Nabídka studia teologie

Institut ekumenických studií

úterý 27. května 2014

Poznámka a dva citáty ke kauze odvolaného arcibiskupa Róberta Bezáka

Dovolím si zatím jen malou poznámku /a dva dlouhé citáty/ k mému určitému zklamání z celkové atmosféry kolem aktivit na podporu arcibiskupa Róberta Bezáka: Podle mne se pozornost zbytečně soustředí POUZE na arcibiskupa Bezáka. Jistě je dobré a správné zastat se člověka, se kterým se nejednalo a nejedná spravedlivě. Na druhou stranu mám pocit, že se zapomíná na spolupracovníky Róberta Bezáka, na Boží lid v trnavské arcidiecézi a obecně na Boží lid, který vnímá pohoršení, které svým veřejným a ostudným jednání slovenská hierarchie působí a podkopává důvěryhodnost katolické církve a jejího zvěstování (zvlášť paradoxní bylo, že se tak dělo v roce konání synody o nové evangelizaci).

Další věcí je, že mě mrzí fixovanost Róberta Bezáka na "katolické struktury", jeho nadměrný smutek ze sesazení a zřejmě zatím žádná alternativní vize nebo způsob služby, které by se mohl s užitkem věnovat. To je stručně můj dojem z knihy rozhovorů s názvem Vyznanie... 

Líp než já to vyjádřil Miroslav Kocúr (nar. 1969, římskokatolický kněz v letech 1995-2003, kdy se rozhodl tuto službu opustit - více viz rozhovor s příznačným názvem: Miroslav Kocúr: Meniť cirkev zvnútra? Nemožné ):
"No trochu som sa za posledné dva roky od odvolania arcibiskupa Bezáka posunul. Zvlášť keď som si cez Vianoce prečítal jeho rozhovor s Mariou Vrabcovou. Zmocnila sa ma taká bezmocná bolesť. Trochu sa podobala tej, keď som sa pred rokmi rozhodol odísť z cirkevnej služby, lebo som si povedal, že na toto ja žalúdok mať nebudem a zastávať sa niečoho, čomu vnútorne prestávam veriť, nedokážem. Tu nejde len o Sokola a o Trnavu. Takto podobne je to aj ...
Ja som mal vtedy 34 rokov a podaril sa mi reštart môjho života. Robert Bezák má 52 rokov a aj sám vyjadril, že celkom nevie čo bude robiť. Jeho reštart prebieha v domove dôchodcov. Nuž...
V slovenskej cirkvi sa nediskutuje o civilizačných ani o „horúcich" cirkevných témach inak ako tomu bolo za „Sokola"... Dôležitejšie ako zásadné zmeny sú na cirkevnom Slovensku momentálne aj oveľa banálnejšie veci. Napríklad úsmev, pochopenie, schopnosť povedať zopár ľudských súvislých viet. Vedomie, že tak hovorí arcibiskup je revolúciou samou o sebe...
Tým, ktorým Dubčekova ľudskosť bola "trochu" málo, však imponuje  ľudskosť Bezákova. Ľudská tvár arcibiskupa Bezáka je tak trochu podobne revolučným fenoménom. Áno, aj ja som asi náročnejší. Vnímam však inak ako bežný katolík slová, ktoré počúvam z úst cirkevných lídrov. Preto to, čo hovoril Robert Bezák nebolo pre mňa ničím výnimočným a obsahovo sa ničím nelíšil od svojich kolegov.
Nepochybne bol však človekom s iskrou, ktorá zapaľovala tú skupinu veriacich, ktorí majú v sebe túžbu po plnokrvnom živote a chcú ostať aj veriacimi ľuďmi. Túto cieľovú skupinu arcibiskup Bezák oslovoval. Zástupy mladých na Pohode ho trpezlivo a s úctou počúvali. V mladých rodičoch vzbudzoval nádej, že generačná výmena biskupov sa začína úspešne realizovať a že ich deti budú mať možnosť stretnúť aj sympatického a „normálneho" biskupa, ktorý nechodí na čiernej limuzíne ale sa ešte stále aj vie a môže bicyklovať. Nemal bacuľatú tvár ani  veľké brucho. Mal príjemný hlas a sympatické vystupovanie. Nehral sa na bledého aristokrata s maniérami snoba. Športoval a bol bezprostredný. Mať jedného takého biskupa bolo fajn. Po jeho predchodcovi to nabúralo veľa stereotypov.  Je sympatický, vie sa zasmiať a počúva hudbu, na ktorej vyrástli oni. Takto málo stačilo, aby sa Robert Bezák stal hrdinom. Nestal sa populárnym tým, že by začal spochybňovať tradičnú teologickú náuku alebo že by diskutoval polemicky na témy, o ktorých sa diskutuje na svetových univerzitách. Nemusel sa zaoberať diskusiou o AIDS a prezervatívoch, o znovusobášených rozvedených či homosexuáloch a riešiť morálne dilemy ohľadom eutanázie či embryonálnych buniek. Nespochybňoval ani pápeža. Kto rozumie teológii, mal pred Jozefom Ratzingerom prirodzený rešpekt a úctu aj v úrade. Pápežova neomylnosť platí na Slovensku bez polemík nad rámec jej štandardnej definicie. Na Slovensku sa o svetových témach nediskutuje. Hoci pri tých škandáloch s mladistvými sa patrilo čosi povedať. Ani vtedy sa u nás na oficiálnych cirkevných fórach o cirkvi kriticky nehovorilo. Ani polemicky.
Je čarom nechceného, že odvolanie sa nemohlo odohrať takto spektakulárne pre vieroučný omyl - herézu či niečo, čo by mohlo byť zrozumiteľné všetkým. Došlo k tomu z neznámych dôvodov. Dodnes ich nepozná ani bývalý arcibiskup. Vraj v tom boli peniaze. Veľké peniaze. Len peniaze. Vraj...
Je pochopiteľné, že sú ľudia, ktorí majú radi biskupov ako bol Ján Sokol či pápeža akým bol Benedikt XVI. Je však pochopiteľné, že sú tu aj ľudia, ktorým viac vyhovuje pápež František a ktorým viac sedel arcibiskup Robert Bezák... No po prečítaní knihy Marie Vrabcovej som si povedal, že aj napriek tomu, že nie sme všetci dokonalí ľudia, môžeme podporiť človeka, ktorému sa podľa toho, čo je verejne známe, deje neprávosť. Preto som sa pod túto medzinárodnú petíciu podpísal a preto bude fajn keď ju podpíše ktokoľvek, kto chce zo Slovenska vyštvanému Robertovi Bezákovi dať vedieť, že aj ľudskosť má svoju cenu a že nám na Slovensku začínajú ľudia chýbať. A že to Slovensko sa odchodom každého človeka dostáva stále istejšie do rúk tých, ktorí nemajú ani len tú ľudskú tvár. Majú svätý krst, prijímanie, birmovku, kňazskú vysviacku, niektorí z nich dokonca aj tú biskupskú. A vedia, o čom to celé je a tak..."
 zdroj: http://kocur.blog.sme.sk/c/346349/Europa-Bezak-a-ludska-cest.html

I když jsem nemohl být přítomen prezentaci a diskusi k tématu odvolaného arcibiskupa Bezáka na nedávném kolokviu v Olomouci, zaujal mě příspěvek Štefana Hríba (nar. 1965). Hríb nejenom podal stručnou a podle mne trefnou charakteristiku, jak kauza Bezák ovlivnila vnímání katolické církve na Slovensku, ale dokonce dokázal v tom nalézt cosi dobrého s příslibem do budoucnosti ("možno bude vznikať niečo ako bola v minulosti paralelná tajná cirkev, verná pápežovi, ale vymedzujúca sa voči Pacem in Terris")
"Nebudem hovoriť jednotlivosti, napokon, toto publikum ich dôverne pozná. Poviem len tri veci, ktoré sa týkajú obrazu cirkvi.

1. Menovanie Bezáka bolo aj kritickou verejnosťou vnímané ako nový vietor, ako prekvapenie, ktoré ale bolo prijaté veľmi žičlivo. Bolo to niečo podobné, ako je dnes svetom prijímaný nový pápež. A nebolo to ani v tomto prípade tým, žeby Bezák hlásal liberálne herézy, ktoré od ľudí nič nevyžadujú. Bolo to tým, že po rokoch nudy a odťažitosti sa biskupom stal akoby jeden z nás. Zrazu bol biskupom človek, ktorý vie hovoriť v televíznej diskusii aj na rockovom festivale, človek, ktorý nezdôrazňuje lesk a moc svojho úradu, ale lásku a milosrdenstvo, a – čo bolo tiež veľmi dôležité – človek, ktorý chcel urobiť poriadok s hospodárením svojho biskupstva a preto odmietol pokračovať v machináciách svojho predchodcu. Menovanie Bezáka bolo novou šancou pre obraz cirkvi.

2. Spôsob, akým sa cirkev s takto pôsobiacim Bezákom vysporiadala, túto šancu nadlho zabil. Cirkev vtedy sama posilnila všetky stereotypy, ktoré o nej vo vedomí spoločnosti dominujú. Že je temná, že je zo stredoveku, že v nej čestnosť nemá miesto, že jej ide iba o moc a peniaze, že v nej nevyhráva láska, ale závisť, že v hierarchii sú iba od reality odtrhnutí intrigáni. Tento obraz vyrástol z trápnych otázok, ktoré Bezák dostal, z vyjadrenia iného arcibiskupa, že odvolaním Bezáka sa cirkev očistila, z absencie akejkoľvek solidarity od ostatných biskupov, z následného zákazu pre všetkých kňazov vyjadrovať sa bez povolenia príslušného biskupa. A tiež z neexistencie akejkoľvek diskusie na stránkach Katolíckych novín, vo vysielaní Rádia Lumen a televízie Lux. Nikto predsa nemôže pochopiť, ak sa o kauze desaťročia v katolíckych médiách absolútne nehovorí a ešte aj nevinný narodeninový inzerát venovaný Bezákovi je odmietnutý. Ukázalo sa tým, že to, čo nazývame katolícke médiá, nie sú médiá. Tým všetkým sa cirkev sama poškodila. Malý príklad: vysokopostavená úradníčka jednej veľkej banky mi povedala, že po tomto všetko mala istý čas problém vstúpiť do kostola, pretože sa tam cítila ako spoluvinná. A je to hlboko veriaca žena.

3. Ale paralelne sa na kauze Bezák opäť tvorí aj iný obraz cirkvi. Ukázalo sa napríklad, že cirkev nie je iba nestíhajúca hierarchia, a nie je tiež jednotne konajúca. Objavili sa zaujímaví ľudia, začali sa tvoriť petície, začali sa ozývať mladí, veriaci začali oslovovať svojich biskupov. Neopúšťajú pritom cirkev, naopak, milujú ju. Nechcú búrať ani dobré tradície. Ale chcú pravdu a lásku. Ide to naozaj pomaly, a je možné, že sa to nepodarí. Ale už samotný fakt, že na Slovensku bol zhora odvolaný biskup a mnohí ľudia sa ho zastali, je nádejný. Možno to znovu bude vyžadovať trápenie, krivdy, život na okraji, a možno bude vznikať niečo ako bola v minulosti paralelná tajná cirkev, verná pápežovi, ale vymedzujúca sa voči Pacem in Terris. Ale kauzou Bezák sa cirkev okrem sebapoškodenia našťastie vystavila aj možnosti, že sa znovu oživí a premení."

pondělí 26. května 2014

Jde to i jinak? aneb Chování německých a slovenských biskupů v malém srovnání

Vypůjčil jsem si název z drobné a inspirativní knihy známého morálního teologa Bernharda Häringa (1912-1998) "Jde to i jinak : cesty k novým vztahům v církvi" (Praha, Vyšehrad, 1994). Myslím si, že stojí za to všímat si rozdílných přístupů biskupů k problémům v katolické církvi, především ve vztahu k "církevní veřejnosti" a jejímu informování.

Do očí bijící je srovnání přístupu německých biskupů ke kauze tzv. biskupa luxusu, limburského

Franz-Petera Tebartz-van Elsta (nar. 1959, od 2003 pomocný biskup, od 2007 biskupem v Limburgu, 26. března 2014 rezignoval) a slovenských biskupů ke kauze odvolaného trnavského arcibiskupa Róberta Bezáka (nar. 1960, 2009 jmenován arcibiskupem v Trnavě, 2. července 2012 sesazen).





Na jedné straně vidíme rychlost a způsob, jakým německá církev řešila kauzu limburského "biskupa luxusu". Po stále rostoucích protestech byl 23. října 2013 Vatikánem  postaven mimo službu, resp. předložil svojí rezignaci (viz stručná zpráva Rádia Vaticana). Zároveň již 4. října 2013 zřídil tehdejší předseda německé biskupské konference arcibiskup Freiburg im Breisgau Robert Zollitsch (nar. 1938, zajímavé je, že od 17. září 2013 byl již emeritovaný, ale předsedou konference zůstal až do jmenování nástupce 12. března 2014) komisi pro všetření finančních záležitostí kolem kritizované stavby. Tato zpráva byl v únoru 2014 předložena biskupské konferenci a předložena také vatikánské Kongregaci pro biskupy. Když ke dni 26. března 2014 Vatikán Tebartzovu rezignaci přijal, byla 100-stránková zpráva na stránkách biskupské konference zveřejněna (viz http://www.dbk.de/fileadmin/redaktion/diverse_downloads/presse_2014/2014-050b-Abschlussbericht-Limburg.pdf). Zároveň nový předseda německé biskupské konference kardinál Reinhard Marx (nar. 1953) vydal prohlášení, kde mimo jiné konstatoval, že z této kauzy plyne poučení, že je třeba důsledně dbát na větší transparentnost a důvěryhodnost církve. (viz http://www.dbk.de/presse/details/?presseid=2520&cHash=7aca2c8201f194f88094642d7b448cc6 ). Rovněž samotný biskup Tebartz vydal prohlášení, ve kterém uznal, že chyboval, i když neúmyslně a požádal o odpuštění lidi, kterým jeho zanedbání způsobilo utrpení (viz http://www.domradio.de/themen/bistuemer/2014-03-28/bischof-franz-peter-tebartz-van-elst-entschuldigt-sich nebo stručná zpráva v češtině: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=19890 ).

 
Když tento "německý" způsob srovnáme s mlčením a mlžením slovenských biskupů kolem odvolání trnavského arcibiskupa Bezáka, tak vynikne rozdíl. V případě arcibiskupa Bezáka téměř dva roky po jeho odvolání není dosud známý důvod jeho odvolání, není vysvětlen pochybný průběh tohoto procesu a snahou slovenské biskupské konference je, jak se zdá, na kauzu co nejdřív zpomenout a dělat, jako by se nic nestalo. Abych byl konkrétní, tak mám na mysli konkrétně: 1) Vysloveně trapné vystoupení arcibiskupa Stanislava Zvolenského (nar. 1958, od 2004 pomocný biskup, od 2008 arcibiskupem v Bratislavě) na tiskové konferenci dne 8. listopadu 2012. /více jsem o ní psal zde: http://martinovymarnosti.blogspot.cz/2012/11/kauza-bezak-kolegialita-slovenskych_8232.html / a 2) Nepravdy mluvčího slovenské biskupské konference Jozefa Kováčika (nar. 1972, mluvčím je od roku 2006), především v rozhovoru ze 17. prosince 2012 /více jsem o tom psal zde: http://martinovymarnosti.blogspot.cz/2012/12/proc-mluvci-kbs-nerika-pravdu.html /.

Jak vidíme, jde to i jinak...

Kardinál Vlk o tzv. plenárním sněmu a diecézní synodě

Myslím si, že kdokoliv chce uvažovat o dialogu v rámci české katolické církve, nemůže se vyhnout přemýšlení o fiasku tzv. plenárního sněmu katolické církve. Nejde mi o příslovečné kopání do mrtvoly, tj. akce, ke které se v podstatě dnes nikdo nehlásí. Ostatně k tématu jsme se už kdysi dost kriticky vyjádřil (viz článek Odbytý sněm české římskokatolické církve). Když dnes slyším nějaké výzvy k dialogu v církvi, tak si vždy vzpomenu na tuto akci. Na jedné straně přinesla obdivuhodné vzepětí aktivity mnoha laiků (aniž bych chtěl přeceňovat výstupy řady tzv. sněmovních kroužků), na straně druhé do očí bíjíci neochotu nebo neschopnost biskupů hlasům "zdola" naslouchat a smysluplně využít. Čteme-li různá vyjádření biskupů v souvislosti se sněmem a srovnáme-li je s realitou, neubráníme se pochybnostem o jejich důvěryhodnosti. Myslím si, že bez jasného přiznání tehdejší neochoty či neschopnosti biskupů naslouchat bude opravdu těžké jim uvěřit nějaké další výzvy k dialogu.

V souvislosti s přípravou na diskusi v rámci olomouckého kolokvia Na cestě k dialogu v církvi jsem se i k tématu sněmu vrátil. Zajímalo mě, co k tématu uvedl kardinál Miloslav Vlk.

Důvody byly zhruba tři:
1) Kardinál Miloslav Vlk má své stránky s dostupnými texty - viz http://www.kardinal.cz/
2) Kardinál Miloslav Vlk především v 90. letech 20. století aktivně podporoval různé ekumenické aktivity v rámci tzv. očištění historické paměti (viz encyklika Jana Pavla II., Ut unum sint, čl. 2). Měl by si být vědom důležitosti tohoto aktu, ať už se týká dávné minulosti nebo událostí poměrně nedávných (tj. plenární sněm).
3) V březnovém rozhovoru pro Magazín ChristNet vyjádřil kritiku aktivit lidí na podporu odvolaného trnavského arcibiskupa Róberta Bezáka. Mimo jiné řekl: "Já jsem poněkud změnil názor na celou kauzu po té, co jsem zažil v Brně v katedrále při společné koncelebraci slovenských a českých biskupů protesty těchto skupin, které nebyly ojedinělé a znovu se opakovaly a které bohužel arcibiskup Bezák nezastavil a nevysvětlil lidem, že takto nelze v církvi jednat, i když chápu v určitém směru rozhořčení lidí. Ale takto věci nelze řešit" Zůstal nám však dlužen odpověď, jak tedy lidé mají jednat, když je biskupové ignorují - opět viz postoj k hlasům vyjádřených laiky v rámci přípravy tzv. plenárního sněmu. Rozhovor viz http://www.christnet.cz/clanky/5237/rozhovor_s_otcem_kardinalem_vlkem_pokracovani.url


Bezprostředně po skončení tzv. plenárního sněmu, v srpnu 2005, vyjádřil první sekretář přípravné komise plenárního sněmu a hlavní propagátor myšlenky sněmu, Miloš Raban (1948-2011), názor, že plenární sněm by měl pokračovat diecézními synodami - viz http://www.katyd.cz/clanky/plenarni-snem-by-mel-pokracovat-dieceznimi-synodami.html


Kardinál Miloslav Vlk ve stejném čísle Katolického týdeníku v rozhovoru zmínil, že neúspěchem bylo, že se nedosáhlo větší angažovanosti kněží a také, že „je třeba litovat především promarněné šance tohoto vzepětí iniciativy“, tj. laiků. Viz Kardinál Vlk: Jak dál po sněmu. Katolický týdeník. Perspektivy. 2005, č. 33. Dostupné online: http://www.katyd.cz/clanky/kardinal-vlk-jak-dal-po-snemu.html

O dva roky později, v roce 2007, kardinál Vlk ocenil sněmovní kroužky jako velkou šanci k dialogu a mluvil o plánované diecézní synodě: „Jistě velkou šancí k dialogu byly sněmovní kroužky – v nich, podobně jako i v jiných malých společenstvích – je nejpříznivější možnost pro skutečný dialog. Proto také doufám, že v rámci diecézní synody se aspoň část lidí, kteří tyto kroužky vytvářeli, znovu začne scházet a prostory dialogu vytvoří.“ Dále poněkud eufemisticky připustil: „Zásadní roli při vytváření veřejného mínění v církvi měl sehrát náš Plenární sněm. Jak už jsem říkal – sněmovní kroužky byly takovými zárodky veřejného mínění v církvi – ale pak jsme to nechali na půl cesty. Nebyl to záměr, jen naše nezkušenost i nedostatek sil. Aspoň něco z toho se přece jenom promítlo v tom závěrečném dokumentu Život a poslání křesťanů v církvi a ve světě, zejména v části věnované laikům.“ Viz Rozhovor s Jiřím Zajícem viz Dialog o dialogu, 6. srpna 2007. Dostupné online: www.kardinal.cz/index.php?cmd=article&articleID=141

Ve svém bilančním rozhovoru v závěru svého působení, začátkem roku 2010, kardinál Vlk zmínil údajný pokrok v přípravě diecézní synody a podle mne zcela naivně uvažoval o obnovení /resp. oživení/ sněmovních kroužků: „Dalším krokem by teď mělo být oživení bývalých sněmovních kroužků, které představovaly určitý krok kupředu, poněvadž se věřící učili spolu modlit i vést dialog o situaci v naší církvi. Z těchto kroužků jsou zachovány zápisy. Ukazují úroveň toho, jak vidí laici situaci v církvi a případně i její řešení. S tím by bylo dobré ještě pracovat. To ovšem bude výzva už pro mého nástupce.“ Viz Bilanční rozhovor – 1. část, 4. ledna 2010. Dostupné online: http://www.kardinal.cz/index.php?cmd=article&articleID=396


Jsme zhruba v polovině roku 2014, tj. 4 roky po této poslední zmínce. Nástupce kardinála Miloslava Vlka, kardinál Dominik Duka se zatím - nakolik je mi známo - k uvedeným tématům příliš nevyjadřoval. V nějaké internetové diskusi jsem zaznamenal, že jeden z jeho hlavních poradců Norbert Badal zmínil, že by se mohla konat diecézní synoda pražské arcidiecéze. Její náplní by však měla být zřejmě hlavně nová situace katolické církve po shcválení tzv. majetkového vyrovnání. Financování je však téma, o kterém biskupové zřejmě nejsou ochotni příliš diskutovat.

Zajímavé může být sledování pokusů o dialog v plzeňské diecézi těsně před odchodem současného biskupa - viz vyjádření Vlka z roku 2010: "To ovšem bude výzva už pro mého nástupce.“ :-)

Podobně jako u politiků tak i pro vztah k biskupům platí, abychom nebyli příliš naivní a neměli špatnou paměť.

pátek 23. května 2014

Dvě vize "církve budoucnosti" aneb Ratzinger a Urban



Na poslední chvíli jsem byl pozván, abych zastoupil církevního historika na kolokviu s názvem Na cestě k dialogu v církvi, které se konalo ve dnech 16. a 17. května 2014 v Olomouci. Stačil jsem si připravit několik bodů, které jsem poté zpracoval do obšírnějšího článku, který snad vyjde v časopise Getsemany. V textu hodně cituji různé autory a aby celý text nevyzněl příliš pesimisticky, zařadil jsem na závěr dvě vize o církvi budoucnosti. Pro zajímavost je otiskuji zde.



  
Aby výčet neúspěšných pokusů o dialog a celkový text nevyzněl jen pesimisticky, tak na závěr ocituji dvě vize církve, jedná je západní provenience od významného německého teologa, druhá pochází od českého kněze. Obě vznikly ve stejné době koncem 60. let, tudíž jsou plodem reflexí koncilních textů v konkrétních historických situacích. Ponechám na čtenářích, jak znějí tyto vize dnes v českém církevním prostředí, kde se zdá, že nejintenzivnější diskuse probíhají kolem tzv. majetkového vyrovnání.

První vize je z již citované přednášky, kterou Joseph Ratzinger pronesl dne 25. prosince 1969 v Hessenském rozhlase:

„Z dnešní krize i tentokrát povstane církev zítřka, která ztratí mnohé. Zmenší se a bude muset stále začínat od základu. Nebude moci obývat budovy, vzniklé v době velkého rozmachu. S úbytkem svých příslušníků ztratí i mnohá společenská privilegia. Bude se mnohem silněji než dosud jevit jako dobrovolné společenství, do něhož se vstupuje jenom na základě vlastního odhodlání. Jako malé společenství bude mnohem více tvořeno iniciativami jednotlivých členů. Jistě bude mít i nové formy duchovního úřadu a bude světit osvědčené křesťany z praktických povolání. V mnohých menších obcích, případně v omezených sociálních skupinách se bude běžná duchovní správa konat tímto způsobem. Vedle toho však bude nezbytný také kněz, který se stejně jako dosud bude věnovat pouze tomuto úřadu. Avšak při všech těchto změnách, které si lze domýšlet, bude církev znovu a s veškerou rozhodností nacházet svou podstatu v tom, co bylo vždycky jejím jádrem: víra v Boha Trojjediného, v Ježíše Krista, Božího Syna, který se stal člověkem, v pomoc Ducha svatého, která potrvá až do konce. Ve víře a v modlitbě bude spatřovat své těžiště, svátosti bude prožívat opět jako bohoslužbu a ne jako problém liturgického provedení. Bude to církev proniknutá vnitřním životem, jež nevytlouká svůj politický kapitál střídavým flirtováním s levicí nebo pravicí. Bude to mít těžší, neboť krystalizace a pročištění jí bude stát mnoho sil. Zchudne a stane se církví chudých. Bude se rozvíjet jen stěží, protože se bude muset oprošťovat jak od sektářské úzkoprsosti, tak od mnohomluvné svévole.

Lze předpovídat, že toto všecko si vyžádá čas. Proces bude dlouhý a namáhavý, tak jako byla velmi dlouhá cesta od falešného progresismu v předvečer francouzské revoluce, kdy i biskupové považovali za moderní vysmívat se článkům víry a naznačovat, že ani existenci Boha nelze mít za jistou, až k obnově v 19. století. Ale po zkouškách těchto krizí bude z produchovnělé a oproštěné církve vyvěrat mohutná síla, neboť lidé budou ve zcela a dokonale naplánovaném světě nevýslovně osamoceni, a jakmile úplně ztratí Boha, zjistí, že jsou strašlivě chudí. A tehdy objeví malé společenství věřících jako úplnou novinku. Jako naději, která k nim přichází, jako odpověď, kterou ve skrytu vždycky hledali.

Pokládám za jisté, že církvi nastávají těžké časy, byť její vlastní krize teprve začíná. Nutno počítat se značnými otřesy. Ale jsem si jist také tím, co bude na konci: nikoliv církev politického kultu, ... nýbrž církev víry. Snad už nebude schopna být silou, ovládající společenské proudy, jako tomu bylo kdysi, ale bude znovu vzkvétat a pro lidi se stane viditelným domovem, který jim dává život a naději přesahující smrt.“[1]

Druhá vize je od františkána Jana Evangelisty Urbana (1901-1991), část je z jeho přednášky v rámci cyklu Živá teologie a část je vybrána z jeho textů.[2]

Podle Urbana bude církev vždy diasporou: „Bude také vždy méně činitelů, které by jí pomáhaly, jako veřejné mínění, napodobovací pud, zvyk, výchova prostředím, veřejná zařízení a vyučování náboženství, podpory a ochrany církve a jejích institucí, velká církevní zařízení (jako university, ústavy a katedrály). Bude naopak mizet z očí lidí a nebude už ani pronásledována, protože by investice na pronásledování byly vyšší než na žádoucí umlčení a potření náboženství... Církev diaspory se nebude spoléhat na podporu státu, nýbrž jen a jen na dobrou vůli jednotlivců, nebo malých skupin. Kněžstvo nebude mít nějaké zvláštní postavení a přednosti (ve voj. službě, soudnictví), nebude zvláštním stavem, ale bude se vykonávat vedle civilního zaměstnání. Církev nebude mít podobu sociálních institucí, nebude mít politický vliv ani politické ambice, nýbrž zůstane jí její náboženský charakter... Církev je věcí pokory, důvěry, oddanosti, utrpení, konání dobra zadarmo – ne věcí vítězství!“

Bude mizet „velká a řídká“ církev a církev budoucnosti se „bude stahovat, zahušťovat do malých skupin, bude žít v malých skupinách. Ale jakých! Církev bude potom sice rozlita po světě asi v malých bodech, ale jak budou ty body silné, silné láskou, silné svátostí, ctností evangelia, silné v jednotě mezi sebou, jak budou žít jako církev, že ji budou cítit... To bude církev, která se cítí, prožívá blízkost křesťanů k sobě, jednotu srdcí, jednotu vzájemné pomoci, podpory.“ V budoucnosti se nebudou stavět velké katedrály a kostely. „Budou spíše malé bohoslužebné, víceúčelové místnosti, třeba krásné, ale malé; ve velikých, ohromných domech bude kaple, která – dejme tomu – bude jen pro ten dům... budou spíše malé místnosti, ale takové, aby podporovaly zvnitřnění bez překážky vnějších struktur. Budou hlavně na božskou Eucharistii... všechno je zjednodušené, i roucha jsou zjednodušená. A i ta více ustoupí, že bude v budoucnosti více pravidelná oběť mše svaté, např. bez mešních rouch... To všechno ukazuje na zjednodušení a zvnitřnění.“




[1] Ratzinger, Josef. Jak bude vypadat církev ve třetím tisíciletí? Dostupné online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=17859
[2] Urban, Jan Evangelista. Dnešní přístup k teologii : křesťan v současném světě. Praha 1969, s. 24-25. Ventura, Václav. Eklesiologie Jana Evangelisty Urbana OFM. In: Novotný, Vojtěch, ed. Česká katolická eklesiologie druhé poloviny 20. století. Praha 2007, s. 103-104. Viz též Vaško, Václav. Jan Evangelista Urban – život a dílo : sonda do dějin české teologie a spirituality. Brno 2001.