K otázce svolání II. vatikánského koncilu a "serióznosti" vatikánského rádia

Česká redakce vatikánského rádia opět "objevuje Ameriku". Dělá to svým obvyklým způsobem a opět ukazuje svojí neznalost. V článku z 8. ledna 2013 O svolání II. vatikánského koncilu referuje o nové knize (Pius XII. a koncil vydaná nakladatelstvím Cantagalli /Nicola Bux, Peter Gumpel, Alexandra von Teuffenbach – Pio XII e il Concilio, Cantagalli, Siena 2012/).

Milan Glaser (mig), vedoucí české redakce RaVatu, mimo jiné uvádí: Autoři "dokládají, že jeho svolání nebylo jenom výsledkem překvapivého rozhodnutí jednotlivce, jak to naznačují různí církevní historikové, nýbrž bylo předmětem důkladné diskuse ve vatikánských kruzích již dlouho předtím."

Nevím, jaké historiky má pan Glaser na mysli. Pokud vezmeme do ruky seriózní literaturu o koncilu nebo o papeži Janu XXIII. (v češtině např.: O. H. Pesch: Druhý vatikánský koncil. Praha 1996 nebo biografie Jana XXIII. od W. Bühlmanna; z cizojazyčných např. biografii Jana XXIII. od P. Hebblethwaita /orig. z roku 1984/ nebo pětisvazkové dějiny koncilu od "boloňské školy" po pod vedením G. Alberiga), tak se dočteme, že svolání koncilu bylo dílem delšího uvažování a jednání Jana XXIII. Janova zmínka o "náhlém" rozhodnutí svolat koncil (zřejmě při rozhovoru s kard. Tardinim 20. ledna 1959) je jeho jistou zkratkou a zřejmě především datem definitivního rozhodnutí koncil svolat.

Uvedená literatura rovněž zná snahu kard. Ottavianiho přivlastnit si podíl na svolání koncilu s odkazem na údajný rozhovor večer před Janovým zvolením 27. října 1958 (Ottavianiho ho zmínil už v rozhovoru z roku 1968 a znovu roku 1975). O. H. Pesch se třeba k tomu ptá: Proč tento kard. brzdil koncil, když to údajně byla jeho myšlenka?

Mimo to existuje více svědectví, že se při konkláve o koncilu mluvilo (např. kard. Frings vyhlášení koncilu očekával po návratu z konkláve, autor nedávno vydané knihy "Můj bratr papež" to dokonce formuluje tak, jako by myšlenku koncilu papež převzal právě od Fringse) a také církevní historici již dávno ví, že o svolání koncilu uvažovali už předchozí papežové.
  Odhlédněme nyní od avizované knihy, kterou bude třeba brát s rezervou. (Díla Alexandry von Teuffenbach, žačky kard. Karla Beckera, bývají často terčem kritiky církevních historiků.)

Redakce vatikánského rádia dlouhodobě prokazuje nejenom zaujatost (při přebírání zpráv, ale i ve formulaci vlastních komentářů), ale nespolehlivost.


Jiným příkladem k podobnému tématu byla zpráva z 2. října 2012 o Výzkumném projektu o dějinách II. vatikánského koncilu. Autorka (Johana Bronková, job) předložila další očividně nesmyslnou a konfrontačně laděnou zprávu. Podle ní můžeme získat dojem, že historici si dosud dějiny koncilu asi cucali z prstu a nikoliv z archivů. Stačí si však najít jiné zprávy o tomto projektu (např. v podání slovenské redakce, která je srovnatelná např. s verzí německou) nebo dokonce původní a kompletní texty (viz ZDE v italštině), aby byla fušeřina české redakce zřejmá (a další média, třeba Christnet, tuto zprávu převzala).

Česká zpráva třeba vynechala takovou "drobnost", že v projektu byla řeč o "archivech koncilních otců" a nikoliv jen o "archivech", což vzbuzuje představu, že dosavadní seriózní díla o koncilu nejsou založena na archivních pramenech. To samozřejmě není pravda. Mimo spolehlivé práce existuje mnoho dalších děl, založených mnohdy na těžko ověřitelných zprávách z druhé roky. Mezi ně patří např. mezi tzv. tradicionalisty populární kniha Wiltgenova: Rýn se vlévá do Tibery. I taková díla mají jistou hodnotu, ale je třeba je číst kriticky.

I když text prof. PHILIPPE CHENAUX (viz ZDE v italštině) je skutečně více "ideologicky" laděný, což u člověka z kurie /bohužel/ nepřekvapuje, rozhodně nezní až tak ostře, jako by se mohlo zdát ze zprávy české redakce RaVatu. Nikde tam třeba nenajdeme slovo "monopol" (tj. že „monopol“ na dějiny koncilu má v současnosti takzvaná boloňská škola), což je zjevná zkratka redakce, ačkoliv je slovo v uvozovkách a mohlo by se zdát, že je to tedy citát. Každopádně v závěru ani Chenaux nevyzývá k novému napsání dějin koncilu, jak by se mohlo zdát z české zprávy (resp. z matoucího nadpisu "Výzkumný projekt představí nové dějiny II. vatikánského koncilu na základě dokumentů"), nýbrž vyzývá k důkladnému studiu archivních pramenů, mimo jiné právě bez a priorního ideologického přístupu, který je tak zřejmý ze zpavodajství české redakce vatikánského rádia.

85 let od vydání encykliky Mortalium animos

Před 85 lety (6. ledna 1928) byla vydána encyklika papeže Pia XI. "Mortalium animos" adresovaná biskupům, která odmítá /tehdejší/ ekumenické hnutí a jedinou cestu k jednotě křesťanů vidí v návratu všech k jediné pravé Církvi Kristově (proto tzv. ekumenismus návratu, vyjádřený např. slovy: "Ať se tedy marnotratní synové vrátí ke společnému otci, který je s láskou obejme, nevzpomínaje už bezpráví, kterého se kdysi dopustili proti Apoštolskému Stolci.") /text encykliky v latině ZDE, svérázný český překlad ZDE/.

Vývoj ekumenického hnutí, proměny v římskokatolické církvi a v neposlední řadě zkušenost společného utrpení v době II. světové války vedly ke změně postoje k ekumenickému hnutí, který byl vyjádřen v dekretu II. vatikánského koncilu o ekumenismu Unitatis redintegratio (z 21. listopadu 1964) - text viz ZDE /i když naskenovaný text obsahuje drobné chyby - to se holt může stát i na oficiálních stránkách Vatikánu/.

Zároveň je realitou, že ještě dnes tuto změnu někteří katolíci nezaznamenali nebo nepochopili nebo třeba jen z různých pohnutek (leckdy určených spíš pro studium psychologa či psychiatra než historika či teologa) ustrnuli v minulosti a mylně si myslí, že Mortalium animos je poslední dokument k tématu.


Spíše než zbytečné a nekonečné diskuse nad tím, zda se postoj církve může měnit (ano, může a dělo se to v mnoha ohledech v minulosti) nebo povýšený nadhled nad údajnou omezenost tehdejšího Vatikánu, stojí za to se podívat na některé texty současníků. Z textů některých katolíků (např. Max Pribilla: Um kirchliche Einheit, 1929 nebo později Thomas Sartory: Die Ökumenische Bewegung und die Einheit der Kirche, 1955) je zřejmé, že ekumenickému hnutí věnovali náležitou pozornost. Z textů některých evangelíků (Josef Lukl Hromádka: Oekumenismus. K poslední papežské encyklice o sjednocení církví. Křesťanská revue, 1928, s. 161-164; přetištěno v JLH: Theologie a církev, Praha 1949, s. 211-216) je zřejmé nejenom pochopení pro tento oficiální postoj (i když neskrývá nesouhlas s nepřesnou charakteristikou ekumenického hnutí v encyklice a konstatuje, že nejen papež vůči protestantům a pravoslavným, nýbrž i oni mají vůči papeži a církvi námitky a požadavky víry), ale i snaha o pozitivní zhodnocení tohoto textu: "toto prohlášení papežovo nám připomíná svým vážným tónem, jak touha po jednotě křesťanstva musí být vybudována mnohem hlouběji než na okamžité, přechodné konstelaci a taktice... A právě pro to, že tu jde o úsilí víry, stále narážející na překážky, hřch, neústupnost, nevěru, sobectví, povrchnost a chytráctví, - je křesťanský oekumenismus pln inspirace, podnětů, síly a praktické tvořivosti." Hromádka dále připomíná, že encyklika odmítá úřední spolupráci s nekatolickými církvemi, ale nezakazuje soukromé, osobní, neúřední spolupráci jednotlivých katolíků s nekatolíky (např. katoličtí účastníci ekumenických konferencí zde nebyli přítomni se statutem delegáta nebo pozorovatele, ale jen jako soukromé osoby, leckdy s povolením příslušného biskupa a někdy i s neoficiálním pověřením z Vatikánu).

Díky těmto osobním kontaktům a přátelstvím dospěla i katolická církev k přesvědčení o důležitosti ekumenického hnutí, v němž uznala dílo Ducha svatého a zapojila se do něj.

Požadavek na spravedlivé uspořádání vztahů mezi lidmi v církvi je legitimní

Při zběžném procházení domácích textů, které se věnují problematice svobody projevu v církvi, mě zaujal také následující text. Jedná se o článek s názvem Svoboda projevu v církvi (Teologické texty, 2008, č. 4). Pro mnohé tento text jistě nebude převratný, vždyť je formulován opatrně. Mimo jiné reaguje na jednu z častých námitek, která odkazem na hierarchické uspořádání církve omlouvá různé nespravedlnosti. Bez zajímavosti však není skutečnost, že autorkou je Marie Kolářová (nar. 1964), která je od roku 2004 kancléřkou pražského arcibiskupství (stručný životopis z roku 2004 viz ZDE).

Autorka v úvodu připomíná, že "Druhý vatikánský koncil zdůraznil mimo jiné povahu církve jako společenství Božího lidu a rovnost všech křesťanů, oproti dřívějšímu pojetí církve jako společnosti zásadně nerovných". Zatímco řada církevních představitelů se s takovým tvrzením na teoretické úrovni může ztotožnit, církevní praxe leckdy ukazuje, že zas až tak zažitá představa to u kněží nebo biskupů být nemusí.

Autorka promýšlí právní úpravu dialogu v církvi (převážně s odkazem na kán. 212 CIC/1983) a limity svobody projevu. Obecné hranice svobody projevu jednotlového křesťana je třeba podle autorky hledat především v ustanovení kán. 223 § 1, kde jsou formulovány jako "ohled na obecný prospěch církve, na práva jiných a na své povinnosti vůči jiným". V tomto kontextu autorka formuluje pojetí poslušnosti křesťana vůči předstveným: "Povinnosti vůči jiným můžeme také rozumět jako povinnosti poslušnosti vůči přestaveným. Tato povinnost však není slepou poslušností, při stanovení jejího rozsahu a limitu je nezbytné vycházet z ustanovení § 1 kán. 212. Poslušnost křesťanů, která vytváří skutečné dynamické společenství církve, není pasivním mlčenlivým přijetím, ale především aktivní odpovědí, která je možná ve vzájemném dialogu a která vyžaduje vzdělání a výchovu ve víře."

Za zajímavou považuji rovněž pasáž v samém závěru, kde autorka zdůrazňuje legitimitu požadavku na spravedlivé uspořádání vztahů v církvi:

"Lze souhlasit s tím, že chronické kverulanty nelze uspokojit žádným vysvětlením a ani nejupřímnější snahou o dialog. Průměrný křesťan však chápe, co je v dané situaci přiměřeně spravedlivé. Pokud je se svým podnětem odmítnut za použití právního formalismu, chápe takové jednání jako nespravedlivé. Dobré právo je takové, které vytváří prostor pro spravedlivé uspořádání vztahů ve společnosti, a to platí i pro společnost Božího lidu. Oponenti přispěchají s námitkou, že církev není demokratickou institucí a nelze proto argumentovat takovým pojetím základních práv a mechanismů jejich fungování, jaké známe z demokratického právního státu. Církev je přece společenstvím Božího lidu, na které je třeba klást jiné nároky. Ačkoliv církev nemá demokraticky ustanovené představené, nemůže to znamenat, že by požadavek na spravedlivé uspořádání vztahů mezi lidmi byl neslučitelný s nároky na uspořádání poměrů v církvi."

(Zvýraznění v citovaných textech pochází ode mne.)

Služba sdělovacích prostředků katolíkům a kauza Bezák

V souvislosti s kauzou odvolaného arcibiskupa Róberta Bezáka a s pochybným veřejným vystupováním slovenské biskupské konference upozornil český katolický pedagog a publicista Jiří Zajíc (nar. 1951) v jednom svém komentáři na Facebooku na pastorální instrukci o sdělovacích prostředcích Communio et progressio z 23. května 1971.

V kauze podle Jiřího Zajíce nejde jen o odvolaného Róberta Bezáka, ačkoliv jeho lidská i křesťanská čest byla rozhodnutím o odvolání zpochybněna. Jde hlavně o styl komunikace v katolické církvi. Jednání slovenských biskupů, nunciatury i biskupa Jana Baxanta zpochybňuje důvěryhodnost církve i u těch lidí, kteří jí dosud důvěřují (což je už dost malá menšina společnosti). Tímto jednáním rovněž porušují pravidla dialogu v církvi, jak je stanovuje zmíněná pastorální instrukce o sdělovacích prostředcích.

Konkrétně poukázal na požadavek úplných, pravdivých a otevřených informacích (zvýraznění ode mne):

"Je-li třeba při projednávání některých otázek v církvi zachovat tajemství, platí stejné zásady jako ve státní oblasti. Duchovní hodnoty vyjadřované církví ovšem vyžadují, aby informace o jejich záměrech a plnosti jejich aktivit byly úplné, pravdivé a otevřené. Zadržují-li církevní místa zprávy nebo nejsou-li schopna podat informaci, otevírají prostor škodlivým fámám, místo aby pomáhala zveřejnění pravdy. Utajování se tedy musí bezpodmínečně omezit na případy, v nichž jde o dobrou pověst a čest člověka, nebo kdyby byla porušena jiná práva jednotlivců či skupin." (Communio et progressio, čl. 121)

Jednání slovenské biskupské konference a nunciatury nejenom otevřelo prostor "škodlivým fámám" (připomeňme třeba obvinění z podpory homosexuality - viz ZDE nebo z finančních ztrát - viz ZDE; obvinění z údajného posednutí ďáblem mi připadá tak absurdní, že jsem mu ani nevěnoval pozornost; o snahách o diskreditaci arcibiskupa Bezáka psali samozřejmě i jiní, např. komentář Lukáše Obšitníka z 20.12.2012), ale zároveň poškodilo "dobrou pověst a čest člověka" arcibiskupa Róberta Bezáka. Podle Zajíce tedy zůstává otázkou, ve prospěch práv jakých "jednotlivců či skupin" jednají slovenští biskupové a nunciatura tak alibisticky a slizce.

Dodávám, že "škodlivým fámám" jsou pochopitelně vystaveni rovněž aktéři kauzy, arcibiskup Zvolenský, mluvčí KBS Kováčik nebo nuncius Giordano, zvlášť když jejich vystupování v médiích působí nepřesvědčivě a vyhýbavě.

Jen připomínám, že vatikánský komentátor John L. Allen už ve svém článku z 13. července 2012 v souvislosti s kauzou odvolaného arcibiskupa Róberta Bezáka mluvil o tikající časované bombě, která hrozí výbuchem, pokud tehdy nově jmenovaný mediální poradce Vatikánu Greg Burke nebo někdo jiný z vatikánských úředníků nepřijde s rychlým a přesvědčivým zdůvodněním tohoto odvolání. V opačném případě podle Allena hrozí metastázování různých zvěstí a pomluv.


Absurditu utajování skutečných důvodů, které vedly k odvolání arciniskupa Bezáka, do určité míry potvrzují rovněž poněkud absurdní výklady, které v různých verzích předkládá arcibiskup Zvolenský. Např. jeho další krkolomné vyjádření pro agenturu SITA (viz na stránkách TK KBS z 31. prosince 2012):

Zvolenský chápe, že ľudia by sa chceli zorientovať v problematike, ale ich pozornosť bola upriamená na rozličné otázky, ktoré sa vynorili ako hypotézy a mohli súvisieť s odvolaním Róberta Bezáka. "Pre mňa je dôležité uvedomiť si, aj tak sám za seba to nahlas hovorím, že môže byť veľmi zaujímavé hovoriť o hypotézach. Ale keďže ide o osud človeka, je to aj veľmi nebezpečné. Lebo môžete, môžem aj ja sám, keď sa budem tými hypotézami zaoberať, zbytočne ublížiť ľuďom, ktorých do týchto hypotéz zakomponujem," povedal arcibiskup.

Už jsem na jiném místě (ZDE) kritizoval podle mne trapné vystupování arcibiskupa Zvolenského a jeho reakce na otázky novinářů při tiskové konferenci dne 8. listopadu 2012.

Ti, kdo nesledují kauzu odvolaného arcibiskupa Bezáka od začátku, by si mohli poslechnout rovněž jednu z nejdůležitějších tiskových konferencí po vypuknutí této kauzy, po jednání slovenské biskupské konferenci (za účasti nuncia Giordana) dne 17. července 2012. Důležitější než krátké a stručné vyjádření, které jediné je k dispozici na videu TK KBS (ZDE), jsou otázky novinářů a odpovědi arcibiskupa Zvolenského (celý záznam k dispozici v archivu TA3 - ZDE). Mimochodem po sérii odpovědí, že není kompetentní, je těžké se ubránit dojmu, že arcibiskup Zvolenský skutečně není kompetentní stát v čele slovenské biskupské konference. Každopádně třeba tvrzení, že "mnoho reakcí ve věřejnosti je vyvoláno nesprávnými informacemi" (cca 5:05) opět ukazuje, že by bylo na místě uvést nesprávné informace na pravou míru, tj. místo vytváření prostoru pro "škodlivé fámy" předložit informace "úplné, pravdivé a otevřené" (tj. opět odkazuji na dokument Communio et progressio). Z poslechu dotazů novinářů vůbec nemám pocit, že by se jednalo o nevhodné, neuctivé nebo nějak nepřátelské otázky. Naopak většinou jde o jasné a srozumitelné dotazy, které jen tlumočí otázky, které si kladlo i mnoho věřících. Neschopnost či neochota arcibiskupa Zvolenského je srozumitelně vysvětlit působí nevěrohodně. Zvlášť když na dotaz, zda by tato kauza nemohla poškodit církev na Slovensku, pronesl arcibiskup Zvolenský další z jeho krkolomných vysvětlení, které později nedokázal vysvětlit: „v každom prípade my v tejto chvíli si uvedomujeme tiež, že vidíme zreteľne, že toto aj cirkev očisťuje.“ (cca 7:10).

Takže i při zpětném pohledu je zřejmé, že příliš neobstojí odkaz na případné nepřátelství vůči církvi ze strany médií a nebo těch, kteří se opakovaně dotazují po důvodech Bezákova odvolání. (Kritika komunikace slovenských biskupů samozřejmě není žádné aktuální téma - viz na toto téma např. komentář Pavola Martinického).

Požadavek na informace úplné, pravdivé a otevřené tedy není projevem neposlušnosti nebo nedostatečné víry, nýbrž je legitimním požadavkem, který "církevním místům" ukládají vlastní církevní dokumenty.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Příloha, úryvek z dokumentu:

COMMUNIO ET PROGRESSIO, Pastorální instrukce o sdělovacích prostředcích z 23. května 1971

III. část, 2. kapitola

2. Kapitola: SLUŽBA SDĚLOVACÍCH PROSTŘEDKŮ KATOLÍKŮM

1. Veřejné mínění a komunikace v životě církve

114. Církvi velmi záleží na tom, aby rostly a prohlubovaly se společné svazky mezi věřícími. K tomu je potřeba komunikovat a vést rozhovor. Nejvíc žije církev uprostřed lidské společnosti, s níž je hluboce spojena vzájemným dialogem a mnohostrannými vztahy. To se může uskutečnit jen na základě výměny informací a myšlenek, pozorným sledováním veřejného mínění v církvi i mimo ni, jakož i účastí na dialogu s dnešním světem a společným řešením těch problémů, které se lidí dotýkají.

a) Dialog uvnitř církve

115. Jako živý organismus potřebuje církev veřejné mínění, které vzniká na základě dialogu jejich členů. Jen tak je možný pokrok v jejich myšlení a jednání. "Kdyby nebylo veřejného mínění v církvi, chybělo by jí něco k životu. Vinu na tom by nesli pastýři i věřící" (pozn. 2).

pozn. 2) PIUS XII., Proslov ke katolickým novinářům, Řím, 17. 2. 1950, AAS, XLII (1950), 251.

116. Proto si musejí být katolíci plně vědomi toho, že mají skutečně svobodu vyjadřování. Tato svoboda tkví ve smyslu víry a lásky; ve smyslu víry, která je živena Duchem pravdy, takže se Boží lid pod vedením posvátného učitelského úřadu a ve věrné poslušnosti vůči němu nezvratně drží předané víry, stále hlouběji do ní proniká správným úsudkem a obsáhleji ji proměňuje v život (pozn. 3); ale v lásce, neboť skrze ni je svoboda sdělování pozdvihována až ke svobodě v Kristu. Kristus nás totiž osvobodil z pout hříchu. Teprve pak nás uschopnil, abychom mohli svobodně posuzovat ve shodě s jeho vůlí. Zodpovědní církevní představení se postarají o to, aby se v církvi na základě svobody mínění a projevu živě rozvíjela výměna legitimních názorů. Proto budou vytvářet normy a podmínky k dosažení tohoto cíle (pozn. 4).

pozn 3) Srv. Lumen gentium, 12.

pozn 4) Srv. Myšlenky a podněty k ekumenickému dialogu, L'Osservatore Romano, 21./22. 9. 1970.

117. Ve skutečnosti se otevírá široký prostor pro dialog uvnitř církve. Pravdy víry jsou sice podstatou církve a jejich výklad nelze libovolně ponechat každému podle vlastní libosti. Na druhé straně putuje církev svou cestou dějinami lidstva. Rozhodnutí, která jsou od ní požadována, musí se proto přizpůsobovat mnohotvárným dobovým a místním poměrům. Pravdy víry mají být předkládány a vysvětlovány tak, aby byly přiměřené různým epochám a kulturám. Stejně tak i působení církve musí odpovídat změnám doby a situace. Všichni katolíci mají právo a povinnost, drží-li se učení církve, svobodně hledat hlubší porozumění zjeveným pravdám a i za stále se měnících společenských poměrů o nich věrohodněji svědčit. Tato svoboda dialogu v církvi nikterak nezatěžuje její soudržnost a jednotu; naopak v nerušeném procesu vytváření veřejného mínění může vznikat jednomyslné a společné jednání. Takový dialog se může rozvíjet jen tehdy, zůstane-li i při rozdílnosti názorů určujícím faktorem láska a všichni jsou ovládáni touhou uchovat vše společně a spolupracovat. Musí zde být upřímná snaha budovat a nikoliv bořit. Snaha nesená hlubokou láskou k církvi, snaha o takovou jednotu, kterou si Kristus přál jako znamení pravé církve a tím i svých opravdových učedníků (pozn 5).

pozn 5) Srv. Jan 17, 21.

118. V této souvislosti je nutno rozlišit mezi vědeckým bádáním a vedením věřících. V oblasti vědeckého bádání potřebují vědci pro svoji práci nezbytnou svobodu, aby si mohli vzájemně vyměňovat své výsledky v článcích a knihách. Při vedení věřících smějí být naproti tomu přednášeny jako církevní nauka pouze ta stanoviska, která byla skutečně uznána řádným učitelským úřadem církve, to znamená pouze takové názory, které lze považovat za jisté. Ostatně situace komunikace s sebou přináší skutečnost, že se často nové, ještě nevyzrálé názory teologů objeví na nepravém místě. Takové názory nesmějí být zaměňovány s výpověďmi řádného církevního učitelského úřadu a příjemci je musí brát kriticky. Zároveň by měli mít na paměti, že smysl takových zveřejněných názorů je nezřídka zkreslen způsobem podání a jednodušším jazykem sdělovacích prostředků.

119. Protože je rozvoj veřejného mínění v církvi životně důležitý, musí mít každý věřící právo a možnost informovat se o všem, co je nutné k tomu, aby převzal v životě církve aktivní roli. K tomu je zapotřebí široké spektrum sdělovacích prostředků, v případě potřeby i katolických, má-li být i tato jejich úloha správně splněna.

120. Chce-li církev být živá a skutečně plnit své úkoly, musí existovat mezi církevními autoritami v každé rovině i mezi katolickými institucemi a věřícími stálý obousměrný a celosvětový tok informací a názorů. K tomu je třeba vytvořit odpovídající instituce s dostatečným vybavením, např. informační služby, tisková střediska, centra setkání a pastorační rady.

121. Je-li třeba při projednávání některých otázek v církvi zachovat tajemství, platí stejné zásady jako ve státní oblasti. Duchovní hodnoty vyjadřované církví ovšem vyžadují, aby informace o jejich záměrech a plnosti jejich aktivit byly úplné, pravdivé a otevřené. Zadržují-li církevní místa zprávy nebo nejsou-li schopna podat informaci, otevírají prostor škodlivým fámám, místo aby pomáhala zveřejnění pravdy. Utajování se tedy musí bezpodmínečně omezit na případy, v nichž jde o dobrou pověst a čest člověka, nebo kdyby byla porušena jiná práva jednotlivců či skupin.

b) Dialog církve se světem

122. Rozmluva církve se neomezuje pouze na věřící, ale vztahuje se na celý svět. Církev je povinna zveřejňovat svoji nauku a působení; lidé, na jejichž osudu se podílí, mají na to právo a církev sama je k tomu zavázána jasným Božím příkazem (pozn. 6). Dále je podle slov Druhého vatikánského koncilu povinna vysvětlovat "znamení doby"; neboť také skrze ně mluví Bůh a jsou dokladem prozřetelnosti, která jejich prostřednictvím dále zjevuje dějiny spásy. Církev tedy musí vědět, jak všichni současníci, nejen katolíci, reagují na nejnovější události a duchovní proudy. A to bude moci vědět tím důkladněji, čím srozumitelněji se bude tato reakce odrážet ve prostředcích sociální komunikace.

pozn 6) Srv. Mt 28, 19.

123. Každý, kdo má v církvi nějakou zodpovědnost, se musí neustále snažit zprostředkovat za pomocí sdělovacích prostředků obsáhlé a pravdivé informace, aby všichni dostávali odpovídající obraz o církvi a jejím životě. Protože sdělovací prostředky jsou často jediným informačním spojením mezi církví a světem. Každý, kdo by jich nevyužil, jako by zakopával Bohem svěřené hřivny. Očekává-li církev od tiskových agentur a sdělovacích prostředků, že projeví zájem o náboženská témata a že s nimi budou zacházet se zvláštní pečlivostí, která je právě u těchto témat na místě, pak musí být církev také připravena poskytovat těmto institucím úplné, pravdivé a přesné informace. Neboť pouze tak mohou po všech stránkách dobře plnit své  úkoly.

124. Co bylo řečeno již dříve, platí i tam, kde se jedná o informace a výklad událostí ze života církve. Z toho vyplývá, že zkušení představitelé církve se předem připraví na uvedené problémy a nepřenechají iniciativu jiným. Doporučuje se, aby důležité církevní záměry a rozhodnutí byla již předem, pod podmínkou uveřejnění v určité lhůtě, zpřístupněna několika odborníkům, aby tyto záležitosti mohly být v zájmu církve v danou dobu správně podány a vysvětleny.

125. Sdělovací prostředky jsou tedy pro katolíky významné ze tří důvodů: napomáhají dnešnímu světu církev pochopit; podněcují dialog uvnitř samotné církve; a konečně umožňují církvi pochopit mentalitu a lidi dnešní doby, jimž má podle Božího příkazu přinášet poselství spásy. Přitom bude církev používat jazyk, kterému lidé budou rozumět a bude se zabývat otázkami, které bytostně hýbou lidstvem

Celý dokument je k dispozici v rámci červené řady Dokumentů ČBK s názvem Dokumenty o sdělovacích prostředcích (1996).