Text je převzat z knihy Walberta Bühlmanna: Jan XXIII. Zápas za budoucnost církve. Praha, Vyšehrad 1997 (s. 124-140). Je třeba upozornit, že jde o český překlad německého překladu rekonstruovaného italského originálu textu, jehož autorem je papež Jan XXIII. Text byl papežem přednesen na závěr dlouhého zahajovacího ceremoniálu dne 11. října 1962 a poté publikován v latinském znění, které oproti italskému originálu obsahuje 39 "vylepšení", přisuzované kuriálním úředníkům. Tato "vylepšení" jsou uvedena v poznámkách pod textem. Řada publikací používá spíše latinský oficiální text, který byl přednesen, resp. jeho překlad a členění. Rozdíly v textu podle mne nejsou zase až tak výrazné, rychlou orientaci v překladech spíš komplikuje rozdílné členění.
Tato řeč je považována za jeden z nejdůležitějších textů papeže Jana XXIII. (např. Giuseppe Alberigo: "jednalo se o nejdůležitější čin Janova pontifikátu a pravděpodobně i o vůbec jeden z nejzávažnějších a nejvýznamnějších aktů katolické církve v současnosti," viz Stučné dějiny II. vatikánského koncilu, s. 39)Podle svědectví papežova osobního sekretáře, kterým byl od roku 1953 Loris Francesco Capovilla (nar. 1915, Catholic Hierarchy), si papež přál zveřejnění italského návrhu této řeči, ne kvůli cti, ale protože chtěl za text převzít zodpovědnost, aby "bylo zřejmé, že pochází od prvního do posledního slova ode mne" (velmi často citovaná slova, viz např. O.H.Pesch: Druhý vatikánský koncil, s. 373 /pozn. 15/; obsáhlá monografie o Janu XXIII. od Petera Hebblethwaita cituje zřejmě původní zdroj, kterým je Loris Capovilla: Giovanni XXIII, Quindici Letture, Rom 1970, s. 197).
S ohledem na kontext, řeč byla sice pronesena jasným a zřetelným hlasem, jak zdůrazňují pamětníci ve vzpomínkách, ale v závěru únavného pětihodinového zahajovacího ceremoniálu, význam textu ocenila nejprve média. I když jejich reakce byla leckdy diametrálně odlišná, každý si z řeči vybral jiný důraz (John W. O'Malley: What happened at Vativan II., s. 94-95 to ilustruje odlišnými titulky vatikánského Osservatore Romano "Hlavní cíl koncilu: Bránit a hlásat nauku" /viz řeč níže čl. 11/ a pařížského Le Monde "Papež schválil vědecké metody v moderní teologii /viz řeč čl. 15/).
Jak je mým zvykem, dovolil jsem si do textu graficky zasáhnout. I když tím vnucuji jisté předporozumění (zveřejnění kompletního textu však umožňuje udělat si každému vlastní názor), dělám tak pro snazší orientaci v textu a pro snadnější vyhledání často citovaných pasáží. Kromě mezititulků (opakuji, že se někdy liší od latinského znění) jsem zvýraznil některé pasáže textu:
1) Tučnou kurzívou jsou podle mého důležité pasáže nebo často zmiňované části textu.
2) Podtrženo je několik výrazů, které patří téměř k těm legendárním (např. aggiornamento /čl. 6/, proroci neštěstí /čl. 8/- většina vykladačů se shoduje v tom, že měl papež na mysli především kurii /s tou byl v kontaktu při "každodenním vykonáváním" svého úřadu/, nové Letnice /čl. 10/, skok kupředu /čl. 15/, pastorální povaha /koncilu, čl. 15/ a především pasáž: něco jiného je podstata tradované nauky, to jest depositum fidei, a něco jiného je formulace, jíž se předkládá /čl. 15/, která byla nakonec i převzata do koncilní konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium et spes, čl. 62)
Alespoň malá videoukázka ze zahájení koncilu (ze které se dovídáme, že řeč trvala 36 minut).
1. Ctihodní bratří! Církev, naše matka, se dnes raduje, neboť zvláštní milostí Boží prozřetelnosti nadešel dlouho toužebně očekávaný den, v němž pod ochranou panenské Matky Boží, jejíž důstojenství dnes slavíme, slavnostně začíná zde u hrobu svatého Petra Druhý ekumenický vatikánský koncil.
Ekumenické koncily v dějinách církve
2. Posloupnost jednotlivých koncilů, jak se v průběhu dějin slavily - dvacet koncilů ekumenických a bezpočet různě významných koncilů provinciálních i regionálních - jasně dosvědčuje životnost katolické církve. Jsou to výrazné okamžiky její historie. Současný bezvýznamný nástupce svatého Petra (1), jenž k vám nyní promlouvá, chtěl svým rozhodnutím svolat takovéto slavnostní shromáždění znovu posílit kontinuitu učitelského úřadu církve (2); ten se totiž mimořádným způsobem ukazuje všem lidem naší doby, když reaguje na chybný vývo (3), na výzvy a šance moderního věku (4).
3. Naprosto spontánně pohleďme (5) na počátku tohoto všeobecného koncilu zpět do minulosti: znovu si oživme vzpomínku na záslužné činy našich předchůdců (6) papežů z dávné i nedávné minulosti - jako hlasy, jejichž ozvěna nás povzbuzuje. Jsou to hlasy působivé a ctihodné a předávají nám svědectví koncilů Východu i Západu od 4. století přes středověk až do novověku. Neustále tak zvěstují slávu této božské i lidské instituce, tj. církve, které se od Ježíše (7) dostává jejího jména, jejích milostí i jejího bytostného určení. Ačkoli tak máme důvod se radovat, přesto zůstává skutečností, že na těchto dějinách posledních devatenácti století také leží stín bolesti a zkoušek (8). Nikoli bez důvodu vyslovil stařec Simeon Ježíšově matce Marii proroctví, které se potvrdilo v minulosti i přítomnosti: „Hle, on jest dán k pádu i k povstání mnohých (v Izraeli) a jako znamení, kterému se budou vzpírat." (L 2,34) A také sám Ježíš řekl při svém veřejném vystoupení jasná slova ukazující na hluboké tajemství, jak se k němu budou chovat lidé v průběhu staletí: „Kdo není se mnou, je proti mně; a kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje." (L 11,23)
4. Velká výzva (9), před níž lidstvo stálo a stojí, je i takřka po dvou tisících let stále táž. Ve své slávě (10) je Kristus stále středem dějin a života. Buď se lidé k němu a jeho církvi přimknou, a mají pak účast na poznání, dobrotě, řádu a pokoji; nebo jsou bez něho či přímo proti němu a vědomě proti jeho církvi (11), a pak vládne zmatek a zpustlost lidských vztahů a trvalá hrozba vzájemných bojů lidí proti sobě navzájem. Pokaždé, když se slaví ekumenický koncil, slavnostním způsobem se tím projevuje (12) jednota Krista a jeho církve. Tak přispívaly ekumenické koncily k dalekosáhlému šíření pravdy, k přiměřené životní orientaci jednotlivců, rodin i společnosti. Posilovaly duchovní síly tím, že je vedly k pravým a věčným statkům. Svědectví mimořádného učitelského úřadu církve (13) v průběhu různých epoch dvaceti staletí dějin křesťanství jsou nám souhrnně k dispozici v množství působivých svazků jako nezcizitelné dědictví, jež nám uchovávají církevní archivy v Římě i věhlasné knihovny celého světa.
Proč tento koncil?
5. Co se týče iniciativy k tomuto velkému záměru, jenž nás sem všechny přivádí, postačí snad jako historický doklad svědectví naší skromné osobní zkušenosti: Na počátku to byly úvahy, které nás spontánně napadaly a které jsme zvažovali jen sami pro sebe, až byly pak před ctihodným kolegiem kardinálů vysloveny v bazilice sv. Pavla za hradbami (14) památného dne 25. ledna 1959 o svátku Obrácení sv. Pavla, a to oním jediným výrazem „ekumenický koncil". Nečekané přitakání, Duchem svatým inspirované pochopení, radostné účastenství v očích i v srdcích: zkrátka velké nadšení, jež po celém světě vyvolávalo velký zájem o uskutečnění koncilu. Tři roky intenzívní přípravy zahájily širší a hlubší proces učení a tázání na současné podmínky víry, náboženské praxe, na životaschopnost křesťanství vůbec a katolicismu zvlášť. Doba příprav se tak ukázala jako první znamení, první dar Boží milosti (15).
6. Doufáme neochvějně, že církev inspirovaná tímto koncilem poroste svým duchovním bohatstvím, a tak posílena novou silou bude do budoucnosti hledět s odhodláním. Je naší pevnou nadějí, že přiměřeným „aggiornamentem" a prozíravou organizací vzájemné spolupráce (16) církev dosáhne toho, že jednotlivci, rodiny i národy budou dbát nebeských věcí s větší pozorností. Proto je slavení koncilu mimořádným důvodem k vděčnosti vůči Dárci všech dobrých darů. Proto velebíme chvalozpěvem čest a slávu našeho Pána, Ježíše Krista, vítězného a nesmrtelného Krále věků a národů.
Nadešel pravý čas
7. Ctihodní bratři, je ještě další argument, jehož bychom měli k svému užitku dbát. Abychom zvětšili svou radost, chceme před tímto velkým shromážděním vyzdvihnout příznivé a povzbuzující okolnosti, za nichž tento ekumenický koncil začíná.
8. Při každodenním vykonávání našeho pastýřského úřadu nás zraňuje, když leckdy musíme naslouchat výtkám lidí, kteří jsou sice plni nadšení, nemají však příliš velký smysl pro rozlišování a takt. Z nedávné minulosti až po současnost berou na vědomí pouze nešvary a případy chybného vývoje. Říkají, že se naše doba ve srovnání s minulostí vyvíjí jenom k horšímu. Počínají si tak, jako by se ničemu nenaučili z historie; která je přece učitelkou života, a jako by se při předchozích ekumenických koncilech mohl ve všem prosadit smysl a duch křesťanství, žité víry a správná aplikace svobody náboženství (17). Musíme odporovat těmto prorokům neštěstí, kteří stále předpovídají jenom pohromy, jako by už už přicházel zánik světa.
9. Za současné situace nás Boží prozřetelnost vede k postupnému novému uspořádání lidských vztahů. Působí v součinnosti s lidmi, ale nad jejich očekáváním sleduje svůj vlastní plán. Všecko, dokonce i to, co lidé činí proti ní, se obrací v to, co je pro církev lepší. Tuto okolnost lze snadno rozpoznat, když sledujeme současný svět. Ten je charakterizován politickými a hospodářskými střety, které ponechávají jen málo času pro starost o víru, tak jak je svěřena církevnímu učitelskému úřadu. To nikterak není dobré a nelze s tím prostě souhlasit. Nelze ovšem naproti tomu popřít, že za nově daných podmínek moderního života je výhodou, že z mnoha překážek byly odstraněny ty, jejichž pomocí kdysi státy omezovaly svobodné jednání církve. Stačí ve skutečnosti zběžný pohled na dějiny církve, abychom jasně poznali, že ekumenické koncily, jež byly přece posloupností slavných činů pro katolickou církev, se musely v důsledku nepřípustného vměšování státních autorit konávat za obtížných a smutných okolností. I když panovníci přitom leckdy měli upřímný úmysl sloužit k ochraně církve, přesto se to většinou neobešlo beze škody a nebezpečí pro víru, kdykoli sledovali zištnou a nebezpečnou politiku.
10. Při této příležitosti nemohu před vámi skrývat naši hlubokou bolest nad nepřítomností mnoha nám blízkých biskupů. Pro svoji věrnost Kristu jsou ve vězení nebo jim stojí v cestě jiné okolnosti. Myšlenka na ně nám dává podnět k naléhavé modlitbě. Přesto přese všechno jsme dnes plni útěchy a naděje, když hledíme na církev, jak právě v této chvíli, zbavena mnoha světských překážek minulosti, jakoby o nových Letnicích odtud z vatikánské baziliky pozdvihuje skrze vás s důstojenstvím a velikostí svůj hlas.
Co máme dělat?
11. Hlavním úkolem koncilu je, aby účinněji chránil nezadatelný statek tradované křesťanské nauky a aby jí učil. Tato nauka se týká celého člověka, s tělem i duší. Člověk je na této zemi poutníkem, a nauka církve mu velí směřovat k nebesům. Ukazuje totiž, jak vést náš pozemský život, abychom splnili své povinnosti občanů země i nebe, a tak mohli dosáhnout Bohem ukázaného cíle. Znamená to, že všichni lidé, ať jednotlivě nebo ve společenství, mají povinnost po dobu trvání tohoto života bez ustání usilovat o nebeské statky a pozemských statků užívat tak, aby tím nevznikala překážka pro věčnou blaženost. Kristus Pán řekl: "Hledejte především jeho království a spravedlnost." (Mt 6,33) Toto slovo "především" nás upozorňuje na to, nač máme zaměřit své úvahy a usilování. Avšak ani druhou polovinu tohoto příkazu Páně nelze pustit ze zřetele: "A všechno ostatní vám bude přidáno." (Mt 6,33) Skutečně vždycky existovali a nadále existují v církvi lidé, kteří ze všech sil usilovali o uskutečňování dokonalosti vyžadované evangeliem, aniž přitom zanedbávali nasazení pro společnost. Dík jejich vytrvalému a příkladnému životu a jejich horlivé lásce k bližnímu se trvale pěstuje a posiluje to, co je v lidském společenství dobrého a ušlechtilého.
12. Avšak k tomu, aby toto učení zasáhlo mnoho rozličných oblastí lidských aktivit, jak jednotlivce, tak i rodiny a celou společnost, je především zapotřebí, aby se církev neodvracela od nezadatelných tradic víry, které přijala z minulosti. Zároveň musí dbát přítomnosti, nových životních vztahů a forem, jak je vytváří moderní svět; neboť ty otevřely apoštolátu katolíků nové cesty.
13. Proto nezůstávala církev vůči udivujícímu pokroku vyvolanému objevy lidské vynalézavosti nečinná a neváhala je náležitě posuzovat. Současně se sledováním těchto skutečností vývoje však lidi (18) bez ustání napomínala, aby svůj zřetel obraceli směrem od pozemských věcí k Bohu, původci veškeré moudrosti a krásy. Nenechala nikdy upadnout v zapomenutí rozhodný příkaz "Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat" (Mt 4,10; L 4,8), aby pomíjivá fascinace pozemskými věcmi nebránila skutečnému pokroku.
Hlavní bod
14. Z toho, co bylo dosud řečeno (19), zřetelně vyplývá (20), co je třeba od koncilu očekávat pro zvěstování nauky (21). Dvacátý první ekumenický koncil, jenž může využít účinného a významného bohatství (22) zkušeností v oblasti práva, liturgie, pastýřské teologie i správy, chce učení víry podat čisté a neokleštěné, bez oslabení a zkomolení, jak se v průběhu dvaceti staletí (23) nikoli bez těžkostí a sporů stalo společným dědictvím (24) lidí; dědictvím, které sice nebylo laskavě přijímáno ode všech, je však bohatstvím (25), které bylo vždycky přístupné všem lidem dobré vůle. Naším úkolem není (26) jen tento vzácný poklad ochraňovat, jako kdybychom se starali pouze o nějaké starožitnosti. Chceme se naopak horlivě a beze strachu věnovat úkolu (27), který vyžaduje naše doba. Tak pokročíme v cestě, jíž církev kráčela po dvacet staletí.
15. Hlavním bodem tohoto koncilu tedy není, abychom (28) diskutovali o tom či onom zásadním článku víry, přičemž bychom podrobně vykládali dogmatické názory církevních otců a klasických i současných teologů. Předpokládá se, že toto všechno je tu dobře a důvěrně známo. K tomu není třeba žádného koncilu (29). Avšak ti, kdo se na celém světě hlásí ke křesťanské, katolické a apoštolské víře, očekávají, že od znovu nabytého střízlivého a klidného přitakání plné dogmatické tradici církve, jak ji poznáváme z celkové tendence i jednotlivých důrazů v aktech Tridentského, ale i Prvního vatikánského koncilu, bude učiněn skok kupředu, který přispěje k prohloubenému pochopení víry a ke vzdělání svědomí (30). To nutně povede k většímu souhlasu s autentickým pokladem víry, zkoumaným vědeckými metodami a vykládaným jazykovými výrazovými prostředky moderního myšlení (31). Neboť něco jiného je podstata tradované nauky, to jest depositum fidei, a něco jiného je formulace, jíž se předkládá (32). Na to je třeba klást velký důraz - i když to rozhodně vyžaduje trpělivost - tím, že se všechno prověří v rámci a prostředky učitelského úřadu prvořadě pastorální povahy (33).
Lék milosrdenství
16. Na počátku Druhého vatikánského koncilu je jasnější než kdy jindy, že "pravda Páně zůstává navěky". Vidíme přece, jak v proměnách časů po sobě následují vzájemně protichůdná mínění (34) lidí a jak se omyly sotva vzniklé už rozplývají jako ranní mlha pod náporem slunce. Církev byla k takovýmto omylům vždycky v opozici a někdy je odsoudila s maximální přísností. V dnešní době dává Kristova nevěsta přednost používání léku milosrdenství před lékem přísnosti (35). Je přesvědčena o tom, že současným požadavkům lépe odpovídá, jestliže ukazuje na závažnost svého učení (36), než když pronáší odsudky. Neznamená to, že by dnes chyběly mylné nauky a názory a nebezpečná hesla (37), před nimiž je třeba se chránit a jež je nutno odmítnout. Stojí však v tak jasném protikladu k prosazované normě správného chování a vyvolaly natolik neblahé následky, že je dnes lidem samo sebou jasné, že je třeba je odsoudit. Týká se to především onoho způsobu života, jenž vede k pohrdání Bohem a jeho přikázáními, přehnaného spoléhání na pokroky techniky, štěstí, které se poměřuje výlučně životní úrovní. V rostoucí míře jsou lidé přesvědčeni o nadřazené hodnotě důstojnosti lidské osoby a o tom, že si zaslouží více pozornosti a angažovanosti. Co však platí nejvíce: Zkušenost lidi naučila, že násilí, jehož proti sobě používají, nebo zbrojní potenciál a politická hegemonie jsou nezpůsobilé k úspěšnému řešení obtížných problémů, jimiž strádají.
17. A tak katolická církev zdvíhá tímto ekumenickým koncilem pochodeň víry. Chce se tak projevit jako matka, vůči všem laskavá, dobrá a trpělivá, plná milosrdenství a laskavosti právě k těm dětem, které se od ní vzdálily. Jako Petr žebrákovi, jenž ho prosil o almužnu, říká církev tváří v tvář lidem trpícím nouzí: "Stříbro ani zlato nemám, ale co mám, to ti dám: ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!" (Sk 3,6) Církev dnes nenabízí lidem ani pomíjivé bohatství, ani pozemské štěstí. S důstojností Božího dětství jim dává podíl na mnoha darech milosti a poskytuje jim účinnou ochranu a pomoc pro lidský život. Otvírá jim přístup k životodárnému prameni, k učení, které dává lidem ve světle Kristově poznat, kým opravdu jsou, jaké důstojenství jim přísluší a jaký je jejich cíl a smysl. A konečně skrze své syny (a dcery, pozn. překl.) dává všude plně působit křesťanské lásce, tím, že v zárodku odstraňuje roztržky a pěstuje svornost, spravedlivý mír a bratrství všech lidí.
Hledání jednoty
18. Ve své starosti o rozšíření a uchování pravdy se církev odvolává na to, že podle Božího záměru mají všichni lidé dojít spásy a poznat pravdu (l Tm 2,4). Proto mohou lidé dosáhnout dalekosáhlé a trvalé jednoty srdcí, s níž je spojen pravý mír a věčná spása, výlučně za pomoci neporušeného Božího zjevení. Této viditelné, v pravdě založené jednoty však křesťanské společenství ještě vůbec nedosáhlo.
19. Katolická církev nahlíží jako svou povinnost, aby se důrazně zasadila (38) o to, aby se plně zjevilo "velké tajemství" jednoty. Právě o to se Ježíš Kristus naléhavě modlil k svému nebeskému Otci v předvečer své vykupitelské smrti. Církev ví, že je do této Kristovy modlitby zahrnuta, a tím je jí přislíbeno štěstí pokoje. Naplňuje ji rovněž radostí, když vidí, jak tato modlitba nese ovoce a přináší spásu i u těch, kdo stojí mimo její společenství. Ano, uvážíme-li to dobře, proráží světlo jednoty, o niž Kristus prosil pro svou církev, třemi paprsky: paprskem vzájemné jednoty katolíků, kterou je nutno zachovávat neporušenou jako vzor; paprskem jednoty s křesťany odloučenými od apoštolského stolce, jejichž modlitba a vroucí naděje cílí k tomu, abychom se znovu spojili; a konečně paprskem jednoty spojující zatím mimokřesťanská náboženství s katolickou církví úctou k hodnotám a respektem. V tomto ohledu je bolestné, uvážíme-li, že Ježíš prolil svou krev na vykoupení všech lidí, ale my musíme hledět na to, jak větší část lidstva nemá zatím přístup k pramenům milosti, který by jí katolická církev mohla zjednat. A tak nás při myšlence na světlo a sílu nadpřirozené jednoty, jež vychází z katolické církve ku prospěchu celého lidstva, napadají slova svatého Cypriána: "Pánem osvícená církev vysílá své paprsky po celém okrsku země. Je to nicméně jediné světlo proudící do všech stran, ani se jednota těla rozplývá. Svoje ramena rozpíná s hojnou plností po celé zemi, stále znovu dává vyvěrat tryskajícím potůčkům. A přece existuje jen jediný pramen, jen jediný zdroj, jen jediná matka požehnaná, překypující plodností. Z jejího lůna se rodíme, jejím mlékem se živíme, jejím duchem jsme prodchnuti." (O jednotě katolické církve, 5; BKV234, s. 136)
20. Ctihodní bratři! Takový je záměr Druhého vatikánského koncilu. Spojuje nejlepší síly katolické církve ve snaze, aby poselství spásy bylo lidmi přijímáno ochotněji. Tím připravuje a upevňuje cestu k jednotě celého lidstva, která je nezbytným základem (39) toho, aby "pozemské město" bylo podobnější "městu nebeskému", jehož králem je pravda, zákonem láska a hranicemi věčnost (Augustin, Listy 138,3).
Závěr
21. Ctihodní bratři v biskupském úřadu! Nyní "se vám otevřelo naše srdce." (2 K 6,11) Shromáždili jsme se zde ve vatikánské bazilice, ohnisku dějin církve, kde se teď úzce navzájem spojují nebe a země, u hrobu svatého Petra, u hrobů tolika našich předchůdců, jejichž smrtelné ostatky se jakoby v tiché radosti podílejí na této slavnostní hodině. Zahájením tohoto koncilu se církvi otvírá zářivý a slibný den. Vládnou ještě ranní červánky, ale dobře již pociťujeme první známky začínajícího dne. Všechno dýchá svatostí, všechno vzbuzuje radost. A tu bychom měli vidět také hvězdy, které svým jasem naplňují tento Boží dům. Podle svědectví apoštola Jana jste těmito hvězdami vy (Zj 1,20). A s vámi vidíme zlaté svícny kolem hrobu knížete apoštolů, tj. církve vám svěřené. Spolu s vámi vidíme vysoce postavené a známé osobnosti přítomné s hlubokým respektem a sympatií plnou očekávání. Přišli do Říma z pěti světadílů, aby zastupovali národy a státy.
22. A tak lze opravdu říci, že se ke slavení koncilu spojují nebesa a země, svatí na nebi, aby naši práci ochraňovali; věřící na zemi, aby se bez přestání modlili k Bohu; a konečně vy, abyste naslouchali inspiraci Božího Ducha, aby společná práce odpovídala dnešním očekáváním a potřebám všech národů. To od vás vyžaduje mírnost s odhodlaností, bratrskou svornost, pravou míru v předložených návrzích, poctivost v diskusích a moudrost při rozhodování. Kéž vaše úsilí a vaše práce, k níž se upírá pozornost mnoha národů, a zejména naděje celého světa, splní očekávání všech v míře co největší.
23. Všemohoucí Bože! Na tebe skládáme svoji důvěru, neboť na své vlastní síly se spolehnout nemůžeme. Shlédni milostivě na tyto zde přítomné pastýře své církve. Světlo tvé nadpřirozené milosti kéž nám pomáhá, abychom činili správná rozhodnutí a vyhlašovali moudré zákony. A vyslyš milostivě naše modlitby, které před tebe klademe ve společné víře, jsouce jedné mysli a mluvíce jedněmi ústy. Maria, útočiště křesťanů, útočiště biskupů, ve tvé svatyni v Loretu jsme nedávno zakusili tvou mimořádnou náklonnost vůči nám. Uctili jsme tam tajemství vtělení. Přiveď všechno k zdárnému konci. Spolu se svatým Josefem, tvým ženichem, svatými apoštoly Petrem a Pavlem, svatým Janem Křtitelem a svatým evangelistou Janem pros za nás u Boha. Ježíši Kristu, našemu Vykupiteli a Spasiteli, nesmrtelnému Králi národů a věků, budiž láska, moc a sláva. Amen.
1 svatého Petra / knížete apoštolů
2 kontinuitu učitelského úřadu církve / učitelského úřadu církve, jenž nikdy nepochybil a trvá až do konce časů
3 chybný vývoj / omyly
4 moderního věku / naší doby
5 pohleďme / hledí Kristův náměstek
6 našich předchůdců / vynecháno
7 od Ježíše / od božského Vykupitele
8 zkoušek / hořkostí
9 Velká výzva / Těžké starosti a otázky
10 Ve své slávě / vynecháno
11 vědomě proti jeho církvi / setrvávají vědomě mimo církev (extra ecclesiam)
12 se projevuje jednota / se dosvědčuje jednota
13 církve / církve, totiž univerzálních synod
14 sv. Pavla za hradbami / sv. Pavla za hradbami při Via Ostia
15 Tři roky... Boží milosti / Mezitím se uskutečnilo během tří let intenzivní dílo přípravy koncilu. Vedlo k tomu, že se přesně a vydatně prozkoumalo, jaké vážnosti se dnes těší víra, náboženský život a síla křesťanského, především katolického lidu. Proto se nám tato doba příprav ekumenického koncilu nikoli bez důvodu jevila jako jakési první znamení a dar nebeské milosti.
16 vzájemné spolupráce / vzájemné podpory
17 svobody náboženství / svobody církve
18 lidi / lidi, jimž bylo řečeno: "Podmaňte si zemi a panujte nad ní!" (Gn 1,28)
19 Z toho, co bylo dosud řečeno / Z toho, co bylo dosud řečeno, ctihodní bratři,
20 zřetelně vyplývá / dostatečně zřetelně vyplývají
21 co je třeba od koncilu očekávat pro zvěstování nauky / okruhy, kterými je stran nauky ekumenický koncil pověřen
22 významného bohatství / převzácného bohatství
23 v průběhu dvaceti staletí / vynecháno
24 společným dědictvím / jakoby společným dědictvím
25 bohatstvím / jakoby bohatstvím
26 Našim úkolem není / Naším úkolem však není
27 věnovat úkolu / sledovat onen úkol
28 Hlavním bodem tohoto koncilu tedy není, abychom / Není také naší věcí, abychom společně v první řadě
29 K tomu není třeba žádného koncilu / Neboť pro pouhé disputace tohoto druhu nebylo zapotřebí svolávat koncil.
30 Avšak ti, kdo se na celém světě hlásí... ke vzdělání svědomí / Dnes je vskutku nezbytné, aby všichni v dnešní době s novým úsilím přijali celou křesťanskou nauku beze škrtů. Jasně a s pokojným vědomím musejí být za tím účelem přesně přezkoumány a interpretovány tradované výpovědi pocházející z akt Tridentského, a především Prvního vatikánského koncilu. Jak všichni opravdoví vyznavači křesťanské, katolické a apoštolské víry toužebně očekávají, musí být tato nauka poznána v celé její plnosti a hloubce, aby dokonaleji roznítila srdce a pronikla je.
31 To nutně povede... prostředky moderního myšlení / Ano, tato bezpečná a trvalá nauka, jíž je nutno být ve víře poslušen, se musí zkoumat a vykládat tak, jak to vyžaduje naše doba.
32 Neboť něco jiného... jíž se předkládá / Neboť něco jiného je depositum fidei či pravdy, jež jsou obsaženy v nauce, již je třeba uchovávat, a něco jiného je způsob, jakým se zvěstují, arci v témž smyslu a témž významu.
33 Na to je třeba... pastorální povahy / Tomu je třeba věnovat mnoho pozornosti; a je-li to potřebné, musí se trpělivě na tom pracovat, tj. musí se zvážit veškeré důvody, aby se vysvětlily otázky, jak to odpovídá učitelskému úřadu, jehož podstata je převážně pastorální.
34 vzájemně protichůdná mínění / vzájemně protichůdná nejistá mínění
35 před lékem přísnosti / před zbraní přísnosti
36 ukazuje na závažnosti svého učení/sílu svého učení hojně vysvětluje
37 mylné nauky a názory a nebezpečná hesla / mylné nauky a názory a nebezpečí, jichž je třeba se vystříhat
38 aby se důrazně zasadila / aby se snažila
39 která je nezbytným základem / jakožto nezbytnému základu
Žádné komentáře:
Okomentovat