František Tomášek a realizace liturgické obnovy

Poměrně často se diskutuje o koncilu a jeho realizaci. Zvlášť "nejviditelnější dílo koncilu", liturgická reforma, je předmětem diskusí. Drobným příspěvkem k tomuto tématu může být svědectví Jana Matějky (nar. 1932), sekretáře České liturgické komise. Někdy se třeba můžeme setkat s argumentem, že realizace liturgické reformy šla nad rámec konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium (1963) a tudíž, že je to projev nerespektování vůle koncilních otců. Realita však byla jiná, jak mimo jiné ukazuje i toto svědectví.

Jedná se o záznam diskuse ze symposia Kardinál Tomášek a koncil, která se konala ve dnech 9. a 10. října 2002. Viz Opatrný, Aleš (ed): Kardinál Tomášek a koncil. Praha, Pastorační středisko 2002, s. 112-113 (zvýraznění v textu ode mne):

Aleš Opatrný:

Já bych se chtěl zeptat, jestli v tom celém zavádění průběhu liturgické obnovy pan kardinál Tomášek projevil něco jako strach nebo obavu, že by to mohlo dopadnout špatně, když se to nebo ono zavede nebo že tohle už je moc. Prostě jestli projevil nějakou obavu, která by souzněla s některými negativními hodnoceními kardinála Ratzingera?

Jan Matějka:

Já neznám žádnou takovou situaci, protože to, co se připravovalo, on z přesvědčení bral jako realizaci toho, na čem se dohodli, i když je pravda, že v koncilních dokumentech některé věci zapsány nejsou, a pak se najednou při té realizaci objevily. Je ovšem třeba si uvědomit, že koncilní dokumenty jsou poměrně stručný text, a že přípravě konstituce o liturgii předcházelo poměrně nejdelší období vzájemných diskusí, vysvětlování, objasňování některých základních principů. Tak dlouhé období přípravy žádný z dalších koncilních dokumentů už neměl. Tam se objasňovalo mnoho věcí, účastníci měli věci zažité. Neseděli tam jen tak naprázdno, oni o tom přemýšleli a měli možnost reagovat. A nejenom ve veřejných vystoupeních, několikrát o tom mluvil pan kardinál, že řadu věcí, které se pak dostávali do připomínek ani veřejně na shromážděních neměli příležitost vyslechnout, mluvili o nich mezi sebou. Byly vytvářeny různé pracovní skupiny, které svůj návrh předložily a textové komise, jak tomu říkali, to zpracovávala. Čili mnohé z věcí, které po koncilu vypadaly jako že přicházejí nové, byly vlastně prodiskutované a účastníky to nepřekvapilo, že se objevily. I rozšíření národního jazyka, které se leckdy předhazuje, že vlastně vpašovali až ti, kdo to realizovali, tak už bylo v jádru obsaženo. Počítalo se s tím, ale nebylo dost dobře možné – nejen z hlediska pedagogického, ale vůbec nebylo realizovatelné ty věci udělat najednou, protože by se to ani bývalo nestačilo, dělalo se to za pochodu, čili asi to bych k tomu řekl. On byl přesvědčen o tom, že to, co se realizuje, bylo dohodnuto a že je třeba v rámci možností, které tady k dispozici byly, trvat na tom, aby se to uskutečnilo. Proti čemu byl a co možná mnozí od něj slyšeli, to byly překotné změny formálně jenom proto, aby se něco změnilo – proti tomu byl zásadně, ale to jsem se už zmiňoval.