Byrokratická struktura vatikánských úřadů a výměna představených
Nejprve je třeba uvést několik poznámek k charakteru hlavních vatikánských úřadů, především kongregací a papežských rad:
1) Všichni představení římské kurie sice v době sedisvakance (tj.
uprázdnění papežského stolce) pozbývají své úřady a hlavou církve i
státu Vatikán se stává camerlengo neboli kardinál komoří. Nový papež
brzy po svém zvolení většinou všechny hromadně potvrdí v úřadech
s obvyklou formulí „donec aliter provideatur“, tj. dokud nebude
stanoveno jinak. Benedikt XVI., zvolený 19. dubna 2005, tak učinil 21.
dubna, František, zvolený 13. března 2013, dne 16. března. Teprve
postupně dochází k případným změnám.
2) Představení úřadů, stejně jako jejich členové, sekretáři a poradci
jsou jmenováni na pětileté období, které je možné opětovně prodlužovat.
Kanonický věk pro podání rezignace je stanoven na 75 let v případě
vedoucích úřadů, 80 let pro členy kongregací.
3) Úřady mají poměrně jasně danou strukturu: Prefekti kongregací
(zpravidla kardinálové) a předsedové papežských rad (kardinálové nebo
titulární arcibiskupové) předsedají kolegiu členů, kteří jsou vybíráni
hlavně z kardinálů, ale i z biskupů, případně z nejvyšších řeholních
představených. Počet těchto členů je různý, většinou se pohybuje
v rozmezí mezi třiceti a čtyřiceti. Druhým nejdůležitějším člověkem
v úřadu po jeho představeném je sekretář (v případě kongregací má titul
arcibiskupa), který je vlastně každodenním výkonným orgánem. Na třetím
místě jsou podsekretáři a jim na roveň postavení úředníci. Následuje
celá škála zaměstnanců úřadu, v čele s šéfem kanceláře (capo ufficio).27
Důležitou součástí kongregací a papežských rad jsou papežem jmenovaní
poradci (konzultoři), většinou se jedná o profesory teologie nebo
církevního práva na papežských univerzitách v Římě, případně o další
odborníky.
4) Podobně jako v jiných úřadech i zde existuje kariérní postup, i
když při pohledu na kariéru některých představených zjistíme, jak
rozmanitá může být. Zvláštní kapitolu tvoří diplomaté, kteří jsou vesměs
italského původu a na svoji kariéru se chystají už během studia na
Papežské církevní akademii v Římě. Nejprve pracují v rámci Státního
sekretariátu, poté bývají vysláni na zahraniční mise. Jak bylo uvedeno,
papež Benedikt XVI. tuto kategorii osob opomíjel, naopak obě nové tváře
v čele vatikánských úřadů, jmenované papežem Františkem v roce 2013,
strávily dlouhá léta v diplomatických službách (Pietro Parolin,
Beniamino Stella). Prostupnost jednotlivých úřadů je možná. I když to
nebývá pravidlem, občas se sekretář kongregace stane jejím prefektem
nebo stane v čele jiného úřadu.
Zajímavá je otázka, jak dlouho trvalo papeži Benediktovi XVI. než
dosadil představené do uvedených úřadů a jakým způsobem to udělal.
Papežům sice přísluší právo volně jmenovat členy jednotlivých úřadů na
dobu pěti let, případně je odvolávat nebo všelijak přesouvat, ale ve
skutečnosti zcela svévolně nejednají. Sice se nabízí úvaha, že pětileté
období (2005–2010), které papež Benedikt XVI. potřeboval k personální
obměně v čele kuriálních úřadů, nějak souviselo s výše uvedeným
pětiletým funkčním obdobím, ale pravdou to není. Nejčastějším důvodem
výměny v čele kongregací nebo papežských rad byl odchod do penze po
dosažení kanonického věku 75 let, jen v jednom případě se úřad uvolnil
v důsledku úmrtí (jednalo se o kolumbijského kardinála Alfonso Lópeze
Trujilla, který zemřel roku 2008 v 72 letech v čele Papežské rady pro
rodinu). V případě prefektů kongregací byl jedinou výjimkou již zmíněný
Crescenzio Sepe, kterého v roce 2006, ve věku 63 let papež jmenoval
arcibiskupem Neapole. V případě předsedů papežských rad byly dvě
předčasné výměny: Předseda papežské rady pro mezináboženský dialog
Michael Louis Fitzgerald byl v roce 2006 jmenován nunciem v Egyptě a
stálým pozorovatelem v rámci Ligy arabských států (v roce 2013 odešel do
penze) a předseda papežské rady pro sdělovací prostředky John Patrick
Foley byl v roce 2007 jmenován velmistrem Řádu Božího hrobu (zemřel
2011). V případě soudních dvorů byl výjimkou kardinál Vallini, který byl
v roce 2008 ve svých 68 letech jmenován kardinálem vikářem římské
diecéze a arciknězem lateránské baziliky.
Nenásilnou výměnu vedoucích členů kurie tedy nepochybně ovlivnila
skutečnost, že s ohledem na nemoc papeže Jana Pavla II. se některá
personální rozhodnutí odkládala a jeho nástupce tak zdědil poněkud
zestárlou kurii. Ironií je skutečnost, že nejstarším mužem v rámci
sledovaných úřadů byl právě kardinál Ratzinger (zhruba o půl roku mladší
byl státní sekretář Angelo Sodano). Podobně jako v případě
kardinálských jmenování ponechme stranou skutečnost, že kardinál
Ratzinger mohl mít v závěru pontifikátu svého předchůdce vliv při
některých tehdejších jmenováních.
Srovnáme-li průměrný věk státního sekretáře, 9 prefektů kongregací a
11, resp. 12 předsedů papežských komisí na začátku pontifikátu papeže
Benedikta XVI. a papeže Františka, není rozdíl zase až tak výrazný,
představitelé kurie v roce 2005 byli v průměru jen o více než dva roky
starší. Rozdělíme-li je do věkových kategorií, bude rozdíl výraznější.
V roce 2005 byli jen dva prefekti a čtyři předsedové mladší 70 let,
zatímco v roce 2013 to bylo sedm prefektů (z deseti) a osm předsedů (z
dvanácti). Pokud by tedy jediným způsobem obměny tohoto personálu měl
být odchod do důchodu, ani za pět let by se současná kurie nemusela
výrazně změnit.
Potřebná reforma není jen přáním papeže Františka
Snaha papeže Benedikta XVI. o výběr lidí do kurie z okruhu
intelektuálů, Evropanů a názorově blízkých spolehlivých podřízených je
považována za pokus, který se nezdařil. Zdá se, že tento neúspěch spolu
s aférami, které byly viditelným projevem rozporů v kurii, posílil mezi
kardinály přesvědčení, že pouze jmenování nových lidí zvnějšku fungování
kurie nezlepší. Nepochybně je třeba důkladná proměna římské kurie,
především jejího fungování v rámci celé církve. Měla by se vzdát svých
mocenských ambicí, tendencí regulovat život místních církví podle svých
představ a zasahovat do něj, a vrátit se ke služebné funkci poradního a
pomocného orgánu papeže.
Je pochopitelné, že plány na takovou obnovu je těžko možné čekat
zevnitř kurie, od lidí vychovaných v mentalitě určité nadřazenosti. Tuto
„kuriální mentalitu“ a kariéru některých dlouholetých kuriálních
úředníků pěkně charakterizoval jezuita Petr Kolář (nar. 1941): „Všiml
jsem si nicméně i dalšího zajímavého úkazu: Kluci, kteří během první
synody běhali se vzkazy a nosili šálky kávy, při další synodě
organizovali lítání druhých a při další měli už někteří červené
lemování. Dovedu si představit, že dnes už někteří nosí biskupské roucho
– a přitom začínali u kafe. Administrativa tady funguje jako každá
jiná. Šikovní úředníci to dotáhnou daleko bez ohledu na ostatní kvality.
Trochu mi to demytizovalo moje představy o Svatém městě Vatikánu.
Uvědomil jsem si, že roli hrají jiné kvality, než si běžně představují
věřící lidé. Ti předpokládají, že tam jsou především duchovní osoby a
zároveň odborníci na určité oblasti náboženství. To není pravda.
Administrativa potřebuje především pečlivé, věrné a úslužné
administrativní síly. To je hlavní, bez toho by se to všechno netočilo. A
pak tam občas dosadí nějakou výraznou osobnost jako Josepha Ratzingera
nebo Waltera Kaspera. Rozporuplný dojem jsem z toho měl, až když někteří
z těch obyčejných úředníků začali mít pocit, že jsou něco víc, že kolem
nich vlastně vane Duch svatý silněji než třeba kolem mne. To mi šlo na
nervy. O církevní práci se přece mluví jako o službě a taková duchovní
nadnesenost, to snadno vede ke zlepšování vlastního skóre, nebo to
dokonce zavání kariérou. To už zní špatně a také to špatné je.“28
Promýšlení a příprava reformy kurie je předmětem porad osmi
kardinálů, které papež jmenoval měsíc po svém zvolení 13. dubna 2013.29
Podle vyjádření papeže Františka v rozhovoru z loňského září vznikl
tento poradní orgán na základě přání kardinálů, vyjádřených během porad
před volbou nového papeže.30
Je složen z nekuriálních kardinálů, kteří zastupují jednotlivé
kontinenty. Nejpozději od pátého zasedání v červenci 2014 se jich
pravidelně účastní státní sekretář kardinál Pietro Parolin (nar. 1955).
Ve dnech 15.–17. září 2014 se uskutečnilo již šesté zasedání této rady,
další jsou naplánována na prosinec 2014 a únor 2015. Je otázkou, zda
papež František využije příležitosti říjnového mimořádného zasedání
biskupské synody, aby informoval shromážděné předsedy nebo místopředsedy
biskupských konferencí o zamýšlených reformách. Např. úplně první
zasedání biskupské synody v říjnu 1967 využil papež Pavel VI. k
předvedení a diskusi o reformované podobě liturgie a nechal hlasovat o
některých otázkách.31
Poznámky:
27
Rozlišuje se 10 různých úrovní podle náplně práce. Viz Aggiornamento
Mansionario del Regolamento Generale della Curia Romana. Acta
Apostolicae Sedis 101 (2009), s. 741-753.
28 Beránek, Josef. Hovory s Petrem Kolářem. Brno, 2001, s. 111-112.
29
Formálně byla ustavena 28.9.2013. Více o ní a jejích členech viz Vaňáč,
Martin. Změny v římské kurii začínají. Getsemany 2013, č. 10, s.
255–267. [cit. 2014-09-25] Dostupné z: http://www.getsemany.cz/node/3066
30 „Chci
konzultace reálné, nikoli formální. Konzulta osmi kardinálů, tato
poradní skupina outsiderů, není jenom moje rozhodnutí, ale je plodem
vůle kardinálů, jak ji vyjádřili během všeobecných kongregací
předcházejících konkláve. Chci, aby tato konzulta byla reálná, nikoli
formální.“ Rozhovor s papežem Františkem. Radio Vaticana, 22.9.2013. [cit. 2014-09-25] Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=18878
31 Tzv. tradicionalisté s oblibou šíří nepravdu, že shromáždění biskupové novou podobu liturgie odmítli. Z osmi hlavních a čtyř doplňujících otázek jde o otázku na základní strukturu reformované liturgie: 71 biskupů hlasovalo pro, 62 pro s výhradami, 43 proti a 4 se zdrželi. Hlasovalo se stejným způsobem jako na koncilu, pro tedy bylo 133 a nikoliv pouze 71. Některé připomínky byly zapracovány. Viz The synod of bishops and liturgical reform. Worship, 42, 1968, č. 2, s. 113-119.
Žádné komentáře:
Okomentovat