Narazil jsem na pár zajímavých věcí, alespoň tedy mne zaujaly, tak bych je rád uvedl. Je to spíš taková všehochuť. Říkal jsem si, že než několik komentovaných odkazů na Facebooku, tak si to poznamenám zde.
Osobně se mi líbí, že tento rok je ve znamení řady akcí, které se konají u příležitosti Druhého vatikánského koncilu. V říjnu to bude už 50 let od jeho zahájení v roce 1962.
Např. vídeňská univerzita uspořádala sympózium ve dnech 11. - 13. ledna 2012 (informace ZDE). Byla přenášena i on-line, ale nesledoval jsem. Některé podněty jsou k dispozici ve zpravodajství Kathpress.
Nedávno mi přišla informace o konferenci s názvem La réception de Vatican II : en cinquante ans, quels effets pour les Eglises ?, která se uskuteční počátkem března na pařížském Katolickém institutu (více informací ZDE).
Předpokládám, že akcí různého charakteru bude mnhem víc.
Rovněž za mořem se chystá řada akcí. Pro ilustraci alespoň odkazy na dvě konference, jednu v dubnu nebo další v září. Jistě toho bude víc. Dubnovou konferenci podporuje vydavatelství Paulist Press, které vydalo několik publikací o Druhém vatikánském koncilu, včetně série komentářů s názvem Rediscovering Vatican II. Odkaz na publikace ZDE.
Pro mne jsou samozřejmě dostupnější a tudíž zajímavější texty. Můj celkem oblíbený jezuitský magazín America zahájil sérii článků v souvislosti s výročím koncilu, textem Richarda Gaillardetze. Mimochodem tento otec čtyř dětí je zajímavou postavou a jeho práce stojí za pozornost - více viz jeho stránky. V nejbližší době vyjde jeho další kniha Keys to the Council - Unlocking the Teaching of Vatican II., věnovaná právě koncilu. Chystá jí Liturgical Press a na první pohled vypadá sympaticky. Ve dvaceti kapitolách představí dvacet vybraných myšlenek z koncilních textů v jejich kontextu. Bližší informace, včetně náhledu, jsou k dispozici na stránkách vydavatelství. Spoluautorkou knihy je Catherine E. Clifford, další zajímavá autorka, která se mimo jiné věnovala proslulé ekumenické skupině z francouzského Dombes. Napsala její dějiny (2005, The Groupe des Dombes: A Dialogue of Conversion) a přeložila do angličtiny zatím poslední dokument o otázce autority v církvi (2010, “One Teacher”: Doctrinal Authority in the Church).
V úvodních doporučeních této knihy jsem narazil na dalšího zajímavého autora, který se intenzívně věnuje Druhému vatikánskému koncilu. Je jím Massimo Faggioli, kterému vyjde v letošním roce také kniha věnující se koncilu, především jeho interpretaci, s názvem Vatican II: The Battle for Meaning (Paulist Press). V následujícím roce by mu měla vyjít kniha o liturgické reformě v Liturgical Press. Zájemci se mohou zatím seznámit snad s její první kapitolou, která vyšla v roce 2010 v Theological Studies (je k dispozici on-line).
Také National Catholic Reporter chystá 11. října 2012 vydat speciální vydání k 50. výročí zahájení koncilu (info ZDE) a zahájil sérii článků o koncilu vzpomínkou na jeho svolání papežem Janem XXIII. dne 25. ledna 1959.
To jsou jen některé akce k výročí koncilu, které jsme v rychlosti zaznamenal.
Ještě odkazuji na zajímavé stránky o koncilu s bibliografií a dalšími odkazy, Vatican II—Voice of the Church.
A co Vatikán?
Ten má svých starostí dost, chtělo by se mi říct. Ostatně kurii se nelíbilo samo vyhlášení koncilu. Navíc celé dějiny jeho přípravy, průběhu a rovněž recepce a realizace v praxi provází rozmanité snahy kurie o udržení kontroly a pokud možno starých pořádků. Ani současná doba není výjimkou a mnohým je zřejmé napětí či přímo rozpor mezi některými proklamacemi a realitou.
Papež Benedikt XVI. svým apoštolským listem Porta fidei ze dne 11. října 2011 (česky ZDE) vyhlásil "Rok víry", který má začít právě 11. října 2012 (skončí na závěr liturgického roku, o slavnosti Ježíše Krista Krále 24. listopadu 2013). Jak papež připomíná, 11. říjen bude nejenom připomínkou 50. výročí zahájení koncilu, ale také 20. výročí vyhlášení Katechismu katolické církve.
Kongregace pro nauku víry vydala 6. ledna 2012 "Nótu s pastoračními doporučeními ke slavení Roku víry" (česky ZDE). Text klade důraz více na Katechismus katolické církve a některé pasáže vzbuzují spíš pochybnosti.
Především mě překvapila výzva v předposledním odstavci textu k "jakési misii". Možná je to jen nějaká moje "ekumenická přecitlivělost" nebo prostě neporozumění textu. Uvádí se výzva, aby "všichni věřící... svou vlastní zkušenost víry a lásky předávali svým bratřím a sestrám v jiných křesťanských církvích a nekřesťanských náboženstvích, nevěřícím a také těm, kdo se v otázce víry staví indiferentně... tímto způsobem zahájí jakési misie směřující k těm, s nimiž žijí a pracují."
Jak tomu máme rozumět? Je tam sice uveden úryvek z úvodu konstituce o církvi v dnešním světě, ale nejsem si jistý, zda je fér jej aplikovat tímto způsobem. Což z kontextu dalších dokumentů koncilu a dalších textů není zřejmé, že "bratři a sestry z jiných křesťanských církví" by měli být mnohem víc spolupracovníci při hlásání "zvěsti o spáse" světu než objekty naší misie? Navíc jsou zde v jedné řadě s nekřesťany a nevěřícími. To je vskutku zvláštní. Že by opět mentalita a duální vidění světa "my" (nositelé zvěsti) a "oni" (adresáti naší misie)?
Z papežovy promluvy k římské kurii ze dne 22. prosince 2005 se stalo ideologické heslo o přijatelné "hermeneutice reformy" (tj. obnovy v kontinuitě) koncilu a odmítané "hermeneutice diskontinuity a zlomu". Toto dělení je pochybné, ostatně sám papež ve své řeči uvádí, že je to složitější (viz např. citát z promluvy: "Ve všech těchto sektorech, které ve svém celku tvoří jediný problém, se mohla vynořit nějaká forma diskontinuity a v jistém slova smyslu se skutečně projevila jistá diskontinuita, v níž se však přesto jevilo, když provedeme různé distinkce mezi konkrétními historickými situacemi a jejich požadavky, že kontinuita principů nebyla opuštěna – což je skutečnost, která snadno unikne prvnímu dojmu. A právě v tomto celku kontinuity a diskontinuity na různých úrovních spočívá podstata skutečné reformy."). Bohužel zde nejde o poctivou snahu o pochopení a výklad koncilu v jeho kontextu, ale zcela evidentně o jakési ideologické brýle. Ostatně praxe zacházení s těmito termíny především od tohoto papežova projevu (ačkoliv to není myšlenka zase až tak nová) ukazuje, že se s těmito termíny zachází skutečné svévolně.
Každopádně i v této nótě ke slavení Roku víry je tento problematický princip "hermeneutiky" připomenut. Bude to v praxi znamenat příležitost k dalšímu oslabování koncilu a jeho významu pro život církve?
Domnívám se, že ze strany Vatikánu bude pokračovat trend oslabování koncilu, který, jak už jsem zmínil v úvodu, provází koncil od jeho vyhlášení. A to přesto, že v jeho čele stojí stárnoucí teolog, jehož myšlenky z doby Druhého vatikánského koncilu působí provokativně mnohdy i dnes. Ponechám stranou otázku, nakolik se tento teolog během let změnil a zda je v současnosti schopen kurii zvládnout. Např. nedávno, když jsem četl úryvky z projevu papeže u příležitosti plenárního zasedání Kongregace pro nauku víry 27. ledna (ZDE), kde se mimo jiné vyjadřuje k otázce tradice/Tradice, tak jsem si vzpomněl na jeho kritický komentář, který Ratzinger publikoval po koncilu. Mimo jiné tvrdil, že koncil se hlouběji nezabýval problémem rozlišování legitimní a deformující tradice a nemluví pozitivně o nutnosti nezbytné kritiky tradice. Tím se podle Ratzingera koncil vzdal důležité šance ekumenického dialogu. (Ratzingerův komentář je obsažen v doplňcích Lexikonu für Theologie und Kirche. Českému čtenáři je tento postoj k dispozici díky překladu Kontextové fundamentální teologie od Hanse Waldenfelse. Praha, Vyšehrad 2000, s. 558).
S pravidelností sleduji papežovy proslovy u příležitosti lednových Týdnů za jednotu křesťanů a zdá se, že ekumenismus považuje za stále důležitou součást života církve (pro zajímavost papežova homílie o nešporách v bazilice svatého Pavla dne 25. ledna, v roce 2010, 2011 a 2012). Jen konkrétní skutky mi trochu schází. Každopádně je snad zřejmé, že postoj, odmítající ekumenismus jako takový není v souladu s oficiálním postojem katolické církve.
Naopak některé osobní důrazy papeže působí kontroverze.
Jedním z nich je tzv. reforma reformy liturgie. Ve skutečnosti se jedná o ústup v mnoha oblastech pokoncilního liturgického slavení, což leckdy budí odpor nejenom teologů a laiků, ale i některých biskupů. Nechci se tu teď o tom víc rozepisovat. Snad jen zmíním, že předseda Papežské rady pro jednotu Kurt Koch, tedy jakýsi vatikánský ministr pro ekumenismus, opět mluvil o papežových plánech na "obnovu liturgie". Povolení slavení liturgie podle "předkoncilních" liturgických knih (byly vydány na rychlo ještě před koncilem v roce 1962 ve snaze zabránit pokračujícím reformám) papežem Benediktem XVI. bylo podle Kocha pouze "prvním krokem" (více ZDE). Ostatně není to poprvé, co Koch hájí tento sporný papežův záměr ohledně slavení liturgie. Pozornost vzbudil v květnu loňského roku na konferenci věnované "mimořádnému ritu", tj. předkoncilní liturgii. Tehdy uvažoval o vzájemném ovlivňování předkoncilního a pokoncilního slavení (více viz např. ZDE).
Je zajímavé, že toto problematické téma rozvíjí předseda Papežské rady pro jednotu křesťanů. Možná by to mohlo souviset i s tím, jak někteří pozorovatelé spekulují, že volba Antonio Cañizares Llovery prefektem Kongregace pro bohoslužbu nebyla zrovna dobrým personálním rozhodnutím. Tento španělský kardinál a bývalý primas Španělska, kdysi přezdívaný jako "Malý Ratzinger", byl zřejmě povolán do kurie i z taktických důvodů pro své spory se socialistickou vládou ve své vlasti. Proslýchá se však, že jeho silně konzervativní názory jsou přliš pro některé kardinály a možná i pro papeže. Snad měl vzbudit na jedné poradě kardinálů rozruch a mělo se uvažovat o jeho návratu do Španělska, ale to jsou jen neověřené informace. Možná se nabízí i jednodušší vysvětlení, prostě Kurt Koch je lépe vybaven pro diskuse v německém jazykovém prostředí, kde se nedávná konference konala.
Jinou problematickou záležitostí je dosud utajovaný dialog s lefébvristy. Jde spíš o vyjednávání, zda lefébvristé získají nějaký církevněprávní statut v rámci církve (z pohledu církevního práva katolické církve nemohou v církvi vykonávat žádnou službu,"Pro upřesnění tedy znovu: dokud nebudou vyjasněny otázky, týkající se věrouky, nemá Bratrstvo žádný kanonický statut v církvi, a jeho služebníci, třebaže z nich byl sňat církevní trest, žádnou službu v církvi nevykonávají dovoleně." List papeže Benedikta XVI. biskupům katolické církve Ohledně zrušení exkomunikace čtyř biskupů vysvěcených arcibiskupem Lefebvrem z 12.3.2009), případně jakou míru samostatnosti si uchovají. Osobně si myslím, že je to více otázka právní nebo mocenská než teologická. Nechci to tu rozebírat nějak hlouběji. Snad jen, že Vatikán 14. září loňského roku předložil lefébvristům určité podmínky a ti na ně před nedávnem odpověděli. Vzhledem k utajování se množí různé spekulace a může být zajímavé, zda se situace nějak změní. Každopádně lefébvristé s různou intenzitou odmítají závaznost Druhého vatikánského koncilu a pokoncilní vývoj v katolické církvi (především ekumenismus a mezináboženský dialog). Ovšem škála názorů a postojů v církvi je velmi široká, navíc se zdá, že polarizace uvnitř církve pokračuje. Takže nevidím nereálně i tu možost, že s lefébvristy dojde k určité dohodě. Jejich výhodou je třeba skutečnost, že většinou zaměnili teologii za poměrně primitivní ideologii, která je některým méně vzdělaným lidem srozumitelnější. Navíc oficiální představitelé církve mnohdy sami tápou, snaží se vyjít se všemi a možná jim schází i odvaha. Také krize autority ještě o něco víc pokročila a sami lefébvristé k tomu velmi aktivně přispívají.
Pro zajímavost odkazuji na český překlad části kázání lefébvristického biskupa Fellaye z 2. února 2012, ve kterém se k dialogu s Vatikánem vyjadřuje (ZDE).
Nepochybuji, že tváří tvář krizi, ve které se (nejenom) katolická církev dnes nachází, může být zdánlivý návrat ke "starým dobrým časům" lákavý. Podle mne je to problematické přinejmenším proto, že staré dobré časy byly dány kontextem, ve kterém církev působila a ten se už nevrátí.
Ostatně nejsou dnes "staré dobré časy" právě i ty časy koncilu, které se budou na mnoha místech připomínat? Není i v tomto koncil inspirace? Třeba jak se dokázali spojit mladí teologové se starými biskupy z praxe. Nebo jak církev dokázala reagovat na znamení doby a jak koncil a dění kolem něj vzbudilo pozornost a v mnohých lidech naději. Těch témat je mnohem víc. Možná se nenechme tolik otrávit církevní politikou, které se zřejmě ve Vatikánu věnují nejvíc a sledujme teologické dění.
Z těch "politických věcí" ještě zmíním chystané jmenování kardinálů. Bylo oznámeno i jmenování Karla Beckera, jezuitského teologa a spolupracovníka Kongregace pro nauku víry, kterému se přisuzuje zúžený a sporný výklad ohledně "subsistování" Církve Kristovy v katolické církvi. Ten našel ohlas třeba ve vyjádření Kongregace o některých otázkách týkajících se církve z roku 2007. Mimochodem se tento teolog angažoval i v dialogu s lefébvristy a je některými z nich ceněn natolik, že vzbudilo rozruch oznámení, že se ze zdravotních důvodů Becker nezúčastní veřejné konzistoře a bude "kreován" kardinálem jindy (viz ZDE). Hned se začalo spekulovat o "liberální kurii".
Naproti tomu výše zmíněná kniha Gaillardetze a Cliffordové o koncilu, Keys to the Council, má věnování Francisu A. Sullivanovi, jinému jezuitovi, který kromě jiného s Karlem Beckerem a jeho výkladem celkem úspěšně polemizoval. Odkazy na jeho texty v Theological Studies jsem tu už uváděl (ZDE).
Přestože se "vatikánské magisterium" snaží zasahovat do způsobů výkladu koncilu, můžeme se tedy těšit i na jiné hlasy, neméně zajímavé a závažné.
PS: Jen na okraj uvádím, že vím o diskusích kolem "závaznosti koncilu". Např. práce Gherardiniho a Roberta de Matteiho, jimi iniciovanou petici papeži "za důkladnější přezkoumání Druhého vatikánského koncilu" (česky viz ZDE). Nebo rekace, které vzbudilo vyjádření konzultora Kongregace pro nauku víry Fernanda Ocarize, mimochodem generálního vikáře Opus Dei a účastníka utajovaného dialogu s lefébvristy (čtveřici "vyjednavačů" ze strany Kongregace pro nauku víry doplňují spolu s budoucím kardinálem jezuitou Karlem Beckerem, ještě dominikán Charles Morerod a Guido Pozzo z Lateránské univerzity, jehož některá vyjádření v minulosti vzbudila můj údiv a pochybnosti - ani se nedivím, že byla tak často zmiňována na stránkách lefébvristů) v L´Osservatore Romano 2. prosince 2011 (česky ZDE). Dvě nesouhlasné reakce na tento text jsou k dispozici v češtině. Jednak od Jean-Michela Gleize, vyučujícího v lefébvristickém semináři v Ecône (rovněž účastníka rozhovorů s vatikánskou Kongregací ze strany lefébvristů , spolu s původně exkomunikovaným biskupem a ředitelem semináře v Argentině Alfonso de Galarretou, ředitelem semináře ve švýcarském Ecône, Benoit de Jornou a čtveřici doplňuje Patrick de La Rocque z Nantes). Jednak od brazilského filozofa Arnalda Xavier da Silveiry. Oba texty jsou k dispozici na nedávno zpřístupněném blogu "tradicionalistů" s názvem REX!, který převzal štafetu v informování českého publika o dění v těchto kruzích (převážně prostřednictvím překladů) po stránkách Vendée, které ukončily činnost, ale ponechávají zveřejněné texty k dispozici (informace viz ZDE).
Způsob a argumenty v této diskusi mi však připadají přece jen vzdálené od solidní teologické a historické práce. Jde spíš o souboj dvou ideologií resp. ideologických přístupů k této otázce. Navíc je zřejmá souvislost s probíhajícím vyjednáváním Vatikánu s lefébvristy, na jehož možné rozuzlení se v dohledné době čeká. Proto bude nepochybně zajímavější a užitečnější sledovat práce a diskuse skutečných teologů a historiků, kteří mají svobodnější prostor pro vyjadřování a nejsou tak hluboce angažováni v církevně politickém dění.
Žádné komentáře:
Okomentovat