Ke sporům o katedrálu

Dnešní média zveřejnila prohlášení emeritního pražské arcibiskupa Miloslava Vlka, které je svým způsobem kritikou dohody o správě katedrály, kterou v květnu 2010 uzavřel nový arcibiskup Dominik Duka s prezidentem Václavem Klausem. Po delší době se tak do médií vrací znovu kauza kolem pražské katedrály.

Nedalo mi to a rozhodl jsem se zveřejnit podklady, které jsem k tématu sepsal na přelomu listopadu a prosince 2012. V souvislosti s uzavřením dohody o tzv. majetkovém vyrovnání jsem chtěl vyslovit své nejasnosti ohledně dohody o katedrále z května 2010. Není mi totiž jasné, zda kromě utichnutí sporů skutečně došlo k nějaké změně. Už během roku 2010 přinesla média informace, že spor vlastně pokračuje, neboť pražské arcibiskupství vlastně nebylo tím, kdo se soudil o katedrálu a přilehlé budovy, tudíž ani nemohl ten spor ukončit (vedly ho obě kapituly).

Každopádně v prosinci 2012 stále ještě byla u dotčených nemovitostí poznámka, že existuje určovací žaloba. Letmým pohledem do katastru jsem zjistil, že by tam měla být i dnes. Nejsem právník, takže nevím, co to znamená. Laicky to však chápu tak, že spor ještě stále není uzavřen. Na druhou stranu tato poznámka umožňuje udělat si představu, o které nemovitosti se spor vedl, což - pokud vím - nikdo příliš nekomentoval. Pozornost se soustředila na katedrálu, která však je z pohledu ekonomického spíš břemenem. Na rozdíl od přilehlých budov.

Článek jsem jako vždy psal příliš rozvláčně, i proto jsem ho nedopsal. Takže i dnes je třeba jej brát spíš jako poznámky k tématu.

Pokud někoho zajímá jen ten výčet nemovitostí, o které se vede spor, nechť přeskočí na konec příspěvku.



 ZDE TEXT Z PROSINCE 2012:


Pan prezident Václav Klaus se v případě zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi zachoval tak, jak jsem očekával. Zákon nepodepsal ani nevetoval, čímž umožnil jeho schválení (zákon byl vyhlášen 5. prosince 2012 ve Sbírce zákonů v částce 155 pod číslem 428/2012 Sb.). Ve svém vyjádření se prezident označil za člověka, který "obecně s vydáním historického majetku církvím souhlasí a k církvím má pozitivní vztah", ale s tímto předloženým řešením se "nemůže ztotožnit". Na druhou stranu si je vědom skutečnosti, že "pro stabilitu a vůbec další pokračování této vlády je to norma klíčová", proto nechce "vrácením tohoto zákona Poslanecké sněmovně vyostřovat vztahy na politické scéně a vládu podrobovat dalším zkouškám".

Prezidentův postoj mne zajímal spíš v kontextu blízkých vztahů mezi ním a pražským arcibiskupem kardinálem Dominikem Dukou. Ty jsou samozřejmě staršího data. Vzpomínám si, jak jsem si názorové blízkosti obou všimnul např. na semináři o vztazích mezi státem a církvemi, kterou pořádalo Centrum pro ekonomiku a politiku v únoru 2004 (referoval jsem o něm v Getsemanech). V době vyhrocených vztahů mezi prezidentem Klausem a pražským arcibiskupem kardinálem Miloslavem Vlkem jsem měl pocit, jakoby Dominik Duka (tehdy biskup v Hradci Králové) naznačoval, že on by nevolil tak konfrontační styl a usiloval by o dohodu.

Zatímco vztahy mezi Václavem Klausem a pražským arcibiskupem Miloslavem Vlkem byly dlouhodobě napjaté (pohled M. Vlka na jednání mezi státem a církvemi viz Přehled o jednáních mezi státem a církvemi v letech 1990 - 2000), vztahy prezidenta s novým arcibiskupem Dominikem Dukou jsou jiné. Kromě vystoupení Václava Klause v rámci liturgické slavnosti během svatováclavské pouti v letech 2011 (a opět v roce 2012), které si vysloužilo kritiku (viz např. Tomáš Halík nebo Svatováclavská výzva katolickým biskupům; doprovodné vyjádření díků Klausovi a hlavně mlčení Duky vůči útokům na Tomáše Halíka bylo podle mne vrcholem Dukovy servility vůči "hradu" a s hradem spřízněným skupinám; myslím si, že zde hrála roli opatrnost před chystaným jmenováním Duky kardinálem, oznámeno bylo 6. ledna 2012, jmenování proběhlo 18. února 2012) se viditelným znamením změny stala dohoda o katedrále.

Nebudu se zde rozepisovat o dlouhém soudním sporu ohledně vlastnictví katedrály (a přilehlých budov) ani o jeho kořenech v 50. letech. Je možné odkázat na celou řadu textů, i když mnohdy nejsou nezaujaté.

Zájemce odkazuji na některé texty ke kauze (samozřejmě je jich mnohem víc):

Příslušné "znárodňovací" texty ohledně areálu Pražského hradu z let 1954-1956 popsal Miloslav Vlk: Pohádka o znárodněné katedrále (srpen 2003)

Katolický týdeník ke kauze katedrála např. v roce 2005 nebo v roce 2007.

Rozhovor se Zdeňkem Mahlerem z roku 2006, který z pohledu církve stál na pomylsné druhé straně sporu a sám se výrazně angažoval.

Mahler se zmiňuje o úmyslu arcibiskupa Vlka věnovat katedrálu státu. K tomuto tématu se již dříve vyjádřil arcibiskupův osobní sekretář Vladimír Málek (v roce 2003 v reakci na článek dr. Jičínského v Právu): Kdo komu dluží vysvětlení

Rekapitulující článek Karla Hvížďaly z dubna 2009.

Právníky je  možné odkázat třeba na text z roku 2008: ZEMAN, Jiří. KOMU ZVONÍ KATEDRÁLA? VLASTNICTVÍ KATEDRÁLY SV. VÍTA, VÁCLAVA A VOJTĚCHA Z ÚSTAVNĚPRÁVNÍHO POHLEDU. In Zeman, Jiří. Dny práva 2008. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2008. ISBN 978 -80 -210 -4733 -4, s. 1900 -1908. 2008, Brno.

Případně na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu:
28 Cdo 3318/2006
20 Cdo 484/2005

Změna v postoji arcibiskupství s příchodem nového arcibiskupa (Dominik Duka byl jmenován 13. února 2010, do úřadu byl uveden 10. dubna 2010) vynikne o to více, když se podíváme na odkaz jeho předchůdce Miloslava Vlka. Ten ve svém bilančním rozhovoru v lednu 2010 mimo jiné uvedl (zvýraznění v textu je ode mne):

„Z hlediska práva není sporu o tom, že katedrála nebyla „znárodněná“ a že patří církvi. Téměř dvacetiletý proces je klasickou ukázkou ubohé úrovně našeho soudnictví, ve kterém formální důvody snadno vítězí nad spravedlností. Jen podotýkám, že Hrad chce nejen katedrálu, ale zvláště domy kolem katedrály, z jejichž pronájmu má pěkný příjem. Ale jistě jde i o katedrálu samu. Chápu, že katedrála svou polohou tvoří jakési „logo“ našeho – jak mnozí říkají – nejateističtějšího státu. Její umístění uprostřed vládních budov mluví o někdejší spolupráci církve a státu, o službě církve pro stát. Konaly se tam královské korunovace, což byl církevní obřad „pomazání krále“ – služba, kterou církev poskytovala hlavě národa. Ano, jsou tam pohřbeni i králové, Karel IV. a další. Církev dávala panovníkům toto privilegium, možnost být pohřbeni v katedrále. Dnes stát žádnou službu od církve nechce, ani Te Deum po zvolení prezidenta, a tak ani katedrálu k ničemu nepotřebuje.“

O něco dále pokračoval:

„Já jsem si ovšem dobře vědom symbolického významu katedrály pro celou českou společnost, a proto jsem před zhruba deseti léty navrhoval, že jí katedrálu daruji, když stát jasně uzná, že patří církvi, aby toto mé gesto nemohlo být nějak zpochybňováno. To však tehdejší premiér Václav Klaus odmítl. Tím byla tato má nabídka zmařena … Doufám, že i můj nástupce půjde dál v tomto směru a věřím, že nakonec dosáhneme spravedlnosti. A pak může být řeč o nějaké společné správě.“

Ani ne dva měsíce po nástupu do svého úřadu uzavřel arcibiskup Dominik Duka s prezidentem Václavem Klausem dohodu.

V jedné diskusi jsem kdysi zmínil, že „je vskutku pochybné, zda to byla transakce /myšleno s katedrálou/ pro církev výhodná a prospěšná“. Já jsem kauzu kolem katedrály tolik nevnímal, ani jí nesledoval. Věděl jsem, že tyto spory zatěžovaly církev a byly zneužívány proti ní. Říkal jsme si, zda „vlastnictví katedrály“ za něco takového stojí. Ostatně v krátkém mezidobí, kdy byla její správa svěřena církvi (2006), vyvstaly oprávněné pochybnosti, zda je arcibiskupství vůbec schopné se o něco takového postarat.„Vyřešení“ tohoto sporu, se kterým přišel nový arcibiskup Dominik Duka krátce po svém nástupu, se mohlo zdát jako sejmutí břemena, které církev zatěžovalo. Jenže jaká byla /a je/ realita?


Ve věci se velmi angažoval bývalý arcibiskup Miloslav kardinál Vlk. Bohužel jako některé jiné spory i tento přerostl v osobní antipatie mezi ním a Klausem. Těžko soudit, co vše za tím bylo. Já mám jen pocit, že kardinál neměl příliš důvěru ke druhým lidem. Myslím si, že nedovedl vytvořit dostatečný okruh lidí, se kterými by efektivně spolupracoval. Zřejmě i pod vlivem svého vzdělání a inteligence, ale možná i zkušeností z dětství, se sporům věnoval hodně on sám. Zřejmě je v takové situaci těžké, zachovat si určitý nadhled, když je někdo ve sporu tak hluboce zanořen. Ale nechám psychologizování.

Ve sporu zdaleka nejde jen o katedrálu, ta je pouze jakýmsi symbolem, který vzbuzuje vášně. Respektive obratně se s tímto symbolem manipulovalo proti církvi. Kardinál si byl dobře vědom, že státu nejde ani tak o katedrálu. Např. v bilančním rozhovoru v lednu 2010 mimo jiné uvedl:"Hrad chce nejen katedrálu, ale zvláště domy kolem katedrály, z jejichž pronájmu má pěkný příjem."

Ještě k tomu „znárodnění“ katedrály a přilehlých prostor:

Pokud jsem se díval na dějiny jednotlivých budov, tak se zdá, že je stát zabral již v roce 1950 nebo 1951, takže tímto „znárodněním“ si jen zpětně „právně“ potvrdil faktický stav. V polovině 60. let došlo k jejich rekonstrukci.

Podle mne je celkem zřejmé, jakým způsobem stát získal v 50. letech katedrálu a přilehlé budovy, i když chápu, že skutečnost může komplikovat rozdíl mezi pojetím vlastnictví tehdy a teď. Že se však v 50. letech jednalo o znárodnění mi připadá celkem srozumitelné. Zajímavá je rovněž zmínka v jednom z výše uvedených rozhovorů, že třeba kauza Lidového domu (sídla ČSSD) byla zřejmě řešena jinak a ve prospěch ČSSD, ale to odbíhám od katedrály.

Nechce se mi teď zabíhat do detailů. Každopádně nový arcibiskup udělal „velkorysé“ gesto. Brzy po nástupu hodil za hlavu dlouholeté úsilí svého předchůdce a dohodl se s hradním pánem, že už nebude usilovat o katedrálu a přilehlé objekty, které stát v 50. letech „znárodnil“. Na oplátku bylo zase zveřejněno, že stát „velkoryse“ církvi poskytne dva objekty.

Už méně veřejně se později objevila zpráva, že třetí účastník sporu, resp. žaloby o určení vlastnictví, kromě Metropolitní kapituly a státu, kapitula Všech svatých odmítla tuto dohodu akceptovat a trvala na pokračování sporu, ve kterém usilovala o kapli Všech svatých (zpráva z června 2010 např. ZDE). Možná není bez zajímavosti, že děkanem kapituly tehdy byl Václav Wolf, bývalý děkan KTF. Bylo by zajímavé vědět, zda se postoj kapituly změnil poté, co byla krátce na to, v červenci 2010, doplněna o nové členy (a v říjnu 2010 Wolf kapitulu opustil). Jen připomínám, že jak Metropolitní kapitula tak Kapitula Všech svatých jsou samostatné právní subjekty.


A jaký je stav nyní? /text jsem původně psal v prosinci 2012/

Podle katastru nemovitostí si může každý zjistit, že přes velkohubá prohlášení zatím k žádné změně nedošlo. To je ale výhoda, neboť si tak snadno můžeme zjistit, kterých pozemků a nemovitostí se žaloba týkala. Tím se ostatně dostáváme k mé vyjádřené pochybnosti, za jakou cenu si pan arcibiskup získává přízeň Hradu. Nepochybuju o tom, že tato formulace bude mnohým připadat ostrá, ale já si myslím, že je na místě.

Žaloba se podle katastru nemovitostí týká parcel č. 4 a 5 (s katedrálou), dále č. 12 (s kaplí Všech svatých) a pak celé řady domů vedle katedrály ve Vikářské ulici, postupujeme od svatojiřského kláštera:

• č. 80 s č.p. 34 – tzv. nové proboštství, novogotická novostavba z let 1877-1878
• č. 83 s č.p. 35
• č. 84 s č.p. 36 – obě č.p. kanonické rezidence, novogotické novostavby z 1879-1881, v roce 1950 přebudované na závodní jídelnu zaměstnanců Pražského hradu
• č. 85 s č.p. 37 – kapitulní děkanství, pův. renesanční stavba, přestavěná 1705-1706 ve stylu vrcholného baroka, údajně již v roce 1951 převzala Kancelář prezidenta republiky, v letech 1966-1967 byl dům rekonstruován, podle děkana Mladoty, za něhož došlo k barokní přestavbě, je dnes nazýván „Mladotův dům“ – tedy jedná se o jeden ze dvou domů, které by stát „věnoval“ (není lepší uvádět „ponechal“ církvi, resp. kapitule)
• č. 87 s Prašnou věží neboli Mihulkou, která má velmi silné obvodové zdivo, údajné téměř 5 metrů, ještě začátkem 20. století ve výklencích v tomto zdivu byly pokoje pro služebnictvo katedrály
• č. 88 s č.p. 38, tzv. Malá Vikárka, pův. renesanční kanovnický dům, rekonstruován roku 1965
• č. 89 s č.p. 39, tzv. Velká Vikárka, pův. renesanční, upraven barokně kol. 1750 a také upraven v 19. stol., od roku 1845 kapitulou pronajat na hostinský provoz, známá restaurace Na Vikárce, opět rekonstruován 1965
• č. 90 s č.p. 40, tzv. Kapitulní škola a Stará Vikárka

Ze zápisu v katastru není zřejmé, že by se obdobná žaloba týkala také parcely č. 6 s č.p. 48, tedy sídlem Metropolitní kapituly a tzv. Starým proboštstvím, které je onou druhou budovou, které stát nabídl církvi. /Pražskému arcibiskupství patří podle katastru nemovitostí pouze parcelní čísla: 92, 93, 94 a 312 s č.p. 216./

Přikládám mapku (modře označeny parcely, které byly /a asi stále jsou/ předmětem určovací žaloby):

Předkládám to jako fakta k zamyšlení. Nemám zákulisní informace přímo od zdroje a ani nevím, zda bylo nějak srozumitelně objasněno pozadí celé této transakce (tedy kromě těch oficiálních vyhlášení).


Pro mne osobně je Duka zatím celkem zklamáním. Nečekal jsem od něj zázraky, ale i tak mě mírně překvapil „politický pragmatismus“ a hlavně zapojení se mezi celebrity, včetně akci typu žehnání koňským zadkům nebo kopačkám. V poslední době jsem neváhal nazvat míru vztahů s Hradem za „řiťolezectví“, které podle mne nemá zapotřebí. Nepatřím k lidem, kteří by dali na „spiklenecké teorie“, ale Dukovo jednání u mne vzbuzuje přece jen trochu podezření. Doufám, že v dohledné době se projeví jako svobodná bytost vědomá si smyslu svého úřadu, jako skutečný arcibiskup a nikoliv jako „hradní kaplan“, který s pány jede v nějakých pochybných kšeftech.

Pár odkazů:

květen 2010 o podepsání smlouvy mezi arcibiskupem a prezidentem: reportáž ČT + rozhovor s Norbertem Badalem (24.5.2010): http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1096898594-udalosti-komentare/210411000370524/obsah/115716-katedrala-napul/


Pro zajímavost opět Norbert Badal v Událostech 9.8.2012 /tentokrát ohledně sporu o připravovaném zákonu o narovnání s církevmi: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1097181328-udalosti/212411000100809/


Doplnění: Dodávám kvalitnější obrázek z článku: http://www.novinky.cz/domaci/316673-cirkev-chce-majetky-na-hrade-vlada-ji-v-tom-hodla-branit.html

Personální situaci v kurii (prefekti kongregací) na počátku pontifikátu papeže Františka

Doplňuji druhou část svého příspěvku o možnostech personálních změn v kurii, kterou jsem sepsal v dubnu 2013 pro květnové Getsemany.

Řada lidí s napětím očekává, jaké nový papež udělá změny, především jaká bude jeho personální politika. Jenže on to ani papež, který podle některých textů působí jako neomezený monarcha, to nemá tak jednoduché a struktury církve si do jisté míry žijí svým životem. Ačkoliv formálně všichni představení římských úřadů (kromě kardinála komořího) pozbývají své funkce v době neobsazeného papežského stolce, nový papež je v podstatě vždy potvrdí a personální změny připravuje pomalu. Také František potvrdil stávající složení kurie (16. března 2013) a jeho první personální rozhodnutí v kurii bylo jmenování nového sekretáře kongregace pro instituty zasvěceného života, které bylo téměř půl roku neobsazené (6. dubna 2013 se jím stal generální ministr františkánů Španěl José Roriguez Carballo, který byl zároveň jmenován titulárním arcibiskupem). Kromě státního sekretariátu je většina kuriálních úřadů obsazená, změny z důvodu dosažení „důchodového věku“ (75 let) se týkají jen několika úřadů (italský kard. Angelo Amáto z kongregace pro svatořečení, apoštolský penitenciář portugalský kard. Manuel Monteiro de Castro a předsedů dvou papežských rad, pro migranty a pro výklad legislativních textů).

S ohledem na pětileté funkční období prefektů jednotlivých kongregací se rovněž nedá uvažovat o okamžitých změnách. Rekordmanem je nepochybně polský kard. Zenon Grocholewski, který je v čele kongregace pro katolickou výchovu již od roku 1999. Pod tuto kongregaci spadá agenda seminářů, tj. příprava budoucích kněží, což je často diskutované téma, které by podle mnohých vyžadovalo reformu. Nejde jen o případy sexuálního zneužívání, ale o celkové pojetí služby. Současný papež např. mluvil o tom, že církev se nemá uzavírat sama do sebe, nýbrž má „vyjít na ulici“, i když to nese „riziko nehod“ („A pokud bych si měl vybrat mezi poraněnou církví, která se vydala na ulici, a nemocnou, odtažitou církví, rozhodně bych si vybral tu první.“). Rovněž ostře kritizoval kněze, kteří odmítají pokřtít děti svobodných matek, neboť se nenarodily ve svátostném manželství: „Jsou to pokrytci dnešní doby. Jsou to ti, kdo klerikalizují církev. Jsou to ti, kdo božímu lidu upírají spásu.“ Samozřejmě případné změny ve formaci budoucích kněží jsou během na dlouhou trať a výměna prefekta kongregace sama o sobě nic neřeší. Takže je otázkou, zda nebude Grocholewskému umožněno, aby v čele kongregace setrval do podzimu příštího roku, kdy dosáhne 75 let.

Argentinský kard. Leonardo Sandri je v čele kongregace pro východní církve od roku 2007. S ohledem na složitou situaci na Blízkém Východě se jedná o velmi důležitý post, takže se zdá, že výhodou by byla kontinuita. Nenechme se zmást stejným původem i skutečností, že jak papež František, tak o sedm let mladší kard. Sandri jsou synové italských imigrantů. Jedná se o muže se zcela rozdílnými kariérami. Zatímco současný papež dosud působil v Argentině, Sandri již čtyřicet let působí ve vatikánských službách a v letech 2000-2007 to dotáhl až na substituta Státního sekretariátu, což je post považovaný za třetí nejdůležitější ve vatikánské hierarchii (po papeži a státním sekretáři). Kromě již zmíněného kard. Angela Amáta, prefekta kongregace pro svatořečení od roku 2008, který se v červnu dožije 75 let, je dalším kandidátem na případnou změnu prefekt kongregace pro bohoslužbu (od roku 2008) španělský kard. Antonio Cañizares Llovera.

Llovera byl mimo jiné nazýván „malý Ratzinger“ s ohledem na jeho údajnou blízkost k papeži Benediktovi XVI. a jeho myšlenkám o liturgii. Zdá se však, že kard. Llovera není mužem na svém místě a někteří komentátoři tvrdí, že již papež Benedikt XVI. uvažoval o jeho výměně. Proslýchá se, že Lloverovo vystoupení na kardinálské konsistoři v listopadu 2010, kde referoval o liturgii v životě dnešní církve, vzbudilo mezi kardinály takové emoce, že musel zasáhnout tehdejší papež. Každopádně je zajímavé, že názory papeže Benedikta XVI. na liturgii (především v souvislosti s kontroverzemi kolem motu proprio Summorum Pontificum ze 7. července 2007 umožňující širší uplatnění slavení liturgie podle misálu z roku 1962, tj. tzv. mimořádné formy) od tohoto roku častěji tlumočil švýcarský kard. Kurt Koch, předseda Papežské rady pro jednotu křesťanů (od 2010). Odlišný přístup nového papeže k liturgii je dosud jednou z nejviditelnějších skutečností jeho pontifikátu, přestože již legendární slova o „konci karnevalu“ nepronesl. Papež František se postupně setkává s představiteli jednotlivých kongregací. Za pozornost stojí skutečnost, že 4. dubna 2013, tj. dva dni před audiencí kard. Llovery (6. dubna), přijal papež italského titulárního arcibiskupa Piera Mariniho, dlouholetého papežského ceremoniáře (v letech 1987-2007) a jednoho z architektů pokoncilní reformy liturgie. Mimochodem v roce 2007 vydal zajímavou knihu A Challenging Reform: Realizing the Vision of the Liturgical Renewal, ve které popisuje mnohé překážky, které liturgické reformě v 70. letech kladly konzervativní členové kurie. Co bylo předmětem rozhovoru, se samozřejmě neví. Piero Marini byl ceremoniářem do října 2010, kdy papež Benedikt XVI. jmenoval nového ceremoniáře se stejným příjmením, Guida Mariniho, což nepochybně vyjadřovalo i změnu v přístupu k liturgickému slavení papeže. Od té doby Piero Marini předsedá Papežskému výboru pro mezinárodní eucharistické kongresy. Vzhledem k tomu, že příští eucharistický kongres se má konat až v roce 2016 na Filipínách (vloni se konal v irském Dublinu), dá se předpokládat, že tématem byla zřejmě i liturgie. Brzo po nástupu Františka se spekulovalo právě o brzké výměně na postu ceremoniáře. I když to není vyloučené, tak podobně jako v případě jiných veřejných úřadů je role „šéfa protokolu“ pro nového představitele nepostradatelná. Pokud nový papež skutečně uvažuje o decentralizaci a uplatnění subsidiarity (tj. co může rozhodnout nižší autorita, nemá rozhodovat vyšší, a tedy vzdálenější autorita), tak oblast liturgického zákonodárství bude stát na jednom z předních míst. Koncilem požadované přenesení autority na příslušné biskupské konference nahradila za pontifikátu Jana Pavla II. stále rostoucí centralizace. Příkladem z poslední doby jsou především vatikánské zásahy do již hotových nových překladů anglických liturgických textů, jež vstoupily v platnost v adventu roku 2011. Polemika kolem výsledku, ale především kvůli způsobu přípravy, neustala dodnes.

To jsou jen některé z úvah nad případnými personálními změnami na významných postech v kurii. Samozřejmě nelze zcela vyloučit nějaké mimořádné změny, ale ani v tom případě dosavadní praxe nezná příliš radikální postupy. Například prosincová změna na postu šéfa prefektury Papežského domu, kdy papežův osobní sekretář Georg Gänswein nahradil američana Jamese Michaela Harveye byla zřejmým důsledek aféry s únikem informací. Přesto byl dva týdny před touto výměnou Harvey jmenován kardinálem (24. listopadu 2012), jak bývalo zvykem u jeho předchůdců, kteří svůj úřad opouštěli většinou až po dovršení "důchodového věku" (75 let).

Nejvíce očekávaná změna je na postu Státního sekretáře, kde italský kard. Tarcisio Bertone již tři a půl roku „přesluhuje“ (v prosinci mu bude 79 let). Kromě toho byl v posledních letech velmi často terčem kritiky, takže se jej papež Benedikt XVI. musel opakovaně zastat veřejným prohlášením, což bylo neobvyklé. Státní sekretář je považován za muže číslo dvě ve Vatikánu a bývá zvykem, že se nějaký čas po volbě nového papeže mění (Jan Pavel II. výměnu provedl zhruba půl roku po svém zvolení, Benedikt XVI. až více než po roce, v září 2006 právě jmenováním Bertoneho).