Recenze Piškulových dějin adventistů

Po delším váhání zde zveřejňuji pracovní verzi recenze velmi dobré knihy Jiřího Piškuly o dějinách adventistů u nás. Magazín Christnet mě o ní požádal už velmi dávno. Trvalo mi to však dlouho a navíc jsem jí uplatnil i v rámci svých studijních povinností. Tato verze čeká na publikování zřejmě v nějakém historickém periodiku. Verzi pro ChN asi ještě trochu upravím.





Jiří Piškula: Dějiny Církve adventistů sedmého dne v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Advent – Orion, Praha 2009. ISBN 978-80-7172-213-7

Studium moderních církevních dějin v naší zemi zažívá období rozmachu. Zdaleka ne každá práce však dosahuje odborných historických kvalit. Domnívám se, že kniha Jiřího Piškuly Dějiny Církve adventistů sedmého dne v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, kterou v roce 2009 vydalo nakladatelství Advent – Orion (202 s.), je velmi kvalitním historickým zpracováním, které nejenom stojí za přečtení, ale mohlo by se stát určitým vzorem pro obdobné práce z dějin křesťanských církví. A to nejenom s ohledem na obsah ale především na způsob výkladu.

Piškulova práce (jedná se o vydanou disertaci, kterou autor obhájil na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze v roce 2007) je rozdělena do sedmi kapitol, ve kterých chronologicky sleduje vývoj adventizmu v českých zemích od jeho počátků v 90. letech 19. století až do roku 1989. V první kapitole je navíc předsazen stručný výklad vzniku Církve adventistů sedmého dne ve Spojených státech amerických a její misie v Evropě před rokem 1914. Přes široký chronologický záběr spočívá podle autora (s. 12) jádro práce v období let 1945 – 1969. V tomto období probíhá nejenom dramatický zápas církve o legální existenci, ale i neméně zajímavý zápas uvnitř církve ohledně jejího vedení. Zároveň se však jedná o období, které je „pravděpodobně nejbohatším obdobím adventistických dějin v Československu, co se rozličnosti pramenů týká“ (s. 14). Každá kapitola je uzavřena jakýmsi stručným shrnutím daného období s názvem Adventizmus a společnost, v němž se autor pokouší sledovat tento komplikovaný vztah. Určitou rozporuplnost ve vztahu ke společnosti v sobě obsahuje už samo poselství adventistů, jak uvádí autor v úvodu (s. 18n). Na jednu stranu adventizmus vznikl „s ideou výrazné teologické a etické výlučnosti, vnímaje sebe sama jako malou skupinku posledních věrných křesťanů“. Na druhou stranu se brzy prosadil důraz na celosvětové rozšíření adventistického poselství. Toto vnitřní napětí mezi etickou výlučností a naopak identifikací s morálním systémem většinové společnosti se podle autora nejvíce projevilo v otázce vojenské služby, které vedlo ke vzniku odštěpeneckých skupinek.

Zřejmě nejvýraznějším znakem odlišnosti adventistů je svěcení soboty jako dne odpočinku. Do zavedení pětidenního pracovního a školního týdne v roce 1968 byly sobotní absence adventistů v práci a jejich dětí ve škole častou příčinou napětí a sporů se státními orgány. Tyto spory probíhaly za první republiky (s. 59-62), v období Protektorátu (s. 80-81) a přes krátkodobý úspěch z roku 1947, kdy výnos ministerstva školství a osvěty umožnil ředitelům škol, aby děti z rodin adventistů mohly být za určitých podmínek uvolněny ze sobotního vyučování, opět po roce 1951, kdy byl tento výnos zrušen (s. 106). Sobotní absence adventistů v závodech a jejich dětí ve školách se objevovaly jako jeden z důvodů pro zákaz církve (s. 109n), přestože materiály státních orgánů většinou informovaly v tom smyslu, že sobotní volno nezpůsobuje žádné větší problémy (s. 111). Argumentace sobotou hrála hlavní roli v aktivitách náměstka Státního úřadu pro věci církevní (SÚC) pro nekatolické církve Vladimíra Ekarta, který se podle autora zasadil o zákaz církve v roce 1952 (s. 109 a 111-114). Sobotní absence dětí ve škole byla poté trestána především pokutou, ve dvou případech však došlo k odebrání dětí rodičům a jejich umístění do ústavní péče (s. 123). Ve zprávách státních orgánů se stále opakuje, že ani represemi se adventisty nepodařilo odvrátit od svěcení soboty. Zajímavé je, že tímto neúspěchem argumentuje jak vedení SÚC, když se v roce 1953 vyslovilo ve prospěch žádosti na opětovné povolení církve (s. 130), tak i zamítavý protinávrh ministerstva vnitra z roku 1954 (s. 132). Státní zpráva později využila otázku sobotní absence dětí ve školách ve svůj prospěch. Dohodu o obnovení církve s jejím novým vedením podmínila tím, že se duchovní zaváží k podpoře sobotní docházky dětí adventistů (s. 138). To později posilovalo nedůvěru věřících v nové vedení již povolené církve a vedlo k problémům a krizi v církvi (s. 144-148). Vztah k sobotě navíc sloužil státním orgánům jako záminka k dohledu nad kazateli (s. 148).

Hodnotu práce o dějinách adventizmu a jeho zápolení se státní správou po roce 1948 zvyšuje skutečnost, že si právě na adventistech režim vyzkoušel účelnost úplného zákazu církve. Autor uvádí, že již zmíněný náměstek SÚC Vladimír Ekart připravil v roce 1952 po vzoru postupu vůči adventistům rovněž zákaz dalších malých denominací (baptistů a metodistů, rovněž se uvažovalo o unitářích), ale tyto návrhy po roce 1953 upadly v zapomnění (s. 113-114). Na druhou stranu postoj adventistů a neúspěch postupu vůči nim vedl státní orgány k jiným způsobům represe než byl úplný zákaz činnosti (s. 123-124).

Přestože autor svojí prací o dějinách adventizmu vstoupil na pole téměř neorané, vykonal obdivuhodnou práci, jejíž význam podle mne dalece překračuje rámec pouhých dějin jedné z menších církví působících v českých zemích.

Autor shromáždil rozsáhlé množství archivního materiálu. Zatímco předchozí pokusy o zpracování dějin adventistů vycházely výhradně z pramenů církevní provenience (kroniky, časopisy, vzpomínky atd.), podnikl autor především rozsáhlý výzkum pramenů státní správy (s. 13-15). Myslím si, že autor poměrně dobře kombinuje prameny z činnosti státních orgánů s prameny církevními. Pramenům státních orgánů se zvlášť ve sledovaném období 50. – 60. let věnuje více pozornosti, což je možné snad vysvětlit autorovou poznámkou, že církevní archivy „nebyly vedeny s takovou pečlivostí. a tak jsou události v těchto letech z pohledu vedení CASD mnohem hůře sledovatelné“ (s. 14). Vydavatel v předmluvě knihy na jednu stranu chválí „fundovanější pohled na běh událostí“, který umožňují oficiální dokumenty. Na druhou stranu opatrně dodává, že tyto dokumenty „nevypovídají vždy pravdivě o cestě církve časem“ (s. 9). Já si však rozhodně nemyslím, že by kniha Jiřího Piškuly působila tak jednostranným dojmem v pohledu na církev ze strany státních orgánů a měla tudíž vzbudit podobné vzrušení jako před časem publikace Petera Dinuše Českobratrská církev evangelická v agenturním rozpracování STB (vydal Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu v roce 2004).

Právě otevřenost, se kterou Piškula zpracovává chování některých představitelů církve, kteří se v zápasu o vliv v církvi uchylovali ke spolupráci se státními orgány (např. aktivity Františka Šumbery, který ve snaze prosadit nejenom svojí vizi ale i svojí osobu do vedení církve po jejím případném povolení vsadil na spolupráci s orgány ministerstva vnitra, což se však brzy prozradilo a vedlo to naopak ke ztrátě jeho důvěryhodnosti, s. 132-134), je třeba ocenit. Zvlášť když si uvědomíme skutečnost, že adventista Piškula píše vlastně o „své církvi“. Profesionální a stále ještě ne zcela běžný způsob objektivity církevního historiografa je zřejmý i v tom, že se důsledně drží pramenů a necítí potřebu zveličovat nebo naopak snižovat působení adventistů. Problémy, se kterými se adventisté ve většinově katolické společnosti potýkali, zmiňuje bez dalších zvláštních zdůraznění. A když autor referuje o jednom násilném projevu náboženské nesnášenlivosti na Podkarpatské Rusi v roce 1920, který měl skončit dokonce smrtí mladé ženy, dodá, že se jedná o zprávu z jednoho pramene, kterou by bylo třeba ověřit (s. 61-62). Přestože je takový postup samozřejmý při odborné historické práci, přesto ještě není v církevní historiografii u nás zcela běžný.

Zatímco některé práce o dějinách církví v 50. letech se ještě spokojí při líčení vztahů mezi státem a církví na práci Karla Kaplana (Stát a církev v Československu 1948-1953. Brno 1993), důsledná práce Jiřího Piškuly s archivními prameny mu umožnila tuto práci doplnit. Zatímco Karel Kaplan změnu přístupu k církvím v letech 1953-1956 interpretuje jako kosmetické úpravy dosavadní politiky, Piškula podle mne přesvědčivě ukazuje, že se jednalo o „změny hlubšího charakteru“, kterými o sobě poprvé dává vědět liberální křídlo KSČ, které se prosadilo po lednu 1968 (s. 125-128).

Za pozornost stojí celkový přistup Jiřího Piškuly. Dává zaznívat především pramenům a své soudy vyslovuje velice opatrně. Patrné je to mimo jiné v kapitole o církvi a spolupráci se Státní bezpečností (s. 180-182). Tento způsob je podle mne pochopitelný také proto, že autor svoji práci chápe jako první pokus o dějiny adventizmu u nás a zároveň jako „odrazový můstek pro další díla“ (jak uvádí v doslovu, s. 187). Hodnocení a chápání minulosti se vždy rodilo v dialogu a autor by byl rád, kdyby tomu tak bylo i s dějinami Církve adventistů sedmého dne. Práce má zároveň přispět k novému promýšlení dějin církve, k přinášení nových pramenů a jejich interpretaci. Zřejmě i proto autor v celé své práci volí opatrný tón. V neposlední řadě se domnívám, že tento způsob práce je prostě autorovým osobním stylem, který se snaží o poctivou práci s co nejširší pramennou základnou. Vím, že tento styl kritizoval ve své recenzi Zdeněk Nešpor (Církevní dějiny 2010, číslo 5, s. 139-142), který mimo jiné autorovi vytkl „přílišný historismus“ a absenci širších souvislostí náboženského vývoje v českých zemích. Já si však myslím, že Piškula svoji práci pojal prostě jinak a skromněji. Mimo jiné i s vědomím, že pro konkrétnější a jasnější konstatování je třeba dalších pramenů a výzkumu, především osobních pozůstalostí (s. 187).

Každopádně se jedná o dílo přínosné, které rozšiřuje obzory nejenom v oblasti dějin adventizmu u nás, ale obecně i v odhalování politiky státu vůči církvím v 50. a 60. letech. Zároveň Jiří Piškula ukázal, že je možné psát dějiny „vlastní církve“ způsobem, který ani nezamlčuje stinné stránky některých členů a na druhou stranu nemá potřebu se vůči dalším křesťanským denominacím výraznějším způsobem vymezovat.

Kvalitu práce výrazně neovlivňuje řada drobných chyb. Například chronologický rámec práce je narušen mezi šestou (léta 1956-1962) a sedmou (1967-1989) kapitolou. Podkapitola Církev v letech 1963-1967 je poněkud schovaná v rámci šesté kapitoly, ačkoliv tomu její název neodpovídá. Již zmíněná kniha Karla Kaplana je v práci uvedena dvakrát a ani jednou nejsou data uvedena správně (místo v letech 1948-1953 je na s. 125 uvedeno 1953-1956, v seznamu literatury na s. 193 pro změnu 1848-1953). Taky některé odkazy uvnitř práce nejsou uvedeny přesně. Například tabulka, na kterou se odkazuje v pozn. 510 (s. 125) se nenachází na s. 135, ale na s. 141 (na s. 135 se tabulka nacházela v původní disertaci). Odkaz na kapitolu 5.5.2. na s. 182 je ve skutečnosti odkazem na kapitolu 5.1.2.

Snahy o smíření v ekumenickém dialogu

Pracovní verze textu, který jsem napsal na prosbu z redakce Křesťanské revue ("Radi bychom tam meli kratky popularni clanek o dile smireni a smirovani na poli krestanske ekumeny").



„Blaze těm, kdo působí pokoj…“ (Mt 5, 9), zaznívá v Ježíšově horském kázání. Při studiu dějin křesťanství můžeme mít pocit, že jednání některých křesťanů v minulosti potvrzovala spíše jiná Ježíšova slova: „Myslíte, že jsem přišel dát zemi pokoj? Ne, pravím vám, ale rozdělení!“ (Lk 12,51) Uvedený verš popisuje v jistém smyslu politováníhodný vedlejší důsledek Ježíšova působení, nikoliv jeho hlavní záměr. Myslí se tu především na rozdělení mezi těmi, kteří Ježíše a jeho zvěst přijmou a těmi, kteří jej odmítnou. Nemůžeme však přehlédnout, že roztržky mezi křesťany provází křesťanství v podstatě od samých počátků (viz např. svědectví 1. listu Korintským). Jednota a pokoj mezi Kristovými učedníky už od dob apoštolů není něčím samozřejmým, ale naopak vyžaduje neustálé úsilí a hledání.

Téměř v každé době zaznívaly kromě polemických hlasů také výzvy k pokoji a ke smíření, i když ne vždy jim tehdejší křesťané dostatečně naslouchali. Od 19. století tyto výzvy zdůrazňují také křesťané, kteří se stoupající intenzitou zapojovali do vznikajícího ekumenického hnutí. Obecně rostlo přesvědčení, že rozdělení Kristových učedníků odporuje Kristově vůli, je pohoršením (skandálem) světu a je překážkou hlásání evangelia všemu stvoření (jak to např. vyjádřil dekret o ekumenismu z roku 1964). Ekumenické hnutí mělo a má řadu forem a podob, stejně tak jako výzvy k pokoji. Nepřehlédnutelný je například důraz řady křesťanů na odmítání násilí a války. Pacifismus v první polovině 20. století byl logickým důsledkem zkušenosti s První světovou válkou. Na druhou stranu nemůžeme zamlčet i různé formy „mírových“ aktivit, které vznikaly v nesvobodných režimech komunistických zemí po Druhé světové válce. Svojí kolaborací s představiteli nedemokratických režimů zdiskreditovaly nejenom úsilí o mír, ale mnohdy i ekumenické hnutí jako takové. V našem prostředí mám na mysli Křesťanskou mírovou konferenci nebo různá mírová hnutí katolických duchovních.

V ekumenických diskuzích minulého století se hledaly různé způsoby, jak překonat rozdělní mezi křesťany a křesťanskými církvemi a jakou podobu by mělo mít vyjádření znovunalezené jednoty mezi nimi. Postupně převážily názory, které na místo setření konfesijních rozdílů jednotlivých církví volají po zachování této rozmanitosti, jež by již neměla rozdělovat, ale naopak by umožňovala vzájemné obohacení. Pod vlivem představ o modelech vzájemného uznání nebo pozitivního zhodnocení světových konfesijních svazů pod heslem „smířená rozdílnost“ došlo v ekumenickém hnutí k zásadnímu posunu a nadále se zdůrazňuje především jednota s rozdílnostmi. Stále však zůstává otevřená otázka, jak skloubit jednotu a rozdílnost. Nebo jak se dnes v ekumenickém hnutí zdůrazňuje, „jak jednotu, která je vždy Božím darem, učinit viditelnou“ (Charta Oecumenica z roku 2001).

Jedním z důležitých kroků na cestě k jednotě v rozmanitosti různých křesťanských tradic je snaha o studium minulých sporů a rozdělení, která otevírá možnosti jejich překonání. Jedním z příkladů pozitivních výsledků takového studia jsou například dialogy s tzv. Starobylými východními církvemi. Společná prohlášení představitelů těchto církví na jedné straně a římského biskupa na straně druhé dokumentují „obnovení bratrských vztahů“ a „vyznání společné víry“ a jsou překonáním staletých „historických, politických, sociálních a kulturních bariér“ (cituji z encykliky Jana Pavla II. o ekumenickém hnutí Ut unum sint z roku 1995). Výsledkem těchto dialogů bylo zároveň uznání, že tato společná víra se nutně nemusí vázat na shodu v určité dogmatické formulaci. V tomto případě se jednalo především o christologické formulace chalkedonského koncilu.

Jiný příklad překonání minulých rozdělení představuje společenství evangelických církví v Evropě, tj. Leuenberské církevní společenství. Po dlouhých rozhovorech dosáhly reformační církve v Leuenberské konkordii (1973) shody v chápání evangelia, což jim umožnilo „vyhlásit a uskutečňovat vzájemné církevní společenství... otcům se z důvodů víry a svědomí nepodařilo zabránit vzájemnému rozdělení... touto konkordií zúčastněné církve uznávají, že jejich vzájemný vztah se od dob reformace změnil.“ V dosud sporných otázkách večeře Páně, christologie a predestinace byla konstatována shoda, na jejímž základě odsudky reformačních konfesí již nepostihují současný stav. Na základě této shody církve prohlásili vzájemné společenství „ve Slovu a svátostech“ (což zahrnuje i vzájemné uznání ordinace a umožňuje společné slavení). Pluralita způsobů zvěstování, bohoslužebných forem, církevního řádu a diakonických i společenských aktivit jednotlivých církví v rámci společenství zůstává zachována. Stranou nyní ponechám kritické hlasy, které tomuto společenství vytýkají nedostatečné svědectví o společném poslání křesťanů ve světě nebo kladou otázku, zda taková podoba je dostatečným vyjádřením viditelné jednoty, ke které by křesťané měli směřovat.

Zatímco Leuenberská konkordie vedla ke konkrétním důsledkům v podobě reálně existujícího společenství církví, jiné projekty, usilující o překonání historických rozdělení, byly v tomto ohledu méně úspěšné. Cílem důkladného studia vzájemných odsouzení v minulosti, které se věnoval ekumenický pracovní kruh evangelických a katolických teologů v Německu, bylo prozkoumat, nakolik se tato odsouzení z minulosti týkají dnešních církví a zda stále ještě rozdělují církve. Několikaletá intenzivní práce přinesla diferencovaný výsledek, který ukázal neudržitelnost populární představy, že v 16. století šlo především o nedorozumění a církve se míjely bez vzájemného poznání. Přesto se výsledném prohlášení konstatuje, že tehdejší odsudky nepostihují dnešního partnera v dialogu a navrhuje, že by se minulé odsudky ve svém negativním aspektu mohly stát bezpředmětnými a mohly by být zrušeny (výsledky dialogu byly publikovány ve čtyřech svazcích pod názvem Lehrverurteilungen - kirchentrennend? v letech 1986-1994). Návrhy znamenaly sice průlom v této otázce a vyvolaly řadu diskuzí, ale nakonec došlo k určitému rozmělnění a výsledky nebyly v církvích dostatečně přijaty a oceněny. Nakonec se staly alespoň určitým předstupněm Společného prohlášení Římskokatolické církve a Světového luterského svazu k nauce o ospravedlnění z roku 1997, která byla, opět po mnohdy bouřlivých diskusích, dne 31. října 1999 v Augsburku slavnostně podepsána zástupci obou církví. Ani tato událost obě církevní tradice viditelněji nesblížila a neměla pro zúčastněné církve nějaké konkrétní důsledky (např. možnost společného eucharistického slavení).

Je tedy zřejmé, že existují různé způsoby přístupů ke smíření minulých rozdělení. Přestože studium dějin rozdělení odstraňuje mnohá nedorozumění a předsudky a přináší řadu impulzů pro dnešní církve, samo o sobě však nevede ke smíření křesťanských tradic nebo církví v současnosti.

Pro ekumenické hnutí v České republice je vztah k minulosti a výklad vlastních dějin zvlášť důležitý. Nemám na mysli pouze dlouhé polemiky historiků, filozofů, politiků a dalších představitelů, ve kterých se od konce 19. století snaží o zformulování podstaty české národní existence a hledání tzv. smyslu českých dějin. Státními zákony uznaná existence dvou odlišných křesťanských vyznání se na českému území vyskytovala již v 15. století a tradice tohoto období „království dvojího lidu“ si i v pozdějších dobách udržela svůj vliv, přestože byla obyvatelům z převážně politických důvodů v pobělohorském období povolena pouze jedna víra. S jistým zjednodušením se v křesťanské literatuře objevovala dvojí zcela protichůdná pojetí české náboženské tradice, a to pojetí „katolické“ a „protestantské“, většinou se zcela rozdílnými hodnoceními husitské a pobělohorské doby.

Přestože snahy o společný výklad českých církevních dějin a úsilí o smíření resp. „uzdravení historické paměti“ jsou staršího data, zvlášť intenzívně byly prožívány v závěru 20. století. V souvislosti s přípravou na jubilejní rok 2000 vyzýval papež Jan Pavel II. všechny křesťany „ke zpytování svědomí a k vhodným ekumenickým iniciativám, aby tak mohli k velkému jubileu přistoupit ne-li již jako úplně sjednoceni, pak alespoň jako mnohem bližší překonání rozdělení druhého tisíciletí“ (apoštolský list Tertio millennio adveniente z roku 1994). Papežovu návštěvu v roce 1995 sice poznamenala kontroverze kvůli svatořečení Jana Sarkandera, zároveň však zazněla jeho prosba „za odpuštění křivd, spáchaných na nekatolících v pohnutých dějinách tohoto národa“ a také ujištění, že „katolická církev odpouští všechno zlé, co vytrpěly zase její děti“. O rok později vznikla ekumenické komise pro studium českých náboženských dějin 16. – 18. století. V té době byla již v plném proudu práce Komise pro studium problematiky, spojené s osobností, životem a dílem M. Jana Husa (vznikla v roce 1993). Kontroverze zřejmě pozitivně ovlivnila některé reakce oficiálních církevních představitelů. V roce 1995 se pražský arcibiskup poprvé v dějinách zúčastnil oficiálních oslav Husova úmrtí v Betlémské kapli a o rok později v Husinci vyslovil politování nad jeho smrtí. Naopak synodní senior Českobratrské církve evangelické a předseda Ekumenické rady církví v ČR Pavel Smetana při svém projevu na Velehradě v roce 1997 veřejně přiznal podíl viny a selhání evangelíků na rozdělení církve.

Z dalších aktivit v rámci „uzdravení historické paměti“ je možné zmínit Slavkovskou iniciativu smíření (vznikla v roce 1996, Slavkov coby symbol nesmiřitelnosti s odkazem na padlé v „bitvě tří císařů“ 1805) a různá regionální ekumenická setkání smíření: v roce 1998 setkání smíření v Růžďce u Vsetína u pomníku obětí perzekuce tajných valašských evangelíků z roku 1777, odhalení Smírčího kříže a zasazení Stromů smíření jako znamení vzájemného odpuštění mezi představiteli katolíků, husitů a evangelíků v Jičíně v roce 1999, odhalení pamětní desky na radnici v Chomutově připomínající první veřejné vysluhování Večeře Páně v roce 1575 nebo setkání na památku bitvy na Bílé hoře v roce 1999 s uložením ostatků padlých v bitvě v roce 1620. V závěru roku 1999 byly prezentovány výsledky studia Husovské problematiky v rámci Mezinárodní konference o Janu Husovi v Římě. V rámci konference opět zaznělo vyjádření lítosti papeže nad krutou smrtí Jana Husa a ve společném prohlášení předsedy Ekumenické rady církví v ČR Pavla Smetany a předsedy České biskupské konference Miloslava Vlka byla mimo jiné výzva na vypracování ekumenické učebnice českých církevních dějin.

Po roce 2000 tyto snahy postupně ztrácejí svojí dynamiku a angažmá křesťanů v nich viditelně slábne, ať už na úrovni regionální nebo celosvětové. Za důležitější jsou považována jiná témata a ve vztazích mezi církvemi se vynořují další sporné otázky (např. otázky etické atd.), které přinášejí nová rozdělení. Navíc se zdá, že se církve musí zabývat skandály, které jejich věrohodnost v očích společnosti poškozují ještě více než problém vzájemného rozdělení (např. vyrovnání se s kolaborací v minulosti, sexuální skandály atd.). Bude zajímavé sledovat, zda různá historická výročí opět křesťany povzbudí k intenzivnějšímu úsilí o smíření či hledání společných stanovisek. Římskokatolická církev u nás letos zahájila tříletou přípravu na 1150. výročí příchodu Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu (2013). Na stejný rok připadne 400. výročí posledního vydání Bible Kralické a celosvětově se očekává připomínka 1700. výročí vydání Milánského ediktu. V roce 2015 uplyne 600 let od upálení Jana Husa a v roce 2017 si nejenom němečtí křesťané připomenou 500. výročí Lutherových tezí.

Nezastírám však, že omluvy a snahy o smíření mají mezi křesťany také svoje kritiky. V římskokatolické církvi je někteří považují za projev slabosti a přehnané sebekritiky. V nekatolickém prostředí u nás zase zaznívají hlasy, které římskokatolickou církev obviňují z neupřímnosti a obávají se skryté rekatolizace. Osobně bych se obával toho, aby tato gesta smíření nezůstala u pouhých slov bez hlubšího dopadu na sebereflexi jednotlivých církví. Na druhou stranu bychom neměli zapomínat na skutečnost, kterou vyjádřil Druhý vatikánský koncil, když v závěru dekretu o ekumenismu uvedl: „Koncil prohlašuje, že si je vědom toho, že tento svatý záměr – znovu usmířit všechny křesťany v jednotě jedné a jediné Kristovy církve – přesahuje lidské síly a schopnosti. Proto zcela skládá svou naději v Kristovu modlitbu za církev, v lásku Otce k nám a v sílu Ducha svatého.“