O svérázném prof. Václavu Wolfovi

Přetiskuji zde svůj příspěvek ke svérázné postavě prof. Václava Wolfa, který vyšel v dubnových Getsemanech. Publikuji svojí verzi před případnou korekturou redakce čistě z technických důvodů /zda se verze nějak liší, jsem nezjišťoval/. Pro přehlednost jsem doplnil některá zvýraznění a pár drobností:


Svérázný Václav Wolf oslavil 75. narozeniny

Když jsem před časem potkal prof. Václava Wolfa, zeptal jsem se ho, zda nechystá sepsání vzpomínek. Řekl mi, že ne a že by se to stejně mnoha lidem nelíbilo. To je škoda, pomyslel jsem si. Coby historik, který se snaží pronikat do minulých dějů a uvažování jejich aktérů, cítím větší potřebu zaznamenání nedávné minulosti, přestože by se jednalo o subjektivní úhel pohledu. Nejde mi jen o spory na Katolické teologické fakultě (KTF) v 90. letech, ale obecně o poválečné dění na této fakultě. Vždyť složitá atmosféra a pochybná úroveň fakulty a semináře formovala drtivou většinu kněží u nás. Jen málo toho bylo zaznamenáno, archivní prameny jsou většinou obtížně dostupné a pamětníků z řad učitelů je stále méně. Např. v únoru zemřel prof. Miroslav Zedníček (1931-2012), jakýsi enfant terrible teologické fakulty, na které působil s přestávkami od roku 1961. Prošel několika obory až zakotvil v církevním právu, byl to člověk svérázný a účastnil se řady sporů.

Na druhou stranu chápu, že mnozí by na minulost raději nevzpomínali, leckdy ukrývá věci, na které by sami aktéři raději zapomněli. Chápu, že v tom je pak práce historiků někomu nepříjemná, zvlášť když se snaží interpretovat jen částečné informace z dochovaných a přístupných pramenů. Nevím, zda je to nemoc jen české katolické církve, ale neochota mluvit o některých tématech a pokud možno nazývat věci pravým jménem je silně rozšířená. Hans Küng ve svých pamětech opakovaně upozorňuje na jeden ze způsobů zápasu církevních představitelů se svými oponenty, na římský zvyk damnatio memoriae (prokletí či zatracení památky). Myslel tím ani ne na odsouzení jako spíš na zapomenutí a nepřipomínání dotyčného. Pak se může stát, že se připomínky zapomenutého ujme někdo pochybný, kdo lživě vytváří nějaký falešný mýtus. V případě prof. Wolfa takto vystoupil Ferdinand Peroutka jr. na svém blogu u příležitosti jeho 75. narozenin.[1]

Dějinami teologické fakulty jsem se zabýval a před deseti lety jsem komentoval dění, jehož byl prof. Wolf jedním z aktérů.[2] Zajímá mě však nejenom samotná postava prof. Wolfa, ale především děje kolem něj a možná i otázka, zda nejsou pro české církevní prostředí typičtější víc než bychom si my sami byli ochotni přiznat. V neposlední řadě neskrývám, že mám řadu otázek, na které bych v případných vzpomínkách zkoušel najít od pana prof. odpověď.

Tomáš Halík ve svém vzpomínkovém rozhovoru s názvem Ptal jsem se cest (1. vydání z roku 1997) poskytl nejenom pohled na tristní situaci na KTF po roce 1989, ale podal snad nejzajímavější charakteristiku prof. Wolfa, podle mne celkem výstižnou. Mimochodem na své působení na KTF vzpomíná jako na „nejhorší zážitek svého života“.

Halík napsal: „Děkan sám byl úspěšný pedagog, milovaný generacemi svých studentů, zvláště těch, kteří měli rádi věci jednoduše, bezproblémově rozškatulkované. I když to nebyl člověk samostatně teologicky myslící ani tvůrčí... přece ho bylo možno řadit mezi vynikající odborníky na neoscholastickou teologii přelomu století; problém byl spíše v tom, že jiný typ teologie patrně vůbec neuznával. Byl to člověk jazykově nadaný, zcestovalý, sportovec, na první pohled nekonfliktní, milý a usměvavý. jeho přednášky dokonce nepostrádaly humor.“ O kousek dál dodává, že se mu Wolf stal a dodnes zůstává „určitou záhadou“.

Václav Wolf se narodil v roce 1937 v Praze, po střední škole nastoupil v roce 1955 na tehdejší teologickou fakultu v Litoměřicích.[3] Po dokončení studia a kněžském svěcení (1960) absolvoval dvouletou vojenskou službu a nastoupil do duchovní správy. V letech 1962-1966 byl kaplanem v několika pražských farnostech. Zároveň se věnoval doktorátu, mimo jiné vypracoval referát o Rahnerově studii Exegese und Dogmatik a disertační práci na téma Čas – významný činitel v soudobé křesťanské teologii. V červnu 1966 byl promován doktorem teologie. Na podzim téhož roku prof. pastorální teologie Jaroslav Kouřil navrhnul Wolfa na místo asistenta, které se mělo uvolnit rozvázáním pracovního poměru s Miroslavem Zedníčkem. Přestože spor fakulty se Zedníčkem se vlekl, nastoupil Wolf v roce 1967 na fakultu jako asistent a byl pověřen suplováním němčiny. V letech 1968-1969 studoval na Univerzitě Jana Gutenberga v Mohuči /Mainz/ (1968–69), kde se na podzim 1969 habilitoval pro obor filozofie a dogmatické teologie spisem Die unsterblichkeit der Seele in der aktuellen theologisch-philosophischen Diskussion. Je pro mne otázkou, zda je pravdivá Halíkova domněnka (ani on si tím není jistý, když píše „prý“), že zkušenost s německou univerzitou v době studentských nepokojů po roce 1968 způsobila Wolfovi „kulturní šok a nějaké životní trauma“, které by vedlo ke změně postojů a k odmítání západoevropských teologů . Mohla by to být jistá analogie s tím, co se povídá o mladém nadaném teologovi Josefu Ratzingerovi, dnešním papežovi Benediktu XVI. Těžko to však můžeme posoudit.

Na pražské teologické fakultě se Wolf od roku 1970 podílel na výuce filozofie (spolu s Miroslavem Zedníčkem, který byl od roku 1969 opět na fakultě) a na výuce dogmatiky (spolu s prof. Antonínem Salajkou). Po odchodu Antonína Salajky (1901-1975) převzal Wolf od roku 1972 plně výuku dogmatické teologie. Zřejmě v této době vzniknul pod jeho vedením volný překlad a výběr z knihy Grundriss der katholischen Dogmatik německého teologa z Eichstättu Ludwiga Otta (1906-1985). Tento přeložený výtah (vycházel v různých kopiích „pro vnitřní potřebu“, v roce 1993 jej vydala v sešitech Matice Cyrilometodějská) je pozoruhodný tím, že byl dlouhou dobu základní učebnicí dogmatické teologie, na teologické fakultě v Olomouci do roku 1996, v Praze až do roku 2002. Takto prezentované pojetí teologie, vlastně seznam věroučných tezí s uvedením příslušných herezí (leckdy v zjednodušené, téměř karikované formě), bez historického kontextu, bez solidní exegeze atd., formovalo budoucí kněze tři desetiletí.[4]

Na teologické fakultě pokračovala normalizace a sílil tlak státní moci s požadavkem většího „politického uvědomění a angažovanosti“ učitelů i studentů, především ve spolupráci se státem zřízeným Sdružením katolického duchovenstva Pacem in terris. Tento tlak zesílil po nástupu nového děkana Ladislava Pokorného (1915-2000), který v roce 1974 vystřídal novozákonníka Jana Merella (1904-1986, v čele fakulty stál 20 let, tj. 1954-1974). Ze stručných zápisů z jednání fakultní rady mám pocit, že se v této době Václav Wolf jako jeden z mála nebál vyjádřit své připomínky a ne vždy souhlasná stanoviska. Koncem roku 1977 byl státní mocí zbaven možnosti vyučování na teologické fakultě a za čas byl přeložen do duchovní správy (v letech 1979-1989 byl administrátorem farnosti v Hostivaři, Praha 10). Zda důvodem vyhazovu z fakulty bylo jeho zastání se Charty 77 a Josefa Zvěřiny, jak tvrdí Ferdinand Peroutka jr., nevím.

Za mnohem zajímavější považuji skutečnost, že Václav Wolf je jediným pamětníkem na působení dvou oficiálních teologických komisí, zřízených při sboru ordinářů ČSR. Jejich činnost navazovala pokusy organizace systematické teologické práce z poválečného období a z období Pražského jara (tzv. Ústředí teologie). První komise působila v letech 1970-1972, jejím předsedou byl olomoucký historik Bohumil Zlámal (1904-1984), sekretáři Oto Mádr (1917-2011) a Vojtěch Tkadlčík (1915-1997), specialista na staroslověnštinu. Kontakt s ordináři zprostředkoval především biskup Josef Hlouch (1902-1972), biskup referent pro teologickou práci. Rozsah práce a ambice této komise jsou pozoruhodné, stejně jako její složení (35 členů, mezi nimi Josef Zvěřina, Antonín Mandl, Bonaventura Bouše, Metoděj Habáň atd.). Komise zřídila různé sekce a podkomise k aktuálním tématům. Wolf byl sekretářem teologické sekce. Její činnost byla nepochybně trnem v oku státní moci, takže se uskutečnilo pouze sedm plenárních zasedání (poslední v říjnu 1972). Mnohem skromnější bylo složení (na začátku 12 členů) a fungování druhé teologické komise, kterou z pověření ordinářů a s povolením státních orgánů svolal českobudějovický kapitulní vikář Josef Kavale (1919-2011) /v roce 1975/. Zdá se, že práce této teologické komise skončila v roce 1983. Václav Wolf byl po celou dobu jejím sekretářem. Nepochybně by mohl poskytnout zajímavé informace o práci obou těchto komisí.

Není mi zcela jasné, kdo a kdy povolal Václava Wolfa na KTF po listopadu 1989. Ivan Štampach v roce 1996 tvrdil, že mu o svém připravovaném povolání na fakultu Wolf říkal již na jaře 1989. Události kolem roku 1988-1989 mi nejsou zcela jasné a je otázkou, zda se je podaří uspokojivě rozplést. Opět svědectví Wolfa by mohlo být zajímavé. Děkanem fakulty byl od roku 1978 až do sklonku roku 1989 František Vymětal (1920-2000), do jisté míry prototyp kolaborujícího kněze v době normalizace. Pro množství jiných funkcí (poslanec České národní rady a Federálního shromáždění ČSSR, předsedou Pacem in terris) se těžko mohl dobře věnovat fakultě, navíc byl ve vyjednáváních s Vatikánem vehementně prosazován pro jmenování biskupem. Dá se předpokládat, že existoval nějaký plán s fakultou a jejím vedením. Otázkou je jaký. Každopádně v polovině prosince 1989, kdy se podle svědectví Oty Mádra iniciativy na fakultě ujal Stanislav Prokop (nar. 1946, na KTF působil od roku 1983 a musel jí opustit v roce 2004 po zveřejnění informací o jeho spolupráci s StB) a Josef Koukl (1926-2010, na fakultě učil morálku od roku 1974, v červenci 1989 byl jmenován sídelním biskupem v Litoměřicích), se už uvažuje o tom, že Wolf bude novým děkanem. V lednu 1990 arcibiskup František Tomášek skutečně navrhnul jeho jmenování profesorem a děkanem, což bylo potvrzeno státem i Vatikánem. Tato záležitost později sehrála svojí roli, neboť ve sporu s Tomáškovým nástupcem, Miloslavem Vlkem (pražským arcibiskupem v letech 1991-2012), se Wolf údajně odvolával na jakési vyšší pověření přímo z Vatikánu.

Devadesátá léta jsou pro KTF složitým obdobím a zřejmě i promarněnou šancí, na které má prof. Václav Wolf významný podíl. Vůbec tady nejde o údajnou konzervativnost v obsahu výuky, ale obecně o způsob vedení fakulty, její uzavřenost a nekvalitu. Místo očekávané snahy o potřebnou obnovu teologického studia, zajištění materiálního vybavení, zapojení dostupných vyučujících a výchova dalších jsme svědky téměř pravého opaku. Způsob výuky se příliš nezměnil, fakulta nereagovala na řadu nabídek spolupráce a pomoci ze zahraničí (např. s obnovou knižního fondu, nabídky studijních pobytů atd.), delší dobu nefungovalo ani doktorské studium. Ze zpětného pohledu se zdá, že opětovná inkorporace teologické fakulty, která proběhla v roce 1990 a byla vítána jako rehabilitace této fakulty, byla chybou. Chápu však snahu o udržení kontinuity, tehdejší hektickou atmosféru a zřejmě i obavu z velkého úkolu vybudování teologické fakulty v rámci univerzity na zcela novém základě. Navíc zdaleka ne vše je zodpovědností prof. Wolfa. Opět podle svědectví Oty Mádra z poloviny prosince 1989 byl biskupy zamítnut jeho návrh na schopného vyučujícího morální teologie, který se habilitoval v Německu a už tehdy se ohrazuje proti kampani vůči své osobě, že nemá doktorát (Mádr splnil v roce 1950 všechny předepsané povinnosti, ale byla mu odepřena promoce, což bylo vyřešeno potvrzením v roce 1968 pro všechny takto postižené).

Je otázkou, co k takovému jednání prof. Wolfa a další vedlo. Zdá se, že tady rozehrál určitou hru, jejíž součástí zřejmě byly i ne zrovna čestné praktiky. Jak už psal Tomáš Halík, prof. Wolf byl na pohled příjemný a mezi studenty oblíbený, v případě sporu nebo konfliktu však dokázal být tvrdý. Postupně narůstal konflikt s pražským arcibiskupem Miloslavem Vlkem, jehož role ohledně KTF v 90. letech taky není jednoznačná. Na jedné straně o dění na KTF věděl a prof. Wolfa napomínal, i když se to většinou minulo účinkem. Když však v roce 1996 propuštěný Ivan Štampach v médiích veřejně kritizoval poměry na KTF, tak se arcibiskup od „stylu kritiky rozhodně distancoval.“ a poměry na KTF se příliš nezměnily ani poté, co arcibiskup vetoval další volbu Wolfa děkanem, došlo k určité změně akademického senátu a novým děkanem byl zvolen historik Jaroslav Polc (1929-2004).[5] V bilančním rozhovoru z ledna 2010 Miloslav Vlk přiznal, že „tento boj o fakultu byl nejtěžší zkouškou mého biskupského působení“.[6]

Různé kličky v rámci prvního polistopadového vysokoškolského zákona (č. 172/1990) umožňoval § 32, kde se konstatovalo, že některá ustanovení zákona se na bohoslovecké fakulty stahují „přiměřeně“. Nový zákon (č. 111/1998) už takové výjimky neměl a právě neschopnost tehdejšího vedení dostát všem požadavkům tohoto zákona byla vlastní příčinou krize, která nakonec vedla k nucené správě fakulty na sklonku roku 2001 a její výrazné proměně. Samozřejmě těch problematických věcí bylo mnohem víc. Jedním z nich byla koncepce a nekvalita dálkového magisterského studia „náboženských věd“. V souvislosti s kauzou „rychlostudentů“ na plzeňských právech jsem si pomyslel, že by mě zajímalo, kolik lidí, třeba komunálních politiků z KDU-ČSL, se může pochlubit magistrem z tohoto studia, kde se do roku 2000 nepředkládala žádná závěrečná písemná práce? S ironií dodávám, že tito absolventi v politice nadělají jistě méně škody než případní absolventi v pastoraci.

Konstatování Ferdinanda Peroutky jr, že „za jeho /tj. Wolfova/ působení vystudovaly na KTF nejen desítky skvěle připravených katolických duchovních, ale i stovky teologicky vzdělaných laiků“ je obdobná fabulace jako jeho vylhané a emotivní vylíčení údajné „likvidaci pravověrné KTF UK“ ze strany „protiwolfovských fanatiků“ za diskreditaci římskokatolické církve. Pokud byli skutečně skvěle připravení nebo vzdělaní, tak spíš navzdory svému studiu na KTF. Samozřejmě záleželo na každém ze studentů, zda vystačí s neproblematickými tezemi z přednášek a jejich stručným záznamem, jejichž zopakování bylo u zkoušek leckdy vyžadováno jako jediná správná odpověď, nebo zda si své studium prohlubovali vlastním samostudiem.

Kromě svérázného pojetí teologického myšlení a práce byli studenti formováni i svérázným přístupem k církevní autoritě. Prof. Wolf s oblibou obcházel pražského arcibiskupa a odvolával se na autoritu Vatikánu, se kterým komunikoval především prostřednictvím ochotného nuncia Giovanni Coppy (nar. 1925, nunciem byl v letech 1990-2001). Je celkem pochopitelné, že tento vztah k autoritě prohluboval konflikt mezi Wolfem a Vlkem (jen pro zajímavost Wolf je německy vlk), zvlášť když pan prof. pro prezentaci vlastního stanoviska využíval možnost oslovit studenty. Arcibiskup po několika napomenutích nakonec v roce 2002 odebral prof. Wolfovi kanonickou misi (tj. povolení k výuce). Do konce roku 2003 zůstal zaměstnancem KTF bez pověření výukou, poté byl v rámci univerzity přeřazen do Ústavu dějiny Univerzity Karlovy, kde působí dodnes. Zatímco před rokem 1989 vycházely jeho časopisecké články a příspěvky do sborníků (většinou texty z teologických kurzů nebo vikariátních konferencí), není známo, že by v devadesátých letech publikoval nějaké odborné teologické práce. Teprve po odchodu z KTF začal opět publikovat, kromě toho přednáší na Filozofické fakultě UK a působí při farnosti sv. Prokopa v Praze na Žižkově.

Nedávno jsme slyšel, že by prý k podobnému konfliktu vůbec nedošlo, kdyby byl arcibiskupem Dominik Duka. Historik se k takovému kdyby jen těžko může vyjadřovat. Dukův styl je skutečně odlišný od stylu svého předchůdce, myslím si však, že problém je přece jen složitější. Prof. Wolf se asi do křížku s novým arcibiskupem už dostal, když zřejmě coby děkan Kolegiátní kapituly Všech svatých (v letech 1987-2010) odpíral přistoupit na dohodu mezi Dukou a prezidentem Václavem Klausem z května 2010 o ustoupení od určovací žaloby a přenechání katedrály a přilehlých budov (včetně kostela Všech svatých) státu. Na podzim 2010 Wolf kapitulu opustil. Zda je jeho jmenování čestným kanovníkem Kolegiátní kapituly Nanebevzetí Panny Marie na hradě Karlštejně v lednu 2012 je jakýmsi odškodněním, můžu opět jen spekulovat.

Tento příspěvek nemá ambice postihnout celý složitý vývoj prof. Václava Wolfa v kontextu vývoje české církve. Je jen určitým příspěvkem a podnětem pro případné další úvahy o české katolické teologii, která je plná svérázných postav. Prof. Wolf patří k těm, kteří svým svérázným přístupem k teologii a k autoritě ovlivnili řadu lidí natolik, že je dobré o tom vědět.

---

[1] http://www.ceskatelevize.cz/ct24/blogy/166460-nas-pan-farar-a-obracena-teticka/

[2] např. Změny na Katolické teologické fakultě UK. Getsemany 2002, č. 3, s. 52-57.

[3] Informace čerpám především ze zdrojů Centra dějin české teologie při KTF UK, dostupných on-line: http://www.cdct.cz

[4] K tomuto textu viz POSPÍŠIL, C. V.: Různé podoby české trinitární teologie a pneumatologie 1800-2010. Komentovaná bibliografie 1800-2010. Brno 2011.

[5] Zajímavá dokumentace veřejných vyjádření ke kauze KTF v letech 1996-2000 v časopise Souvislosti viz http://www.souvislosti.cz/100/pruvodce.html

[6] http://www.kardinal.cz/index.php?cmd=article&articleID=396