Včera k tématu vyšel na Christnetu i český překlad jako vždy výstižného komentáře vatikánologa Johna Allena.
Přesně měsíc po volbě nového papeže, 13. dubna
2013, bylo zveřejněno prohlášení vatikánského Státního sekretariátu o ustavení
poradní skupiny kardinálů. Jedná se o poradní orgán bez rozhodovací pravomoci,
složený z osmi nekuriálních kardinálů (ani italský kard. Giuseppe Bertello, stojící v čele
governátu městského státu Vatikán, není součástí kurie). Jeho úkolem má být
rada papeži při řízení univerzální církve a promýšlení plánu na revizi
apoštolské konstituce Pastor Bonus o římské kurii (z 28. června 1988).
...
Nejvíce očekávaná změna je na postu Státního
sekretáře, kde italský kard. Tarcisio
Bertone již tři a půl roku „přesluhuje“ (v prosinci mu bude 79 let). Kromě
toho byl v posledních letech velmi často terčem kritiky, takže se jej
papež Benedikt XVI. musel opakovaně zastat veřejným prohlášením, což bylo
neobvyklé. Státní sekretář je považován za muže číslo dvě ve Vatikánu a bývá
zvykem, že se nějaký čas po volbě nového papeže mění (Jan Pavel II. výměnu
provedl zhruba půl roku po svém zvolení, Benedikt XVI. až více než po roce,
v září 2006 právě jmenováním Bertoneho).
Zdá se, že částečnou odpovědí na očekávání jména
nového muže číslo 2 ve Vatikánu je právě zřízení kardinálské komise. Papež
František vyslal jasný signál, že mu nejde jen o jména. Nejde jen o změnu stylu
vykonávání papežské služby, ale jde o změnu struktury, po které poslední dobou
volá tolik hlasů, nejen mezi kardinály. Zároveň se nehodlá spolehnout jen na
římskou kurii, která se zvlášť v průběhu 20. století rozrostla
v natolik samostatný a těžko zvládnutelný orgán, že se zvlášť
v závěru pontifikátů již starých a nemocných papežů mohlo zdát, že ne papež
řídí kurii, nýbrž ona jeho.
Stručná charakteristika členů poradní skupiny
kardinálů může ukázat, že se papež František snažil o rovnoměrné zastoupení
jednotlivých kontinentů, přičemž někteří členové mají zkušenosti
s předsednictvím národních či regionálních biskupských organizací.
Italský kard. Giuseppe Bertello (nar. 1942, kardinálem od 2012) působil celý
život v diplomatických službách Vatikánu, naposledy ve funkci nuncia
v Itálii (2007-2011). Od října 2011 stojí v čele zákonodárného i
správního orgánu, který jménem papeže spravuje městský stát Vatikán (je zároveň
předsedou papežské komise i governátu městského státu Vatikán).
Chilský kard. Francisco Javier Errázuriz Ossa (nar. 1933, kard. 2001), bývalý
generální představený Schönstattských otců (v letech 1974-1990, jedná se o
společenství kněží zal. 1965 Josefem Kentenichem /+1968/, které je jedním ze
šesti institutů Schönstattského hnutí), sekretář kongregace pro instituty
zasvěceného života (1990-1996), emeritní arcibiskup Santiaga (1998-2010), předseda
biskupské konference v Chile (1998-2004) a předseda Rady latinskoamerických biskupských konferencí (CELAM),
v níž je zastoupeno 23 biskupských konferencí Jižní Ameriky a Karibiku
(2003-2007), tj. nepochybně zastřešuje nejvíce katolických křesťanů. Mimochodem
CELAM, první kontinentální orgán biskupů schválený v roce 1955 papežem
Piem XII., byl při úvahách o kolegialitě pro mnohé inspirací a vzorem.
Indický kard. Oswald Gracias (nar. 1944, kard. 2007) arcibiskup Bombaje (od
2006), předseda indické biskupské konference (od 2010), čtvrté nejpočetnější na
světě (po Brazílii, Itálii a USA), předseda asijské federace biskupů (od 2011).
Nejmladší člen skupiny a čtvrtý nejmladší
kardinál ze současného kolegia 205 kardinálů je německý kard. Reinhard Marx (nar. 1953, kard. 2010),
arcibiskup Mnichova –Freisingu (od 2007) a od roku 2012 předseda komise biskupů
Evropské unie (tzv. COMECE, založena 1980, delegátem ČBK v této komisi je
od roku 2012 litoměřický biskup Jan Baxant; nepleťme si tuto komisi
s kontinentální biskupskou organizací v Evropě, kterou je Rada evropských
biskupských konferencí, zal. 1971, v jejím čele je od roku 2006 maďarský
kard. Péter Erdő).
Konžský kard. Laurent Monsengwo Pasinya (nar. 1939, kard. 2010) arcibiskup
Kinshasy (od 2007), bývalý předseda konžské biskupské konference (1984-1992,
2004-2008) a předseda regionální organizace biskupů Afriky a Madagaskaru
(1997-2003) se v 90. letech se svolením Vatikánu aktivně účastnil
politického života poté, co nemocný diktátor Mobutu Sese Seko (+1997) umožnil
vstup opozice do vlády. Jednalo se o velmi složité období, neboť na jaře 1994
se v sousední Rwandě odehrála genocida Tutsiů a umírněných Hutuů (dodnes
se diskutuje o ostudné podpoře vraždících Tutsiů ze strany některých
představitelů místních církví), občanská válka se časem přelila i do Zairu
(Mobutu byl nakonec svržen v roce 1997 a Zair byl opět přejmenován na
Demokratickou republiku Kongo).
Americký kard. Seán Patrick O’Malley (nar. 1944, kard. 2006), člen řádu kapucínů,
se v roce 2003 stal arcibiskupem Bostonu poté, co jeho předchůdce (kard.
Bernard Francis Law) musel odstoupit pod tíhou skandálních odhalení o sexuálním
zneužívání mladistvých kněžími. Aféra vypukla v lednu 2002, kdy reportéři
z listu Boston Globe začali vydávat sérii článků, čerpající ze soudem
odtajněných dokumentů (v češtině vyšlo knižně v roce 2004 s názvem
„Zrada, aneb krize v katolické církvi“). Kardinál O’Malley musel
vynaložit úsilí nejenom na obnovu důvěryhodnosti církve, ale také prodejem
rezidence a zrušením farností (údajně 63 z 357) získat finanční prostředky
na zaplacení odškodnění obětem. Podle komentářů si kard. O’Malley počíná velmi
dobře. Podle vatikánologa Johna Allena je kard. O’Malley blízkým přítelem
nového papeže a charakteristiky typu prostý, skromný a blízký lidem jsou
spojovány s oběma.
Australský kard. George Pell (nar. 1941, kard. 2003), arcibiskup Sydney (od 2001,
předtím Melbourne 1996-2001), předseda komise „Vox Clara“ (od 2002),
spolupracující s kongregací pro bohoslužbu při novém (a kontroverzním)
překladu liturgických textů do angličtiny. Komentátoři jej považují za
nejkonzervativnějšího člena skupiny. Zároveň reprezentuje Océanii jako jediný
aktivní kardinál-volič (ostatním třem kardinálům je již přes 80 let).
Koordinátorem skupiny má být honduraský kard. Oscar Andrés Rodríguez Maradiaga (nar.
1942, kard. 2001), bývalý generální sekretář (1987-1991) a předseda CELAM
(1995-1999), nyní arcibiskup Tegucigalpy (od 1993) a předseda honduraské
biskupské konference (od 1996).
Italský mons. Marcello Semeraro (nar. 1947), biskup italské diecéze Albano (od
2004) by měl působit ve funkci sekretáře. Na řádném zasedání biskupské synody
v roce 2001 byl Semeraro údajně asistentem současného papeže.
První setkání komise je plánováno až na začátek
října, očekává se však, že se na dotyčné bude obracet papež František průběžně
již nyní. Stejně tak se předpokládá, že se papež neomezí jen na tuto osmičku.
Ostatně při pokusech proniknout do způsobu rozhodování papeže před jeho
zvolením, se komentáře shodují na dvou věcech. Jednak je současný papež zvyklý
vyslechnout si názory z mnoha stran dříve, než sám rozhodne. Zároveň se
snažil vést svou agendu natolik, že prý nejčastěji býval sám sobě „pravou
rukou“. Čas ukáže, zda úvahy a případné snahy o strukturální reformy
v církvi budou znamenat nějaké výraznější změny. Při těchto úvahách o
případných personálních nebo strukturálních změnách považuji za velmi důležitá
slova, která nový papež pronesl krátce po svém zvolení na setkání s novináři
(16.3.2013): „Nikoli Petrův nástupce, ale
Kristus je středem.“
Žádné komentáře:
Okomentovat