Personální situaci v kurii (prefekti kongregací) na počátku pontifikátu papeže Františka

Doplňuji druhou část svého příspěvku o možnostech personálních změn v kurii, kterou jsem sepsal v dubnu 2013 pro květnové Getsemany.

Řada lidí s napětím očekává, jaké nový papež udělá změny, především jaká bude jeho personální politika. Jenže on to ani papež, který podle některých textů působí jako neomezený monarcha, to nemá tak jednoduché a struktury církve si do jisté míry žijí svým životem. Ačkoliv formálně všichni představení římských úřadů (kromě kardinála komořího) pozbývají své funkce v době neobsazeného papežského stolce, nový papež je v podstatě vždy potvrdí a personální změny připravuje pomalu. Také František potvrdil stávající složení kurie (16. března 2013) a jeho první personální rozhodnutí v kurii bylo jmenování nového sekretáře kongregace pro instituty zasvěceného života, které bylo téměř půl roku neobsazené (6. dubna 2013 se jím stal generální ministr františkánů Španěl José Roriguez Carballo, který byl zároveň jmenován titulárním arcibiskupem). Kromě státního sekretariátu je většina kuriálních úřadů obsazená, změny z důvodu dosažení „důchodového věku“ (75 let) se týkají jen několika úřadů (italský kard. Angelo Amáto z kongregace pro svatořečení, apoštolský penitenciář portugalský kard. Manuel Monteiro de Castro a předsedů dvou papežských rad, pro migranty a pro výklad legislativních textů).

S ohledem na pětileté funkční období prefektů jednotlivých kongregací se rovněž nedá uvažovat o okamžitých změnách. Rekordmanem je nepochybně polský kard. Zenon Grocholewski, který je v čele kongregace pro katolickou výchovu již od roku 1999. Pod tuto kongregaci spadá agenda seminářů, tj. příprava budoucích kněží, což je často diskutované téma, které by podle mnohých vyžadovalo reformu. Nejde jen o případy sexuálního zneužívání, ale o celkové pojetí služby. Současný papež např. mluvil o tom, že církev se nemá uzavírat sama do sebe, nýbrž má „vyjít na ulici“, i když to nese „riziko nehod“ („A pokud bych si měl vybrat mezi poraněnou církví, která se vydala na ulici, a nemocnou, odtažitou církví, rozhodně bych si vybral tu první.“). Rovněž ostře kritizoval kněze, kteří odmítají pokřtít děti svobodných matek, neboť se nenarodily ve svátostném manželství: „Jsou to pokrytci dnešní doby. Jsou to ti, kdo klerikalizují církev. Jsou to ti, kdo božímu lidu upírají spásu.“ Samozřejmě případné změny ve formaci budoucích kněží jsou během na dlouhou trať a výměna prefekta kongregace sama o sobě nic neřeší. Takže je otázkou, zda nebude Grocholewskému umožněno, aby v čele kongregace setrval do podzimu příštího roku, kdy dosáhne 75 let.

Argentinský kard. Leonardo Sandri je v čele kongregace pro východní církve od roku 2007. S ohledem na složitou situaci na Blízkém Východě se jedná o velmi důležitý post, takže se zdá, že výhodou by byla kontinuita. Nenechme se zmást stejným původem i skutečností, že jak papež František, tak o sedm let mladší kard. Sandri jsou synové italských imigrantů. Jedná se o muže se zcela rozdílnými kariérami. Zatímco současný papež dosud působil v Argentině, Sandri již čtyřicet let působí ve vatikánských službách a v letech 2000-2007 to dotáhl až na substituta Státního sekretariátu, což je post považovaný za třetí nejdůležitější ve vatikánské hierarchii (po papeži a státním sekretáři). Kromě již zmíněného kard. Angela Amáta, prefekta kongregace pro svatořečení od roku 2008, který se v červnu dožije 75 let, je dalším kandidátem na případnou změnu prefekt kongregace pro bohoslužbu (od roku 2008) španělský kard. Antonio Cañizares Llovera.

Llovera byl mimo jiné nazýván „malý Ratzinger“ s ohledem na jeho údajnou blízkost k papeži Benediktovi XVI. a jeho myšlenkám o liturgii. Zdá se však, že kard. Llovera není mužem na svém místě a někteří komentátoři tvrdí, že již papež Benedikt XVI. uvažoval o jeho výměně. Proslýchá se, že Lloverovo vystoupení na kardinálské konsistoři v listopadu 2010, kde referoval o liturgii v životě dnešní církve, vzbudilo mezi kardinály takové emoce, že musel zasáhnout tehdejší papež. Každopádně je zajímavé, že názory papeže Benedikta XVI. na liturgii (především v souvislosti s kontroverzemi kolem motu proprio Summorum Pontificum ze 7. července 2007 umožňující širší uplatnění slavení liturgie podle misálu z roku 1962, tj. tzv. mimořádné formy) od tohoto roku častěji tlumočil švýcarský kard. Kurt Koch, předseda Papežské rady pro jednotu křesťanů (od 2010). Odlišný přístup nového papeže k liturgii je dosud jednou z nejviditelnějších skutečností jeho pontifikátu, přestože již legendární slova o „konci karnevalu“ nepronesl. Papež František se postupně setkává s představiteli jednotlivých kongregací. Za pozornost stojí skutečnost, že 4. dubna 2013, tj. dva dni před audiencí kard. Llovery (6. dubna), přijal papež italského titulárního arcibiskupa Piera Mariniho, dlouholetého papežského ceremoniáře (v letech 1987-2007) a jednoho z architektů pokoncilní reformy liturgie. Mimochodem v roce 2007 vydal zajímavou knihu A Challenging Reform: Realizing the Vision of the Liturgical Renewal, ve které popisuje mnohé překážky, které liturgické reformě v 70. letech kladly konzervativní členové kurie. Co bylo předmětem rozhovoru, se samozřejmě neví. Piero Marini byl ceremoniářem do října 2010, kdy papež Benedikt XVI. jmenoval nového ceremoniáře se stejným příjmením, Guida Mariniho, což nepochybně vyjadřovalo i změnu v přístupu k liturgickému slavení papeže. Od té doby Piero Marini předsedá Papežskému výboru pro mezinárodní eucharistické kongresy. Vzhledem k tomu, že příští eucharistický kongres se má konat až v roce 2016 na Filipínách (vloni se konal v irském Dublinu), dá se předpokládat, že tématem byla zřejmě i liturgie. Brzo po nástupu Františka se spekulovalo právě o brzké výměně na postu ceremoniáře. I když to není vyloučené, tak podobně jako v případě jiných veřejných úřadů je role „šéfa protokolu“ pro nového představitele nepostradatelná. Pokud nový papež skutečně uvažuje o decentralizaci a uplatnění subsidiarity (tj. co může rozhodnout nižší autorita, nemá rozhodovat vyšší, a tedy vzdálenější autorita), tak oblast liturgického zákonodárství bude stát na jednom z předních míst. Koncilem požadované přenesení autority na příslušné biskupské konference nahradila za pontifikátu Jana Pavla II. stále rostoucí centralizace. Příkladem z poslední doby jsou především vatikánské zásahy do již hotových nových překladů anglických liturgických textů, jež vstoupily v platnost v adventu roku 2011. Polemika kolem výsledku, ale především kvůli způsobu přípravy, neustala dodnes.

To jsou jen některé z úvah nad případnými personálními změnami na významných postech v kurii. Samozřejmě nelze zcela vyloučit nějaké mimořádné změny, ale ani v tom případě dosavadní praxe nezná příliš radikální postupy. Například prosincová změna na postu šéfa prefektury Papežského domu, kdy papežův osobní sekretář Georg Gänswein nahradil američana Jamese Michaela Harveye byla zřejmým důsledek aféry s únikem informací. Přesto byl dva týdny před touto výměnou Harvey jmenován kardinálem (24. listopadu 2012), jak bývalo zvykem u jeho předchůdců, kteří svůj úřad opouštěli většinou až po dovršení "důchodového věku" (75 let).

Nejvíce očekávaná změna je na postu Státního sekretáře, kde italský kard. Tarcisio Bertone již tři a půl roku „přesluhuje“ (v prosinci mu bude 79 let). Kromě toho byl v posledních letech velmi často terčem kritiky, takže se jej papež Benedikt XVI. musel opakovaně zastat veřejným prohlášením, což bylo neobvyklé. Státní sekretář je považován za muže číslo dvě ve Vatikánu a bývá zvykem, že se nějaký čas po volbě nového papeže mění (Jan Pavel II. výměnu provedl zhruba půl roku po svém zvolení, Benedikt XVI. až více než po roce, v září 2006 právě jmenováním Bertoneho).