Jiří Piškula: Dějiny Církve adventistů sedmého dne v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Advent – Orion, Praha 2009. ISBN 978-80-7172-213-7
Studium moderních církevních dějin v naší zemi zažívá období rozmachu. Zdaleka ne každá práce však dosahuje odborných historických kvalit. Domnívám se, že kniha Jiřího Piškuly Dějiny Církve adventistů sedmého dne v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, kterou v roce 2009 vydalo nakladatelství Advent – Orion (202 s.), je velmi kvalitním historickým zpracováním, které nejenom stojí za přečtení, ale mohlo by se stát určitým vzorem pro obdobné práce z dějin křesťanských církví. A to nejenom s ohledem na obsah ale především na způsob výkladu.
Piškulova práce (jedná se o vydanou disertaci, kterou autor obhájil na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze v roce 2007) je rozdělena do sedmi kapitol, ve kterých chronologicky sleduje vývoj adventizmu v českých zemích od jeho počátků v 90. letech 19. století až do roku 1989. V první kapitole je navíc předsazen stručný výklad vzniku Církve adventistů sedmého dne ve Spojených státech amerických a její misie v Evropě před rokem 1914. Přes široký chronologický záběr spočívá podle autora (s. 12) jádro práce v období let 1945 – 1969. V tomto období probíhá nejenom dramatický zápas církve o legální existenci, ale i neméně zajímavý zápas uvnitř církve ohledně jejího vedení. Zároveň se však jedná o období, které je „pravděpodobně nejbohatším obdobím adventistických dějin v Československu, co se rozličnosti pramenů týká“ (s. 14). Každá kapitola je uzavřena jakýmsi stručným shrnutím daného období s názvem Adventizmus a společnost, v němž se autor pokouší sledovat tento komplikovaný vztah. Určitou rozporuplnost ve vztahu ke společnosti v sobě obsahuje už samo poselství adventistů, jak uvádí autor v úvodu (s. 18n). Na jednu stranu adventizmus vznikl „s ideou výrazné teologické a etické výlučnosti, vnímaje sebe sama jako malou skupinku posledních věrných křesťanů“. Na druhou stranu se brzy prosadil důraz na celosvětové rozšíření adventistického poselství. Toto vnitřní napětí mezi etickou výlučností a naopak identifikací s morálním systémem většinové společnosti se podle autora nejvíce projevilo v otázce vojenské služby, které vedlo ke vzniku odštěpeneckých skupinek.
Zřejmě nejvýraznějším znakem odlišnosti adventistů je svěcení soboty jako dne odpočinku. Do zavedení pětidenního pracovního a školního týdne v roce 1968 byly sobotní absence adventistů v práci a jejich dětí ve škole častou příčinou napětí a sporů se státními orgány. Tyto spory probíhaly za první republiky (s. 59-62), v období Protektorátu (s. 80-81) a přes krátkodobý úspěch z roku 1947, kdy výnos ministerstva školství a osvěty umožnil ředitelům škol, aby děti z rodin adventistů mohly být za určitých podmínek uvolněny ze sobotního vyučování, opět po roce 1951, kdy byl tento výnos zrušen (s. 106). Sobotní absence adventistů v závodech a jejich dětí ve školách se objevovaly jako jeden z důvodů pro zákaz církve (s. 109n), přestože materiály státních orgánů většinou informovaly v tom smyslu, že sobotní volno nezpůsobuje žádné větší problémy (s. 111). Argumentace sobotou hrála hlavní roli v aktivitách náměstka Státního úřadu pro věci církevní (SÚC) pro nekatolické církve Vladimíra Ekarta, který se podle autora zasadil o zákaz církve v roce 1952 (s. 109 a 111-114). Sobotní absence dětí ve škole byla poté trestána především pokutou, ve dvou případech však došlo k odebrání dětí rodičům a jejich umístění do ústavní péče (s. 123). Ve zprávách státních orgánů se stále opakuje, že ani represemi se adventisty nepodařilo odvrátit od svěcení soboty. Zajímavé je, že tímto neúspěchem argumentuje jak vedení SÚC, když se v roce 1953 vyslovilo ve prospěch žádosti na opětovné povolení církve (s. 130), tak i zamítavý protinávrh ministerstva vnitra z roku 1954 (s. 132). Státní zpráva později využila otázku sobotní absence dětí ve školách ve svůj prospěch. Dohodu o obnovení církve s jejím novým vedením podmínila tím, že se duchovní zaváží k podpoře sobotní docházky dětí adventistů (s. 138). To později posilovalo nedůvěru věřících v nové vedení již povolené církve a vedlo k problémům a krizi v církvi (s. 144-148). Vztah k sobotě navíc sloužil státním orgánům jako záminka k dohledu nad kazateli (s. 148).
Hodnotu práce o dějinách adventizmu a jeho zápolení se státní správou po roce 1948 zvyšuje skutečnost, že si právě na adventistech režim vyzkoušel účelnost úplného zákazu církve. Autor uvádí, že již zmíněný náměstek SÚC Vladimír Ekart připravil v roce 1952 po vzoru postupu vůči adventistům rovněž zákaz dalších malých denominací (baptistů a metodistů, rovněž se uvažovalo o unitářích), ale tyto návrhy po roce 1953 upadly v zapomnění (s. 113-114). Na druhou stranu postoj adventistů a neúspěch postupu vůči nim vedl státní orgány k jiným způsobům represe než byl úplný zákaz činnosti (s. 123-124).
Přestože autor svojí prací o dějinách adventizmu vstoupil na pole téměř neorané, vykonal obdivuhodnou práci, jejíž význam podle mne dalece překračuje rámec pouhých dějin jedné z menších církví působících v českých zemích.
Autor shromáždil rozsáhlé množství archivního materiálu. Zatímco předchozí pokusy o zpracování dějin adventistů vycházely výhradně z pramenů církevní provenience (kroniky, časopisy, vzpomínky atd.), podnikl autor především rozsáhlý výzkum pramenů státní správy (s. 13-15). Myslím si, že autor poměrně dobře kombinuje prameny z činnosti státních orgánů s prameny církevními. Pramenům státních orgánů se zvlášť ve sledovaném období 50. – 60. let věnuje více pozornosti, což je možné snad vysvětlit autorovou poznámkou, že církevní archivy „nebyly vedeny s takovou pečlivostí. a tak jsou události v těchto letech z pohledu vedení CASD mnohem hůře sledovatelné“ (s. 14). Vydavatel v předmluvě knihy na jednu stranu chválí „fundovanější pohled na běh událostí“, který umožňují oficiální dokumenty. Na druhou stranu opatrně dodává, že tyto dokumenty „nevypovídají vždy pravdivě o cestě církve časem“ (s. 9). Já si však rozhodně nemyslím, že by kniha Jiřího Piškuly působila tak jednostranným dojmem v pohledu na církev ze strany státních orgánů a měla tudíž vzbudit podobné vzrušení jako před časem publikace Petera Dinuše Českobratrská církev evangelická v agenturním rozpracování STB (vydal Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu v roce 2004).
Právě otevřenost, se kterou Piškula zpracovává chování některých představitelů církve, kteří se v zápasu o vliv v církvi uchylovali ke spolupráci se státními orgány (např. aktivity Františka Šumbery, který ve snaze prosadit nejenom svojí vizi ale i svojí osobu do vedení církve po jejím případném povolení vsadil na spolupráci s orgány ministerstva vnitra, což se však brzy prozradilo a vedlo to naopak ke ztrátě jeho důvěryhodnosti, s. 132-134), je třeba ocenit. Zvlášť když si uvědomíme skutečnost, že adventista Piškula píše vlastně o „své církvi“. Profesionální a stále ještě ne zcela běžný způsob objektivity církevního historiografa je zřejmý i v tom, že se důsledně drží pramenů a necítí potřebu zveličovat nebo naopak snižovat působení adventistů. Problémy, se kterými se adventisté ve většinově katolické společnosti potýkali, zmiňuje bez dalších zvláštních zdůraznění. A když autor referuje o jednom násilném projevu náboženské nesnášenlivosti na Podkarpatské Rusi v roce 1920, který měl skončit dokonce smrtí mladé ženy, dodá, že se jedná o zprávu z jednoho pramene, kterou by bylo třeba ověřit (s. 61-62). Přestože je takový postup samozřejmý při odborné historické práci, přesto ještě není v církevní historiografii u nás zcela běžný.
Zatímco některé práce o dějinách církví v 50. letech se ještě spokojí při líčení vztahů mezi státem a církví na práci Karla Kaplana (Stát a církev v Československu 1948-1953. Brno 1993), důsledná práce Jiřího Piškuly s archivními prameny mu umožnila tuto práci doplnit. Zatímco Karel Kaplan změnu přístupu k církvím v letech 1953-1956 interpretuje jako kosmetické úpravy dosavadní politiky, Piškula podle mne přesvědčivě ukazuje, že se jednalo o „změny hlubšího charakteru“, kterými o sobě poprvé dává vědět liberální křídlo KSČ, které se prosadilo po lednu 1968 (s. 125-128).
Za pozornost stojí celkový přistup Jiřího Piškuly. Dává zaznívat především pramenům a své soudy vyslovuje velice opatrně. Patrné je to mimo jiné v kapitole o církvi a spolupráci se Státní bezpečností (s. 180-182). Tento způsob je podle mne pochopitelný také proto, že autor svoji práci chápe jako první pokus o dějiny adventizmu u nás a zároveň jako „odrazový můstek pro další díla“ (jak uvádí v doslovu, s. 187). Hodnocení a chápání minulosti se vždy rodilo v dialogu a autor by byl rád, kdyby tomu tak bylo i s dějinami Církve adventistů sedmého dne. Práce má zároveň přispět k novému promýšlení dějin církve, k přinášení nových pramenů a jejich interpretaci. Zřejmě i proto autor v celé své práci volí opatrný tón. V neposlední řadě se domnívám, že tento způsob práce je prostě autorovým osobním stylem, který se snaží o poctivou práci s co nejširší pramennou základnou. Vím, že tento styl kritizoval ve své recenzi Zdeněk Nešpor (Církevní dějiny 2010, číslo 5, s. 139-142), který mimo jiné autorovi vytkl „přílišný historismus“ a absenci širších souvislostí náboženského vývoje v českých zemích. Já si však myslím, že Piškula svoji práci pojal prostě jinak a skromněji. Mimo jiné i s vědomím, že pro konkrétnější a jasnější konstatování je třeba dalších pramenů a výzkumu, především osobních pozůstalostí (s. 187).
Každopádně se jedná o dílo přínosné, které rozšiřuje obzory nejenom v oblasti dějin adventizmu u nás, ale obecně i v odhalování politiky státu vůči církvím v 50. a 60. letech. Zároveň Jiří Piškula ukázal, že je možné psát dějiny „vlastní církve“ způsobem, který ani nezamlčuje stinné stránky některých členů a na druhou stranu nemá potřebu se vůči dalším křesťanským denominacím výraznějším způsobem vymezovat.
Kvalitu práce výrazně neovlivňuje řada drobných chyb. Například chronologický rámec práce je narušen mezi šestou (léta 1956-1962) a sedmou (1967-1989) kapitolou. Podkapitola Církev v letech 1963-1967 je poněkud schovaná v rámci šesté kapitoly, ačkoliv tomu její název neodpovídá. Již zmíněná kniha Karla Kaplana je v práci uvedena dvakrát a ani jednou nejsou data uvedena správně (místo v letech 1948-1953 je na s. 125 uvedeno 1953-1956, v seznamu literatury na s. 193 pro změnu 1848-1953). Taky některé odkazy uvnitř práce nejsou uvedeny přesně. Například tabulka, na kterou se odkazuje v pozn. 510 (s. 125) se nenachází na s. 135, ale na s. 141 (na s. 135 se tabulka nacházela v původní disertaci). Odkaz na kapitolu 5.5.2. na s. 182 je ve skutečnosti odkazem na kapitolu 5.1.2.
Žádné komentáře:
Okomentovat