Legenda o vzpurných německých kardinálech a biskupech

V dnešní době netrpíme nedostatkem informací, ale jsme spíš zavaleni jejich množstvím. Zároveň schopnost rozlišit kvalitní a pravdivé informace od těch nepravdivých, falešných, všelijak překroucených je u mnoha lidí velmi malá, což otevírá prostor pro šíření nejrůznějších fám. Anonymní a mnoha lidem přístupný internet je ideálním prostorem pro takové fámy.

Jednou z fám je video o údajných zlých německých kardinálech a biskupech, kteří při návštěvě "německého" papeže v Německu (v září 2011) mu údajně odmítli podat ruku. Zdá se, že toto video se nyní znovu šíří v souvislosti s odstoupením papeže a volbou papeže nového. Všimnul jsem si, že nemálo lidí je zblbnuto všelijakými tajemstvími (např. údajně nezveřejněné tajemství ze zjevení P. Marie v portugalské Fátimě v roce 1917) nebo proroctvími (např. proroctví sv. Malachiáše o 112 papežích - ten současný má být poslední, stručné info na Wikipedii). Stejně tak jsou někteří přesvědčeni, že papež Benedikt XVI. byl k demisi přinucen, aby mohl být zvolen papež nový. Do tohoto kontextu pak některým dobře zapadá představa papeže, kterému údajně veřejně projevili odmítavé gesto i církevní představitelé v rodném Německu.

Zde je odkaz na dvě z mnoha videí oné události:
http://www.youtube.com/watch?v=EL4j5SnKyDo
http://www.youtube.com/watch?v=yHZ6e_-Mec4

Ve skutečnosti papež během svého přijetí v rezidenci německého prezidenta na zámku Bellevue poblíž Berlína dne 22. září 2011 představuje německému prezidentovi Wullfovi svůj doprovod, který s ním z větší části přijel z Vatikánu. Jsou tam ještě dva němečtí arcibiskupové (předseda německé biskupské konference Zollitsch a biskup Woelki z Berlína).

Pro zájemce doporučuji podívat se na kompletnější video z prvního dne návštěvy papeže v Německu. Zhruba od 44. minuty je ona situace na zámku Bellevue. Nejprve německý prezident představujeněkolik významných osob (sám prezident se s nimi samozřejmě nezdraví). Poté naopak papež představuje svůj doprovod.

Řadu kardinálů začíná kard. Tarcisio Bertone (Ital, státní sekretář), pokračuje kard. Kurt Koch (Švýcar předseda Papežské rady pro jednotu křesťanů), kard. Walter Kasper (Němec, emeritní předseda Papežské rady pro jednotu křesťanů), kard. Josef Paul Cordes (Němec, emeritní předseda papežské rady Cor unum), kard Walter Brandmüller (Němec, emeritní předseda papežské komise pro historické vědy). Pak následuje postavou malý arcibiskup Giovanni Angelo Becciu (Ital, substitut státního sekretariátu) a zřejmě nejvíc nepřístupně se tvářící postavou (místo údajného podání ruky papežovi ruce sepne a ani se na něj nepodívá) je papežský nuntius v Německu švýcarský arcibiskup Jean-Claude Périsset, kterému však asi těžko budeme vyčítat nějakou averzi vůči papežovi, jehož je v Německu vyslancem. Pak následují čtyři arcibiskupové, mezi kterými jsou i dva němečtí: Robert Zollitsch z Augsburgu (předseda něm. bisk. konference) a Rainer Maria Woelki z Berlína se svými nezaměnitelnými brýlemi (tehdy čerstvě po jmenování berlínským arcibiskupem, od února 2012 už je i kardinálem, jedním z nejmladších). Mimochodem oba němečtí biskupové papeži ruku podali.

Po Woelkim následuje papežský ceremoniář Guido Marini (Ital), který je při papežovi při všech liturgických slavnostech. Vedle něho se s prezidentem zdraví papežův osobní sekretář Georg Gänswein (od ledna 2013 již arcibiskup), který je papežovi stále nablízku. Vtipné je to, že v záběru ve 45:23 stojí v pozadí papeže, pak přechází a postaví se do řady papežovy delegace. Zdraví se s prezidentem a s úsměvem chňapne i po ruce papeže (46:17, té situaci se směje i Wullfova manželka). Vždyť Gänswein už předtím doprovázel papeže, takže byl prezidentovi dobře znám. Byla to prostě jen protokolární formalita.


Vydávat toto video jako projev neposlušnosti vůči papežovi je tedy zcela absurdní. Přesto se v tomto duchu šířilo a šíří i nadále, ačkoliv se k této manipulaci vyjádřil i mluvčí Vatikánu Frederico Lombardi (zpráva z 12. října 2011 viz ZDE).


Pro zajímavost můžu zájemce odkázat ještě na video z rozloučení papeže při odletu z Německa. Na záběrech cca od 7:18 záznamu se loučí skuteční němečtí kardinálové a pár biskupů, v drtivé většině papeže zdraví polibkem rybářského prstenu. A zhruba od 9:00 záznamu jsou ti údajné "zlí", kteří se s papežem ani nezdraví - vysvětlení je jednoduché, oni totiž odlétají s ním. Stejně jako Bertone, Kasper a pár dalších členů delegace, kteří se nezdraví s papežem, nýbrž rovněž se loučí se svými hostiteli.


Buďme tedy opatrní při šíření podobných zpráv. 

Nový papež a pár rad od jeho českého spolubratra

Dne 13. března 2013 byl po dvou dnech konkláve a pěti volebních kolech zvolen novým papežem argentinský kardinál a jezuita Jorge Mario Bergoglio (nar. 17. prosince 1936), který si zvolil jméno František podle velmi oblíbeného středověkého světce a zakladatele řádu sv. Františka z Assisi (+1226).

Biografická data nového papeže
(z různých zdrojů, takže může dojít k opravám či doplněním):

Narození a původ:

Dne 17. prosince 1936 narozen v Buenos Aires jako jeden z pěti dětí v rodině železničáře italského původu.

Studium:

Po studiu chemie vstoupil do semináře Villa Devoto v Buenos Aires.

Dne 11. března 1958 vstoupil do jezuitského řádu, noviciát v Chile.

Studium a licenciát z filozofie na Colegio Máximo San José, San Miguel, Buenos Aires.

Profesor literatury a psychologie na Colegio de la Inmaculada, Santa Fe a na Colegio del Salvador, Buenos Aires.

Studium teologie na Colegio Máximo de San Miguel.

Kněžství:

Dne 13. prosince 1969 kněžské svěcení.

Další studium a řeholní formace:

Další studium v letech 1969-1971

V letech 1971-1972 zakončena základní jezuitská formace tzv. třetí probací (tzv. třetí rok, terciát – více o jezuitské řeholní formaci viz ZDE) v Alcalá de Henares,Španělsko.

Dne 22. dubna 1973 složil konečné /věčné/ sliby.

Další působení v řádu:

V letech 1972-1973 novicmistr ve Villa Barilari, San Miguel.

Tamtéž profesor teologie, konzultor jezuitské provincie a rektor Colegio Máximo.

Dne 31. července 1973 zvolen provinciálem argentické jezuitské provincie (do roku 1979).V letech 1980-1986 rektorem filozofické a teologické fakulty Colegio Máximo v San Miguel.

Strávil určitý čas v Německu (v polovině 80. let během přípravy disertační práce, např. ve Franfurktu) - podle knihy italského novináře Tornielliho dodělával svou disertaci od ledna 1986 v Mnichově

Poté přidělen ke Colegio del Salvador, Córdoba (v Argentině), kde byl zpovědníkem a věnoval se duchovnímu doprovázení (spiritual director) v Cordóbě.

Biskupem a arcibiskupem:

Dne 20. května 1992 jmenován pomocným biskupem v Buenos Aires (biskupské svěcení 27. června). Biskupské heslo: Miserando atque eligendo.

Dne 3. června 1997 se stal biskupem-koadjutorem arcibiskupa v Buenos Aires.

Dne 28. února 1998 se stal arcibiskupem v Buenos Aires.

Dne 6. listopadu 1998 se zároveň stal biskupem věřících katolického východního ritu v Argentině (ordinariát zřízen v roce 1959).

Kardinál, předseda biskupské konference a kurie:

Dne 21. února 2001 jmenován Janem Pavlem II. kardinálem.

V letech 2005–2011 byl předsedou Argentinské biskupské konference (zvolen na dvě tříletá období).

Dne 23. února 2013 byl jmenován členem Papežské komise pro Latinskou Ameriku.

Papež:

Dne 13. března 2013 zvolen papežem, přijal jméno František.

Pozn.: Kromě rodné španělštiny hovoří italsky a německy.

Další "přechodný papež"

Bezprostřední reakce na jeho zvolení byly poněkud rozpačité. Přestože podle zveřejněných zpráv představoval tento kardinál v podstatě alternativu k volbě Josefa Ratzingera (ve třetím kole prý Ratzinger získal 72 hlasů, Bergoglio 40, potřebná 2/3 většina byla 77 - více viz ZDE), nepatřil k hlavním uváděným kandidátům. Svojí roli hraje jeho věk 76 let, který jej spolu s Janem XXIII. (77 let) a Benediktem XVI. (78 let) řadí k nejstarším zvoleným papežům posledních staletí. Kromě uvedených jmen byl posledním papežem zvoleným ve věku nad 70 let Klement XII (zvolen ve věku 78 let, 1730-1740). Tento věk dělá z nově zvoleného papeže "přechodného papeže", což není třeba vnímat jako pejorativní označení. Spíš zde může být obava kardinálů, že dosavadní volby "mladíků" (tj. kardinálů pod 60 let) vedly ke dvěma nejdelším pontifikátům v dějinách papežství vůbec: v 54 letech zvolený Pius IX. (1846-1878) více než 31-letý pontifikát, v 58 letech zvolený Jan Pavel II. (1978-2005) téměř 27-letý pontifikát. Je nepochybné, že zavedení věkové hranice pro odchod z úřadu i pro římského biskupa (jak je tomu u všech biskupů v 75 letech), by bylo přínosné (více k tomu v mém textu v souvislosti s rezignací Benedikta XVI. ZDE).

Přesto řada novinek

Na druhou stranu je v případě nového papeže zřejmé, že jde o opatrný (s ohledem na věkem danou očekávanou krátkost pontifikátu) pokus o změnu. Nový papež nese mnohá prvenství: první jezuita, první, kdo zvolil jméno František, první latinskoamerický papež...

Pozn.: Zde je potřeba opravit některé mylné zprávy, že nový papež je prvním neevropským papežem. I když pro nejstarší období nemáme vždy zcela přesné údaje, posledním neevropským papežem byl zřejmě Syřan Řehoř III. (731-741). V období na přelomu 7. a 8. století usedlo na papežský, který se nacházel pod vlivem Byzantské říše, hned několik "východních" papežů, původem z Řecka a ze Sýrie. Předtím bylo rovněž několik neevropských papežů, včetně dvou Afričanů, Viktora I. (189-198/199) a Miltiada (311-314). Ostatně ani sv. Petr nebyl Evropan, i když jeho zařazení mezi "papeže" je založeno více na pozdější tradici než na reálné situaci. MimZDEochodem nejstarší tradice mluví společně o Petru a Pavlovi, teprve ve 3. století převážila Petrská symbolika.

Civilní a skromné vystupování nového papeže trochu připomíná papeže Jana XXIII., který dělal velkou starost těm, kteří ve Vatikánu bděli nad dodržováním patřičných ceremonií. Odmítl po jmenování odjet připravenou limuzínou, požádal o požehnání všechny přítomné, mluvil o sobě jako o římském biskupovi atd. Uvidíme, zda se mu podaří udržet si svůj vlastní styl i pod tlakem celé kuriální mašinérie.


Nový papež a kurie

Další věcí je, že nový papež nebyl a není spjat s vatikánskou kurií, i když z titulu svých funkcí byl s jejím aparátem nepochybně v úzkém kontaktu. Přitom se zdálo a zdá, že reforma nebo alespoň zajištění efektivního fungování kurie bude jedním z prvních úkolů nového papeže. Zde bude velmi důležité, jaké spolupracovníky si nový papež vybere. Komentáře před volbou považovali za nevýhodu Bergoglia jeho mírnou povahu, která jej příliš nepředurčuje k zvládnutí rozhádáné kurie a polarizovaného kardinálského kolegia.

Doufám, že další vývoj rozptýlí mojí obavu, aby se nový papež příliš jednostranně nesoustředil na interní kuriální záležitosti na úkor důležitějších úkolů v celosvětové církvi. Ostatně zhruba před rokem se Brgoglio vyjádřil, že přílišná soustředěnost církve na sebe samu by bylo známkou její nemoci (viz výtah z rozhovoru v češtině ZDE, celý rozhovor v angličtině ZDE)


Nepochybně nastanou změny, nejen personální

Z mého pohledu ideální by byl scénář, kdyby nový papež svěřil reformu kurie nějakým schopným a spolehlivým spolupracovníkům bez hlubších vazeb na některé z mocenských skupin v kurii. Nový papež by se mohl více věnovat celosvětové církvi. Uvidíme, co přinesou následující dny a měsíce. Především kdo se stane novým Státním sekretářem po Tarcisiu Bertonem, kterému je již více než 78 let (v čele vatikánského úřadu přesluhuje již 3 roky) a jeho rezignaci můžeme očekávat.

Ačkoliv nemůžeme čekat velké změny, už samotná postava nového papeže změnou je. Bude zajímavé sledovat další dění, ale bylo by naivní očekávat změn "shora" bez toho, abychom se věnovali tomu, co v místních církvích vyrůstá "zdola". Troufám si říct, že situace řady místních církví je velmi tristní, českou samozřejmě nevyjímaje.

Nezapomínejme, že naše naděje pramení z jiných zdrojů než z Vatikánu, i když řada "zbožných" komentářů, které kolem volby nového papeže zaznívaly, by mohla svádět k omylu. Každopádně volba člověka, který zosobňuje nasazení církve pro chudé a potřebné, se zdá být velmi dobrým nasměrováním pro celou církev.

Osobnost nového papeže ve srovnání se svým předchůdcem (introvertním akademikem neobyčejné teologické erudice) je natolik odlišná, že skutečně můžeme očekávat změnu stylu.

Sice se připomínají některé ne zcela jasné otázky ohledně působení nového papeže v době pravicové vojenské diktatury v Argentině v letech 1976-1983, ale zdá se, že toto téma by mohlo být podobně virtuálním problémem jako členství Benedikta XVI. v Hitlerjugend. K jedné kauze odsouzeného argentinského kněze viz informace o vyjádření argentinské biskupské konference z roku 2007 (zpráva české redakce Radia Vatikán viz ZDE).


Několik rad od českého řeholního spolubratra

Z řady komentářů a reformních návrhů, které jsem v souvislosti s volbou nového papeže četl, se mi nejvíce líbil text řádového spolubratra nového papeže Jana Rybáře, který si dovoluji ocitovat v úplnosti /zvýraznění v textu ode mne/:

"Je mi 82 roků. V pěti letech mně pan farář podal první přijímání. Ve čtrnácti letech mi rodiče dovolili jít do řádu, přestože jsem byl jedináček. Osud církve byl u mne vždy na prvním místě. Vítám nového papeže, už osmého v mém životě. Dovoluji si mu podat několik rad.

Ta první je nezaclánět Ježíše Krista. On sám totiž vždy zdůrazňoval Otce. A nezacláněl ani člověka! Ač byl s Bohem zajedno, nic nelpěl na své vznešenosti, zapřel sám sebe a byl jako každý jiný člověk (Filip. 2,6-8). Papež, biskup a kněz jsou jako jiní lidé?! Dost důvodů k zamyšlení.

Druhá rada: honosný způsob života není z Otce, ale ze světa (1 Jan 2,16). Co je to „honosný“?

Třetí rada je rada Mojžíšova tchána (Exodus 18,16-26). „Díval se na jeho jednání s lidem: Není to dobrý způsob, jak to děláš. Vyhlédni si schopné muže, ulehči si své břímě, ať je nesou s tebou.“ Papež může více než polovinu své jurisdikce delegovat biskupům. Vždyť oni jsou stejně jako on nástupci apoštolů! Pak by mohl asi tisíc kněží vatikánské kurie poslat na fary; ušetřil by tak i na rozpočtu. Biskupové by pak nemuseli se vším běhat do Vatikánu a naučili by se konečně zodpovědnosti. Diecéze by mohly samy volit svého biskupa, papež by ho buď potvrdil, nebo odmítnul. Tak to kdysi bývalo.

Čtvrtá rada: máme v zásobě desetitisíce kněží, kteří neunesli samotu. Máme tisíce jáhnů, které světíme na kněze hned po úmrtí jejich manželek (sic!). Doporučuji Jeho Svatosti meditovat o pokynech apoštola Pavla v 1. listu Timoteovi 3,1s. Další úvahy by se mohly týkat církevního práva a bezprávných „laiků“; exekucí bez soudu a bez obhájců; nutné ostré reformy Kurie a jejich titulatur; o finančnictví… Meditovat o Žalmu 89,43: abychom my sami nerozveselili své nepřátele. "

Zdroj: http://www.jesuit.cz/clanek.php?id=832

Pro jistotu uvádím i citát z Rybářem zmiňovaného 1. listu Timotejovi (1Tm 3,1-13) /zvýraznění v textu ode mne/:

"Věrohodné je to slovo: Kdo chce být biskupem, touží po krásném úkolu.  2 Nuže, biskup má být bezúhonný, jen jednou ženatý, střídmý, rozvážný, řádný, pohostinný, schopný učit,  3 ne pijan, ne rváč, nýbrž vlídný, smířlivý, nezištný.  4 Má dobře vést svou rodinu a mít děti poslušné a počestné;  5 nedovede-li někdo vést svou rodinu, jak se bude starat o Boží církev?  6 Nemá být nově pokřtěný, aby nezpyšněl a nepropadl odsouzení ďáblovu.  7 Musí mít také dobrou pověst u těch, kdo jsou mimo církev, aby neupadl do pomluv a ďáblových nástrah.  8 Rovněž jáhnové mají být čestní, ne dvojací v řeči, ne oddaní vínu, ne ziskuchtiví.  9 Mají uchovávat tajemství víry v čistém svědomí.  10 Ať jsou nejdříve vyzkoušeni, a teprve potom, když jim nelze nic vytknout, ať konají svou službu.  11 Právě tak ženy v této službě mají být čestné, ne pomlouvačné, střídmé, ve všem věrné.  12 Jáhni ať jsou jen jednou ženatí, ať dobře vedou své děti a celou rodinu.  13 Konají-li dobře svou službu, získávají si důstojné postavení a velkou jistotu ve víře v Krista Ježíše."

Bič (nejenom) na Bezáka aneb Jak umlčet kritiky na Slovensku

Normy vydané ve stínu volby papeže

Zatímco pozornost většiny médií, církevních a světských, se pod vlivem "papežománie" soustředí na komín Sixtinské kaple, ze které dnes večer skutečně po 19. hodině vyšel bílý kouř signalizující volbu nového papeže, slovenští biskupové zveřejnili svůj "náhubkový předpis" alias Normy Konferencie biskupov Slovenska ohľadom katolíckych médií a vystupovania klerikov a zasvätených osôb a predkladania katolíckej náuky prostredníctvom prostriedkov spoločenskej komunikácie.

O normách referoval předseda Konference biskupů Slovenska (KBS) arcibiskup Stanislav Zvolenský již na tiskové konferenci po 74. plenárním zasedání dne 12. března 2013 (tisková zpráva ZDE, audio záznam ZDE /oproti tiskové zprávě obsahuje i reakce na dotazy/, reakce na dotazy novinářů zhruba po 10:40 záznamu až do konce), jenže v té době ještě nebyl jejich text k dispozici. Prý ještě musí projít jazykovou korekturou, takže jejich text byl k dispozici až o den později.


Jejich souvislost s kauzou odvolaného arcibiskupa Bezáka

Vystoupení arcibiskupa Stanislava Zvolenského a generálního sekretáře KBS bánskobystrického biskupa Mariána Chovance je zvlášť trapné ve chvíli, kdy se snaží vysvětlit, že přijetí této "náhubkové normy" nijak nesouvisí s kauzou vloni odvolaného a nedávno umlčeného arcibiskupa Róberta Bezáka. Prý tento předpis vyžaduje církevní zákoník (CIC skutečně takové normy obecně předpokládá) a chystal se zhruba rok a půl. Proč si na něj slovenští biskupové vzpomněli teprve teď a proč to působí jako spěch, když se oznamuje vyydání textu, který ještě není hotový, nedokázali přesvědčivě vysvětlit.

Souvislost s kauzou arcibiskupa Bezáka je přitom zřejmá. Róbert Bezák byl podle zpráv médií nedávno umlčen. Dne 27. února 2013 se prý v Římě sešel s generálním představeným kongregace redemptoristů, který mu sdělil požadavek prefekta Kongregace pro biskupy Marc Oulleta, aby se až do definitivního vyřešení jeho působení v církvi zdržel jakéhokoliv vyjadřování v médiích, včetně duchovních promluv (zdroj ZDE). Toto opatření je nepochybně zamířené na jeho pravidelný video-sloupek v časopisu Týždeň (viz ZDE) a na sérii jeho duchovních zamyšlení v televizi TA3 (viz ZDE). Ve druhém případě se jednalo o projekt, kde se s Bezákem počítalo pouze na dobu postní.

Proč bylo třeba proti Bezákovi takto zasáhnout? V prosinci 2012 komentoval své odvolání, ale tyto nové aktivity nijak nezneužíval k vlastní sebeobhajobě. Arcibiskupovi Zvolenskému a spol. vadí už jenom Bezákova existence ve slovenském veřejném prostoru, jeho popularita, která stále přitahuje pozornost. Ačkoliv třeba nebyl součástí oficiální delegace na slovenské cyrilometodějské oslavy v Římě ve dnech 25. - 28. února 2013 (mezinárodní cyrilometodějská konference a Národní pouť), přece média referovala o jeho přítomnosti v Římě. Bezáka se zatím nepodařilo ani diskreditovat (více viz ZDE), ani jej zcela umlčet. Možná až teď.


Připomenutí okolností kolem odvolání arcibiskupa Bezáka

Za pozornost rovněž stojí okolnosti tohoto kroku proti arcibiskupu Bezákovi. Proces odvolání Bezáka probíhal v době, kdy ve Vatikánu kulminovala řada problémů (viz o tom např. ZDE), samotné odvolání bylo zveřejněno den před nástupem papeže Benedikta XVI. na dovolenou v jeho letním sídle. Důvody odvolání dodnes nejsou známé, ačkoliv zásah proti němu byl neobvykle přísný (i ve srovnání s jinými případy vážných obvinění či skutečného provinění jiných církevních představitelů). S papežovým podpisem na jeho předtištěném listu se arcibiskup Zvolenský mohl pochlubit až po dlouhodobém pobytu v Římě na biskupské synodě o nové evangelizaci na podzm 2012 (více viz ZDE). Mluvčí KBS v reakci na Bezákova vystoupení v polovině prosince 2012 nemluvil pravdu (více viz ZDE) a na slovenských církevních webových stránkách je snaha jej alespoň virtuálně "suspendovat" (více viz ZDE).

Požadavek nevystupovat v médiích vydal prefekt mocné Kongregace pro biskupy krátce předtím, než mu byl výkon této funkce pozastaven, stejně jako všem prefektům a předsedům papežských úřadů v době neobsazeného papežského stolce. Nepochybně zde byla také souvislost s Národní poutí Slováků v Římě ve dnech 26.-28. února 2013, včetně návštěvy státních představitelů (slovenský prezident Gašparovič byl jednou z vůbec posledních státních návštěv u papeže před jeho odstoupením).


Arcibiskupové Bezák a Sokol u výslechu na policii

Nabízí se však i další souvislost. Slovenská policie totiž v těchto dnech začala vyšetřovat pochybné finanční hospodaření Bezákova předchůdce arcibiskupa Jána Sokola. Zatímco arcibiskup Bezák an policii vypovídal již 20. února 2013, Ján Sokol strávil na policii několik hodin v úterý 5. března 2013 (viz např. ZDE). Možná panovala obava, aby arcibiskup Bezák v médiích nekomentoval průběh tohoto vyšetřování a finanční nesrovnalosti v době svého předchůdce. Ostatně už dříve jsem tvrdil, že snaha odříznout jej od případných kompromitujících materiálů o pochybném financování, zamezit mu jejich další vyšetřování a případnou snahu, aby dočasný správce trnavské arcidiéceze Ján Orosch zajistil, aby už nic neuniklo do médií, mohla být jedním z motivů Bezákova sesazení (viz ZDE).

Zajímavou mozaiku dotváří zpráva, že se emeritní arcibiskup Ján Sokol dva dni po výslechu (tj. 7. března 2013) vydal do Spojených států amerických (viz ZDE). Že by jel zahlazovat stopy?


Nuncius na Slovensku a generál redemptoristů úřadují

V tomto kontextu se zdá být zřejmé, že se nejenom podařilo umlčet Bezáka, ale pomocí výše uvedených norem zajistit přísnou kontrolu nad vystupováním duchovních v médiích. Svojí roli nepochybně sehrál i nuncius na Slovensku Mario Giordano, který se nejenom účastnil uvedeného plenárního zasedání KBS, ale dne 26. února 2013 i na tradičním setkání s představiteli řeholí na Slovensku (včetně Václava Hypiuse, viceprovinciála redemptoristů, tedy řeholního představeného Róberta Bezáka).

Pokrytecká snaha slovenských biskupů zbavit se zodpovědnosti za odvolání arcbiskupa Bezáka je zřejmá nejenom ze zváštního načasování jednotlivých kroků (vždy v době, kdy stojí poněkud stranou jiných okolností), ale především z jejich vyjadřování. Na zmíněné tiskové konferenci arcibiskup Zvolenský tvrdil, že kauza Bezáka nespadá do jeho pravomoci. A je pravda, že se mu podařilo, aby "umlčení" Bezáka proběhlo po nadnárodní linii, tj. zákaz veřejného vystupování Bezákovi v Římě sdělil nejvyšší představitel kongregace redemptoristů Michael Brehl (za zmínku stojí, že stejně jako Marc Ouellet, prefekt Kongregace pro biskupy, je i on Kanaďan).


Loajalita a totalitní kontrola nad duchovními má přednost před hlásáním evangelia

V kontextu volby nového papeže a diskuzí o potřebných reformách v kurii a katolické církvi, včetně decentralizace, ukazuje kauza Bezák, s jak velkými problémy se církev potýká a jak může být cesta k její věrohodnosti trnitá, téměř nemožná. Kauza Bezák totiž vůbec není případem, kde by se dalo argumentovat tím, že "zlý Vatikán utiskuje slovenskou místní církev". Naopak jádro problému vězí na Slovensku a Vatikán zde nejenom nezafungoval jako nějaká pojistka či ochrana, aby se na místní úrovni neděla křivda, ale naopak. Prostřednictvím různých machinací a osobních vztahů, o nichž můžeme jen spekulovat, se lidem, kterým byl Róbert Bezák nepohodlný, případně jim přiškrtil jejich finanční toky, podařilo svojí při nejenom dostat do nejvyšších míst ve Vatikánu, ale získat i údajnou podporu papeže, na kterou se arcibiskup Zvolenský až křečovitě odvolává.

Odstoupení papeže a různé kauzy v podstatě potvrdily, že se kurie už jeho řízení vymykala. Rovněž určitý spěch byl na místě, neboť je otázkou, zda a jaké měny nastanou ve Vatikánu. Ačkoliv by bylo naivní čekat nějaké rychlé a výrazné změny, přece jen se po nich volá z mnoha stran. Mají se arcibiskup Zvolenský nebo třeba vizitátor biskup Jan Baxant obávat, že někdy vyplavou na veřejnost okolnosti Bezákova odvolání? Myslím, že tendence církve tutlat své neférové kroky a nepřiznat, že zdaleka ne vše, co se zaštiťuje autoritou papeže, je skutečně jeho vlastním rozhodnutím, aktéry kauzy ochrání. Přesto zde zůstává výryzná pachuť. Jak chce církev, vyzývající k evangelizaci a hlásání své zvěsti i lidem mimo církev, když není nejenom schopna věrohodně vysvětlit své kroky, ale dokonce aktivně umlčuje lidi, kteří lidi mimo církev oslovují?

Tohle samozřejmě jen tak nějaký papež nebo reformy v kurii nevyřeší. Situace duchovních na Slovensku se po vydání norem výrazně zhoršila, ale v duchu dlouhodobé tendence. Kroky oficiálních představitelů jsou nevěrohodné a ostudné, ale jejich kritik se vystavuje hrozbě trestu.


Přesto je třeba, aby toto ostudné jednání slovenských biskupů nezapadlo v záplavě jiných zpráv a aby se zabránilo tomu, že tyto normy budou zneužívány k umlčení kritiků slovenských církevních představitelů a jejich jednání.


Pozn.: Za jednu z mnoha zajímavostí považuji např. srovnání nového papeže s emeritní arcibiskupem Jánem Sokolem: Zatímco odpor nového papeže k luxusním vozům je známý, zdá se, že Ján Sokol si naopak v jízdě kvalitními vozy libuje. Samozřejmě je to jen drobný detail. 

Jak italští kardinálové přišli o většinu v konkláve?

Přestože italští kardinálové v letošním konkláve jasně převažují (28 ze 115, tj. 24,3%, což je víc než při volbě Benedikta XVI. v roce 2005, kdy jich bylo jen 20 ze 115, tj 17,4%; další skupinou je 11 kardinálů z USA, tj. 9,6%), pryč jsou časy, kdy měli alespoň nadpoloviční většinu. Jen připomínám, že volba papežem vyžaduje dvoutřetinovou většinu.

Kdy nastal tento symbolický zlom?

Poprvé v novodobých dějinách neměli Italové nadpoloviční většinu při volbě "přechodného papeže" Jana XXIII. v roce 1958. Tehdy bylo mezi 51 voliteli jen 17 Italů (tj. 33,3%).

Příčiny je tedy třeba vidět již v době papeže Pia XII. Za jeho pontifikátu (1939-1958), silně poznamenaném II. světovou válkou a složitou poválečnou situací, se uskutečnily dvě kongregace s jmenováním kardinálů. Obě se konaly až po válce a asi nic nepřibližuje ohroženou situace papeže lépe, než přichystaná abdikace pro případ, že by byl přepaden a odveden německými vojáky do zajetí. Obava ze zneužití nepochybně vedla k absenci nových jmenování kardinálů, která by se neobešla bez politických tlaků. (Ostatně do jisté míry byla obdobná situace na pražském arcibiskupství, kde po smrti kard. Karla Kašpara 21. dubna 1941 raději nedošlo k volbě jeho nástupce, z obavy z politických tlaků. Až po válce byl jmenován Josef Beran 8. prosince 1946.)

Kongregace se jmenováním kardinálů (v latině se mluví o creatio, což někdo překládá jako kreace a pak dochází k záměně s ohlašováním jmen budoucích kardinálů; já ve shodě s oficiálním překladem CICu ono creatio překládám jako jmenování) se konaly:

1) Dne 18. února 1946, kdy bylo jmenováno 32 kardinálů, z nichž byli Italové pouze 4 (dva papežští nunciové, jeden kuriální úředník a jeden italský arcibiskup /z Palerma arc. Ernesto RUFFINI (1888-1967)/).

2) Dne 12. ledna 1953, kdy bylo jmenováno 24 kardinálů, z nichž Italů bylo 10 (čtyři papežství nunciové - včetně Angela Giuseppe RONCALLIHO, budoucího papeže Jana XXIII, tři kuriální úředníci - např. známý Alfredo OTTAVIANI (1890-1979) ze Sv. Officia, tj. nástupnického úředu papežské inkvizice a předchůdce dnešní Kongregace pro nauku víry a tři arcibiskupové /v Neapoli MIMMI, v Janově SIRI, v Bologni LERCARO/).

Tedy celkem 56 kardinálů, z nichž 14 bylo Italů.

Zůstanu o tohoto konstatování a ponechám přemýšlení po důvodech, které jsou nepochybně důsledkem války a poválečné situace.


Ačkoliv se doba reforem a výrazných změn běžně klade do doby pontifikátu Jana XXIII. (1958-1963), ohledně poměru Italů v kardinálském kolégiu je situace jiná. Naopak Jan XXIII. byl k italským kardinálům opět vstřícnější. Hned v první kongregaci 15. prosince 1958 (tedy měsíc a půl po zvolení /28. října 1958/, kdy mimochodem poprvé překročil ustanovení Sixta V. z roku 1586 o maximálním počtu 70 kardinálů, ke stávajícím 51 jmenoval 23 = 74) jmenoval 23 kardinálů, z nichž 13 byli Italové (pět nunciů, pět kuriálů a tři arcibiskupové). Za celý svůj pontifikát v pěti kongregacích jmenoval 52 kardinálů, z nichž Italů bylo 25, tedy téměř polovina.

Zvlášť kdybychom podrobněji sledovali působení jednotlivých postav, potvrdila by se oprávněnost kritiky Hanse Künga na adresu Jana XXIII. Ten v prvním díle svých vzpomínek (česky Vybojovaná svoboda, zajímavé čtení, i když český překlad je příšerný a matoucí) považuje "zcela mylnou personální politiku" Jana XXIII. - i co se kardinálů týče - za jedno z jeho špatných rozhodnutí: "I přes několik dobrých mužů... vypadá nové kolegium kardinálů ještě konzervativněji než to staré." (s. 201) Místo volby mužů, kteří by byli nakloněni reformám, se dostal pod tlak svých bývalých nadřízených nebo kolegů, kteří byli proti změnám.

Dalším špatným rozhodnutím bylo to, že v roce 1962 udělal z řady kuriálních úředníků titulární biskupy, resp. za jeho pontifikátu se tato praxe ještě rozrostla, až do dnešních pochybných rozměrů (více o tom třeba jindy). Od roku 1962 je kardinálská hodnost spojena s biskupským svěcením, i když je možné získat dispens, což bývá praxí u "zasloužilých teologů-kardinálů" (např. Tomáš Špidlík).

Pozn.: Mimochodem se má za to, že papež Pavel VI. chtěl francouzského jezuitu a teologa Henri de Lubaca (1896-1991) v roce 1969 jmenovat kardinálem, ale ten to odmítnul, neboť nepovažoval za správné rozhodnutí papeže Jana XXIII. z roku 1962, že všichni kardinálové mají přijmout biskupské svěcení (nad tímto rozhodnutím se spekuluje, možná tak chtěl papež umožnit kuriálním kardinálům plnohodnotnou účast na Druhém vatikánském koncilu). Místo něj byl Pavlem VI. dne 28. dubna 1969 jmenován kardinálem jeho kolega, francouzský jezuita, teolog a historik Jean Daniélou (1905-1974).
Jan Pavel II. znovu nabídnul de Lubacovi jmenování kardinálem v roce 1983 a on tuto nabídku přijal pod podmínkou dispenze od povinnosti přijmout biskupské svěcení. Jmenován byl v druhé konzistoři Jana Pavla II. dne 2. února 1983. Od té doby byl tento dispens vydán několikrát (např. Tomáš Špidlík byl kardinálem bez biskupského svěcení).

Pro zajímavost počty italských kardinálů mezi voliči v dalších konkláve po smrti Jana XXIII. (údaje podle http://www2.fiu.edu/~mirandas/conclave-xx.htm ):
-při volbě Pavla VI. v roce 1963, 80 voličů (z toho 29 Italů, tj. 36,3%)
-Jana Pavla I., 1978, 111 (26, 23,4%)
-Jana Pavla II., 1978, 111 (25, 23,4%)
-Benedikta XVI., 2005, 115 (20, 17,4%)
-současná volba, 2013, 115 (28, 24,3%)

Konkláve 2013 dnes začíná - trochu statistiky a informace

Dnes (v úterý 12. března 2013) začíná v Sixtinské kapli ve Vatikánu volba nového papeže, tzv. konkláve (tj místo uzavřené klíčem, lat. clavis). Zopakuji jen pár základních informací.

Od 1. ledna 1971 (motu proprio Pavla VI. Ingravescentem aetatem z 21. listopadu 1970, zopakováno v apoštolské konstituci Pavla VI. Romano Pontifici eligendo z 1. října 1975) je volební právo omezeno na kardinály, kteří se v době začátku neobsazeného papežského stolce ještě nedožili 80 let. Jelikož papež Benedikt XVI. odstoupil ke dni 28. února 2013, konkláve se nezúčastní ukrajinský kardinál Husar (80 let mu bylo 26. února), ale zúčastní se ho německý kardinál Walter Kasper (80 let mu bylo 5. března).

Volitelů je 117 (apoštolská konstituce Romano Pontifici eligendo jako maximum stanoví 120 volitelů), ale dva kardinálové oznámili svojí neúčast (indonézský kard. Julius Riyadi DARMAATMADJA, S.J., s ohledem na zdravotní problémy /je téměř slepý/ a britský kard. Keith Michael Patrick O'BRIEN, z "osobních důvodů" /byl obviněn třemi kněžími a jedním bývalým knězem z nevhodného chování se sexuálním podtextem v minulosti/).

Je tedy 115 kardinálů-volitelů (ze 48 zemí):
-podle kontinentů: Evropa: 60; Amerika: 33; Afrika: 11; Asie: 10; Oceánie: 1
-podle zemí (uvádím země, kde je více než 1 kard.): Itálie: 28; USA: 11; Německo: 6; Španělsko: 5; Indie: 5; Brazílie: 5; Francie: 4; Polsko: 4; Kanada: 3; Mexiko: 3; Portugalsko: 2; Nigérie: 2.

Počty jsou úplně stejné jako v době předchozí volby (tj. konkláve v dubnu 2005, kdy byl zvolen Benedikt XVI., taky se ze 117 volitelů účastnilo 115). Obě tato konkláve patří k nejpočetnějším v dějinách. Jen připomínám, že až do roku 1958 byl omezen celkový počet kardinálů na 70 (podle konstituce Sixta V. Postquam verus z 3. prosince 1586 /s odvoláním na sedmdesát z izraelských starších, které shromážil Mojžíš kolem stanu setkávání a na nichž spočinul duch Hospodinův a prorokovali, viz Num 11,24-25, srov. též Ex 24,9/).  Papež Jan XXIII. při své první konzistoři 15. prosince 1958 jmenoval ke stávajícím 51 kardinálům dalších 23, čímž tento limit překročil. 


Potřebnou dvoutřetinovou většinou ke zvolení papeže je tedy 77 hlasů volitelů.

Od začátku 20. století trvala konkláve maximálně 5 dní (volba Pia XI. v roce 1922 /jen pro zajímavost volba Řehoře XVI. na přelomu let 1830-1831 trvala 50 dní a byl zvolen až při 83. hlasování/). Nejkratší byla volba Pia XII. v roce 1939 (2 dni, 3 kola). Také volby Jana Pavla I. v roce 1978 a Benedikta XVI. v roce 2005 trvaly 2 dni, jen hlasovacích kol bylo o jedno víc (4). Pozn.: Setkal jsem se s různými údaji, přebírám je ze serveru http://www2.fiu.edu/~mirandas/conclave-xx.htm

Ačkoliv komentátoři poukazují na důležitost této volby bez předem jasných kandidátů, dá se předpokládat, že konkláve potrvá opět maximálně pár dní (nejčastěji se mluví o čtvrtku, protože v pátek je tak jako tak volný den).

Kromě prvního dne, kdy se koná jen jedno hlasování, se každý den uskuteční čtyři kola (dvě dopoledne a dvě odpoledne). Výsledek bude oznámen kouřem z komína na Sixtinské kapli (černý = papež nebyl zvolen, bílá = papež byl zvolen, což je doplněno zvoněním zvůnů /třeba při volbě v roce 2005 nebyla barva kouře při zvolení příliš průkazná/). Předpokládá se, že výsledky budou oznámeny zhruba v těchto časech: první den kolem 19:00, další dni kolem 10:30, 12:00, 17:30 a 19:00 hodin - podle zprávy - Tak zněla původní zpráva TS ČBK a obecné očekávání médií. Podle doplněné informace /a dosavadního průběhu/ bude každý den oznamován výsledek volby papeže barevným kouřem vždy jen dvakrát (tj. až po proběhnutí obou kol) zhruba kolem 12:00 a 19:00. Pokud by byl papež zvolen v prvním z obou kol, mohl by se kouř  nad Sixtinskou kaplí objevit dříve.


Na Wikipedii jsem nalezl zajímavou tabulku, která srovnává percentuální zastoupení kardinálů s katolickou populací (údaje jsem neověřoval, předpokládám však, že údaj zahrnuje i kardinály-nevolitele):

2013 World Representation in the College of Cardinals

Region	Total Population	Catholics	% Catholic	% of Catholic total	% of College of Cardinals
Africa	885,103,542	135,211,325	15.27%	12.57%	8.17%
Asia and Middle East	3,889,093,723	123,851,272	3.18%	11.51%	9.62%
Europe	750,072,510	283,916,457	37.85%	26.37%	57.65%
Central America	42,883,849	32,317,384	75.36%	3.00%	1.00%
North America and Carribean	472,952,469	192,274,838	40.65%	17.88%	12.98%
South America	371,363,897	299,570,011	80.66%	27.87%	10.58%
Oceania	30,686,468	7,747,654	25.24%	0.72%	1.92%

zdroj: http://en.wikipedia.org/wiki/College_of_Cardinals 

Papež antikristem aneb taky reakce na papežův odchod

Reakcí na odchod papeže Benedikta XVI. a očekávanou volbu jeho nástupce je velké množství. Seznámil jsem se také s jedním kritickým hlasem z křesťanského prostředí mimo římskokatolickou církev. Jelikož na tento text byl vložen odkaz na Facebookových stránkách, které mají především za cíl seznámit zájemce s možností studia na oboru Teologie křesťanských tradic (viz více o studiu teologie - ekumenicky a v přátelském prostředí), rozhodl jsem se ve stručnosti zareagovat. Pro zájemce vkládám reakci i sem na blog.


Reakce na text Od jednoho Antikrista k druhému (autor D. Scott Meadows, pastor Calvary Baptist Church, Exeter, New Hampshir), jehož český překlad byl publikován na serveru Reformace.cz (dříve Zápas o duši, Reformace.cz je partnerem mezinárodní křesťanské misijní rozhlasové společnosti HCJB World Radio se sídlem Colorado Springs, Colorado, USA):

Tento text je pěkným dokladem toho, jak je studium ekumenické teologie potřebné. Resp. jakou roli hraje úhel pohledu na události.

Zajímavá je otázka, co vedlo k autora k (neoriginálnímu) tvrzení, že papežství je "jedním z antikristů"? A co víc, dokonce opovážlivě tvrdí, že Pavlova "Bohem schválená kletba se vztahuje na římskokatolickou církev" (Gal 1,8-9). Co sledují tito údajně jen Písmem orientovaní křesťané, když takovýto text píší, překládají a na serveru Reformace.cz publikují?

S ohledem na vážnost výše uvedených obvinění papežsvtí a římskokatolické církve mi přijde zvláštní, s jakou nedůsledností a neznalostí (zdráhám se předpokládat zlý úmysl autora) se zabývá "fakty". Uvedu jen pár námitek:

1) Když už se autor odvolává na Katechismus katolické církve (KKC) a vytrhává z něj věty, neměl by uvést, že v tomto rozsáhlém díle (netvrdím, že dokonalém) najde nejenom větu "Ospravedlnění je zároveň přijetí Boží spravedlnosti skrze víru v Ježíše Krista." (KKC, čl. 1991), ale celý biblický citát z listu Římanům 3,21-26 (KKC, čl. 1992). Pojednání o problematice ospravedlnění je tedy komplexnější než by se mohlo z autorovy zmínky zdát.

2) Římskokatolická církev opakovaně např. v ekumenických rozhovorech prohlásila: "Společně vyznáváme: Pouhou milostí, ve víře v Kristovo spasitelské dílo a nikoliv pro zásluhy z naší strany, jsme přijati Bohem a obdrželi jsme Ducha svatého, který obnovuje naše srdce a vybvauje a povolává nás k dobrým skutkům." (viz např. Společná deklarace o ospravedlnění 1999, čl. 15, což je v podstatě citát ze staršího dokumentu v rámci katolicko-luterského dialogu Všichni pod jedním Kristem, 1980, čl. 14).

3) Komentáře katolických teologů k prohlášením Tridentského koncilu mimo jiné uvádějí, že někdy došlo k nesprávnému pochopení Lutherovy nauky (tj. jakousi subjekvitní jistotu spásy: jako kdyby pouhou pevnou vírou v odpuštění bylo možno Boha k odpuštění v podstatě přinutit) a rovněž panovala obava z toho, že se mravní jednání nyní stane lhostejným (tj. že tyto výklady povedou jen k ospravedlnění mnohých nešvarů v církvi, proti kterým Tridentský koncil vystupoval a usiloval o obnovu). Toto vysvětlení třeba obsahuje Katolická dogmatika Ludwiga Müllera, posledního prefekta Kongregace pro nauku víry (tj. nástupce papežského inkvizitora :-) ).

4) Autor se výběrově dovolává některých starších textů a vyslovených odsudků. Praxe ekumenických dialogů nás však v této věci nabádá k opatrnosti. Nejednou se při zkoumání některých sporných otázek došlo k tomu, že odsudky vyslovené v minulosti byly vysloveny na základě ne zcela přesnému porozumění nebo v určitém dobově podmíněném kontextu (viz bod 3). Rovněž některé dokumenty konstatují, že obě strany dialogu prošly v uplynulých staletí určitým vývojem, takže vyhrocená a odlišná stanoviska v minulosti jsou dnes nahlíženy jako různé důrazy téhož, které již neospravedlňují vzájemné odsouzení a rozdělení (viz např. Leuenbergská konkordie, která – zjednodušeně řečeno – smiřuje luterskou a reformovanou tradici, jejíž představitelé se na rokování v Marburgu v roce 1529 neshodli jen na jednom z 15 článků /o Večeři Páně/, což vedlo k rozdělení a vzájemným odsudkům). Jindy dialog vedl k poznání, že odsudky v minulosti se prostě nevztahují na dnešní partnery dialogu (to např. konstatuje již zmíněná Společná deklarace o ospravedlnění 1999, čl. 13, i když stanovisko Vatikánu vyjadřuje požadavek důkladného studia, než bude takový výrok vynesen).

5) Stejně lehkovážně podle mne zachází autor s odsouzením papežova titulu Náměstek Krista (Vicarius Christi). Historické studie ukazují, že původně toto označení nebylo vnímáno jako právnická kategorie (např. když účastníci římské synody z r. 495 volali na papeže Gelasia „Vicarium Christi te videmus", čímž v něm uznávali obraz Kristův a v jeho jednání věrné rysy obrazu Kristova). Navíc ve vrcholném středověku se říkalo nejen o papežích, nýbrž i o králích, biskupech a dokonce i o kněžích, že jsou „vicarii Christi (Dei)". Právnické zúžení a omezení na papeže získává tento titul zhruba na přelomu 12. a 13. století, spolu s rostoucí mocí a ambicemi papeže. Dnes se někteří katoličtí teologové a historici domnívají, že tento titul (a některé další např. „hlava církve“ nebo „Summus Pontifex“) by neměl být užíván, neboť v sobě nese nebezpečí neporozumění. Vyslovila se tak např. Mezinárodní teologická komise, poradní orgán zřízený papežem.

To jsou ve stručnosti jen některé z mých výhrad k textu.

Chápu, že pro někoho líbivé a zjednodušující označení papežství za antikrista je snazší, než usilovat o skutečně seriózní a znalostmi podložený křesťanský postoj. Rovněž chápu, že takové postoje nemusí znamenat zlý úmysl, ale jsou jen důsledkem neznalosti nebo obavy o vlastní přesvědčení. Je škoda, že takové názory se i mezi věřícími šíří snáz než třeba postoj oficiálních představitelů Světové baptistické aliance, který je diametrálně odlišný:

http://www.bwanet.org/news/news-releases/229-pope-benedict

Pro zájemce je možné odkázat třeba na blog baptistického teologa a účastníka oficiálních dialogů mezi baptisty a katolickou církví Steven R. Harmona:

http://ecclesialtheology.blogspot.cz/

xxxxx

Krásný příklad toho, jak záleží na úhlu pohledu: Zatímco někteří baptisté uvažují o papežství jako o jednom z antikristů, představitelé Světové baptistické aliance vyjadřují papeži Benediktovi uznání a někteří teologové (na rozdíl od autora zmíněného textu s osobní zkušenosti s papežem) vyzývají dokonce k modlitbě za papeže:

"Toward that end, I urge my fellow Baptists and other readers of ABPnews to pray not only for Pope Benedict XVI but also for the upcoming conclave of the College of Cardinals that will select the next pope. This is an appropriate occasion for us to remember all our Roman Catholic sisters and brothers in Christ as well during this time of transition. What happens within their communion has implications for ours, for we are one body in Christ.

When we pray for the future of the papacy and the members of the church it serves, we’re doing something significant to advance the unity for which our Lord, and Benedict XVI, prayed."
http://www.abpnews.com/opinion/commentaries/item/8207-prayer-for-the-papacy#.UTSDolcuoa_

xxxxx

Jen pro spravedlnost je třeba říct, že i "katoličtí pošuci", tedy tzv. tradicionalisté, sepisují své komentáře, které se hodně odvolávají na různé "vize" (hlavně tzv. fátimské tajemství, tj. podle portugalského městečka Fátimy, kde ve dnech 13. května až 13. října 1917 /vždy 13. v měsíci/ mělo docházet ke zjevení Panny Marie, jež bylo uznáno katolickou církví za pravé). Podobně jako výše uvedený text baptistického pastora, obsahují i tyto texty řadu nepřesností a zjednodušení, ale snad nemusím reagovat na vše.
Pro fajnšmekry dva odkazy: 
http://www.stjoseph.cz/otazniky-nad-abdikaci-benedikta-xvi
http://rexcz.blogspot.cz/2013/02/bile-obleceny-biskup-2013.html