Jak byl stržen „Mariánský sloup“ na Staroměstském náměstí

V souvislosti s diskusemi kolem obnovy Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí považuji za zajímavé seznámit se s autobiografickým líčením okolností jeho svržení od hlavního strůjce tohoto aktu Franty Sauera (1882-1947). Je třeba vzít v úvahu, že se jedná o stylizovaný text.
Uvedený úryvek je mnou vybraný a přepsaný materiál, který jsem si před řadou let připravil pro svoji výuku. 

Kamarádi došli až na Staroměstské náměstí, kde bylo shromážděno mnoho lidí, hlavně kolem Husova pomníku. Na pomníku jakýsi muž řečnil.

„Pojďme si ho, Franto, také poslechnout.“

„Ani mě nenapadne. Dnes řeční k lidu kdekdo. Za Rakouska byl někde zalezlý, hrdinou za pecí, bál se jen trochu nahlas promluvit, a dnes mluví, řve od rána do večera. Je nadržen - - - Protiví se mi ti chlapi. Podívej, jak se bije v prsa, to jistě lidu vypravuje, jak bojoval proti Rakousku, a jak život nasazoval pro zlatou svou vlast. Dělá se mi nanic, když poslouchám tyto hrdiny a mafisty. Dal bych mu raději po hubě, ale myslím si: čerta, lid se chce bavit a nadchnout.“

„Máš pravdu, Franto, je to samé žvanění a žádný revoluční čin. Každého lotra z Prahy v rukavičkách vypoklonkovali, jako například toho jenerála Kestřánka! Měli munici i vojsko v ruce, a přece se chlapa – báli.“

„Kdyby ti lidé, jak tu jsou, porazili tenhle sloup hanby, nebylo by to sice pražádné hrdinství, ale alespoň jaksi čin, jistě větší než začmárávání německých firem,“ řekl Habán, prohlížeje si znalecky lid.

„Myslíš, Franto, ten Mariánský sloup?“

„Copak je tu jiný? Nebo myslíš, že ten od elektriky je sloup hanby?“

„To je těžká věc, na vrcholku je panenka Maria, a ta přece uznáš sám, že ta za nic nemůže.“

„Přece jsi snad slyšel, že byl ten sloup postaven na potupu národa.“

„To jsem slyšel dávno od táty, že byl postavenej, když to Prajzi v šestašedesátým vyhráli u Králového Hradce.“

„To ti tatínek neřekl pravdu, Lojzo. Ten sloup byl postaven od panstva po bitvě u Lipan.“

.... (následuje pasáž, kde se Lojza s Frantou dohadují, kdy byl sloup postaven a zda to píše Palacký nebo Tomek, kterého ztotožňují s vinárníkem ze Žižkova)...

„Na tom konečně mnoho nezáleží, všeobecný úsudek lidí je, že byl postaven od nějakých ničemů na potupu národa. Kam přijdeš, všude slyšíš na sloup nadávat, ale aby ho konečně někdo odstranil, to nikoho nenapadne. Co myslíš, Lojzo, neměli bychom ho sundat my?“

„Co ti to, Franto, vlezlo do-do palice za hloupost?“

„Žádná hloupost. Copak jsme už taky jen klepavé báby?“

„Dej pokoj, člověče. Ma-ma-máš starosti vo živobytí a budeš si hrát se-se sloupem.“

„Právě proto, dolů s ním! Za všecka utrpení, dolů s ním! Za strašlivou krvavou světovou válku, dolů s ním! Za všecky slzy matek, dolů s ním! Za všecku tu lidskou bídu, dolů s ním! Za víru zklamanou, dolů s ním! Navzdory všem hlupcům, dolů s ním! Navzdory všem chytrým darebákům, dolů s ním! Navzdory...“

Habán ve svém opravdovém rozhořčení ani nepozoroval, že je obklopen davem lidí. Teď si toho povšiml, a proto náhle ukončil.

Hykeš, který byl překvapen jeho náhlým výbuchem, stál s otevřenými ústy a díval se na rozzlobeného Habána, aniž si davu vůbec všiml.

„Co blábolíte, člověče? Řvete, jako byste neměl všech pět pohromadě,“ řekl jakýsi slušně ošacený pán. Ale Habán již klidně vysvětloval zástupu:

„Jsem toho názoru, že je to škandál, necháváme-li tento sloup hanby v době revoluce klidně stát, bylo by dobře, když je nás zde taková masa, ten sloup odstranit.“

Zástup zahučel:

„Je to pravda, proč ho necháváme stát!“

„Je to národní ostuda.“

„Pojďme, pusťme se do toho!“

Dav chystal se vzíti sloup útokem. Slušně oděný pán, celý rudý v obličeji, šlehl nevraživým pohledem po Habánovi a počal hned řečnit, aby dav upoutal.

„Bratři, nenechte se k žádným unáhleným skutkům vyprovokovat od nikoho! Máte svou českou vládu. Nejzasloužilejší muži, které jste poctili svou důvěrou, zajisté v příhodné době odstraní sloup důstojným způsobem, ačkoliv není ještě historicky prokázáno, kdo vlastně a za jakým účelem tento Mariánský sloup postavil. Národní shromáždění bude však respektovat vůli národa. Musí to však jít zákonitou cestou. Nejsme národ indiánský, jsme kulturní český národ, a proto doufám a věřím, že v tak posvátné době, jako jest naše, v době tak eminentně historické, jistě nebudete svévolným skutkem rušiti klid. Slibte, bratři, že na sloup nikdo nesáhnete.“

Zástup zahučel tedy:

„Slibujem, slibujem!“

Habán klidně vyslechl řečníkovy výklady, jen trochu šelmovsky hrálo mu to v očích, jež zároveň pozorovaly dav. Když se pak dav klidně rozcházel, přistoupil k němu slušně ošacený pán a řekl:

„Měl bych sto chutí dáti vás okamžitě zjistit. Pobuřujete nezodpovědně lid.“

„Koho voni budou zajišťovat, voni jedna - - -“

„Nemluv, Lojzo, do toho,“ přerušil Habán Hykše, „ten pán má vlastně pravdu. Člověk někdy neví, co by mol vyvésti za hloupost. Děkuji vám, pane, že jste mou chybu napravil.“

Hykeš vyvalil na Habána oči, chtěl něco dodat, ale Habán řekl mu pohledem: mlč.

„Jste jistě oba dělníci, těší mě, že svého skutku upřímně litujete. Já jsem profesorem historie a věřte, že by byli zničili málem velmi cennou historickou památku.“

„Jsem šťasten, pane profesore, že jste zavčas přišel a učinil nám přesvědčující výklad, děkuji ještě jednou.“

„Podruhé takovou zbrklost nedělejte.“

„Nikdy již, pane profesore.“

„Má úcta, pánové.“

„Má úcta, pane profesore.“

„Teď jsem z toho janek,“ řekl Hykeš, když profesor odešel.

„Osel jsi, nic víc, co bych, člověče, kušnil zbytečně. Znáš přece pražský lid. Vzplane okamžitě a uhasne ještě dřív. Záleží vždy na tom, jak umíš dobře ‘řečnit‘, a tu uznáš, že vyfintěný pan profesor to dovedl lépe nežli já. Konečně nic není ztraceno. Shodíme to určitě se žižkovskými chlapci. Pak může přijít deset takových profesorů a prohlašovat, že nemá pravdu ani Palacký ani Tomek, čerta bude to platno. Navzdory všem historikům, dolů s tím!“

Franto, já tě ne-nevopustím, třebaže jsem věřící a mrzí mě, že je na-na tom sloupě Pa-Panenka Maria. Za to, že o hladu nosím takové těžké putny, do-dolů s tím!“

„Dobře, Lojzo, budeš mně pomáhat, ale nyní dej pozor na hubu, aby nás nikdo nezaslechl, nebo bysme to měli zkažené a sloup by tady trčel věčně.“

„Budeme po-potřebovat provaz, viď?“

„Nářadí ponech mně na starost, ty obstaráš známé kamarády, zítra ve čtyři hodiny, zde na náměstí.“

„Franto, všecko udělám, a-ale dřív na nic ne-nesáhnu, do-do-dokud mě nepřesvědčíš, že se Panně Marii nic při tom ne-ne-nestane, to-to-to víš, já přece trochu věřím.“

Blázne, co by se jí stalo? Položíme ji vopatrně na zem a ještě na místo, co si lehne, nasypeme hromádku písku, aby byla na měkkém, jsem přece vod fochu, nic se nestane.“

„Konečně nebude škodit, když se předtím pomodlím. Pojď se mnou, Franto, tady do-do-do Tejna.“

„Já se pomodlím třeba s tebou.“

„To nemusíš, ty stejně nevěříš, to není nic platné.“

„To se zeptej mojí matky, modlil jsem se s ní jednou a měl jsem štěstí, proč bych se nemohl pomodlit s tebou?“

„Když chceš, mně je to jedno, pojď.“

Vešli do Týnského chrámu. Hykeš pokřižoval se svěcenou vodou, která jest v kamenné nádrži hned za dveřmi. Kostel byl téměř liduprázdný, jen tu a tam nějaká stará babička nebo nějaký dědeček louskal zbožně růženeček. Bylo to asi v jednu hodinu polední, proto se v kostele nic nedělo. Zamířili k postrannímu oltáři, kde byla soška Panny Marie. Hykeš ihned poklekl a počal se modliti:

„Panenko Maria, milostivá, odpusť nám, že shodíme s mým kamarádem sloup na Staroměstském náměstí, na kterém je tvoje kamenná svatá socha. Věř, není to k hanbě tvé, nechcem tě nikterak uraziti... Viď, Franto, nechceme Panenku Marii urazit,“ obrátil se pak na Habána. Habán řekl pouze: nechceme, a Hykeš pokračoval ve své zvláštní modlitbě: „ten sloup je tam postavený k potupě národa, a aby ho lidé neshodili, dali tam tvoji sochu. Franta je vod fochu a umí sloupy bourat; tak se všemožně přičiní, aby se tobě, ó Královno nebes, nic nestalo... Viď, že dáš pozor, Franto?... Vidíš, Panenko Maria, že Franta slibuje být opatrnej. Kdyby však přece něco se přihodilo, Panenko Maria, prosíme, vodpusť nám to, my tobě ublížiti naprosto nechceme, protože se chceme těšit tvé milosti, amen.“

Hykeš se pokřižoval a vyšel s Habánem z kostela.

„Tak se mi, Franto, zdálo, jako by sama Panenka Maria na tom voltáři kejvala, abysme ji jen položili. Všiml jsi si toho, snad?“ promluvil Hykeš, když byli venku.

„To se ví, že jsem si toho všiml.“

„Jdeme někam na oběd?“

„Půjdeme k Jeřábkovi ne špekbuřt a pak se hned do toho pustíme.“

V krámě uzenáře Jeřábka za stolem pochutnávali si oba kamarádi na tlačence a přitom se radili, jakým způsobem to shození Mariánského sloupu provedou. Habán jest přesvědčen, že plán jeho se úplně zdaří. Půjde do obecního dvora na Žižkově k veliteli hasičů panu Hodanovi, kterého velice dobře zná, ví, že si potrpí na lichotky, představí se mu jako zástupce Národního výboru, řekne, že jej tam posílá Kramář s Klofáčem, aby poskytl vše, co k podniku tomu je třeba. Pan Hodan bude šťasten, že může takovým vlivným veličinám způsobiti nějaké potěšení, dá k dispozici vše i s hasiči.

„Dnes, člověče, můžeme zbourat třeba Prašnou bránu, jen když to bude jménem Národního výboru,“ řekl Habán se smíchem.

„To smrdí, Franto, podvodem.“

„Účel světí prostředky, tak zní staré přísloví.“

„To přísloví je jezovitské.“

„Jen když se nám hodí. Nebuď, blázne, sentimentální. Přímou cestou se nikam nedostaneš a my potřebujeme dlouhého žebříku a ohromně dlouhého provazu, případně heveru. Kdopak ti to půjčí? Stavitel, Marně bys ho hledal po celé Praze s lucernou. Jen žádné strachy, teď půjdeš hned ke kamarádům. Každému řekni, aby držel zobák, jinak je naše věc ztracena. Já půjdu rovnou k Hodanovi. V šest hodin večer přijď k Valdhanzům do vinárny, budu tě tam očekávat.“

...(následuje popis jednání Franty Habána s velitelem žižkovských hasičů Hodanem, ze kterého vybírám část)...

„Neběží o mne, jde o věc politickou. Jsem vyslán k vám z Národního výboru, pochopíte tudíž - -“ nedomluvil, pan Hodan okamžitě jej přerušil, jak slyšel o Národním výboru.

„Prosím, jsem Národnímu výboru k službám. Dávám vám čestné slovo, že nikdo se nic nedozví.“

„Pánové spoléhají na vás, poněvadž jste velice dobře znám jako čestný muž a dobrý vlastenec. Tak se vyslovil o vás Klofáč i Kramář.“

„Znám bratra Klofáče osobně i pana doktora Kramáře, jen prosím vás, řekněte, co si pánové přejí?“ táže se Hodan již s nestrojenou zvědavostí.

„Jde o odstranění Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí a k tomu je třeba různých technických pomůcek, proto jsem vyslán k vám, abyste byl tak laskav a zapůjčil nám je, V případě nějakého poškození hradí to pánové.“

„Výborně, pane Habáne, znamenitě! Odstranit Mariánský sloup jest velký záslužný čin vlastenecký! Toť skvrna, vřed našich českých dějin! Jsem hrd, že mohu také já se činně díla toho zúčastnit. Vyřiďte, prosím, pánům můj srdečný dík, že mne touto důvěrou poctili. Všecko vám dám rád k dispozici - - Zavolám okamžitě Zedníčka, aby vše připravil - -“

„Propánakrále, pane Hodan, něříkejte ani jemu, oč běží, musí to býti v naprosté tajnosti, považte, je zde zaostalé Slovensko, klerikálové. To by byl rámus, a já bych nesměl pánům ani na oči, musíme postupovat opatrně.“

„Rozumím velice dobře! Rozkážu pouze, aby připravili vše, a vy pak poručíte, jinak ani nepípnu.“

Pan Hodan, celý nadšený, že si páni na něj také vzpomněli a že může dělat „revoluci“ se svolením Národního výboru, lítal po dvoře jako šmetrlink, hledaje nadhasiče Zedníčka. Habán počínal si klidně a vážně, takže vzbuzoval úplnou důvěru. Nyní, když je v kanceláři sám, usmívá se ironicky a pokyvuje hlavou, jako by chtěl říci: Tak vida, vida, naše úřednictvo, jak slyší o určité autoritě, je okamžitě na břiše! Kdybys přišel sám, anebo vyslovil přání lidu, žvanil by jistě zrovna tak jako ten profesor historie na Starém rynku. Možná také, že by zavolal policajta, kdož to ví.

...(Habán „z moci svého úřadu“ nařídil Zedníčkovi, aby druhý den přesně ve čtyři přivezl na Staroměstské náměstí potřebné nářadí se 4 – 5 hasiči. Habán o sobě tvrdí, že je ministerským radou a že se za Zedníčka přimluví, aby se dostal „taky někam“. Nakonec mu Zedníček předvedl cvičení hasičů.)...

Že lhal i Zedníčkovi, bylo jednak z jeho zlomyslné povahy, která ráda škádlila dobromyslné a domýšlivé lidi. Pak lhal také v dobrém úmyslu, aby se jim zítra dílo podařilo. Co si jednou Habán vzal do hlavy, to důsledně provedl, i kdyby mu tím byla vzešla osobní nějaká škoda.

Odstraniti Mariánský sloup ze Staroměstského náměstí nepovažoval Habán sice za žádný hrdinný čin, ale rovněž nechápal, že by historické této památky bylo škoda. Vždyť v hrozné světové válce padly statisíce a napácháno bylo nesmírných škod a pustošení nebralo koce, ale hroznému tomu řádění, vyvolanému nenasytným světovým kapitalismem, tolik lidí i historiků a kněží dobrovolně pomáhalo.

A v nitru svém zkušený Habán těšil se naivně, že padne-li zítra tento sloup, pozítří budou lidé káceti modlu za modlou, ale nikoliv jen takové kamenné, nýbrž modly živé, živé, a bude to dobře!

...

Byl pěkný podzimní den, slunce se vesele smálo, když Habán ve tři hodiny odpoledne sám procházel se volně po Staroměstském náměstí. Přišel dříve, aby ještě naposledy uvážil, jak nejbezpečněji možno kamenný Mariánský sloup strhnouti, a proto nenápadně jako venkovan prohlížel si důkladně všecky podrobnosti. Měřil zkoumavě výšku, věděl bezpečně, kam sloup dopadne na dlažbu. Pak zapálil si klidně cigaretu a pozoroval lid, který také prohlížel sloup a jiné staré památky. Zjistil, že jsou to venkované, že není mezi nimi detektivů. Včera to již vědělo více lidí, nebylo by tedy divu, kdyby sloup byl hlídán.

... (kamarádi se postupně na Staroměstském náměstí scházejí)

Přesně ve čtyři hodiny přijeli hasiči s vozem. Zedníček přišel k Habánovi dohovořiti se.

„Počkáme ještě, než přijedou soudruzi a bratři z Bílé Hory,“ oznamoval Habán, „utvoří se kolem sloupu kruh, aby se nepřihodilo neštěstí.“

... když tu přiběhl posel a oznamoval, že průvod z Bílé Hory se již blíží. Habán pokynul Zedníčkovi, který okamžitě dal rozkaz hasičům, aby nástroje z vozů byly k sloupu vyneseny.

První po žebříku na sloup vylezl Habán, aby lano kolem sloupu sám ovázal. Ukázalo se, že Zedníček přivezl žebřík příliš krátký, takže nebylo možno provaz uvázati v patřičné výši. Habán zuřil, nadával Zedníčkovi jako špaček.

„Vidíš, to je ten tvůj český sloh – jsme v loji.“

Zedníček lítal, potil se a Habána stále těšil:

„To musí dolů, kdybych to měl ukousnout, uvidíš, Franto.“

Poručil svým lidem, aby shodili z podstavce jedno sousoší, a rozkaz byl okamžitě vykonán; žebřík postaven na uprázdněný postavec a provaz mohl býti posunut o trochu výše., ale ještě nebyl na nutném místě. Zatím zástup zvědavců rostl a přijímal věc se smíšenými pocity, někdo reptal, většina schvalovala, až tu pojednou jakási paní klekla před Habánem na kolena, právě v místě, kam pomník se měl skáceti, a mluvila pohnutým hlasem:

„Pane, neznám vašeho jména, jen vidím, že tu hroznou věc řídíte, prosím vás, je-li vám na světě ještě něco svato, zanechte toho, vždyť tím hanebně tupíte svatou Pannu Marii! Prosím, prosím vás, vidíte, na kolenou vás prosím pro Ježíše Krista, zapřísahám vás, zanechte toho! Máte zajisté matku, nebo jste ji míval, pro její památku zabraňte tomu zločinu!“

Habán byl na okamžik zaražen a trochu dojat vřelostí této paní, jistě nábožné, vzpomněl i na svou matku, pak ale zrudl, pohodil hlavou, v očích mu šlehl blesk, a řekl drsně:

„Je mně líto, že vám nemohu pomoci, paničko, vstaňte! Jako kdysi a i nyní v hrozné této válce při různých příležitostech klečely marně před mocnými tohoto světa ženy a maty, prosíce za své muže a syny, tak i vy marně dnes před mnou klečíte. Tenkrát neměli páni a nemají dosud slitování a prolévali zbytečně lidskou krev. Dnes my zde bouráme pouhý kámen, a to pouze pro výstrahu! Nechceme nikoho urážet v jeho citech, milá paní, a máme sami také cit, opravdový, ba čistší. Proto povstaňte a jděte se za nás do kostela pomodlit.“

Žena jako by bylo k dlažbě přikována, mlčela a klečela dále.

Tu Habán se dopálil a zařval vztekle: „Natáhnout lano! Pochováme tu paní pod tím sloupem!“

To pomohlo. Panička spatřila, že sta paží v tom okamžiku skutečně natahuje lano, vykřikla hrůzou a utíkala přímo do Týnského kostela naproti.

Lano bylo nataženo, zkoušeli, zdali sloupem pohnou, ačkoliv věděli, že je lano uvázáno dosud velmi nízko, sloup se pohnul, lid jásal, lano znova se napjalo, rup – rup – lano prasklo v půli.

Bylo okamžitě navázáno a uzel lana posunut pomocí latě o něco výše. Průvod lidí, který došel od Bílé Hory, rozestavěn v pěkný kruh kolem sloupu.

Ale tu protržen byl náhle státním automobilem. „Nějací páni z vlády,“ křičeli lidé a dělali místo. Přijel těsně k Mariánskému sloupu, kde byl Habánův štáb. Sotva zastavil, vystoupil z vozu jakýsi tlustý pán s úplně oholenou tváří a křičel: „Jsme členové Národního výboru a byli jsme sem vysláni, abychom z moci svého úřadu zakázali vůbec Mariánského sloupu se dotknout komukoliv!“

Hurónský smích mu byl odpovědí, proto dali se do vyjednávání. Ptali se nejdříve po pořadateli. Maršák jim trefně odpověděl, že pořadateli jsou všichni přítomní na Staroměstském náměstí, támhle Habán věc jen odborně řídí. Šli k Habánovi, který něco kutil, a pánů si vůbec nevšímal. Představili se a znova kategoricky zakazovali jménem Národního výboru sloup strhnouti. Habán je s úplným klidem vyslechl a pak povídá docela dobrácky:

„Jo, pánové, vy jste ten Národní výbor, to my jsme trochu víc, my jsme národ, a proto vezměte na vědomí, že jsme se usnesli to shodit, viď, Lojzo,“ obrátil se na Hykeše, „řekni těm pánům, že jsme se již včera na tom usnesli.“

„Jo, jo, pánové, to má Franta recht, to – to – to nejde, zrušit jen tak usnesení národa. To bysme nesměli jeden  druhýmu ani na oči.“

Z davu bylo slyšet různé poznámky.

„My jsme národ, kampak na nás s tím pekáčem!“ – „Jedou domů a nezdržujou nás vod práce!“ – „Slítne to a přijdou vo řeč, co, prokristapána, pak budou dělat?“ – „Zapomenou ještě návrh o účelné organizaci idiotů!“

Pánové poznali, že je odpor marný, a proto chtěli zdržet provedení, než by snad přišlo vojsko, a vymysleli si, že dříve nutno odstranit ze sloupu vzácný obrázek, který byl uzavřen za mřížkou. Aby prý nebyl poškozen, nutno jíti pro kostelníka.

Habán postřehl lest, požádal Tuháčka, aby jim mřížku sám otevřel. Stalo se v několika vteřinách. Páni dostali vše, co ve výklenku bylo, obraz a několik stříbrných svícnů; pak teprve automobilem odjeli se starostlivými obličeji.

Zedníček, který koukal na to vyjeveně, přistoupil k Habánovi a žádal na něm objasnění:

„Dyť si přece správcovi a mně říkal, že to budeme provádět na výslovný rozkaz Národního výboru!“

„To je, blázne, také pravda, ale tohle jsou klerikálové. Copak jsi si nevšiml, že chtěli hlavně svatej vobraz? Nebo byl mezi nimi Kramář nebo Klofáč? Nebyl, viď!“

„Tak to byli ze Slovenska klerikálové? Vidíš, Franto, já dostal strach, že budeme míti se správcem malér.“

„Koukej, ať je ten sloup rychle dole, nebo přijde ještě nějaký blázen a začne tady bečet – a budeme zde do noci!“

Zedníček poručil hasičům, aby tam, kde sloup se pohnul, byly vraženy klíny. Lano bylo po velké námaze opět posunuto výše a Habán znova velel napnout. Sloup se kymácel stále více, a když byl pěkně rozkývaný, že téměř hrozilo nebezpečí, aby buď lano se nepřetrhlo nebo sloup opačným směrem nepadl, zabrali všichni silněji a sloup pomalu – pomaloučku, jako by si nechtěl ublížiti, převrhl se na správnou stranu k Týnskému kostelu. Opodál tiše sbormistr Kudera dal „áčko“ zpěvákům, kteří, když se sloup kácel, zazpívali:

Dobrou noc, má milá, dobře spi,

nechť se ti zdávají pěkné sny-

Ale pak shromážděný lid zaburácel:

Pryč s tyrany a zrádci všemi,

ať zhyne starý padlý svět...

Sloup se roztřískal na kusy, hlava Panny Marie oddělila se od těla tak, jako by ji sekyrou někdo uťal. Jakýsi klučina sebral kutálející se hlavu, uschoval ji pod kabát a pelášil s ní z náměstí. Habán s přáteli odstranil z trosek kovovou gloriolu s hvězdičkami, zatímco na podstavci řečnil k lidu redaktor Skála a sokol bratr Chmelík. Hasiči naložili nářadí a odjeli na Žižkov, vzavše si kousek kamene ze sloupu na památku.

Trest boží však přece jen na některé zúčastněné přišel. Hodan, správce žižkovského dvora, který dal Habánovi k dispozici hasiče a nářadí, byl postižen disciplinárním vyšetřováním. Habánova lest dotkla se Hodana tak těžce, že byl raněn mrtvicí a zemřel. Zedníček, kterému Habán slíbil, že bude jmenován generálem hasičů, byl svého místa jako velitel hasičů zbaven a jmenován byl za své neobyčejné zásluhy – obecním krysařem. Lojza Hykeš, kamarád Habánův, se zbláznil – chodí po ulici a okukuje kdejaký sloup a kdejakou sochu a každého uctivě žádá, aby mu pomohl tu „hanbu“ odstranit. Trpí utkvělou představou, že všechny sloupy v Praze jsou skandální a že národu působí jen hanbu - - -

Z autobiografické knihy Franty Sauera (1882-1947): Franta Habán ze Žižkova. Obrázky z doby popřevratové. Praha 1965, s. 109 – 127. (poprvé tato kniha vyšla v roce 1923)


Zpráva z tisku:

Národní listy, 58, 1918, č. 120, 4.11.1918, večerní vydání, s. 2:

V církvi má charisma každý

Ve farnosti máme pro letošní (školní / pastorační) rok téma Církev - společenství svolávané Pánem - dům Slova, tak jsem taky přispěl do farního časopisu:

Někteří lidé si myslí, že církev existuje jen tam, kde je kněz. To je nesmysl. Církev začíná už tam, kde jsou dva nebo tři shromážděni v Ježíšově jménu (srov. Mt 18, 20: „Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“). To řekl v jednom rozhovoru pro německé noviny mnichovský arcibiskup a kardinál Reinhard Marx, jeden z členů Rady kardinálů, poradního sboru papeže Františka.

Určitě nechtěl zpochybnit důležitou a záslužnou práci kněží nebo dokonce vyzývat k nějaké vzpouře proti nim. Upozornil na jednu věc, na kterou v souvislosti s církví občas zapomínáme. Přestože v církvi máme kněze, tj. „specialisty“ nebo „profesionály“, kteří se plně zasvětili službě pro druhé a pro církev (tak dalece, že se zříkají vlastního manželského života), tak nás to nezbavuje povinnosti, abychom přiložili ruku k dílu a každý podle svého obdarování přispěli k budování a existenci církve.

K nedorozumění přispívá historicky vzniklé rozdělení v církvi na kněze a laiky. Zatímco v běžné mluvě je laikem neodborník, neškolený člověk, podle biblického pojetí je laik součástí Božího lidu (lid se řecky řekne LAOS). Podle tohoto pojetí jsou tedy laiky, tj. členy Božího lidu, všichni, kněží i nekneží. Větší problém může být v tom, že řada lidí, ač věřících, se necítí být k žádné službě v církvi dostatečně vybavena. Rádi přijmou pasivní roli příjemců služby druhých, nejlépe nějakých „profesionálů“.

Když se však podíváme do textů Nového zákona, zjistíme, že pro církev bylo charakteristické, že každý měl nějaké obdarování, každý mohl nějakým způsobem posloužit celku. Klasický text je v 1. listu Korinťanům ve 12. kapitole. Apoštol Pavel píše: „Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu.“ (1K 12, 7) Všimněme si, že je dán KAŽDÉMU, že je to DAR Ducha a že neslouží k vlastní seberealizaci, ale „KE SPOLEČNÉMU PROSPĚCHU“. Apoštol Pavel pokračuje: „Jednomu je skrze Ducha dáno slovo moudrosti, druhému slovo poznání podle téhož Ducha, někomu zase víra v témž Duchu, někomu dar uzdravování v jednom a témž Duchu, někomu působení mocných činů, dalšímu zase proroctví, jinému rozlišování duchů, někomu dar mluvit ve vytržení, jinému dar vykládat, co to znamená.“ (1K 12, 8-10) Na konci tohoto jistě ne vyčerpávajícího výčtu znovu připomíná, že nejde o zásluhu jednotlivců, nýbrž o dar Ducha: „To všechno působí jeden a týž Duch, který uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce.“ (1K 12, 11)

Pokud by to někomu nebylo jasné, tak Pavel tuto mnohost obdarování a jejich spolupráci popisuje obrazem jednoho těla s různými údy: „Tak jako tělo je jedno, ale má mnoho údů, a jako všecky údy těla jsou jedno tělo, ač je jich mnoho, tak je to i s Kristem... Bůh dal tělu údy a každému z nich určil úkol, jak sám chtěl. Kdyby všechno bylo jen jedním údem, kam by se podělo tělo? Ve skutečnosti však je mnoho údů, ale jedno tělo.“ (1K 12, 12.18-20) Pak se Pavel obrací na posluchače a jmenuje různé služby v rané církvi: „Vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z jeho údů. A v církvi ustanovil Bůh jedny za apoštoly, druhé za proroky, třetí za učitele; potom jsou mocné činy, pak dary uzdravování, služba potřebným, řízení církve, řeč ve vytržení.“ (1K 12, 27-28) Pro zajímavost si můžeme všimnout, že služba „řízení církve“ není nijak zvlášť zdůrazněna a je jednou službou mezi ostatními.

Další Pavlova slova („Jsou snad všichni apoštoly? Jsou všichni proroky? Jsou všichni učiteli?...“ 1K 12, 29) zjednodušeně řečeno objasňují, že všichni nemohou dělat všechno, tedy že existuje rozmanitost služeb/obdarování, která se vzájemně doplňují. A úplně nakonec tohoto oddílu ještě celé své povídání o různých službách mírně zrelativizuje. Když už posluchač pomalu začíná přemýšlet, o jakou službu by se mohl ucházet, řekne Pavel: „Usilujte o vyšší dary! A ukážu vám ještě mnohem vzácnější cestu.“ (1K 12, 31) Následuje 13. kapitola s chvalozpěvem lásky, velmi oblíbeným svatebním čtení, které se však podle celého kontextu vztahuje na všechny mezilidské vztahy v církvi, tj. nejenom na partnerské vztahy (pro připomenutí uvedu alespoň začátek: „Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem.“ 1K 13, 1-2)

Važme si tedy služby našich „profesionálů“, ale nezapomínejme hledat svá obdarování a přemýšlet, jak by mohla být využita v těle církve.

Synodální proces aneb Pokus o pohled na průběh synody biskupů

Rozhodl jsem se zde publikovat podstatnou část textu, který jsem sepsal pro Magazín ChristNet, abych se pokusil alespoň částečně vysvětlit složitý synodální proces v souvislosti s právě probíhající synodou biskupů ve Vatikánu.

Synodální proces má tři fáze a během této doby vznikne 9 různých dokumentů. V minulosti byly drženy v tajnosti. Od biskupské synody v roce 2005 (tedy od pontifikátu papeže Benedikta XVI.) jsou k dispozici na internetových stránkách Vatikánu.

Během přípravné fáze (před zasedáním synody) rozhodne papež o tématu a datu konání synody. Při výběru témat spolupracuje se sekretariátem synody, který mu předkládá návrhy získané od biskupských konferencí a dalších institucí. Už při setkání se sekretariátem 13. června 2013 papež František uvedl, že na rok 1965 připadá 50. výročí vydání pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, ze které lze čerpat různá témata, mezi nimiž výslovně uvedl i téma rodiny. Při tiskové konferenci na palubě letadla při cestě z Rio de Janeira 29. července 2013 oznámil, že téma příštího zasedání synody bude antropologické a zaměří se na pastoraci rodin a manželství. Synoda biskupů byla prvním tématem, kterým se 1. října 2013 zabývalo první zasedání Rady osmi kardinálů, kterou si papež František zvolil jako svůj nejbližší poradní orgán. O týden později 8. října 2013 bylo oznámeno konání synody na téma "Rodina jako pastorační výzva v kontextu evangelizace" v říjnu 2014 a zanedlouho byla zveřejněna novinka, kterou je už zmíněné rozvržení jednání do dvou etap, resp. do dvou zasedání.

Sekretariát s pomocí vybraných expertů vypracoval přípravný dokument k tématu, tzv. Lineamenta (1. dokument synody), který byl s datem 18. října 2013 rozeslán a 5. listopadu 2013 zveřejněn. Přípravný dokument bývá zpravidla přeložen do sedmi jazyků (angličtina, francouzština, němčina, italština, španělština, portugalština a latina) a rozeslán biskupským konferencím, římské kurii a řeholním představeným s požadavkem na písemná vyjádření. Přípravný materiál byl tentokrát o poznání stručnější a obsahoval 38 dotazů v 8 okruzích a k tomu navíc dotaz na další problémy a návrhy. Zpracované materiály měly být prostřednictvím biskupských konferencí odeslány sekretariátu do konce ledna 2014. Letošní téma vzbudilo nebývalý zájem a otázky se zřejmě poprvé objevily ve formě internetových dotazníků, jejichž cílem bylo zajistit co nejširší sběr dat. Takto získaná a zpracovaná data bylo možné odesílat přímo sekretariátu synody biskupů.

Písemné připomínky byly zapracovány a přizvaní experti pod dohledem sekretariátu vyhotovili další dokument, tzv. Instrumentum laboris (2. dokument synody), který byl zveřejněn 26. června 2014.

Další fází synodního procesu je samotné zasedání synody. Už bylo uvedeno, že synodě předsedá papežem jmenovaný prezident nebo prezidenti. Letos jsou stejně jako v roce 2012 hned tři, kteří zastupují různé kontinenty (kardinálové-arcibiskupové z Francie, Filipín a Brazílie). Nejprve předloží svojí zprávu generální sekretář, který referuje o činnosti Sekretariátu synody biskupů v době od poslední synody - ZDE k dispozici letošní zpráva Lorenza Baldisseriho, přednesená 6. října 2014. Důležitou roli na biskupské synodě má hlavní zpravodaj (general relator) jmenovaný papežem (např. v roce 1974 to byl Karol Wojtyla, v roce 1980 Josef Ratzinger). Pro letošní zasedání byl hlavním zpravodajem jmenován maďarský kardinál, ostřihomsko-budapešťský arcibiskup Péter Erdö. Ten na základě Instrumentum laboris a písemně zaslaných připomínek od biskupů, které musí být doručeny nejpozději 30 dní před zahájením zasedání synody (mám pocit, že letos byla lhůta kratší, jen 15 dní), vypracuje zprávu, tzv. Relatio ante Disceptacionem (3. dokument synody) - ZDE k dispozici letošní zpráva, přednesená 6. října 2014. Tuto zprávu přednese na úvod zasedání synody. Úzce s ním spolupracuje zvláštní sekretář synody, kterým je letos italský arcibiskup Bruno Forte z Chieti-Vasto.

První fáze zasedání synody není dialogická a bývá často předmětem kritiky. Jde o vystoupení jednotlivých biskupů. Vzhledem k vzrůstajícímu počtu zájemců o vystoupení byl časový limit postupně zkracován. Do roku 2005 byl limit 8 minut, poté 6 minut, pro letošní zasedání byl limit zkrácen na 4 minuty. Může být zajímavé sledovat rozmanitost těchto příspěvků biskupů z celého světa, ale pro účastníky synody to je většinou ta nudnější část, navíc na úkor času pro potřebné diskuse. Jeden z účastníků biskupské synody v roce 1980 to komentoval slovy: „Velké množství zpráv, málo možností k reflexi a prohloubení, aby se pak skončilo u „propozic“, které vzniknou během jedné noci nebo 24 hodin. Čtrnáct dní slyšet, co říkají biskupové z různých částí světa je dobrá a zajímavá věc, potom ale nemá člověk možnost diskuze.“ Generální sekretář synody Lorenzo Baldisseri v pátek 3. října 2014 oznámil, že právě v této části, která zabere první týden zasedání, se letos očekávají novinky, především ve snaze příspěvky lépe rozčlenit do jednotlivých tematických skupin. Každý den by měl být zahájen výkladem tématu, poté bude dán prostor manželským párům, které k tématu uvedou svá svědectví. Teprve pak bude prostor pro předem přihlášené biskupy, kteří vystoupí v abecedním pořadí. Limit bude 4 minuty, ale mají možnost odevzdat své připomínky písemně. S ohledem na kritiku absence diskuse nařídil už papež Benedikt XVI. na konci každého dne zařazení jedné hodiny pro možnost otevřené diskuse, případně bezprostředních reakcí. V této tradici se bude pokračovat.

První fáze zasedání končí shrnující zprávou hlavního zpravodaje, který ji zpracuje na základě přednesených příspěvků. Jedná se o tzv. Relatio post Disceptacionem (4. dokument synody), dokument, který slouží jako podklad pro diskusi v dalším průběhu synody, především v malých skupinách. Druhou fází zasedání synody jsou diskuse v malých skupinách (circuli minores), které jsou sestaveny podle různých světových jazyků (latina, angličtina, francouzština, němčina, italština a španělština spolu s portugalštinou), zhruba po 20-25 osobách. Každá skupina si na začátku zvolí ze svého středu tajnou volbou moderátora. Úkolem moderátora je jasně zformulovat téma diskuse podle zprávy hlavního zpravodaje, řídit diskusi, dohlížet, aby se příliš neodchýlila od tématu, povzbuzovat k účasti na diskusi členy supiny a hlídat čas jednotlivých vystoupení. Každá skupina si tajnou volbou zvolí rovněž svého zpravodaje, jehož úkolem je na závěr každé diskuse shrnout vyjádřené názory, ať už pozitivní nebo negativní. Po skončení diskusí vypracuje zpravodaj zprávu, která obsahuje souhlasná i nesouhlasná stanoviska. Po schválení této zprávy celou skupinou jí přednese při plenárním zasedání. Každá skupina má i svého sekretáře z řad pomocného personálu, který pomáhá moderátorovi a zpravodaji a vypracuje písemnou zprávu z jednání skupiny, kterou předá sekretariátu synodu (5. dokument/y synody).

Předsedové synody, hlavní zpravodaj, sekretář synody, moderátoři a případně další spolupracovníci zpracují návrhy malých skupin a vypracují jeden společný seznam návrhů (tzv. propozic) (6. dokument synody), který je základem pro diskusi celého synodního zasedání.

Ve třetí fázi zasedání synody biskupů, což jsou v podstatě poslední dva nebo tři dni, shromáždění biskupové o předložených návrzích hlasují (placet /pro/, non placet /proti/, placet iuxta modum /pro s připomínkami/). V případě hlasování pro s připomínkami musí hlasující předložit svojí připomínku písemně. Pokud je předložen pozměňovací návrh, hlasuje se o něm jednoduše placet/non placet tedy ano/ne. K přijetí návrhu je třeba 2/3 většina hlasů, k jeho odmítnutí stačí nadpoloviční většina. Podle komentářů to snižuje šanci na průchodnost zajímavých nebo kontroverzních návrhů. Ve výsledných návrzích není prostor menšinové stanovisko. Kromě toho, že je zvoleno nových 12 členů Rady sekretariátu synody, k nimž papež jmenuje 3 další členy, je na základě hlasování a vznesených připomínek vypracována závěrečná zpráva, kterou od roku 1974 nahradil seznam návrhů, resp. doporučení, který je předán papeži (7. dokument synody). Místo závěrečné zprávy se od roku 1977 stalo běžnou praxí synodních otců vydávat poselství Božímu lidu (8. dokument synody).

Generální sekretář synody Lorenzo Baldisseri oznámil, že během letošního mimořádného zasedání místo seznamu návrhů bude na závěr vypracován jeden souvislý text, resp. dokument ve formě jediného návrhu. Hlasovat se o něm bude v sobotu 18. října odpoledne a budou jen dvě možnosti (placet /ano/, non placet /ne/). Takto vzniklý text bude doplněn o další otázky a bude rozeslán biskupským konferencím jako pracovní dokument příštího řádného zasedání synody biskupů na podzim roku 2015.

Pro úplnost doplňme, že třetí fáze synodního procesu začíná po skončení zasedání synody, když byly schválené návrhy předány papeži. V 80. a 90. letech byly návrhy utajované, i když vždy alespoň něco z jejich obsahu uniklo do tisku. Oficiálně byly zveřejněné poprvé při synodě v roce 2005. Tyto návrhy papež volně používal při sepsání posynodální apoštolské exhortace, což je poslední text celého synodálního procesu (9. dokument synody).

I přes zmiňované inovace je celý synodní proces hodně formalizovaný, prostoru pro přímé diskuse je málo a vše probíhá v časovém presu. Zřejmě i proto již před zahájením zasedání synody vyšlo hned několik textů k tématu synody. Dá se očekávat, že tato veřejná výměna názorů bude pokračovat i po skončení zasedání synody. Což je možná největším přínosem celé akce, tedy že se v souvislosti s problematikou manželství a rodiny i v katolické církvi veřejně otevřela některá témata, která byla dosud tabuizována. Americký jezuita Thomas Reese ve svém komentáři uvedl, že na místě je především pokora tváří tvář složitým problémům rodin s vědomím, že neexistují žádné jednoduché univerzální odpovědi. Snažit se pouze vnutit ideologická řešení, založená na ideálu, který málokdy existuje v reálném světě, není cestou. Místo toho je třeba  s pastorační citlivostí reagovat na skutečnou situaci. Současné zasedání synody biskupů znamená první krok k zahájení vážného rozhovoru uvnitř církve.

"Deratzingerizace" římské kurie ? (4. část)

Františkova „pomalá“ reforma aneb za rok pouze Cañizares Llovera?

Pokud bychom svojí pozornost i nadále soustředili pouze na postavy v čele 25 hlavních vatikánských úřadů, dojdeme k závěru, že zatím došlo pouze k minimálním změnám. Už před rokem, na podzim 2013, se uskutečnily tři změny: Byl jmenován nový a mladý státní sekretář Pietro Parolin (nar. 1955) a nový prefekt Kongregace pro klérus Beniamino Stella (nar. 1941), jehož předchůdce Mauro Piacenza (nar. 1944) byl přesunut do čela jednoho ze tří soudních dvorů, Apoštolské penitencierie.
Téměř po roce byla oznámena další změna. Dosavadní prefekt Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, španělský kardinál Antonio Cañizares Llovera (nar. 1945) byl 28. srpna 2014 jmenován novým arcibiskupem ve Valencii. ČTK informovala o „zbavení funkce klíčového chráněnce papeže Benedikta XVI.“, ale skutečnost je zřejmě trochu složitější. Myslím si, že liturgie a její reforma patřila k oblastem, kterým věnoval kardinál Ratzinger výraznou pozornost a troufám si tvrdit, že v této oblasti napáchal i řadu škod (např. svou snahou o „reformu reformy“), to však musí posoudit kompetentnější.32 Do Kongregace pro bohoslužbu a svátosti jmenoval nejprve v prosinci 2005 nového sekretáře, srílanského arcibiskupa Alberta Malcolma Ranjitha (nar. 1947), přezdívaného „opálený Ratzinger“. V prosinci 2008 jmenoval novým prefektem této kongregace právě Cañizarese Lloveru, ten měl pro změnu přezdívku „malý Ratzinger“, kterou získal během svého působení ve funkci sekretáře Komise pro nauku víry španělské biskupské konference v letech 1985–1992. Cañizares Llovera byl příkladem už výše zmíněné tendence papeže Benedikta vybírat si názorově blízké, loajální a spolehlivé spolupracovníky. Objevily se rovněž úvahy, že byl do Vatikánu odklizen, aby se alespoň částečně zmírnilo napětí mezi španělskými biskupy a tehdejší socialistickou vládou v čele s Josém Luisem Rodríguezem Zapaterou (premiérem byl v letech 2004–2011).33
Jeho oborem nikdy nebyla liturgická teologie, nýbrž katechetika, kterou vystudoval na papežské univerzitě v Salamance. S Ratzingerem se poprvé osobně setkal v roce 1987, později s ním spolupracoval na přípravě španělského vydání Katechismu katolické církve, který vyšel v roce 1992, a byl členem Kongregace pro nauku víry. Pozornost vzbudila především skutečnost, že šlo zřejmě o prvního prefekta Kongregace pro bohoslužbu v pokoncilním období, o kterém bylo známo, že se nebrání slavení „předkoncilní liturgie“ (resp. podle misálu z roku 1962). Po svém jmenování kardinálem v březnu 2006 se s oblibou ukazoval s dlouhým „předkoncilním“ kardinálským pláštěm (tzv. cappa magna). Obě tyto záliby měl i jeho sekretář, který však svůj post na kongregaci v roce 2009 vyměnil za prestižnější, když ho papež jmenoval arcibiskupem v Colombu. O rok později se stal předsedou biskupské konference na Srí Lance a byl jmenován kardinálem. Toto jmenování oslavil triumfálním návratem do vlasti a projížďkou v červeně ozdobeném alegorickém voze s baldachýnem ve tvaru kardinálského klobouku. Předpokládá se, že když současný papež František napsal nově jmenovaným kardinálům začátkem roku 2014 osobní list, v němž je žádal o střídmost při oslavách, měl na mysli kritiku pravě takových okázalých oslav.34

Zdá se, že už papež Benedikt XVI. zjistil, že kardinál Cañizares Llovera není mužem na svém místě a někteří komentátoři tvrdí, že uvažoval o jeho výměně, přičemž za nejpravděpodobnější se považovalo jeho „povýšení“ na post arcibiskupa v Madridu. Proslýchá se, že Lloverovo vystoupení na kardinálské konsistoři v listopadu 2010, kde referoval o liturgii v životě dnešní církve, vzbudilo svým zaměřením proti II. vatikánskému koncilu mezi kardinály takové emoce, že musel zasáhnout papež. Každopádně je zajímavé, že názory papeže Benedikta XVI. na liturgii (především v souvislosti s kontroverzemi kolem motu proprio Summorum Pontificum ze 7. července 2007, umožňujícím širší uplatnění slavení liturgie podle misálu z roku 1962, tj. tzv. mimořádné formy) od tohoto roku častěji tlumočil švýcarský kardinál Kurt Koch, předseda Papežské rady pro jednotu křesťanů (od roku 2010).
Zatímco tzv. tradicionalisté odsuzují jeho údajné vyhození v rámci čistky, kardinál Cañizares Llovera v rozhovoru pro Vatican Insider své jmenování do rodné arcidiecéze (narodil se v městečku Utiel, zhruba 80 km východně od Valencie) označil za své přání.35 Údajně sám papeže Františka požádal, že by chtěl být víc cítit ovcemi, což je narážka na proslulou prosbu papeže zaměřená na biskupy z homilie při mši se svěcením olejů na Zelený čtvrtek 28. března 2013: „O to vás prosím: buďte pastýři, kteří jsou cítit ovcemi, pastýři uprostřed svého stádce, rybáři lidí.“ Místo prefekta Kongregace pro bohoslužbu a svátosti zůstává dosud neobsazené. Objevují se zprávy, že by na tento post měl být jmenován arcibiskup Piero Marini (nar 1942), dlouholetý papežský ceremoniář (v letech 1987–2007) a jeden z architektů pokoncilní reformy liturgie, který v současnosti předsedá Papežskému výboru pro mezinárodní eucharistické kongresy. S ohledem na jeho vysoký věk to považuji za nepravděpodobné, maximálně by se mohlo jednat o krátkodobé dočasné opatření. Neoficiální informace z jednání poradní rady kardinálů tvrdí, že se uvažuje o zrušení této kongregace, resp. o jejím sloučení s Kongregací pro svatořečení, jejíž prefekt, kardinál Angelo Amato, již dosáhl kanonického věku 75 let a jeho odchod do důchodu se očekává. Bylo by žádoucí, kdyby došlo k potřebné decentralizaci liturgické agendy a větší zodpovědnost přenechána místním biskupským konferencím, jak požadoval II. vatikánský koncil (konstituce o posvátné liturgii, SC 22 § 2). Jezuita Thomas Reese však ve svém návrhu agendy pro nového prefekta konstatuje, že taková decentralizace by potřebovala obnovit funkční liturgické instituty. Centralizace liturgické agendy a činnost kongregace v uplynulém desetiletí napáchala spíš škody. Podle Reese by bylo vhodné např. revidovat nedávné rozhodnutí kongregace o pozdravení pokoje, které by bylo vhodné přesunout na závěr bloku liturgie slova. Určitou nevýhodou může být podle Reese skutečnost, že problematika liturgie nestojí v popředí zájmu současného papeže.36

Revize členů jednotlivých kongregací a sestup kardinála Burkeho

Z dostupných zpráv je zřejmé, že sice nedochází k viditelným změnám na předních místech vatikánských úřadů, ale spíše k postupné a zřejmě důkladné revizi náplně práce a členů jednotlivých kongregací. Papež František naplňuje svá slova, že před rychlostí změn dává přednost jejich kvalitě: „Mnozí se např. domnívají, že změny a reformy mohou být provedeny v krátké době. Já si myslím, že je vždycky zapotřebí času, aby byly položeny základy opravdové, účinné změny.“37

Nemá smysl složitě rekonstruovat všechny změny, ke kterým za poslední rok v jednotlivých kongregacích a papežských radách došlo, neboť kromě hromadných jmenování jsou úřady průběžně doplňovány jednotlivými osobami.38 Zřejmě největší pozornost byla v médiích věnována změnám v Kongregaci pro biskupy v prosinci 2013 s ohledem na důležitost tohoto úřadu, který má na starosti jmenování nových biskupů. Zpracovává podklady z místního šetření, které je v pravomoci nuncia a předkládá papeži návrhy s příslušnými doporučeními. Bývá zaběhnutou praxí, že člen této kongregace z určitého území má největší vliv při doporučení biskupa z této oblasti. Papež potvrdil vedení této kongregace a stávajících 18 členů (15 kardinálů, včetně „staříků“ např. Bertoneho, Levady atd. a 3 biskupů). Nově jmenoval 12 členů: 5 kardinálů a 7 biskupů (z těchto biskupů hned pět jmenoval v únoru 2014 kardinály a v květnu 2014 jejich členství v kongregaci potvrdil). Obměna se tedy týkala 40 % členů.

Velkou pozornost vzbudila skutečnost, že mezi potvrzenými členy kongregace nebyl americký kardinál Raymond Leo Burke, prefekt Nejvyššího tribunálu Apoštolské signatury. Mezi tzv. tradicionalisty má Burke pověst jednoho z mála „pravověrných“ v římské kurii a výrazného obhájce pro-life agendy. Také Burke má zálibu v dlouhém kardinálském plášti a „předkoncilní liturgii“. Poté, co byl tento církevní právník a arcibiskup Saint Louis (v letech 2003–2008) ve svých 60 letech povolán do čela Apoštolské signatury, považovalo se to za počátek jeho kuriální kariéry. Úvahy o možném jmenování do čela Kongregace pro nauku víry (místo odstupujícího kardinála Levady) nebo Státního sekretariátu (místo přesluhujícího kardinála Bertoneho) z jara 2012 byly spíš vyjádřením přání určitých kruhů než reálné možnosti. Zaznívaly hlasy, že je údajným „korunním princem“ papeže Benedikta XVI., což jiní pro změnu popírali. Proto vzbudilo takovou pozornost, že nebylo potvrzeno jeho členství v Kongregaci pro biskupy, do které byl jmenován spolu s Cañizarem Lloverou v září 2009. Ještě větší rozruch vzbudila zpráva vatikánologa Sandro Magistra, publikovaná 17. září 2014, že se chystá výměna Burkeho i v čele Apoštolské signatury.39 Bez ohledu na pravdivost takových zpráv je skutečností, že Burke je prefektem už 6 let, což v případě tohoto soudního dvora je poměrně dlouhá doba. Komentáře uvádí, že spíše než o trest za kritiku současného papeže může být trnem v oku jeho konfrontační styl ve smyslu „kulturní války“. Jak bylo výše uvedeno, byl tento styl zřejmě bližší papeži Benediktovi. V tomto směru došlo za současného papeže k viditelné změně.

Nezapomínejme, že v případě Kongregace pro biskupy jde o výběr nových biskupů a velkou roli má i problematické vyšetřování skandálů sexuálního zneužívání nezletilých, které v Americe naplno vypluly na povrch v roce 2002. Kongregaci rovněž opustil jiný americký kardinál Justin Rigali (nar. 1935), nepochybně s ohledem na vysoký věk. Když se v prosinci 1989 stal sekretářem Kongregace pro biskupy, účastnil se z titulu této funkce jednání a jeho vliv na biskupská jmenování v USA byl velký. V letech 1994–2003 byl biskupem v Saint Louis (Burke se v roce 2003 stal jeho nástupcem), který se prý pro silnou katolickou identitu někdy nazývá „Římem západu“. Poté byl Rigali v letech 2003–2011 arcibiskupem ve Philadelphii, kde musel řešit případy sexuálního zneužívání z doby svých předchůdců. Roku 2003 byl jmenován kardinálem a členem Kongregace pro biskupy.
Tyto „jestřáby“ pomyslně nahradil americký kardinál Donald William Wuerl (nar. 1940), který je od roku 2006 arcibiskupem ve Washingtonu, od roku 2010 kardinálem. Přestože se často zmiňuje jeho spor právě s kardinálem Burkem ohledně podávání přijímání politikům, kteří neodmítají potraty (konkrétně šlo o případ demokratické senátorky Nancy Pelosiové z roku 2009), není důvod ho považovat za „ultraliberálního“. Naopak i on patří do „staré gardy“, která v americké katolické církvi zastává spíš konzervativní stanoviska. Nevím, nakolik jsou spolehlivé informace, které tvrdí, že jmenování Wuerla do Washingtonu prosadil papež Benedikt XVI. navzdory jinému doporučení právě Kongregace pro biskupy, každopádně jeho blízkost linii papeže Benedikta XVI. je zřejmá. Např. Wuerl byl jedním ze signatářů manifestu Manhattanská deklarace: Výzva křesťanského svědomí (Manhattan Declaration: A Call of Christian Conscience) z roku 2009. Tento dokument vzniklý v evangelikálním prostředí vyjádřil podporu posvátnosti lidského života, pojetí manželství jako trvalého svazku muže a ženy a svobodu vyznání a svědomí. Úzkou spolupráci s Benediktem XVI. dokládá skutečnost, že byl pověřen realizací apoštolské konstituce Anglicanorum Coetibus ze 4. listopadu 2009. Jednalo se o zřízení prelatury pro anglikány, kteří by chtěli být začleněni do katolické církve. Od lednu 2012 má ve Washingtonu sídlo jedna ze tří takových prelatur na světě.

Co se týče dalších vatikánských úřadů, řada jich na revizi ještě čeká. Bez nároku na úplnost a s ohledem na možné další změny se zdá, že důkladnými revizemi prošly následující kongregace: Kongregace pro katolickou výchovu (v listopadu 2013), už zmíněná Kongregace pro biskupy (v prosinci 2013), Kongregace pro východní církve (v únoru 2014), Kongregace pro instituty zasvěceného života a společnosti apoštolského života (v únoru 2014),40 Kongregace pro klérus (v červnu 2014), Kongregace pro evangelizaci národů (v září 2014). Z papežských rad pak Papežská rada pro laiky (v lednu 2014), Papežská rada pro mezináboženský dialog (v únoru 2014), Papežská rada pro kulturu (v březnu 2014), Papežská rada pro jednotu křesťanů (v červenci 2014). Např. v případě Kongregace pro nauku víry nedošlo k hromadným změnám, v září 2013 bylo potvrzeno vedení, všichni členové a poradci kongregace, průběžně však dochází k jmenování nových členů.

Biskupové podle papeže Františka?

Jen ve stručnosti je třeba zmínit, že po více než roce došlo k několika jmenováním na důležitých postech místních církví. Jak už bylo řečeno, nebylo náhodou, že jedna z prvních kongregací, která se dočkala personální reorganizace, byla právě důležitá Kongregace pro biskupy. Komentátoři nejčastěji zmiňují následující čtyři jmenování.

1) Kolín nad Rýnem v Německu: 11. července 2014 jmenován Rainer Maria Woelki (nar. 1956), který předtím byl v letech 2003–2011 pomocným biskupem v Kolíně, 2011–2014 arcibiskupem v Berlíně.

2) Madrid ve Španělsku: 28. srpna 2014 jmenován arcibiskup Carlos Osoro Sierra (nar. 1945), v letech 2006–2009 arcibiskupem v Oviedu, 2009–2014 ve Valencii, kde uvolnil místo kardinálu Cañizares Lloverovi. Osoro Sierra je pro Madrid nepochybně lepší volbou.

3) Sydney v Austrálii: 18. září 2014 jmenován arcibiskup Anthony Colin Fisher (nar. 1960), dominikán, v letech 2003–2010 pomocným biskupem v Sydney, v letech 2010–2014 biskupem v Parramattě.

4) Chicago v USA: 20. září 2014 arcibiskup Blase Joseph Cupich (nar. 1949), v letech 1998–2010 biskupem v Rapid City, 2010–2014 ve Spokane. Komentáře z USA zdůrazňují umírněnost nového arcibiskupa a někteří s nadsázkou tvrdí, že tímto jmenováním zavítala Františkova reforma i do Spojených států.

Minimálně v případě Kolína nad Rýnem a v Sydney byli jmenováni poměrně mladí biskupové, ale jedná se o blízké spolupracovníky svých předchůdců (v Kolíně kardinála Joachima Meisnera, v Sydney kardinála George Pella). I z tohoto pohledu je zřejmé, že papež František není žádný revolucionář.

Je pochopitelné, že obsazení vakantního biskupství v Českých Budějovicích a v dohledné době zřejmě i náhrada za plzeňského biskupa Františka Radkovského (nar. 1939) nejsou ve středu pozornosti Vatikánu. Přesto by stálo alespoň za úvahu zamyšlení nad požadavky a očekáváními ohledně budoucích biskupů. Jak ukázal proces výběru nového královéhradeckého biskupa, scházejí vhodní kandidáti, ze kterých by se mohlo dobře vybírat. Připomínám, že situaci nakonec zachránilo v roce 2011 zvolení Jana Vokála (nar. 1958), který byl více než dvacet let mimo diecézi ve službách římské kurie. Jak se tato volba kuriálního úředníka za diecézního pastýře osvědčila?

Kromě volby nových biskupů má za sebou pontifikát papeže Františka zřejmě i první odvolání biskupa. Po zprávě o rezignaci, laicizaci (v červnu 2014) a zatčení (v září 2014) bývalého polského arcibiskupa a nuncia v Dominikánské republice Józefa Wesołowského (obviněného ze sexuálního zneužívání) byla 25. září 2014 zveřejněna zpráva o sesazení paraguayského biskupa Rogelia Livierese Plana (nar. 1945, argentinského původu, člen Opus Dei, biskupem v Ciudad del Este byl od roku 2004). Důvodem jeho odvolání bylo především přijetí a dlouhodobé krytí kněze obviněného ze sexuálního zneužívání. Svou roli sehrály i dlouhodobě spory s ostatními biskupy, které jeho působení provázelo. Opakované stížnosti na tohoto biskupa zůstaly během pontifikátu Benedikta XVI. bez reakce. V červenci 2014 proběhla v diecézi vizitace. Pokud vím, jedná se po delší době o další sesazení biskupa, který odmítl sám odstoupit. Livieres Plano byl velkým podporovatelem tzv. tradicionalistů, ve své diecézi zřídil seminář a zvýšil počet kněžských povolání. Přesto i z těchto kruhů zaznívá, že rozhodnutí papeže Františka nebylo nespravedlivé, neboť obvinění ohledně krytí provinilého kněze je závažné.

A co ženy?

Neustále se vedou debaty o větším zapojení žen v katolické církvi, římskou kurii nevyjímaje. Prezidentka hnutí Focolare Marie Voceová (nar. 1937) vyzvala papeže, aby po vzoru poradní rady kardinálů zřídil obdobný poradní orgán složený z laiků, mužů i žen z celého světa. Pokud vím, na reakci papeže nebo jeho spolupracovníků se zatím čeká. V roce 2014 se objevilo několik zajímavých zpráv ohledně většího zapojení žen do římských církevních struktur. V červenci 2014 byla jmenována první žena do čela jedné ze sedmi papežských univerzit v Římě. Došlo k tomu na univerzitě spravované františkány (tzv. Antonianum) a dotyčnou je sestra Mary Meloneová (nar. 1964) z Itálie. V září 2014 byla jmenována první žena členkou Kongregace pro evangelizaci národů, je to sestru Luzia Premoliová z Brazílie. V září 2014 bylo zveřejněno nové složení Mezinárodní teologické komise, jednalo se o pravidelnou výměnu na další pětileté období. Mezi třiceti členy je nově pět žen, zatímco v uplynulých dvou obdobích byly jen dvě. Uvidíme, zda se objeví více žen i v jiných církevních úřadech.

Nejbližší očekávanou událostí ve Vatikánu bude mimořádné zasedání biskupské synody ve dnech 5.–19. října 2014. Pak zřejmě můžeme očekávat další zprávy o snaze papeže Františka a jeho spolupracovníků reformovat tak složitý aparát, jakým je římská kurie.

Potřebná změna mentality v celé katolické církvi

Na závěr si dovolím poznámku, že přes pozornost, kterou jsem v textu zaměřil na změny v římské kurii, jsem přesvědčen, že jádro života křesťana a církve je o něčem jiném. Otázka případných změn v podobě a způsobu vykonávání papežského úřadu souvisí nejen s proměnou mentality zaměstnanců římské kurie, ale s proměnou mentality lidí z prostředí katolické církve, kteří jsou leckdy zvyklí očekávat pokyny „shora“. Vzorný přístup židů v Beroji, kteří „Každý den zkoumali v Písmu, zda-li je to tak, jak zvěstuje Pavel“ (Sk 17, 11) místo slepého naslouchání autoritě v katolické církvi stále mnohé pohoršuje. Přitom nejde o to, abychom faráře, biskupa nebo papeže chytali za slovo, ale abychom vnímali a realizovali společnou zodpovědnost za hlásání radostné zvěsti evangelia a společně hledali a nacházeli způsoby života podle něj v našich konkrétních situacích.

Poznámky:

32 Baldovin, John F. Reforming the Liturgy: A Respons to the Critics, Collegeville 2008, s. 65-89. Pro ilustraci změny v myšlení Ratzingera v souvislosti s liturgií stojí za přečtení jeho komentář k reformě liturgie z doby II. vatikánského koncilu. Viz Vaňáč, Martin. Joseph Ratzinger o „předkoncilní“ liturgii a potřebě její reformy (1964). Martinovy marnosti – křesťanství a historie, 15.10.2012. [cit. 2014-09-25] Dostupné z: http://martinovymarnosti.blogspot.cz/2012/10/joseph-ratzinger-o-predkonc...

33 Pokud by to byla pravda, politické důvody pro takové odklizení odpadly v prosinci 2011, kdy vládu ve Španělsku převzala po socialistech opět lidová strana.

34 „Jmenování není povýšením ani poctou ani vyznamenáním… přijměte ho s prostým a pokorným srdcem, bez světských projevů a oslav vzdálených evangelijnímu duchu přísnosti, střídmosti a chudoby.“ Bronková, Johana. František: vyvarujte se oslav vzdáleným evangelijnímu duchu. Radio Vaticana, 13.1:2014. [cit. 2014-09-25] Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=19402

35 Tornielli, Andrea. Cañizares: “I told Francis I wanted to live with the smell of the sheep”. Vatican Insider, 29.8.2014. [cit. 2014-09-25] Dostupné z: http://vaticaninsider.lastampa.it/en/the-vatican/detail/articolo/canizar...

36 Reese, Thomas. A suggested agenda for the new prefect for Congregation for Divine Worship. National Catholic Reporter, 5.9.2014. [cit. 2014-09-25] Dostupné z: http://ncronline.org/blogs/faith-and-justice/suggested-agenda-new-prefec...

37 Rozhovor s papežem Františkem. Radio Vaticana, 22.9.2013. [cit. 2014-09-25] Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=18878

38 Základním zdrojem průběžných změn je oficiální orgán Acta Apostolicae Sedis, který je s určitým zpožděním přístupný online. [cit. 2014-09-25] Dostupné z: http://www.vatican.va/archive/aas/index_it.htm Aktuální zprávy přináší Vatican Information Service [cit. 2014-09-25] Dostupné z: http://visnews-en.blogspot.cz Údaje v těchto zdrojích se leckdy trochu liší v dataci a zřejmě ne vždy jsou uvedena všechna uskutečněná jmenování. Kompletní složení jednotlivých úřadů přináší každoročně vydávaná papežská ročenka Annuario Pontificio. Přehled změn by bylo možné získat srovnáním různých vydání. Papežské ročenky však nejsou běžně dostupné v našich knihovnách. Měl jsem možnost nahlédnout do aktuální ročenky, zachycující stav zhruba z přelomu února a března 2014.

39 Magister, Sandro. Vatican Diary / Exile to Malta for Cardinal Burke. 17.9.2014. [cit. 2014-09-25] Dostupné z: http://chiesa.espresso.repubblica.it/articolo/1350870?eng=y

40 Pro zajímavost uvádím, že papež jmenoval 31 nových členů: 8 kardinálů, 16 biskupů, 7 řeholních představených a potvrdil 12 dosavadních členů: 9 kardinálů (včetně pražského arcibiskupa Dominika Duky), 2 biskupy a 1 řeholního představeného.

"Deratzingerizace" římské kurie ? (3. část)

Byrokratická struktura vatikánských úřadů a výměna představených

Nejprve je třeba uvést několik poznámek k charakteru hlavních vatikánských úřadů, především kongregací a papežských rad:

1) Všichni představení římské kurie sice v době sedisvakance (tj. uprázdnění papežského stolce) pozbývají své úřady a hlavou církve i státu Vatikán se stává camerlengo neboli kardinál komoří. Nový papež brzy po svém zvolení většinou všechny hromadně potvrdí v úřadech s obvyklou formulí „donec aliter provideatur“, tj. dokud nebude stanoveno jinak. Benedikt XVI., zvolený 19. dubna 2005, tak učinil 21. dubna, František, zvolený 13. března 2013, dne 16. března. Teprve postupně dochází k případným změnám.

2) Představení úřadů, stejně jako jejich členové, sekretáři a poradci jsou jmenováni na pětileté období, které je možné opětovně prodlužovat. Kanonický věk pro podání rezignace je stanoven na 75 let v případě vedoucích úřadů, 80 let pro členy kongregací.

3) Úřady mají poměrně jasně danou strukturu: Prefekti kongregací (zpravidla kardinálové) a předsedové papežských rad (kardinálové nebo titulární arcibiskupové) předsedají kolegiu členů, kteří jsou vybíráni hlavně z kardinálů, ale i z biskupů, případně z nejvyšších řeholních představených. Počet těchto členů je různý, většinou se pohybuje v rozmezí mezi třiceti a čtyřiceti. Druhým nejdůležitějším člověkem v úřadu po jeho představeném je sekretář (v případě kongregací má titul arcibiskupa), který je vlastně každodenním výkonným orgánem. Na třetím místě jsou podsekretáři a jim na roveň postavení úředníci. Následuje celá škála zaměstnanců úřadu, v čele s šéfem kanceláře (capo ufficio).27 Důležitou součástí kongregací a papežských rad jsou papežem jmenovaní poradci (konzultoři), většinou se jedná o profesory teologie nebo církevního práva na papežských univerzitách v Římě, případně o další odborníky.

4) Podobně jako v jiných úřadech i zde existuje kariérní postup, i když při pohledu na kariéru některých představených zjistíme, jak rozmanitá může být. Zvláštní kapitolu tvoří diplomaté, kteří jsou vesměs italského původu a na svoji kariéru se chystají už během studia na Papežské církevní akademii v Římě. Nejprve pracují v rámci Státního sekretariátu, poté bývají vysláni na zahraniční mise. Jak bylo uvedeno, papež Benedikt XVI. tuto kategorii osob opomíjel, naopak obě nové tváře v čele vatikánských úřadů, jmenované papežem Františkem v roce 2013, strávily dlouhá léta v diplomatických službách (Pietro Parolin, Beniamino Stella). Prostupnost jednotlivých úřadů je možná. I když to nebývá pravidlem, občas se sekretář kongregace stane jejím prefektem nebo stane v čele jiného úřadu.

Zajímavá je otázka, jak dlouho trvalo papeži Benediktovi XVI. než dosadil představené do uvedených úřadů a jakým způsobem to udělal. Papežům sice přísluší právo volně jmenovat členy jednotlivých úřadů na dobu pěti let, případně je odvolávat nebo všelijak přesouvat, ale ve skutečnosti zcela svévolně nejednají. Sice se nabízí úvaha, že pětileté období (2005–2010), které papež Benedikt XVI. potřeboval k personální obměně v čele kuriálních úřadů, nějak souviselo s výše uvedeným pětiletým funkčním obdobím, ale pravdou to není. Nejčastějším důvodem výměny v čele kongregací nebo papežských rad byl odchod do penze po dosažení kanonického věku 75 let, jen v jednom případě se úřad uvolnil v důsledku úmrtí (jednalo se o kolumbijského kardinála Alfonso Lópeze Trujilla, který zemřel roku 2008 v 72 letech v čele Papežské rady pro rodinu). V případě prefektů kongregací byl jedinou výjimkou již zmíněný Crescenzio Sepe, kterého v roce 2006, ve věku 63 let papež jmenoval arcibiskupem Neapole. V případě předsedů papežských rad byly dvě předčasné výměny: Předseda papežské rady pro mezináboženský dialog Michael Louis Fitzgerald byl v roce 2006 jmenován nunciem v Egyptě a stálým pozorovatelem v rámci Ligy arabských států (v roce 2013 odešel do penze) a předseda papežské rady pro sdělovací prostředky John Patrick Foley byl v roce 2007 jmenován velmistrem Řádu Božího hrobu (zemřel 2011). V případě soudních dvorů byl výjimkou kardinál Vallini, který byl v roce 2008 ve svých 68 letech jmenován kardinálem vikářem římské diecéze a arciknězem lateránské baziliky.

Nenásilnou výměnu vedoucích členů kurie tedy nepochybně ovlivnila skutečnost, že s ohledem na nemoc papeže Jana Pavla II. se některá personální rozhodnutí odkládala a jeho nástupce tak zdědil poněkud zestárlou kurii. Ironií je skutečnost, že nejstarším mužem v rámci sledovaných úřadů byl právě kardinál Ratzinger (zhruba o půl roku mladší byl státní sekretář Angelo Sodano). Podobně jako v případě kardinálských jmenování ponechme stranou skutečnost, že kardinál Ratzinger mohl mít v závěru pontifikátu svého předchůdce vliv při některých tehdejších jmenováních.

Srovnáme-li průměrný věk státního sekretáře, 9 prefektů kongregací a 11, resp. 12 předsedů papežských komisí na začátku pontifikátu papeže Benedikta XVI. a papeže Františka, není rozdíl zase až tak výrazný, představitelé kurie v roce 2005 byli v průměru jen o více než dva roky starší. Rozdělíme-li je do věkových kategorií, bude rozdíl výraznější. V roce 2005 byli jen dva prefekti a čtyři předsedové mladší 70 let, zatímco v roce 2013 to bylo sedm prefektů (z deseti) a osm předsedů (z dvanácti). Pokud by tedy jediným způsobem obměny tohoto personálu měl být odchod do důchodu, ani za pět let by se současná kurie nemusela výrazně změnit.

Potřebná reforma není jen přáním papeže Františka

Snaha papeže Benedikta XVI. o výběr lidí do kurie z okruhu intelektuálů, Evropanů a názorově blízkých spolehlivých podřízených je považována za pokus, který se nezdařil. Zdá se, že tento neúspěch spolu s aférami, které byly viditelným projevem rozporů v kurii, posílil mezi kardinály přesvědčení, že pouze jmenování nových lidí zvnějšku fungování kurie nezlepší. Nepochybně je třeba důkladná proměna římské kurie, především jejího fungování v rámci celé církve. Měla by se vzdát svých mocenských ambicí, tendencí regulovat život místních církví podle svých představ a zasahovat do něj, a vrátit se ke služebné funkci poradního a pomocného orgánu papeže.

Je pochopitelné, že plány na takovou obnovu je těžko možné čekat zevnitř kurie, od lidí vychovaných v mentalitě určité nadřazenosti. Tuto „kuriální mentalitu“ a kariéru některých dlouholetých kuriálních úředníků pěkně charakterizoval jezuita Petr Kolář (nar. 1941): „Všiml jsem si nicméně i dalšího zajímavého úkazu: Kluci, kteří během první synody běhali se vzkazy a nosili šálky kávy, při další synodě organizovali lítání druhých a při další měli už někteří červené lemování. Dovedu si představit, že dnes už někteří nosí biskupské roucho – a přitom začínali u kafe. Administrativa tady funguje jako každá jiná. Šikovní úředníci to dotáhnou daleko bez ohledu na ostatní kvality. Trochu mi to demytizovalo moje představy o Svatém městě Vatikánu. Uvědomil jsem si, že roli hrají jiné kvality, než si běžně představují věřící lidé. Ti předpokládají, že tam jsou především duchovní osoby a zároveň odborníci na určité oblasti náboženství. To není pravda. Administrativa potřebuje především pečlivé, věrné a úslužné administrativní síly. To je hlavní, bez toho by se to všechno netočilo. A pak tam občas dosadí nějakou výraznou osobnost jako Josepha Ratzingera nebo Waltera Kaspera. Rozporuplný dojem jsem z toho měl, až když někteří z těch obyčejných úředníků začali mít pocit, že jsou něco víc, že kolem nich vlastně vane Duch svatý silněji než třeba kolem mne. To mi šlo na nervy. O církevní práci se přece mluví jako o službě a taková duchovní nadnesenost, to snadno vede ke zlepšování vlastního skóre, nebo to dokonce zavání kariérou. To už zní špatně a také to špatné je.“28

Promýšlení a příprava reformy kurie je předmětem porad osmi kardinálů, které papež jmenoval měsíc po svém zvolení 13. dubna 2013.29 Podle vyjádření papeže Františka v rozhovoru z loňského září vznikl tento poradní orgán na základě přání kardinálů, vyjádřených během porad před volbou nového papeže.30 Je složen z nekuriálních kardinálů, kteří zastupují jednotlivé kontinenty. Nejpozději od pátého zasedání v červenci 2014 se jich pravidelně účastní státní sekretář kardinál Pietro Parolin (nar. 1955). Ve dnech 15.–17. září 2014 se uskutečnilo již šesté zasedání této rady, další jsou naplánována na prosinec 2014 a únor 2015. Je otázkou, zda papež František využije příležitosti říjnového mimořádného zasedání biskupské synody, aby informoval shromážděné předsedy nebo místopředsedy biskupských konferencí o zamýšlených reformách. Např. úplně první zasedání biskupské synody v říjnu 1967 využil papež Pavel VI. k předvedení a diskusi o reformované podobě liturgie a nechal hlasovat o některých otázkách.31

Poznámky:

27 Rozlišuje se 10 různých úrovní podle náplně práce. Viz Aggiornamento Mansionario del Regolamento Generale della Curia Romana. Acta Apostolicae Sedis 101 (2009), s. 741-753.

28 Beránek, Josef. Hovory s Petrem Kolářem. Brno, 2001, s. 111-112.

29 Formálně byla ustavena 28.9.2013. Více o ní a jejích členech viz Vaňáč, Martin. Změny v římské kurii začínají. Getsemany 2013, č. 10, s. 255–267. [cit. 2014-09-25] Dostupné z: http://www.getsemany.cz/node/3066

30 „Chci konzultace reálné, nikoli formální. Konzulta osmi kardinálů, tato poradní skupina outsiderů, není jenom moje rozhodnutí, ale je plodem vůle kardinálů, jak ji vyjádřili během všeobecných kongregací předcházejících konkláve. Chci, aby tato konzulta byla reálná, nikoli formální.“ Rozhovor s papežem Františkem. Radio Vaticana, 22.9.2013. [cit. 2014-09-25] Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=18878

31 Tzv. tradicionalisté s oblibou šíří nepravdu, že shromáždění biskupové novou podobu liturgie odmítli. Z osmi hlavních a čtyř doplňujících otázek jde o otázku na základní strukturu reformované liturgie: 71 biskupů hlasovalo pro, 62 pro s výhradami, 43 proti a 4 se zdrželi. Hlasovalo se stejným způsobem jako na koncilu, pro tedy bylo 133 a nikoliv pouze 71. Některé připomínky byly zapracovány. Viz The synod of bishops and liturgical reform. Worship, 42, 1968, č. 2, s. 113-119.

"Deratzingerizace" římské kurie? (2. část)

Snahy o reformu kurie za Benedikta XVI. ve stínu afér

Jako by slova kardinála Ratzingera při křížové cestě v Koloseu na Velký pátek v roce 2005 předurčila jednu z hlavních náplní jeho pontifikátu.16 Papež Jan Pavel II. se pro svůj zdravotní stav nemohl ceremoniálu zúčastnit, tak se kříže chopil Ratzinger. V meditaci k devátému zastavení mimo jiné řekl: „Kolik špíny je v církvi, dokonce i mezi těmi, kteří by měli skrze kněžství patřit cele Kristu.“ Tato slova byla považována za narážku na sexuální delikty duchovních vůči nezletilým, tedy problematice, které se od roku 2002 intenzívně věnovala Ratzingerova Kongregace pro nauku víry. Po případech v Americe a v Irsku se začátkem roku 2010 spustila lavina zpráv o zneužívání v papežově vlasti, v Německu.17 Také papež, který byl o případech v jiných zemích poměrně dobře informován, vyjádřil překvapení nad mírou zneužívání v Německu.18

Pro veřejnost zřejmě zůstane Benediktův pontifikát spojen s odhaleními sexuálních deliktů duchovních, které se většinou odehrály v dřívější době. Přesto se zdá, že tento pontifikát naopak přispěl k zlepšení norem při vyšetřování těchto případů. Arcibiskup Charles Scicluna (nar. 1959), který deset let vyšetřoval tyto delikty v rámci Kongregace pro nauku víry ve funkci promotora spravedlnosti (2002–2012) u příležitosti papežovy rezignace výrazně ocenil jeho angažmá a rozhodnost: „Je to odkaz nejenom platný, ale zároveň nezničitelný, nezvratný a určuje budoucnost církve. Po tomto pontifikátu už nebude možné učinit krok zpět. Benedikt XVI. udělal ve věci jasno. Církev se má nejen očistit, ale být tím, čím po staletí byla, totiž místem bezpečným a přívětivým pro děti a mládež. Pracoval jsem po boku kardinála Ratzingera a viděl jsem, jak těžké pro něho bylo pochopit, odkud se takovýto morální úpadek mezi kněžími bere. Nedokázal pochopit toto tajemství nepravosti. A chtěl odpovědět nejenom novými kanonickými normami, ale především změnou mentality. A bylo to účinné. Reakce jednotlivých episkopátů jsou slibné. Rozhodnost Benedikta XVI. v tomto ohledu nejenom zůstane živou vzpomínkou, ale vstoupila do každodenní praxe církve.“19 Osobně se však kloním k hlasům, které na opatření papeže hledí s opatrností a konstatují, že církvi by ještě více prospěla důkladnější reforma pojetí kněžské služby, včetně odstranění povinného požadavku celibátu.20

Kromě úprav kompetencí některých úřadu v rámci římské kurie a založení papežské rady pro novou evangelizaci v roce 2010, projevil papež Benedikt XVI. zřejmě i sympatie pro důkladnější reformu. Vatikánolog Andrea Gagliarducci s poukazem na poradu Benediktova nejbližšího spolupracovníka Tarcisia Bertoneho (nar. 1934, státní sekretář v letech 2006–2013) s členy římské kurie ze dne 28. ledna 2012 tvrdil, že Bertone předložil písemný návrh reformy kurie, přičemž některé z jeho plánů rezonovaly s pozdějšími návrhy kardinálů během konsistoře před konkláve a také s návrhy papeže Františka.21 Bertone prý usiloval o větší kolegialitu a efektivitu práce, jak jí osobně zažil v Kongregaci pro nauku víry pod vedením kardinála Ratzingera. Snaha 78letého Bertoneho o reformu se i přes podporu 85letého papeže setkávala se silným odporem, o čemž mimo jiné svědčí série tehdejších afér, především v souvislosti s únikem informací z papežovy kanceláře (tzv. aféra Vatileaks). Na silnou opozici v kurii poukazuje tvrzení odstupujícího Bertoneho v roce 2013, že zvlášť v posledních dvou letech se uvnitř Vatikánu musel potýkat se sítí „donašečů a zmijí“.22
Zatímco v uvažovaných reformách kurie by se mezi Bertoneho návrhem a Františkovým pojetím možná daly nalézt shody, výrazný rozdíl se projevil v pojetí života obou duchovních. Papež František stále pobývá ve skromném apartmá Domu sv. Marty, penzionovaný kardinál Bertone si podle zpráv z jara 2014 chystal na stáří byt o rozloze cca 700 metrů čtverečních, který by mu mohl závidět i limburský „biskup luxusu“ Franz-Peter Tebartz-van Elst (nar. 1959, v březnu 2014 na svůj úřad rezignoval). Ostatně Bertone byl terčem kritiky již během pontifikátu Benedikta XVI., který se uchýlil k neobvyklému způsobu, když se ho veřejně zastal před „nespravedlivými kritiky“ a vyjádřil mu „svoji osobní důvěru“ publikovaným listem z 2. července 2012 (v němž se odvolával na dřívější dopis stejného obsahu z 15. ledna 2010). Stalo se tak u příležitosti papežova odjezdu na letní pobyt do Castel Gandolfa (mimochodem ve stejný den bylo zveřejněno odvolání trnavského arcibiskupa Róberta Bezáka).23

Ratzingerova kurie?

Když jsem na stránkách kritiků současného papeže nalezl zmínku o „deratzingerizaci“, kterou údajně papež František provádí, položil jsem si otázku, zda něco jako „Ratzingerova“ kurie vůbec existovalo nebo existuje. Ponecháme-li stranou celou řadu vatikánských úřadů a budeme se soustředit pouze na pomyslný vrcholek ledovce, tj. na 25 představených hlavních úřadů (tj. státního sekretáře, prefekty devíti kongregací, předsedy dvanácti papežských rad a vedoucí tří papežských soudních dvorů). Dostaneme následující obrázek: Z těchto 25 jsou pouze dva jmenovaní ještě z doby pontifikátu papeže Jana Pavla II., shodou okolností oba Poláci: Zenon Grocholewski (nar. 1939), který je prefektem Kongregace pro katolickou výchovu už od roku 1999 a v současnosti je nejdéle sloužícím prefektem. V listopadu 2013 jej papež František v úřadu potvrdil. S ohledem na dosažení kanonického věku (75 let) letos v říjnu se očekává jeho brzký odchod do penze. Druhým nejdéle sloužícím představeným je Stanisław Ryłko (nar. 1945), který je od roku 2003 předsedou Papežské rady pro laiky. Také on byl papežem Františkem ve svém úřadu už potvrzen (v lednu 2014). Ostatních 23 představených bylo jmenováno papežem Benediktem XVI.

Vatikánolog John L. Allen Jr. (nar. 1953) analyzoval „Benediktovu kurii“ koncem roku 2010, kdy z 25 uvedených úřadů bylo 21 obsazených Benediktem jmenovanými lidmi.24 Zdá se, že právě rok 2010 byl určitým zlomem. Benedikt XVI. v tomto roce obsadil tři posty (prefekta Kongregace pro biskupy, Kanaďana Marca Ouelleta, předsedsedu Papežské rady pro jednotu křesťanů, Švýcara Kurta Kocha, a předsedu Papežské rady „Cor unum“ Roberta Saraha z Guineje) a zřídil Papežskou radu pro novou evangelizaci, do jejíhož čela jmenoval Itala Salvatore Fisichellu. Allen ve své analýze uvádí tři postřehy, které učinil na základě dosavadního výběrů lidí na čelných místech v kurii:

1) Papež preferoval intelektuálně a kulturně zaměřené osobnosti na úkor kariérních diplomatů a církevních byrokratů.

2) Zřejmá byla rovněž preference lidí z Evropy a Severní Ameriky, což si Allen vysvětloval papežovým zápasem s relativismem v sekulární kultuře, jehož epicentrum se zdá být v Evropě. Z tehdejších 25 členů kurie byly jen čtyři výjimky: Prefekt Kongregace pro východní církve, argentinský kardinál Leonardo Sandri, který však již řadu let žije a působí v římské kurii; prefekt Kongregace pro evangelizaci, indický kardinál Ivan Dias (v roce 2011 ho nahradil Ital Fernando Filoni); předseda Papežské rady Iustitia et Pax, ghanský kardinál Peter Kodwo Appiah Turkson, a již zmíněný předseda Papežské rady „Cor unum“ Robert Sarah z Guineje. Pro doplnění dodávám, že Benedikt XVI. ještě jmenoval dva brazilské kardinály: v roce 2006 se Cláudio Hummes stal prefektem Kongregace pro klérus (v roce 2010 ho však nahradil Ital Mauro Piacenza) a v roce 2011 se João Braz de Aviz stal prefektem Kongregace pro instituty zasvěceného života a společnosti apoštolského života. Allenem zmiňované zastoupení Severní Ameriky nebylo sice početné, ale týkalo se velmi důležitých úřadů. Svým nástupcem na Kongregaci pro nauku víry učinil Američana Williama Josepha Levadu (v roce 2012 ho nahradil Němec Gerhard Ludwig Müller), do čela vlivné Kongregace pro biskupy jmenoval Kanaďana Marca Ouelleta. Trojici severoameričanů doplnil prefekt Nejvyššího tribunálu apoštolské signatury Raymond Leo Burke.

3) Třetí Allenův postřeh se týká papežova výběru lidí z okruhu bývalých spolupracovníků a podřízených z Kongregace pro nauku víry. V roce 2010 jich bylo na čelných postech v kurii hned osm. Na příkladu státního sekretáře Tarcisia Bertoneho Allen uvádí, že loajalita byla pro Benedikta XVI. přednější než kompetence.25 Na druhou stranu v případě Bertoneho papeži nehrozilo nebezpečí, že by se v rámci státního sekretariátu vytvořilo nějaké alternativní centrum moci.
Allenova charakteristika v podstatě platí pro kurii po zbytek pontifikátu Benedikta XVI., i když léta 2011–2012 jsou poznamenána evidentními spory v kurii, aférami s únikem informací a zřejmě i výše uvedenou snahou o nějaké reformy kurie, jejichž provedení však bylo nad síly papeže a jeho nejbližších spolupracovníků. Papež nejpozději od poloviny roku 2012 plánoval svůj odchod z úřadu, takže mohl provést ještě nějaké personální změny. Takovým opatřením pro budoucnost se zdá být jmenování Němce Gerharda Ludwiga Müllera (nar. 1947) prefektem Kongregace pro nauku víry. Tento řezenský biskup (v letech 2002–2012) je nejen Benediktovým přítelem, ale měl také na starosti vydávání sebraných spisů papeže v rámci Institutu papeže Benedikta XVI. v Řezně. Nový papež toto rozhodnutí, jak se zdá, respektuje. Müllera jmenoval, podle zvyklostí pro prefekty kongregací, kardinálem v únoru 2014, přestože Müller patří ke hlasitým kritikům některých uvažovaných reforem (např. v přístupu k rozvedeným, kteří uzavřeli nový sňatek). Papež František zřejmě vyhověl i Müllerovu přání a jeho nástupce v Řezně a zároveň jeho bývalého asistenta na mnichovské univerzitě, biskupa Rudolfa Voderholzera (nar. 1959), který po něm převzal péči o vydávání Ratzingerových spisů, jmenoval v květnu 2014 členem Kongregace pro nauku víry. Je zřejmé, že i přes odlišné přístupy si papež František váží díla svého předchůdce a jeho vydavatele vítá v kurii.

Benedikt XVI. jmenoval nejvíce kardinálů

Je tu ještě jeden aspekt, který ukazuje na silný a hlavně dlouhodobý vliv, který měl pontifikát papeže Benedikta XVI. nejenom na římskou kurii. Ačkoliv to může být pro někoho překvapivé, tento papež jmenoval nejvíce kardinálů v novodobých dějinách v přepočtu na délku pontifikátu. V absolutních číslech jednoznačně dominuje papež Jan Pavel II., který během svého 26,5letého pontifikátu jmenoval 231 kardinálů, což je v průměru zhruba 8,5 za rok. Benedikt XVI. jmenoval 90 kardinálů během téměř osmi let, což je v průměru 11,3 ročně. Mimochodem pozornost si zaslouží úplně poslední várka jmenovaných kardinálů v listopadu 2012, která byla už druhou v tomto roce (v únorové várce byl např. pražský arcibiskup Dominik Duka). Jako by se snažil vyvážit své evropské a severoamerické preference a kromě kuriálního Američana (bývalého prefekta papežského domu Jamese Michaela Harveye) jmenoval pět Neevropanů. Byli to Libanonec Béchara Pierre Raï, Ind Baselios Cleemis Thottunkal, Nigerijec John Olorunfemi Onaiyekan, Kolumbijec Rubén Salazar Gómez a Filipínec Luis Antonio Tagle. Podobně vysoký počet kardinálů v průměru na rok jmenoval pouze jiný „stařec“ na papežském stolci, Jan XXIII. (1958–1963), který během necelých pěti let jmenoval 52 kardinálů, což je zhruba 10,5 ročně.26 Zdá se velmi pravděpodobné, že ještě v roli kardinála měl Ratzinger vliv při výběru kandidátů při posledním kardinálském jmenování papeže Jana Pavla II., které se uskutečnilo 21. října 2003. Mezi 30 kardinály najdeme minimálně pět osob, které později už coby papež jmenoval do čela sledovaných úřadů (kardinálové Tauran, Antonelli, Bertone, Turkson, Ouellet). S ohledem na výše uvedenou domněnku, že kardinál Ratzinger spolu s dalšími kardinály hodlal zabránit liberalizaci papežství a kurie, se dá předpokládat, že nepochybně využil možnosti nominovat některé kandidáty, s nimiž v tomto směru počítal.

Poznámky:
16 Ratzinger, Joseph. Křížová cesta v Koloseu : Velký pátek 2005. Kostelní Vydří, 2006.

17 Ke cti církve alespoň patří, že upozornění na kauzy nepřišlo zvenčí ale zevnitř církve. Zveřejnil je ředitel jezuitského gymnázia Klaus Mertes v Berlíně v lednu 2010. Několik textů od Mertese vyšlo i v Getsemanech.

18 Benedikt XVI. Světlo světa : papež, církev a znamení doby. Rozhovor s Peterem Seewaldem. Brno, 2011, s. 35.

19 Glaser, Milan. Pontifikát Benedikta XVI. se vypořádal s metlou deliktů. Radio Vaticana, 19.2.2013. [cit. 2014-09-25] Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=17853

20 Reakcí na zveřejnění případů v Německu je kniha německého psychologa, psychoterapeuta a teologa Wunibalda Müllera. V ní mimo jiné uvádí: „Jestliže chce církev obstát v této krizi, kterou momentálně prožívá v souvislosti s případy sexuálního zneužívání, a plodně se z ní poučit, pak nestačí přepracovávat směrnice a přijímat další změny, které se vztahují k případům zneužívání. Musí sexualitu – a to i sexualitu ve svých vlastních řadách – vysvobodit ze zajetí, v němž tráví nedůstojný život. Dnes je sexualita uváděna do velice těsné souvislosti s církví, a to ve velmi negativních aspektech; pak by se mohla opět ukázat jako dar Boží a mohli bychom přitakat její existenci.“ Müller, Wunibald. Zamlčené rány. Praha, 2011, s. 129-130.

21 Gagliarducci, Andrea. Cardinal Bertone as Secretary of State. What was him aim? National Catholic Register, 10.9.2013. [cit. 2014-09-25] Dostupné z: http://www.ncregister.com/blog/andrea-gagliarducci/cardinal-bertone-as-s...

22 Tornielli, Andrea. Bertone: “Io, vittima di corvi e vipere”. Vatican Insider, 2.9.2013 [cit. 2014-09-25]. Dostupné z: http://vaticaninsider.lastampa.it/vaticano/dettaglio-articolo/articolo/c...

23 Glaser, Milan. Svatý otec zaslal list státnímu sekretáři kardinálovi Bertonemu. Radio Vaticana, 4.7.2012 [cit. 2014-09-25] Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=16715

24 Allen Jr., John L. Benedict puts his mark on the curia. National Catholic Reporter, 20.12.2010. [cit. 2014-09-25] Dostupné z: http://ncronline.org/news/vatican/benedict-puts-his-mark-curia

25 Tarcisio Bertone (nar. 1934), profesor morální teologie a kanonického práva na papežské salesiánské univerzitě, patřil skutečně k nejvěrnějším spolupracovníkům kardinála Ratzingera. Poradcem pro nauku víry byl jmenován v roce 1984, v roce 1988 byl ve skupině expertů, která z pověření Ratzingera vyjednávala s exkomunikovaným arcibiskupem Marcelem Lefebvrem, v letech 1991-1995 byl arcibiskupem ve Vercelli, 1995-2002 byl sekretářem Ratzingerovy Kongregace pro nauku víry, 2002-2008 arcibiskupem v Janově, kardinálem se stal v roce 2003.

26 Pokud počítáme přesněji délku pontifikátů na dni, tak jsou čísla ještě vyrovnanější: Benedikt XVI. 11,45 a Jan XXIII. 11,31. Do toho ovšem nejsou započítáni tři kardinálové, které Jan XXIII. údajně jmenoval „in pectore“ a jejichž jména nebyla nikdy oficiálně zveřejněna.