Další text, který jsem před měsícem napsal pro Getsemany.
V nedávné době došlo ke změně v čele hned tří křesťanských církevních
společenství, v katolické církvi, v anglikánském společenství a
v koptské pravoslavné církvi. Česká média věnovala velkou pozornost jen
volbě nového papeže katolické církve, zatímco dvě zbylé volby zůstaly
v pozadí. Je to pochopitelné, neboť anglikánů ani koptských
pravoslavných křesťanů u nás příliš mnoho není. Přesto si myslím, že
stojí za pozornost se trochu podívat na průběh všech tří voleb. Při
srovnání je na první pohled zřejmý například rozdíl v délce procesu
výběru a množství lidí, kteří jsou do něj zapojeni. Zatímco výběr
koptského papeže a canterburského arcibiskupa trvá několik měsíců, volba
katolického papeže je ve srovnání s tím velmi rychlou záležitostí.
Jeden ze 115 volitelů, kardinál Dominik Duka, například přiznal, že
v době příjezdu do Vatikánu, tj. necelých 14 dní před volbou, ani jméno
kardinála Bergoglia neznal. Naopak zaujme kombinace rozsáhlého výběru
v koptské pravoslavné církvi a losu ze tří kandidátů, což se nejvíce
blíží biblickému vzoru, který byl použit při doplnění kruhu dvanácti
apoštolů (podle Sk 1, 21-26 vybrali dva kandidáty, Josefa a Matěje,
z nichž los padl na Matěje). Ačkoliv to není předmětem tohoto textu, tak
bychom neměli zapomenout, že pravomoci katolického papeže jsou ve
srovnání s oběma dalšími představiteli křesťanských církví nepoměrně
větší a v podstatě neexistují instance, které by se na jeho rozhodnutích
výrazně spolupodílely – ve srovnání s generálním synodem anglikánské
církve v Anglii a svatým synodem koptské pravoslavné církve.
Volba římského biskupa, papeže katolické církve
Ve Vatikánu byl v březnu 2013 zvolen a uveden do úřadu nový papež
katolické církve, 76letý argentinský kardinál Jorge Mario Bergoglio,
který přijal jméno František. Podle statistik stojí v čele zhruba 1,2
miliardy katolíků po celém světě. Podle oficiálního seznamu se jedná o
266. papeže. Ve skutečnosti je to 264. jméno, neboť papež Benedikt IX.
je v seznamu započítán hned třikrát (1032–1044, 1045, 1047–1048).
Oficiální seznam se v minulosti často měnil podle historicky zjištěných
skutečností. Z historického pohledu je pochybné považovat sv. Petra za
prvního papeže. Stejně tak je velmi pravděpodobné, že v nejstarší době
byla římská církevní obec vedena sborem presbyterů. Dnešní pojetí
papežství je výsledkem dlouhého historického vývoje.
Současný způsob volby omezuje jakékoliv vnější vlivy na kardinály na
minimum a ze stejného důvodu jsou účastníci volby zavázáni k přísnému
mlčení o průběhu volby. Toto opatření je reakcí na snahu jednotlivých
států přes své zástupce v kardinálském kolegiu ovlivnit volbu budoucího
papeže. Zásahy světské moci do voleb papežů mají velmi dlouhou tradici a
v některých případech je třeba uznat jejich prospěšnost (např. zásahy
císaře Jindřicha III. v polovině 11. století umožnily prosazení papežů
usilujících o reformu a odstranění obchodování s církevními úřady, což
zahájilo období později nazývané gregoriánská reforma; diplomatické
úsilí císaře Zikmunda vedlo počátkem 15. století ke svolání kostnického
koncilu a odstranění trojpapežství). Počátek nové etapy zásahů světské
moci do papežské volby je možné sledovat od počátku 16. století, kdy se
do popředí zájmů evropských mocností dostává soupeření o ovládnutí
rozdrobené Itálie. Mít na své straně papeže bylo v tomto soupeření
nespornou výhodou. Rovněž náboženské rozdělení Evropy v 16. a 17.
století vedlo k vzestupu politické role papeže. Rozmanité politické
vlivy na konkláve vedly k formulování tzv. práva exkluzivity, které
dávalo panovníkům katolických monarchií možnost vyjádřit prostřednictvím
některého z kardinálů své veto proti volbě kohokoli papežem (tato
pravomoc náležela králům Španělska, Francie a císaři Svaté říše římské
národa německého; po jejím zrušení začátkem 19. století privilegium
přešlo na rakouského císaře). Dva dlouhé pontifikáty 19. století (Pius
IX. 1846–1878 a Lev XIII. 1878–1903) vedly k posílení papežské autority a
výraznému vzrůstu centralismu. Vnější zásahy do průběhu papežské volby
byly považovány stále více za cosi nepatřičného. Poslední pokus použít
práva exkluzivity se uskutečnil v roce 1903, kdy v průběhu konkláve
vystoupil krakovský biskup kardinál Jan Puzyna a přečetl veto Františka
Josefa I. proti volbě favorizovaného kardinála Mariana Rampolly. Toto
vystoupení se setkalo s nesouhlasem, ale nakonec se kardinálové shodli
na volbě Giuseppa Sarta, který přijal jméno Pius X. a v politických
záležitostech se neangažoval tolik jako jeho předchůdci. Dne 20. ledna
1904 byla vydána konstituce Commissum nobis, která jakékoliv panovnické
veto zakazovala.
Tento exkurz o zápasu ohledně vlivů na volbu papeže považuji za
důležitý, neboť vysvětluje přísné utajení, které papežskou volbu
provází. Špatná zkušenost s politickým zneužitím papežské volby je
zřejmě důvodem, proč je tato volba ve srovnání s níže uvedenými volbami
velmi krátká a rozhodování o ní je omezeno na úzký okruh osob.
V současné době volí římského papeže kardinálové, kteří v době
uprázdnění stolce nedosáhli 80 let. V případě odstoupení Benedikta XVI.
byl rozhodným dnem 28. únor 2013. Letošního konkláve ve dnech 12.–13.
března se proto zúčastnil kardinál Walter Kasper, ačkoliv hranici 80 let
překročil už před začátkem konkláve, konkrétně 5. března. Věkovou
hranici zavedl papež Pavel VI. v roce 1970 (na základě rozhodnutí II.
vatikánského koncilu stanovil rovněž hranici 75 let, kdy by měli
diecézní biskupové předložit papeži svojí rezignaci, na papeže se tato
hranice nevztahuje). Kardinály svobodně jmenuje papež z mužů s kněžským
svěcením (od povinnosti přijmout po jmenování biskupské svěcení,
zavedené papežem Janem XXIII. v roce 1962, může být kardinál
dispenzován, knězem zůstal např. Tomáš Špidlík). Počet kardinálů byl
v 16. století stanoven na 70 (s odvoláním na sedmdesát izraelských
starších, které shromáždil Mojžíš kolem stanu setkávání, na nich
spočinul duch Hospodinův a prorokovali, viz Num 11,24–25), ale ve 20.
století se jejich počet výrazně rozrostl (limit 70 poprvé překročil Jan
XXIII. v roce 1958). V současnosti platí omezení, že počet kardinálů
volitelů (tj. do 80 let) by neměl přesáhnout 120 (toto pravidlo
překročil Benedikt XVI., když po jmenování 22 nových kardinálů v únoru
2012 byl dočasně počet volitelů 125). V době letošního konkláve bylo 207
kardinálů, 117 volitelů a 90 nevoličů. Dva kardinálové volitelé se
z konkláve omluvili, takže se ho zúčastnilo 115 kardinálů. Papeže volí
kardinálové zpravidla ze svého středu (naposledy tak neučinili v roce
1378 při volbě Urbana VI., brzy však tuto volbu část kardinálů
prohlásila za neplatnou a zvolila „protipapeže“, čímž nastalo dlouhé
období dvojpapežství a poté dokonce trojpapežství) a ke zvolení je třeba
dvoutřetinová většina hlasů (v případě letošního konkláve 77 hlasů).
Letošní konkláve bylo krátké, nový papež byl zvolen již druhý den
celkově v 5. kole hlasování. Podle neověřených informací získal více než
90 hlasů.
Slavnostní uvedení do úřadu se konalo 19. března 2013 na
svatopetrském náměstí. Avizované zjednodušení obřadu znamenalo, že
oproti tříhodinové slavnosti při nástupu Benedikta XVI. v roce 2005
trvala inaugurace papeže Františka jen dvě hodiny. Pallium předal papeži
protojáhen, tj. služebně nejstarší kardinál-jáhen, Jean-Louis Tauran.
Rybářský prsten přijal od děkana kardinálského kolegia Angela Sodana.
Dnes už papež není korunován trojitou korunou, tzv. tiárou, jejíž původ
sahá do vrcholného středověku (13.–14. století) a symbolizovala nejvyšší
duchovní i světskou moc papeže (naposledy byl tiárou korunován papež
Pavel VI. v roce 1963).
Volba canterburského arcibiskupa
V roce 2013 se ujal svého úřadu nový arcibiskup v Canterbury, 57letý
Justin Welby, který stojí v čele anglikánské církve v Anglii (Church of
England) a anglikánského společenství (Anglican Communion), jež sdružuje
anglikánské církve po celém světě (jedná se zhruba o 85 miliónů
anglikánů ve 38 provinciích). Formální hlavou anglické církve a
anglikánského společenství je britský panovník, tj. královna Alžběta,
která však do dění v církvi nezasahuje. Justin Welby je 105.
arcibiskupem z Canterbury, počítáno od zakladatele biskupství sv.
Augustina, který byl prvním biskupem v letech 597–604 (neplést se
známějším severoafrickým Augustinem, který byl biskupem ve městě Hippo o
200 let dříve). Postavení arcibiskupa z Canterbury v čele anglikánského
společenství je pouze čestné (je první mezi rovnými, tj. primus inter
pares), tedy nezasahuje do dění v jednotlivých provinciích a místních
církvích. Arcibiskup z Canterbury je považován za jeden ze čtyř nástrojů
jednoty anglikánského společenství (spolu s Lambethskou konferencí,
která se schází od roku 1867 zhruba jednou za 10 let; Primates'
Meetings, tj. setkáním arcibiskupů a biskupů stojících v čele
jednotlivých provincií, které se schází od roku 1978; a Anglican
Consultative Council, na kterém se od roku 1971 každé tři roky schází
zástupci biskupů, kněží a laiků ze všech anglikánských provincií).
Výběr nového canterburského arcibiskupa je v současnosti svěřen
královské nominační komisi (Crown Nominations Commission nebo Crown
Appointments Commission) složené z 16 členů. Předsedou komise je laik,
jmenovaný britským premiérem. Dalšími členy jsou dva biskupové, jeden
zvolený biskupskou komorou (House of Bishops) generálního synodu, druhým
je arcibiskup z Yorku (může být nahrazen dalším zvoleným zástupcem
z řad biskupů). Šest členů je voleno generálním synodem (tři z komory
kněží /House of Clergy/, tři z komory laiků /House of Laity/ generálního
synodu). Dalších šest členů tvoří zástupci arcibiskupství z Canterbury,
které jmenuje komise pověřená řízením neobsazeného stolce (Vacancy in
See Committee). Tato komise má při svém výběru brát ohled na vyváženost
zástupců podle různých skupin (tj. kněží/laici, muži/ženy, města/venkov,
etnické minority atd.). Posledním členem s hlasovacím právem je
zástupce zvolený stálou komisí anglikánského společenství (Standing
Committee of the Anglican Communion). Tři sekretáři volební právo
nemají. Jen pro zajímavost dodávám, že obdobné komisi je svěřen výběr
ostatních biskupů anglikánské církve v Anglii. Kromě případů volby
arcibiskupů v Canterbury a Yorku má však o dva členy méně (schází
premiérem jmenovaný laik a zástupce anglikánského společenství) a
předsedá jí arcibiskup příslušné provincie, tj. arcibiskup z Canterbury
nebo Yorku (druhý je místopředsedou).
Nominační komise koná rozsáhlé šetření a konzultace, jak uvnitř
Church of England, tak se zástupci anglikánského společenství.
Z případných kandidátů se dalším jednáním zúží nominace zhruba na pět či
šest jmen, o kterých poté komise jednotlivě hlasuje v tajném hlasování.
Pro nominaci se vyžaduje dvoutřetinová většina. Nominováni jsou dva
kandidáti s nejvyšším počtem získaných hlasů (při rovnosti hlasů se
znovu tajně hlasuje jen o těchto dvou kandidátech, aby mohla být
vyjádřena preference). Dvě jména kandidátů ve stanoveném pořadí jsou
předložena premiérovi, který přijme prvního nominovaného (naposledy
došlo k odmítnutí prvního kandidáta údajně při jmenování biskupa
v Birminghamu za premiérky Margaret Thatcherové v 80. letech) a při
setkání ověří, zda dotyčný jmenování přijme. Poté, co jmenování
kandidáta schválí královna, světská hlava anglikánské církve, premiér
oznámí jméno označeného arcibiskupa (do té doby je proces výběru tajný).
Ten je poté formálně zvolen kolegiem kanovníků při arcibiskupské
katedrále a následně je volba potvrzena biskupy seniory provincie a
arcibiskupem druhé provincie (tj. v případě volby arcibiskupa
z Canterbury arcibiskupem z Yorku). Tento postup vyjadřuje dva podstatné
prvky pro volbu biskupa, tedy jak zvolení kanovníky dané diecéze, tak
přijetí celou církví. Nakonec následuje slavnostní inaugurace, při které
je arcibiskup z Canterbury uveden do úřadu arcijáhnem canterburské
katedrály. Jelikož v tomto úřadě je momentálně žena, uvedla nového
arcibiskupa právě ona.
Změna v čele anglikánské církve trvala v podstatě rok. Předchozí
canterburský arcibiskup Rowan Williams (nar. 1950) oznámil svojí
překvapivou rezignaci 16. března 2012, tj. že na konci prosince 2012 se
vzdá svého úřadu. Od té doby se rozběhl nominační proces. Dne 9.
listopadu 2012 oznámil premiér jméno nového arcibiskupa. Formálně byl
zvolen kapitulou 10. ledna 2013 při slavnosti v canterburské katedrále.
Úřadu se jako zvolený arcibiskup ujal 4. února 2013, kdy byla jeho volba
potvrzena při slavnostní bohoslužbě v katedrále sv. Pavla, které
předsedal arcibiskup z New Yorku a asistovali mu britští biskupové z
Londýna, Winchesteru, Salisbury, Worcesteru, Rochesteru, Lincolnu,
Leicesteru a Norwiche. Slavnostní uvedení do úřadu se konalo
v canterburské katedrále 21. března 2013.
Volba koptského papeže, alexandrijského patriarchy
Koncem roku 2012 byl zvolen nový papež koptské pravoslavné církve
v Alexandrii, 60letý Tawadros II. /též Theodoros II./, který je
považován za 118. koptského papeže (tj. 117. nástupce sv. Marka) a stojí
v čele zhruba 18 miliónu koptských křesťanů po celém světě (odhady
počtu se značně liší), z nichž většina žije v Egyptě. Za zmínku stojí
skutečnost, že titul „papež“, jenž se od počátku 3. století objevuje v
titulatuře biskupů obecně, je pro alexandrijského biskupa doložen dříve
než u římského (alexandrijský Herakles /232–248/, u římského biskupa
nejstarší doklad až v době Marcellina /296–304/, obecně až od 5.
století).
Situaci komplikuje skutečnost, že existuje hned několik
alexandrijských patriarchů. Kromě papeže koptské církve (patří do rodiny
tzv. starobylých východních církví, někdy ne zcela přesně označovaných
za církve předchalcedonské) sídlí v Alexandrii také pravoslavný
alexandrijský patriarcha, od roku 2004 jím je Theodor II. (k rozdělení
došlo v polovině 5. století po chalcedonském koncilu). Titul
alexandrijského patriarchy má rovněž nejvyšší představitel koptské
katolické církve, tj. východní katolické církve v plném společenství
s římským papežem (apoštolský vikariát byl v Alexandrii zřízen v roce
1741, patriarchát papežem Lvem XIII. v roce 1895). Sídlo tohoto
patriarchy je v Káhiře a od 15. ledna 2013 je jím Ibrahim Isaac Sidrak.
Za zmínku stojí skutečnost, že jeho předchůdce Antonios Naguib byl
v listopadu 2010 jmenován papežem Benediktem XVI. kardinálem a v březnu
2013 se účastnil konkláve. Na rozdíl od červenobíle oděných kardinálů
byl oblečen v černém, čímž budil poměrně velkou pozornost. Titul
alexandrijského patriarchy je také součástí titulatury představitele
další východní katolické církve: melchitské řeckokatolické církve.
V jejím čele stojí antiochijský patriarcha se sídlem v Damašku,
titulární patriarcha jeruzalémský a alexandrijský. Od roku 2000 je jím
Gregorios III. Laham. Pro zajímavost uvádím, že jeho předchůdce Maximos
IV. Saight (patriarchou byl v letech 1948–1967) patřil k výrazným
postavám II. vatikánského koncilu a jeho proslovy (jako jediný odmítl
mluvit latinsky a své příspěvky přednášel ve francouzštině) vždy
vzbudily pozornost. V katolické církvi existoval od 13. století ještě
latinský patriarchát v Alexandrii (titulární patriarcha sídlil v římské
bazilice sv. Pavla za hradbami), který byl v polovině 60. let 20.
století zrušen, podobně jako latinské patriarcháty v Antiochii a
Konstantinopoli. Dnes zůstaly latinské patriarcháty (tj. patriarcháty
latinského obřadu) pouze v Jeruzalémě (od 451, ve středověku titulární,
obnoven 1847), v Benátkách (1451) a v Lisabonu (1716).
Postup při volbě koptského papeže se v současnostmi řídí pravidly
z roku 1957. Když 17. března 2012 po dlouhém 41letém pontifikátu
(1971–2012) zemřel papež Shenouda III., informoval dočasný správce
patriarchátu, metropolita Pachomius, že pravidla pro výběr nového
patriarchy by bylo dobré změnit ve prospěch ještě většího zapojení
koptských křesťanů do procesu výběru nového papeže. Do tohoto procesu,
který trvá několik měsíců, jsou kromě biskupů zapojeni politici,
vlastníci médií a další osobnosti koptské církve. Nakonec synod koptské
církve rozhodl, aby se postupovalo podle stávajících pravidel z roku
1957. Potenciální kandidáti musí nejprve získat podporu alespoň 6
biskupů nebo 12 členů 24členné rady laiků (anglicky se tato rada uvádí
jako General Congregation Council nebo též Coptic Orthodox Lay Council a
byla založena v roce 1874; na přelomu 19. a 20. století došlo
k několika sporům mezi touto radou laiků a koptským papežem). Kandidáty
posuzuje papežská nominační komise synodu (anglicky citovaná jako Papal
Nominations Committee of the Holy Synod of the Coptic Orthodox Church),
složená z devíti biskupů a devíti laiků. V případě poslední volby bylo
v polovině září 2012 zveřejněno 17 jmen kandidátů. Nominační komise
během měsíce redukovala tento počet na pět jmen, která byla v polovině
října 2012 opět zveřejněna. Dne 29. října 2012 se konalo volební
shromáždění (Electoral College) za účasti zhruba 2400 volitelů (každá
diecéze byla zastoupena 12 voliteli, volby se účastnili i zástupci
sesterských východních církví atd.), které prostřednictvím tajné volby
z pěti kandidátů vybralo tři jména s největším ziskem hlasů. Volba byla
završena o týden později (4. listopadu 2012) při slavnostní liturgii
v katedrále sv. Marka v Káhiře. Z 12 malých chlapců byl vylosován jeden,
který poté se zavázanýma očima vylosoval jedno jméno z kalichu, kam
byly předtím vloženy papírky se jmény tří kandidátů (viz záběry z emocemi nabitého losování).
Obě volby, tj. 29. října a 4. listopadu, předcházel přísný třídenní
celocírkevní půst. Nově zvolený koptský papež Tawadros II. právě v den
své volby oslavil 60. narozeniny. Svého úřadu se slavnostně ujal dne 18.
listopadu 2012 při liturgii v katedrále sv. Marka v Káhiře. Záznam
z této slavnosti trvá sedm hodin.
Žádné komentáře:
Okomentovat