Pro představení prozatím předkládám všech dvacet koncilních textů, které autoři vybrali.
20 klíčových textů koncilu:
(podle knihy: Richard R. Gaillardetz, and Catherine Clifford: Keys to the Council. Unlocking the Teaching of Vatican II. Liturgical Press 2012)
Citáty českého překladu koncilních textů jsou převzaty ze stránek (včetně poznámek, které kniha neuvádí):
Nadpisy jsou mými kostrbatými pokusy o překlady názvů jednotlivých kapitol knihy.
1) Skrze křest jsme zapojeni do Kristova velikonočního tajemství
Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium 6:
Jako Otec poslal Krista, tak Kristus poslal apoštoly a naplnil je Duchem svatým. Měli hlásat evangelium všemu stvoření (7) a zvěstovat, že nás Boží Syn svou smrtí a svým zmrtvýchvstáním vysvobodil ze satanovy moci (8) a od smrti a převedl do Otcova království. Hlásané dílo spásy však měli také uskutečňovat obětí a svátostmi, které jsou ohniskem všeho liturgického života. Tak křest zapojuje lidi do Kristova velikonočního tajemství: s ním umírají, s ním jsou pohřbeni a s ním i vzkříšeni. (9)
7/Srov. Mk 16,15
8/Srov. Sk 26,18
9/Srov. Řím 6,4; Ef 2,6; Kol 3,1; 2 Tim 2,11
2) Kristus je stále přítomen ve své církvi
Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium 7:
Aby uskutečňoval tak velké dílo, je Kristus stále přítomen ve své církvi, především v liturgických úkonech. Je přítomen v mešní oběti jak v osobě sloužícího kněze, neboť „tentýž nyní přináší oběť skrze službu kněží, který se tenkrát obětoval na kříži“, (13) tak zejména pod eucharistickými způsobami. Je přítomen svou mocí ve svátostech, takže když někdo křtí, křtí sám Kristus. (14) Je přítomen ve svém slově: to mluví on, když se v církvi předčítá Písmo svaté. I tehdy je přítomen, když se církev modlí a zpívá, jak to slíbil: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“ (Mt 18,20).
13/Trid koncil, 22. zas., 19.9.1562, Doctr. De ss. Missae sacrif., c. 2: Concilium Tridentinum, ed. cit., t. VIII, Actorum pars V, Friburgi Brisgoviae 1919, s. 960
14/Srov. sv. Augustin, In Ioannis Evangelium Tractatus VI, cap. I, n. 7: PL 35, 1428
3) Plná, uvědomělá a aktivní účasti na liturgii
Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium 14:
Matka církev si velmi přeje, aby byli všichni věřící vedeni k plné, uvědomělé a aktivní účasti na liturgických úkonech, jak ji vyžaduje sama povaha liturgie. K takové účasti je křesťanský lid jako „vyvolený rod, královské kněžstvo, národ svatý, lid patřící Bohu jako vlastnictví“ (1 Petr 2,9; srov. 2,4-5) mocí křtu oprávněn i zavázán.
Tuto plnou a aktivní účast všeho lidu je třeba při obnově a pěstování posvátné liturgie mít co nejvíce na zřeteli. Je to první a nezbytný zdroj, ze kterého mají věřící čerpat skutečně křesťanského ducha. Proto se mají duchovní správcové o takovou účast na liturgii svědomitě snažit v celé pastorační činnosti patřičným poučováním.
4) Teologie Božího zjevení
Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei verbum 2:
Bůh se ve své dobrotě a moudrosti rozhodl zjevit sebe samého a oznámit tajemství své vůle (srov. Ef 1,9): že lidé prostřednictvím Krista, vtěleného Slova, mají v Duchu svatém přístup k Otci a stávají se účastnými božské přirozenosti (srov. Ef 2,18; 2 Petr 1,4). Tímto zjevením oslovuje neviditelný Bůh (srov. Kol 1,15; 1 Tim 1,17) ze své veliké lásky lidi jako přátele (srov. Ex 33,11; Jan 15,14-15) a stýká se s nimi (srov. Bar 3,38), aby je pozval a přijal do svého společenství. Toto zjevování se uskutečňuje činy i slovy, které navzájem vnitřně souvisí, takže skutky, které Bůh vykonal v dějinách spásy, ukazují a posilují nauku i skutečnosti vyjádřené slovy; slova pak hlásají tyto skutky a objasňují tajemství v nich obsažená. Avšak nejhlubší pravda, která se odhaluje tímto zjevením o Bohu i o spáse člověka, nám září v Kristu, který je prostředníkem a zároveň i plností celého zjevení. (1)
1/Srov. Mt 11,27; Jan
5) Teologie tradice
Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei verbum 8:
Tato apoštolská tradice prospívá v církví s pomocí Ducha svatého. (5) Vzrůstá totiž chápání předaných věcí a slov, a to jak přemýšlením a studiem věřících, kteří je uchovávají ve svém srdci (srov. Lk
5/Srov. 1. vat. koncil, Věrouč. konst. o katolické víře Dei Filius, kap. 4: Denz. 1800 (3020)
6) Církev je jako svátost
Věroučná konstituce o církvi Lumen gentium 1:
Kristus je světlo národů. Proto tento posvátný sněm, shromážděný v Duchu svatém, má vřelou touhu hlásáním evangelia všemu stvoření (srov. Mk 16,15) osvítit všechny lidi jasem Kristova světla, které září na tváři církve. Církev je totiž v Kristu jakoby svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva. Proto navazuje na jednání předešlých koncilů a má v úmyslu zřetelněji objasnit všem svým věřícím i celému světu svou podstatu a své všeobecné poslání.
7) Duch svatý v církvi
Věroučná konstituce o církvi Lumen gentium 4:
Duch přebývá v církvi i v srdci věřících jako v chrámě (srov. 1 Kor 3,16; 6,19), modlí se v nich a vydává svědectví o jejich přijetí za děti (srov. Gal 4,6; Řím 8,15-
3/Srov. sv. Irenej, Adv. Haer. III, 24, 1: PG 7, 966B; Harvey 2, 131, ed. Sagnard, Sources Chr. 398.
8) Eucharistická eklesiologie
Věroučná konstituce o církvi Lumen gentium 7:
Když totiž udělil svého Ducha bratřím povolaným ze všech národů, vytvořil z nich tajemným způsobem své tělo.
V tomto těle se Kristův život rozlévá do věřících, kteří se prostřednictvím svátostí tajemné, ale skutečně sjednocují s umučeným a oslaveným Kristem. (6) ... Při lámání eucharistického chleba máme skutečnou účast na těle Páně a jsme povznášeni ke spojení s ním a mezi sebou: „Protože je to jeden chléb, tvoříme jedno tělo, i když je nás mnoho, neboť všichni máme účast na jednom chlebě“ (1 Kor 10,17). Takto se všichni stáváme údy tohoto těla (srov. 1 Kor 12,27) „a každý jsme sobě navzájem údy“ (Řím 12,5).
6/Srov. sv. Tomáš, Summa Theol. III, q.
9) Křestní a služebné kněžství
Věroučná konstituce o církvi Lumen gentium 10:
Kristus Pán, velekněz vybraný z lidí (srov. Žid 5,1-5), z nového lidu „udělal (…) královský národ a kněze Boha, svého Otce“ (Zj 1,6; srov. 5,9-10). Vždyť pokřtění jsou svým znovuzrozením a pomazáním od Ducha svatého posvěcení na duchovní chrám a na svaté kněžstvo, aby každým skutkem jako křesťané přinášeli duchovní oběti a hlásali mocné činy toho, který je ze tmy povolal ke svému podivuhodnému světlu (srov. 1 Petr 2,4-10). Ať proto všichni Kristovi učedníci setrvávají v modlitbách a společně chválí Boha (srov. Sk 2,42-47), ať sami sebe nabízejí jako oběť živou, svatou, milou Bohu (srov. Řím 12,1); ať všude ve světě vydávají svědectví o Kristu a těm, kdo se na to ptají, ať zdůvodňují, proč mají naději na věčný život (srov. 1 Petr 3,15).
Všeobecné kněžství věřících a kněžství služebné čili hierarchické se sice od sebe liší podstatně, a ne pouze stupněm, přesto však jsou ve vzájemném vztahu, neboť jedno i druhé – každé svým vlastním způsobem – má účast na jediném kněžství Kristově. (2) Služebný kněz, který vykonává svou službu, svou posvátnou mocí vytváří a řídí kněžský lid; v zastoupení Krista koná eucharistickou oběť a jménem celého lidu ji podává Bohu. Věřící mocí svého královského kněžství spolupůsobí při obětování eucharistie (3) a uplatňují své kněžství přijímáním svátostí, modlitbou a děkováním, svědectvím svatého života, odříkáním a činorodou láskou.
2/Srov. Pius XII., proslov Magnificate Dominum, 2.11.1954: AAS 46 (1954), 669. Týž, enc. Mediator Dei, 20.11.1947: AAS 39 (1947), 555
3/Srov. Pius XI., enc. Miserentissimus Redemptor, 8.5.1928: AAS 20 (1928), 171n. Pius XII., proslov Vous nous avez, 22.9.1956: AAS 47 (1956), 714
10) Poslání církve ve světě
Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes 40:
Tak je církev zároveň „viditelné shromáždění i duchovní společenství“, (6) jde spolu s celým lidstvem, sdílí s ním týž pozemský osud a je jakoby kvas a duše lidské společnosti, (7) kterou má v Kristu obnovit a přetvořit v Boží rodinu.
6/Srov. tamtéž, kap. I, čl. 8: AAS 57 (1965), 11.
7/Srov. tamtéž, kap. IV, čl. 38: AAS 57 (1965), 43, s pozn. 120
11) Role laiků ve světě
Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes 43:
Rozpor, který je u mnoha lidí mezi vírou, ke které se hlásí, a denním životem, je třeba počítat mezi nejzávažnější omyly naší doby. Toto pohoršení prudce odsuzovali již ve Starém zákoně proroci (15) a v Novém zákoně ještě přísněji sám Ježíš Kristus za ně hrozil těžkými tresty. (16) Nestavme proto nesprávně proti sobě činnost v zaměstnání a ve společnosti na jedné straně a náboženský život na straně druhé. Když křesťan zanedbává časné povinnosti, zanedbává tím své povinnosti vůči bližnímu, ba vůči samému Bohu, a uvádí tak v nebezpečí svou věčnou spásu. Křesťané, jdoucí za příkladem Krista, jenž pracoval jako řemeslník, se mají spíše radovat, že mohou vykonávat všechny své pozemské činnosti a uvádět přitom v jednu živoucí syntézu lidské, domácí, výdělečné, vědecké i technické úsilí s náboženskými hodnotami, pod jejichž nejvyšším vedením se všecko uvádí do souladu k Boží slávě.
Světské povinnosti a činnosti jsou vlastní, i když ne výlučná záležitost laiků. Když tedy jednají jako občané světa, ať jednotlivě nebo sdružení, budou zachovávat zákony vlastní každému oboru, ale budou se také snažit získat na tomto poli skutečnou odbornost. ...ať neváhají příležitostně přicházet s novou iniciativou a uskutečňovat ji... Od kněží ať laici očekávají duchovní světlo a posilu. Ať se však nedomnívají, že jejich pastýři jsou vždycky takoví odborníci, aby, když vznikne jakýkoli nový problém, i závažný, mohli mít pohotově konkrétní řešení, anebo že právě to je jejich poslání; spíše ať sami jednají na vlastní odpovědnost ve světle křesťanské moudrosti a s pozorným zřetelem k nauce učitelského úřadu církve. (17)
Mnohdy je už křesťanský pohled na skutečnost přivede k určitému řešení v konkrétní situaci. Jiní věřící však, jak se často a oprávněně stává, budou s nemenší upřímnosti o téže věci soudit jinak. Jestliže řešení podaná tou nebo onou stranou mnozí jiní, i mimo úmysl stran, snadno spojují s poselstvím evangelia, musí mít na paměti, že v takových případech nikomu není dovoleno dovolávat se církevní autority výlučně ve prospěch svého názoru. Ať se však vždycky snaží objasnit vše upřímným rozhovorem, při němž zachovají vzájemnou lásku a dají se vést především starostí o obecné blaho.
15/Srov. Iz 58,1-12
16/Srov. Mt 23,3-33; Mk 7,10-13
17/Srov. Jan XXIII., enc. Mater et Magistra, IV: AAS 53 (1961), 456-
12) Křesťanské manželství a rodina
Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes 48:
Důvěrné společenství života a manželské lásky, které Stvořitel založil a vybavil vlastními zákonitostmi, se uskutečňují manželskou smlouvou neboli neodvolatelným osobním souhlasem. A tak lidským úkonem, jímž se manželé vzájemně sobě dávají a přijímají, vzniká i před společností stav podle Božího řádu pevný; tento posvátný svazek nezávisí na lidské libovůli, a to z ohledu na dobro manželů, potomstva i společnosti. ... Svou přirozenou povahou jsou manželství a manželská láska zaměřeny k plození a výchově dětí, což je vrchol a koruna manželské lásky. A tak muž a žena, kteří dík manželskému svazku „nejsou už dva, ale jedno tělo“ (Mt 19,6), prokazují si důvěrným spojením svých osob a činností vzájemnou pomoc a službu, zakoušejí smysl své jednoty a stále plněji jí dosahují. Toto důvěrné sjednocení, jakožto vzájemné darování dvou osob, a také dobro dětí vyžaduje úplnou manželskou věrnost a důrazně požaduje jejich nerozlučnou jednotu. (2) ... Opravdová manželská láska je pozdvižena k účasti na božské lásce; vykupitelskou silou Kristovou a spásonosným působením církve se usměrňuje a obohacuje, aby manželé byli účinně vedeni k Bohu a dostalo se jim pomoci a posily v jejich vznešeném úkolu otce a matky. (6)
2/Srov. Pius XI., enc. Casti connubii: AAS 22 (1930), 546-547; Denz. 2231 (3706).
6/Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium: AAS 57 (1965), 15-16; 40-41; 47.
13) Služba biskupa
Dekret o pastýřské službě biskupů v církvi Christus Dominus 11:
Diecéze je část Božího lidu svěřená do péče biskupovi ve spolupráci s kněžstvem; v sepětí se svým pastýřem, který ji skrze evangelium a eucharistii sdružuje v Duchu svatém, tvoří místní církev. V ní je opravdu přítomna a působí jedna, svatá, katolická a apoštolská církev Kristova.
Jednotliví biskupové, kterým byla svěřena do péče místní církev, pastorují své ovce ve jménu Páně pod papežovou autoritou jako jejich vlastní, řádní a bezprostřední pastýři, a to tím, že vůči nim plní úkol učit, posvěcovat a vést.
14) Biskupská kolegialita
Věroučná konstituce o církvi Lumen gentium 23:
Sborová jednota se projevuje také ve vzájemných vztazích jednotlivých biskupů k místním církvím a k všeobecné církvi. Římský biskup jako Petrův nástupce je trvalý a viditelný zdroj a základ jednoty biskupů i celého množství věřících. (30) Jednotliví biskupové jsou pak viditelný zdroj a základ jednoty ve svých místních církvích, (31) které se utvářejí podle vzoru všeobecné církve; v nich existuje a z nich se skládá jedna a jediná katolická církev. (32) Z toho důvodu reprezentují jednotliví biskupové každý svou církev, všichni pak spolu s papežem celou církev ve svazku pokoje, lásky a jednoty.
Jednotliví biskupové... vykonávají svou pastýřskou správu nad částí Božího lidu, která jim byla svěřena... Ale protože to jsou členové biskupského sboru a zákonití nástupci apoštolů, je každý z nich z Kristova ustanovení a příkazu povinen projevovat péči o celou církev. (33)...Proto jednotliví biskupové, pokud jim to dovolí vykonávání jejich vlastního úřadu, jsou povinni vytvořit pracovní společenství mezi sebou a s Petrovým nástupcem, jemuž byl zvláštním způsobem svěřen velký úkol šířit křesťanské jméno. (36)
30/Srov. 1. vat. koncil, Věrouč. konst. o Kristově církvi Pastor aeternus: Denz. 1821 (3050n).
31/Srov. sv. Cyprián, Epist. 66, 8; Hartel III, 2, 733: „Biskup je v církvi a církev je v biskupovi“.
32/Srov. sv. Cyprián, Epist. 55, 24: Hartel III, 624, ř. 13: „Jedna církev je po celém světě rozdělena v mnoho údů“. Epist. 36, 4: Hartel, 575, ř. 20-21.
33/Srov. Pius XII., enc. Fidei Donum, 21.4.1957: AAS 49 (1957), 237.
36/Srov. Lev XIII., enc. Grande munus, 30.9.1880: AAS 13 (1880), 145. Srov. CIC, kán. 1327; 1350 § 2.
15) Globální/Světová/ katolicita církve
Věroučná konstituce o církvi Lumen gentium 13:
Dík této všeobecnosti přinášejí jednotlivé části své dary ostatním částem a celé církvi, takže celek i jednotlivé části se obohacují vzájemným sdílením všech a jejich snahou po plnosti v jednotě. Proto se Boží lid nejenom shromažďuje z různých národů, nýbrž i sám vnitřně srůstá z různých vrstev. Jeho členové se totiž liší jak úkoly, neboť někteří zastávají posvátnou službu k dobru svých bratří, tak způsobem a zaměřením života, neboť mnozí se snaží jít ke svatosti těžší cestou v řeholním stavu, a tak svým příkladem povzbuzují své bratry. Proto také v církevním společenství existují místní (partikulární) církve, které si uchovávají vlastní tradice; přitom zůstává nedotčeno prvenství Petrova stolce, který předsedá celému shromáždění lásky, (11) chrání oprávněnou rozmanitost a zároveň bdí nad tím, aby jednotlivé zvláštnosti nejenom neškodily jednotě, ale spíše jí sloužily.
11/Srov. sv. Ignác Muč., Ad Rom., úvod: ed. Funk I, 252.
16) Právo na náboženskou svobodu
Deklarace o náboženské svobodě Dignitatis humanae 2:
Tento vatikánský sněm prohlašuje, že lidská osoba má právo na náboženskou svobodu. Tato svoboda záleží v tom, že všichni lidé musí být prosti nátlaku jak ze strany jednotlivců, tak ze strany společenských skupin a jakékoli lidské moci, takže nikdo ani nesmí být donucován jednat v oblasti náboženství proti svému svědomí, ani mu nesmí být zabraňováno jednat podle svého svědomí soukromě i veřejně, buď sám nebo spolu s jinými, v náležitých mezích. Mimoto koncil prohlašuje, že právo na náboženskou svobodu je skutečně založeno na důstojnosti lidské osoby, jak nám ji dává poznat i zjevené Boží slovo i sám rozum. (2)
2/Srov. Jan XXIII., enc. Pacem in terris, 11.4.1963: AAS 55 (1963), 260-261; Pius XII., rozhlasové poselství, 24.12.1942: AAS 35 (1943), 19; Pius XI., enc. S palčivou starostí, 14.3.1937: AAS 29 (1937), 160; Lev XIII., enc. Libertas praestantissimum, 20.6.1888: Acta Leonis XIII, 8 (1888), 237-238.
17) Společenství víry s jinými křesťany
Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio 3:
Neboť ti, kdo věří v Krista a řádně přijali křest, jsou v určitém společenství s katolickou církví, i když ne dokonalém. Je pravda, že mezi nimi a katolickou církví jsou rozpory různého druhu jak v oblasti víry a někdy i kázně, tak ohledně struktury církve, takže plnému církevnímu společenství stojí v cestě nemalé překážky, někdy dosti vážné, o jejichž odstranění se snaží ekumenické hnutí. Nicméně však jsou vírou ve křtu ospravedlněni a přivtěleni ke Kristu, (17) proto jim právem náleží čestné označení křesťanů a synové katolické církve je oprávněně uznávají za bratry v Pánu. (18)
17/Srov. Florent. koncil, 8. zas., dekret Exultate Deo: Mansi 31, 1055A.
18/Srov. sv. Augustin, In Ps. 32, Enarr. II, 29: PL 36, 299
18) Reforma církve
Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio 6:
Všechna obnova církve (1) spočívá podstatně v růstu věrnosti jejímu vlastnímu povolání, a to je nepochybně důvod pro hnutí za jednotu. Církev ji při svém putování volána Kristem k této neustálé reformě, kterou trvale potřebuje, nakolik je institucí lidskou a pozemskou. Jestliže tedy v některých okolnostech a dobách nebylo něco dosti přesně zachováváno v mravním životě, v církevní kázni nebo i ve způsobu podávání nauky – ten se musí vždy přesně rozlišovat od samého pokladu víry – má se to v příslušné době správně a náležitě obnovit.
1/Srov. 5. later. koncil, 12. zas., konst. Constituti: Mansi 32, 988-C.
19) Hierarchie pravd
Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio 11:
Katoličtí teologové, kteří při ekumenickém dialogu ve věrnosti nauce církve spolu s odloučenými bratry bádají o božských tajemstvích, mají postupovat s láskou k pravdě, s křesťanskou láskou a pokorou. Při porovnávání nauk ať pamatují, že existuje řád neboli „hierarchie“ pravd katolického učení, vzhledem k jejich různé spojitosti se základem křesťanské víry.
20) Církev a světová náboženství
Deklarace o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím Nostra aetate 2:
Katolická církev neodmítá nic, co je v těchto náboženstvích pravdivé a svaté. S upřímnou vážností se dívá na jejich způsoby chování a života, pravidla a nauky. Ačkoli se v mnohém rozcházejí s tím, co ona věří a k věření předkládá, přece jsou nezřídka odrazem Pravdy, která osvěcuje všechny lidi. ... Proto církev nabádá své věřící, aby s rozvážností a láskou, prostřednictvím dialogu a spolupráce se stoupenci jiných náboženství uznávali, chránili a podporovali duchovní a mravní dobro i společensko-kulturní hodnoty, které u nich jsou, a přitom aby svědčili o křesťanské víře a životě.
Žádné komentáře:
Okomentovat