Není to odvolaný arcibiskup Bezák, ale především arcibiskup Zvolenský a mluvčí slovenské biskupské konference Kováčik, kdo budí další pochybnosti o postupu v této kauze a svým trapným a nevěrohodným vystupováním poškozují slovenskou katolickou církev. Zájemce znovu odkazuji na audiozáznam z tiskové konference arcibiskupa Zvolenského (z 8. listopadu 2012), který velmi pochybným a nesrozumitelným způsobem odpovídá na otázky novinářů ohledně arcibiskupa Bezáka.
Mluvčí KBS Jozef Kováčik (nar. 1972, mluvčím je od roku 2006, jeho životopis viz např. ZDE) už prokázal, že jeho vyjádření je třeba brát s rezervou. Když 28. června 2012 František Mikloško informoval média o chystaném odvolání arcibiskupa Bezáka (viz např. rozhovor pro Týždeň ZDE) a třicet jedna lidí (jejich jména viz třeba ZDE) vyjádřilo Bezákovi podporu veřejným listem nunciovi Mariu Giordanovi, prohlásil Kováčik pro média, že jde o překvapivou zprávu, že takové informace z Vatikánu nemají a že Mikloško vytváří konspirační teorie jako Dan Brown.Vzápětí se ukázalo, že Mikloško měl pravdu. Arcibiskup Bezák byl 26. června vyzván apoštolským nunciem (s odvoláním na rozhodnutí papeže) k veřejnému zřeknutí se úřadu (spolu s požadavkem na vysídlení z arcidiecéze a nekomunikace s médii - viz o tom ještě níže), s týdenní lhůtou. Hned z následujícího dne, 27. června, pochází dokument nuncia oznamující arcibiskupovi, že po odmítnutí zřeknutí se úřadu je odvolán, což bude oficiálně zveřejněno 2. července (přepis a překlad obou textů viz ZDE /Sám Bezák v dokumentu ČT - cca 32:50 min - tvrdí, že byl na nunciaturu pozván 26. a pak 28., kdy byl opět vyzýván k rezignaci pod hrozbou odvolání./). Ponechme nyní stranou samotnou formu tohoto "odvolání", kdy se teprve 8. listopadu mohl arcibiskup Zvolenský s radostí pochlubit s předtištěným listem z 18. října /nebyl adresovaný Bezákovi, ale Zvolenskému a je formulován hodně zdrženlivě/ alespoň s vlastnoručním podpisem papeže (arcibiskup Zvolenský v říjnu pobýval v Římě, kde byl oficiálně na synodě, nepochybně měl dost času na to, aby si takový list vyjednal, čímž si mohl vysloužit potvrzení v čele sovenské biskupské konference - už jsem o tom psal ZDE). Důležitá je nevěrohodnost mluvčího KBS Kováčika. Ten se poté vymlouval tvrzením, že dokud to není zveřejněné, tak to neplatí. Ani to však neospravedlňuje jeho lež a pokus o zesměšňování Mikloška. Vždyť informaci mohl nechat bez komentáře.
Zdá se, že Jozef Kováčik ve svém nevěrohodném vystupování hodlá pokračovat. V rozhovoru pro HN-online.sk ze 17. prosince 2012 reaguje na veřejné vystoupení Róberta Bezáka. Zatímco některá vyjádření Kováčika jsou tvrzení proti tvrzení, jiná jsou vysloveně nepravdivá.
1) Např. Kováčikovo tvrzení, že podnět k vizitaci přišel "zo Svätej stolice" je v rozporu s prohlášením apoštolské nunciatury z 9. července: "Na základe početných podnetov poslaných priamo Svätej stolici kňazmi a veriacimi ohľadom pastoračnej situácie v trnavskej arcidiecéze, Štátny sekretariát Jeho Svätosti poveril Kongregáciu pre klérus pripraviť apoštolskú vizitáciu v tejto partikulárnej Cirkvi s cieľom, aby preskúmala pravdivosť sťažností týkajúcich sa biskupa arcidiecézy J. Ex. Mons. Róberta Bezáka." (viz ZDE)
2) Nepravdivé je také Kováčikovo tvrzení, že takto prý bylo za posledních let odvoláno více než 70 biskupů z celého světa, tudíž případ arcibiskupa Bezáka prý není ojedinělý.
To není pravda. Včetně arcibiskupa Bezáka jsou z posledních let známy pouze 4 případy, kdy došlo k odvolání tímto způsobem, tj. pomocí formule "ha sollevato dalla cura pastorale" (bez odvolání na některý z kánonů CIC) - všechny případy jsem s odkazem na komentátora Johna L. Allena zmínil ve svém starším článku, viz též odkazy na texty právníka Edwarda Peterse o odvolání biskupů.
Na rozdíl od kauzy arcibiskupa Bezáka ve zbylých třech případech byly důvody veřejně známé. Ve dvou případech šlo o finanční machinace, včetně korupce. Problémem australského biskupa Morrise bylo jeho dlouhodobé a veřejné vystupování a vyjadřování v rozporu s magisteriem (nejčastěji se uvádí jeho vyjadřování ve prospěch svěcení žen), přesto k jeho odvolání došlo až po více než pěti letech porad a diskuzí.
3) S tím souvisí další pochybné tvrzení Kováčika o tom, že papež o kauze přemýšlel "dlouho".
Tady se samozřejmě můžeme přít o to, co to znamená dlouho. Např. proces s již zmiňovaným australským biskupem Morrisem trval několik let. V kauze Bezák šlo naopak o rychlé a pro mnohé překvapivé rozhodnutí (viz např. vyjádření slovenských redemptoristů: prohlásili, že arcibiskupa Bezáka "dlhodobo poznáme /v letech 1993-2005 byl jejich představeným - moje pozn./ ako dobrého človeka, kňaza a rehoľníka i biskupa. Nedokážeme si spojiť tento obraz, ktorý o ňom máme, so správou o jeho odvolaní. V duchu poslušnosti voči Svätému Otcovi toto rozhodnutie vo viere prijímame, a dúfame, že dôvody jeho prekvapivého odvolania budú vysvetlené.").
Ono "dlouho" nepochybně vychází ze zveřejněných textů a má budit zdání konzistence. Již zmíněný list nuncia Giordana z 26. června, kterým vyzval arcibiskupa Bezáka k rezignaci, zmiňuje "dlouhé uvažování a intenzivní modlitbu", které prý předcházely rozhodnutí papeže. Rovněž již zmíněný papežův list z 18. října zmiňuje "dlouhou modlitbu". Vyjádření slovenské nunciatury z 9. července mluví "jen" o "pozorném zvážení a modlitbě". Jsou to však jen veřejně dostupné překlady, takže nevím, co uvádí originály.
Pouhý chronologický sled událostí však vypovídá o něčem jiném (procesní postup popisuje např. prohlášení slovenské nunciatury z 9. července 2012 - viz ZDE):
- Údajně na základě početných udání od kněží a věřících především z trnavské arcidiecéze došlo k zahájení šetření.
- V lednu 2012 proběhla apoštolská vizitace (ponechme nyní stranou, že pro některé kruhy byla v té době záležitost arcibiskupa Bezáka již hotovou věcí a vizitátor biskup Baxant zjišťoval, jak Slovensko přijme jeho odvolání).
- Záležitost poté prošetřovala Kongregace pro klérus ve spolupráci se Státním sekretariátem a Kongregací pro biskupy.
- Kongregace pro biskupy seznámila arcibiskupa Bezáka s nejdůležitějšími body a požádala jej o vyjádření. Podle Sandra Magistra se tak stalo listem prefekta kardinála Marca Ouelleta ze dne 3. května. Jedná se o 11 otázek, které spolu s odpovědmi arcibiskupa Bezáka zveřejnila televize TA3 - viz ZDE. K tomu jen zopakuji to, co jsem napsal již v srpnu: "Ačkoliv trapnost některých otázek a charakter připomínající ověřování si do Vatikánu došlých udání svědčí o možné autentičnosti dokumentu /ta byla později v podstatě potvrzena/, je velmi nepravděpodobné, že by některá z výtek byla dostatečným důvodem pro odvolání arcibiskupa."
- Odpovědi arcibiskupa Bezáka, spolu se závěrečnou zprávou /z Kongregace pro biskupy/ a vyjádřením Státního sekretariátu a Kongregace pro klérus, byly předloženy papeži, který se rozhodl požádat arcibiskupa Bezáka, aby se zřekl pastoračního působení v trnavské arcidiecézi.
- Prohlášení slovenské nunciatury trochu tajemně mluví o možnosti setkání arcibiskupa Bezáka s papežem. Prý o něj Bezák žádal, prý mu byla tato možnost Kongregací pro biskupy poskytnuta, ale nakonec se setkání neuskutečnilo.
- Dne 26. června byl arcibiskupovi Bezákovi předán na nunciatuře list podepsaný nunciem, který ho vyzývá k rezignaci. Zajímavou skutečností je, že list obsahuje požadavek sídlit mimo území arcidiecéze: "po zverejnení zrieknutia sa úradu, ako emeritný arcibiskup bez nároku budete musieť sídliť mimo územia Trnavskej arcidiecézy a budete sa musieť zdržiavať používania masmédií v súvislosti s Vaším prípadom." (zdroj: ZDE). To podle kán. 402, § 1 předpokládá nějaké "zvláštní okolnosti" (jinak příslušný paragraf předpokládá ponechání bydliště emeritního biskupa v této diecézi: "Biskup, jehož zřeknutí se úřadu bylo přijato, dostává označení „emeritní“ biskup své diecéze, a přeje-li si, může si ponechat bydliště v této diecézi, pokud v určitých případech vzhledem ke zvláštním okolnostem neučinil Apoštolský stolec jiné opatření.").
- Po odmítnutí rezignace arcibiskupem Bezákaem, bylo 2. červnece v poledne zveřejněno jeho "odvolání" /o průběhu odvolání a jednání na nunciatuře jsem se už zmiňoval výše/.
Takže ono "dlouhé rozhodování" papeže spadalo do období nejdříve od poloviny května (poté, co arcibiskup Bezák odpověděl na otázky z 3. května a Kongregace je zpracovala) do konce června (obdobná personální rozhodnutí se samozřejmě nedělají ze dne na den, takže čas byl jistě kratší). Jistě není bez zajímavosti, že zhruba v té době Vatikánem zásadním způsobem otřásaly jiné kauzy:
- 24. května vyslovila dozorčí rada Institutu pro náboženská díla (tj. Vatikánské banky) nedůvěru jejímu prezidentovi Gotti Tedeschimu, následně italská policie u něj provedla domovní prohlídku a zabavila řada dokumentů, proti čemuž Vatikán protestoval.
- O dva dni později, 26. května, byl zatčen papežův nejbližší spolupracovník, majordomus Paolo Gabriele, který byl uvězněn a obviněn z vynášení tajných dokumentů (v říjnu byl odsouzen a 22. prosince papežem omilostněn a propuštěn z vězení).
- V té době rovněž probíhalo intenzivní vyšetřování úniků tajných dokumentů, tzv. Vatileaks. Součástí tříčlenné vyšetřovací komise, která zahájila svojí činnost 24. dubna 2012, byl rovněž slovenský kardinál Jozef Tomko. Vyšetřování běželo na plné obrátky, podle vatikánského tiskového mluvčího Lombardiho bylo týdně vyslechnuto průměrně 4-5 osob.
A to nemluvím o celé řadě dalších aktivit, které zaměstnávaly osoby, jež vystupují v kauze odvolaného arcibiskupa Bezáka. Např. kardinál Ouellet nejenom zastupoval papeže na Mezinárodního eucharistického kongresu v Dublinu (ve dnech 10. - 17. června), ale účastnil se rovněž předcházejícího teologického sympózia v irském Maynoothu (ve dnech 6. - 9. června, viz ZDE).
Pomineme-li reálnou situaci, kdy o záležitostech více než 5000 biskupů po celém světě samozřejmě nerozhoduje ani sám papež, ani prefekt Kongregace pro biskupy, nýbrž se musí spolehnout na podklady, které jsou jim předloženy, tak závěrečné posouzení kauzy odvolaného arcibiskupa Bezáka spadá do období, kdy Vatikánem otřásaly zcela jiné a mnohem závažnější kauzy.
Ostatně arcibiskupem Zvolenským s oblibou opakované tvrzení o papežově bolestném rozhodování mi připadá minimálně podezřelé. Jednak stále není zřejmé, co tak strašného arcibiskup Bezák provedl, že to papeže rozesmutnilo (pokud nepřijmeme výklad, že by papeže rozesmutnila nekolegialita jeho kolegů-biskupů, takže pro klid a obnovení "účinné kolegiality" musel odvolat Bezáka, který mezi ně "nezapadl"; navíc ve svém listu z 18. října musel papež nabádat ostatní biskupy, aby spolubratra alespoň provázeli modlitbou a se zájmem). Jednak je zřejmé, že v době papežova údajného rozhodování musel řešit mnohem zásadnější a bolestnější záležitosti, tj. zradu ve svém vlastním domě. Vždyť máme veřejně potvrzené od státního sekretáře kard. Bertoneho, že papež v té době především "velmi bolestně prožíval zradu svého majordoma, kterého měl rád jako vlastního syna" (ve zprávě RaVatu ze dne 19. června - ZDE).
4) Jednou z centrálních výpovědí rozhovoru mluvčího KBS Kováčika je odmítnutí tvrzení arcibiskupa Bezáka, že by arcibiskup Zvolenský v květnu věděl o chystaném odvolání. Ve srovnání s předchozími tvrzeními, zde sice nemáme jasný doklad, ale považuji za zcela vyloučené, že by předseda biskupské konference a metropolita nebyl informován o procesu a hrozícím odvolání jednoho z biskupů-sufragánů. Zvlášť když iniciátoři procesu byli lidé ze Slovenska (viz znovu vyjádření nunciatury z 9. červenec 2012: „Na základe početných podnetov poslaných priamo Svätej stolici kňazmi a veriacimi ohľadom pastoračnej situácie v trnavskej arcidiecéze...“) a svoji roli museli sehrát i další slovenští biskupové (viz v papežském listu z 18. října zmiňovaná obnova účinné kolegiality biskupů - odkud by jinak papež čerpal informace o jejím narušení a zda by to zcela logicky nekonzultoval s jejím předsedou /angažmá některých slovenských biskupů v této kauze muselo být větší než připouští Kováčik/).
Jak je možné, že arcibiskup Zvolenský údajně ještě v květnu nevěděl o chystaném odvolání arcibiskupa Bezáka, když např. Mikloško tvrdí, že už v lednu, během apoštolské vizitace, biskup Baxant zjišťoval, jak na Slovensku přijmou odvolání arcibiskupa Bezáka? (viz např. jeho rozhovor pro Týždeň z 28. června 2012 ZDE, jeho tvrzení však už není možné ověřit u spišského biskupa Tondry, který v květnu 2012 zemřel).
Buď tedy arcibiskup Zvolenský, resp. mluvčí KBS Kováčik, lže nebo je arcibiskup Zvolenský Vatikánem považován za tak nespolehlivého nebo nekompetentního, že jej při řešení zásadních otázek jeho církevní provincie obchází a neinformuje. Samozřejmě se nabízí ještě jiné vysvětlení, které podal mluvčí Kováčik ohledně výše zmíněného lhaní při komentování informací Františka Mikloška o odvolání arcibiskupa Bezáka, tedy dokud to nebylo zveřejněné, tak to neplatí.
4) Už mě ani nepřekvapuje, že většina obhájců správnosti odvolání arcibiskupa Bezáka prokazuje zcela elementární neznalost katolické eklesiologie, když biskupa považují jen za jakéhosi pověřence papeže, který je papežem svobodně jmenován nebo odvoláván. Mluvčí Kováčik v podstatě přirovnává vztah papež-biskup vztahu biskup-kněz. Možná v jeho vyjádření můžeme zaslechnout i trochu škodolibou poznámku ("Aj arcibiskup Bezák preložil množstvo kňazov a nevysvetľoval veriacim dôvody. Mal na to plné právo."), každopádně se jedná o odlišnou situaci. Jen ve stručnosti připomínám: Zatímco kněz je skutečně pomocníkem biskupa a ve výkonu kněžství jsou kněží závislí na biskupech (LG 28), tak biskup není pouhým náměstkem papeže, nýbrž "řídí svěřené místní církve jako zástupci a vyslanci Kristovi... moc, kterou vykonávají osobně Kristovým jménem, je vlastní, řádná a bezprostřední" (LG 27).
Již zmiňovaný americký právník Edward Peters při úvahách nad odvoláním australského biskupa Morrise přemýšlí nad tím, že se může jednat o nový způsob, jak chce Vatikán odvolávat biskupy z jejich úřadu (viz ZDE). Považuje to za výzvu pro moderní eklesiologii a pro kanonisty.
Kodex církevního práva v kán. 377, § 1 uvádí, že "papež biskupy buď svobodně jmenuje, nebo zákonně zvolené potvrzuje" (tento druhý způsob ve druhém tisíciletí převažoval, zatímco zmíněná "svobodná volba" je něco nového, co se celocírkevně rozšířilo především po vydání kodexu v roce 1917). Kodex však nikde neuvádí, že by papež stejně svobodně mohl biskupy odvolávat. Tedy různá srovnání s poměry ve velkých firmách nebo ve vládách zde nejsou na místě.
Možná jsme svědky dalšího posílení centralismu a neomezené moci Vatikánu, která vzbuzuje mnohé otázky. Takové pojetí jde zřejmě i nad rámec konstituce I. vatikánského koncilu Pastor aeternus (1870), ve které bylo zformulované učení o papežské neomylnosti a jeho jurisdikčním primátu nad celou církví, ale nebyla zpochybněna "řádná a bezprostřední moc" bikupů.
V Pastor aeternus se totiž zároveň uvádí: "Tato moc Nejvyššího velekněze nemůže překážet řádné a bezprostřední moci biskupské. Touto mocí biskupové, kteří byli ustanoveni Duchem svatým a nastoupili na místo apoštolů, jakožto jednotliví praví pastýři pasou a vedou sobě určená jednotlivá stádce. Spíše je tato biskupská moc nejvyšším a všeobecným pastýřem utvrzována, posilována a chráněna..." (3. kap.)
Po vyhlášení konstituce německý kancléř Bismarck obvinil katolickou církev, že díky konstituci Pastor aeternus je třeba každého biskupa považovat již jen za papežského úředníka, přes kterého se teď bude vměšovat do politických záležitostí ostatních států.
Německý episkopát na to odpověděl společným listem (leden-únor 1875), kde mimo jiné uvádí: „Podle tohoto učení katolické církve je papež biskupem Říma, a ne biskupem nějakého jiného města nebo diecéze, není biskupem Kolína, Vratislavi, atd. Avšak jako biskup Říma je současně také papežem, t.j. pastýřem a hlavou celé Církve, hlavou všech biskupů a věřících. ... On nemůže změnit zřízení, které dal Církvi její božský Zakladatel... Církevní zřízení spočívá ve všech základních bodech na božském nařízení a je vyjmuté zpod jakékoliv lidské svévole. Silou tohoto božského ustanovení, na kterém papežství spočívá, existuje také episkopát; také ten má svoje práva a povinnosti na základě ustanovení, které vydal sám Bůh, a papež nemá právo ani moc je měnit. ... Církev zajisté není takovou společností, ve které by byla přijata nemorální a despotická zásada, že rozkaz představeného v každém případě ruší vlastní zodpovědnost.“
Papež Pius IX. reagoval na toto prohlášení německých biskupů dopisem (4. března 1875), ve kterém stojí: „Jasnost a solidnost vašeho vyhlášení je taková, že si už není možné nic víc přát, a tak poskytuje jen příležitost vám co nejsrdečněji blahopřát. ... Vaše učení podává původní katolické učení, které je také učením posvátného koncilu a tohoto Svatého stolce, brání ho jasnými a nevyvratitelnými důvody ...“
Kromě otázek teologických ukazuje kauza arcibiskupa Bezáka na problémy takového "svobodného papežova rozhodnutí". Je zřejmé, že ani papež ani prefekt Kongregace pro biskupy nemůže o každém z více než 5000 biskupů rozhodovat sám a musí se spolehnout na předložené podklady. Bez řádného procesu a náležitého zdůvodnění takového kroku je zde prostor pro pochybnosti o důvodech odvolání. Zvlášť když je posilují nevěrohodná, protichůdná a možná dokonce lživá vyjádření aktérů, kteří se jinak pouze schovávají za údajné rozhodnutí papeže.
Spíše než obviňování odvolaného arcibiskupa Bezáka a pochybné výzvy "spolupatričnosti katolíckej Cirkvi" (??) by bylo na místě požadovat od oficiálních představitelů katolické církve na Slovensku, aby konečně přestali mlžit a lhát, což je zřejmě jediná cesta, jak obnovit vážně poškozenou věrohodnost katolické církve. Rovněž je otázkou, zda omluvu "Svatému otci" nedluží spíše arcibiskup Zvolenský za vyvlékání se z vlastní pastorační zodpovědnosti a svalování veškeré "viny" za odvolání arcibiskupa Bezáka na něj.
V neposlední řadě jde v kauze samozřejmě o peníze. V srpnu 2012 si podle článku v SME (ZDE) mluvčí KBS Kováčik v souvislosti s připravovaným velkorysým"vyrovnáním" v ČR povzdechnul, že stát římskokatolické církvi vrátil jen asi 60 procent z toho, na co má nárok. V prosinci 2012 slovenské Ministerstvo kultury zveřejnilo návrh plánovaných výdajů ze státního rozpočtu na chystané oslavy příchodu sv. Cyrila a Metoděje v příštím roce (viz ZDE). Předpokládám, že podobně jako v ČR může některým lidem vadit, že církev, jejíž představitelé disponují s účty s částkami přes milión dolarů (viz např. informace TA3), mají ještě další finanční požadavky na státu.
Kromě této materiální stránky je větším pohoršením zřejmě skutečnost, že taková instituce nejenom zřejmě provozuje netransparentní finanční transakce, ale zcela ignoruje přání veřejnosti, aby srozumitelně vysvětlila svá personální rozhodnutí, jež budí oprávněné otázky a spekulace.
Představitelé katolické církve na Slovensku tak velmi hazardují s věrohodností církve a jejího poslání.
