Snahy o reformu kurie za Benedikta XVI. ve stínu afér
Jako by slova kardinála Ratzingera při křížové cestě v Koloseu na
Velký pátek v roce 2005 předurčila jednu z hlavních náplní jeho
pontifikátu.16
Papež Jan Pavel II. se pro svůj zdravotní stav nemohl ceremoniálu
zúčastnit, tak se kříže chopil Ratzinger. V meditaci k devátému
zastavení mimo jiné řekl: „Kolik špíny je v církvi, dokonce i mezi těmi, kteří by měli skrze kněžství patřit cele Kristu.“
Tato slova byla považována za narážku na sexuální delikty duchovních
vůči nezletilým, tedy problematice, které se od roku 2002 intenzívně
věnovala Ratzingerova Kongregace pro nauku víry. Po případech v Americe a
v Irsku se začátkem roku 2010 spustila lavina zpráv o zneužívání
v papežově vlasti, v Německu.17 Také papež, který byl o případech v jiných zemích poměrně dobře informován, vyjádřil překvapení nad mírou zneužívání v Německu.18
Pro veřejnost zřejmě zůstane Benediktův pontifikát spojen
s odhaleními sexuálních deliktů duchovních, které se většinou odehrály
v dřívější době. Přesto se zdá, že tento pontifikát naopak přispěl
k zlepšení norem při vyšetřování těchto případů. Arcibiskup Charles
Scicluna (nar. 1959), který deset let vyšetřoval tyto delikty v rámci
Kongregace pro nauku víry ve funkci promotora spravedlnosti (2002–2012) u
příležitosti papežovy rezignace výrazně ocenil jeho angažmá a
rozhodnost: „Je to odkaz nejenom platný, ale zároveň nezničitelný,
nezvratný a určuje budoucnost církve. Po tomto pontifikátu už nebude
možné učinit krok zpět. Benedikt XVI. udělal ve věci jasno. Církev se má
nejen očistit, ale být tím, čím po staletí byla, totiž místem bezpečným
a přívětivým pro děti a mládež. Pracoval jsem po boku kardinála
Ratzingera a viděl jsem, jak těžké pro něho bylo pochopit, odkud se
takovýto morální úpadek mezi kněžími bere. Nedokázal pochopit toto
tajemství nepravosti. A chtěl odpovědět nejenom novými kanonickými
normami, ale především změnou mentality. A bylo to účinné. Reakce
jednotlivých episkopátů jsou slibné. Rozhodnost Benedikta XVI. v tomto
ohledu nejenom zůstane živou vzpomínkou, ale vstoupila do každodenní
praxe církve.“19 Osobně
se však kloním k hlasům, které na opatření papeže hledí s opatrností a
konstatují, že církvi by ještě více prospěla důkladnější reforma pojetí
kněžské služby, včetně odstranění povinného požadavku celibátu.20
Kromě úprav kompetencí některých úřadu v rámci římské kurie a
založení papežské rady pro novou evangelizaci v roce 2010, projevil
papež Benedikt XVI. zřejmě i sympatie pro důkladnější reformu.
Vatikánolog Andrea Gagliarducci s poukazem na poradu Benediktova
nejbližšího spolupracovníka Tarcisia Bertoneho (nar. 1934, státní
sekretář v letech 2006–2013) s členy římské kurie ze dne 28. ledna 2012
tvrdil, že Bertone předložil písemný návrh reformy kurie, přičemž
některé z jeho plánů rezonovaly s pozdějšími návrhy kardinálů během
konsistoře před konkláve a také s návrhy papeže Františka.21
Bertone prý usiloval o větší kolegialitu a efektivitu práce, jak jí
osobně zažil v Kongregaci pro nauku víry pod vedením kardinála
Ratzingera. Snaha 78letého Bertoneho o reformu se i přes podporu
85letého papeže setkávala se silným odporem, o čemž mimo jiné svědčí
série tehdejších afér, především v souvislosti s únikem informací
z papežovy kanceláře (tzv. aféra Vatileaks). Na silnou opozici v kurii
poukazuje tvrzení odstupujícího Bertoneho v roce 2013, že zvlášť
v posledních dvou letech se uvnitř Vatikánu musel potýkat se sítí
„donašečů a zmijí“.22
Zatímco v uvažovaných reformách kurie by se mezi Bertoneho návrhem a
Františkovým pojetím možná daly nalézt shody, výrazný rozdíl se projevil
v pojetí života obou duchovních. Papež František stále pobývá ve
skromném apartmá Domu sv. Marty, penzionovaný kardinál Bertone si podle
zpráv z jara 2014 chystal na stáří byt o rozloze cca 700 metrů
čtverečních, který by mu mohl závidět i limburský „biskup luxusu“
Franz-Peter Tebartz-van Elst (nar. 1959, v březnu 2014 na svůj úřad
rezignoval). Ostatně Bertone byl terčem kritiky již během pontifikátu
Benedikta XVI., který se uchýlil k neobvyklému způsobu, když se ho
veřejně zastal před „nespravedlivými kritiky“ a vyjádřil mu „svoji
osobní důvěru“ publikovaným listem z 2. července 2012 (v němž se
odvolával na dřívější dopis stejného obsahu z 15. ledna 2010). Stalo se
tak u příležitosti papežova odjezdu na letní pobyt do Castel Gandolfa
(mimochodem ve stejný den bylo zveřejněno odvolání trnavského
arcibiskupa Róberta Bezáka).23
Ratzingerova kurie?
Když jsem na stránkách kritiků současného papeže nalezl zmínku o
„deratzingerizaci“, kterou údajně papež František provádí, položil jsem
si otázku, zda něco jako „Ratzingerova“ kurie vůbec existovalo nebo
existuje. Ponecháme-li stranou celou řadu vatikánských úřadů a budeme se
soustředit pouze na pomyslný vrcholek ledovce, tj. na 25 představených
hlavních úřadů (tj. státního sekretáře, prefekty devíti kongregací,
předsedy dvanácti papežských rad a vedoucí tří papežských soudních
dvorů). Dostaneme následující obrázek: Z těchto 25 jsou pouze dva
jmenovaní ještě z doby pontifikátu papeže Jana Pavla II., shodou
okolností oba Poláci: Zenon Grocholewski (nar. 1939), který je prefektem
Kongregace pro katolickou výchovu už od roku 1999 a v současnosti je
nejdéle sloužícím prefektem. V listopadu 2013 jej papež František
v úřadu potvrdil. S ohledem na dosažení kanonického věku (75 let) letos
v říjnu se očekává jeho brzký odchod do penze. Druhým nejdéle sloužícím
představeným je Stanisław Ryłko (nar. 1945), který je od roku 2003
předsedou Papežské rady pro laiky. Také on byl papežem Františkem ve
svém úřadu už potvrzen (v lednu 2014). Ostatních 23 představených bylo
jmenováno papežem Benediktem XVI.
Vatikánolog John L. Allen Jr. (nar. 1953) analyzoval „Benediktovu
kurii“ koncem roku 2010, kdy z 25 uvedených úřadů bylo 21 obsazených
Benediktem jmenovanými lidmi.24
Zdá se, že právě rok 2010 byl určitým zlomem. Benedikt XVI. v tomto
roce obsadil tři posty (prefekta Kongregace pro biskupy, Kanaďana Marca
Ouelleta, předsedsedu Papežské rady pro jednotu křesťanů, Švýcara Kurta
Kocha, a předsedu Papežské rady „Cor unum“ Roberta Saraha z Guineje) a
zřídil Papežskou radu pro novou evangelizaci, do jejíhož čela jmenoval
Itala Salvatore Fisichellu. Allen ve své analýze uvádí tři postřehy,
které učinil na základě dosavadního výběrů lidí na čelných místech v
kurii:
1) Papež preferoval intelektuálně a kulturně zaměřené osobnosti na úkor kariérních diplomatů a církevních byrokratů.
2) Zřejmá byla rovněž preference lidí z Evropy a Severní Ameriky, což
si Allen vysvětloval papežovým zápasem s relativismem v sekulární
kultuře, jehož epicentrum se zdá být v Evropě. Z tehdejších 25 členů
kurie byly jen čtyři výjimky: Prefekt Kongregace pro východní církve,
argentinský kardinál Leonardo Sandri, který však již řadu let žije a
působí v římské kurii; prefekt Kongregace pro evangelizaci, indický
kardinál Ivan Dias (v roce 2011 ho nahradil Ital Fernando Filoni);
předseda Papežské rady Iustitia et Pax, ghanský kardinál Peter Kodwo
Appiah Turkson, a již zmíněný předseda Papežské rady „Cor unum“ Robert
Sarah z Guineje. Pro doplnění dodávám, že Benedikt XVI. ještě jmenoval
dva brazilské kardinály: v roce 2006 se Cláudio Hummes stal prefektem
Kongregace pro klérus (v roce 2010 ho však nahradil Ital Mauro Piacenza)
a v roce 2011 se João Braz de Aviz stal prefektem Kongregace pro
instituty zasvěceného života a společnosti apoštolského života. Allenem
zmiňované zastoupení Severní Ameriky nebylo sice početné, ale týkalo se
velmi důležitých úřadů. Svým nástupcem na Kongregaci pro nauku víry
učinil Američana Williama Josepha Levadu (v roce 2012 ho nahradil Němec
Gerhard Ludwig Müller), do čela vlivné Kongregace pro biskupy jmenoval
Kanaďana Marca Ouelleta. Trojici severoameričanů doplnil prefekt
Nejvyššího tribunálu apoštolské signatury Raymond Leo Burke.
3) Třetí Allenův postřeh se týká papežova výběru lidí z okruhu
bývalých spolupracovníků a podřízených z Kongregace pro nauku víry.
V roce 2010 jich bylo na čelných postech v kurii hned osm. Na příkladu
státního sekretáře Tarcisia Bertoneho Allen uvádí, že loajalita byla pro
Benedikta XVI. přednější než kompetence.25
Na druhou stranu v případě Bertoneho papeži nehrozilo nebezpečí, že by
se v rámci státního sekretariátu vytvořilo nějaké alternativní centrum
moci.
Allenova charakteristika v podstatě platí pro kurii po zbytek
pontifikátu Benedikta XVI., i když léta 2011–2012 jsou poznamenána
evidentními spory v kurii, aférami s únikem informací a zřejmě i výše
uvedenou snahou o nějaké reformy kurie, jejichž provedení však bylo nad
síly papeže a jeho nejbližších spolupracovníků. Papež nejpozději od
poloviny roku 2012 plánoval svůj odchod z úřadu, takže mohl provést
ještě nějaké personální změny. Takovým opatřením pro budoucnost se zdá
být jmenování Němce Gerharda Ludwiga Müllera (nar. 1947) prefektem
Kongregace pro nauku víry. Tento řezenský biskup (v letech 2002–2012) je
nejen Benediktovým přítelem, ale měl také na starosti vydávání
sebraných spisů papeže v rámci Institutu papeže Benedikta XVI. v Řezně.
Nový papež toto rozhodnutí, jak se zdá, respektuje. Müllera jmenoval,
podle zvyklostí pro prefekty kongregací, kardinálem v únoru 2014,
přestože Müller patří ke hlasitým kritikům některých uvažovaných reforem
(např. v přístupu k rozvedeným, kteří uzavřeli nový sňatek). Papež
František zřejmě vyhověl i Müllerovu přání a jeho nástupce v Řezně a
zároveň jeho bývalého asistenta na mnichovské univerzitě, biskupa
Rudolfa Voderholzera (nar. 1959), který po něm převzal péči o vydávání
Ratzingerových spisů, jmenoval v květnu 2014 členem Kongregace pro nauku
víry. Je zřejmé, že i přes odlišné přístupy si papež František váží
díla svého předchůdce a jeho vydavatele vítá v kurii.
Benedikt XVI. jmenoval nejvíce kardinálů
Je tu ještě jeden aspekt, který ukazuje na silný a hlavně dlouhodobý
vliv, který měl pontifikát papeže Benedikta XVI. nejenom na římskou
kurii. Ačkoliv to může být pro někoho překvapivé, tento papež jmenoval
nejvíce kardinálů v novodobých dějinách v přepočtu na délku pontifikátu.
V absolutních číslech jednoznačně dominuje papež Jan Pavel II., který
během svého 26,5letého pontifikátu jmenoval 231 kardinálů, což je
v průměru zhruba 8,5 za rok. Benedikt XVI. jmenoval 90 kardinálů během
téměř osmi let, což je v průměru 11,3 ročně. Mimochodem pozornost si
zaslouží úplně poslední várka jmenovaných kardinálů v listopadu 2012,
která byla už druhou v tomto roce (v únorové várce byl např. pražský
arcibiskup Dominik Duka). Jako by se snažil vyvážit své evropské a
severoamerické preference a kromě kuriálního Američana (bývalého
prefekta papežského domu Jamese Michaela Harveye) jmenoval pět
Neevropanů. Byli to Libanonec Béchara Pierre Raï, Ind Baselios Cleemis
Thottunkal, Nigerijec John Olorunfemi Onaiyekan, Kolumbijec Rubén
Salazar Gómez a Filipínec Luis Antonio Tagle. Podobně vysoký počet
kardinálů v průměru na rok jmenoval pouze jiný „stařec“ na papežském
stolci, Jan XXIII. (1958–1963), který během necelých pěti let jmenoval
52 kardinálů, což je zhruba 10,5 ročně.26
Zdá se velmi pravděpodobné, že ještě v roli kardinála měl Ratzinger
vliv při výběru kandidátů při posledním kardinálském jmenování papeže
Jana Pavla II., které se uskutečnilo 21. října 2003. Mezi 30 kardinály
najdeme minimálně pět osob, které později už coby papež jmenoval do čela
sledovaných úřadů (kardinálové Tauran, Antonelli, Bertone, Turkson,
Ouellet). S ohledem na výše uvedenou domněnku, že kardinál Ratzinger
spolu s dalšími kardinály hodlal zabránit liberalizaci papežství a
kurie, se dá předpokládat, že nepochybně využil možnosti nominovat
některé kandidáty, s nimiž v tomto směru počítal.
Poznámky:
16 Ratzinger, Joseph. Křížová cesta v Koloseu : Velký pátek 2005. Kostelní Vydří, 2006.
17
Ke cti církve alespoň patří, že upozornění na kauzy nepřišlo zvenčí ale
zevnitř církve. Zveřejnil je ředitel jezuitského gymnázia Klaus Mertes
v Berlíně v lednu 2010. Několik textů od Mertese vyšlo i v Getsemanech.
18 Benedikt XVI. Světlo světa : papež, církev a znamení doby. Rozhovor s Peterem Seewaldem. Brno, 2011, s. 35.
19
Glaser, Milan. Pontifikát Benedikta XVI. se vypořádal s metlou deliktů.
Radio Vaticana, 19.2.2013. [cit. 2014-09-25] Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=17853
20
Reakcí na zveřejnění případů v Německu je kniha německého psychologa,
psychoterapeuta a teologa Wunibalda Müllera. V ní mimo jiné uvádí: „Jestliže
chce církev obstát v této krizi, kterou momentálně prožívá v
souvislosti s případy sexuálního zneužívání, a plodně se z ní poučit,
pak nestačí přepracovávat směrnice a přijímat další změny, které se
vztahují k případům zneužívání. Musí sexualitu – a to i sexualitu ve
svých vlastních řadách – vysvobodit ze zajetí, v němž tráví nedůstojný
život. Dnes je sexualita uváděna do velice těsné souvislosti s církví, a
to ve velmi negativních aspektech; pak by se mohla opět ukázat jako dar
Boží a mohli bychom přitakat její existenci.“ Müller, Wunibald. Zamlčené rány. Praha, 2011, s. 129-130.
21
Gagliarducci, Andrea. Cardinal Bertone as Secretary of State. What was
him aim? National Catholic Register, 10.9.2013. [cit. 2014-09-25]
Dostupné z: http://www.ncregister.com/blog/andrea-gagliarducci/cardinal-bertone-as-s...
22 Tornielli, Andrea. Bertone: “Io, vittima di corvi e vipere”. Vatican Insider, 2.9.2013 [cit. 2014-09-25]. Dostupné z: http://vaticaninsider.lastampa.it/vaticano/dettaglio-articolo/articolo/c...
23
Glaser, Milan. Svatý otec zaslal list státnímu sekretáři kardinálovi
Bertonemu. Radio Vaticana, 4.7.2012 [cit. 2014-09-25] Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=16715
24 Allen Jr., John L. Benedict puts his mark on the curia. National Catholic Reporter, 20.12.2010. [cit. 2014-09-25] Dostupné z: http://ncronline.org/news/vatican/benedict-puts-his-mark-curia
25
Tarcisio Bertone (nar. 1934), profesor morální teologie a kanonického
práva na papežské salesiánské univerzitě, patřil skutečně k nejvěrnějším
spolupracovníkům kardinála Ratzingera. Poradcem pro nauku víry byl
jmenován v roce 1984, v roce 1988 byl ve skupině expertů, která
z pověření Ratzingera vyjednávala s exkomunikovaným arcibiskupem
Marcelem Lefebvrem, v letech 1991-1995 byl arcibiskupem ve Vercelli,
1995-2002 byl sekretářem Ratzingerovy Kongregace pro nauku víry,
2002-2008 arcibiskupem v Janově, kardinálem se stal v roce 2003.
26
Pokud počítáme přesněji délku pontifikátů na dni, tak jsou čísla ještě
vyrovnanější: Benedikt XVI. 11,45 a Jan XXIII. 11,31. Do toho ovšem
nejsou započítáni tři kardinálové, které Jan XXIII. údajně jmenoval „in
pectore“ a jejichž jména nebyla nikdy oficiálně zveřejněna.
Žádné komentáře:
Okomentovat