O svérázném prof. Václavu Wolfovi

Přetiskuji zde svůj příspěvek ke svérázné postavě prof. Václava Wolfa, který vyšel v dubnových Getsemanech. Publikuji svojí verzi před případnou korekturou redakce čistě z technických důvodů /zda se verze nějak liší, jsem nezjišťoval/. Pro přehlednost jsem doplnil některá zvýraznění a pár drobností:


Svérázný Václav Wolf oslavil 75. narozeniny

Když jsem před časem potkal prof. Václava Wolfa, zeptal jsem se ho, zda nechystá sepsání vzpomínek. Řekl mi, že ne a že by se to stejně mnoha lidem nelíbilo. To je škoda, pomyslel jsem si. Coby historik, který se snaží pronikat do minulých dějů a uvažování jejich aktérů, cítím větší potřebu zaznamenání nedávné minulosti, přestože by se jednalo o subjektivní úhel pohledu. Nejde mi jen o spory na Katolické teologické fakultě (KTF) v 90. letech, ale obecně o poválečné dění na této fakultě. Vždyť složitá atmosféra a pochybná úroveň fakulty a semináře formovala drtivou většinu kněží u nás. Jen málo toho bylo zaznamenáno, archivní prameny jsou většinou obtížně dostupné a pamětníků z řad učitelů je stále méně. Např. v únoru zemřel prof. Miroslav Zedníček (1931-2012), jakýsi enfant terrible teologické fakulty, na které působil s přestávkami od roku 1961. Prošel několika obory až zakotvil v církevním právu, byl to člověk svérázný a účastnil se řady sporů.

Na druhou stranu chápu, že mnozí by na minulost raději nevzpomínali, leckdy ukrývá věci, na které by sami aktéři raději zapomněli. Chápu, že v tom je pak práce historiků někomu nepříjemná, zvlášť když se snaží interpretovat jen částečné informace z dochovaných a přístupných pramenů. Nevím, zda je to nemoc jen české katolické církve, ale neochota mluvit o některých tématech a pokud možno nazývat věci pravým jménem je silně rozšířená. Hans Küng ve svých pamětech opakovaně upozorňuje na jeden ze způsobů zápasu církevních představitelů se svými oponenty, na římský zvyk damnatio memoriae (prokletí či zatracení památky). Myslel tím ani ne na odsouzení jako spíš na zapomenutí a nepřipomínání dotyčného. Pak se může stát, že se připomínky zapomenutého ujme někdo pochybný, kdo lživě vytváří nějaký falešný mýtus. V případě prof. Wolfa takto vystoupil Ferdinand Peroutka jr. na svém blogu u příležitosti jeho 75. narozenin.[1]

Dějinami teologické fakulty jsem se zabýval a před deseti lety jsem komentoval dění, jehož byl prof. Wolf jedním z aktérů.[2] Zajímá mě však nejenom samotná postava prof. Wolfa, ale především děje kolem něj a možná i otázka, zda nejsou pro české církevní prostředí typičtější víc než bychom si my sami byli ochotni přiznat. V neposlední řadě neskrývám, že mám řadu otázek, na které bych v případných vzpomínkách zkoušel najít od pana prof. odpověď.

Tomáš Halík ve svém vzpomínkovém rozhovoru s názvem Ptal jsem se cest (1. vydání z roku 1997) poskytl nejenom pohled na tristní situaci na KTF po roce 1989, ale podal snad nejzajímavější charakteristiku prof. Wolfa, podle mne celkem výstižnou. Mimochodem na své působení na KTF vzpomíná jako na „nejhorší zážitek svého života“.

Halík napsal: „Děkan sám byl úspěšný pedagog, milovaný generacemi svých studentů, zvláště těch, kteří měli rádi věci jednoduše, bezproblémově rozškatulkované. I když to nebyl člověk samostatně teologicky myslící ani tvůrčí... přece ho bylo možno řadit mezi vynikající odborníky na neoscholastickou teologii přelomu století; problém byl spíše v tom, že jiný typ teologie patrně vůbec neuznával. Byl to člověk jazykově nadaný, zcestovalý, sportovec, na první pohled nekonfliktní, milý a usměvavý. jeho přednášky dokonce nepostrádaly humor.“ O kousek dál dodává, že se mu Wolf stal a dodnes zůstává „určitou záhadou“.

Václav Wolf se narodil v roce 1937 v Praze, po střední škole nastoupil v roce 1955 na tehdejší teologickou fakultu v Litoměřicích.[3] Po dokončení studia a kněžském svěcení (1960) absolvoval dvouletou vojenskou službu a nastoupil do duchovní správy. V letech 1962-1966 byl kaplanem v několika pražských farnostech. Zároveň se věnoval doktorátu, mimo jiné vypracoval referát o Rahnerově studii Exegese und Dogmatik a disertační práci na téma Čas – významný činitel v soudobé křesťanské teologii. V červnu 1966 byl promován doktorem teologie. Na podzim téhož roku prof. pastorální teologie Jaroslav Kouřil navrhnul Wolfa na místo asistenta, které se mělo uvolnit rozvázáním pracovního poměru s Miroslavem Zedníčkem. Přestože spor fakulty se Zedníčkem se vlekl, nastoupil Wolf v roce 1967 na fakultu jako asistent a byl pověřen suplováním němčiny. V letech 1968-1969 studoval na Univerzitě Jana Gutenberga v Mohuči /Mainz/ (1968–69), kde se na podzim 1969 habilitoval pro obor filozofie a dogmatické teologie spisem Die unsterblichkeit der Seele in der aktuellen theologisch-philosophischen Diskussion. Je pro mne otázkou, zda je pravdivá Halíkova domněnka (ani on si tím není jistý, když píše „prý“), že zkušenost s německou univerzitou v době studentských nepokojů po roce 1968 způsobila Wolfovi „kulturní šok a nějaké životní trauma“, které by vedlo ke změně postojů a k odmítání západoevropských teologů . Mohla by to být jistá analogie s tím, co se povídá o mladém nadaném teologovi Josefu Ratzingerovi, dnešním papežovi Benediktu XVI. Těžko to však můžeme posoudit.

Na pražské teologické fakultě se Wolf od roku 1970 podílel na výuce filozofie (spolu s Miroslavem Zedníčkem, který byl od roku 1969 opět na fakultě) a na výuce dogmatiky (spolu s prof. Antonínem Salajkou). Po odchodu Antonína Salajky (1901-1975) převzal Wolf od roku 1972 plně výuku dogmatické teologie. Zřejmě v této době vzniknul pod jeho vedením volný překlad a výběr z knihy Grundriss der katholischen Dogmatik německého teologa z Eichstättu Ludwiga Otta (1906-1985). Tento přeložený výtah (vycházel v různých kopiích „pro vnitřní potřebu“, v roce 1993 jej vydala v sešitech Matice Cyrilometodějská) je pozoruhodný tím, že byl dlouhou dobu základní učebnicí dogmatické teologie, na teologické fakultě v Olomouci do roku 1996, v Praze až do roku 2002. Takto prezentované pojetí teologie, vlastně seznam věroučných tezí s uvedením příslušných herezí (leckdy v zjednodušené, téměř karikované formě), bez historického kontextu, bez solidní exegeze atd., formovalo budoucí kněze tři desetiletí.[4]

Na teologické fakultě pokračovala normalizace a sílil tlak státní moci s požadavkem většího „politického uvědomění a angažovanosti“ učitelů i studentů, především ve spolupráci se státem zřízeným Sdružením katolického duchovenstva Pacem in terris. Tento tlak zesílil po nástupu nového děkana Ladislava Pokorného (1915-2000), který v roce 1974 vystřídal novozákonníka Jana Merella (1904-1986, v čele fakulty stál 20 let, tj. 1954-1974). Ze stručných zápisů z jednání fakultní rady mám pocit, že se v této době Václav Wolf jako jeden z mála nebál vyjádřit své připomínky a ne vždy souhlasná stanoviska. Koncem roku 1977 byl státní mocí zbaven možnosti vyučování na teologické fakultě a za čas byl přeložen do duchovní správy (v letech 1979-1989 byl administrátorem farnosti v Hostivaři, Praha 10). Zda důvodem vyhazovu z fakulty bylo jeho zastání se Charty 77 a Josefa Zvěřiny, jak tvrdí Ferdinand Peroutka jr., nevím.

Za mnohem zajímavější považuji skutečnost, že Václav Wolf je jediným pamětníkem na působení dvou oficiálních teologických komisí, zřízených při sboru ordinářů ČSR. Jejich činnost navazovala pokusy organizace systematické teologické práce z poválečného období a z období Pražského jara (tzv. Ústředí teologie). První komise působila v letech 1970-1972, jejím předsedou byl olomoucký historik Bohumil Zlámal (1904-1984), sekretáři Oto Mádr (1917-2011) a Vojtěch Tkadlčík (1915-1997), specialista na staroslověnštinu. Kontakt s ordináři zprostředkoval především biskup Josef Hlouch (1902-1972), biskup referent pro teologickou práci. Rozsah práce a ambice této komise jsou pozoruhodné, stejně jako její složení (35 členů, mezi nimi Josef Zvěřina, Antonín Mandl, Bonaventura Bouše, Metoděj Habáň atd.). Komise zřídila různé sekce a podkomise k aktuálním tématům. Wolf byl sekretářem teologické sekce. Její činnost byla nepochybně trnem v oku státní moci, takže se uskutečnilo pouze sedm plenárních zasedání (poslední v říjnu 1972). Mnohem skromnější bylo složení (na začátku 12 členů) a fungování druhé teologické komise, kterou z pověření ordinářů a s povolením státních orgánů svolal českobudějovický kapitulní vikář Josef Kavale (1919-2011) /v roce 1975/. Zdá se, že práce této teologické komise skončila v roce 1983. Václav Wolf byl po celou dobu jejím sekretářem. Nepochybně by mohl poskytnout zajímavé informace o práci obou těchto komisí.

Není mi zcela jasné, kdo a kdy povolal Václava Wolfa na KTF po listopadu 1989. Ivan Štampach v roce 1996 tvrdil, že mu o svém připravovaném povolání na fakultu Wolf říkal již na jaře 1989. Události kolem roku 1988-1989 mi nejsou zcela jasné a je otázkou, zda se je podaří uspokojivě rozplést. Opět svědectví Wolfa by mohlo být zajímavé. Děkanem fakulty byl od roku 1978 až do sklonku roku 1989 František Vymětal (1920-2000), do jisté míry prototyp kolaborujícího kněze v době normalizace. Pro množství jiných funkcí (poslanec České národní rady a Federálního shromáždění ČSSR, předsedou Pacem in terris) se těžko mohl dobře věnovat fakultě, navíc byl ve vyjednáváních s Vatikánem vehementně prosazován pro jmenování biskupem. Dá se předpokládat, že existoval nějaký plán s fakultou a jejím vedením. Otázkou je jaký. Každopádně v polovině prosince 1989, kdy se podle svědectví Oty Mádra iniciativy na fakultě ujal Stanislav Prokop (nar. 1946, na KTF působil od roku 1983 a musel jí opustit v roce 2004 po zveřejnění informací o jeho spolupráci s StB) a Josef Koukl (1926-2010, na fakultě učil morálku od roku 1974, v červenci 1989 byl jmenován sídelním biskupem v Litoměřicích), se už uvažuje o tom, že Wolf bude novým děkanem. V lednu 1990 arcibiskup František Tomášek skutečně navrhnul jeho jmenování profesorem a děkanem, což bylo potvrzeno státem i Vatikánem. Tato záležitost později sehrála svojí roli, neboť ve sporu s Tomáškovým nástupcem, Miloslavem Vlkem (pražským arcibiskupem v letech 1991-2012), se Wolf údajně odvolával na jakési vyšší pověření přímo z Vatikánu.

Devadesátá léta jsou pro KTF složitým obdobím a zřejmě i promarněnou šancí, na které má prof. Václav Wolf významný podíl. Vůbec tady nejde o údajnou konzervativnost v obsahu výuky, ale obecně o způsob vedení fakulty, její uzavřenost a nekvalitu. Místo očekávané snahy o potřebnou obnovu teologického studia, zajištění materiálního vybavení, zapojení dostupných vyučujících a výchova dalších jsme svědky téměř pravého opaku. Způsob výuky se příliš nezměnil, fakulta nereagovala na řadu nabídek spolupráce a pomoci ze zahraničí (např. s obnovou knižního fondu, nabídky studijních pobytů atd.), delší dobu nefungovalo ani doktorské studium. Ze zpětného pohledu se zdá, že opětovná inkorporace teologické fakulty, která proběhla v roce 1990 a byla vítána jako rehabilitace této fakulty, byla chybou. Chápu však snahu o udržení kontinuity, tehdejší hektickou atmosféru a zřejmě i obavu z velkého úkolu vybudování teologické fakulty v rámci univerzity na zcela novém základě. Navíc zdaleka ne vše je zodpovědností prof. Wolfa. Opět podle svědectví Oty Mádra z poloviny prosince 1989 byl biskupy zamítnut jeho návrh na schopného vyučujícího morální teologie, který se habilitoval v Německu a už tehdy se ohrazuje proti kampani vůči své osobě, že nemá doktorát (Mádr splnil v roce 1950 všechny předepsané povinnosti, ale byla mu odepřena promoce, což bylo vyřešeno potvrzením v roce 1968 pro všechny takto postižené).

Je otázkou, co k takovému jednání prof. Wolfa a další vedlo. Zdá se, že tady rozehrál určitou hru, jejíž součástí zřejmě byly i ne zrovna čestné praktiky. Jak už psal Tomáš Halík, prof. Wolf byl na pohled příjemný a mezi studenty oblíbený, v případě sporu nebo konfliktu však dokázal být tvrdý. Postupně narůstal konflikt s pražským arcibiskupem Miloslavem Vlkem, jehož role ohledně KTF v 90. letech taky není jednoznačná. Na jedné straně o dění na KTF věděl a prof. Wolfa napomínal, i když se to většinou minulo účinkem. Když však v roce 1996 propuštěný Ivan Štampach v médiích veřejně kritizoval poměry na KTF, tak se arcibiskup od „stylu kritiky rozhodně distancoval.“ a poměry na KTF se příliš nezměnily ani poté, co arcibiskup vetoval další volbu Wolfa děkanem, došlo k určité změně akademického senátu a novým děkanem byl zvolen historik Jaroslav Polc (1929-2004).[5] V bilančním rozhovoru z ledna 2010 Miloslav Vlk přiznal, že „tento boj o fakultu byl nejtěžší zkouškou mého biskupského působení“.[6]

Různé kličky v rámci prvního polistopadového vysokoškolského zákona (č. 172/1990) umožňoval § 32, kde se konstatovalo, že některá ustanovení zákona se na bohoslovecké fakulty stahují „přiměřeně“. Nový zákon (č. 111/1998) už takové výjimky neměl a právě neschopnost tehdejšího vedení dostát všem požadavkům tohoto zákona byla vlastní příčinou krize, která nakonec vedla k nucené správě fakulty na sklonku roku 2001 a její výrazné proměně. Samozřejmě těch problematických věcí bylo mnohem víc. Jedním z nich byla koncepce a nekvalita dálkového magisterského studia „náboženských věd“. V souvislosti s kauzou „rychlostudentů“ na plzeňských právech jsem si pomyslel, že by mě zajímalo, kolik lidí, třeba komunálních politiků z KDU-ČSL, se může pochlubit magistrem z tohoto studia, kde se do roku 2000 nepředkládala žádná závěrečná písemná práce? S ironií dodávám, že tito absolventi v politice nadělají jistě méně škody než případní absolventi v pastoraci.

Konstatování Ferdinanda Peroutky jr, že „za jeho /tj. Wolfova/ působení vystudovaly na KTF nejen desítky skvěle připravených katolických duchovních, ale i stovky teologicky vzdělaných laiků“ je obdobná fabulace jako jeho vylhané a emotivní vylíčení údajné „likvidaci pravověrné KTF UK“ ze strany „protiwolfovských fanatiků“ za diskreditaci římskokatolické církve. Pokud byli skutečně skvěle připravení nebo vzdělaní, tak spíš navzdory svému studiu na KTF. Samozřejmě záleželo na každém ze studentů, zda vystačí s neproblematickými tezemi z přednášek a jejich stručným záznamem, jejichž zopakování bylo u zkoušek leckdy vyžadováno jako jediná správná odpověď, nebo zda si své studium prohlubovali vlastním samostudiem.

Kromě svérázného pojetí teologického myšlení a práce byli studenti formováni i svérázným přístupem k církevní autoritě. Prof. Wolf s oblibou obcházel pražského arcibiskupa a odvolával se na autoritu Vatikánu, se kterým komunikoval především prostřednictvím ochotného nuncia Giovanni Coppy (nar. 1925, nunciem byl v letech 1990-2001). Je celkem pochopitelné, že tento vztah k autoritě prohluboval konflikt mezi Wolfem a Vlkem (jen pro zajímavost Wolf je německy vlk), zvlášť když pan prof. pro prezentaci vlastního stanoviska využíval možnost oslovit studenty. Arcibiskup po několika napomenutích nakonec v roce 2002 odebral prof. Wolfovi kanonickou misi (tj. povolení k výuce). Do konce roku 2003 zůstal zaměstnancem KTF bez pověření výukou, poté byl v rámci univerzity přeřazen do Ústavu dějiny Univerzity Karlovy, kde působí dodnes. Zatímco před rokem 1989 vycházely jeho časopisecké články a příspěvky do sborníků (většinou texty z teologických kurzů nebo vikariátních konferencí), není známo, že by v devadesátých letech publikoval nějaké odborné teologické práce. Teprve po odchodu z KTF začal opět publikovat, kromě toho přednáší na Filozofické fakultě UK a působí při farnosti sv. Prokopa v Praze na Žižkově.

Nedávno jsme slyšel, že by prý k podobnému konfliktu vůbec nedošlo, kdyby byl arcibiskupem Dominik Duka. Historik se k takovému kdyby jen těžko může vyjadřovat. Dukův styl je skutečně odlišný od stylu svého předchůdce, myslím si však, že problém je přece jen složitější. Prof. Wolf se asi do křížku s novým arcibiskupem už dostal, když zřejmě coby děkan Kolegiátní kapituly Všech svatých (v letech 1987-2010) odpíral přistoupit na dohodu mezi Dukou a prezidentem Václavem Klausem z května 2010 o ustoupení od určovací žaloby a přenechání katedrály a přilehlých budov (včetně kostela Všech svatých) státu. Na podzim 2010 Wolf kapitulu opustil. Zda je jeho jmenování čestným kanovníkem Kolegiátní kapituly Nanebevzetí Panny Marie na hradě Karlštejně v lednu 2012 je jakýmsi odškodněním, můžu opět jen spekulovat.

Tento příspěvek nemá ambice postihnout celý složitý vývoj prof. Václava Wolfa v kontextu vývoje české církve. Je jen určitým příspěvkem a podnětem pro případné další úvahy o české katolické teologii, která je plná svérázných postav. Prof. Wolf patří k těm, kteří svým svérázným přístupem k teologii a k autoritě ovlivnili řadu lidí natolik, že je dobré o tom vědět.

---

[1] http://www.ceskatelevize.cz/ct24/blogy/166460-nas-pan-farar-a-obracena-teticka/

[2] např. Změny na Katolické teologické fakultě UK. Getsemany 2002, č. 3, s. 52-57.

[3] Informace čerpám především ze zdrojů Centra dějin české teologie při KTF UK, dostupných on-line: http://www.cdct.cz

[4] K tomuto textu viz POSPÍŠIL, C. V.: Různé podoby české trinitární teologie a pneumatologie 1800-2010. Komentovaná bibliografie 1800-2010. Brno 2011.

[5] Zajímavá dokumentace veřejných vyjádření ke kauze KTF v letech 1996-2000 v časopise Souvislosti viz http://www.souvislosti.cz/100/pruvodce.html

[6] http://www.kardinal.cz/index.php?cmd=article&articleID=396

Dacík a Habáň kritizují Skácela aneb K prehistorii českého katolického tradicionalismu

Dne 3. července 1970 se na své první schůzi sešla v Praze Teologická komise (TK). Její činnost navazovala na pokusy o organizaci systematické teologické práce z poválečného období a z období Pražského jara. Tato komise však působila pouze v letech 1970-1972, poslední ze sedmi plenárních zasedání se konalo v říjnu 1972. Na první schůzi byl jejím předsedou zvolen olomoucký historik Bohumil Zlámal (1904-1984), sekretáři Oto Mádr (1917-2011) a Vojtěch Tkadlčík (1915-1997), specialista na staroslověnštinu. Rozsah práce a ambice této komise jsou pozoruhodné, stejně jako její složení (35 členů, mezi nimi Josef Zvěřina, Antonín Mandl, Bonaventura Bouše, Metoděj Habáň atd.). Komise zřídila různé sekce (teologickou, biblickou, pastorální, kanonistickou, historickou a filosofickou) a vytvářela různé podkomise k aktuálním tématům. Jediný dosud žijící pametník této komise, 75-letý prof. Václav Wolf, který se stal známým především svým působením na Katolické teologické fakultě v 90. letech, byl sekretářem teologické sekce. Kontakt s ordináři zprostředkoval především biskup Josef Hlouch (1902-1972), biskup referent pro teologickou práci. 

Jen pro informaci dodávám, že mnohem skromnější bylo složení (na začátku 12 členů) a fungování druhé teologické komise, kterou z pověření ordinářů a s povolením státních orgánů svolal českobudějovický kapitulní vikář Josef Kavale (1919-2011) v roce 1975. V čele této komise stál kanonista Jan Jaroš (1909-1985), který se po II. světové válce vzdal ze zdravotních důvodů zřejmě slibné kariéry na Papežské lateránské univerzitě v Římě. Sekretářem byl Václav Wolf. Zdá se, že práce této teologické komise skončila v roce 1983.


Jedním z prvních aktuálních úkolů TK byla žádost biskupa Josefa Hloucha, aby zaujala stanovisko k rozmnoženému letáku dr. Miloslava /v dopise členům TK z 20.7.1970 je chybně uvedeno Miroslava - pozn. MV/ Skácela (1914-1974) "Věroučné námitky a z nich vyplývající stanovisko". Tento 11-stránkový elaborát je přiložen jako příloha. Pro tento účel byla TK zřízena subkomise s názvem "Letáky", která měla za úkol přezkoumat uvedenou tiskovinu, vypracovat teologické stanovisko a navrhnout praktické řešení. Reginald Dacík (1907-1988) byl požádán o její vedení a dalšími členy měli být: Václav Wolf, Josef Zvěřina (1913-1990) hlavně po stránce dogmatické, Jiří Batušek (1919-2011), Josef Kubalík (1911-1993) po stránce fundamentálněteologické, Bonaventura Bouše (1918-2002) a Josef Bradáč (1920-1986) po stránce liturgické. Jelikož TK ještě neměla schválený jednací řád, byl navržen postup práce této subkomise.

Není mi známo, zda navržení členové uvedené subkomise svůj úkol přijali a zda skutečně začali na tématu pracovat. V době doznívajícího oživení po roce 1968 a nastupující normalizace byla řada jiných úkolů a většina členů subkomise, ostatně stejně jako celé TK, byli v této době velmi aktivní. V zápisu z druhého zasedání TK dne 13.2.1971 není o této věci žádná zmínka. Jejím hlavním tématem byla přednáška Josefa Zvěřiny "Problém řeči a výklad dogmatu". Aktuálním se stal jiný úkol, kterým bylo posouzení článku Bonaventury Boušeho "Naděje katolictví v českých zemí" (Duchovní pastýř 1971, č. 1), což byl hlavní předmět třetího zasedání TK dne 12.6.1971 (změna oproti původně avizovanému termínu 5.6.).


Skácelův text "Věroučné námitky a z nich vyplývající stanovisko" obsahuje výběr ze dvou dopisů svých oponentů, dominikánů Reginalda Dacíka (1907-1988) a Metoděje Habáně (1899-1984). Obě stanoviska si Skácel vyžádal poté, co se dozvěděl, že byl od nich při různých příleřitostech veřejně kritizován. Např. Dacíkem na jeho přednášce v Praze dne 19. května /zřejmě 1970/. Oba dopisy jsou datované 1.6. /zřejmě 1970/ a Skácel na ně obsáhle reaguje.

Rozhodl jsme se zveřejnit přepis obou dopisů /opravil jsem jen pár překlepů, naopak ponechal jsem např. nejednoznačné psaní thelogové-teologové/, protože je považuji za zajímavé:

1) Jednak dávají nahlédnout do prehistorie českého katolického tradicionalismu, jehož byl laik, právník a filozof Miloslav Skácel (1914-1974) jednou z hlavních postav. Druhou, podobně proslulou postavou se stal jiný laik Kazimír Večerka (1924-1999), právník, filozof a promovaný matematik. Běžně bývají uváděni jako kritici pokoncilních poměrů v církvi v jedné řadě především s Metodějem Habáněm, ale jak i tato korespondence ukazuje, tak situace byla zřejmě přece jen diferencovanější. Na druhou stranu jeden dopis nemůže nahradit důkladnější analýzu.

2) Zajímavé je rovněž to, že argumenty, se kterými především Dacík polemizujeme, jsou i dnes od řady tzv. tradicionalistů dokola opakované. Zatímco tehdy teologicky vzdělaní kněží většinou tyto "tradicionalistické argumenty" odmítali, dnes i někteří kněží v těchto věcech tápou nebo se k nim i hlásí. Mimo jiné je to svědectví o úpadku teologického vzdělání. Což byl nepochybně důsledek pochybné kvality výuky na teologické fakultě v Litoměřicích před rokem 1989, která v některých ohledech pokračovala i v 90. letech v Praze.


Zde tedy texty obou dopisů, nejprve Dacíka poté Habáně:





Poznámka: Většinu údajů o jednotlivých osobách čerpám z bohatých a on-line dostupných zdrojů Centra dějin české teologie při KTF UK.

a/ Boj proti posledním dvěma papežům, obsažený v textech západních kontestujících autorů, které uveřejňujete, je pohoršení pro naše věřící. Pro katolíka boj proti papeži je boj proti náměstku Ježíše Krista.

b/ To, co dělají dnes na západě jak extrémní progresivisté, tak extrémní konservativci /s těmi držíte/ jsou hříchy proti poslušnosti k nejvyšší církevní autoritě. A tu není daleko i k věroučným omylům.

c/ Dovolávat se kardinálů Ottavianiho a Bacciho, kteří řekli své názory, dokud byl čas je proslovit, a po prohlášení svatého Otce řekli Roma locuta, causa finita, je nespravedlivé vůči nim a klamání čtenářů.

d/ Tvrdit, že v nové mešní liturgii jsou dogmatické omyly, je naprosto nesprávné a utrhačné tvrzení. Uvědomujete si, že tím viníte svatého Otce a tisíce theologů z bludu? Domníváte se, že rozumíte lépe katolické věrouce než svatý Otec a spousty teologů?

e/ Brojíte proti koncilu a aggiornamentu v Církvi a hledáte nespokojence, se kterými se spojujete. Po každém koncilu byli nějací „starokatolíci“, kteří odmítali přijmout to, co koncil odhlasoval. Po prvním Vatikánském se dokonce zformovali jako „Starokatolická Církev“. Nemyslíte, že v pozadí je vždy pýcha? Uvědomte si, prosím, že na koncilu byla celá Církev, usnášela se celá Církev.

f/ Je to omyl, když tvrdíte, že papež nemůže změnit liturgické předpisy tridentského sněmu. Byla mše svatá tridentského sněmu taková jako ta, kterou sloužili apoštolové? Když odmítáte pokrok ve věcech nedogmatických, chtěl byste ve 20. století penitenciální praxi 5. nebo 9. století?

g/ Psát proti papeži, koncilu a dnešní Církvi, jak píší někteří západní autoři /Bohu díky, jsou to ojedinělé výjimky/, pokládám u katolíka za zločin. Proč je překládáte pro naše čtenáře? Čeho tím dosáhnete?

h/ Konstituce Misale Romanum má charakter zákona, která ve svědomí zavazuje každého katolíka tak, jak zavazovaly dekrety Pia V., tehdy o Římském misálu. A žádné kasuistické vytáčky tu nemají cenu. Neposlušnost v takové věci není daleko od bludu.

Bylo by toho mnoho, co by se dalo říci k Vašim tiskům, pokud uveřejňujete názory, často velmi hrubě a způsobem, který je heresi proximus, vyjádřené, západních nespokojenců, kteří jsou ve své nespokojenosti popichováni nepřáteli Církve. Jako kněz Vám říkám, že tímto jednáním se řadíte mezi nepřátele Církve, i když si to neuvědomujete a nepřiznáváte, pracujete proti jednotě Církve, která je jedna také jednou hlavou, a šířením nespokojenosti s tím, co nejvyšší autority – ať koncil nebo papež – zařídily, navádíte k neposlušnosti. Neuvědomujete si, že neposlušnost byla u většiny bludařů prvním krokem ke skutečným heresím?

Nezapomeňte, že Duch svatý bdí nad Církví jako celkem, bdí nad jeho viditelnou hlavou a charisma neomylnosti ve víře patří Církvi a její hlavě, nikoli jednotlivým věřícím.

Promiňte, že Vám to říkám tak otevřeně. Je mi to líto, a nemohu to dobře pochopit, že Vy, vzdělaný křesťan a tomisticky školený nenalézáte správný střed mezi dvěma extrémními směry, které Církvi nemohou prospět, ale mohou jí uškodit.

P. Reginald Dacík O.P.

*****  

Moje zmínka o Vás byla asi dvakrát velmi konkrétní jako reakce na uveřejnění Vašich výroků proti papeži a proti nové liturgii. Víte dobře, že jste vydal zvláštní spisy výroků odjinud o papeži a liturgii a sám jste připojil i do Etiky obdobné výroky. Jako vzdělaný a mnohoznalý katolík a známý, uškodil jste velmi na Moravě i jinde těmito tiskopisy semináři. Přicházejí hrozné dotazy, zda náš seminář to vydává a souhlasí s tím. Mám dojem, že byste se neměl dělat nevidoucí, jste přece dobrý katolík a papež Pavel VI. je nejvyšší a neomylná hlava Církve, což Vám není třeba zdůrazňovat. Byl bych rád, kdybyste upustil od takovýchto extrémních výroků svých i odjinud zachycených. Tím by bylo vše v pořádku. Měl jste přece krásné přednášky v semináři a nechtěl bych Vás ztratit ani v příštím roce. Víte, že i p. biskup Dr. Tomášek dal pokyn, abychom prohlásili, že za takovými spisy nestojí celý seminář a abyste letos už nepřednášel. Asi jednání Dr. Dacíka /slyšel jsem o tom od jednoho z Vašich přátel/ se týkalo toho, co se rozšířilo v Olomouci a Brně. Proto je třeba vzít správně tyto stránky jako jste ortodoxní i v jiných naukách a bude vše dobré. Nebylo v ničem nějaké zaujetí nebo nepřátelství proti Vám.

P. M. Habáň O.P.

Rok 50. výročí zahájení Druhého vatikánského koncilu... a Vatikán?

Pozn. 9.3.2012: Přepracovanou podobu příspěvku jsem publikoval v časopise Getsemany ZDE.


Narazil jsem na pár zajímavých věcí, alespoň tedy mne zaujaly, tak bych je rád uvedl. Je to spíš taková všehochuť. Říkal jsem si, že než několik komentovaných odkazů na Facebooku, tak si to poznamenám zde.

Osobně se mi líbí, že tento rok je ve znamení řady akcí, které se konají u příležitosti Druhého vatikánského koncilu. V říjnu to bude už 50 let od jeho zahájení v roce 1962.

Např. vídeňská univerzita uspořádala sympózium ve dnech 11. - 13. ledna 2012 (informace ZDE). Byla přenášena i on-line, ale nesledoval jsem. Některé podněty jsou k dispozici ve zpravodajství Kathpress.

Nedávno mi přišla informace o konferenci s názvem La réception de Vatican II : en cinquante ans, quels effets pour les Eglises ?, která se uskuteční počátkem března na pařížském Katolickém institutu (více informací ZDE).
Předpokládám, že akcí různého charakteru bude mnhem víc.

Rovněž za mořem se chystá řada akcí. Pro ilustraci alespoň odkazy na dvě konference, jednu v dubnu nebo další v září. Jistě toho bude víc. Dubnovou konferenci podporuje vydavatelství Paulist Press, které vydalo několik publikací o Druhém vatikánském koncilu, včetně série komentářů s názvem Rediscovering Vatican II. Odkaz na publikace ZDE.

Pro mne jsou samozřejmě dostupnější a tudíž zajímavější texty. Můj celkem oblíbený jezuitský magazín America zahájil sérii článků v souvislosti s výročím koncilu, textem Richarda Gaillardetze. Mimochodem tento otec čtyř dětí je zajímavou postavou a jeho práce stojí za pozornost - více viz jeho stránky. V nejbližší době vyjde jeho další kniha Keys to the Council - Unlocking the Teaching of Vatican II., věnovaná právě koncilu. Chystá jí Liturgical Press a na první pohled vypadá sympaticky. Ve dvaceti kapitolách představí dvacet vybraných myšlenek z koncilních textů v jejich kontextu. Bližší informace, včetně náhledu, jsou k dispozici na stránkách vydavatelství. Spoluautorkou knihy je Catherine E. Clifford, další zajímavá autorka, která se mimo jiné věnovala proslulé ekumenické skupině z francouzského Dombes. Napsala její dějiny (2005, The Groupe des Dombes: A Dialogue of Conversion) a přeložila do angličtiny zatím poslední dokument o otázce autority v církvi (2010, “One Teacher”: Doctrinal Authority in the Church).

V úvodních doporučeních této knihy jsem narazil na dalšího zajímavého autora, který se intenzívně věnuje Druhému vatikánskému koncilu. Je jím Massimo Faggioli, kterému vyjde v letošním roce také kniha věnující se koncilu, především jeho interpretaci, s názvem Vatican II: The Battle for Meaning (Paulist Press). V následujícím roce by mu měla vyjít kniha o liturgické reformě v Liturgical Press. Zájemci se mohou zatím seznámit snad s její první kapitolou, která vyšla v roce 2010 v Theological Studies (je k dispozici on-line).

Také National Catholic Reporter chystá 11. října 2012 vydat speciální vydání k 50. výročí zahájení koncilu (info ZDE) a zahájil sérii článků o koncilu vzpomínkou na jeho svolání papežem Janem XXIII. dne 25. ledna 1959.

To jsou jen některé akce k výročí koncilu, které jsme v rychlosti zaznamenal.

Ještě odkazuji na zajímavé stránky o koncilu s bibliografií a dalšími odkazy, Vatican II—Voice of the Church.


A co Vatikán?

Ten má svých starostí dost, chtělo by se mi říct. Ostatně kurii se nelíbilo samo vyhlášení koncilu. Navíc celé dějiny jeho přípravy, průběhu a rovněž recepce a realizace v praxi provází rozmanité snahy kurie o udržení kontroly a pokud možno starých pořádků. Ani současná doba není výjimkou a mnohým je zřejmé napětí či přímo rozpor mezi některými proklamacemi a realitou.

Papež Benedikt XVI. svým apoštolským listem Porta fidei ze dne 11. října 2011 (česky ZDE) vyhlásil "Rok víry", který má začít právě 11. října 2012 (skončí na závěr liturgického roku, o slavnosti Ježíše Krista Krále 24. listopadu 2013). Jak papež připomíná, 11. říjen bude nejenom připomínkou 50. výročí zahájení koncilu, ale také 20. výročí vyhlášení Katechismu katolické církve.

Kongregace pro nauku víry vydala 6. ledna 2012 "Nótu s pastoračními doporučeními ke slavení Roku víry" (česky ZDE). Text klade důraz více na Katechismus katolické církve a některé pasáže vzbuzují spíš pochybnosti.

Především mě překvapila výzva v předposledním odstavci textu k "jakési misii". Možná je to jen nějaká moje "ekumenická přecitlivělost" nebo prostě neporozumění textu. Uvádí se výzva, aby "všichni věřící... svou vlastní zkušenost víry a lásky předávali svým bratřím a sestrám v jiných křesťanských církvích a nekřesťanských náboženstvích, nevěřícím a také těm, kdo se v otázce víry staví indiferentně... tímto způsobem zahájí jakési misie směřující k těm, s nimiž žijí a pracují."

Jak tomu máme rozumět? Je tam sice uveden úryvek z úvodu konstituce o církvi v dnešním světě, ale nejsem si jistý, zda je fér jej aplikovat tímto způsobem. Což z kontextu dalších dokumentů koncilu a dalších textů není zřejmé, že "bratři a sestry z jiných křesťanských církví" by měli být mnohem víc spolupracovníci při hlásání "zvěsti o spáse" světu než objekty naší misie? Navíc jsou zde v jedné řadě s nekřesťany a nevěřícími. To je vskutku zvláštní. Že by opět mentalita a duální vidění světa "my" (nositelé zvěsti) a "oni" (adresáti naší misie)?

Z papežovy promluvy k římské kurii ze dne 22. prosince 2005 se stalo ideologické heslo o přijatelné "hermeneutice reformy" (tj. obnovy v kontinuitě) koncilu a odmítané "hermeneutice diskontinuity a zlomu". Toto dělení je pochybné, ostatně sám papež ve své řeči uvádí, že je to složitější (viz např. citát z promluvy: "Ve všech těchto sektorech, které ve svém celku tvoří jediný problém, se mohla vynořit nějaká forma diskontinuity a v jistém slova smyslu se skutečně projevila jistá diskontinuita, v níž se však přesto jevilo, když provedeme různé distinkce mezi konkrétními historickými situacemi a jejich požadavky, že kontinuita principů nebyla opuštěna – což je skutečnost, která snadno unikne prvnímu dojmu. A právě v tomto celku kontinuity a diskontinuity na různých úrovních spočívá podstata skutečné reformy."). Bohužel zde nejde o poctivou snahu o pochopení a výklad koncilu v jeho kontextu, ale zcela evidentně o jakési ideologické brýle. Ostatně praxe zacházení s těmito termíny především od tohoto papežova projevu (ačkoliv to není myšlenka zase až tak nová) ukazuje, že se s těmito termíny zachází skutečné svévolně.

Každopádně i v této nótě ke slavení Roku víry je tento problematický princip "hermeneutiky" připomenut. Bude to v praxi znamenat příležitost k dalšímu oslabování koncilu a jeho významu pro život církve?

Domnívám se, že ze strany Vatikánu bude pokračovat trend oslabování koncilu, který, jak už jsem zmínil v úvodu, provází koncil od jeho vyhlášení. A to přesto, že v jeho čele stojí stárnoucí teolog, jehož myšlenky z doby Druhého vatikánského koncilu působí provokativně mnohdy i dnes. Ponechám stranou otázku, nakolik se tento teolog během let změnil a zda je v současnosti schopen kurii zvládnout. Např. nedávno, když jsem četl úryvky z projevu papeže u příležitosti plenárního zasedání Kongregace pro nauku víry 27. ledna (ZDE), kde se mimo jiné vyjadřuje k otázce tradice/Tradice, tak jsem si vzpomněl na jeho kritický komentář, který Ratzinger publikoval po koncilu. Mimo jiné tvrdil, že koncil se hlouběji nezabýval problémem rozlišování legitimní a deformující tradice a nemluví pozitivně o nutnosti nezbytné kritiky tradice. Tím se podle Ratzingera koncil vzdal důležité šance ekumenického dialogu. (Ratzingerův komentář je obsažen v doplňcích Lexikonu für Theologie und Kirche. Českému čtenáři je tento postoj k dispozici díky překladu Kontextové fundamentální teologie od Hanse Waldenfelse. Praha, Vyšehrad 2000, s. 558).

S pravidelností sleduji papežovy proslovy u příležitosti lednových Týdnů za jednotu křesťanů a zdá se, že ekumenismus považuje za stále důležitou součást života církve (pro zajímavost papežova homílie o nešporách v bazilice svatého Pavla dne 25. ledna, v roce 2010, 2011 a 2012). Jen konkrétní skutky mi trochu schází. Každopádně je snad zřejmé, že postoj, odmítající ekumenismus jako takový není v souladu s oficiálním postojem katolické církve.

Naopak některé osobní důrazy papeže působí kontroverze.

Jedním z nich je tzv. reforma reformy liturgie. Ve skutečnosti se jedná o ústup v mnoha oblastech pokoncilního liturgického slavení, což leckdy budí odpor nejenom teologů a laiků, ale i některých biskupů. Nechci se tu teď o tom víc rozepisovat. Snad jen zmíním, že předseda Papežské rady pro jednotu Kurt Koch, tedy jakýsi vatikánský ministr pro ekumenismus, opět mluvil o papežových plánech na "obnovu liturgie". Povolení slavení liturgie podle "předkoncilních" liturgických knih (byly vydány na rychlo ještě před koncilem v roce 1962 ve snaze zabránit pokračujícím reformám) papežem Benediktem XVI. bylo podle Kocha pouze "prvním krokem" (více ZDE). Ostatně není to poprvé, co Koch hájí tento sporný papežův záměr ohledně slavení liturgie. Pozornost vzbudil v květnu loňského roku na konferenci věnované "mimořádnému ritu", tj. předkoncilní liturgii. Tehdy uvažoval o vzájemném ovlivňování předkoncilního a pokoncilního slavení (více viz např. ZDE).

Je zajímavé, že toto problematické téma rozvíjí předseda Papežské rady pro jednotu křesťanů. Možná by to mohlo souviset i s tím, jak někteří pozorovatelé spekulují, že volba Antonio Cañizares Llovery prefektem Kongregace pro bohoslužbu nebyla zrovna dobrým personálním rozhodnutím. Tento španělský kardinál a bývalý primas Španělska, kdysi přezdívaný jako "Malý Ratzinger", byl zřejmě povolán do kurie i z taktických důvodů pro své spory se socialistickou vládou ve své vlasti. Proslýchá se však, že jeho silně konzervativní názory jsou přliš pro některé kardinály a možná i pro papeže. Snad měl vzbudit na jedné poradě kardinálů rozruch a mělo se uvažovat o jeho návratu do Španělska, ale to jsou jen neověřené informace. Možná se nabízí i jednodušší vysvětlení, prostě Kurt Koch je lépe vybaven pro diskuse v německém jazykovém prostředí, kde se nedávná konference konala.

Jinou problematickou záležitostí je dosud utajovaný dialog s lefébvristy. Jde spíš o vyjednávání, zda lefébvristé získají nějaký církevněprávní statut v rámci církve (z pohledu církevního práva katolické církve nemohou v církvi vykonávat žádnou službu,"Pro upřesnění tedy znovu: dokud nebudou vyjasněny otázky, týkající se věrouky, nemá Bratrstvo žádný kanonický statut v církvi, a jeho služebníci, třebaže z nich byl sňat církevní trest, žádnou službu v církvi nevykonávají dovoleně." List papeže Benedikta XVI. biskupům katolické církve Ohledně zrušení exkomunikace čtyř biskupů vysvěcených arcibiskupem Lefebvrem z 12.3.2009), případně jakou míru samostatnosti si uchovají. Osobně si myslím, že je to více otázka právní nebo mocenská než teologická. Nechci to tu rozebírat nějak hlouběji. Snad jen, že Vatikán 14. září loňského roku předložil lefébvristům určité podmínky a ti na ně před nedávnem odpověděli. Vzhledem k utajování se množí různé spekulace a může být zajímavé, zda se situace nějak změní. Každopádně lefébvristé s různou intenzitou odmítají závaznost Druhého vatikánského koncilu a pokoncilní vývoj v katolické církvi (především ekumenismus a mezináboženský dialog). Ovšem škála názorů a postojů v církvi je velmi široká, navíc se zdá, že polarizace uvnitř církve pokračuje. Takže nevidím nereálně i tu možost, že s lefébvristy dojde k určité dohodě. Jejich výhodou je třeba skutečnost, že většinou zaměnili teologii za poměrně primitivní ideologii, která je některým méně vzdělaným lidem srozumitelnější. Navíc oficiální představitelé církve mnohdy sami tápou, snaží se vyjít se všemi a možná jim schází i odvaha. Také krize autority ještě o něco víc pokročila a sami lefébvristé k tomu velmi aktivně přispívají.

Pro zajímavost odkazuji na český překlad části kázání lefébvristického biskupa Fellaye z 2. února 2012, ve kterém se k dialogu s Vatikánem vyjadřuje (ZDE).
Nepochybuji, že tváří tvář krizi, ve které se (nejenom) katolická církev dnes nachází, může být zdánlivý návrat ke "starým dobrým časům" lákavý. Podle mne je to problematické přinejmenším proto, že staré dobré časy byly dány kontextem, ve kterém církev působila a ten se už nevrátí.

Ostatně nejsou dnes "staré dobré časy" právě i ty časy koncilu, které se budou na mnoha místech připomínat? Není i v tomto koncil inspirace? Třeba jak se dokázali spojit mladí teologové se starými biskupy z praxe. Nebo jak církev dokázala reagovat na znamení doby a jak koncil a dění kolem něj vzbudilo pozornost a v mnohých lidech naději. Těch témat je mnohem víc. Možná se nenechme tolik otrávit církevní politikou, které se zřejmě ve Vatikánu věnují nejvíc a sledujme teologické dění.

Z těch "politických věcí" ještě zmíním chystané jmenování kardinálů. Bylo oznámeno i jmenování Karla Beckera, jezuitského teologa a spolupracovníka Kongregace pro nauku víry, kterému se přisuzuje zúžený  a sporný výklad ohledně "subsistování" Církve Kristovy v katolické církvi. Ten našel ohlas třeba ve vyjádření Kongregace o některých otázkách týkajících se církve z roku 2007. Mimochodem se tento teolog angažoval i v dialogu s lefébvristy a je některými z nich ceněn natolik, že vzbudilo rozruch oznámení, že se ze zdravotních důvodů Becker nezúčastní veřejné konzistoře a bude "kreován" kardinálem jindy (viz ZDE). Hned se začalo spekulovat o "liberální kurii".

Naproti tomu výše zmíněná kniha Gaillardetze a Cliffordové o koncilu, Keys to the Council, má věnování Francisu A. Sullivanovi, jinému jezuitovi, který kromě jiného s Karlem Beckerem a jeho výkladem celkem úspěšně polemizoval. Odkazy na jeho texty v Theological Studies jsem tu už uváděl (ZDE).

Přestože se "vatikánské magisterium" snaží zasahovat do způsobů výkladu koncilu, můžeme se tedy těšit i na jiné hlasy, neméně zajímavé a závažné.


PS: Jen na okraj uvádím, že vím o diskusích kolem "závaznosti koncilu". Např. práce Gherardiniho a Roberta de Matteiho, jimi iniciovanou petici papeži "za důkladnější přezkoumání Druhého vatikánského koncilu" (česky viz ZDE). Nebo rekace, které vzbudilo vyjádření konzultora Kongregace pro nauku víry Fernanda Ocarize, mimochodem generálního vikáře Opus Dei a účastníka utajovaného dialogu s lefébvristy (čtveřici "vyjednavačů" ze strany Kongregace pro nauku víry doplňují spolu s budoucím kardinálem jezuitou Karlem Beckerem, ještě dominikán Charles Morerod a Guido Pozzo z Lateránské univerzity, jehož některá vyjádření v minulosti vzbudila můj údiv a pochybnosti - ani se nedivím, že byla tak často zmiňována na stránkách lefébvristů) v L´Osservatore Romano 2. prosince 2011 (česky ZDE). Dvě nesouhlasné reakce na tento text jsou k dispozici v češtině. Jednak od Jean-Michela Gleize, vyučujícího v lefébvristickém semináři v Ecône (rovněž účastníka rozhovorů s vatikánskou Kongregací ze strany lefébvristů , spolu s původně exkomunikovaným biskupem a ředitelem semináře v Argentině Alfonso de Galarretou, ředitelem semináře ve švýcarském Ecône, Benoit de Jornou a čtveřici doplňuje Patrick de La Rocque z Nantes). Jednak od brazilského filozofa Arnalda Xavier da Silveiry. Oba texty jsou k dispozici na nedávno zpřístupněném blogu "tradicionalistů" s názvem REX!, který převzal štafetu v informování českého publika o dění v těchto kruzích (převážně prostřednictvím překladů) po stránkách Vendée, které ukončily činnost, ale ponechávají zveřejněné texty k dispozici (informace viz ZDE).

Způsob a argumenty v této diskusi mi však připadají přece jen vzdálené od solidní teologické a historické práce. Jde spíš o souboj dvou ideologií resp. ideologických přístupů k této otázce. Navíc je zřejmá souvislost s probíhajícím vyjednáváním Vatikánu s lefébvristy, na jehož možné rozuzlení se v dohledné době čeká. Proto bude nepochybně zajímavější a užitečnější sledovat práce a diskuse skutečných teologů a historiků, kteří mají svobodnější prostor pro vyjadřování a nejsou tak hluboce angažováni v církevně politickém dění. 

Dominik Duka bude kardinálem 2

K tématu Dominik Duka kardinálem mám dvě drobná doplnění:


Na jednu stranu jsem narazil na jakousi malou rekapitulaci "kardinalování" Miloslava kardinála Vlka na jeho stránkách, kde zmiňuje konání tajné konzistoře, zřejmě před oznámením jmenování nových kardinálů. Jinak škoda, že není sdílnější, mohl by vyjasnit některé nejasnosti ohledně kardinálského kolegia atd.


Na druhou stranu jsem v zajímavém a informativním textu Papal Transition amerického jezuity Thomase Reese našel obdobné stanovisko, které jsem předložil ve svém textu k údajnému jmenování Duky, tj.: "If a pope dies after the names of new cardinals are anounced but before the consistory, the men nominated as cardinals are not cardinals and they do not get to go to the conclave and vote for the next pope."

Ostatně je to celkem zajímavý text, který bych zde rád ocitoval:

What happens if the pope dies before a consistory?

If a pope dies after the names of new cardinals are anounced but before the consistory, the men nominated as cardinals are not cardinals and they do not get to go to the conclave and vote for the next pope. For example, Hans Urs Von Balthasar was never a cardinal although he was announced in 1989 but died before the consistory.
The English translation of Canon 351, #2 of the 1983 Code of Canon Law can be misleading on this because of the use of words like "announcement" and "publication." The translation by the CLSA (Canon Law Society of America) reads:

Cardinals are created by a decree of the Roman Pontiff which is made public in the presence of the College of Cardinals. From the moment of announcement they are bound by the duties and possess the rights defined by law.

The British translation reads:

Cardinals are created by decree of the Roman Pontiff, which in fact is published in the presence of the College of Cardinals. From the moment of publication, they are bound by the obligations and they enjoy the rights defined in the law.

The Latin text is:

Cardinales creantur Romani Pontificis decreto, quod quidem coram Cardinalium Collegio publicatur; inde a publicatione facta officiis tenentur atque iuribus gaudent lege definitis.

I consulted four prominent canon lawyers in the U.S. and one in Rome (who consulted his Roman colleagues) and all agreed that if the pope dies before the consistory, the men are not cardinals. They say that cardinals are created at the consistory when the names are read out. That is the technical meaning of the words in the code.
The New Commentary on the Code of Canon Law from the CLSA says: "This reflects the time when the college served as the papal court and appointments to the cardinalatial dignity were subject to debate and required the consent of the college." In modern times the consent has become pro forma.
The text of Universi Dominici Gregis supports the view that they are not cardinals until the consistory: "A Cardinal of Holy Roman Church who has been created and published before the College of Cardinals thereby has the right to elect the Pope."
Supporting this view is the language that the John Paul used in his 2003 announcement: "The month of October, the month of the Holy Rosary, is approaching. I entrust to Our Lady in a special way the consistory that I intend to hold on October 21, on the occasion of the 25th anniversary of my pontificate. Putting aside once again the established numerical limit, I will create new cardinals." Note he uses the future tense, "I will create new cardinals."
Finally, the Annuario Pontificio uses the formula "creato e pubblicato nel Consistoro" in the brief biography of each of the cardinals and uses the dates of the consistories not the earlier announcements for cardinals.

Několik poznámek k církevním restitucím

Církevní restituce zrovna nejsou mým tématem, ale byl jsem na Facebooku na ně tázán a nebo jsme se neudržel a zasáhnul do nějaké diskuse. Nakonec jsem si říkal, že bych sem mohl něco z toho vložit. Nejsou to systematické texty, ale jen na rychlo psané poznámky.

Ještě bych rád předeslal, že jsem přesvědčen o tom, že má církev na starost důležitější věci než péči o majetek. Takže když čtu zprávy o tom, že církve budou po restitucích lákat turisty a podnikat v realitách, tak mi to zní divně. Samozřejmě, že bude třeba se o majetek náležitě starat, ale někdy mám pocit, že majetkové záležitosti zaměstnávají arcibiskupský palác už dlouho mnohem víc než otázky hlásání evangelia.

Oproti tomu je naopak povzbuzující, když jsem dnes narazil na zajímavou a romanitou nabídku různých podob duchovních cvičení na stránkách jezuitů. Pokud by lidé dokázali překonat předsudky, tak je to podle mne dobrá nabídka ve srovnání s řadou pochybných a mnohdy předražených kurzů "osobního rozvoje".


Z diskuse k jednomu příspěvku (poměrně ostře odmítajícímu restituce církevního majetku) dne 12. ledna 2012

To je podle mne ukázka DEMAGOGIE!

Církevní restituce nejsou mým hlavním zájmem a osobně si myslím, že církvím přinesou víc starostí. Na druhou stranu je třeba připomenout, že v celém procesu vyjednávání jsou to stále jen církve, které ustupovaly státu. Politici z církevních restitucí už dávno udělali politickou kauzu. 

S jistým zjednodušením: Stát po válce zabavil církvím majetek a v roce 1949 se zavázal, že bude platit duchovní. Smyslem bylo získat nad nimi kontrolu, takže neloajální duchovní byl zbaven nejenom povolení k výkonu duchovní služby, ale i existenčního zajištění. Pro neschopnost politiků tento stav trvá dodnes. Navíc řada nemovitostí je blokována. Státu nevyhovuje ani blokace nemovitostí ani ten závazek platit duchovní.

Zvlášť zpočátku usilovaly církve o osamostatnění od státu, samozřejmě požadovaly navrácení alespoň části ukradeného majetku, který byl zdrojem financování v minulosti. Poté se po marných jednání se státem většinou smířily s daným stavem.

Humbuk kolem vyrovnání mi přijde trapný. Nejenom kvůli tomu, že se tady z okradeného dělá nějaký darebák, když chce alespoň část ukradeného vrátit.

Zajímavé je to i kvůli částce. Např. v rozpočtu Ministerstva kultury činila položka na registrované církve, tedy hlavně na její platy (většinou se jedná o podprůměrné platy s ohledem na vysokoškolské vzdělání velké části duchovních) byla v roce 2011 1,4 miliardy korun. Položka příspěvkových organizací byla 3x vyšší.

Argumentuji snad, že do divadla nechodím, takže nevím, proč bych ze svých daní měl podporovat jejich provoz? Neměly by se rovněž osamostatnit?

Znovu opakuji, že si myslím, že vrácení majetku přinese církvím jen další problémy (nemá dostatek schopných lidí, aby to vše zvládla; velké nebezpečí rádoby podnikatelů atd.), ale chápu církve, že prostě nemají na výběr. 

A nutit tady církve, aby vše odmítli a ze dne na den převzali veškeré financování na sebe? Sice by se do jisté míry mohla zefektivnit činnost, na druhou stranu, kdo by se ozýval, kdyby duchovní zaplnili úřady práce nebo si žádali o dávky v hmotné nouzi, komerčně se pronajímaly ve větší míře církevní objekty nebo se rovnou prodávaly atd.??
Navíc je úplný nesmysl tvrdit, že kvůli dohodnutému vyrovnání se dramaticky zhorší situace a ty řeči o krádežích důchodců v supermarketech a sebevraždách. To je jen demagogie např. lidí z VV, kteří se zoufale chtějí nějak zviditelnit a tohle je jen záminka.

Sdílím pohoršení nad tím, jak stát stále hůře hospodaří s penězi a jak je nejvíc bita střední třída. Prostudujte si státní rozpočty, seznamte se s řadou kauz, kde se rozkradly peníze a zjistíte, že problém je úplně někde jinde než v církevních restitucích.

A co se týče činnosti církví, tak ta se většinou skutečně zaměřuje na ty potřebné. Netvrdím, že je tomu tak vždy, ale obecně prezentovaný mediální obraz církví je falešný.

Proč VV tak urputně nebojují za práva sociálně slabých v jiných oblastech? Proč třeba jejich ministr školství usiluje v podstatě o ekonomickou likvidaci vysokého školství? Atd. Atd.

*****

Nejsem žádný velký bojovník za církevní restituce. Souhlasím s tím, že církev to ani s majetkem ani s médii moc neumí. Chtěl jsem však zareagovat na demagogii, kterou cítím z některých příspěvků.

Jsem kritický vůči vlastní církvi a hlavně jejímu vedení, ale to ještě není důvod, abych občas nezareagoval na její obranu. Proč má být fackovacím panákem?

Ostatně vaření piva je celkem dobrá charita. Křesťanství by tak mohlo být "oPIVEM lidstva" :-D A alespoň by v některých klášterech dělali něco užitečného (to už je velký sarkasmus) :-)

 *****

Příspěvek od jiného diskutéra:
Dovolím si jednu glosu, která tu ještě nezazněla: to, že s něčím "v církvi" nesouhlasím (tím spíš pokud se jedná "pouze" o názory či činy některých představených), není důvod!, abych z církve vystupoval! Představení církve se v historii mnohdy chovali mnohem (a zjevně) nemravněji a přesto ji světci neopouštěli ;-)

Na něj reaguji:
Ano, toto mnozí "mimo" církev nechápou. Láska k církvi se nevylučuje s kritickým myšlením. Když jsem tohle chtěl nějak ilustrovat studentům, tak jsem jim zadal k četbě závěrečnou kapitolu ze vzpomínek Bernarda Häringa (v češtině V bezpečí a svoboden). Výborného morálního teologa, který zakusil své kvůli pronásledování ze strany Kongregace pro nauku víry.

Dovolím si jeden citát: "Spíše mi tady jde pořád ještě o obraz církve, o to, jak církev chápe sebe samu. Já vidím obraz církve v jejích velkých i malých světcích, v jejích svobodomyslných prorokyních a prorocích. Ani tentokrát mě řízení a chování Kongregace pro nauku víry nedohnalo k pochybám o víře, prostě proto, že jsem takový úřad naprosto žádným způsobem neztotožňoval s církví jako celkem, ba s církví jako takovou.

Avšak proto, že to byl a je významný úřad církve, musí si všichni, kdo jsou za něj zodpovědní nebo spoluzodpovědní, připustit radikální otázku a sami se ptát: Jaké chápání církve, jaký obraz církve, a dokonce Boha, jaké sebeporozumění určuje naši práci? - To, že jsem si zcela vědomě a neustále tuto otázku sám sobě tato kladl, mě uchránilo ztroskotání ve víře v Boha, ve své víře v evangelium a ve víře v církev jako celek." (s. 137)

xxxxxxxxxx 

Komunikace z 13. ledna 2012, resp. můj pokus o stručnou reakci na dotaz "Proč má být církvi vrácen majetek?" 

možná by se na webu vlády dalo dohledat, jak tuto věc zdůvodňuje návrh 

stručně řečeno: v roce 1949 stát církvi majetek sebral a zavázal se platit duchovní

stát se chce z této povinnosti platit duchovní vyvázat

není to dost dobře možné udělat bez toho, že jí alespoň část majetku vrátí a něco vyplatí

ostatně blokační zákony blokují určité majetky, které by mohly v restituci církvi připadnout, takto se nějaké vrátí a jiné odblokují k plné dispozici a spokojenosti obcí

tak si myslím, že to alespoň ve stručnosti je

s prominutím je vidět, jak jsme zblblí, když to tolika lidem vadí nebo to nechápou

já si osobně myslím, že to církvi jen přidělá starosti a problémy

na druhou stranu jí to snad časem může naučit líp hospodařit

(poté až se třeba mnohokrát spálí)

tím, že nejsem placen církvemi, tak se mě tento problém příliš netýká

ale chápu, že pro lidi zodpovědné je to problém, protože duchovní jsou zaměstnanci a je třeba je z něčeho platit

církvím v tomto ohledu vzroste agenda

já spíš nerozumím tomu, že to někoho trápí

rozuměl bych tomu, kdyby někdo měl starost, že to církve nezvládnou

xxxxxxxxxx

Komunikace ze dne 16. ledna 2012:
Dotaz (resp. jeho část): "Jedním z těch témat, na která si nedokážu odpovědět a utvořit si na ně názor, je, proč a nač potřebují církve tolik miliard. Abychom se špatněě nepochopili, nejde mi o to, že někdo vlastní hromady peněz, ale to ten prapůvod smyslu Ježíšova učení, že se máme vzdát hmotných věcí, protože nás činí závislými na tomto světě.."

Dobrý den, Mne spíš překvapuje, že Vás tato otázka trápí.

Když to řeknu velmi stručně, tak stát církvi sebral majetek, díky kterému fungovala a mohla zajistit nejenom svůj vlastní provoz, ale rovněž zajistit fungování řady zařízení, které pomáhali lidem (nemocnice, sociální ústavy, školy atd.).

Stát se v roce 1949 zavázal, že na oplátku bude církvím platit jejich duchovní a pak se mocipáni tvářili, jak jsou vůči náboženství ohleduplní, že dokonce platí církve, což v mnoha zemích ani není. Nezakrýval tím jen velkolepou krádež, ale i skutečnost, že tak chtěl ovládat duchovní. Ztráta souhlasu pro výkon duchovenské služby totiž měla za následek ztrátu hmotného zajištění, tedy platu a leckdy i možnost bydlení.

Státu tento závazek už delší dobu nevyhovuje, rovněž některé zablokované pozemky, proto hledal jak se z tohoto závazku vyvázat. Mimochodem položka na církve v rozpočtu MK je zhruba 3x menší než třeba položka na přípsěvkové organizace. Týká se převážně platů duchovních.

Po dlouhých tahanicích se došlo k tomuto kompromisu, který podle mne pro církev není nijak zvlášť výhodný a ještě jí přinese řadu starostí. Mimo jiné i proto, že mnohý nemovitý majetek je oproti původnímu stavu značně zanedbaný.

Chápu však, že církve s tímto kompromisem souhlasili.

Proběhla řada restitucí a nevím, že by navrácení části (!) ukradeného majetku vzbuzovalo takové emoce v případě jiných subjektů.

Nevím, proč si myslíte, že Ježíš učil, že se máme vzdát hmotných věcí. Určitě na nich nemáme nemístně lpět a zakládat na nich svojí existenci, ale že by Ježíš zcela odmítal "hmotné věci" mi přijde zvláštní.

Ostatně i sbor apoštolů, tedy jeho nejbližších učedníků, musel nějak hmotně fungovat, proto zřemě mel společnou pokladnu, o kterou se staral Jidáš (viz J 12,6 a hlavně J 13,29).

Církev prošla určitým vývojem, ve zdejším světě se možná zabydlela více než třeba Ježíš zamýšlel, ale ospravedlňovat krádež odkazem na Ježíšovo učení, mi připadá poněkud zvláštní.

Znovu opakuji, že si myslím, že především návrat hmotného majetku přinese církvi řadu problémů. Pokud však nadále nechce být závislá na státu a jeho rozpočtu nebo dokud si "nevychová" mecenáše a své věřící k štědré podpoře nebo se nepřikloní k modelu služebníků, kteří mimo to budou mít i jiné povolání s ohledem na výdělek, tak zřejmě nemá mnoho jiných možností, než se naučit hospodařit.

Buďme přesní a rozlišujme. Jednou věcí je to, zda třeba někdo z církve má drahé auto nebo si libuje v nákladném způsobu života atd. To bych považoval skutečně za nevhodné a neodpovídající Ježíšovu požadavku (na druhou stranu je třeba vzít v úvahu, že v očích zákoníků ani Ježíš nebyl nějaký asketa).

Jinou věcí je určitá nádhera, do které se v průběhu dějin oděly stavby a ceremonie. Zatímco tehdy byla lidmi často vnímána jako vhodná pro vyjádření Boží vznešenosti, tak možná dnes mnohým spíš překáží.

Uvědomují si to i mnozí lidé z církve, proto se - i když možná příliš pomalu - lecčeho vzdávají. Dlouhých vleček, ozdobných rouch a korun (např. papežové odložili svojí tiáru - trojitou korunu atd.). Jinou věcí však je to, že bylo vytvořeno množství hodnotných děl. Věřím, že ještě víc by bylo křiku, kdyby církev začala svůj majetek rozprodávat.

Rozumím Vám v tom, že Vám možná schází větší prostota v církvi, s čímž souhlasím. Ale je to složitější. Většina duchovních má vysokoškolské vzdělání (jeho kvalitu ponechme stranou) a dostává podprůměrný plat. Není divu, že někteří opustí svojí službu a mnohem lépe se uživí mimo církev. Rovněž znám řadu kněží, kteří žijí skromným životem a snaží se pomáhat lidem kolem.

Prostě si myslím, že problém s majetkem církve je trochu složitější. Někdo možná s jistou nostalgií vzpomíná na doby totality, kdy se obdivuhodné věci zvládly udělat na koleně. Mnohé se naopak dělat nemohlo.

Dominik Duka bude kardinálem

V pátek 6. ledna během promluvy před polední modlitbou Anděl Páně (Angelus) oznámil papež Benedikt XVI. jména 22 budoucích kardinálů, které bude jmenovat během zasedání konsistoře (kardinálského kolegia) dne 18. února. Mezi nimi zaznělo i jméno pražského arcibiskupa Dominika Duky.

Tak nějak měla znít stručná zpráva do médií. Místo toho se začalo ze všech stran ozývat, že Dominik Duka byl jmenován kardinálem. Když jsem na tento drobný omyl upozornil ČT24, tak jsem byl odkázán na prohlášení tiskového střediska ČBK. Jeho nadpis zněl jasně a špatně "Svatý otec jmenoval arcibiskupa Dominika Duku kardinálem". V samém závěru Dukova životopisu se krčilo konstatování: "Dne 6. ledna 2012 Svatý otec Benedikt XVI. oznámil jeho nominaci kardinálem. Odznaky kardinálské hodnosti převezme kardinál Duka ve Vatikánu 18. - 19. února 2012." I tak z textu není zřejmé, že by si pisatelé byli vědomi, že Dominik Duka teprve bude jmenován. Nemůžu se proto divit novinářům, pro které je tiskové středisko ČBK zodpovědným zdrojem, že tuto zprávu přijali.

Správná je zpráva Vatikánského rádia, když hned v úvodu říká: "Pražský arcibiskup Dominik Duka bude jmenován kardinálem. Jak oznámil Benedikt XVI. při sváteční promluvě před modlitbou Anděl Páně, stane se tak při veřejné konzistoři 18. února." I tak se trochu divím, že v názvu zprávy vypadlo ono BUDE, takže hlásá: Dominik Duka kardinálem.

Nakonec i zpráva v Katolickém týdeníku 2012, č. 2 hlásá: Dominik Duka bude vyznamenán "posvátným purpurem" A zřejmě ani ze zprávy není zcela zřjmé, že na oné konsistoři nedojde pouze k převzetí odznaků kardinálské moci, ale ke skutečnému jmenování.

Možná si řeknete, že jde o drobnost, banalitu. Do jisté míry souhlasím. Na druhou stranu když tiskové orgány církve nejsou schopny ani takovou banalitu jasně sdělit médiím a veřejnosti, jak chtějí vysvětlovat složitější záležitosti?


Případně se ještě nabízí otázka, zda se v dané problematice vůbec orientují ti, kterých se to týká. Když jsem sledoval brífink Dominika Duky ke svému "jmenování" (dne 6. ledna), tak jsme byl překvapen. Tiskový mluvčí pražského arcibiskupství v úvodu doslova řekl, že "pražský arcibiskup Dominik Duka BYL jmenován kardinálem" a že "18. února /papež/ svolává konzistoř, kde DOKONČÍ jmenování 22 nových kardinálů". Ani budoucí kardinál tuto informaci neuvedl na pravou míru.

Mimochodem, co vlastně papež řekl?

Papež řekl: "Ed ora, con grande gioia, annuncio che il prossimo 18 febbraio terrò un Concistoro nel quale nominerò 22 nuovi Membri del Collegio Cardinalizio." Přebírám to ze zveřejněného textu, ale je možné si to ověřit i na videu (tato pasáž zhruba kolem 17:40). Důležité je to, že nomineró je v budoucím čase. Papež tedy oznámil, že dotyčné BUDE jmenovat v konsistoři 18. února.


Podle mne je v pozadí nedorozumění a směšují se dvě věci. Jednou je oznámení o konsistoři, kde budou - a to je věc druhá - jmenováni (tj. kreováni - doslova stvořeni) noví kardinálové, jejichž jména byla oznámena. Problém je v tom, že pro kardinálskou "kreaci" neexistuje adekvátní český překlad.

Ostatně i v textu kodexu církevního práva (1983) je snad možné zaznamenat tyto dva postupné kroky, oba však český oficiální překlad trochu nešťastně překládá slovem "jmenuje".



Snad ještě doplnění ohledně samotného jmenování Duky:

Jsem rád, že pan arcibiskup skutečnost jmenování pojal především jako určité vyznamenání pražské arcidiecéze, možná české církve. Osobně jsem byl poněkud překvapen, že papež hodlá jmenovat druhého kardinála z pražské arcidiecéze. Evidentně to byla moje neinformovanost, neboť, jak jsem zjistil, byl Duka jedním z jasných kandidátů i podle zahraničních médií. Souvislost s "kardinálským důchodem" (tedy dosažením 80. roku, kdy se kardinálové podle pokoncilních nařízení již nemohou zúčastnit volby papeže) emeritního arcibiskupa Miloslava Vlka mi nedošla. Jak spráně uvedl Duka na brífinku např. ve Vídni jednu dobu (konkrétně v letech 1998-2003) byli dokonce kardinálové tři.

Přesto si myslím, že je to událost v českých církevních dějinách neobvyklá a přemýšlím, jak jí interpretovat. Je za tím nějaké osobní ocenění Dominika Duky? I když mám pocit, že momentálně se nepředstavuje zrovna v dobrém světle v různých ohledech. Nebo je tam snaha vyslat do kardinálského kolegia alespoň jednoho volitele papeže z ČR a nikdy jiný nesplňoval elementární předpoklady? Nebo je zatím nějaký jiný církevně-politický důvod, který nám zůstává skryt? O tom se asi můžeme pouze dohadovat.

Občas se objevují zprávy, jak na papeže udělala velký dojem jeho návštěva v ČR. To je sice možné, ale mám pocit, že na tomto faktu nějak stavět je poněkud naivní. Postavení římskokatolické církve v ČR i její vnitřní situace je podle mého více než tristní.

Přemýšlím, zda Dukova nečinnost v oblasti vnitrocírkevní (na rozdíl od jeho veřejné prezentace na různých akcích), alespoň tak se mi to jeví, byla mimo jiné motivována očekávaným jmenováním (víme, že kdo nic nedělá, nic nezkazí), jeho ohledem na politické přátele (Hrad a okolí) nebo rozkoukáváním se v novém úřadu.

Však uvidíme, jak si povede Duka coby kardinál.

1) Nejprve je zmíněn papežův svobodný výběr vhodných mužů:
Qui Cardinales promoveantur, libere a Romano Pontifice seliguntur viri, saltem in ordine presbyteratus constituti, doctrina, moribus, pietate necnon rerum agendarum prudentia egregie praestantes; qui nondum sunt Episcopi, consecrationem episcopalem recipere debent. (kan 351. § 1.)
Český překlad: Za kardinály jmenuje svobodně papež muže...

2) Poté se mluví o samotná "kreaci", tedy vytvoření (pozor, neplést s kremací :-)), kardinálů:
Cardinales creantur Romani Pontificis decreto, quod quidem coram Cardinalium Collegio publicatur; inde a publicatione facta officiis tenentur atque iuribus gaudent lege definitis. (kan 351. § 2.)
Český překlad: Kardinály jmenuje papež rozhodnutím, které se vyhlašuje před sborem kardinálů; od vyhlášení mají povinnosti a práva, stanovené zákonem.

Dřívější praxe (např. v 19. století) byla taková, že noví kardinálové byli papežem jmenováni v tajné konsistoři kardinálů (přístupné pouze stávajícím kandidátům, tedy nově jmenovaní nebyli přítomni). Poté bylo novým kardinálům jmenování oznámeno a byl jim doručen červený kardinálský biret. Kuriálním kardinálům, tedy těm, kteří sídlili v Římě, tito ostatně vždy byli mezi kardinály nejvíce zastoupeni, byl biret a jmenovací listina předána ještě tentýž den. Ostatním byla doručena a předána většinou legátem. V nejbližší době se konala veřejná konsistoř (přístupná i jiným prelátům ne-kardinálům a dalším pozvaným), při které mimo jiné z rukou papeže převzali červený kardinálský biret.

Stranou ponechávám kardinály, jejichž jména papež z různých důvodů prozatím nezveřejnil a učinil tak až pozdějí (tzv. jmenování in pectore) nebo v některých případech k jejich zveřejnění nikdy nedošlo, pokud papež zemřel.

Tento popis je zjednodušený a mohly existovat rozmanité výjimky (často se totiž zapomíná, že do celocírkevního kodexu, prvního svého druhu, z roku 1917, existovalo mnoho místních zvyklostí; třeba i s ohledem na různé vztahy mezi státem resp. panovníkem a církví; celocírkevní kodex mnohé zvyklosti sjednotil), ale pro ilustraci snad stačí.

Pátral jsem, kdy tato praxe byla změněna případně zda skutečně papežovu oznámení ještě nepředcházela tajná konsistoř, kde by papež skutečně "kreoval" kardinály a teprve poté je veřejně oznámil. Pravděpodobně to souviselo se změnami v samotném kardinálském kolegiu v 60. letech. Každopádně jsem přesvědčen, že podobně jako v uplynulých letech, tak i 6. ledna 2012 šlo pouze o oznámení budoucího jmenování kardinálů.

Tedy Dominik Duka se stane kardinálem 18. února.

Ještě malá poznámka k tomu kreování-stvoření kardinálů. Jedna se o církevní, resp. papežskou "stvořeninu". Zatímco o biskupech římskokatolická církev učí, že jejich zřízení je ius divinum, tedy božského práva, tak kardinálové jsou toliko církevním či papežským stvořením. Je tu nepochybně napětí či přímo spor mezi jejich rolí v rámci římskokatolické církve a touto skutečností. Myslím si, že ani rozhodnutí papeže Jana XXIII. z roku 1962, převzaté do kodexu z roku 1983, aby každý kardinál, který není biskupem, přijal biskupské svěcení (existují však výjimky), tento rozpor dostatečně neřeší. K tomu se snad vyjádřím časem. 

Náboženské vyznání v České republice

Statistický úřad na stránkách o sčítání zveřejnil předběžné výsledky Sčítání lidu, domů a bytů z roku 2011, včetně rámcových údajů o náboženském vyznání (tj. kromě hlavích čísel i údaje o počtu osob, kteří se přihlásili ke třem největším církvím, tedy Římskokatolické církve, Českobratrské evangelické církve a Církve československé husitské). Ty pak druhý den doplnila podrobná informace o kompletních výsledcích náboženského vyznání - odkaz na tabulku je k dispozici zde.

Tématem sčítání jsem se věnoval a pro potřebu stručného představení náboženského vyznání v České republice a jeho vývoje jsem si už kdysi vytvořil tabulku. Tu jsem doplnil a opravil nepřesnosti, které jsem u starší verze zjistil a dávám jí k dispozici.

Při kontrole jsem se díval na absolutní čísla, která jsem kdysi převzal pro starší období především z publikace Českého statistického úřadu Náboženské vyznání obyvatelstva podle výsledků sčítání lidu v letech 1921 - 1991 (Praha 1995). Musel jsem však pracovat se zaokrouhlenými čísly, protože publikaci momentálně nemám k dispozici. Takže nevylučuji případně další drobné opravy. Problém se však týká asi jen kategorie "Ostatní a nepřesně určené", neboť tam jsem musel údaje dopočítat (tj. ke zveřejněné kategorii "ostatní a nepřesně určené" připočítat ještě čísla ostatních zveřejněných církví a náboženských společností, komě tří největších) a ne vždy mi vyšly zcela přesně.

Pro zajímavost jsem tedy do tabulky doplnil i absolutní čísla (zaokrouhlená na tisíce), i když osobně se mi víc líbí ta s procenty. Např. zaokrouhlení údaje mírně zkresluje a bylo třeba dopočítat kategorii "Ostatní a nepřesně určené".

Přesná čísla z posledních tří sčítání (1991, 2001 a 2011) umožňují detailnější srovnání. Určitým problémem jsou chybějící srovnatelná data. Třeba letos byla zveřejněna zřejmě nejpodrobnější data o uvedených údajích v případě vyznání. Média zaujala především skupina hlásící se k odkazu rytířů Jedi z Hvězdných válek, ale jsou tam zajímavější informace (třeba 71.138 osob uvedlo "katolická víra", aniž by se přihlásilo k některé církvi). Tato v jistém smyslu "šedá zóna" zasluhuje pozornost také proto, že už podle výsledků z roku 2001 bylo zřejmé, že se rozrůstá skupina "věřících", kteří se nehlásí k některé ze zavedených církví či náboženských společností. Údaj je taky zkreslen tím, že otázky na vyznání byly ve sčítáních pokládány různě a třeba letos bylo poměrně snadné úvést, že je osoba věřící, ale nehlásí se k žádné církvi (což využilo 707.649 osob, což je hodně vysoké číslo). Nejvíc se zřejmě bude diskutovat nad skutečností, že při zdůraznění dobrovolnosti této kolonky údaj o vyznání neuvedlo 4.774.323 osob, což je téměř polovina (45,2 %). Nakolik tato okolnost mohla ovlivnit dramatický pokles údajů u tradičích církví, k tomu se vyjádřím později.

Nyní tedy detailní tabulka s případným srovnáním, pokud byly k dispozici relevantní údaje z předchozích sčítání:

Různé komentáře a postřehy (budu doplňovat průběžně).

V rychlosti před Vánocemi sepsaný a prostorem omezený komentář pro časopis Český bratr (vloženo 5. 1. 2012)

Nad předběžnými výsledky sčítání

Český statistický úřad v prosinci zveřejnil předběžné výsledky Sčítání lidu, domů a bytů z března 2011, včetně informací o "náboženské víře". Vzhledem k tomu, že odpověď byla tentokrát výslovně dobrovolná, téměř polovina obyvatel se k této otázce nevyjádřila. Údaje z vyplněných formulářů potvrzují výrazný trend odklonu od "velkých" církví (tj. římskokatolické, českobratrské evangelické a československé husitské). Vysoký počet věřících, kteří se nehlásí k žádné církvi ani náboženské společnosti, byl i v tomto případě zřejmě ovlivněn tím, že tato možnost byla oproti minulým sčítáním výslovně uvedena.

Ačkoliv si s výslednými čísly můžeme různě pohrávat a spekulovat nad nimi, jsem přesvědčen, že potvrzují základní trend pokračujícího poklesu věřících, kteří se hlásí k některé z křesťanských církví. Týká se to především tří nejpočetnějších církví u nás. Myslím si, že tento fakt je mnoha lidem zřejmý i bez čísel ze sčítání. Ti, co by jej chtěli popřít, se mohou odvolávat na neúplnost výsledků. Podle mne zcela neprávem. I kdybychom vycházeli pouze z vyplněných údajů, je pokles zřejmý. Osobně se domnívám, že údaj o víře nevyplnili spíše lide, kteří jsou k víře zcela lhostejní nebo se k žádné církvi nehlásí. Obavy ze zneužití takového údaje byly zřejmé při sčítání v roce 1991, kdy byl dotaz na náboženskou příslušnost po čtyřiceti letech znovu zařazen (tehdy ji neuvedlo 16,2 %, v roce 2001 už jen 8,8 %). Dnes je motivem spíš recese (viz rytíři Jedi), lhostejnost či zmíněné zdůraznění dobrovolnosti, které zřejmě ovlivnilo i uváděné údaje o národnosti.

Další argument pro uvedený trend poklesu "církevně věřících" je demografický. Z letošního sčítání sice ještě nemáme výsledky religiozity v jednotlivých věkových skupinách, minulé sčítání však ukázalo, že věkový průměr lidí, kteří se přihlásili k některé z církví, byl výrazně vyšší než u lidí bez vyznání. Pokles počtu věřících v roce 2001 byl ovlivněn také tím, že lidé méně uváděli náboženskou příslušnost u svých dětí do patnácti let. Ačkoliv si na konkrétní čísla budeme muset ještě počkat, nevidím důvod předpokládat, že v této věci nastal nějaký obrat. Zvlášť když do role rodičů dorostly ročníky, které už v minulosti byly většinově "bez vyznání" nebo za ně tehdy údaje vyplňovali "religióznější" rodiče. A to nemluvím o tom, že míru religiozity stále ještě udržují starší ročníky, jejichž podíl v celkové populaci na rozdíl od dětí stoupá.

Na druhou stranu není důvod na základě čísel ze sčítání tvrdit, že církvím dramaticky ubývají věřící. Církvím zřejmě ubývají sympatizanti a klesá jejich prestiž ve společnosti. Pokud jsou k dispozici data o "praktikujících věřících", mám na mysli třeba pravidelné účastníky bohoslužeb, trvalý pokles je sice patrný, ale nikoli dramatický. Ostatně i nízká data z posledního sčítání jsou stále ještě více než dvojnásobně vyšší než předpokládaná nebo zjištěná návštěvnost bohoslužeb (alespoň u církve římskokatolické a českobratrské). Takže onen dramatický pokles ve srovnání s rokem 1991 můžeme chápat jako přiblížení k reálným číslům.

Čeká nás jistě plno důkladných rozborů výsledků sčítání, ale trend je zřejmý. Na jedné straně ke křesťanské víře církev patří, na straně druhé je trend odklonu od tradičních církví pro moderní společnost v řadě evropských států na západ od nás typický.

Neznamená to však také, že tyto církve prostě neumí oslovit dnešního člověka a neplní tak svoji roli? Vždyť i dnes je plno lidí zraněných a nemocných, lidí hledajících, což ostatně potvrzuje rostoucí počet věřících "bez církve". Jsem přesvědčen, že ani dnes nemohou křesťané a církve rezignovat na své poslání. Církve by zřejmě měly víc přemýšlet nad způsobem svého zvěstování a ptát se, zda se více nezabývají samy sebou a třeba z obavy se neuzavírají do sebe, zatímco pro okolí jsou nesrozumitelné.

Rovněž jsme stále svědky rozděleného křesťanství. Když se ani dnes nejsou někteří křesťané schopni dohodnout mezi sebou, vzájemně se uznávat a respektovat, můžeme se snad divit, že se jim nedaří oslovit okolí? Výsledky sčítání mimo jiné potvrzují, že dávat přednost svým konfesně partikulárním zájmům před společným svědectvím v důsledku poškozuje všechny. Určitě máme o čem přemýšlet!

Martin Vaňáč, ETF UK