Před 85 lety (6. ledna 1928) byla vydána encyklika papeže Pia XI. "Mortalium animos" adresovaná biskupům, která odmítá /tehdejší/ ekumenické hnutí a jedinou cestu k jednotě křesťanů vidí v návratu všech k jediné pravé Církvi Kristově (proto tzv. ekumenismus návratu, vyjádřený např. slovy: "Ať se tedy marnotratní synové vrátí ke společnému otci, který je s láskou obejme, nevzpomínaje už bezpráví, kterého se kdysi dopustili proti Apoštolskému Stolci.") /text encykliky v latině ZDE, svérázný český překlad ZDE/.
Vývoj ekumenického hnutí, proměny v římskokatolické církvi a v neposlední řadě zkušenost společného utrpení v době II. světové války vedly ke změně postoje k ekumenickému hnutí, který byl vyjádřen v dekretu II. vatikánského koncilu o ekumenismu Unitatis redintegratio (z 21. listopadu 1964) - text viz ZDE /i když naskenovaný text obsahuje drobné chyby - to se holt může stát i na oficiálních stránkách Vatikánu/.
Zároveň je realitou, že ještě dnes tuto změnu někteří katolíci nezaznamenali nebo nepochopili nebo třeba jen z různých pohnutek (leckdy určených spíš pro studium psychologa či psychiatra než historika či teologa) ustrnuli v minulosti a mylně si myslí, že Mortalium animos je poslední dokument k tématu.
Spíše než zbytečné a nekonečné diskuse nad tím, zda se postoj církve může měnit (ano, může a dělo se to v mnoha ohledech v minulosti) nebo povýšený nadhled nad údajnou omezenost tehdejšího Vatikánu, stojí za to se podívat na některé texty současníků. Z textů některých katolíků (např. Max Pribilla: Um kirchliche Einheit, 1929 nebo později Thomas Sartory: Die Ökumenische Bewegung und die Einheit der Kirche, 1955) je zřejmé, že ekumenickému hnutí věnovali náležitou pozornost. Z textů některých evangelíků (Josef Lukl Hromádka: Oekumenismus. K poslední papežské encyklice o sjednocení církví. Křesťanská revue, 1928, s. 161-164; přetištěno v JLH: Theologie a církev, Praha 1949, s. 211-216) je zřejmé nejenom pochopení pro tento oficiální postoj (i když neskrývá nesouhlas s nepřesnou charakteristikou ekumenického hnutí v encyklice a konstatuje, že nejen papež vůči protestantům a pravoslavným, nýbrž i oni mají vůči papeži a církvi námitky a požadavky víry), ale i snaha o pozitivní zhodnocení tohoto textu: "toto prohlášení papežovo nám připomíná svým vážným tónem, jak touha po jednotě křesťanstva musí být vybudována mnohem hlouběji než na okamžité, přechodné konstelaci a taktice... A právě pro to, že tu jde o úsilí víry, stále narážející na překážky, hřch, neústupnost, nevěru, sobectví, povrchnost a chytráctví, - je křesťanský oekumenismus pln inspirace, podnětů, síly a praktické tvořivosti." Hromádka dále připomíná, že encyklika odmítá úřední spolupráci s nekatolickými církvemi, ale nezakazuje soukromé, osobní, neúřední spolupráci jednotlivých katolíků s nekatolíky (např. katoličtí účastníci ekumenických konferencí zde nebyli přítomni se statutem delegáta nebo pozorovatele, ale jen jako soukromé osoby, leckdy s povolením příslušného biskupa a někdy i s neoficiálním pověřením z Vatikánu).
Díky těmto osobním kontaktům a přátelstvím dospěla i katolická církev k přesvědčení o důležitosti ekumenického hnutí, v němž uznala dílo Ducha svatého a zapojila se do něj.
Žádné komentáře:
Okomentovat