Můj komentář ke kauze amerických sester, napsaný pro časopis Getsemany:
Vatikánská Kongregace pro nauku víry vydala 18. dubna 2012 dokument s názvem Doctrinal Assessment of the Leadership Conference of Women Religious, který kritizuje věroučné postoje nejpočetnější konference ženských řeholních představených ve Spojených státech (dále jen LCWR) a zřizuje v podstatě nucenou správu v podobě arcibiskupa-delegáta jmenovaného kongregací. Ten má po dobu pěti let dohlížet nad provedením požadovaných změn.
Vatikánská Kongregace pro nauku víry vydala 18. dubna 2012 dokument s názvem Doctrinal Assessment of the Leadership Conference of Women Religious, který kritizuje věroučné postoje nejpočetnější konference ženských řeholních představených ve Spojených státech (dále jen LCWR) a zřizuje v podstatě nucenou správu v podobě arcibiskupa-delegáta jmenovaného kongregací. Ten má po dobu pěti let dohlížet nad provedením požadovaných změn.
Zveřejnění dokumentu okamžitě rozbouřilo především americké veřejné mínění a vyvolalo řadu reakcí. Ve velké míře zaznívá podpora sestrám a kritika postupu vatikánské kongregace. Nabízí se zjednodušené porozumění tomuto problému jako např. sporu mezi muži (v církevních strukturách) a ženami (v terénu) nebo sporu mezi hierarchií a církevním "disentem" nebo sporu mezi různými mentalitami atd. Je možné, že i tyto aspekty hrají určitou roli. Domnívám se, že problém je přece jen složitější. Rád bych poukázal alespoň na některé aspekty této kauzy.
V úvodu vatikánského dokumentu je charakterizován kontext, do kterého promlouvá. Děje se tak pomocí citátu z posynodálního (tj. reflektujícího biskupský synod věnovaný roku 1994 zhodnocení reformy řeholního života po II. vatikánském koncilu) apoštolského listu papeže Jana Pavla II. o zasvěceném životě a jeho poslání v církvi a ve světě s názvem Vita consecrata z roku 1996. Jde o pasáž, v níž tento list zdůraznil potřebu "sentire cum Ecclesia" (cítění/smýšlení s církví). Konkrétně je zmíněna "horlivá poslušnost vůči pastýřům církve, zvláště římskému papeži" u zakladatelů i zakladatelek řeholních společenství a také "věrnost myslí i srdce vůči učitelskému úřadu biskupů, kterou všechny zasvěcené osoby musí věrně dodržovat a před Božím lidem zřetelně dosvědčovat", protože "zasvěcené osoby zaujímají v církvi zvláštní místo, jejich názory a smýšlení mají u lidu Božího velkou vážnost" (Vita consecrata, čl. 46). Jak je z dalšího textu dokumentu zřejmé, tento úkol konference amerických řeholnic z pohledu kongregace neplní. Cílem dokumentu má být obnova LCWR. Na druhou stranu dokument s vděčností uznává velký přínos řeholnic pro život církve ve Spojených státech a také konstatuje, že odhalení "vážných problémů v nauce" LCWR nemá být vztaženo na všechny řeholní sestry, které tato konference zastřešuje.
Je na místě vysvětlit, jakou roli vlastně LCWR zastává. Stejně jako v jiných zemích vznikla v době snah papeže Pia XII. (1939-1958) o větší centralizaci a koordinaci řeholního života v 50. letech Konference vyšších řeholních představených žen (Conference of Major Superiors of Women), konkrétně v roce 1956. Tato konference zastřešovala všechny ženské řeholní komunity ve Spojených státech. Nemá však charakter nadřízeného orgánu a neruší samostatnost jednotlivých společností. Její role je spíš koordinační, jak v oblasti vzájemné komunikace, tak v rámci spolupráce s biskupy a s římskou kurií. Druhý vatikánský koncil znamenal silný impuls pro reformu řeholního života, vyjádřený především v dekretu o přizpůsobené obnově řeholního života Perfectae caritatis z roku 1965. Po koncilu sestry v jednotlivých řeholních komunitách hledaly způsoby, jak nové výzvy promítnout do svého života. Bylo to poměrně bouřlivé období, v němž nebyla nouze o konflikty, které vedly až k rozdělení nebo zániku některých komunit. Příkladem je třeba spor, který vedl v Los Angeles arcibiskup a kardinál McIntyre s komunitou sester (Sisters of the Immaculate Heart of Mary) ohledně jejich modernizace. Pod tlakem kardinála a Vatikánu nakonec v komunitě zůstalo 50 sester, zatímco 400 dalších komunitu opustilo a ustavilo se jako laické společenství. Spory se vedly jak o viditelné znamení "odlišnosti" sester, tj. řeholní hábit, tak o preferenci způsobu vedení nebo o míru angažovanosti mimo komunitu. Větší část sester se rozhodla pro odložení řeholních hábitů, kladla důraz na kolegiální způsob rozhodování a větší angažmá sester "v terénu" na úkor společného života v klášteře. Toto jsou jen stručně některé viditelné hlavní trendy, které měly rozmanitou podobu v konkrétních komunitách.
Na základě podnětů zdola proběhla v letech 1970-1971 také restrukturalizace zastřešující konference, která byla završena změnou stanov, včetně změny jména na Leadership Conference of Women Religous (tj. LCWR). Tato změna byla prosazena navzdory zamítavému stanovisku Vatikánu, který v názvu "Leadership" (tj. vedení) vnímal snahy řeholních společenství o větší autonomii a nezávislost. Sestry údajně usilovaly o dialog s představiteli Vatikánu, především s papežem, v rámci kterého chtěly vysvětlit důvody svého rozhodnutí a blíže představit svojí činnost a své záměry, ale neuspěly. Např. sestra Margaret Brennen, jež stála v čele LCWR v letech 1972-1973, vzpomíná na šok a zklamání, které tehdy řada sester prožívala. Vzaly vážně výzvu k obnově řeholního života, ale brzy narazily na odmítavý postoj Vatikánu, který většinu návrhů zdola odmítal a trval hlavně na jejich poslušnosti vůči hierarchii. Některé sestry s tímto směřováním nesouhlasily a v roce 1971 založily novou organizaci s názvem Consortium Perfectae Caritatis. Tato skupina kladla důraz na odlišnost od okolního světa (ponechaly si zvláštní řeholní hábit), ale i na společný život, společnou modlitbu a hlavně na tradičně chápanou poslušnost vůči církevní hierarchii. Úsilí této menšiny sester stát se alternativní konferencí vůči LCWR, bylo nejprve neúspěšné. Teprve v roce 1992 tyto sestry založily Council of Major Superiors of Women Religious (CMSWR), který Vatikán později oficiálně schválil. Vznikla tak zvláštní situace, kdy ve Spojených státech existují dvě různé organizace zastřešující ženské řeholní komunity. V té době konference LCWR reprezentovala více než 90% sester (z celkového počtu cca 110.000). Dnes má LCWR kolem 1.500 členů, které zastupují asi 80% řeholních sester ve Spojených státech (z celkového počtu cca 57.000). Zároveň existuje několik řeholních společností, které patří k oběma konferencím.
Zpět k dokumentu. Ten je výsledkem šetření Kongregace pro nauku víry, které bylo začátkem roku 2009 svěřeno biskupovi Leonardu Blairovi z americkéhoToleda. Zároveň stojí za zmínku, že od roku 2005 stojí v čele Kongregace pro nauku víry poprvé v historii Američan, William Joseph Levada, původně arcibiskup San Francisca. Podněty pro zahájení šetření se týkaly hlavně tři oblasti: projevů na každoročních shromážděních LCWR, postojů neslučitelných s církevním učením (např. v otázce svěcení žen, pastorace homosexuálních osob atd.) a "radikálního feminismu" (komentátoři často upozorňují na to, že není zcela zřejmé, co se tímto termínem konkrétně myslí). V určitém přehledu je uveden průběh šetření a zjištěné nesrovnalosti. Témata se s různými obměnami opakují. Zatímco je oceněno angažmá LCWR v oblasti prosazování sociální spravedlnosti v souladu se sociálním učením církve, je naopak kritizováno mlčení v otázce práva na život od početí do přirozené smrti, tj. téma potratu a euthanasie, což jsou aktuální témata veřejné diskuse ve Spojených státech. Stejně tak podle dokumentu není věnována dostatečná pozornost správnému pohledu na rodinný život a lidskou sexualitu. Navíc se v prohlášeních LCWR vyjadřují stanoviska, která jsou v rozporu s postoji biskupů. Dokument zdůrazňuje, že biskupové jsou v církvi autentickými učiteli ve věci víry a mravů.
Podle dokumentu se účastníci řádného zasedání kongregace v lednu 2011 shodli na tom, že věroučná a pastorální situace LCWR je vážná a s ohledem na vliv i v jiných částech světa vyžaduje zvláštní pozornost. Proto se rozhodli, že by měl Vatikán zasáhnout. Toto rozhodnutí bylo o dva dny později schváleno papežem Benediktem XVI. během setkání s prefektem kongregace. V textu je uvedeno, že se tak stalo na základě pověření, které dal Pán Šimonu Petrovi: "Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala; a ty, až se obrátíš, buď posilou svým bratřím a sestrám." (zmínka o "sestrách" je doplněna do biblického citátu Lk 22,32) A jak je uvedeno dále, tento biblický úryvek je již dlouho aplikován na roli Petrova nástupce jako hlavy sboru biskupů a rovněž na roli papeže jako hlavního pastýře a učitele celé církve (anglický originál uvádí "chief" nikoliv "supreme" – tj. "nejvyššího" pastýře, jak o papeži mluví texty I. i II. vatikánského koncilu, viz Lumen gentium 25).
Zajímavá může být skutečnost, že toto rozhodnutí bylo zveřejněno o více než rok později. Svojí roli zřejmě sehrála apoštolská vizitace řeholních sester ve Spojených státech, probíhající z podnětu jiné vatikánské kongregace, Kongregace pro společnosti zasvěceného života a společnosti apoštolského života. V prosinci 2008 jí inicioval tehdejší prefekt, slovinský kardinál Franc Rodé a jejím provedením byla pověřena Mary Clare Millea, představená jedné z kongregací. Řada komentátorů mylně považuje dokument Kongregace pro nauku víry za výsledek této vizitace. Ve skutečnosti se jednalo o dvě na sobě nezávislá šetření. Kromě toho vyšetřování kongregace pro nauku víry se týkalo pouze konference LCWR, zatímco apoštolská vizitace se týkala všech sester ve Spojených státech. Jelikož závěrečná zpráva z této vizitace z roku 2011 není veřejná, je těžké ověřit tvrzení některých komentátorů. Např. korespondent National Catholic Reporter John L. Allen tvrdí, že tato zpráva je vůči sestrám příznivější. Allen na základě toho mluví o vícehlasém Vatikánu, který má svého "hodného i zlého policajta". Podle něj je to zároveň vyvrácení zjednodušené teze, že by se jednalo o spor amerických sester s (celým) Vatikánem.
Vatikánský dokument působí dojmem, že se poměrně důkladně snaží vysvětlit cestu k uvedenému opatření a zavedení "nucené správy". Je zřejmé, že se nejednalo o náhlé rozhodnutí a také nešlo o reakci na skutečnost, že se LCWR nepostavila na stranu amerických biskupů v nedávném sporu o Obamovu zdravotnickou reformu. Podpora této reformy jistě nepřidala na popularitě sester v očích církevní hierarchie, která se aktivně zapojuje do veřejného života v souvislosti s blížícími se prezidentskými volbami. Kořeny problémů s věroučnými postoji amerických sester jsou staršího data. Biskup Blair analyzoval různé texty LCWR minimálně za posledních deset let a konstatoval, že často protiřečí nebo zcela ignorují učitelský úřad církve.
Nejstarší příklad, zmíněný v dokumentu, se týká veřejného odmítnutí učení vyjádřeného v instrukci Kongregace pro nauku víry Inter Insignores (tj. Prohlášení o připuštění žen ke služebnému kněžství z roku 1976). Pod vlivem ordinace žen u metodistů, presbyteriánů a luteránů (rovněž v rámci reformovaného judaismu) se řada sester v polovině 70. let cítila být oslovena myšlenkou na možné kněžské svěcení žen v katolické církvi. Když v roce 1975 vznikla ve Spojených státech Women's Ordination Conference stalo se tak za účasti řady sester. Výše zmíněný vatikánský dokument o rok později zavrhnul myšlenku svěcení žen v katolické církvi a sestry neskrývaly svůj nesouhlas. Zřejmě nejznámější se stalo vystoupení sestry Terezy Kane, tehdy stojící v čele LCWR, během návštěvy papeže Jana Pavla II. ve Spojených státech v roce 1979. Předstoupila před papeže oblečená v kostýmku. Ve své krátké řeči nejprve ocenila jeho zájem o problematiku chudých, ale pak pokračovala: "Žádám vás, abyste pamatoval na velké utrpení a bolest, která je součástí života mnoha amerických žen... Jako ženy jsme vyslechli mnohá skvělá pojednání naší církve o důstojnosti a vážnosti všech lidí. Jako ženy jsme o těchto slovech přemýšlely a naše závěry jsou, že pokud chce církev svému prohlášení o boji za důstojnost a vážnost všech lidí zůstat věrna, měla by ženám umožnit, aby mohly zastávat všechny duchovní úřady v církvi." (text cituji podle knihy Michael Walsh: Jan Pavel II. Životopis. 1995, s. 70). Bezprostřední reakci papeže nechme stranou, svědectví o ní se rozcházejí podle míry sympatií k této akci. Důležitější reakcí byl o řadu let později vydaný apoštolský list papeže o kněžském svěcení vyhrazeném jen pro muže Ordinatio Sacerdotalis (1994), který zopakoval odmítavé stanovisko ve věci svěcení žen v katolické církvi. Nedostatečná snaha LCWR při recepci tohoto učení je rovněž zmíněna ve sledovaném dokumentu.
Je zřejmé, že v dokumentu nejde o nějakou teologickou polemiku s odlišnými názory, nýbrž jedná se o požadavek nadřízeného orgánu, který od LCWR, konference vyšších řeholních představených (viz kánony 708-709 kodexu církevního práva) schválené Apoštolským stolcem, vyžaduje větší zodpovědnost za hlásání víry a předkládání jasných a přesvědčivých postojů, které budou v souladu s učením církve. Problém je nejenom v prezentování konkrétních omylů, resp. problematických stanovisek, které neodpovídají učení církve, tak také v mlčení a nečinnosti LCWR vůči takovým omylům. Proto je třeba pro příště nejenom dohlédnout na náležitý výběr řečníků při každoročních shromážděních, ale je třeba přepracovat některé materiály, především ty, které jsou určeny pro formaci sester.
Dokument rovněž reaguje na námitku, že nesoulad s naukou církve je možné odůvodnit výkonem prorockého úřadu. Považuje za omyl výklad, který by s odkazem na prorocký úřad ospravedlňoval nesouhlas s učením církve na základě teologické intuice některých věřících. Pravé proroctví je milost, která naopak provází zodpovědný křesťanský život a vykonávání služeb (ministerií) v rámci církve. Některé projevy na akcích LCWR jsou podle kongregace poznamenané pokřivenou ekleziologickou vizí, která opomíjí roli učitelského úřadu církve coby garanta autentického výkladu víry.
Konkrétní výhrady jsou v tomto dokumenty jen naznačeny nebo zmíněny okrajově. Můžeme si o nich však udělat poměrně dobrou představu z jiného dokumentu Kongregace pro nauku víry, který vydala 4. června (ačkoliv je datován 30. března). Jde o oznámení (Notifikaci), které poukazuje na věroučné omyly v knize Just Love. A Framework for Christian Sexual Ethics (z roku 2006), jejíž autorkou je řeholní sestra (Sisters of Mercy) a emeritní profesorka křesťanské etiky (v letech 1971-2007 na prestižní Yale University) Margaret A. Farley. Dokument je výsledkem dvouletého zkoumání a vyjasňování stanovisek, které však podle kongregace bylo ze strany sestry Farley nedostatečné. Jednou z hlavních výtek je skutečnost, že autorka „buď ignoruje trvalé učení magisteria nebo, pokud je příležitostně zmíněno, s ním zachází jako s jedním míněním z mnoha“. Takže kniha „obsahuje defektní chápání objektivní povahy přirozeného mravního zákona a čerpá buď z určitých filosofických proudů anebo svého vlastního chápání takzvané «soudobé zkušenosti». Tento přístup není v souladu s autentickou katolickou teologií.". Dokument tyto výhrady následně ilustruje uvedením citátů z knihy, které se týkají masturbace, homosexuálního jednání, homosexuálních svazků, nerozlučitelnosti manželství a problematiky rozvodu a opětovného manželství.
Velmi dobře na mne zapůsobila klidná, stručná a věcná reakce Margaret Farley, ve které opakovaně oceňuje úsilí a práci, se kterou kongregace knihu posuzovala (nevím, zda nejde o ironii). Vyjádření kongregace, že některé postoje nejsou v souladu s učitelským úřadem církve, nezpochybňuje. Kniha ani nebyla vydána s úmyslem vyjádřit autentické učení církve. Autorka se v ní snažila zohlednit svá zkoumání i plody dlouholeté učitelské praxe, aby pomohla lidem, zejména křesťanům, ale nejenom jim, promýšlet některé otázky ohledně lidské sexuality. V knize navrhuje důležitost posunu vnímání morálky. Konkrétně od morálky, která vymezuje určitá tabu, k morálce a sexuální etice založené na rozlišování toho, co je považováno za moudré, pravdivé. Na základě výkladu biblických textů, zkušeností, nových znalostí i hlubšího pochopení lidské tělesnosti a sexuality se zdá, že by bylo třeba alespoň prověřit možnost určitého vývoje sexuální etiky. O to se kniha pokouší. Autorka jen lituje, že oznámení pouze cituje úryvky bez toho, aniž by kongregace zvážila argumenty, které jí k těmto názorům vedly. Každopádně kniha nebyla zaměřena proti církvi ani proti věřícím. Farley je uznávaná teoložka a podporu jí vyjádřila řada kolegů. Nejde jen o pouhá gesta, ale mnohdy o velmi zajímavé postřehy. Např. Lisa Cahill z Bostonu vyjádřila názor, že výběr kritizovaných témat v dokumentu kongregace nerespektuje priority knihy: Farley věnuje velkou pozornost problematice násilí a sexuálním útisku žen ve světě. Zdá se, že zabývat se tématem masturbace je pro Vatikán důležitější. Lítost nad dokumentem kongregace a ocenění odborných i lidských kvalit sestry Farley vyjádřila i její řeholní představená.
Chce se mi říct, že se vlastně nejedná o nic nového. Stačí si vzít do ruky třeba útlou knížečku od Bernharda Häringa s názvem Jde to i jinak, Cesty k novým vztahům k církvi (Vyšehrad 1994). Píše v ní o podobných procesech proti teologům, včetně jeho samého, ze strany Kongregace pro nauku víry v 70. letech. Jejich cílem bylo především vynucení konformismu i v naukách, které nespadají pod neomylnost. Kritika římských prohlášení je trestána a naopak "římský učitelský úřad" je ztotožněn s učením církve. Häring v té souvislosti kritizuje také Katechismus katolické církve, kde je na řadě míst jako "učení církve" označena i taková pozice Říma, která není přijímána celou církví. Zmínka o katechismu nás opět vrací do současnosti. Zdá se že avizovaný Rok víry, který bude zahájen v říjnu u příležitosti 50. výročí zahájení Druhého vatikánského koncilu a 20. výročí vydání Katechismu katolické církve, bude více než koncilu a jeho dokumentům věnován právě katechismu. Ostatně katechismus je nejenom zmíněn v dokumentu o LCWR, ale argumentuje se s ním i v případě kritiky knihy Margaret Farley.
Jak se bude vyvíjet kauza konference amerických sester ukáže čas. Teprve probíhá vyjednávání o podobě nucené správy. Mnohé napoví každoroční shromáždění LCWR, které se bude konat v srpnu. Zatím zaznívá řada hlasů na podporu sester, nejenom od laiků, ale i od kněží a biskupů. Samozřejmě se ozývají i hlasy kritické, zvlášť od lidí, které se směřováním LCWR dlouhodobě nesouhlasí (patří k nim třeba George Weigel, u nás známý autor monumentální biografie Jana Pavla II. s názvem Svědek naděje nebo Ann Carey, autorka kritiky LCWR v knize Sister in Crisis z roku 1997). Z řad zodpovědných osob je znát určitá opatrnost. Nucený správce James Peter Sartain, arcibiskup v Seattlu, se vyjadřuje přece jen smířlivěji než kardinál Levada, prefekt Kongregace pro nauku víry. Ten po červnovém setkání s představiteli LCWR ve Vatikánu prohlásil, že sice doufá v reformu LCWR, ale neskrýval obavy, že se bude jednat o "dialog hluchých", neboť jednání probíhají už čtyři roky bez konkrétních výsledků. Zároveň pohrozil, že jednou z variant je i odebrání kanonického uznání ze strany Vatikánu a založení alternativního orgánu, který by LCWR nahradil v roli hlavní konference ženských řeholních představených. V kontextu již existujícího rozdělení ženských řeholních představených ve Spojených státech, jak jsme o něm psal výše, může být tato hrozba reálná. Taková vyjádření ze strany prefekta příliš nepřispívají k dobrému ovzduší požadovaného dialogu. Na druhou stranu je třeba zmínit, že i ze strany sester zaznívají úvahy o přerušení kanonických vazeb s církevní hierarchií, pokud dojdou k závěru, že to je jediný způsob, jak by mohly pokračovat ve své činnosti. Smířlivější tón arcibiskupa Sartaina a jeho pověst se zdá být zatím dobrým znamením. On má nucenou správu na pět let, zatímco v případě Levady se každou chvíli očekává jeho odchod do důchodu v souvislosti s dovršením 76 let (už nyní o rok přesluhuje).
Spor s vedením amerických sester odhaluje celou řadu problémů, se kterými se potýká současná katolická církev. Jedním z nich je dramatický pokles počtu amerických řeholnic a jejich vysoké stáří. Počty zasvěcených osob obou pohlaví klesají celosvětově, ale pokles v případě amerických sester je obzvlášť dramatický. Podle statistických údajů neziskové organizace na Univerzitě v Georgetownu (Center for Applied Research in the Apostolate, zkratka CARA) počet amerických sester klesal od roku 1965 (180.000 zaokrouhleno na tisíce), 1975 (135.000), 1985 (115.000), 1995 (91.000), 2000 (80.000), 2005 (69.000), 2011 (57.000). Nejedná se jen o demografický pokles a nedostatek nových povolání. Jak bylo uvedeno výše, řada sester byla zklamaná spory s církevní hierarchií a řeholní komunity opustila. Za zmínku stojí i skutečnost, že zájem o život v ženských řeholních komunitách kulminoval v 60. letech, v době oživení církevního života v souvislosti s přípravou a konáním Druhého vatikánského koncilu (1962-1965), v roce 1960 bylo 168.000 sester. Kritici LCWR uvádí, že konkurenční a tradičněji zaměřené sdružení sester, výše zmíněný Council of Major Superiors of Women Religious (CMSWR), se přece jen může pochlubit větším zájmem o tento řeholní způsob života
Jiným problémem je stále připomínaná otázka postavení žen v církvi. Existuje výrazný nepoměr mezi významnou rolí žen v církvi a jejich zastoupením v řídících strukturách církve, které zůstávají vyhrazené mužům, vesměs celibátníkům. Tento nepoměr je možné ilustrovat třeba množstvím členek řeholních komunit ve srovnání s jejich mužskými protějšky. Jak ve Spojených státech, tak celosvětově počet žen převyšuje počet mužů více než 10x. Stejně tak třeba v roli neordinovaných/laických služebníků v katolické církvi (Lay ecclesial ministry) ve Spojených státech bylo v roce 2005 z celkového počtu 31.000 služebníků 80% žen a 20% mužů. Podle statistik se tito laičtí služebníci řadí mezi zaměstnání, kde je výrazně větší zastoupení žen než mužů (např. po sekretářkách 97%, zdravotních sestrách 92%, učitelkách na základních školách 91% a kadeřnicích 90%). Kromě statistik je třeba vzít v úvahu také to, že jsou to opět ženy, které často hrají velkou roli v rodinách při předávání víry dalším generacím. Omezovat téma žen v církvi na problém jejich svěcení mi přijde jako přílišné zjednodušení. Jenže není toto zúžení dáno především představou o církvi, ve které je zodpovědnost za řízení církve a výklad jejího učení svěřen do rukou pouze svobodným mužům, jak je opakovaně zdůrazněno i v případě amerických sester? Nemám na mysli vytvoření nějakého alternativního "magisteria jeptišek", jak někteří kritici posměšně nazývají aktivitu sester, ale spíš o hledání způsobů, jak by charizmata žen mohla obohatit učení i praxi katolické církve. Představa, že Duch svatý (v hebrejštině ženského rodu) působí pouze v hierarchických strukturách církve a v těch, které jsou jim zcela podřízeni, neodpovídá svědectví bible ani církevní tradice.
Považuji téměř za zbytečné na závěr opakovat, že obnovu nepotřebuje pouze vedení amerických sester, ale také církevní ústředí ve Vatikánu. Na papežský stolec v roce 2005 usedl zřejmě jeden z teologicky nejvzdělanějších papežů historie. Přesto nebo právě proto je jeho pontifikát plný chyb, i když je otázkou, zda některé z nich nejsou dědictvím jeho předchůdce (na druhou stranu současný papež byl jedním z jeho nejbližších spolupracovníků, téměř po celou dobu v roli prefekta Kongregace pro nauku víry, od roku 1982). Zdá se, že zápas různých zájmových skupin v posledních měsících paralyzuje samotný Vatikán a dotýká se papežova nejbližšího okolí (viz zatčení a vyšetřování papežova majordoma). Přestože média hrají velkou roli, není možné na ně všechno svést a tvrdit, že jde pouze o mediální kampaň vedenou proti církvi. Vše nasvědčuje tomu, že útoky nejsou vedeny zvenčí, nýbrž vycházejí zevnitř církve, resp. v rámci římské kurie. Veřejná prohlášení nejvyšších představitelů kurie (např. dvou nejvlivnějších mužů: státního sekretáře kardinála Bertoneho nebo děkana kardinálského kolegia kardinála Sodana) sice mluví o "bratrském společenství" v kardinálském kolegiu, ale přiznávají "různost názorů". Znamená to snad, že kurie směřuje k přiznané legitimní pluralitě názorů a promítne jí do své praxe při vedení katolické církve? Nebo je to jen dočasná záležitost vypovídající zřejmě o skutečném rozdělení kardinálského kolegia, v němž se uvažuje o směřování katolické církve, především o způsobu jejího vedení, po Benediktu XVI.? Vše nasvědčuje tomu, že se katolická církev skutečně nachází na určitém rozcestí. Přestože to pravděpodobně nebude změna nijak radikální, sílí přesvědčení o potřebě nějakých změn. Liší se názory na to, jak by měly případné změny vypadat a komu by měla být svěřena jejich příprava a provedení. Nejde jen o konkrétní jména, ale obecně o styl, spiritualitu, postoj ke světu a další východiska, která by měla budoucí tvář katolické církve formovat.
Jsou tu další skutečnosti, které zřejmě budou hrát v případě změn určitý vliv. Odchází generace přímých účastníků Druhého vatikánského koncilu, jedinečné události v novodobých dějinách katolické církve, se svými klady i zápory. Tradiční evropocentrické vedení církve bude muset dříve nebo později vzít v úvahu, že těžiště života katolické církve a její vitalita se nachází mimo Evropu. Role římské kurie v rámci církve byla většinou konzervativní, konzervující, obranná a její pojetí jednoty si zakládalo na požadavku, aby druzí přebírali "římské způsoby" jednání, slavení, modlitby atd. Myslím si, že rychle postupující sekularizace v Evropě má v dnešní době na jednání Vatikánu výrazný vliv. Podobně jako v 19. století je zřejmě i dnes ztráta vlivu křesťanství papežem a kurií vnímána ne jako "výzva" nebo "znamení času" nýbrž jako "ohrožení", vůči němuž je třeba se postavit a bránit "tradiční hodnoty". Podle některých by tak otevřenost církve vůči světu a jeho problémům, ke které dal velký impuls koncil, měl nahradit postoj mnohem opatrnější, který se vůči světu bude jasněji vymezovat. Pro takový úkol by byla zřejmě vhodnější církev mnohem více semknutá, vnitřně jednotná i za cenu menšího počtu jejích členů. Církev tu bude "pro mnohé" nikoliv "pro všechny", abych si pohrál se slovíčky z eucharistické modlitby, o jejichž překlad se vede spor.
Tento kontext naznačuje, že v současné diskusi kolem budoucnosti konference amerických sester se zřejmě projevuje širší spor v rámci katolické církve o podobě jejího života a svědectví světu.