Na poslední chvíli jsem byl pozván, abych zastoupil církevního historika na kolokviu s názvem Na cestě k dialogu v církvi, které se konalo
ve dnech 16. a
17. května 2014 v Olomouci. Stačil jsem si připravit několik bodů, které jsem poté zpracoval do obšírnějšího článku, který snad vyjde v časopise Getsemany. V textu hodně cituji různé autory a aby celý text nevyzněl příliš pesimisticky, zařadil jsem na závěr dvě vize o církvi budoucnosti. Pro zajímavost je otiskuji zde.
Aby výčet neúspěšných
pokusů o dialog a celkový text nevyzněl jen pesimisticky, tak na závěr ocituji
dvě vize církve, jedná je západní provenience od významného německého teologa,
druhá pochází od českého kněze. Obě vznikly ve stejné době koncem 60. let,
tudíž jsou plodem reflexí koncilních textů v konkrétních historických
situacích. Ponechám na čtenářích, jak znějí tyto vize dnes v českém
církevním prostředí, kde se zdá, že nejintenzivnější diskuse probíhají kolem
tzv. majetkového vyrovnání.
První vize je z již
citované přednášky, kterou Joseph Ratzinger pronesl dne 25. prosince 1969 v
Hessenském rozhlase:
„Z dnešní krize i tentokrát povstane církev zítřka,
která ztratí mnohé. Zmenší se a bude muset stále začínat od základu. Nebude
moci obývat budovy, vzniklé v době velkého rozmachu. S úbytkem svých
příslušníků ztratí i mnohá společenská privilegia. Bude se mnohem silněji než
dosud jevit jako dobrovolné společenství, do něhož se vstupuje jenom na základě
vlastního odhodlání. Jako malé společenství bude mnohem více tvořeno
iniciativami jednotlivých členů. Jistě bude mít i nové formy duchovního úřadu a
bude světit osvědčené křesťany z praktických povolání. V mnohých menších obcích,
případně v omezených sociálních skupinách se bude běžná duchovní správa konat
tímto způsobem. Vedle toho však bude nezbytný také kněz, který se stejně jako
dosud bude věnovat pouze tomuto úřadu. Avšak při všech těchto změnách, které si
lze domýšlet, bude církev znovu a s veškerou rozhodností nacházet svou podstatu
v tom, co bylo vždycky jejím jádrem: víra v Boha Trojjediného, v Ježíše Krista,
Božího Syna, který se stal člověkem, v pomoc Ducha svatého, která potrvá až do
konce. Ve víře a v modlitbě bude spatřovat své těžiště, svátosti bude prožívat
opět jako bohoslužbu a ne jako problém liturgického provedení. Bude to církev
proniknutá vnitřním životem, jež nevytlouká svůj politický kapitál střídavým
flirtováním s levicí nebo pravicí. Bude to mít těžší, neboť krystalizace a pročištění
jí bude stát mnoho sil. Zchudne a stane se církví chudých. Bude se rozvíjet jen
stěží, protože se bude muset oprošťovat jak od sektářské úzkoprsosti, tak od
mnohomluvné svévole.
Lze předpovídat, že toto všecko si vyžádá čas. Proces
bude dlouhý a namáhavý, tak jako byla velmi dlouhá cesta od falešného
progresismu v předvečer francouzské revoluce, kdy i biskupové považovali za
moderní vysmívat se článkům víry a naznačovat, že ani existenci Boha nelze mít
za jistou, až k obnově v 19. století. Ale po zkouškách těchto krizí bude z
produchovnělé a oproštěné církve vyvěrat mohutná síla, neboť lidé budou ve
zcela a dokonale naplánovaném světě nevýslovně osamoceni, a jakmile úplně
ztratí Boha, zjistí, že jsou strašlivě chudí. A tehdy objeví malé společenství
věřících jako úplnou novinku. Jako naději, která k nim přichází, jako odpověď,
kterou ve skrytu vždycky hledali.
Pokládám za jisté, že církvi nastávají těžké časy, byť
její vlastní krize teprve začíná. Nutno počítat se značnými otřesy. Ale jsem si
jist také tím, co bude na konci: nikoliv církev politického kultu, ... nýbrž
církev víry. Snad už nebude schopna být silou, ovládající společenské proudy,
jako tomu bylo kdysi, ale bude znovu vzkvétat a pro lidi se stane viditelným
domovem, který jim dává život a naději přesahující smrt.“[1]
Druhá vize je od františkána
Jana Evangelisty Urbana (1901-1991), část je z jeho přednášky v rámci
cyklu Živá teologie a část je vybrána z jeho textů.[2]
Podle Urbana bude církev
vždy diasporou: „Bude také vždy méně činitelů,
které by jí pomáhaly, jako veřejné mínění, napodobovací pud, zvyk, výchova
prostředím, veřejná zařízení a vyučování náboženství, podpory a ochrany církve
a jejích institucí, velká církevní zařízení (jako university, ústavy a
katedrály). Bude naopak mizet z očí lidí a nebude už ani pronásledována,
protože by investice na pronásledování byly vyšší než na žádoucí umlčení a
potření náboženství... Církev diaspory se nebude spoléhat na podporu státu,
nýbrž jen a jen na dobrou vůli jednotlivců, nebo malých skupin. Kněžstvo nebude
mít nějaké zvláštní postavení a přednosti (ve voj. službě, soudnictví), nebude
zvláštním stavem, ale bude se vykonávat vedle civilního zaměstnání. Církev
nebude mít podobu sociálních institucí, nebude mít politický vliv ani politické
ambice, nýbrž zůstane jí její náboženský charakter... Církev je věcí pokory,
důvěry, oddanosti, utrpení, konání dobra zadarmo – ne věcí vítězství!“
Bude mizet „velká a řídká“
církev a církev budoucnosti se „bude
stahovat, zahušťovat do malých skupin, bude žít v malých skupinách. Ale
jakých! Církev bude potom sice rozlita po světě asi v malých bodech, ale
jak budou ty body silné, silné láskou, silné svátostí, ctností evangelia, silné
v jednotě mezi sebou, jak budou žít jako církev, že ji budou cítit... To
bude církev, která se cítí, prožívá blízkost křesťanů k sobě, jednotu
srdcí, jednotu vzájemné pomoci, podpory.“ V budoucnosti se nebudou
stavět velké katedrály a kostely. „Budou
spíše malé bohoslužebné, víceúčelové místnosti, třeba krásné, ale malé; ve
velikých, ohromných domech bude kaple, která – dejme tomu – bude jen pro ten
dům... budou spíše malé místnosti, ale takové, aby podporovaly zvnitřnění bez
překážky vnějších struktur. Budou hlavně na božskou Eucharistii... všechno je
zjednodušené, i roucha jsou zjednodušená. A i ta více ustoupí, že bude
v budoucnosti více pravidelná oběť mše svaté, např. bez mešních rouch...
To všechno ukazuje na zjednodušení a zvnitřnění.“
[1] Ratzinger, Josef. Jak bude vypadat církev ve
třetím tisíciletí? Dostupné online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=17859
[2] Urban, Jan
Evangelista. Dnešní přístup k teologii : křesťan v současném světě.
Praha 1969, s. 24-25. Ventura, Václav. Eklesiologie Jana Evangelisty Urbana
OFM. In: Novotný, Vojtěch, ed. Česká
katolická eklesiologie druhé poloviny 20. století. Praha 2007, s. 103-104.
Viz též Vaško, Václav. Jan Evangelista Urban – život a dílo : sonda do dějin
české teologie a spirituality. Brno 2001.
Žádné komentáře:
Okomentovat