Nabídka studia teologie

Institut ekumenických studií

pátek 23. listopadu 2012

Kauza Bezák a kolegialita slovenských biskupů (1. část)

První část pracovní verze rozsáhlejšího textu, kterou jsem sepsal ve dnech 20. - 23. listopadu 2012 ke kauze odvolaného trnavského arcibiskupa Róberta Bezáka. Text jsem původně psal pro časopis Getsemany
V redakčně upravené podobě (s ohledem na příliš velký rozsah) vyšel text v prosincovém čísle Getseman s názvem Kauza Bezák a slovenští biskupové.


Úvod

Nedávno zveřejněný list papeže Benedikta XVI. (nar. 1927) ke kauze odvolaného trnavského arcibiskupa Róberta Bezáka (nar. 1960) a některé další události ve slovenské církvi se pro mne staly podnětem k pokusu o pohled na širší souvislosti této kauzy.1

Nejprve se budu věnovat dvěma obviněním (podpora homosexuálních kněží a údajné finanční ztráty), která se v souvislosti s odvolaným arcibiskupem objevila a která považuji za účelovou a ne příliš zdařilou snahu tento krok zpětně ospravedlnit. Poté okomentuji papežův list a jeho podle mne trapnou prezentaci na tiskové konferenci. Pak se zaměřím podle mne na jednoho z hlavních aktérů této kauzy, bratislavského arcibiskupa Stanislava Zvolenského (nar. 1958), na rozporuplné dědictví, které slovenské církvi odkázal Bezákův předchůdce Ján Sokol (nar. 1933)2 a nebezpečí, které zřejmě Robert Bezák ve funkci trnavského arcibiskupa pro oba znamenal.

Nepovažuji se za experta na slovenské dějiny. A kromě několika výjimek jsem se při psaní textu snažil vycházet z veřejně dostupných zdrojů. Můj pohled na události a jejich souvislosti si samozřejmě nečiní nárok na úplnost a bezchybnost, přesto zjištěné skutečnosti považuji za doklad tristní situace katolické církve na Slovensku, především její hierarchie.

Obvinění z podpory homosexuality

Nemohu se ubránit dojmu, že jsme svědky opakovaných snah o diskreditaci odvolaného arcibiskupa Bezáka. Jedním z příkladů je jeho obvinění z podpory homosexuálních kněží v církvi. Už mezi údajnými 11 výtkami ze strany Kongregace pro biskupy, které zveřejnila TA33, se v otázce č. 6 objevilo nejasné obvinění, že se obklopil spolupracovníky s „pochybnou pověstí“. Jak kněžími s „homosexuální náklonností“, tak s těmi, kteří mají děti. Arcibiskup Bezák odpověděl, že na tak obecné obvinění není možné smysluplně reagovat. Všichni jeho nejbližší spolupracovníci prý byli kněžími trnavské arcidiecéze už za jeho předchůdce Jána Sokola a ten jej neupozornil na jejich údajnou „pochybnou pověst“. Pokud někdo má relevantní důkazy, pokračoval Bezák ve své odpovědi, nechť je předloží a on samozřejmě bude postupovat podle příslušných předpisů.

Ještě neurčitější zmínka Bezákova jména se v souvislosti s homosexualitou objevila v rozhovoru s polským knězem, vyučujícím na filozofické fakultě Papežské univerzity Jana Pavla II. v Krakově. Dariusz Oko (nar. 1960) se v jednom rozhovoru v polovině července zmínil, že někteří biskupové se „vzpírali papeži“ ve věci „udělování kněžství a biskupských hodnosti homosexuálům“, proto byli „z tohoto důvodu ze svých funkcí odvoláni“. Jako příklady takového odvolání „poměrně čerstvých biskupů“ uvedl Dariusz Oko trnavského Róberta Bezáka a Vilhelma Lapelise (nar. 1961) z Lipawy v Lotyšsku (tento dominikán se stal biskupem v necelých 40 letech, po 11 letech služby na svůj úřad 20. června 2012 rezignoval). Na základě této drobné zmínky některé servery, zvlášť tzv. tradicionalistů, psaly o „skutečné příčině odvolání arcibiskupa Bezáka“. Je třeba uvést, že Dariusz Oko se už na jaře 2012 v Polsku „proslavil“ svým kontroverzním textem o „homoherezi“. Text vyšel s mírnými úpravami v českém překladu na stránkách Vatikánského rádia s názvem „S papežem proti homoherezi“. Poté, co se začal Oko dovolávat tohoto překladu jako důkazu podpory svým myšlenkám o homoerezi a homolobby (podle Oka, lze Radio Vatikán považovat za hlas Apoštolského Stolce a jeho text je prý vnímán jako jeden z dalších komentářů k nauce církve) musela česká redakce tento text ze svých stránek smazat4

Nechci se zde pouštět do polemiky s tímto textem, který považuji za špatný, ani do rozplétání složité problematiky tématu homosexuality v církvi. K tématu snad postačí následující poznámka: Samozřejmě není možné dost dobře popírat existenci různých skupin v církvi, přičemž tzv. homolobby je považována za jednu z nejvlivnějších, ale jedná se o fenomén přece jen složitější. Spolu s jinými autory však považuji za nesprávné, že po vypuknutí sexuálních skandálů se vina jakoby svaluje právě na homosexuální kněze a biskupy. Zpráva Johna Jaye (tzv. John Jay Report) o zneužívání v amerických diecézích z roku 2004 sice prokázala, že ve 40% případů se věk obětí pohyboval mezi lety 11-14 let a že ve více než 80% se jednalo o děti nebo mladistvé mužského pohlaví, ale serióznější práce na toto téma (v češtině jsou k dispozici texty američana Donalda Cozzense Měnící se tvář kněžství, 2003 a Osvobodit celibát, 2008, obě knihy vydali břevnovští benediktini nebo překlad německé práce Wunibalda Müllera, Zamlčené rány, 2011, vydané v Portálu) upozorňují, že problém je mnohem hlubší a přísnější postup vůči homosexuálním kněží (viz např. instrukce Kongregace pro katolickou výchovu ze 4. listopadu 2005) situaci nejenom neřeší, nýbrž problém jen prohlubuje. Cozzens i Müller vidí větší problém v tabuizaci homosexuality v církvi a obecně ve vysokém podílu nezralých osob mezi kněžími, kteří se pozitivním způsobem nevyrovnali se svojí sexualitou, ať homosexuálního nebo heterosexuálního zaměření. Cozzens navíc mluví vysloveně o ironii, když v případě výše zmíněné instrukce proti homosexuálně zaměřeným kandidátům kněžství leckdy uvádějí do praxe představení, kteří jsou sami gayové. Bylo by tedy omylem se domnívat, že homosexuálně zaměřené skupiny v církevních strukturách musí nutně vystupovat ve smyslu většího respektu a otevřenosti k homosexualitě. Leckdy jejich vystupování může být právě opačné. Podstatou takové lobby je především vzájemná podpora v církevní kariéře. V případě odvolání arcibiskupa Bezáka existuje poměrně vážné podezření, že se v něm angažovala taková silná skupina v církevních strukturách, včetně vizitátora z Litoměřic nebo bratislavského arcibiskupa.

Pochybnosti o obvinění arcibiskupa Bezáka z podpory homosexuality vzbuzují nejenom velmi nekonkrétně formulované výtky, ale i skutečnost, že pokud je mi známo, nebylo dosud publikováno nic konkrétního a ani v Bezákových veřejných vystoupeních nejsou známky o tom, že by se v této věci výrazněji odlišoval od učení církve.

Mimochodem na některých případech je celkem dobře doložené, že potlačovaná homosexualita mezi kněžími byla silnou zbraní pro tajnou policii při jejich vydírání a snaze o spolupráci před rokem 1989. A není náhodou, že diskuze o roli homolobby v polské církvi se týkala mimo jiné cíleného zakrývání bývalých spolupracovníků tajné policie mezi kněžími a biskupy. Otevřeně o ní mluví v knižním rozhovoru „Jde mi pouze o pravdu“ (Chodzi mi tylko o prawdę ) kněz a badatel na poli spolupráce kněží s polskou tajnou policií Tadeusz Isakowicz-Zaleski (nar. 1956). Výsledky jeho rozsáhlé badatelské činnosti vyšly v roce 2007, krátce po skandálu s varšavským arcibiskupem Stanislavem Wielgusem (nar. 1939), který musel na svůj úřad rezignovat po několika dnech od nastoupení, neboť se potvrdila jeho spolupráce s polskou tajnou bezpečností. Ostatně bádání Zaleskeho zřejmě stálo i za odvoláním tehdejšího nuncia na Slovensku, arcibiskupa Henryka Józefa Nowackeho (nar. 1946, nunciem na Slovensku byl v letech 2001-2007), o jehož spolupráci s polskou tajnou bezpečností našel v archivech materiály a odeslal je na jaře 2007 do Vatikánu. Nowacky byl v prosinci 2007 přeložen do Nikaragui (od letošního roku je apoštolským nunciem ve Skandinávii). Mimochodem ve stejném roce zveřejnil slovenský Ústav paměti národa závažné dokumenty svědčící o spolupráci arcibiskupa Sokola s tajnou policií, o čemž ještě bude řeč.


poznámky k 1. části:

1Ke kauze jsem již napsal jeden komentář uveřejněný v zářijových Getsemanech: M.V.: Odvolání trnavského arcibiskupa Róberta Bezáka viz http://www.getsemany.cz/node/2950
2Diskuze nad dostupnými materiály vypovídajícími o míře spolupráce Jána Sokola s StB, která si zaslouží samostatnou pozornost, se dotknu jen okrajově.
4Mezitím byl překlad přetištěn na různých webech, k nalezení je např. na stránkách Augustiniánského opatství svatého Tomáše na Starém Brně: http://www.opatbrno.cz/archiv/clanek1867.htm 


Kauza Bezák a kolegialita slovenských biskupů (2. část)

Druhá část pracovní verze rozsáhlejšího textu, kterou jsem sepsal ve dnech 20. - 23. listopadu 2012 ke kauze odvolaného trnavského arcibiskupa Róberta Bezáka. Text jsem původně psal pro časopis Getsemany.
V redakčně upravené podobě (s ohledem na příliš velký rozsah) vyšel text v prosincovém čísle Getseman s názvem Kauza Bezák a slovenští biskupové.

Jednotlivé části:
1. Obvinění z podpory homosexuality
2. Obvinění z finančních ztrát
3. Trapná tisková konference a papežův list
4. Ambice a kariéra arcibiskupa Zvolenského
5. Dědictví schopného agenta Jána Sokola
6. Nebezpečí jménem Bezák

 
Obvinění z finančních ztrát

Zřejmě dalším z pokusů o diskreditaci arcibiskupa Bezáka byly dva články na blogu známého komentátora vatikánského dění a zákulisí, italského novináře Sandro Magistra (nar. 1943). S odvoláním na zprávu z apoštolské vizitace uvedl ve svém článku z 20. září 2012 jako jeden z hlavních důvodů Bezákova odvolání údajnou ztrátu ve výši 600.000 eur, kterou měl způsobit.1 Za zmínku stojí i skutečnost, že ve svém článku Magister potvrzuje autentičnost 11 otázek, které Bezákovi zaslal dne 3. května kardinál Marc Ouellet (nar. 1944), prefekt Kongregace pro biskupy. V nich se rovněž objevily otázky na paní Húščavovou a firmy Ninett a Hanalex, o nichž Magister píše.

Podla Magistra reagovala apoštolská vizitace, vedená litoměřickým biskupem Janem Baxantem (nar. 1948) ve dnech 22. ledna až 1. února 2012, právě na pochybnosti o hospodaření Bezákova předchůdce Jána Sokola. Zahájené vyšetřování, iniciované právě Bezákem, se podle Magistera prý nakonec obrátilo proti němu. Zajímavá může být především zmínka, která v podstatě potvrzuje správnost obvinění vůči Sokolovi. Prý, podobně jako jiní arcibiskupové z oblasti vlivu sovětského impéria, nedůvěřoval novým státním orgánům a z obavy před případnými dalšími konfiskacemi svěřil část peněz, získaných z restitucí a z darů ze zahraničí, do „ochrany“ vatikánské banky, resp. Institutu pro náboženská díla (IOR), jak se tento úřad oficiálně nazývá. Mimochodem je to přesně ta instituce, která je v posledních letech opakovaně kritizována kvůli neprůhlednosti finančních transakcí a spory o dohled nad ní jsou zřejmě v pozadí jak sporů uvnitř Vatikánu tak také nedávných úniků papežských dokumentů, tzv. Vatileaks.2 Podle Magistra sice už v kontextu dnešní politické situace nepovažují vatikánské úřady takové jednání za ospravedlnitelné, nicméně šetření slovenského nuncia arcibiskupa Mario Giordana (nar. 1942, v březnu 2008 nahradil odvolaného Nowackého, o kterém jsem se již zmínil) prý neprokázalo, že by se arcibiskup Ján Sokol nějakým způsobem osobně obohatil. Těžko říct, zda se toto šetření týkalo i finančních nesrovnalostí, které zjistil audit provedený arcibiskupem Bezákem. Sám Bezák se v jednom z rozhovorů v únoru 2010 zmínil o svém záměru zprůhlednit finanční záležitosti v arcidiecézi a svěřit jejich vedení ekonomicky vzdělaným lidem, jeho předchůdce totiž rozhodoval o všem, včetně ekonomiky a kromě oficiálních účtů měl ještě peníze jaksi „bokem“ neboli „v šuplíku“ (jednalo se prý „o milióny“).3

Když jsem před časem o této věci mluvil s jedním českým historikem, který je obeznámen s archivními prameny, potvrdil mi nejenom zřejmou spojitost kauzy Bezák se zákulisními boji ve Vatikánu, ale především provázanost nejasných finančních transakcí v souvislosti s církevní podporou neoficiálním aktivitám před rokem 1989. V době polského papeže prý byla tato podpora zvlášť výrazná v případě Polska a některé transakce se mohly uskutečnit i díky kontaktům prostřednictvím slovenské církve. Zajímavé je, že o těchto kontaktech a transakcích měla informace i komunistická Státní bezpečnost, jejíž archivy prý i do budoucna mohou přinést zajímavé informace k tomuto tématu. To je však otázka dalšího studia a z kauzy Bezáka je zřejmé, že současné vedení katolické církve nemá zájem o prošetření a zveřejnění těchto záležitostí.

Každopádně z článku Magistra je zřejmá snaha o ospravedlnění odvolání arcibiskupa Bezáka. Osobně se domnívám se, že tento řízený únik z tajné vizitační zprávy byl určen především světovému publiku, neboť kauzu několikrát zmínil jiný respektovaný vatikánolog John L. Allen, Jr. (nar. 1965), americký novinář z National Catholic Reporter, čímž na ní upozornil světovou veřejnost (viz k tomu stručně na blogu Svet kresťanstva). Na Slovensku vzbudila Magistrem zveřejněná obvinění z údajné vizitační zprávy pochybnosti, jak o její pravosti tak také o úmyslech autorů. Většina aktérů se však s odvoláním na mlčenlivost odmítá vyjádřit. Zareagovala pouze v komentáři zmiňovaná spolupracovnice arcibiskupa Bezáka, Anna Húščavová, která zveřejněné informace označila za lživé.4 Sandro Magister sice v dalším článku (z 1. října 2012) zveřejnil překlad části dopisu Húščavové, ale svá obvinění v podstatě zopakoval znovu.5

Húščavová se mimo jiné hájila tím, co jsem napsal ve svém minulém článku, že arcibiskup Bezák usiloval o zeštíhlení celého aparátu a tedy o úspory s ohledem na výrazné změny v rozsahu arcibiskupství v roce 2008 (srovnání stavu před reorganizací a po ní viz mapy ZDE). Rozsah i počet kněží se totiž oproti původnímu stavu snížil zhruba o dvě třetiny, stejně tak i zdroje, proto bylo třeba snížit i náklady na správu. Ján Sokol tuto situaci neřešil, takže nepopulární opatření v podobě propouštění a restrukturalizace připadlo na jeho nástupce. Arcibiskup Bezák se navíc snažil o další aktivity, které měly nejenom zajistit arcibiskupství zhodnocení majetku a případně další příjmy, ale i otevřít církev víc veřejnosti. Mezi takové aktivity patřilo například zřízení restaurace Galérie v prostorách arcibiskupství (otevřena byla v únoru 2012), na jejíž rozběhnutí poskytlo podle Húščavové trnavské arcibiskupství půjčku 60.000 eur firmě Ninett, jejímž je arcibiskupství 100% vlastníkem. Média spekulují, zda výše zmíněná ztráta v údajné hodnotě 600.000 eur nemohla vzniknout chybou právě z této půjčky. Pozoruhodné je také to, že půjčka prý byla poskytnutá až po provedené apoštolské vizitaci. Dočasný administrátor trnavské arcidiecéze Ján Orosch (nar. 1953) nově otevřenou restauraci ihned po převzetí úřadu nechal zavřít, čímž zřejmě skutečně dojde ke ztrátám kvůli předchozím investicím do rekonstrukce prostor bývalé jídelny. Osud restaurace postihl koncem září 2012 také Galérii Trnavské arcidiecéze, která byla otevřena v dubnu 2011.6 Plánované zpřístupnění arcibiskupské zahrady už arcibiskup Bezák realizovat nestihl.

Sandro Magister jen okrajově zmínil, že apoštolská vizitace zjistila „neméně závažná selhání“ naukového a disciplinárního charakteru. Nic konkrétního však neuvedl. Skoro by se mohlo zdát, že je to jen taková fráze, která se dá použít téměř na kohokoliv, jehož názory nejsou zcela konformní. Nevím o tom, že by někdo v Bezákových vyjádřeních nalezl nějaké závažné odchylky od učení církve. Např. v odpovědi na 11 otázek z Kongregace pro biskupy, kde byl Bezák dotazován i na své názory ohledně celibátu, eutanazie, potratu, kněžství žen a předmanželských vztahů, připomněl svojí dlouholetou učitelskou činnost v oboru morální teologie. Pokud by měl v uvedených otázkách pochybné názory, uvedl Bezák, jistě by neunikly pozornosti. Zároveň znovu ve stručnosti ve své odpovědi potvrdil svůj postoj k těmto tématům, který není v rozporu s učením církve.

Obvinění z finančních machinací nebo dokonce ztrát se zdá být ještě pochybnější a účelovější než obvinění ze spolupráce s lidmi „pochybné pověsti“. Jsem zvědav, zda se ještě dočkáme nějakých nových obvinění. Samozřejmě nemůžeme zcela vyloučit variantu, že za Bezákovým odvoláním se skrývají nějaké závažné důvody, neboť veřejně dostupných informací není mnoho a jsme odkázaní spíš na úniky, osobní informace nebo spekulace. Na druhou stranu uvedená nejasná a nekonkrétní obvinění vedou spíš k domněnce, že odvolání arcibiskupa Bezáka je mnohem více dílem intrik a mocenských zápasů, jejichž kořeny musíme hledat na Slovensku


poznámky k 2. části:

1Magister, Sandro: The Case of the "Bishop with a Human Face" Dismissed by the Pope viz http://chiesa.espresso.repubblica.it/articolo/1350329?eng=y
2Informace o některých zákulisních sporech v souvislosti s vatikánskou bankou informoval např. italský novinář a znalec Vatikánu Andrea Tornielli (nar. 1964), české čtenáře je možné odkázat třeba na článek na Umlaufovinách: http://umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=908
5Magister, Sandro: The Case of the Bishop Dismissed. A Reply viz http://chiesa.espresso.repubblica.it/articolo/1350335?eng=y
Reakce Anny Húščavové na blogu Svet kresťanstva: http://www.svetkrestanstva.sk/2012/10/bezakova-ekonomka-odmieta-obvinenia.html

Kauza Bezák a kolegialita slovenských biskupů (3. část)

Třetí část pracovní verze rozsáhlejšího textu, kterou jsem sepsal ve dnech 20. - 23. listopadu 2012 ke kauze odvolaného trnavského arcibiskupa Róberta Bezáka. Text jsem původně psal pro časopis Getsemany.
V redakčně upravené podobě (s ohledem na příliš velký rozsah) vyšel text v prosincovém čísle Getseman s názvem Kauza Bezák a slovenští biskupové.

Jednotlivé části:
1. Obvinění z podpory homosexuality
2. Obvinění z finančních ztrát
3. Trapná tisková konference a papežův list
4. Ambice a kariéra arcibiskupa Zvolenského
5. Dědictví schopného agenta Jána Sokola
6. Nebezpečí jménem Bezák


Trapná tisková konference a papežův list

Domněnku o tom, že jádro celého problému spočívá především v poměrech uvnitř slovenského episkopátu, v podstatě potvrdil papežův osobní list a způsob jeho prezentace na tiskové konferenci po 73. plenárním zasedání slovenské biskupské konference (KBS) dne 8. listopadu 2012.1 Možná jsem mohl čtenáře ušetřit a odpustit si dlouhé psaní. Možná by stačil pouze odkaz na půlhodinový záznam této tiskové konference, na které bratislavský arcibiskup Stanislav Zvolenský (nar. 1958) přečetl papežův list a poté odpovídal na otázky novinářů ohledně odvolaného arcibiskupa Bezáka. Dělal to tak nepřesvědčivým způsobem, že spíš připomínal přistiženého politika, který se jen vymlouvá (český čtenář si možná vzpomene na trapné vystoupení ministra průmyslu a obchodu Martina Kocourka, který před rokem vysvětloval, jak „odklonil“ svoje milióny). Mohla by to být celkem zábava, kdyby se nejednalo o vystoupení vrcholného představitele slovenské katolické církve, který zároveň oznámil své znovuzvolení ve funkci předsedy slovenské biskupské konference (na další tříleté období) a který zřejmě usiluje o získání kardinálského klobouku. Naposledy byl slovenským kardinálem jmenován Ján Chryzostom Korec (nar. 1924) v roce 1991. Spolu s dalším žijícím slovenským kardinálem Jozefem Tomkem (nar. 1924, kardinálem jmenován v roce 1985) již dávno překročili hranici 80 let, tudíž se nemohou účastnit volby papeže.

V neposlední řadě je smutné, že takto nepřesvědčivě a nejistě vystupuje arcibiskup, který se před nedávnem vrátil z biskupské synody o nové evangelizaci (konala se v Římě ve dnech 7. - 28. října 2012). V závěrečném poselství biskupů je mimo jiné uvedeno: „Pokorně musíme přiznat, že ubohosti a slabosti Ježíšových učedníků, zejména jeho kněží, zatěžují důvěryhodnost jeho poslání... Víme, že musíme pokorně uznat svou zranitelnost pro dějinné rány a neváháme uznat ani své osobní hříchy. Jsme ale také přesvědčeni, že síla Pánova Ducha může obnovit jeho církev a nechat zazářit jejímu šatu, pokud se jím dáme utvářet... Máme důvěru v inspiraci a v sílu Ducha, který nás i při největších svízelích naučí, co máme říkat a konat. Naší povinností je tedy překonávat strach vírou, sklíčenost nadějí a lhostejnost láskou.“2 Hrozí vážné nebezpečí, že v kontextu jednání arcibiskupa Zvolenského, jehož odpovědi na otázky novinářů působily vyhýbavě, mohou taková vyjádření působit jen jako prázdná slova.

Je vskutku těžko uvěřitelné, jak nepřesvědčivě působil a vyhýbavě odpovídal arcibiskup Zvolenský na otázky novinářů ohledně arcibiskupa Bezáka. Např. nejprve se odvolával na papežův list a tvrdil, že má o odvolaného arcibiskupa zájem a je s ním v „denním duchovním vztahu“, později velmi kostrbatě vysvětloval, že o něm vlastně nic bližšího neví, že má pouze informace z médií. Zároveň Zvolenský přiznal, že biskupové byli arcibiskupem Bezákem informováni o „vážných nejasnostech při spravování majetku“ v trnavské arcidiecézi za arcibiskupa Jána Sokola. Podle Zvolenského arcibiskupovi Bezákovi slovenští biskupové jen doporučili „standardní postupy“ v katolické církvi, přičemž jeho úsměv nad „auditem“ mi nepřišel zrovna vhodný. Zvolenský si však ani nepamatuje, kdy je arcibiskup Bezák o problémech informoval, ani jak poté postupoval a jak celá záležitost dopadla. Je možné uvěřit, že předseda biskupské konference s dobrými kontakty ve Vatikánu je takto neinformovaný?

Bylo evidentní, že Zvolenského triumfem je samotný papežův list z 18. října 2012. Při tiskové konferenci arcibiskup neopomněl zdůraznit, že je na něm papežův osobní podpis, což bylo ukázáno přítomným novinářům a pak i zveřejněno na fotografii na stránkách slovenské biskupské konference.3 Příliš nepochybuji o tom, že vznikl na žádost samotného arcibiskupa Zvolenského, který se v té době dlouhodobě zdržoval v Římě, kde byl na synodě. Jeho zveřejnění si nepochybně naplánoval na jednání slovenské biskupské konference, která jej potvrdila na další období v předsednické funkci.

Zde je celé znění listu ve slovenském překladu (zvýraznil jsem pasáž, kterou arcibiskup Zvolenský zdůraznil): „Ctený a drahý spolubrat v biskupskej službe, veľmi som ocenil prejav hlbokého cirkevného spoločenstva, ktoré ste mi Vy, Vaša Excelencia, spolu s ostatnými členmi Biskupskej konferencie, láskavo prejavili po bolestnej záležitosti s J. Ex. Mons. Róbertom Bezákom C.Ss.R. Starostlivo a vecne som sa oboznámil s vážnou a znepokojujúcou situáciou a po dlhej modlitbe nemohol som sa vyhnúť povinnosti, vyplývajúcej z lásky, obnoviť medzi vami účinnú kolegialitu a usporiadané pastoračné riadenie v trnavskej arcidiecéze, v autentickom duchu II. vatikánskeho koncilu, ktorého päťdesiate výročie otvorenia si pripomíname práve v tomto roku. Som presvedčený, že budete aj naďalej sprevádzať vášho spolubrata svojou modlitbou, v pravde a so záujmom a že sa vynasnažíte žiť stále hlbšie každodenný život v duchu viery, aby pri osobnom stretnutí s Kristom jeho milosť formovala vaše srdcia. V tomto duchu udeľujem zo srdca Vám, Vaša Excelencia, aj ostatným biskupom vašej vznešenej krajiny svoje apoštolské požehnanie.“4

Příliš křečovitě působí snaha arcibiskupa Zvolenského svést všechnu zodpovědnost za odvolání arcibiskupa Bezáka na „Svatého otce“, který prý k této „bolestné“ záležitosti přistupoval „starostlivě a věcně“. Tato Zvolenského zaříkadla zřejmě mají odvést pozornost od skutečnosti, že se jedná o problém domácího slovenského původu. Vážně pochybuji, že by o tom arcibiskup Zvolenský nic nevěděl. Ostatně už vyjádření apoštolské nunciatury z 9. července 2012 uvedlo, že podnětem k jednání byla udání došlá ze Slovenska („Na základe početných podnetov poslaných priamo Svätej stolici kňazmi a veriacimi ohľadom pastoračnej situácie v trnavskej arcidiecéze...“).5 Stejným směrem ostatně ukazuje i list papeže, kde se píše o potřebě obnovit „účinnou kolegialitu“. Čím byla tato kolegialita ohrožena, nebyl arcibiskup Zvolenský ochoten prozradit.

Po tomto trapném výkonu na tiskové konferenci (a po několika dalších zkušenostech s jeho vystupováním) si docela dobře dovedu představit, že se arcibiskup Zvolenský mohl ve svých ambicích oprávněně cítit ohrožen arcibiskupem Bezákem. Bezákovy komunikační schopnosti, jeho vystupování i sympatie, které si dovedl získat i mezi lidmi mimo církev, v neposlední řadě i důležitá skutečnost, že se nejednalo o chlapce z okruhu arcibiskupa Sokola, mohly skutečně vážně narušovat účinnou kolegialitu slovenské biskupské konference. Nepopírám, že ani sebevědomý arcibiskup Bezák nebyl zcela bez ambicí. Umím si představit, že tento nekonformní arcibiskup, dosazený s podporou kardinála Jozefa Tomka (v homílii při jeho kněžském svěcení 6. června 2009 mluvil kardinál o „nové etapě“, která znamená „nový elán“ a „obrodu na duchu“),6 mohl být trnem v oku svým kolegům, možná zvlášť těm, kteří se aktivně účastnili na novém církevněprávním uspořádání slovenské katolické církve, jakémsi „porcování medvěda“ v církevním podání.

Zdají-li se někomu tato slova přehnaná, nechť se rozhlédne po slovenském biskupském kolegiu.7 V několika letech došlo ke generační obměně slovenských biskupů. S výjimkou rožňavského biskupa Vladimíra Fila (nar. 1940) jsou všechna biskupství obsazena osobami, jejichž věk se momentálně pohybuje mezi 54-63 lety (Stanislav Zvolenský patří k těm nejmladším, Róbertu Bezákovi je ještě o rok a půl méně). Tyto personální poměry se tedy na Slovensku nastavují na dalších zhruba 15-20 let (s ohledem na kanonickým právem požadovanou rezignaci biskupa při dosažení 75. roku).


poznámky ke 3. části:

1Audiozáznam tiskové konference na stránkách TK KBS: http://www.tkkbs.sk/view.php?cisloclanku=20121108045
4List Benedikta XVI. predsedovi KBS: http://www.tkkbs.sk/view.php?cisloclanku=20121108025
7Přehledy a stručné životopisy biskupů jsou k dispozici na stránkách slovenské biskupské konference: http://www.kbs.sk/obsah/sekcia/h/konferencia-biskupov-slovenska/p/biskupi


Pokračování (4. část)

Kauza Bezák a kolegialita slovenských biskupů (4. část)

Čtvrtá část pracovní verze rozsáhlejšího textu, kterou jsem sepsal ve dnech 20. - 23. listopadu 2012 ke kauze odvolaného trnavského arcibiskupa Róberta Bezáka. Text jsem původně psal pro časopis Getsemany.
V redakčně upravené podobě (s ohledem na příliš velký rozsah) vyšel text v prosincovém čísle Getseman s názvem Kauza Bezák a slovenští biskupové.

Jednotlivé části:
1. Obvinění z podpory homosexuality
2. Obvinění z finančních ztrát
3. Trapná tisková konference a papežův list
4. Ambice a kariéra arcibiskupa Zvolenského
5. Dědictví schopného agenta Jána Sokola
6. Nebezpečí jménem Bezák


Ambice a kariéra arcibiskupa Zvolenského

Bratislavský arcibiskup Stanislav Zvolenský na tiskové konferenci možná působil jako člověk, který neumí do pěti počítat, pouze dokola opakuje citáty z papežova listu a údajně o mnoha věcech neví nebo není kompetentní se o nich vyjadřovat. Jeho vyjadřování bylo skutečně příšerné, včetně způsobu mluvy. Nepochybně se však jedná o člověka, jehož kontakty a ambice není možné podceňovat. Z řady případů, kdy nekompromisně zasáhl připomeňme třeba případ dvou kněží své arcidiecéze, kteří se angažovali v Teologickém fóru - společenství teologů a zájemců o teologii a filozofii v duchu II. vatikánského koncilu a v kontextu současné vědy a kultury.1 Pod pohrůžkou jejich sesazení dosáhl toho, že Karol Moravčík a Július Marián Prachár se v květnu 2012 veřejně „zřekli svého souhlasu s výzvou Teologického fóra“, přestože tato výzva působí velmi opatrně ve srovnání s požadavky německých nebo rakouských katolíků.2

Už jsem se zmínil o tom, že nepochybuji o ambicích arcibiskupa Zvolenského na zisk kardinálského klobouku, vždyť Slovensko už dlouho nemá svého kardinála mezi voliteli papeže. Mimochodem právě zastoupením mezi voliteli bylo v únoru 2012 odůvodněno jmenování pražského arcibiskupa Dominika Duky ještě za života emeritního arcibiskupa kardinála Miloslava Vlka (Vídeň měla svého času dokonce tři kardinály). Církevní kariéru má arcibiskup Zvolenský rozjetou slibně, především díky rozhodnutí věnovat se církevnímu právu (prý na doporučení dnešního rožňavského biskupa Vladimíra Fily, který byl tehdy pomocným biskupem v Trnavě a profesorem církevního práva v Bratislavě, kde se později, v roce 1998, stal asistentem Zvolenský) a díky pobytu v Římě při studiích na prestižní Gregoriánské univerzitě v 90. letech nepochybně zjistil „jak to v církvi chodí“ a navázal důležité a pro další kariéru potřebné kontakty.3 Z doby před rokem 1989 stojí za zmínku poznámka Zvolenského spolužáka z bratislavské teologické fakulty, Petera Žaloudka (nar. 1958).4 Vzpomínal, jak byli v semináři budoucí kněží vystavení silnému nátlaku StB, aby se stali buď „přáteli“ (tj. spolupracovníky) nebo dokonce veřejnými kolaboranty. Žaloudek jakoukoliv formu spolupráce odmítnul, za což byl zřejmě z fakulty vyloučen (1979). Neví, co řekli jeho spolužáci, ale faktem zůstává, že mohli dostudovat a byli vysvěceni. Zvolenský byl ve svazcích StB veden v kategorii důvěrník (MATUŠKA) v letech 1982-1985, tedy v době kaplanování v Galantě. Zajímavé je rovněž to, že dalším spolužákem byl také Marián Šuráb (nar. 1958), který stejně jako Zvolenský hned po roce 1990 studoval v zahraničí (v Lublinu homiletiku). Mimochodem když v roce 2005 arcibiskup Sokol po delším sporu (ve spolupráci se svým pomocným biskupem Zvolenským a nunciem Nowackým) dosáhl odvolání děkana katolické teologické fakulty v Bratislavě, tajně vysvěceného saleziána Jozefa Kutarňu (nar. 1950), nahradil jej právě Šuráb, čímž byla zajištěna loajalita fakulty.5 Vidíme tak jeden z mnoha příkladů vzájemných vztahů a upevňování pozic současné garnitury církevních představitelů na Slovensku pod taktovkou Jána Sokola.

Církevní kariéra Zvolenského je silně spjata s arcibiskupem Sokolem. V jeho arcidiecézi se stal postupně víceoficiálem církevního soudu v Trnavě (1998), soudním vikářem (2001) a pomocným biskupem (2004). Při velké reorganizaci katolické církevní správy 14. února 2008 se stal arcibiskupem nově vytvořené arcidiecéze v Bratislavě a zároveň metropolitou Západní provincie (se sufragánními diecézemi: arcidiecéze trnavská, diecéze banskobystrická, diecéze nitranská a diecéze žilinská). Trnavský arcibiskup Sokol byl už tehdy terčem silné kritiky především kvůli podezření ze spolupráce s tajnou policií na základě dokumentů zveřejněných začátkem roku 2007 slovenským Ústavem paměti národa.6 Ačkoliv se jistě nabízela možnost, jak se s v rámci reorganizace s touto kontroverzní postavou elegantně rozloučit, zůstal ještě přes rok v úřadě trnavského arcibiskupa. Navíc byl oceněn osobním privilegiem nosit pallium, tedy insignii určenou metropolitům, ačkoliv formálně byl už jen sufragánem metropolity bratislavského, tedy Zvolenského. Zvolenského kariéra pak pokračovala úspěšně dále, jak ve strukturách domácí církve, tak v jejím ústředí. V říjnu 2009 se stal předsedou slovenské biskupské konference (po spišském biskupu Františku Tondrovi, o němž ještě bude řeč), v prosinci 2009 byl papežem jmenován soudcem Nejvyššího tribunálu Apoštolské signatury (jedná se o jmenování na 5 let).

Můžeme se jen dohadovat o tom, jakou aktivitu musí vyvíjet arcibiskup Zvolenský, aby zvládnul krizi kolem odvolaného arcibiskupa Bezáka. Ostatně zřejmě už prokázal svůj vliv tím, že došlo k Bezákovu odvolání. Nyní musí prokázat, že nastalou situaci zvládne. Na tiskové konferenci se sice mohlo zdát, že situaci před novináři a před veřejností naprosto nezvládá, ale to v církevních strukturách zase až tak velkou roli nehraje. Z vnějšího pohledu je zřejmé, že arcibiskup Zvolenský má na své straně vlivné muže ve Vatikánu. Ti se sice k případu nevyjadřují a když jsou tázáni, tak se většinou trapně vymlouvají, že nejsou kompetentní se vyjadřovat, což v kauze odvolaného Bezáka není zřejmě nikdo. Mohou však Zvolenského podpořit alespoň svojí přítomností. Pak pochopíme, proč v srpnu přijal pozvání např. americký kardinál Leo Raymond Burke (nar. 1948), prefekt Apoštolské signatury, tedy Zvolenského nadřízený. Přes výmluvy na tiskové konferenci, že o kauze Bezáka není dostatečně informovaný, o čemž samozřejmě můžeme pochybovat, už samotná přítomnost znamenala podporu od jednoho z výrazných postav kardinálského kolegia. Netřeba snad dodávat, že se jedná o církevního právníka a absolventa Gregoriánské univerzity.

O dopisu papeže už byla řeč. Další příležitostí byla tradiční trnavská novéna, ve dnech 12. - 21. listopadu 2012, kdy se daly očekávat protestní hlasy, které připomenou nevysvětlené okolnosti odvolání arcibiskupa Bezáka (skutečně se objevily nové billboardy). Také na této slavnosti prezentoval arcibiskup Zvolenský, že má podporu od mocných mužů v církvi. Do Trnavy zavítal arcibiskup ostřihomsko-budapešťský kardinál Péter Erdő (nar. 1952). Je pravděpodobné, že se s tímto církevním právníkem Zvolenský zná zřejmě již z dob římských studií. Erdő v té době patřil k hostujícím profesorem na Gregoriánské univerzitě. Péter Erdő je ostatěn zajímavá postava. Byl jmenován kardinálem ve věku pouhých 51 let v říjnu 2003. To byla vůbec zajímavá konsistoř, neboť v ní obdrželo kardinálskou hodnost hned několik nejvýznamnějších postav současného Vatikánu (např. Marc Ouellet, nar. 1944, od roku 2010 prefekt Kongregace pro biskupy; Tarsicio Bertone, nar. 1934, od roku 2006 státní sekretář a v podstatě druhý muž Vatikánu, který dosud nebyl penzionovaný, ačkoliv je mu již 78 let; Angelo Scola, nar. 1941, od roku 2011 milánský arcibiskup, kterého třeba vatikánolog John L. Allen považuje za nejvážnějšího kandidáta na papeže). Zdá se být pravděpodobné, že tato konsistoř se konala v době již těžce nemocného papeže Jana Pavla II. pod silným vlivem kardinála Ratzingera, který mohl podpořit jména některých svých budoucích spolupracovníků. Kardinál Péter Erdő byl nejmladším účastníkem volby papeže v roce 2005 a momentálně je čtvrtým nejmladším kardinálem. Jeho pozice je přes jeho relativní mládí silná, např. od roku 2006 stojí v čele evropských biskupů, je předsedou Rady evropských biskupských konferencí (na podzim 2011 byl potvrzen v této funkci na další pětileté období).

Podpora z Vatikánu církevní linii arcibiskupa Zvolenského je zřejmá i z jmenování nových biskupů. Předpokládám, že po nepodařeném „experimentu“ s volbou Bezáka si dnes už dobře pohlídá, aby byli jmenováni pouze „jeho muži“. Dne 31. ledna 2012, mimochodem v době závěru apoštolské vizitace v Trnavě, byl jmenován nový pomocný biskup v Bratislavě, tedy nejbližší Zvolenského spolupracovník. Stal se jím 48letý docent církevních dějin Jozef Haľko (nar. 1964), nyní nejmladší ze slovenských biskupů. Jistě není náhodou, že to byl právě Haľko, kdo v roce 2007 z pověření slovenské biskupské konference vystupoval na obranu Jána Sokola.7 Rovněž čerstvé jmenování nového banskobystrického biskupa, kterým se 20. listopadu 2012 stal Marián Chovanec (nar. 1957), dosavadní pomocný biskup v Nitře, interpretuji jako podporu Stanislava Zvolenského. Především konečně došlo po roce a půl k jmenování nového biskupa po zesnulém Rudolfu Balážovi (1940-2011). Byl opět zřejmě zvolen člověk vůči Zvolenskému loajální. Biskup Chovanec je již 12 let generálním sekretářem slovenské biskupské konference. Stal se jím v srpnu 2000, tedy spolu s nechvalně proslulým tandemem ve složení František Tondra (1936-2012, předseda federální biskupské konference od června 1991, v letech 1993-1994 první předseda KBS a znovu 2000-2009, kdy ho nahradil Zvolenský) a Ján Sokol (místopředseda KBS 2000-2006, kdy ho nahradil nitranský Viliam Judák).


poznámky ke 4. části:

1Více o Teologickém fóru, které vzniklo jako občanské sdružení v roce 1995, na jeho stránkách: http://www.teoforum.sk
3Na svá studia v Římě vzpomínal Zvolenský v rozhovoru v časopisu Tribunál z roku 2002: http://tribunal.kapitula.sk/2002-1/stanislav.htm
5Informace o sporu Sokola s Kutarňou viz http://www.postoy.sk/node/230
6Viz např. Žemlová, Monika: Sokol informoval ŠtB aj o emigrantovi. SME, 13.2.2007: http://www.sme.sk/c/3144000/sokol-informoval-stb-aj-o-emigrantovi.html nebo Žemlová, Monika: Eštebáci Jánovi Sokolovi platili. SME 2.3.2007: http://www.sme.sk/c/3174257/estebaci-janovi-sokolovi-platili.html

Kauza Bezák a kolegialita slovenských biskupů (5. část)

Pátá část pracovní verze rozsáhlejšího textu, kterou jsem sepsal ve dnech 20. - 23. listopadu 2012 ke kauze odvolaného trnavského arcibiskupa Róberta Bezáka. Text jsem původně psal pro časopis Getsemany.
V redakčně upravené podobě (s ohledem na příliš velký rozsah) vyšel text v prosincovém čísle Getseman s názvem Kauza Bezák a slovenští biskupové.

Jednotlivé části:
1. Obvinění z podpory homosexuality
2. Obvinění z finančních ztrát
3. Trapná tisková konference a papežův list
4. Ambice a kariéra arcibiskupa Zvolenského
5. Dědictví schopného agenta Jána Sokola
6. Nebezpečí jménem Bezák

Dědictví schopného agenta Jána Sokola

Byli to především tito dva, trnavský arcibiskup Sokol a spišský biskup Tondra, jmenovaní po kompromisní dohodě Vatikánu s komunistickým režimem v roce 1989, kdo se zasloužili o současný tristní stav slovenské katolické církve. Obě jména nalezneme ve svazcích StB. Není zde prostor pro uvedení všech dokladů o spolupráci arcibiskupa Sokola s tajnou policií ani o mnoha jeho zásazích proti různým osobám po roce 1989. V polistopadovém období projevil pozoruhodnou kontinuitu činnosti. Nejenom tím, že vystupoval proti představitelům „tajné církve“, zcela v intencích snah StB z 80. let, ale i nadále udržoval kontakty s některými spolupracovníky StB. Mediálně známou se stala především kauza Štefana Náhlika (nar. 1952), bývalého františkánského novice, poté agenta StB (RUBENS), který se podílel na akci zaměřené proti františkánům (VÍR).1 Arcibiskup Sokol jej po roce 1989 zaměstnal na trnavském arcibiskupství, dokonce mu měl svěřit finanční záležitosti arcidiecéze.2

O schopnostech Sokola podle mne svědčí zřejmě jeho dobrý tah, kterým si naklonil část neoficiálních církevních struktur, jejichž autoritou byl na Slovensku tajně vysvěcený biskup Ján Chryzostom Korec (nar. 1924). Po jmenování pomocným biskupem v Trnavě (19. května 1988, svěcení 12. června 1988) se Sokol během svého pobytu v Římě v listopadu 1988 ptal na pozici Korce.3 Dozvěděl se, že Korec je sice biskupem uznaným Vatikánem, ale nemá žádnou jurisdikci, tedy je podřízený sídelnímu biskupovi, kterým byl právě Sokol (resp. byl administrátorem). Citovaný dokument StB z prosince 1988 doporučuje zprostředkovat kontakt Sokola s Korcem, a tak mapovat jeho názory a snažit se ho ovlivnit „v náš prospěch“. A ejhle! Když bylo následujícího roku s Vatikánem dojednáno jmenování Sokola trnavským arcibiskupem (26. července 1989; v roce 1988 byl jmenován pouze coby pomocný biskup), byl na slavnostní uvedení do úřadu arcibiskupa (10. září 1989) pozván rovněž biskup Korec. Byl usazený na předních místech (v civilním obleku) a na závěr obřadu se s novým arcibiskupem objal, což bylo interpretováno jako uznání autority nového arcibiskupa a demonstrace jednoty legálních a nelegálních církevních struktur (z pohledu státu). Zřejmě nevadilo, že zatímco byl Korec v letech 1988 a 1989 opakovaně vystaven šikaně i fyzickým útokům ze strany státních orgánů, přesto se nepřestával kriticky a veřejně vyjadřovat k různým tématům, Sokol se účastnil akcí spolu s představiteli prorežimního SKD PIT, na kterých byla např. odsouzena pokojná demonstraci věřících na bratislavském Hviezdoslavově náměstí dne 25. března 1988, kterou policie brutálně rozehnala.4 Zdá se, že podle StB splnil nový arcibiskup úkol dobře. Ještě před svým jmenováním byl v červenci 1989 přeřazen do kategorie A, tj. agent (SVÄTOPLUK). Měsíc po instalaci, v den 56. narozenin Sokola (9. října 1989), pro něj jeho řídící orgán vyinkasoval částku ve výši 5.000,- Kč.5

V době listopadových změn byla Sokolova pozice již respektovaná, např. v prohlášení studentů bratislavské teologické fakulty z 26. listopadu 1989 je jmenován hned po kardinálu Tomáškovi.6 Je to paradox, když srovnáme veřejné postoje obou ze závěru totalitního režimu nebo skutečnost, že při jednáních s Vatikánem v roce 1989 režim neměl námitek proti jmenování Sokola arcibiskupem, zato však velmi usiloval o odstranění nepohodlného a hlasitě vystupujícího Tomáška. Mnoho lidí si Sokola zřejmě mylně spojovalo s očekávanými změnami. V roce 1991 sice Vatikán ocenil činnost a statečné postoje biskupa Korce (od roku 1990 byl sídelním biskupem v Nitře) jeho jmenováním kardinálem, ale záležitosti slovenské katolické církve byly v rukách biskupů Sokola (metropolity) a Tondry (dlouholetého předsedy slovenské bikupské konference).

Sice se ozývaly hlasy, že i ve Vatikánu nejsou se Sokolem zcela spokojení, ale s ohledem na jeho silnou pozici a kontakty v politických kruzích se nenabízelo vhodné řešení. Způsob, kdy je dotyčný odvolán povýšením a udělením úřadu ve Vatikánu, rovněž nepřicházel v úvahu, prý s ohledem na Sokolovu neznalost cizích jazyků. Arcibiskup Sokol ve svém úřadě setrval i po zveřejnění závažných dokumentů o jeho kontaktech s StB, které ani on sám nepopřel, pouze zlehčoval jejich závažnost, což je v takových případech celkem běžné. Zatímco v roce 2007 byl již zmíněný varšavský arcibiskup Wielgus pod tíhou důkazů o spolupráci s tajnou policií donucen rezignovat krátce po svém jmenování, ve stejné době i záležitosti měl arcibiskup Sokol poměrně silnou podporu, nejenom biskupské konference (včetně Korce) ale i laiků.7 Ačkoliv odvolání nuncia Nowackeho (prosinec 2007) a nové uspořádání diecézí (únor 2008) fakticky oslabilo pozici Sokola, mohl být spokojen. Nemusel opustit svůj úřad, bylo mu ponecháno palium a metropolitou se stal jeho blízký spolupracovník Zvolenský.


poznámky k 5. části:

1Dubovský, Patrik: Akcia „VÍR“. Pamäť národa 2007, č. 2, s. 32-44 viz http://www.upn.gov.sk/publikacie/casopis-pamat-naroda/pamat-naroda-022007
4Mám na mysli setkání katolických duchovních s ministrem kultury a předsedou vlády SSR 12. dubna 1988 viz Šimulčík, Ján: Čas svitania, 1998, s. 156.
5Dubovský, Patrik: Akcia „VÍR“. Pamäť národa 2007, č. 2, s. 34 viz http://www.upn.gov.sk/publikacie/casopis-pamat-naroda/pamat-naroda-022007
6Žatkuliak, Jozef (ed.): November 1989 a Slovensko : chronológia a dokumenty (1985-1990). Bratislava 1999, s. 370.
7Např. na jaře 2007 vzniknul „Občiansky výbor za objektívne informovanie verejnosti“, který zveřejnil různé dokumenty na podporu Jána Sokola viz http://www.obcianskyvybor.sk
Ve výboru se angažuje bývalý politik Ján Čarnogurský, přičemž advokátní kancelář jeho syna poskytovala před nástupem Bezáka právnické služby trnavskému arcibiskupství i samotnému Sokolovi.



Pokračování (6. část)

Kauza Bezák a kolegialita slovenských biskupů (6. část)

Šestá a závěrečná část pracovní verze rozsáhlejšího textu, kterou jsem sepsal ve dnech 20. - 23. listopadu 2012 ke kauze odvolaného trnavského arcibiskupa Róberta Bezáka. Text jsem původně psal pro časopis Getsemany.
V redakčně upravené podobě (s ohledem na příliš velký rozsah) vyšel text v prosincovém čísle Getseman s názvem Kauza Bezák a slovenští biskupové.

Jednotlivé části:
1. Obvinění z podpory homosexuality
2. Obvinění z finančních ztrát
3. Trapná tisková konference a papežův list
4. Ambice a kariéra arcibiskupa Zvolenského
5. Dědictví schopného agenta Jána Sokola
6. Nebezpečí jménem Bezák

Nebezpečí jménem Bezák

Přece jen se i mezi slovenskými biskupy vyskytovali lidé s odlišným postojem k minulosti, k politickému dění i k pojetí role církve a jejího působení ve společnosti. Tuto protiváhu k Sokolovi představoval podle řady svědectví banskobystrický biskup Rudolf Baláž (1940-2011), v 70. letech bez státního souhlasu a v letech 1994-2000 předseda slovenské biskupské konference. Zmiňuje se např. jeho lidské vystupování, odlišný přístup k lidem z církevního podzemí,1 účast na aktivitách Teologického fóra nebo veřejná vystoupení na podporu demokracie v zemi. Zřejmě nebylo náhodou, že Róbert Bezák (nar. 1960), kněz redemptorista z banskobystrické diecéze, nahradil v trnavské arcidiecézi Jána Sokola (v dubnu 2009). Sokolovi sice byly v roce 2008 ponechány insignie metropolity a mohl v úřadu setrvat až do předepsaného penzionování v 75 letech, nebylo však možné přehlédnout, že skandály kolem jeho osoby vážně poškozují katolickou církev v očích veřejnosti. Bezákovi byl, nepochybně s podporou kardinála Tomka a biskupa Baláže, svěřen nelehký úkol vymanit církev z tohoto problematického dědictví z dob Jána Sokola.

Tento úkol se nakonec ukázal být nad jeho síly, resp. nenalezl podporu mezi kolegy biskupy, z nichž byla většina jmenována v době pomyslného triumvirátu tří bývalých spolupracovníků s tajnou policií: Sokol-Tondra-Nowacki. Možná by Bezák nebyl odvolán, kdyby projevil větší loajalitu při zametání průšvihů svého předchůdce pod koberec a nedráždil své kolegy popularitou, kterou si svým vystupováním získával. Odstoupením Sokola totiž jeho skandály ohledně spolupráce s StB a hlavně nejasné finanční transakce nezmizely, naopak se na veřejnosti objevují další důkazy v jeho neprospěch. Nový arcibiskup nepomlčel o nesrovnalostech v účtech svého předchůdce, ale dokonce žádal jejich vyšetření. Jak se vyjádřil Zvolenský během již zmíněné tiskové konference, ostatní biskupové s tím nechtěli nic mít a odkázali arcibiskupa Bezáka na "standardní postupy", tj. obrátit se na Vatikán. Ten, jistě ne bez silné lobby arcibiskupa Zvolenského a jeho přátel, raději problém „vyřešil“ odvoláním arcibiskupa Bezáka. Pozici Bezáka nepochybně oslabilo úmrtí Rudolfa Baláže (27. července 2011). Role kardinála Tomka zůstává nejasná. Jeho pozice ve Vatikánu není bezvýznamná, vždyť byl v dubnu 2012 jmenován jedním ze tří kardinálů, kterým bylo svěřeno vyšetřování úniku interních dokumentů, tzv. Vatileaks. Vliv výše uvedených osob z nastupující mladší generace kardinálů ve Vatikánu (Burke, Erdő), kteří jistým způsobem podpořili arcibiskupa Zvolenského, bude zřejmě silnější. Navíc určitě ani vatikánská administrativa nemá zájem na skandalizaci emeritního arcibiskupa Sokola, na které by se aktivně podílel jeho nástupce a která se určitým způsobem týká i problémů vatikánské banky, což je poslední dobou rovněž ožehavé téma.

Současný administrátor trnavského arcibiskupství Ján Orosch (nar. 1953) na rozdíl od Bezáka představuje kontinuitu s úřadováním Sokola, jehož pomocným biskupem a generálním vikářem se stal v roce 2004. Jeho úkolem nepochybně je zabránit dalšímu úniku kompromitujících materiálů týkající se arcibiskupa Sokola, normalizovat chod arcidiecéze, tj. zrušit řadu aktivit z dílny arcibiskupa Bezáka (už bylo zmíněno uzavření restaurace a galérie), případně poskytnout materiály ospravedlňující Bezákovo odvolání. Poděkování arcibiskupu Bezákovi za služby pro arcidiecézi, které Orosch vyjádřil v pastýřském listu z 9. září 2012, působí v kontextu systematické likvidace jeho aktivit jako pouhé pokrytectví, podobně jako odvolávání se na rozhodnutí papeže Benedikta XVI., jež má být přijato „v duchu poslušnosti a důvěry“, působí alibisticky.2

Zda byla kauza Bezák zmíněna i při návštěvě slovenského ministra zahraničí Miroslava Lajčáka (nar. 1963) ve Vatikánu (13.-14. listopadu 2012) nebo při jeho setkání s nunciem na Slovensku Mario Giordanem (16. listopadu 2012) můžeme jen spekulovat. Předmětem setkání byla podle médií příprava na výročí připadající na příští rok, tj. 20. výročí navázání diplomatických styků Slovenska s Vatikánem a především 1150. výročí příchodu Cyrila a Metoděje. Očekává se při nich spolupráce státu a církve, takže ani jedna ze stran jistě nemá zájem otevírat kontroverzní témata. Mohla by to být vhodná příležitost nejenom ke jmenování nového trnavského arcibiskupa, ale třeba i ke jmenování prvního slovenského kardinála v novodobých dějinách Slovenska?

Po neobvyklých dvou kolech jmenování nových kardinálů v letošním roce (únor a listopad) jsou taková očekávaní zřejmě přehnaná. 54-letý arcibiskup-metropolita Zvolenský však nemusí spěchat. Nemám pocit, že by měl nějakého vážnějšího konkurenta, ostatně řešení kauzy Bezák případného konkurenta spolehlivě odradí. Arcibiskupu Zvolenskému pouze stačí časem vyřešit obsazení trnavského arcibiskupství spolehlivou osobou - stane se tak zřejmě až poté, co poleví nebo bude potlačena aktivita příznivců odvolaného arcibiskupa Bezáka a pro něj se najde nějaká důstojná náhrada, třeba v kurii (na rozdíl od Sokola ovládá cizí jazyky). Pak si jen Zvolenský pohlídá volbu nástupce rožňavského Vladimíra Fila, případně ještě nějakého dalšího pomocného biskupa.

Zdá se, že slovenský církevní „medvěd“ je rozporcován a moc rozdělena. Nedojde-li k nějaké nečekané události, může - s ohledem na věk biskupů - tento stav vydržet dalších 15-20 let. Arcibiskup Zvolenský dal najevo, že bude tvrdě postupovat proti případné opozici nebo kritickým hlasům (viz kněží z Teologického fóra). Také trnavský administrátor Ján Orosch doslova „čistí“ arcidiecézi od všech duchovních, kteří se odváží hlasitě vyjádřit nesouhlas se situací (viz např. postup proti františkánovi Leopoldu Jablonskému).

Slovenské katolíky, kteří se nespokojí s tradiční zbožností, nevěrohodným - ne-li přímo ostudným - vystupováním svých pastýřů na veřejnosti a dostatečně nepřijímají vše "v duchu poslušnosti a důvěry" (což je dnes pro mnohé velmi oblíbené zaříkávadlo), čekají nelehké časy. S trochou ironie by se při pohledu na uplynulých 20 let dalo říct, že na to jsou už na Slovensku zvyklí. O to více však může mrzet krátká zkušenost s arcibiskupem Bezákem, kdy se zdálo, že „jde to i jinak“, abych si vypůjčil titul knihy známého morálního teologa, pronásledovaného vatikánskými úřady Bernharda Häringa (1912-1998). Mimochodem Bezák je rovněž nejenom morálním teologem ale i členem kongregace redemptoristů, jako byl Häring.

Na druhou stranu tato zkušenost může slovenské katolíky více přiblížit ke zkušenosti katolíků ze západní Evropy a ukázat jim, že aktivity německých nebo rakouských věřících nejsou pouze projevem neposlušnosti, nýbrž projevem znechucení nad fungováním některých struktur v římskokatolické církvi a některých jejích služebníků. Jako historik bych snad dodal povzbuzení, že Ježíšovo poselství se k nám v průběhu dějin dostalo nejenom díky církevním strukturám, ale leckdy právě navzdory pohoršení, kterým církevní struktury Ježíšovo evangelium mnohdy znevěrohodňují.


poznámky k 6. části:

1K problematice skryté církve na Slovensku doporučuji např. Murín, Jozef: Skrytá cirkev na Slovensku. Getsemany, 2008, léto viz http://www.getsemany.cz/node/1310

středa 7. listopadu 2012

Společná modlitba abrahámovských náboženství?

Nedávno jsem na Rádiu Vatikán, jehož informace je třeba brát s rezervou, četl zprávu o rozhovoru nového prefekta Kongregace pro nauku víry Gerharda Ludwiga Müllera (nar. 1947, 2.7.2012 nahradil v tomto úřadu kard. Williama Josepha Levadu), ve kterém se mimo jiné vyjádřil k modlitbě na mezináboženském setkání v Assisi. Ta hlavní setkání se konala z iniciativy papeže Jana Pavla II. v letech 1986 a 2002 /v reakci na vyhrocení situace po útocích z 11.9.2001/ a v loňském roce (2011) z iniciativy papeže Benedikta XVI. 

Vatikánské rádio především zdůraznilo Müllerova slova, že v Assisi nešlo o "společnou modlitbu", nýbrž že se představitelé různých náboženství modlili paralelně a na různých místech. Trochu mi to připomnělo slova nedávno zesnulého emeritního milánského arcibiskupa kardinála Carlo Maria Martiniho (1927-2012). Ve svém posledním rozhovoru totiž mimo jiné prohlásil, že "církev zůstala pozadu o 200 let". V tomto případě sice nejde o tak dlouhou dobu, ale i tak mám pocit, že se zde s úzkostlivostí některých vatikánských úředníků řeší záležitost poměrně stará. Je mi jasné, že její domnělá "aktuálnost" nepochybně souvisí se stále hlasitějšími "staromilci", tedy odpůrci vývoje katolické církve ve 20. století, jejichž nejvýraznějším představitelem se stal arcibiskup Marcel Lefebvre (1905-1991, v roce 1970 založil Kněžské bratrstvo sv. Pia X., 1976 byl suspendován a 1988 exkomunikován /s ohledem na Vatikánem nedovolená biskupská svěcení/). Ponechme nyní stranou tyto tzv. tradicionalisty i jejich nostalgii po "starých dobrých časech", kteří za domnělou trvalou tradici církve vydávají především důrazy z 19. a počátku 20. století, včetně stesku po tehdejší dobové atmosféře, která se však díky sekularizaci nenávratně změnila. Kromě jiného jim zvlášť leží v žaludku ekumenický a mezináboženský dialog. Ostatně proti setkání v Assisi v roce 1986 Marcel Lefebvre protestoval a později bylo využíváno jako argument pro "odpadnutí" papeže a Vatikánu od "pravé katolické víry".

Za papeže Benedikta XVI. (od 2005) udělal Vatikán několik vstřícných kroků (2007 větší umožnění slavení liturgie podle "předkoncilního misálu" z roku 1962, tzv. mimořádná forma; 2009 sejmutí exkomunikací z biskupů vysvěcených Lefebvrem v roce 1988) a zahájil s "lefebvristy" dialog, jehož průběh je však - na rozdíl od jiných dialogů - držen v tajnosti. Vatikán má v úmyslu Kněžské bratrstvo Pia X. "regularizovat", tj. najít právní rámec jeho působení v rámci katolické církve. Na straně představitelů Bratrstva je zde zřejmé úsilí o umožnění jeho "legálního působení" v rámci katolické církve a o zmírnění absurdní situace, kdy "lefebvristé" jsou evidentně "papežštější než papež" (mám na mysli např. články, ve kterých se poněkud absurdně tvrdí, že "lefebvristé" jsou věrni "věčnému Římu", ale odmítají následovat současný, tj. "/neo/modernistický Řím"). Na druhou stranu panuje u tradicionalistů pochopitelná obava, že ztratí svojí samostatnost a hlavně, že ochabne elán mnohých, který jim dodává vymezování se a boj se současnou "/neo/modernistickou" katolickou církví.

Každopdáně "ohledy", které jsou především politického rázu - jsem přesvědčen, že ve sporu nejde primárně o teologii, nýbrž o "moc" a kontrolu (ostatně exkomunikace nenastala kvůli odmítání učení, nýbrž kvůli nedovolenému svěcení nových biskupů, tj. kvůli schizmatu) - mají vliv na to, že se řeší "problémy" včerejška. 

Je to zřejmé právě na uvedeném vyjádření o setkání v Assisi. Jednak není vůbec žádnou novinkou, že v Assisi nešlo o "společnou modlitbu". Jednak není pravdou, že by byla "společná modlitba" zcela nemožná, zvlášť v rámci tzv. abrhámovských náboženství (tj. judaismus, křesťanství a islám).

Opět to není nic nového a k úvahám o tomto tématu mi přišla inspirativní závěrečná pasáž z knihy tübingenského teologa Karl-Josefa Kuschela (nar. 1948) Spor o Abrahama: Co židy, křesťany a muslimy rozděluje a co je spojuje (vyd. Vyšehrad 1997, něm. orig. 1994). Cituji ze s. 274-279:

Lze se spolu modlit?

V modlitbě není místo pro teologické kontroverze či vyumělkované teologické syntézy. Co se teologicky předem nevyjasnilo, nemůže prostě být předmětem společné modlitby. Teologické diference nelze jednoduše "odmodlit"...
Pokud se židé, křesťané a muslimové společně modlí, pak může být jejich modlitba jen výrazem společného přesvědčení...


Jak bychom se spolu mohli modlit

Klíčovou modlitbou islámské tradice je vstupní súra Koránu, Fátiha. Byla pronášena v Assisi stejně jako při jiných ekumenických setká­ních. Židé ani křesťané se přitom vůbec nemusejí této modlitby bát, pokud si jsou stále vědomi toho, že tato modlitba náleží právě přede­vším muslimům:

„Ve jménu Boha milosrdného, slitovného.
Chvála Bohu, Pánu lidstva veškerého,
milosrdnému, slitovnému,
vládci dne soudného!
Tebe uctíváme a Tebe o pomoc žádáme,
veď nás stezkou přímou,
stezkou těch, jež zahrnuls milostí Svou,
ne těch, na něž jsi rozhněván, ani těch, kdo
v bludu jsou!"

Totéž platí pro modlitbu Abrahamovu, jak ji obsahuje Korán:

„Pane náš, na Tebe spoléháme a k Tobě se kajícně obracíme a u Te­be je cíl konečný. Pane náš, neuveď nás v pokušení před těmi, kdož jsou nevěřící, ale odpusť nám, Pane náš, vždyť Tys mocný, moudrý!" (súra 60,4 n.)

Židé pronášeli v Assisi mj. následující modlitbu. Křesťané ani musli­mové by neměli mít žádný důvod k tomu, aby s ní nesouhlasili.

„Bůh náš na nebesích, Pán pokoje, dá zavládnout milosti a milosr­denství nad námi i nade všemi národy země, které o jeho milosrdenství a milost naléhavě žádají, prosí o pokoj a hledají jej.
Bože náš na nebesích, dej nám sílu, abychom jednali, pracovali a ži­li, dokud se nad námi neukáže Duch shůry, poušť se nepromění ve vini­ci a vinice nezhoustne v les."

Křesťané se modlili v Assisi jednu z nejpůsobivějších modliteb sva­tého Františka. Měli by snad židé a muslimové přitom zůstat stranou?

„Pane,
učiň mě nástrojem Tvého pokoje,
dej, ať miluji, kde vládne nenávist;
ať odpouštím, kde se křivdí;
ať sjednocuji, kde je svár;
ať říkám pravdu, kde je lež;
ať přináším víru tam, kde hrozí pochybnost;
ať probouzím naději, kde trýzní zoufalství;
ať rozsvěcuji světlo, kde vládnou temnoty;
ať přináším radost, kde přebývá zármutek."

V tomto duchu by se při ekumenických modlitebních setkáních židů, křesťanů a muslimů mohlo rovněž pronést mnoho spontánních modli­teb. Jedno je přitom jisté: bez modlitby není žádné skutečné, duchovně prohloubené ekumeny, bez spirituality není ekumenicity. Bylo by nača­se sestavit židovsko-křesťansko-muslimskou modlitební knížku, jež by se mohla používat při ekumenických příležitostech a do níž by z teolo­gických a spirituálních zkušeností vyústilo všechno to, co přinesly po­slední roky ekumenických rozhovorů mezi židy, křesťany a muslimy. Rovněž pro smíšená manželství, jejichž počet v budoucnu ještě vzroste, by takováto modlitební knížka měla velký praktický význam.

V této modlitební knížce by se například mohla nacházet meditace jednoho z největších myslitelů islámu, Ibn'Arabího, jenž vyrostl v židovsko-křesťansko-muslimském prostředí Španělska. Zní takto:

„Nikomu, kdo vyznává jiné náboženství,
už nebudu říkat:
Mé náboženství je lepší než tvoje.
Neboť mé srdce je ochotné přijmout všechno,
gazelám chci být pastvinou,
mnichům klášterem,
modlám chrámem,
chci být Ka'bou tomu, jenž učinil slib,
deskami Tóry, svitkem Koránu.
Pro mě existuje pouze náboženství lásky:
Ať mé zavede láska kamkoli,
vždy bude mým vyznáním a mou vírou."

V takovéto modlitební knížce by se však mohla nalézat i modlitba, kterou pro abrahamovskou ekumenu navrhuje Hans Küng:

„Bože skrytý, věčný, nezměrný a plný milosrdenství,
žádného Boha mimo Tebe není.
Tys velký a hodný veškeré chvály.
Tvá síla a milost všechno uchová!
Bože vždy věrný, spravedlivý a pravdivý,
Tys vyvolil Abrahama, svého oddaného služebníka,
za otce mnoha národů,
Tys promluvil skrze proroky.
Tvé jméno budiž posvěceno a velebeno na celém světě,
a všude, kde žijí lidé, ať se děje Tvá vůle.
Bože živý a dobrotivý, vyslyš tuto naši modlitbu.
Navršily se naše hříchy.
Odpusť nám, dětem Abrahamovým, všechny války,
všechna nepřátelství, všechny zločiny, jichž se vůči Tobě dopouštíme.
Zachraň nás ze vší bídy a daruj nám pokoj.
Ty, který vidíš naše cesty,
Žehnej všem, kdo stojí v čele států,
ať je nežene touha po moci a poctách,
nýbrž ať odpovědně pečují
o blaho a pokoj lidí.
Stůj při našich společenstvích víry a našich představených,
aby poselství pokoje nejenom zvěstovali,
nýbrž i sami jím žili.
A nám i těm, kteří mezi nás nepatří,
daruj svou milost, milosrdenství a všechno dobré
a veď nás, Ty, Bože živých,
po pravé cestě v Tvou věčnou slávu."

neděle 4. listopadu 2012

František Tomášek a realizace liturgické obnovy

Poměrně často se diskutuje o koncilu a jeho realizaci. Zvlášť "nejviditelnější dílo koncilu", liturgická reforma, je předmětem diskusí. Drobným příspěvkem k tomuto tématu může být svědectví Jana Matějky (nar. 1932), sekretáře České liturgické komise. Někdy se třeba můžeme setkat s argumentem, že realizace liturgické reformy šla nad rámec konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium (1963) a tudíž, že je to projev nerespektování vůle koncilních otců. Realita však byla jiná, jak mimo jiné ukazuje i toto svědectví.

Jedná se o záznam diskuse ze symposia Kardinál Tomášek a koncil, která se konala ve dnech 9. a 10. října 2002. Viz Opatrný, Aleš (ed): Kardinál Tomášek a koncil. Praha, Pastorační středisko 2002, s. 112-113 (zvýraznění v textu ode mne):
Aleš Opatrný:
Já bych se chtěl zeptat, jestli v tom celém zavádění průběhu liturgické obnovy pan kardinál Tomášek projevil něco jako strach nebo obavu, že by to mohlo dopadnout špatně, když se to nebo ono zavede nebo že tohle už je moc. Prostě jestli projevil nějakou obavu, která by souzněla s některými negativními hodnoceními kardinála Ratzingera?


Jan Matějka:
Já neznám žádnou takovou situaci, protože to, co se připravovalo, on z přesvědčení bral jako realizaci toho, na čem se dohodli, i když je pravda, že v koncilních dokumentech některé věci zapsány nejsou, a pak se najednou při té realizaci objevily. Je ovšem třeba si uvědomit, že koncilní dokumenty jsou poměrně stručný text, a že přípravě konstituce o liturgii předcházelo poměrně nejdelší období vzájemných diskusí, vysvětlování, objasňování některých základních principů. Tak dlouhé období přípravy žádný z dalších koncilních dokumentů už neměl. Tam se objasňovalo mnoho věcí, účastníci měli věci zažité. Neseděli tam jen tak naprázdno, oni o tom přemýšleli a měli možnost reagovat. A nejenom ve veřejných vystoupeních, několikrát o tom mluvil pan kardinál, že řadu věcí, které se pak dostávali do připomínek ani veřejně na shromážděních neměli příležitost vyslechnout, mluvili o nich mezi sebou. Byly vytvářeny různé pracovní skupiny, které svůj návrh předložily a textové komise, jak tomu říkali, to zpracovávala. Čili mnohé z věcí, které po koncilu vypadaly jako že přicházejí nové, byly vlastně prodiskutované a účastníky to nepřekvapilo, že se objevily. I rozšíření národního jazyka, které se leckdy předhazuje, že vlastně vpašovali až ti, kdo to realizovali, tak už bylo v jádru obsaženo. Počítalo se s tím, ale nebylo dost dobře možné – nejen z hlediska pedagogického, ale vůbec nebylo realizovatelné ty věci udělat najednou, protože by se to ani bývalo nestačilo, dělalo se to za pochodu, čili asi to bych k tomu řekl. On byl přesvědčen o tom, že to, co se realizuje, bylo dohodnuto a že je třeba v rámci možností, které tady k dispozici byly, trvat na tom, aby se to uskutečnilo. Proti čemu byl a co možná mnozí od něj slyšeli, to byly překotné změny formálně jenom proto, aby se něco změnilo – proti tomu byl zásadně, ale to jsem se už zmiňoval.