Kardinál Reinhard Marx, jeden z osmi papežových poradců

Na naléhání redaktorek Umlaufovin, které v minulosti převzaly již několik textů z mého blogu (podobně jako např. Magazín Christnet), jsem napsal text určený přímo pro jejich server. Věnuje se jednomu z osmi poradců papeže Františka, mnichovskému arcibiskupovi Marxovi. Jako ochutnávku sem vkládám závěrečnou část textu, v níž zmiňuji jednu jaho kauzu z minulosti, o které - jak jsem zjistil - řada lidí neví. Celý text je k dispozici zde.

...

Teologicky konzervativní kardinál v minulosti suspendoval kněze

V závěru zmiňovaném rozhovoru kardinál Marx sám sebe označil za teologicky spíše konzervativního, zatímco v sociální oblasti za progresivního. Vzápětí se ho redaktor zeptal na jeden konflikt z doby před deseti lety, kdy suspendoval katolického kněze a emeritního profesora systematické teologie Gotthold Hasenhüttla kvůli jeho účasti na společné bohoslužbě s protestanty. Kardinál sice konstatoval, že za svým tehdejším rozhodnutím si stojí. Připustil však, že dnes by možná jednal mírněji a místo disciplinárních trestů by se v dialogu pokusil o nalezení jiné cesty.

O co tehdy šlo? V roce 2003 se konal v Berlíně první ekumenický Kirchentag. Přípravný výbor se oficiálně dotazoval ve Vatikánu na možnost povolení společného slavení eucharistie katolických a evangelických křesťanů při této jedinečné ekumenické události. Po zamítavé odpovědi se navzdory přání řady věřících rozhodl toto stanovisko respektovat. V průběhu jeho konání se pak mimo oficiální program uskutečnily dvě liturgie, pořádané hnutím Wir sind Kirche, které účastníkům umožnily alespoň eucharistickou pohostinnost, tj. nešlo o společné slavení, jak mylně informovala některé média. Během jedné z nich katolický kněz a emeritní profesor systematické teologie Gotthold Hasenhüttl pozval všechny přítomné, včetně evangelických křesťanů, k účasti na eucharistii. Mimochodem taková eucharistická pohostinnost je v některých farnostech poměrně běžná a nejenom v Německu. Rovněž při různých ekumenických konferencích nebo setkáních se můžeme s touto praxí setkat, např. v rámci Mezinárodního ekumenického společenství (IEF).

V kontextu tehdejší poněkud vypjaté situace byla akce vnímána jako provokace a Reinhard Marx Hasenhüttla, kněze své diecéze, suspendoval. Kongregace pro nauku víry v listopadu 2004 odmítla Hasenhüttlovo odvolání a trest potvrdila. Podrobná dokumentace této kauzy je k dispozici v němčině (ZDE). V češtině o kauze psal Jiří G. Kohl v Getsemanech, který rovněž přeložil jeden jeho text o ekumenické pohostinnosti. Do souvislosti s přípravou prvního ekumenického Kirchentagu a požadavku na společné slavení jsou dávány kritické výroky ohledně této věci v poslední encyklice Jana Pavla II. Ecclesia de Eucharistia, o eucharistii a jejím vztahu k církvi, ze dne 17. dubna 2003. Na ty pro změnu reagovaly tři renomované ekumenické instituty (Strasbourg, Tübingen, Bensheim), které vydaly teze s názvem Společná večeře Páně je možná. Jejich český překlad je uveden na stránkách Getseman.(ZDE).

Změny v římské kurii začínají

Druhý můj text v říjnových Getsemanech se věnuje změnám v římské kurii. Pokusil jsem se v něm na základě veřejně dostupných informací uvést v některých případech trochu širší souvislosti. Text navazuje na můj starší, zveřejněný v květnových Getsemanech a je poněkud obsáhlejší /ukecanější/. Sem vkládám pouze úvodní odstavec a názvy jednotlivých kapitol. Celý text je k dispozici v Getsemanech.



S velkou pozorností se očekává schůzka poradní skupiny osmi kardinálů s papežem Františkem ve dnech 1.–3. října 2013. Ustavení tohoto poradního orgánu papeže bylo zveřejněno přesně měsíc po jeho zvolení (tj. 13. dubna 2013) spolu s dvojím úkolem: 1) radit papeži při řízení univerzální církve a 2) promýšlet plán na reformu římské kurie (tj. revizi apoštolské konstituce Pastor Bonus o římské kurii z roku 1988). Tato skupina, některými komentátory nazývána G8 s určitou analogií ke sdružení osmi údajně nejvyspělejších států světa, je složena z nekuriálních kardinálů (tj. nejsou součástí římské kurie), kteří jsou vybráni jednak jako zástupci jednotlivých kontinentů, jednak s ohledem na jejich zkušenosti s předsednictvím národních či regionálních biskupských organizací...

-Ohlédnutí za érou státních sekretářů Bertoneho a Sodana
-Nový státní sekretář Pietro Parolini
-Kam s ním? aneb Osudy papežských sekretářů
-Změna ve vedení Kongregace pro klérus
-Nové vedení sekretariátu synody biskupů
-Noví liturgičtí poradci
-Jezuitské prameny změn: rozlišování, poučení z chyb a konzultace

Jezuitský rozhovor s papežem

Do říjnových Getseman jsem napsal hned dva články, jedním z nich je komentář k rozhovoru s papežem Františkem.
Vkládám sem pouze úvodní a závěrečný odstavec textu, celý je k dispozici na stránkách Getseman.


Mimořádnou pozornost katolického mediálního světa vzbudil rozhovor s papežem Františkem, který byl zveřejněn ve čtvrtek 19. září 2013. Ve stejnou dobu byl publikován jezuitskými časopisy v 16 zemích světa ve 12 jazykových verzích. Stal se ukázkou toho, co může znamenat, že František je prvním papežem z Tovaryšstva Ježíšova. Nápad vznikl v červnu na setkání šéfredaktorů jezuitských časopisů a byl reakcí na obecně známou nedůvěru papeže k novinářům a neochotu poskytovat rozhovory. Úkolu se ujal Ital Antonio Spadaro, šéfredaktor La Civiltà Cattolica, časopisu vycházejícího nepřetržitě od roku 1850. Souběžně text vydal např. americký magazín America, německý Stimmen der Zeit nebo francouzská revue Études. Zdá se, že simultánní český překlad nebyl připravován. Pohotový překlad Milana Glasera, zveřejněný 22. září na stránkách Rádia Vatikán, by potřeboval doladit...

...
Na papeži Františkovi je sympatické, že hovoří o některých dlouhodobě diskutovaných tématech (potraty, homosexualita, role žen v církvi atd.) odlišným způsobem než řada jeho předchůdců. Zdá se, že dokáže skloubit tradiční prvky církevního učení a zároveň vnímat konkrétního člověka. Rozhovor s ním by nepůsobil přesvědčivě, pokud by v běžném životě byl zatrpklým nebo zamračeným staříkem uzavřeným ve Vatikánu, který před lidi předstupuje s pompou úřadu. Na papeži se mi naopak velmi libí jeho srdečnost, jeho gesta a city, které se nebojí projevit na veřejnosti. Velkou pozornost věnuje osobnímu a fyzickému kontakt s lidmi, často se usmívá a naopak neskrýval rozhořčení, když třeba odsuzoval válku a vyzýval k modlitbám za mír v Sýrii.

Těžká situace koptských křesťanů v Egyptě

Koncem srpna jsem na požádání napsal komentář k situaci křesťanů v Egyptě do časopisu Getsemany. Nestihl jsem uzávěrku zářijového čísla a nevím, zda příští měsíc bude text ještě aktuální. Tak jsem se rozhodl, že ho vložím alespoň sem.

Momentálně se pozornost upírá k Sýrii, kde křesťané nemají vůbec jednoduchý život (samozřejmě nejenom křesťané). Velmi oceňuji, že papež František se k situaci vyjádřil velmi jasně. Na Facebooku jsem to stručně komentoval slovy: Budu se opakovat, ale líbí se mi papež s emocemi. Ať už dříve uváděná gesta, doteky a objetí, tak také jasné pohnutí a rozhořčení tváří tvář násilí v Sýrii (nedělní Anděl Páně, při kterém vyhlásil na 7. září den postu a modliteb za mír v Sýrii):
http://www.youtube.com/watch?v=RNYwrxkE_a0

Ve středu 14. srpna 2013 egyptská armáda a policie v Káhiře tvrdě zasáhly proti dvěma táborům stoupenců odvolaného prezidenta Muhammada Mursího. Při zásahu zemřelo téměř 300 lidí, byl vyhlášen výjimečný stav a viceprezident Muhammad Baradej rezignoval, neboť nesouhlasil s tak násilným řešením situace. Ve stejný den byla napadena řada křesťanských kostelů, škol a obchodů. Cílem útoků byli především koptští křesťané, kteří podle odhadů tvoří 6 – 10 procent egyptského obyvatelstva. Během následujících dní lehlo popelem nebo bylo vážně poškozeno několik desítek kostelů, mezi nimi např. kostel P. Marie v Delga ze 4. nebo 5. století. Křesťanská minorita v Egyptě to nemá zrovna jednoduché, dlouhodobě se potýká s nepřízní úřadů a opakovanými útoky. Nedávné události však signalizují výraznou změnu k horšímu. Komentáře uvádějí, že se jednalo o největší útok na koptské svatyně od roku 1321.

Situace v Egyptě je složitá. Po pádu režimu prezidenta Husního Mubaraka (1981 – 2011) po vlně rozsáhlých demonstrací v lednu a únoru 2011 se postupně k moci dostalo Muslimské bratrstvo, sunnitské hnutí založené již v roce 1928 a rozšířené v celém arabském světě (v některých zemích je zakázané, jinde má prostřednictvím svých politických stran zastoupení v parlamentu). V dubnu 2011 bratrstvo založilo stranu Svoboda a spravedlnost, která získala nejvíce křesel v egyptských volbách, které se konaly na přelomu let 2011 a 2012. V červnu 2012 se stal prezidentem kandidát bratrstva Muhammad Mursí. Deklarovaná snaha, být prezidentem všech Egypťanů, se příliš nedařila. Množila se obvinění z posilování moci Muslimského bratrstva a snah o větší islamizaci Egypta. Rovněž přípravu nové egyptské ústavy poznamenaly spory. Návrh ústavy byl nakonec dílem Muslimského bratrstva, když zástupci ostatních skupin, včetně koptských křesťanů, jednání opustili, neboť na jejich připomínky nebyl brán zřetel. V prosinci 2012 byla ústava schválena referendem, v němž se pro její schválení vyjádřilo 64 % zúčastněných voličů (účast byla poměrně slabá, jen 33%). Vzrůstající nespokojenost s vládou prezidenta Mursího nakonec vedla k demonstracím a jeho sesazení armádou 3. července 2013. Proti demonstrujícím členům Muslimského bratrstva po více než měsíci armáda tvrdě zasáhla. Zpravodajství z Egypta se liší v hodnocení těchto brutálních zásahů, který jsou z naší evropské perspektivy těžko pochopitelné. Zdá se, že mnozí Egypťané tvrdé zásahy proti islamistům podporují. Nahromaděná frustrace z neuspokojivé sociální situace a zklamání z nenaplněných očekávání v souvislosti s egyptskou revolucí v roce 2011 je velká. Egypt je nyní zřejmě rozdělen na příznivce a odpůrce Muslimského bratrstva.

Útoky na křesťanské kostely, školy a obchody, jejichž počet se zvýšil již po pádu Mubaraka, jsou rovněž důsledkem frustrace. Ačkoliv se oficiální představitelé Muslimského bratrstva od těchto útoků distancovali, zdá se, že minimálně poskytli pro tyto útoky živnou půdu svými sektářskými a antikřesťanskými výroky (např. podle vyjádření Šádího Shanaáha v Respektu). Často selhává i policie, která není schopna a někdy ani ochotna křesťanské stavby chránit. Ostatně ne náhodou se největší vlna útoků proti křesťanským stavbám odehrála v regionech v den, kdy se armáda a policie soustředila na řešení situace v hlavním městě. Z dostupných zpráv se zdá, že se policii a armádě podařilo alespoň v následujících dnech zajistit křesťanům alespoň v důležitých místech ochranu. Křesťané naopak omezili své aktivity, např. slavení Nanebevzetí Panny Marie (podle juliánského kalendáře 22. srpna) proběhlo mnohem skromněji, někteří biskupové nevycházejí ze svých rezidencí, obchody jsou zavřené atd. Ačkoliv má armáda v krizových situacích v Egyptě poměrně velkou důvěru, často neumí zvládat situaci v ulicích bez zbytečného krveprolití, zvlášť tváří tvář civilním demonstrantům. Když např. v říjnu 2011 v ulicích Káhiry demonstrovaly tisíce koptských křesťanů proti nedostatečné ochraně policie proti útokům na křesťany, bylo výsledkem tvrdého zásahu armády proti demonstrantům více než 20 mrtvých a několik set zraněných.

Hněv některých islámských radikálů se zaměřuje na křesťany také proto, že představitelé koptské církve vyjádřili souhlas s odvoláním prezidenta Mursího a s postupem armády proti Muslimskému bratrstvu. Když generál Abdal Fatah Sísí v egyptské televizi oznamoval sesazení prezidenta Mursího, byl obklopen představiteli různých skupin egyptské společnosti, mezi nimiž nechyběl koptský papež Tawadros II. Komentátoři konstatovali, že přítomnost nejvyššího představitele koptských křesťanů při této politické události je něco donedávna neobvyklého, což zároveň signalizuje posílení prestiže křesťanské menšiny. Hned vedle něj seděl velký imám mešity al-Azhar a prezident univerzity Ahmed el-Tayeb, který je některými muslimy považován za nejvyšší autoritu sunnitského islámu. Ostatně i jeho reakce na útoky na křesťanské kostely jasně ukazuje, že v Egyptě nejde jednoduše o spor mezi muslimy a křesťany. V páteční sváteční promluvě přenášené egyptskou státní televizí dne 16. srpna Ahmed el-Tayeb rozhodně odsoudil útoky proti kostelům a pronásledování koptských křesťanů. Členové Muslimského bratrstva el-Tayeba kritizují a považují jej za součást režimu odvolaného prezidenta Mubaraka, který jej v roce 2010 jmenoval velkým imámem. El-Tayeb byl navíc až do roku 2010 členem Mubarakovy Národní demokratické strany, poté po silné kritice kvůli propojení politického a duchovního úřadu svůj post ve straně opustil.

Z Egypta zaznívají hlasy, že především západní média situaci zkreslují. Informace o občanské válce nebo vojenském převratu v Egyptě prý nejsou správné. Požadavek na odstoupení prezidenta Mursího prý podpořilo téměř 30 miliónů Egypťanů, armáda tedy jedná podle přání obyvatel. Rovněž není pravdou, že by útoky vůči křesťanům byly projevem muslimsko-křesťanského boje. Prý se jedná o snahu některých radikálů destabilizovat situaci v Egyptě, vtáhnou křesťany do vzájemných sporů. Radikální islamisté útočí na křesťany i na muslimy, zapalují kostely, školy, obchody i muzea bez rozdílu. Katoličtí křesťané koptského ritu, citovaní např. vatikánským radiem (RV), zdůrazňují potřebu zachování jednoty a spolupráce s muslimy. Např. mons. Youhanna Golta uvedl: „Egypt je zemí, která nesmí být rozdělena. Neexistuje ulice, budova či město, které by bylo pouze muslimské anebo pouze křesťanské. Vedle islámské univerzity Al Azhar stojí křesťanské obchody a u katedrály v Káhiře žijí muslimové. Egypt je země, která nepřijme rozdělení.“ (RV 19.8.2013). Biskup Gizy, mons. Antonious Aziz Mina: „Znepokojení je obrovské. Lid je však jednotný s výjimkou onoho Muslimského bratrstva, které mělo celý rok vládu v rukou, přičemž jeho počínání bylo horší než jeho slova... Během posledních dnů byly zapáleny desítky katolických, pravoslavných i protestantských kostelů. Přívrženci Muslimského bratrstva se domnívají, že tak zatáhnou křesťany do konfliktu s vládou a s armádou a snaží se proto rozsévat nepořádek v celé zemi. Křesťané jsou si však vědomi, že izolace těchto sil, které nemají žádnou politickou moc ani politickou zkušenost, bude něco stát.“ (RV 19.8.2013). Egyptský jezuita Samir Khalil okomentoval situaci pro italský Avvenire, mimo jiné uvedl: „není pravdou, že muslimské náboženství a demokracie jsou neslučitelné. Islám dovede být demokratický a dokázal to déle než sto let, na přelomu 19. a 20. století, právě v Egyptě. Naproti tomu Muslimské bratrstvo nereprezentuje ani náboženství Koránu a tím méně pak občanskou společnost, a to netvrdím já, ale imám mešity Al Azhar, tedy nejvyšší autorita sunnitského islámu.“ Dále mimo jiné uvedl: „Nyní je třeba připravit skutečně demokratické volby, je třeba dát čas k tomu, aby se politické strany mohly zformovat a pokusit se povzbudit demokraticky smýšlející složky Muslimského bratrstva ke spolupráci, nikoli však na rovině verbální, ale skutkové. Dlouhodobě je však třeba podporovat kulturu a vzdělání, v Egyptě je totiž dosud 40% obyvatel negramotných, což vyhovuje právě extrémistům“. (cituji podle RV 20.8.2013).

Egypt není jedinou zemí, kde se po svržení autoritativního režimu zhoršila bezpečnostní situace, dochází k radikalizaci jednotlivých skupin a kde mezi sebou soupeří různá pojetí islámu, resp. jeho politické formy. Škoda, že kromě obrázků násilností a vypálených kostelů média neprezentují i pozitivní zkušenost. Např. internetem se šíří vyobrazení, kde se muslimští muži drží za ruce a vytváří lidský řetěz kolem kostela, ve kterém probíhá liturgie. Podobně před dvěma a půl lety křesťanští muži obklopili a ochraňovali muslimy při jejich modlitbě během pouličních demonstrací. Jsou to vyobrazení možná vzácná, ale o to větší pozornost si zaslouží. Ostatně koptští křesťané opakovaně uvádí, že jim muslimové pomáhají a že se nejedná o střet mezi islámem a křesťanstvím.

Islámský radikalismus vzbuzuje oprávněné obavy. Jeho rozšíření podporuje frustrace, nevzdělanost, ale i radikalizace okolí a násilné snahy o jeho potlačení. Růst radikalismu je však možné pozorovat i v křesťanském prostředí. Podobně jako v muslimském světě zůstavají někteří k rozumným výzvám svých autorit hluší. Dne 10. července 2013 adresoval papež František osobní list všem muslimům u příležitosti konce postního měsíce ramadánu, což bylo neobvyklé, neboť dosud tento list posílala Papežská rada pro mezináboženský dialog. V něm mimo jiné uvedl: „Při vzájemné úctě v mezináboženských vztazích, a zejména ve vztazích mezi křesťany a  muslimy, jsme povoláni, abychom respektovali náboženské vyznání druhého, jeho nauku, symboly a hodnoty... Všichni víme, že vzájemná úcta je základem pro každý mezilidský vztah, zejména mezi osobami, které vyznávají nějaké náboženství. Takto může růst přátelství, které bude upřímné a dlouhodobé... Není možné žít ve skutečném svazku s Bohem, a přitom ignorovat druhé...“ (RV 2.8.2013) Pro některé samozvané vykladače církevní tradice se tento list stal záminkou k dalším útokům vůči papeži. Nejde mi ani tak o nutkavou potřebu některých frustrovaných lidí být papežštějšími než papež, nýbrž o potřebu neustále povolávat k boji vůči domnělým nepřátelům, což je mylně považováno za autentické křesťanství. Ostatně hlasy z Egypta svědčí o tom, že egyptští křesťané ocenili slova papeže Františka a sami hodlají usilovat o pokračování v pokojném soužití s muslimy v jednotném Egyptě, i když je to momentálně stojí nemalou cenu na majetku i na vlastních životech. 

Modleme se za pokoj a mír nejenom v Egyptě!

Knihy o novém papeži v češtině

Další text do Getseman vzniknul z požadavku na recenzi jedné z knih o novém papeži v češtině do sobotní přílohy Lidových novin Orientace. Napsal jsem jí více než před měsícem a samozřejmě jsem byl vázán krátkým rozsahem, který neumožňoval vyjádřit vše, co mě v kontextu četby a psaní napadlo. Když už jsem si myslel, že text v Orientaci nevyjde (nakonec vyšel až tuto sobotu, tj. 8.6.), zapracoval jsem své poznámky a postřehy do rozsáhlejšího textu, který jsem dal do Getseman.

V článku Habemus papam, habemus libros srovnávám řadu textů o předchůdci, kardinálu Ratzingerovi alias Benediktu XVI., který byl v době volby velmi známou postavou, s relativně neznámým kardinálem Bergogliem, jehož rozhovory i texty do jeho zvolení papežem existovaly vesměs pouze ve španělštině. To se taky projevilo na řadě na rychlo sepsaných životopisech.

Myslím si, že více pozornosti si zaslouží nejenom samotný papež František, ale celý kontext katolické církve v Latinské Americe, odkud nový papež přichází a jímž je nepochybně silně ovlivněn. Jen tak podle mne může tato volba přinést katolické církvi větší užitek.

Vyslanci slova Božího v Hondurasu

Tak zase jen odkáži k dvěma novým textům, které jsem napsal pro Getsemany v souvislosti s vlnou zájmu o nového papeže a latinskoamerický kontext, z něhož pochází.

V textu o Vyslancích slova Božího v Hondurasu (redakčně byl změněn můj úzus psát adjektivum Božího s velkým B na malé b) jsem chtěl na konkrétním a podle mne zajímavém případě přiblížit jednu z podob důležitého působení laiků v Latinské Americe.

Tento exkurz končím konstatováním: "Bude zajímavé sledovat, zda této konkrétní zkušenosti latinskoamerické místní církve bude věnována větší pozornost a zda může přispět k úvahám o řešení situace v evropských zemích, kde ubývá počet kněží."

Ke sporům o katedrálu

Dnešní média zveřejnila prohlášení emeritního pražské arcibiskupa Miloslava Vlka, které je svým způsobem kritikou dohody o správě katedrály, kterou v květnu 2010 uzavřel nový arcibiskup Dominik Duka s prezidentem Václavem Klausem. Po delší době se tak do médií vrací znovu kauza kolem pražské katedrály.

Nedalo mi to a rozhodl jsem se zveřejnit podklady, které jsem k tématu sepsal na přelomu listopadu a prosince 2012. V souvislosti s uzavřením dohody o tzv. majetkovém vyrovnání jsem chtěl vyslovit své nejasnosti ohledně dohody o katedrále z května 2010. Není mi totiž jasné, zda kromě utichnutí sporů skutečně došlo k nějaké změně. Už během roku 2010 přinesla média informace, že spor vlastně pokračuje, neboť pražské arcibiskupství vlastně nebylo tím, kdo se soudil o katedrálu a přilehlé budovy, tudíž ani nemohl ten spor ukončit (vedly ho obě kapituly).

Každopádně v prosinci 2012 stále ještě byla u dotčených nemovitostí poznámka, že existuje určovací žaloba. Letmým pohledem do katastru jsem zjistil, že by tam měla být i dnes. Nejsem právník, takže nevím, co to znamená. Laicky to však chápu tak, že spor ještě stále není uzavřen. Na druhou stranu tato poznámka umožňuje udělat si představu, o které nemovitosti se spor vedl, což - pokud vím - nikdo příliš nekomentoval. Pozornost se soustředila na katedrálu, která však je z pohledu ekonomického spíš břemenem. Na rozdíl od přilehlých budov.

Článek jsem jako vždy psal příliš rozvláčně, i proto jsem ho nedopsal. Takže i dnes je třeba jej brát spíš jako poznámky k tématu.

Pokud někoho zajímá jen ten výčet nemovitostí, o které se vede spor, nechť přeskočí na konec příspěvku.



 ZDE TEXT Z PROSINCE 2012:


Pan prezident Václav Klaus se v případě zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi zachoval tak, jak jsem očekával. Zákon nepodepsal ani nevetoval, čímž umožnil jeho schválení (zákon byl vyhlášen 5. prosince 2012 ve Sbírce zákonů v částce 155 pod číslem 428/2012 Sb.). Ve svém vyjádření se prezident označil za člověka, který "obecně s vydáním historického majetku církvím souhlasí a k církvím má pozitivní vztah", ale s tímto předloženým řešením se "nemůže ztotožnit". Na druhou stranu si je vědom skutečnosti, že "pro stabilitu a vůbec další pokračování této vlády je to norma klíčová", proto nechce "vrácením tohoto zákona Poslanecké sněmovně vyostřovat vztahy na politické scéně a vládu podrobovat dalším zkouškám".

Prezidentův postoj mne zajímal spíš v kontextu blízkých vztahů mezi ním a pražským arcibiskupem kardinálem Dominikem Dukou. Ty jsou samozřejmě staršího data. Vzpomínám si, jak jsem si názorové blízkosti obou všimnul např. na semináři o vztazích mezi státem a církvemi, kterou pořádalo Centrum pro ekonomiku a politiku v únoru 2004 (referoval jsem o něm v Getsemanech). V době vyhrocených vztahů mezi prezidentem Klausem a pražským arcibiskupem kardinálem Miloslavem Vlkem jsem měl pocit, jakoby Dominik Duka (tehdy biskup v Hradci Králové) naznačoval, že on by nevolil tak konfrontační styl a usiloval by o dohodu.

Zatímco vztahy mezi Václavem Klausem a pražským arcibiskupem Miloslavem Vlkem byly dlouhodobě napjaté (pohled M. Vlka na jednání mezi státem a církvemi viz Přehled o jednáních mezi státem a církvemi v letech 1990 - 2000), vztahy prezidenta s novým arcibiskupem Dominikem Dukou jsou jiné. Kromě vystoupení Václava Klause v rámci liturgické slavnosti během svatováclavské pouti v letech 2011 (a opět v roce 2012), které si vysloužilo kritiku (viz např. Tomáš Halík nebo Svatováclavská výzva katolickým biskupům; doprovodné vyjádření díků Klausovi a hlavně mlčení Duky vůči útokům na Tomáše Halíka bylo podle mne vrcholem Dukovy servility vůči "hradu" a s hradem spřízněným skupinám; myslím si, že zde hrála roli opatrnost před chystaným jmenováním Duky kardinálem, oznámeno bylo 6. ledna 2012, jmenování proběhlo 18. února 2012) se viditelným znamením změny stala dohoda o katedrále.

Nebudu se zde rozepisovat o dlouhém soudním sporu ohledně vlastnictví katedrály (a přilehlých budov) ani o jeho kořenech v 50. letech. Je možné odkázat na celou řadu textů, i když mnohdy nejsou nezaujaté.

Zájemce odkazuji na některé texty ke kauze (samozřejmě je jich mnohem víc):

Příslušné "znárodňovací" texty ohledně areálu Pražského hradu z let 1954-1956 popsal Miloslav Vlk: Pohádka o znárodněné katedrále (srpen 2003)

Katolický týdeník ke kauze katedrála např. v roce 2005 nebo v roce 2007.

Rozhovor se Zdeňkem Mahlerem z roku 2006, který z pohledu církve stál na pomylsné druhé straně sporu a sám se výrazně angažoval.

Mahler se zmiňuje o úmyslu arcibiskupa Vlka věnovat katedrálu státu. K tomuto tématu se již dříve vyjádřil arcibiskupův osobní sekretář Vladimír Málek (v roce 2003 v reakci na článek dr. Jičínského v Právu): Kdo komu dluží vysvětlení

Rekapitulující článek Karla Hvížďaly z dubna 2009.

Právníky je  možné odkázat třeba na text z roku 2008: ZEMAN, Jiří. KOMU ZVONÍ KATEDRÁLA? VLASTNICTVÍ KATEDRÁLY SV. VÍTA, VÁCLAVA A VOJTĚCHA Z ÚSTAVNĚPRÁVNÍHO POHLEDU. In Zeman, Jiří. Dny práva 2008. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2008. ISBN 978 -80 -210 -4733 -4, s. 1900 -1908. 2008, Brno.

Případně na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu:
28 Cdo 3318/2006
20 Cdo 484/2005

Změna v postoji arcibiskupství s příchodem nového arcibiskupa (Dominik Duka byl jmenován 13. února 2010, do úřadu byl uveden 10. dubna 2010) vynikne o to více, když se podíváme na odkaz jeho předchůdce Miloslava Vlka. Ten ve svém bilančním rozhovoru v lednu 2010 mimo jiné uvedl (zvýraznění v textu je ode mne):

„Z hlediska práva není sporu o tom, že katedrála nebyla „znárodněná“ a že patří církvi. Téměř dvacetiletý proces je klasickou ukázkou ubohé úrovně našeho soudnictví, ve kterém formální důvody snadno vítězí nad spravedlností. Jen podotýkám, že Hrad chce nejen katedrálu, ale zvláště domy kolem katedrály, z jejichž pronájmu má pěkný příjem. Ale jistě jde i o katedrálu samu. Chápu, že katedrála svou polohou tvoří jakési „logo“ našeho – jak mnozí říkají – nejateističtějšího státu. Její umístění uprostřed vládních budov mluví o někdejší spolupráci církve a státu, o službě církve pro stát. Konaly se tam královské korunovace, což byl církevní obřad „pomazání krále“ – služba, kterou církev poskytovala hlavě národa. Ano, jsou tam pohřbeni i králové, Karel IV. a další. Církev dávala panovníkům toto privilegium, možnost být pohřbeni v katedrále. Dnes stát žádnou službu od církve nechce, ani Te Deum po zvolení prezidenta, a tak ani katedrálu k ničemu nepotřebuje.“

O něco dále pokračoval:

„Já jsem si ovšem dobře vědom symbolického významu katedrály pro celou českou společnost, a proto jsem před zhruba deseti léty navrhoval, že jí katedrálu daruji, když stát jasně uzná, že patří církvi, aby toto mé gesto nemohlo být nějak zpochybňováno. To však tehdejší premiér Václav Klaus odmítl. Tím byla tato má nabídka zmařena … Doufám, že i můj nástupce půjde dál v tomto směru a věřím, že nakonec dosáhneme spravedlnosti. A pak může být řeč o nějaké společné správě.“

Ani ne dva měsíce po nástupu do svého úřadu uzavřel arcibiskup Dominik Duka s prezidentem Václavem Klausem dohodu.

V jedné diskusi jsem kdysi zmínil, že „je vskutku pochybné, zda to byla transakce /myšleno s katedrálou/ pro církev výhodná a prospěšná“. Já jsem kauzu kolem katedrály tolik nevnímal, ani jí nesledoval. Věděl jsem, že tyto spory zatěžovaly církev a byly zneužívány proti ní. Říkal jsme si, zda „vlastnictví katedrály“ za něco takového stojí. Ostatně v krátkém mezidobí, kdy byla její správa svěřena církvi (2006), vyvstaly oprávněné pochybnosti, zda je arcibiskupství vůbec schopné se o něco takového postarat.„Vyřešení“ tohoto sporu, se kterým přišel nový arcibiskup Dominik Duka krátce po svém nástupu, se mohlo zdát jako sejmutí břemena, které církev zatěžovalo. Jenže jaká byla /a je/ realita?


Ve věci se velmi angažoval bývalý arcibiskup Miloslav kardinál Vlk. Bohužel jako některé jiné spory i tento přerostl v osobní antipatie mezi ním a Klausem. Těžko soudit, co vše za tím bylo. Já mám jen pocit, že kardinál neměl příliš důvěru ke druhým lidem. Myslím si, že nedovedl vytvořit dostatečný okruh lidí, se kterými by efektivně spolupracoval. Zřejmě i pod vlivem svého vzdělání a inteligence, ale možná i zkušeností z dětství, se sporům věnoval hodně on sám. Zřejmě je v takové situaci těžké, zachovat si určitý nadhled, když je někdo ve sporu tak hluboce zanořen. Ale nechám psychologizování.

Ve sporu zdaleka nejde jen o katedrálu, ta je pouze jakýmsi symbolem, který vzbuzuje vášně. Respektive obratně se s tímto symbolem manipulovalo proti církvi. Kardinál si byl dobře vědom, že státu nejde ani tak o katedrálu. Např. v bilančním rozhovoru v lednu 2010 mimo jiné uvedl:"Hrad chce nejen katedrálu, ale zvláště domy kolem katedrály, z jejichž pronájmu má pěkný příjem."

Ještě k tomu „znárodnění“ katedrály a přilehlých prostor:

Pokud jsem se díval na dějiny jednotlivých budov, tak se zdá, že je stát zabral již v roce 1950 nebo 1951, takže tímto „znárodněním“ si jen zpětně „právně“ potvrdil faktický stav. V polovině 60. let došlo k jejich rekonstrukci.

Podle mne je celkem zřejmé, jakým způsobem stát získal v 50. letech katedrálu a přilehlé budovy, i když chápu, že skutečnost může komplikovat rozdíl mezi pojetím vlastnictví tehdy a teď. Že se však v 50. letech jednalo o znárodnění mi připadá celkem srozumitelné. Zajímavá je rovněž zmínka v jednom z výše uvedených rozhovorů, že třeba kauza Lidového domu (sídla ČSSD) byla zřejmě řešena jinak a ve prospěch ČSSD, ale to odbíhám od katedrály.

Nechce se mi teď zabíhat do detailů. Každopádně nový arcibiskup udělal „velkorysé“ gesto. Brzy po nástupu hodil za hlavu dlouholeté úsilí svého předchůdce a dohodl se s hradním pánem, že už nebude usilovat o katedrálu a přilehlé objekty, které stát v 50. letech „znárodnil“. Na oplátku bylo zase zveřejněno, že stát „velkoryse“ církvi poskytne dva objekty.

Už méně veřejně se později objevila zpráva, že třetí účastník sporu, resp. žaloby o určení vlastnictví, kromě Metropolitní kapituly a státu, kapitula Všech svatých odmítla tuto dohodu akceptovat a trvala na pokračování sporu, ve kterém usilovala o kapli Všech svatých (zpráva z června 2010 např. ZDE). Možná není bez zajímavosti, že děkanem kapituly tehdy byl Václav Wolf, bývalý děkan KTF. Bylo by zajímavé vědět, zda se postoj kapituly změnil poté, co byla krátce na to, v červenci 2010, doplněna o nové členy (a v říjnu 2010 Wolf kapitulu opustil). Jen připomínám, že jak Metropolitní kapitula tak Kapitula Všech svatých jsou samostatné právní subjekty.


A jaký je stav nyní? /text jsem původně psal v prosinci 2012/

Podle katastru nemovitostí si může každý zjistit, že přes velkohubá prohlášení zatím k žádné změně nedošlo. To je ale výhoda, neboť si tak snadno můžeme zjistit, kterých pozemků a nemovitostí se žaloba týkala. Tím se ostatně dostáváme k mé vyjádřené pochybnosti, za jakou cenu si pan arcibiskup získává přízeň Hradu. Nepochybuju o tom, že tato formulace bude mnohým připadat ostrá, ale já si myslím, že je na místě.

Žaloba se podle katastru nemovitostí týká parcel č. 4 a 5 (s katedrálou), dále č. 12 (s kaplí Všech svatých) a pak celé řady domů vedle katedrály ve Vikářské ulici, postupujeme od svatojiřského kláštera:

• č. 80 s č.p. 34 – tzv. nové proboštství, novogotická novostavba z let 1877-1878
• č. 83 s č.p. 35
• č. 84 s č.p. 36 – obě č.p. kanonické rezidence, novogotické novostavby z 1879-1881, v roce 1950 přebudované na závodní jídelnu zaměstnanců Pražského hradu
• č. 85 s č.p. 37 – kapitulní děkanství, pův. renesanční stavba, přestavěná 1705-1706 ve stylu vrcholného baroka, údajně již v roce 1951 převzala Kancelář prezidenta republiky, v letech 1966-1967 byl dům rekonstruován, podle děkana Mladoty, za něhož došlo k barokní přestavbě, je dnes nazýván „Mladotův dům“ – tedy jedná se o jeden ze dvou domů, které by stát „věnoval“ (není lepší uvádět „ponechal“ církvi, resp. kapitule)
• č. 87 s Prašnou věží neboli Mihulkou, která má velmi silné obvodové zdivo, údajné téměř 5 metrů, ještě začátkem 20. století ve výklencích v tomto zdivu byly pokoje pro služebnictvo katedrály
• č. 88 s č.p. 38, tzv. Malá Vikárka, pův. renesanční kanovnický dům, rekonstruován roku 1965
• č. 89 s č.p. 39, tzv. Velká Vikárka, pův. renesanční, upraven barokně kol. 1750 a také upraven v 19. stol., od roku 1845 kapitulou pronajat na hostinský provoz, známá restaurace Na Vikárce, opět rekonstruován 1965
• č. 90 s č.p. 40, tzv. Kapitulní škola a Stará Vikárka

Ze zápisu v katastru není zřejmé, že by se obdobná žaloba týkala také parcely č. 6 s č.p. 48, tedy sídlem Metropolitní kapituly a tzv. Starým proboštstvím, které je onou druhou budovou, které stát nabídl církvi. /Pražskému arcibiskupství patří podle katastru nemovitostí pouze parcelní čísla: 92, 93, 94 a 312 s č.p. 216./

Přikládám mapku (modře označeny parcely, které byly /a asi stále jsou/ předmětem určovací žaloby):

Předkládám to jako fakta k zamyšlení. Nemám zákulisní informace přímo od zdroje a ani nevím, zda bylo nějak srozumitelně objasněno pozadí celé této transakce (tedy kromě těch oficiálních vyhlášení).


Pro mne osobně je Duka zatím celkem zklamáním. Nečekal jsem od něj zázraky, ale i tak mě mírně překvapil „politický pragmatismus“ a hlavně zapojení se mezi celebrity, včetně akci typu žehnání koňským zadkům nebo kopačkám. V poslední době jsem neváhal nazvat míru vztahů s Hradem za „řiťolezectví“, které podle mne nemá zapotřebí. Nepatřím k lidem, kteří by dali na „spiklenecké teorie“, ale Dukovo jednání u mne vzbuzuje přece jen trochu podezření. Doufám, že v dohledné době se projeví jako svobodná bytost vědomá si smyslu svého úřadu, jako skutečný arcibiskup a nikoliv jako „hradní kaplan“, který s pány jede v nějakých pochybných kšeftech.

Pár odkazů:

květen 2010 o podepsání smlouvy mezi arcibiskupem a prezidentem: reportáž ČT + rozhovor s Norbertem Badalem (24.5.2010): http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1096898594-udalosti-komentare/210411000370524/obsah/115716-katedrala-napul/


Pro zajímavost opět Norbert Badal v Událostech 9.8.2012 /tentokrát ohledně sporu o připravovaném zákonu o narovnání s církevmi: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1097181328-udalosti/212411000100809/


Doplnění: Dodávám kvalitnější obrázek z článku: http://www.novinky.cz/domaci/316673-cirkev-chce-majetky-na-hrade-vlada-ji-v-tom-hodla-branit.html

Personální situaci v kurii (prefekti kongregací) na počátku pontifikátu papeže Františka

Doplňuji druhou část svého příspěvku o možnostech personálních změn v kurii, kterou jsem sepsal v dubnu 2013 pro květnové Getsemany.

Řada lidí s napětím očekává, jaké nový papež udělá změny, především jaká bude jeho personální politika. Jenže on to ani papež, který podle některých textů působí jako neomezený monarcha, to nemá tak jednoduché a struktury církve si do jisté míry žijí svým životem. Ačkoliv formálně všichni představení římských úřadů (kromě kardinála komořího) pozbývají své funkce v době neobsazeného papežského stolce, nový papež je v podstatě vždy potvrdí a personální změny připravuje pomalu. Také František potvrdil stávající složení kurie (16. března 2013) a jeho první personální rozhodnutí v kurii bylo jmenování nového sekretáře kongregace pro instituty zasvěceného života, které bylo téměř půl roku neobsazené (6. dubna 2013 se jím stal generální ministr františkánů Španěl José Roriguez Carballo, který byl zároveň jmenován titulárním arcibiskupem). Kromě státního sekretariátu je většina kuriálních úřadů obsazená, změny z důvodu dosažení „důchodového věku“ (75 let) se týkají jen několika úřadů (italský kard. Angelo Amáto z kongregace pro svatořečení, apoštolský penitenciář portugalský kard. Manuel Monteiro de Castro a předsedů dvou papežských rad, pro migranty a pro výklad legislativních textů).

S ohledem na pětileté funkční období prefektů jednotlivých kongregací se rovněž nedá uvažovat o okamžitých změnách. Rekordmanem je nepochybně polský kard. Zenon Grocholewski, který je v čele kongregace pro katolickou výchovu již od roku 1999. Pod tuto kongregaci spadá agenda seminářů, tj. příprava budoucích kněží, což je často diskutované téma, které by podle mnohých vyžadovalo reformu. Nejde jen o případy sexuálního zneužívání, ale o celkové pojetí služby. Současný papež např. mluvil o tom, že církev se nemá uzavírat sama do sebe, nýbrž má „vyjít na ulici“, i když to nese „riziko nehod“ („A pokud bych si měl vybrat mezi poraněnou církví, která se vydala na ulici, a nemocnou, odtažitou církví, rozhodně bych si vybral tu první.“). Rovněž ostře kritizoval kněze, kteří odmítají pokřtít děti svobodných matek, neboť se nenarodily ve svátostném manželství: „Jsou to pokrytci dnešní doby. Jsou to ti, kdo klerikalizují církev. Jsou to ti, kdo božímu lidu upírají spásu.“ Samozřejmě případné změny ve formaci budoucích kněží jsou během na dlouhou trať a výměna prefekta kongregace sama o sobě nic neřeší. Takže je otázkou, zda nebude Grocholewskému umožněno, aby v čele kongregace setrval do podzimu příštího roku, kdy dosáhne 75 let.

Argentinský kard. Leonardo Sandri je v čele kongregace pro východní církve od roku 2007. S ohledem na složitou situaci na Blízkém Východě se jedná o velmi důležitý post, takže se zdá, že výhodou by byla kontinuita. Nenechme se zmást stejným původem i skutečností, že jak papež František, tak o sedm let mladší kard. Sandri jsou synové italských imigrantů. Jedná se o muže se zcela rozdílnými kariérami. Zatímco současný papež dosud působil v Argentině, Sandri již čtyřicet let působí ve vatikánských službách a v letech 2000-2007 to dotáhl až na substituta Státního sekretariátu, což je post považovaný za třetí nejdůležitější ve vatikánské hierarchii (po papeži a státním sekretáři). Kromě již zmíněného kard. Angela Amáta, prefekta kongregace pro svatořečení od roku 2008, který se v červnu dožije 75 let, je dalším kandidátem na případnou změnu prefekt kongregace pro bohoslužbu (od roku 2008) španělský kard. Antonio Cañizares Llovera.

Llovera byl mimo jiné nazýván „malý Ratzinger“ s ohledem na jeho údajnou blízkost k papeži Benediktovi XVI. a jeho myšlenkám o liturgii. Zdá se však, že kard. Llovera není mužem na svém místě a někteří komentátoři tvrdí, že již papež Benedikt XVI. uvažoval o jeho výměně. Proslýchá se, že Lloverovo vystoupení na kardinálské konsistoři v listopadu 2010, kde referoval o liturgii v životě dnešní církve, vzbudilo mezi kardinály takové emoce, že musel zasáhnout tehdejší papež. Každopádně je zajímavé, že názory papeže Benedikta XVI. na liturgii (především v souvislosti s kontroverzemi kolem motu proprio Summorum Pontificum ze 7. července 2007 umožňující širší uplatnění slavení liturgie podle misálu z roku 1962, tj. tzv. mimořádné formy) od tohoto roku častěji tlumočil švýcarský kard. Kurt Koch, předseda Papežské rady pro jednotu křesťanů (od 2010). Odlišný přístup nového papeže k liturgii je dosud jednou z nejviditelnějších skutečností jeho pontifikátu, přestože již legendární slova o „konci karnevalu“ nepronesl. Papež František se postupně setkává s představiteli jednotlivých kongregací. Za pozornost stojí skutečnost, že 4. dubna 2013, tj. dva dni před audiencí kard. Llovery (6. dubna), přijal papež italského titulárního arcibiskupa Piera Mariniho, dlouholetého papežského ceremoniáře (v letech 1987-2007) a jednoho z architektů pokoncilní reformy liturgie. Mimochodem v roce 2007 vydal zajímavou knihu A Challenging Reform: Realizing the Vision of the Liturgical Renewal, ve které popisuje mnohé překážky, které liturgické reformě v 70. letech kladly konzervativní členové kurie. Co bylo předmětem rozhovoru, se samozřejmě neví. Piero Marini byl ceremoniářem do října 2010, kdy papež Benedikt XVI. jmenoval nového ceremoniáře se stejným příjmením, Guida Mariniho, což nepochybně vyjadřovalo i změnu v přístupu k liturgickému slavení papeže. Od té doby Piero Marini předsedá Papežskému výboru pro mezinárodní eucharistické kongresy. Vzhledem k tomu, že příští eucharistický kongres se má konat až v roce 2016 na Filipínách (vloni se konal v irském Dublinu), dá se předpokládat, že tématem byla zřejmě i liturgie. Brzo po nástupu Františka se spekulovalo právě o brzké výměně na postu ceremoniáře. I když to není vyloučené, tak podobně jako v případě jiných veřejných úřadů je role „šéfa protokolu“ pro nového představitele nepostradatelná. Pokud nový papež skutečně uvažuje o decentralizaci a uplatnění subsidiarity (tj. co může rozhodnout nižší autorita, nemá rozhodovat vyšší, a tedy vzdálenější autorita), tak oblast liturgického zákonodárství bude stát na jednom z předních míst. Koncilem požadované přenesení autority na příslušné biskupské konference nahradila za pontifikátu Jana Pavla II. stále rostoucí centralizace. Příkladem z poslední doby jsou především vatikánské zásahy do již hotových nových překladů anglických liturgických textů, jež vstoupily v platnost v adventu roku 2011. Polemika kolem výsledku, ale především kvůli způsobu přípravy, neustala dodnes.

To jsou jen některé z úvah nad případnými personálními změnami na významných postech v kurii. Samozřejmě nelze zcela vyloučit nějaké mimořádné změny, ale ani v tom případě dosavadní praxe nezná příliš radikální postupy. Například prosincová změna na postu šéfa prefektury Papežského domu, kdy papežův osobní sekretář Georg Gänswein nahradil američana Jamese Michaela Harveye byla zřejmým důsledek aféry s únikem informací. Přesto byl dva týdny před touto výměnou Harvey jmenován kardinálem (24. listopadu 2012), jak bývalo zvykem u jeho předchůdců, kteří svůj úřad opouštěli většinou až po dovršení "důchodového věku" (75 let).

Nejvíce očekávaná změna je na postu Státního sekretáře, kde italský kard. Tarcisio Bertone již tři a půl roku „přesluhuje“ (v prosinci mu bude 79 let). Kromě toho byl v posledních letech velmi často terčem kritiky, takže se jej papež Benedikt XVI. musel opakovaně zastat veřejným prohlášením, což bylo neobvyklé. Státní sekretář je považován za muže číslo dvě ve Vatikánu a bývá zvykem, že se nějaký čas po volbě nového papeže mění (Jan Pavel II. výměnu provedl zhruba půl roku po svém zvolení, Benedikt XVI. až více než po roce, v září 2006 právě jmenováním Bertoneho).

Poradní sbor kardinálů

Do květnových Getseman jsem napsal komentář, kde se zamýšlím nad případnými změnami v čele některých vatikánských úřadů a uvádím stručnou charakteristiku osmi kardinálů, kteří byli 13. dubna 2013 zveřejněni jako členové poradní skupiny kardinálů. Část textu s charakteristikami této osmičky sem vkládám. Zbytek bude jistě brzy k dispozici na stránkách Getseman - ZDE.

Včera k tématu vyšel na Christnetu i český překlad jako vždy výstižného komentáře vatikánologa Johna Allena.

Přesně měsíc po volbě nového papeže, 13. dubna 2013, bylo zveřejněno prohlášení vatikánského Státního sekretariátu o ustavení poradní skupiny kardinálů. Jedná se o poradní orgán bez rozhodovací pravomoci, složený z osmi nekuriálních kardinálů (ani italský kard. Giuseppe Bertello, stojící v čele governátu městského státu Vatikán, není součástí kurie). Jeho úkolem má být rada papeži při řízení univerzální církve a promýšlení plánu na revizi apoštolské konstituce Pastor Bonus o římské kurii (z 28. června 1988).

...

Nejvíce očekávaná změna je na postu Státního sekretáře, kde italský kard. Tarcisio Bertone již tři a půl roku „přesluhuje“ (v prosinci mu bude 79 let). Kromě toho byl v posledních letech velmi často terčem kritiky, takže se jej papež Benedikt XVI. musel opakovaně zastat veřejným prohlášením, což bylo neobvyklé. Státní sekretář je považován za muže číslo dvě ve Vatikánu a bývá zvykem, že se nějaký čas po volbě nového papeže mění (Jan Pavel II. výměnu provedl zhruba půl roku po svém zvolení, Benedikt XVI. až více než po roce, v září 2006 právě jmenováním Bertoneho).

Zdá se, že částečnou odpovědí na očekávání jména nového muže číslo 2 ve Vatikánu je právě zřízení kardinálské komise. Papež František vyslal jasný signál, že mu nejde jen o jména. Nejde jen o změnu stylu vykonávání papežské služby, ale jde o změnu struktury, po které poslední dobou volá tolik hlasů, nejen mezi kardinály. Zároveň se nehodlá spolehnout jen na římskou kurii, která se zvlášť v průběhu 20. století rozrostla v natolik samostatný a těžko zvládnutelný orgán, že se zvlášť v závěru pontifikátů již starých a nemocných papežů mohlo zdát, že ne papež řídí kurii, nýbrž ona jeho.

Stručná charakteristika členů poradní skupiny kardinálů může ukázat, že se papež František snažil o rovnoměrné zastoupení jednotlivých kontinentů, přičemž někteří členové mají zkušenosti s předsednictvím národních či regionálních biskupských organizací.

Italský kard. Giuseppe Bertello (nar. 1942, kardinálem od 2012) působil celý život v diplomatických službách Vatikánu, naposledy ve funkci nuncia v Itálii (2007-2011). Od října 2011 stojí v čele zákonodárného i správního orgánu, který jménem papeže spravuje městský stát Vatikán (je zároveň předsedou papežské komise i governátu městského státu Vatikán).

Chilský kard. Francisco Javier Errázuriz Ossa (nar. 1933, kard. 2001), bývalý generální představený Schönstattských otců (v letech 1974-1990, jedná se o společenství kněží zal. 1965 Josefem Kentenichem /+1968/, které je jedním ze šesti institutů Schönstattského hnutí), sekretář kongregace pro instituty zasvěceného života (1990-1996), emeritní arcibiskup Santiaga (1998-2010), předseda biskupské konference v Chile (1998-2004) a předseda Rady latinskoamerických biskupských konferencí (CELAM), v níž je zastoupeno 23 biskupských konferencí Jižní Ameriky a Karibiku (2003-2007), tj. nepochybně zastřešuje nejvíce katolických křesťanů. Mimochodem CELAM, první kontinentální orgán biskupů schválený v roce 1955 papežem Piem XII., byl při úvahách o kolegialitě pro mnohé inspirací a vzorem.

Indický kard. Oswald Gracias (nar. 1944, kard. 2007) arcibiskup Bombaje (od 2006), předseda indické biskupské konference (od 2010), čtvrté nejpočetnější na světě (po Brazílii, Itálii a USA), předseda asijské federace biskupů (od 2011).

Nejmladší člen skupiny a čtvrtý nejmladší kardinál ze současného kolegia 205 kardinálů je německý kard. Reinhard Marx (nar. 1953, kard. 2010), arcibiskup Mnichova –Freisingu (od 2007) a od roku 2012 předseda komise biskupů Evropské unie (tzv. COMECE, založena 1980, delegátem ČBK v této komisi je od roku 2012 litoměřický biskup Jan Baxant; nepleťme si tuto komisi s kontinentální biskupskou organizací v Evropě, kterou je Rada evropských biskupských konferencí, zal. 1971, v jejím čele je od roku 2006 maďarský kard. Péter Erdő).

Konžský kard. Laurent Monsengwo Pasinya (nar. 1939, kard. 2010) arcibiskup Kinshasy (od 2007), bývalý předseda konžské biskupské konference (1984-1992, 2004-2008) a předseda regionální organizace biskupů Afriky a Madagaskaru (1997-2003) se v 90. letech se svolením Vatikánu aktivně účastnil politického života poté, co nemocný diktátor Mobutu Sese Seko (+1997) umožnil vstup opozice do vlády. Jednalo se o velmi složité období, neboť na jaře 1994 se v sousední Rwandě odehrála genocida Tutsiů a umírněných Hutuů (dodnes se diskutuje o ostudné podpoře vraždících Tutsiů ze strany některých představitelů místních církví), občanská válka se časem přelila i do Zairu (Mobutu byl nakonec svržen v roce 1997 a Zair byl opět přejmenován na Demokratickou republiku Kongo).

Americký kard. Seán Patrick O’Malley (nar. 1944, kard. 2006), člen řádu kapucínů, se v roce 2003 stal arcibiskupem Bostonu poté, co jeho předchůdce (kard. Bernard Francis Law) musel odstoupit pod tíhou skandálních odhalení o sexuálním zneužívání mladistvých kněžími. Aféra vypukla v lednu 2002, kdy reportéři z listu Boston Globe začali vydávat sérii článků, čerpající ze soudem odtajněných dokumentů (v češtině vyšlo knižně v roce 2004 s názvem „Zrada, aneb krize v katolické církvi“). Kardinál O’Malley musel vynaložit úsilí nejenom na obnovu důvěryhodnosti církve, ale také prodejem rezidence a zrušením farností (údajně 63 z 357) získat finanční prostředky na zaplacení odškodnění obětem. Podle komentářů si kard. O’Malley počíná velmi dobře. Podle vatikánologa Johna Allena je kard. O’Malley blízkým přítelem nového papeže a charakteristiky typu prostý, skromný a blízký lidem jsou spojovány s oběma.

Australský kard. George Pell (nar. 1941, kard. 2003), arcibiskup Sydney (od 2001, předtím Melbourne 1996-2001), předseda komise „Vox Clara“ (od 2002), spolupracující s kongregací pro bohoslužbu při novém (a kontroverzním) překladu liturgických textů do angličtiny. Komentátoři jej považují za nejkonzervativnějšího člena skupiny. Zároveň reprezentuje Océanii jako jediný aktivní kardinál-volič (ostatním třem kardinálům je již přes 80 let).

Koordinátorem skupiny má být honduraský kard. Oscar Andrés Rodríguez Maradiaga (nar. 1942, kard. 2001), bývalý generální sekretář (1987-1991) a předseda CELAM (1995-1999), nyní arcibiskup Tegucigalpy (od 1993) a předseda honduraské biskupské konference (od 1996).

Italský mons. Marcello Semeraro (nar. 1947), biskup italské diecéze Albano (od 2004) by měl působit ve funkci sekretáře. Na řádném zasedání biskupské synody v roce 2001 byl Semeraro údajně asistentem současného papeže.

První setkání komise je plánováno až na začátek října, očekává se však, že se na dotyčné bude obracet papež František průběžně již nyní. Stejně tak se předpokládá, že se papež neomezí jen na tuto osmičku. Ostatně při pokusech proniknout do způsobu rozhodování papeže před jeho zvolením, se komentáře shodují na dvou věcech. Jednak je současný papež zvyklý vyslechnout si názory z mnoha stran dříve, než sám rozhodne. Zároveň se snažil vést svou agendu natolik, že prý nejčastěji býval sám sobě „pravou rukou“. Čas ukáže, zda úvahy a případné snahy o strukturální reformy v církvi budou znamenat nějaké výraznější změny. Při těchto úvahách o případných personálních nebo strukturálních změnách považuji za velmi důležitá slova, která nový papež pronesl krátce po svém zvolení na setkání s novináři (16.3.2013): „Nikoli Petrův nástupce, ale Kristus je středem.“

Tři různé volby představitelů církví

Další text, který jsem před měsícem napsal pro Getsemany. 


V nedávné době došlo ke změně v čele hned tří křesťanských církevních společenství, v katolické církvi, v anglikánském společenství a v koptské pravoslavné církvi. Česká média věnovala velkou pozornost jen volbě nového papeže katolické církve, zatímco dvě zbylé volby zůstaly v pozadí. Je to pochopitelné, neboť anglikánů ani koptských pravoslavných křesťanů u nás příliš mnoho není. Přesto si myslím, že stojí za pozornost se trochu podívat na průběh všech tří voleb. Při srovnání je na první pohled zřejmý například rozdíl v délce procesu výběru a množství lidí, kteří jsou do něj zapojeni. Zatímco výběr koptského papeže a canterburského arcibiskupa trvá několik měsíců, volba katolického papeže je ve srovnání s tím velmi rychlou záležitostí. Jeden ze 115 volitelů, kardinál Dominik Duka, například přiznal, že v době příjezdu do Vatikánu, tj. necelých 14 dní před volbou, ani jméno kardinála Bergoglia neznal. Naopak zaujme kombinace rozsáhlého výběru v koptské pravoslavné církvi a losu ze tří kandidátů, což se nejvíce blíží biblickému vzoru, který byl použit při doplnění kruhu dvanácti apoštolů (podle Sk 1, 21-26 vybrali dva kandidáty, Josefa a Matěje, z nichž los padl na Matěje). Ačkoliv to není předmětem tohoto textu, tak bychom neměli zapomenout, že pravomoci katolického papeže jsou ve srovnání s oběma dalšími představiteli křesťanských církví nepoměrně větší a v podstatě neexistují instance, které by se na jeho rozhodnutích výrazně spolupodílely – ve srovnání s generálním synodem anglikánské církve v Anglii a svatým synodem koptské pravoslavné církve.

Volba římského biskupa, papeže katolické církve

Ve Vatikánu byl v březnu 2013 zvolen a uveden do úřadu nový papež katolické církve, 76letý argentinský kardinál Jorge Mario Bergoglio, který přijal jméno František. Podle statistik stojí v čele zhruba 1,2 miliardy katolíků po celém světě. Podle oficiálního seznamu se jedná o 266. papeže. Ve skutečnosti je to 264. jméno, neboť papež Benedikt IX. je v seznamu započítán hned třikrát (1032–1044, 1045, 1047–1048). Oficiální seznam se v minulosti často měnil podle historicky zjištěných skutečností. Z historického pohledu je pochybné považovat sv. Petra za prvního papeže. Stejně tak je velmi pravděpodobné, že v nejstarší době byla římská církevní obec vedena sborem presbyterů. Dnešní pojetí papežství je výsledkem dlouhého historického vývoje.

Současný způsob volby omezuje jakékoliv vnější vlivy na kardinály na minimum a ze stejného důvodu jsou účastníci volby zavázáni k přísnému mlčení o průběhu volby. Toto opatření je reakcí na snahu jednotlivých států přes své zástupce v kardinálském kolegiu ovlivnit volbu budoucího papeže. Zásahy světské moci do voleb papežů mají velmi dlouhou tradici a v některých případech je třeba uznat jejich prospěšnost (např. zásahy císaře Jindřicha III. v polovině 11. století umožnily prosazení papežů usilujících o reformu a odstranění obchodování s církevními úřady, což zahájilo období později nazývané gregoriánská reforma; diplomatické úsilí císaře Zikmunda vedlo počátkem 15. století ke svolání kostnického koncilu a odstranění trojpapežství). Počátek nové etapy zásahů světské moci do papežské volby je možné sledovat od počátku 16. století, kdy se do popředí zájmů evropských mocností dostává soupeření o ovládnutí rozdrobené Itálie. Mít na své straně papeže bylo v tomto soupeření nespornou výhodou. Rovněž náboženské rozdělení Evropy v 16. a 17. století vedlo k vzestupu politické role papeže. Rozmanité politické vlivy na konkláve vedly k formulování tzv. práva exkluzivity, které dávalo panovníkům katolických monarchií možnost vyjádřit prostřednictvím některého z kardinálů své veto proti volbě kohokoli papežem (tato pravomoc náležela králům Španělska, Francie a císaři Svaté říše římské národa německého; po jejím zrušení začátkem 19. století privilegium přešlo na rakouského císaře). Dva dlouhé pontifikáty 19. století (Pius IX. 1846–1878 a Lev XIII. 1878–1903) vedly k posílení papežské autority a výraznému vzrůstu centralismu. Vnější zásahy do průběhu papežské volby byly považovány stále více za cosi nepatřičného. Poslední pokus použít práva exkluzivity se uskutečnil v roce 1903, kdy v průběhu konkláve vystoupil krakovský biskup kardinál Jan Puzyna a přečetl veto Františka Josefa I. proti volbě favorizovaného kardinála Mariana Rampolly. Toto vystoupení se setkalo s nesouhlasem, ale nakonec se kardinálové shodli na volbě Giuseppa Sarta, který přijal jméno Pius X. a v politických záležitostech se neangažoval tolik jako jeho předchůdci. Dne 20. ledna 1904 byla vydána konstituce Commissum nobis, která jakékoliv panovnické veto zakazovala.

Tento exkurz o zápasu ohledně vlivů na volbu papeže považuji za důležitý, neboť vysvětluje přísné utajení, které papežskou volbu provází. Špatná zkušenost s politickým zneužitím papežské volby je zřejmě důvodem, proč je tato volba ve srovnání s níže uvedenými volbami velmi krátká a rozhodování o ní je omezeno na úzký okruh osob.

V současné době volí římského papeže kardinálové, kteří v době uprázdnění stolce nedosáhli 80 let. V případě odstoupení Benedikta XVI. byl rozhodným dnem 28. únor 2013. Letošního konkláve ve dnech 12.–13. března se proto zúčastnil kardinál Walter Kasper, ačkoliv hranici 80 let překročil už před začátkem konkláve, konkrétně 5. března. Věkovou hranici zavedl papež Pavel VI. v roce 1970 (na základě rozhodnutí II. vatikánského koncilu stanovil rovněž hranici 75 let, kdy by měli diecézní biskupové předložit papeži svojí rezignaci, na papeže se tato hranice nevztahuje). Kardinály svobodně jmenuje papež z mužů s kněžským svěcením (od povinnosti přijmout po jmenování biskupské svěcení, zavedené papežem Janem XXIII. v roce 1962, může být kardinál dispenzován, knězem zůstal např. Tomáš Špidlík). Počet kardinálů byl v 16. století stanoven na 70 (s odvoláním na sedmdesát izraelských starších, které shromáždil Mojžíš kolem stanu setkávání, na nich spočinul duch Hospodinův a prorokovali, viz Num 11,24–25), ale ve 20. století se jejich počet výrazně rozrostl (limit 70 poprvé překročil Jan XXIII. v roce 1958). V současnosti platí omezení, že počet kardinálů volitelů (tj. do 80 let) by neměl přesáhnout 120 (toto pravidlo překročil Benedikt XVI., když po jmenování 22 nových kardinálů v únoru 2012 byl dočasně počet volitelů 125). V době letošního konkláve bylo 207 kardinálů, 117 volitelů a 90 nevoličů. Dva kardinálové volitelé se z konkláve omluvili, takže se ho zúčastnilo 115 kardinálů. Papeže volí kardinálové zpravidla ze svého středu (naposledy tak neučinili v roce 1378 při volbě Urbana VI., brzy však tuto volbu část kardinálů prohlásila za neplatnou a zvolila „protipapeže“, čímž nastalo dlouhé období dvojpapežství a poté dokonce trojpapežství) a ke zvolení je třeba dvoutřetinová většina hlasů (v případě letošního konkláve 77 hlasů). Letošní konkláve bylo krátké, nový papež byl zvolen již druhý den celkově v 5. kole hlasování. Podle neověřených informací získal více než 90 hlasů.

Slavnostní uvedení do úřadu se konalo 19. března 2013 na svatopetrském náměstí. Avizované zjednodušení obřadu znamenalo, že oproti tříhodinové slavnosti při nástupu Benedikta XVI. v roce 2005 trvala inaugurace papeže Františka jen dvě hodiny. Pallium předal papeži protojáhen, tj. služebně nejstarší kardinál-jáhen, Jean-Louis Tauran. Rybářský prsten přijal od děkana kardinálského kolegia Angela Sodana. Dnes už papež není korunován trojitou korunou, tzv. tiárou, jejíž původ sahá do vrcholného středověku (13.–14. století) a symbolizovala nejvyšší duchovní i světskou moc papeže (naposledy byl tiárou korunován papež Pavel VI. v roce 1963).

Volba canterburského arcibiskupa

V roce 2013 se ujal svého úřadu nový arcibiskup v Canterbury, 57letý Justin Welby, který stojí v čele anglikánské církve v Anglii (Church of England) a anglikánského společenství (Anglican Communion), jež sdružuje anglikánské církve po celém světě (jedná se zhruba o 85 miliónů anglikánů ve 38 provinciích). Formální hlavou anglické církve a anglikánského společenství je britský panovník, tj. královna Alžběta, která však do dění v církvi nezasahuje. Justin Welby je 105. arcibiskupem z Canterbury, počítáno od zakladatele biskupství sv. Augustina, který byl prvním biskupem v letech 597–604 (neplést se známějším severoafrickým Augustinem, který byl biskupem ve městě Hippo o 200 let dříve). Postavení arcibiskupa z Canterbury v čele anglikánského společenství je pouze čestné (je první mezi rovnými, tj. primus inter pares), tedy nezasahuje do dění v jednotlivých provinciích a místních církvích. Arcibiskup z Canterbury je považován za jeden ze čtyř nástrojů jednoty anglikánského společenství (spolu s Lambethskou konferencí, která se schází od roku 1867 zhruba jednou za 10 let; Primates' Meetings, tj. setkáním arcibiskupů a biskupů stojících v čele jednotlivých provincií, které se schází od roku 1978; a Anglican Consultative Council, na kterém se od roku 1971 každé tři roky schází zástupci biskupů, kněží a laiků ze všech anglikánských provincií).

Výběr nového canterburského arcibiskupa je v současnosti svěřen královské nominační komisi (Crown Nominations Commission nebo Crown Appointments Commission) složené z 16 členů. Předsedou komise je laik, jmenovaný britským premiérem. Dalšími členy jsou dva biskupové, jeden zvolený biskupskou komorou (House of Bishops) generálního synodu, druhým je arcibiskup z Yorku (může být nahrazen dalším zvoleným zástupcem z řad biskupů). Šest členů je voleno generálním synodem (tři z komory kněží /House of Clergy/, tři z komory laiků /House of Laity/ generálního synodu). Dalších šest členů tvoří zástupci arcibiskupství z Canterbury, které jmenuje komise pověřená řízením neobsazeného stolce (Vacancy in See Committee). Tato komise má při svém výběru brát ohled na vyváženost zástupců podle různých skupin (tj. kněží/laici, muži/ženy, města/venkov, etnické minority atd.). Posledním členem s hlasovacím právem je zástupce zvolený stálou komisí anglikánského společenství (Standing Committee of the Anglican Communion). Tři sekretáři volební právo nemají. Jen pro zajímavost dodávám, že obdobné komisi je svěřen výběr ostatních biskupů anglikánské církve v Anglii. Kromě případů volby arcibiskupů v Canterbury a Yorku má však o dva členy méně (schází premiérem jmenovaný laik a zástupce anglikánského společenství) a předsedá jí arcibiskup příslušné provincie, tj. arcibiskup z Canterbury nebo Yorku (druhý je místopředsedou).
Nominační komise koná rozsáhlé šetření a konzultace, jak uvnitř Church of England, tak se zástupci anglikánského společenství. Z případných kandidátů se dalším jednáním zúží nominace zhruba na pět či šest jmen, o kterých poté komise jednotlivě hlasuje v tajném hlasování. Pro nominaci se vyžaduje dvoutřetinová většina. Nominováni jsou dva kandidáti s nejvyšším počtem získaných hlasů (při rovnosti hlasů se znovu tajně hlasuje jen o těchto dvou kandidátech, aby mohla být vyjádřena preference). Dvě jména kandidátů ve stanoveném pořadí jsou předložena premiérovi, který přijme prvního nominovaného (naposledy došlo k odmítnutí prvního kandidáta údajně při jmenování biskupa v Birminghamu za premiérky Margaret Thatcherové v 80. letech) a při setkání ověří, zda dotyčný jmenování přijme. Poté, co jmenování kandidáta schválí královna, světská hlava anglikánské církve, premiér oznámí jméno označeného arcibiskupa (do té doby je proces výběru tajný). Ten je poté formálně zvolen kolegiem kanovníků při arcibiskupské katedrále a následně je volba potvrzena biskupy seniory provincie a arcibiskupem druhé provincie (tj. v případě volby arcibiskupa z Canterbury arcibiskupem z Yorku). Tento postup vyjadřuje dva podstatné prvky pro volbu biskupa, tedy jak zvolení kanovníky dané diecéze, tak přijetí celou církví. Nakonec následuje slavnostní inaugurace, při které je arcibiskup z Canterbury uveden do úřadu arcijáhnem canterburské katedrály. Jelikož v tomto úřadě je momentálně žena, uvedla nového arcibiskupa právě ona.

Změna v čele anglikánské církve trvala v podstatě rok. Předchozí canterburský arcibiskup Rowan Williams (nar. 1950) oznámil svojí překvapivou rezignaci 16. března 2012, tj. že na konci prosince 2012 se vzdá svého úřadu. Od té doby se rozběhl nominační proces. Dne 9. listopadu 2012 oznámil premiér jméno nového arcibiskupa. Formálně byl zvolen kapitulou 10. ledna 2013 při slavnosti v canterburské katedrále. Úřadu se jako zvolený arcibiskup ujal 4. února 2013, kdy byla jeho volba potvrzena při slavnostní bohoslužbě v katedrále sv. Pavla, které předsedal arcibiskup z New Yorku a asistovali mu britští biskupové z Londýna, Winchesteru, Salisbury, Worcesteru, Rochesteru, Lincolnu, Leicesteru a Norwiche. Slavnostní uvedení do úřadu se konalo v canterburské katedrále 21. března 2013.

Volba koptského papeže, alexandrijského patriarchy

Koncem roku 2012 byl zvolen nový papež koptské pravoslavné církve v Alexandrii, 60letý Tawadros II. /též Theodoros II./, který je považován za 118. koptského papeže (tj. 117. nástupce sv. Marka) a stojí v čele zhruba 18 miliónu koptských křesťanů po celém světě (odhady počtu se značně liší), z nichž většina žije v Egyptě. Za zmínku stojí skutečnost, že titul „papež“, jenž se od počátku 3. století objevuje v titulatuře biskupů obecně, je pro alexandrijského biskupa doložen dříve než u římského (alexandrijský Herakles /232–248/, u římského biskupa nejstarší doklad až v době Marcellina /296–304/, obecně až od 5. století).

Situaci komplikuje skutečnost, že existuje hned několik alexandrijských patriarchů. Kromě papeže koptské církve (patří do rodiny tzv. starobylých východních církví, někdy ne zcela přesně označovaných za církve předchalcedonské) sídlí v Alexandrii také pravoslavný alexandrijský patriarcha, od roku 2004 jím je Theodor II. (k rozdělení došlo v polovině 5. století po chalcedonském koncilu). Titul alexandrijského patriarchy má rovněž nejvyšší představitel koptské katolické církve, tj. východní katolické církve v plném společenství s římským papežem (apoštolský vikariát byl v Alexandrii zřízen v roce 1741, patriarchát papežem Lvem XIII. v roce 1895). Sídlo tohoto patriarchy je v Káhiře a od 15. ledna 2013 je jím Ibrahim Isaac Sidrak. Za zmínku stojí skutečnost, že jeho předchůdce Antonios Naguib byl v listopadu 2010 jmenován papežem Benediktem XVI. kardinálem a v březnu 2013 se účastnil konkláve. Na rozdíl od červenobíle oděných kardinálů byl oblečen v černém, čímž budil poměrně velkou pozornost. Titul alexandrijského patriarchy je také součástí titulatury představitele další východní katolické církve: melchitské řeckokatolické církve. V jejím čele stojí antiochijský patriarcha se sídlem v Damašku, titulární patriarcha jeruzalémský a alexandrijský. Od roku 2000 je jím Gregorios III. Laham. Pro zajímavost uvádím, že jeho předchůdce Maximos IV. Saight (patriarchou byl v letech 1948–1967) patřil k výrazným postavám II. vatikánského koncilu a jeho proslovy (jako jediný odmítl mluvit latinsky a své příspěvky přednášel ve francouzštině) vždy vzbudily pozornost. V katolické církvi existoval od 13. století ještě latinský patriarchát v Alexandrii (titulární patriarcha sídlil v římské bazilice sv. Pavla za hradbami), který byl v polovině 60. let 20. století zrušen, podobně jako latinské patriarcháty v Antiochii a Konstantinopoli. Dnes zůstaly latinské patriarcháty (tj. patriarcháty latinského obřadu) pouze v Jeruzalémě (od 451, ve středověku titulární, obnoven 1847), v Benátkách (1451) a v Lisabonu (1716).

Postup při volbě koptského papeže se v současnostmi řídí pravidly z roku 1957. Když 17. března 2012 po dlouhém 41letém pontifikátu (1971–2012) zemřel papež Shenouda III., informoval dočasný správce patriarchátu, metropolita Pachomius, že pravidla pro výběr nového patriarchy by bylo dobré změnit ve prospěch ještě většího zapojení koptských křesťanů do procesu výběru nového papeže. Do tohoto procesu, který trvá několik měsíců, jsou kromě biskupů zapojeni politici, vlastníci médií a další osobnosti koptské církve. Nakonec synod koptské církve rozhodl, aby se postupovalo podle stávajících pravidel z roku 1957. Potenciální kandidáti musí nejprve získat podporu alespoň 6 biskupů nebo 12 členů 24členné rady laiků (anglicky se tato rada uvádí jako General Congregation Council nebo též Coptic Orthodox Lay Council a byla založena v roce 1874; na přelomu 19. a 20. století došlo k několika sporům mezi touto radou laiků a koptským papežem). Kandidáty posuzuje papežská nominační komise synodu (anglicky citovaná jako Papal Nominations Committee of the Holy Synod of the Coptic Orthodox Church), složená z devíti biskupů a devíti laiků. V případě poslední volby bylo v polovině září 2012 zveřejněno 17 jmen kandidátů. Nominační komise během měsíce redukovala tento počet na pět jmen, která byla v polovině října 2012 opět zveřejněna. Dne 29. října 2012 se konalo volební shromáždění (Electoral College) za účasti zhruba 2400 volitelů (každá diecéze byla zastoupena 12 voliteli, volby se účastnili i zástupci sesterských východních církví atd.), které prostřednictvím tajné volby z pěti kandidátů vybralo tři jména s největším ziskem hlasů. Volba byla završena o týden později (4. listopadu 2012) při slavnostní liturgii v katedrále sv. Marka v Káhiře. Z 12 malých chlapců byl vylosován jeden, který poté se zavázanýma očima vylosoval jedno jméno z kalichu, kam byly předtím vloženy papírky se jmény tří kandidátů (viz záběry z emocemi nabitého losování). Obě volby, tj. 29. října a 4. listopadu, předcházel přísný třídenní celocírkevní půst. Nově zvolený koptský papež Tawadros II. právě v den své volby oslavil 60. narozeniny. Svého úřadu se slavnostně ujal dne 18. listopadu 2012 při liturgii v katedrále sv. Marka v Káhiře. Záznam z této slavnosti trvá sedm hodin.

Nad volbou nového papeže

Byl jsem požádán o komentář k volbě nového papeže do časopisu Getsemany. Jelikož jsem v textu použil mnohé myšlenky zveřejněné zde již ve starších příspěvcích, nevkládám sem celý text. Vkládám pouze první odstavec a dál odkáži na volně přístupný text v Getsemanech.


Často jsou opakována slova papeže Pavla VI. z projevu před Sekretariátem pro jednotu křesťanů (předchůdce dnešní Papežské rady pro jednotu křesťanů) v roce 1967, že „úřad papeže je největší překážkou na cestě k jednotě církve“ a papeže Jana Pavla II. z rozhovoru v sídle Světové rady církví v Ženevě z roku 1984, že „přesvědčení katolické církve, že v úřadu římského biskupa si zachovala, při věrnosti apoštolské tradici a mře otců, viditelné znamení a záruku jednoty, působí obtíže většině ostatních křesťanů, jejichž paměť je poznamenána jistými bolestnými vzpomínkami“ (citované v jeho encyklice o ekumenismu Ut unum sint z roku 1995, čl. 88). Zatímco řada nekatolických křesťanů poctivě studuje základy a historii papežské služby a někteří uvažují o možnosti, že by se po nutných reformách mohla stát základem pro službu mluvčího všech křesťanů (viz např. Frieling, R.: Společenství s papežem, ne pod papežem. Teologická reflexe 1998, s. 20-31), u řady katolických křesťanů panují o papežství leckdy dost naivní představy. Ukázala to i nedávná papežománie, která vypukla v souvislosti s překvapivým odstoupením papeže Benedikta XVI. (s datem 10. února 2012 bylo rozhodnutí zveřejněno o den později a oznamovalo odstoupení ke dni 28. února) a neméně překvapivou volbou nového papeže Františka (dne 13. března 2013). K tématu papežské služby a žádoucích změn při jejím výkonu bylo napsáno mnoho textů, jejich počet narostl poté, co papež Jan Pavel II. výslovně vyzval k těmto úvahám (viz Ut unum sint, čl. 95-96). V nedávné době vyšly na toto téma v Getsemanech dva stručné a přehledné texty katolického teologa Otto Hermana Pesche (Pesch, O.H.: Papežství – překážka ekumenického rozhovoru?Getsemany, leden 2012 ; Pesch, O.H.: Námitka: Ježíš nezaložil papežství! Getsemany,únor 2013).

Výměna na papežském stolci mimo jiné ukázala, že více než mnohá teologická pojednání mají větší dopad konkrétní skutky...

Pokračování textu viz Getsemany, duben 2013

Legenda o vzpurných německých kardinálech a biskupech

V dnešní době netrpíme nedostatkem informací, ale jsme spíš zavaleni jejich množstvím. Zároveň schopnost rozlišit kvalitní a pravdivé informace od těch nepravdivých, falešných, všelijak překroucených je u mnoha lidí velmi malá, což otevírá prostor pro šíření nejrůznějších fám. Anonymní a mnoha lidem přístupný internet je ideálním prostorem pro takové fámy.

Jednou z fám je video o údajných zlých německých kardinálech a biskupech, kteří při návštěvě "německého" papeže v Německu (v září 2011) mu údajně odmítli podat ruku. Zdá se, že toto video se nyní znovu šíří v souvislosti s odstoupením papeže a volbou papeže nového. Všimnul jsem si, že nemálo lidí je zblbnuto všelijakými tajemstvími (např. údajně nezveřejněné tajemství ze zjevení P. Marie v portugalské Fátimě v roce 1917) nebo proroctvími (např. proroctví sv. Malachiáše o 112 papežích - ten současný má být poslední, stručné info na Wikipedii). Stejně tak jsou někteří přesvědčeni, že papež Benedikt XVI. byl k demisi přinucen, aby mohl být zvolen papež nový. Do tohoto kontextu pak některým dobře zapadá představa papeže, kterému údajně veřejně projevili odmítavé gesto i církevní představitelé v rodném Německu.

Zde je odkaz na dvě z mnoha videí oné události:
http://www.youtube.com/watch?v=EL4j5SnKyDo
http://www.youtube.com/watch?v=yHZ6e_-Mec4

Ve skutečnosti papež během svého přijetí v rezidenci německého prezidenta na zámku Bellevue poblíž Berlína dne 22. září 2011 představuje německému prezidentovi Wullfovi svůj doprovod, který s ním z větší části přijel z Vatikánu. Jsou tam ještě dva němečtí arcibiskupové (předseda německé biskupské konference Zollitsch a biskup Woelki z Berlína).

Pro zájemce doporučuji podívat se na kompletnější video z prvního dne návštěvy papeže v Německu. Zhruba od 44. minuty je ona situace na zámku Bellevue. Nejprve německý prezident představujeněkolik významných osob (sám prezident se s nimi samozřejmě nezdraví). Poté naopak papež představuje svůj doprovod.

Řadu kardinálů začíná kard. Tarcisio Bertone (Ital, státní sekretář), pokračuje kard. Kurt Koch (Švýcar předseda Papežské rady pro jednotu křesťanů), kard. Walter Kasper (Němec, emeritní předseda Papežské rady pro jednotu křesťanů), kard. Josef Paul Cordes (Němec, emeritní předseda papežské rady Cor unum), kard Walter Brandmüller (Němec, emeritní předseda papežské komise pro historické vědy). Pak následuje postavou malý arcibiskup Giovanni Angelo Becciu (Ital, substitut státního sekretariátu) a zřejmě nejvíc nepřístupně se tvářící postavou (místo údajného podání ruky papežovi ruce sepne a ani se na něj nepodívá) je papežský nuntius v Německu švýcarský arcibiskup Jean-Claude Périsset, kterému však asi těžko budeme vyčítat nějakou averzi vůči papežovi, jehož je v Německu vyslancem. Pak následují čtyři arcibiskupové, mezi kterými jsou i dva němečtí: Robert Zollitsch z Augsburgu (předseda něm. bisk. konference) a Rainer Maria Woelki z Berlína se svými nezaměnitelnými brýlemi (tehdy čerstvě po jmenování berlínským arcibiskupem, od února 2012 už je i kardinálem, jedním z nejmladších). Mimochodem oba němečtí biskupové papeži ruku podali.

Po Woelkim následuje papežský ceremoniář Guido Marini (Ital), který je při papežovi při všech liturgických slavnostech. Vedle něho se s prezidentem zdraví papežův osobní sekretář Georg Gänswein (od ledna 2013 již arcibiskup), který je papežovi stále nablízku. Vtipné je to, že v záběru ve 45:23 stojí v pozadí papeže, pak přechází a postaví se do řady papežovy delegace. Zdraví se s prezidentem a s úsměvem chňapne i po ruce papeže (46:17, té situaci se směje i Wullfova manželka). Vždyť Gänswein už předtím doprovázel papeže, takže byl prezidentovi dobře znám. Byla to prostě jen protokolární formalita.


Vydávat toto video jako projev neposlušnosti vůči papežovi je tedy zcela absurdní. Přesto se v tomto duchu šířilo a šíří i nadále, ačkoliv se k této manipulaci vyjádřil i mluvčí Vatikánu Frederico Lombardi (zpráva z 12. října 2011 viz ZDE).


Pro zajímavost můžu zájemce odkázat ještě na video z rozloučení papeže při odletu z Německa. Na záběrech cca od 7:18 záznamu se loučí skuteční němečtí kardinálové a pár biskupů, v drtivé většině papeže zdraví polibkem rybářského prstenu. A zhruba od 9:00 záznamu jsou ti údajné "zlí", kteří se s papežem ani nezdraví - vysvětlení je jednoduché, oni totiž odlétají s ním. Stejně jako Bertone, Kasper a pár dalších členů delegace, kteří se nezdraví s papežem, nýbrž rovněž se loučí se svými hostiteli.


Buďme tedy opatrní při šíření podobných zpráv.