Česká redakce vatikánského rádia opět "objevuje Ameriku". Dělá to svým obvyklým způsobem a opět ukazuje svojí neznalost. V článku z 8. ledna 2013 O svolání II. vatikánského koncilu referuje o nové knize (Pius XII. a koncil vydaná nakladatelstvím Cantagalli /Nicola Bux, Peter Gumpel, Alexandra von Teuffenbach – Pio XII e il Concilio, Cantagalli, Siena 2012/).
Milan Glaser (mig), vedoucí české redakce RaVatu, mimo jiné uvádí: Autoři "dokládají, že jeho svolání nebylo jenom výsledkem překvapivého rozhodnutí jednotlivce, jak to naznačují různí církevní historikové, nýbrž bylo předmětem důkladné diskuse ve vatikánských kruzích již dlouho předtím."
Nevím, jaké historiky má pan Glaser na mysli. Pokud vezmeme do ruky seriózní literaturu o koncilu nebo o papeži Janu XXIII. (v češtině např.: O. H. Pesch: Druhý vatikánský koncil. Praha 1996 nebo biografie Jana XXIII. od W. Bühlmanna; z cizojazyčných např. biografii Jana XXIII. od P. Hebblethwaita /orig. z roku 1984/ nebo pětisvazkové dějiny koncilu od "boloňské školy" po pod vedením G. Alberiga), tak se dočteme, že svolání koncilu bylo dílem delšího uvažování a jednání Jana XXIII. Janova zmínka o "náhlém" rozhodnutí svolat koncil (zřejmě při rozhovoru s kard. Tardinim 20. ledna 1959) je jeho jistou zkratkou a zřejmě především datem definitivního rozhodnutí koncil svolat.
Uvedená literatura rovněž zná snahu kard. Ottavianiho přivlastnit si podíl na svolání koncilu s odkazem na údajný rozhovor večer před Janovým zvolením 27. října 1958 (Ottavianiho ho zmínil už v rozhovoru z roku 1968 a znovu roku 1975). O. H. Pesch se třeba k tomu ptá: Proč tento kard. brzdil koncil, když to údajně byla jeho myšlenka?
Mimo to existuje více svědectví, že se při konkláve o koncilu mluvilo (např. kard. Frings vyhlášení koncilu očekával po návratu z konkláve, autor nedávno vydané knihy "Můj bratr papež" to dokonce formuluje tak, jako by myšlenku koncilu papež převzal právě od Fringse) a také církevní historici již dávno ví, že o svolání koncilu uvažovali už předchozí papežové.
Odhlédněme nyní od avizované knihy, kterou bude třeba brát s rezervou. (Díla Alexandry von Teuffenbach, žačky kard. Karla Beckera, bývají často terčem kritiky církevních historiků.)
Redakce vatikánského rádia dlouhodobě prokazuje nejenom zaujatost (při přebírání zpráv, ale i ve formulaci vlastních komentářů), ale nespolehlivost.
Jiným příkladem k podobnému tématu byla zpráva z 2. října 2012 o Výzkumném projektu o dějinách II. vatikánského koncilu. Autorka (Johana Bronková, job) předložila další očividně nesmyslnou a konfrontačně laděnou zprávu. Podle ní můžeme získat dojem, že historici si dosud dějiny koncilu asi cucali z prstu a nikoliv z archivů. Stačí si však najít jiné zprávy o tomto projektu (např. v podání slovenské redakce, která je srovnatelná např. s verzí německou) nebo dokonce původní a kompletní texty (viz ZDE v italštině), aby byla fušeřina české redakce zřejmá (a další média, třeba Christnet, tuto zprávu převzala).
Česká zpráva třeba vynechala takovou "drobnost", že v projektu byla řeč o "archivech koncilních otců" a nikoliv jen o "archivech", což vzbuzuje představu, že dosavadní seriózní díla o koncilu nejsou založena na archivních pramenech. To samozřejmě není pravda. Mimo spolehlivé práce existuje mnoho dalších děl, založených mnohdy na těžko ověřitelných zprávách z druhé roky. Mezi ně patří např. mezi tzv. tradicionalisty populární kniha Wiltgenova: Rýn se vlévá do Tibery. I taková díla mají jistou hodnotu, ale je třeba je číst kriticky.
I když text prof. PHILIPPE CHENAUX (viz ZDE v italštině) je skutečně více "ideologicky" laděný, což u člověka z kurie /bohužel/ nepřekvapuje, rozhodně nezní až tak ostře, jako by se mohlo zdát ze zprávy české redakce RaVatu. Nikde tam třeba nenajdeme slovo "monopol" (tj. že „monopol“ na dějiny koncilu má v současnosti takzvaná boloňská škola), což je zjevná zkratka redakce, ačkoliv je slovo v uvozovkách a mohlo by se zdát, že je to tedy citát. Každopádně v závěru ani Chenaux nevyzývá k novému napsání dějin koncilu, jak by se mohlo zdát z české zprávy (resp. z matoucího nadpisu "Výzkumný projekt představí nové dějiny II. vatikánského koncilu na základě dokumentů"), nýbrž vyzývá k důkladnému studiu archivních pramenů, mimo jiné právě bez a priorního ideologického přístupu, který je tak zřejmý ze zpavodajství české redakce vatikánského rádia.
Druhy vatikansky koncil nema pro hodnotu soucasneho krestana, cloveka, zadny vyznam - i bez obraceneho oltare a homilii v narodnich jazycich je vse pri starem.
OdpovědětVymazatVáš komentář k mojí glose o knize Pius XII. a koncil pěkně doplňuje mnou neuvedené prameny historiků, které nahlížejí dějiny Koncilu s klapkami na očích, tedy jenom v kontextu pontifikátu Jana XXIII. Kniha, kterou avizuji, se ovšem zabývá něčím jiným, totiž tím, že ve Vatikánu, kokrétně za pontifikátu Pia XII., byl koncil prakticky připraven ke svolání, byť se tak nestalo z důvodů chátrajícího papežova zdraví. Tato kniha totiž vůbec poprvé zveřejňuje příslušnou dokumentaci. O tom byl uvedený článek. Váš komentář to ovšem vůbec nezmiňuje. A toto opominutí je projevem zaujatosti.
OdpovědětVymazatPodobně je tomu ve Vaší kritice naší zprávy o nových dějinách Druhého vatikánského koncilu na základě dokumentů od paní Johany Bronkové. Papežský výbor historických věd totiž skutečně rozhodl o novém prozkoumání a doplnění koncilových archivů. Jde zvláště o „dosud nepřepsané diskuse v tematických komisích koncilu, které jsou nahrané a uložené ve Vatikánském archivu. Dalším úkolem je shromáždit deníky, poznámky a publikace koncilních otců a jejich teologů“. Skutečně nejde o zanedbatelné rozšíření obsahu archivních materiálů, protože obsahují stovky hodin záznamů pořízených Vatikánským rozhlasem na magnetofonových páscích, na nichž až dosud ležel prach. Tím jste opět podjatě opominul novinku, kvůli které byla zpráva napsána. Kde je tedy fušeřina a zaujatost?
m.glaser@jesuit.cz