržitelnost populární představy, že v 16. století šlo především o nedorozumění a církve se míjely bez vzájemného poznání. Přesto se výsledném prohlášení konstatuje, že tehdejší odsudky nepostihují dnešního partnera v dialogu a navrhuje, že by se minulé odsudky ve svém negativním aspektu mohly stát bezpředmětnými a mohly by být zrušeny (výsledky dialogu byly publikovány ve čtyřech svazcích pod názvem Lehrverurteilungen - kirchentrennend? v letech 1986-1994). Návrhy znamenaly sice průlom v této otázce a vyvolaly řadu diskuzí, ale nakonec došlo k určitému rozmělnění a výsledky nebyly v církvích dostatečně přijaty a oceněny. Nakonec se staly alespoň určitým předstupněm Společného prohlášení Římskokatolické církve a Světového luterského svazu k nauce o ospravedlnění z roku 1997, která byla, opět po mnohdy bouřlivých diskusích, dne 31. října 1999 v Augsburku slavnostně podepsána zástupci obou církví. Ani tato událost obě církevní tradice viditelněji nesblížila a neměla pro zúčastněné církve nějaké konkrétní důsledky (např. možnost společného eucharistického slavení).
Je tedy zřejmé, že existují různé způsoby přístupů ke smíření minulých rozdělení. Přestože studium dějin rozdělení odstraňuje mnohá nedorozumění a předsudky a přináší řadu impulzů pro dnešní církve, samo o sobě však nevede ke smíření křesťanských tradic nebo církví v současnosti.
Pro ekumenické hnutí v České republice je vztah k minulosti a výklad vlastních dějin zvlášť důležitý. Nemám na mysli pouze dlouhé polemiky historiků, filozofů, politiků a dalších představitelů, ve kterých se od konce 19. století snaží o zformulování podstaty české národní existence a hledání tzv. smyslu českých dějin. Státními zákony uznaná existence dvou odlišných křesťanských vyznání se na českému území vyskytovala již v 15. století a tradice tohoto období „království dvojího lidu“ si i v pozdějších dobách udržela svůj vliv, přestože byla obyvatelům z převážně politických důvodů v pobělohorském období povolena pouze jedna víra. S jistým zjednodušením se v křesťanské literatuře objevovala dvojí zcela protichůdná pojetí české náboženské tradice, a to pojetí „katolické“ a „protestantské“, většinou se zcela rozdílnými hodnoceními husitské a pobělohorské doby.
Přestože snahy o společný výklad českých církevních dějin a úsilí o smíření resp. „uzdravení historické paměti“ jsou staršího data, zvlášť intenzívně byly prožívány v závěru 20. století. V souvislosti s přípravou na jubilejní rok 2000 vyzýval papež Jan Pavel II. všechny křesťany „ke zpytování svědomí a k vhodným ekumenickým iniciativám, aby tak mohli k velkému jubileu přistoupit ne-li již jako úplně sjednoceni, pak alespoň jako mnohem bližší překonání rozdělení druhého tisíciletí“ (apoštolský list Tertio millennio adveniente z roku 1994). Papežovu návštěvu v roce 1995 sice poznamenala kontroverze kvůli svatořečení Jana Sarkandera, zároveň však zazněla jeho prosba „za odpuštění křivd, spáchaných na nekatolících v pohnutých dějinách tohoto národa“ a také ujištění, že „katolická církev odpouští všechno zlé, co vytrpěly zase její děti“. O rok později vznikla ekumenické komise pro studium českých náboženských dějin 16. – 18. století. V té době byla již v plném proudu práce Komise pro studium problematiky, spojené s osobností, životem a dílem M. Jana Husa (vznikla v roce 1993). Kontroverze zřejmě pozitivně ovlivnila některé reakce oficiálních církevních představitelů. V roce 1995 se pražský arcibiskup poprvé v dějinách zúčastnil oficiálních oslav Husova úmrtí v Betlémské kapli a o rok později v Husinci vyslovil politování nad jeho smrtí. Naopak synodní senior Českobratrské církve evangelické a předseda Ekumenické rady církví v ČR Pavel Smetana při svém projevu na Velehradě v roce 1997 veřejně přiznal podíl viny a selhání evangelíků na rozdělení církve.
Z dalších aktivit v rámci „uzdravení historické paměti“ je možné zmínit Slavkovskou iniciativu smíření (vznikla v roce 1996, Slavkov coby symbol nesmiřitelnosti s odkazem na padlé v „bitvě tří císařů“ 1805) a různá regionální ekumenická setkání smíření: v roce 1998 setkání smíření v Růžďce u Vsetína u pomníku obětí perzekuce tajných valašských evangelíků z roku 1777, odhalení Smírčího kříže a zasazení Stromů smíření jako znamení vzájemného odpuštění mezi představiteli katolíků, husitů a evangelíků v Jičíně v roce 1999, odhalení pamětní desky na radnici v Chomutově připomínající první veřejné vysluhování Večeře Páně v roce 1575 nebo setkání na památku bitvy na Bílé hoře v roce 1999 s uložením ostatků padlých v bitvě v roce 1620. V závěru roku 1999 byly prezentovány výsledky studia Husovské problematiky v rámci Mezinárodní konference o Janu Husovi v Římě. V rámci konference opět zaznělo vyjádření lítosti papeže nad krutou smrtí Jana Husa a ve společném prohlášení předsedy Ekumenické rady církví v ČR Pavla Smetany a předsedy České biskupské konference Miloslava Vlka byla mimo jiné výzva na vypracování ekumenické učebnice českých církevních dějin.
Po roce 2000 tyto snahy postupně ztrácejí svojí dynamiku a angažmá křesťanů v nich viditelně slábne, ať už na úrovni regionální nebo celosvětové. Za důležitější jsou považována jiná témata a ve vztazích mezi církvemi se vynořují další sporné otázky (např. otázky etické atd.), které přinášejí nová rozdělení. Navíc se zdá, že se církve musí zabývat skandály, které jejich věrohodnost v očích společnosti poškozují ještě více než problém vzájemného rozdělení (např. vyrovnání se s kolaborací v minulosti, sexuální skandály atd.). Bude zajímavé sledovat, zda různá historická výročí opět křesťany povzbudí k intenzivnějšímu úsilí o smíření či hledání společných stanovisek. Římskokatolická církev u nás letos zahájila tříletou přípravu na 1150. výročí příchodu Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu (2013). Na stejný rok připadne 400. výročí posledního vydání Bible Kralické a celosvětově se očekává připomínka 1700. výročí vydání Milánského ediktu. V roce 2015 uplyne 600 let od upálení Jana Husa a v roce 2017 si nejenom němečtí křesťané připomenou 500. výročí Lutherových tezí.
Nezastírám však, že omluvy a snahy o smíření mají mezi křesťany také svoje kritiky. V římskokatolické církvi je někteří považují za projev slabosti a přehnané sebekritiky. V nekatolickém prostředí u nás zase zaznívají hlasy, které římskokatolickou církev obviňují z neupřímnosti a obávají se skryté rekatolizace. Osobně bych se obával toho, aby tato gesta smíření nezůstala u pouhých slov bez hlubšího dopadu na sebereflexi jednotlivých církví. Na druhou stranu bychom neměli zapomínat na skutečnost, kterou vyjádřil Druhý vatikánský koncil, když v závěru dekretu o ekumenismu uvedl: „Koncil prohlašuje, že si je vědom toho, že tento svatý záměr – znovu usmířit všechny křesťany v jednotě jedné a jediné Kristovy církve – přesahuje lidské síly a schopnosti. Proto zcela skládá svou naději v Kristovu modlitbu za církev, v lásku Otce k nám a v sílu Ducha svatého.“
Žádné komentáře:
Okomentovat