Uvedený úryvek je mnou vybraný a přepsaný materiál, který jsem si před řadou let připravil pro svoji výuku.
Kamarádi došli až na
Staroměstské náměstí, kde bylo shromážděno mnoho lidí, hlavně kolem Husova
pomníku. Na pomníku jakýsi muž řečnil.
„Pojďme si ho, Franto, také
poslechnout.“
„Ani mě nenapadne. Dnes řeční
k lidu kdekdo. Za Rakouska byl někde zalezlý, hrdinou za pecí, bál se jen
trochu nahlas promluvit, a dnes mluví, řve od rána do večera. Je nadržen - - -
Protiví se mi ti chlapi. Podívej, jak se bije v prsa, to jistě lidu vypravuje,
jak bojoval proti Rakousku, a jak život nasazoval pro zlatou svou vlast. Dělá
se mi nanic, když poslouchám tyto hrdiny a mafisty. Dal bych mu raději po hubě,
ale myslím si: čerta, lid se chce bavit a nadchnout.“
„Máš pravdu, Franto, je to
samé žvanění a žádný revoluční čin. Každého lotra z Prahy
v rukavičkách vypoklonkovali, jako například toho jenerála Kestřánka! Měli
munici i vojsko v ruce, a přece se chlapa – báli.“
„Kdyby ti lidé, jak tu jsou,
porazili tenhle sloup hanby, nebylo by to sice pražádné hrdinství, ale alespoň
jaksi čin, jistě větší než začmárávání německých firem,“ řekl Habán, prohlížeje
si znalecky lid.
„Myslíš, Franto, ten Mariánský
sloup?“
„Copak je tu jiný? Nebo
myslíš, že ten od elektriky je sloup hanby?“
„To je těžká věc, na vrcholku
je panenka Maria, a ta přece uznáš sám, že ta za nic nemůže.“
„Přece jsi snad slyšel, že byl
ten sloup postaven na potupu národa.“
„To jsem slyšel dávno od táty,
že byl postavenej, když to Prajzi v šestašedesátým vyhráli u Králového
Hradce.“
„To ti tatínek neřekl pravdu,
Lojzo. Ten sloup byl postaven od panstva po bitvě u Lipan.“
.... (následuje pasáž, kde se
Lojza s Frantou dohadují, kdy byl sloup postaven a zda to píše Palacký
nebo Tomek, kterého ztotožňují s vinárníkem ze Žižkova)...
„Na tom konečně mnoho
nezáleží, všeobecný úsudek lidí je, že byl postaven od nějakých ničemů na
potupu národa. Kam přijdeš, všude slyšíš na sloup nadávat, ale aby ho konečně
někdo odstranil, to nikoho nenapadne. Co myslíš, Lojzo, neměli bychom ho sundat
my?“
„Co ti to, Franto, vlezlo
do-do palice za hloupost?“
„Žádná hloupost. Copak jsme už
taky jen klepavé báby?“
„Dej pokoj, člověče. Ma-ma-máš
starosti vo živobytí a budeš si hrát se-se sloupem.“
„Právě proto, dolů s ním!
Za všecka utrpení, dolů s ním! Za strašlivou krvavou světovou válku, dolů
s ním! Za všecky slzy matek, dolů s ním! Za všecku tu lidskou bídu,
dolů s ním! Za víru zklamanou, dolů s ním! Navzdory všem hlupcům,
dolů s ním! Navzdory všem chytrým darebákům, dolů s ním! Navzdory...“
Habán ve svém opravdovém rozhořčení
ani nepozoroval, že je obklopen davem lidí. Teď si toho povšiml, a proto náhle
ukončil.
Hykeš, který byl překvapen
jeho náhlým výbuchem, stál s otevřenými ústy a díval se na rozzlobeného
Habána, aniž si davu vůbec všiml.
„Co blábolíte, člověče? Řvete,
jako byste neměl všech pět pohromadě,“ řekl jakýsi slušně ošacený pán. Ale
Habán již klidně vysvětloval zástupu:
„Jsem toho názoru, že je to
škandál, necháváme-li tento sloup hanby v době revoluce klidně stát, bylo
by dobře, když je nás zde taková masa, ten sloup odstranit.“
Zástup zahučel:
„Je to pravda, proč ho
necháváme stát!“
„Je to národní ostuda.“
„Pojďme, pusťme se do toho!“
Dav chystal se vzíti sloup
útokem. Slušně oděný pán, celý rudý v obličeji, šlehl nevraživým pohledem
po Habánovi a počal hned řečnit, aby dav upoutal.
„Bratři, nenechte se
k žádným unáhleným skutkům vyprovokovat od nikoho! Máte svou českou vládu.
Nejzasloužilejší muži, které jste poctili svou důvěrou, zajisté v příhodné
době odstraní sloup důstojným způsobem, ačkoliv není ještě historicky
prokázáno, kdo vlastně a za jakým účelem tento Mariánský sloup postavil.
Národní shromáždění bude však respektovat vůli národa. Musí to však jít
zákonitou cestou. Nejsme národ indiánský, jsme kulturní český národ, a proto
doufám a věřím, že v tak posvátné době, jako jest naše, v době tak
eminentně historické, jistě nebudete svévolným skutkem rušiti klid. Slibte,
bratři, že na sloup nikdo nesáhnete.“
Zástup zahučel tedy:
„Slibujem, slibujem!“
Habán klidně vyslechl
řečníkovy výklady, jen trochu šelmovsky hrálo mu to v očích, jež zároveň
pozorovaly dav. Když se pak dav klidně rozcházel, přistoupil k němu slušně
ošacený pán a řekl:
„Měl bych sto chutí dáti vás
okamžitě zjistit. Pobuřujete nezodpovědně lid.“
„Koho voni budou zajišťovat,
voni jedna - - -“
„Nemluv, Lojzo, do toho,“
přerušil Habán Hykše, „ten pán má vlastně pravdu. Člověk někdy neví, co by mol
vyvésti za hloupost. Děkuji vám, pane, že jste mou chybu napravil.“
Hykeš vyvalil na Habána oči,
chtěl něco dodat, ale Habán řekl mu pohledem: mlč.
„Jste jistě oba dělníci, těší
mě, že svého skutku upřímně litujete. Já jsem profesorem historie a věřte, že
by byli zničili málem velmi cennou historickou památku.“
„Jsem šťasten, pane profesore,
že jste zavčas přišel a učinil nám přesvědčující výklad, děkuji ještě jednou.“
„Podruhé takovou zbrklost
nedělejte.“
„Nikdy již, pane profesore.“
„Má úcta, pánové.“
„Má úcta, pane profesore.“
„Teď jsem z toho janek,“
řekl Hykeš, když profesor odešel.
„Osel jsi, nic víc, co bych,
člověče, kušnil zbytečně. Znáš přece pražský lid. Vzplane okamžitě a uhasne
ještě dřív. Záleží vždy na tom, jak umíš dobře ‘řečnit‘, a tu uznáš, že
vyfintěný pan profesor to dovedl lépe nežli já. Konečně nic není ztraceno.
Shodíme to určitě se žižkovskými chlapci. Pak může přijít deset takových
profesorů a prohlašovat, že nemá pravdu ani Palacký ani Tomek, čerta bude to
platno. Navzdory všem historikům, dolů s tím!“
Franto, já tě ne-nevopustím,
třebaže jsem věřící a mrzí mě, že je na-na tom sloupě Pa-Panenka Maria. Za to,
že o hladu nosím takové těžké putny, do-dolů s tím!“
„Dobře, Lojzo, budeš mně
pomáhat, ale nyní dej pozor na hubu, aby nás nikdo nezaslechl, nebo bysme to
měli zkažené a sloup by tady trčel věčně.“
„Budeme po-potřebovat provaz,
viď?“
„Nářadí ponech mně na starost,
ty obstaráš známé kamarády, zítra ve čtyři hodiny, zde na náměstí.“
„Franto, všecko udělám, a-ale
dřív na nic ne-nesáhnu, do-do-dokud mě nepřesvědčíš, že se Panně Marii nic při
tom ne-ne-nestane, to-to-to víš, já přece trochu věřím.“
Blázne, co by se jí stalo?
Položíme ji vopatrně na zem a ještě na místo, co si lehne, nasypeme hromádku
písku, aby byla na měkkém, jsem přece vod fochu, nic se nestane.“
„Konečně nebude škodit, když
se předtím pomodlím. Pojď se mnou, Franto, tady do-do-do Tejna.“
„Já se pomodlím třeba
s tebou.“
„To nemusíš, ty stejně
nevěříš, to není nic platné.“
„To se zeptej mojí matky,
modlil jsem se s ní jednou a měl jsem štěstí, proč bych se nemohl pomodlit
s tebou?“
„Když chceš, mně je to jedno,
pojď.“
Vešli do Týnského chrámu.
Hykeš pokřižoval se svěcenou vodou, která jest v kamenné nádrži hned za
dveřmi. Kostel byl téměř liduprázdný, jen tu a tam nějaká stará babička nebo
nějaký dědeček louskal zbožně růženeček. Bylo to asi v jednu hodinu
polední, proto se v kostele nic nedělo. Zamířili k postrannímu
oltáři, kde byla soška Panny Marie. Hykeš ihned poklekl a počal se modliti:
„Panenko Maria, milostivá,
odpusť nám, že shodíme s mým kamarádem sloup na Staroměstském náměstí, na
kterém je tvoje kamenná svatá socha. Věř, není to k hanbě tvé, nechcem tě
nikterak uraziti... Viď, Franto, nechceme Panenku Marii urazit,“ obrátil se pak
na Habána. Habán řekl pouze: nechceme, a Hykeš pokračoval ve své zvláštní
modlitbě: „ten sloup je tam postavený k potupě národa, a aby ho lidé
neshodili, dali tam tvoji sochu. Franta je vod fochu a umí sloupy bourat; tak
se všemožně přičiní, aby se tobě, ó Královno nebes, nic nestalo... Viď, že dáš
pozor, Franto?... Vidíš, Panenko Maria, že Franta slibuje být opatrnej. Kdyby
však přece něco se přihodilo, Panenko Maria, prosíme, vodpusť nám to, my tobě
ublížiti naprosto nechceme, protože se chceme těšit tvé milosti, amen.“
Hykeš se pokřižoval a vyšel
s Habánem z kostela.
„Tak se mi, Franto, zdálo,
jako by sama Panenka Maria na tom voltáři kejvala, abysme ji jen položili. Všiml
jsi si toho, snad?“ promluvil Hykeš, když byli venku.
„To se ví, že jsem si toho
všiml.“
„Jdeme někam na oběd?“
„Půjdeme k Jeřábkovi ne
špekbuřt a pak se hned do toho pustíme.“
V krámě uzenáře Jeřábka
za stolem pochutnávali si oba kamarádi na tlačence a přitom se radili, jakým
způsobem to shození Mariánského sloupu provedou. Habán jest přesvědčen, že plán
jeho se úplně zdaří. Půjde do obecního dvora na Žižkově k veliteli hasičů
panu Hodanovi, kterého velice dobře zná, ví, že si potrpí na lichotky, představí
se mu jako zástupce Národního výboru, řekne, že jej tam posílá Kramář
s Klofáčem, aby poskytl vše, co k podniku tomu je třeba. Pan Hodan
bude šťasten, že může takovým vlivným veličinám způsobiti nějaké potěšení, dá
k dispozici vše i s hasiči.
„Dnes, člověče, můžeme zbourat
třeba Prašnou bránu, jen když to bude jménem Národního výboru,“ řekl Habán se
smíchem.
„To smrdí, Franto, podvodem.“
„Účel světí prostředky, tak
zní staré přísloví.“
„To přísloví je jezovitské.“
„Jen když se nám hodí. Nebuď,
blázne, sentimentální. Přímou cestou se nikam nedostaneš a my potřebujeme
dlouhého žebříku a ohromně dlouhého provazu, případně heveru. Kdopak ti to
půjčí? Stavitel, Marně bys ho hledal po celé Praze s lucernou. Jen žádné
strachy, teď půjdeš hned ke kamarádům. Každému řekni, aby držel zobák, jinak je
naše věc ztracena. Já půjdu rovnou k Hodanovi. V šest hodin večer
přijď k Valdhanzům do vinárny, budu tě tam očekávat.“
...(následuje popis jednání
Franty Habána s velitelem žižkovských hasičů Hodanem, ze kterého vybírám
část)...
„Neběží o mne, jde o věc
politickou. Jsem vyslán k vám z Národního výboru, pochopíte tudíž -
-“ nedomluvil, pan Hodan okamžitě jej přerušil, jak slyšel o Národním výboru.
„Prosím, jsem Národnímu výboru
k službám. Dávám vám čestné slovo, že nikdo se nic nedozví.“
„Pánové spoléhají na vás,
poněvadž jste velice dobře znám jako čestný muž a dobrý vlastenec. Tak se
vyslovil o vás Klofáč i Kramář.“
„Znám bratra Klofáče osobně i
pana doktora Kramáře, jen prosím vás, řekněte, co si pánové přejí?“ táže se
Hodan již s nestrojenou zvědavostí.
„Jde o odstranění Mariánského
sloupu na Staroměstském náměstí a k tomu je třeba různých technických
pomůcek, proto jsem vyslán k vám, abyste byl tak laskav a zapůjčil nám je,
V případě nějakého poškození hradí to pánové.“
„Výborně, pane Habáne,
znamenitě! Odstranit Mariánský sloup jest velký záslužný čin vlastenecký! Toť
skvrna, vřed našich českých dějin! Jsem hrd, že mohu také já se činně díla toho
zúčastnit. Vyřiďte, prosím, pánům můj srdečný dík, že mne touto důvěrou
poctili. Všecko vám dám rád k dispozici - - Zavolám okamžitě Zedníčka, aby
vše připravil - -“
„Propánakrále, pane Hodan,
něříkejte ani jemu, oč běží, musí to býti v naprosté tajnosti, považte, je
zde zaostalé Slovensko, klerikálové. To by byl rámus, a já bych nesměl pánům
ani na oči, musíme postupovat opatrně.“
„Rozumím velice dobře! Rozkážu
pouze, aby připravili vše, a vy pak poručíte, jinak ani nepípnu.“
Pan Hodan, celý nadšený, že si
páni na něj také vzpomněli a že může dělat „revoluci“ se svolením Národního
výboru, lítal po dvoře jako šmetrlink, hledaje nadhasiče Zedníčka. Habán
počínal si klidně a vážně, takže vzbuzoval úplnou důvěru. Nyní, když je
v kanceláři sám, usmívá se ironicky a pokyvuje hlavou, jako by chtěl říci:
Tak vida, vida, naše úřednictvo, jak slyší o určité autoritě, je okamžitě na
břiše! Kdybys přišel sám, anebo vyslovil přání lidu, žvanil by jistě zrovna tak
jako ten profesor historie na Starém rynku. Možná také, že by zavolal
policajta, kdož to ví.
...(Habán „z moci svého úřadu“
nařídil Zedníčkovi, aby druhý den přesně ve čtyři přivezl na Staroměstské
náměstí potřebné nářadí se 4 – 5 hasiči. Habán o sobě tvrdí, že je ministerským
radou a že se za Zedníčka přimluví, aby se dostal „taky někam“. Nakonec mu
Zedníček předvedl cvičení hasičů.)...
Že lhal i Zedníčkovi, bylo
jednak z jeho zlomyslné povahy, která ráda škádlila dobromyslné a
domýšlivé lidi. Pak lhal také v dobrém úmyslu, aby se jim zítra dílo
podařilo. Co si jednou Habán vzal do hlavy, to důsledně provedl, i kdyby mu tím
byla vzešla osobní nějaká škoda.
Odstraniti Mariánský sloup ze
Staroměstského náměstí nepovažoval Habán sice za žádný hrdinný čin, ale rovněž
nechápal, že by historické této památky bylo škoda. Vždyť v hrozné světové
válce padly statisíce a napácháno bylo nesmírných škod a pustošení nebralo
koce, ale hroznému tomu řádění, vyvolanému nenasytným světovým kapitalismem,
tolik lidí i historiků a kněží dobrovolně pomáhalo.
A v nitru svém zkušený
Habán těšil se naivně, že padne-li zítra tento sloup, pozítří budou lidé káceti
modlu za modlou, ale nikoliv jen takové kamenné, nýbrž modly živé, živé, a bude
to dobře!
...
Byl pěkný podzimní den, slunce
se vesele smálo, když Habán ve tři hodiny odpoledne sám procházel se volně po
Staroměstském náměstí. Přišel dříve, aby ještě naposledy uvážil, jak
nejbezpečněji možno kamenný Mariánský sloup strhnouti, a proto nenápadně jako
venkovan prohlížel si důkladně všecky podrobnosti. Měřil zkoumavě výšku, věděl
bezpečně, kam sloup dopadne na dlažbu. Pak zapálil si klidně cigaretu a pozoroval
lid, který také prohlížel sloup a jiné staré památky. Zjistil, že jsou to
venkované, že není mezi nimi detektivů. Včera to již vědělo více lidí, nebylo
by tedy divu, kdyby sloup byl hlídán.
... (kamarádi se postupně na
Staroměstském náměstí scházejí)
Přesně ve čtyři hodiny přijeli
hasiči s vozem. Zedníček přišel k Habánovi dohovořiti se.
„Počkáme ještě, než přijedou
soudruzi a bratři z Bílé Hory,“ oznamoval Habán, „utvoří se kolem sloupu
kruh, aby se nepřihodilo neštěstí.“
... když tu přiběhl posel a
oznamoval, že průvod z Bílé Hory se již blíží. Habán pokynul Zedníčkovi,
který okamžitě dal rozkaz hasičům, aby nástroje z vozů byly k sloupu
vyneseny.
První po žebříku na sloup
vylezl Habán, aby lano kolem sloupu sám ovázal. Ukázalo se, že Zedníček přivezl
žebřík příliš krátký, takže nebylo možno provaz uvázati v patřičné výši.
Habán zuřil, nadával Zedníčkovi jako špaček.
„Vidíš, to je ten tvůj český
sloh – jsme v loji.“
Zedníček lítal, potil se a
Habána stále těšil:
„To musí dolů, kdybych to měl
ukousnout, uvidíš, Franto.“
Poručil svým lidem, aby
shodili z podstavce jedno sousoší, a rozkaz byl okamžitě vykonán; žebřík
postaven na uprázdněný postavec a provaz mohl býti posunut o trochu výše., ale
ještě nebyl na nutném místě. Zatím zástup zvědavců rostl a přijímal věc se
smíšenými pocity, někdo reptal, většina schvalovala, až tu pojednou jakási paní
klekla před Habánem na kolena, právě v místě, kam pomník se měl skáceti, a
mluvila pohnutým hlasem:
„Pane, neznám vašeho jména,
jen vidím, že tu hroznou věc řídíte, prosím vás, je-li vám na světě ještě něco
svato, zanechte toho, vždyť tím hanebně tupíte svatou Pannu Marii! Prosím,
prosím vás, vidíte, na kolenou vás prosím pro Ježíše Krista, zapřísahám vás,
zanechte toho! Máte zajisté matku, nebo jste ji míval, pro její památku
zabraňte tomu zločinu!“
Habán byl na okamžik zaražen a
trochu dojat vřelostí této paní, jistě nábožné, vzpomněl i na svou matku, pak
ale zrudl, pohodil hlavou, v očích mu šlehl blesk, a řekl drsně:
„Je mně líto, že vám nemohu
pomoci, paničko, vstaňte! Jako kdysi a i nyní v hrozné této válce při
různých příležitostech klečely marně před mocnými tohoto světa ženy a maty,
prosíce za své muže a syny, tak i vy marně dnes před mnou klečíte. Tenkrát
neměli páni a nemají dosud slitování a prolévali zbytečně lidskou krev. Dnes my
zde bouráme pouhý kámen, a to pouze pro výstrahu! Nechceme nikoho urážet
v jeho citech, milá paní, a máme sami také cit, opravdový, ba čistší.
Proto povstaňte a jděte se za nás do kostela pomodlit.“
Žena jako by bylo k dlažbě
přikována, mlčela a klečela dále.
Tu Habán se dopálil a zařval
vztekle: „Natáhnout lano! Pochováme tu paní pod tím sloupem!“
To pomohlo. Panička spatřila,
že sta paží v tom okamžiku skutečně natahuje lano, vykřikla hrůzou a
utíkala přímo do Týnského kostela naproti.
Lano bylo nataženo, zkoušeli,
zdali sloupem pohnou, ačkoliv věděli, že je lano uvázáno dosud velmi nízko,
sloup se pohnul, lid jásal, lano znova se napjalo, rup – rup – lano prasklo
v půli.
Bylo okamžitě navázáno a uzel
lana posunut pomocí latě o něco výše. Průvod lidí, který došel od Bílé Hory,
rozestavěn v pěkný kruh kolem sloupu.
Ale tu protržen byl náhle
státním automobilem. „Nějací páni z vlády,“ křičeli lidé a dělali místo.
Přijel těsně k Mariánskému sloupu, kde byl Habánův štáb. Sotva zastavil,
vystoupil z vozu jakýsi tlustý pán s úplně oholenou tváří a křičel:
„Jsme členové Národního výboru a byli jsme sem vysláni, abychom z moci
svého úřadu zakázali vůbec Mariánského sloupu se dotknout komukoliv!“
Hurónský smích mu byl
odpovědí, proto dali se do vyjednávání. Ptali se nejdříve po pořadateli. Maršák
jim trefně odpověděl, že pořadateli jsou všichni přítomní na Staroměstském
náměstí, támhle Habán věc jen odborně řídí. Šli k Habánovi, který něco
kutil, a pánů si vůbec nevšímal. Představili se a znova kategoricky zakazovali
jménem Národního výboru sloup strhnouti. Habán je s úplným klidem vyslechl
a pak povídá docela dobrácky:
„Jo, pánové, vy jste ten
Národní výbor, to my jsme trochu víc, my jsme národ, a proto vezměte na vědomí,
že jsme se usnesli to shodit, viď, Lojzo,“ obrátil se na Hykeše, „řekni těm
pánům, že jsme se již včera na tom usnesli.“
„Jo, jo, pánové, to má Franta
recht, to – to – to nejde, zrušit jen tak usnesení národa. To bysme nesměli
jeden druhýmu ani na oči.“
Z davu bylo slyšet různé
poznámky.
„My jsme národ, kampak na nás
s tím pekáčem!“ – „Jedou domů a nezdržujou nás vod práce!“ – „Slítne to a
přijdou vo řeč, co, prokristapána, pak budou dělat?“ – „Zapomenou ještě návrh o
účelné organizaci idiotů!“
Pánové poznali, že je odpor
marný, a proto chtěli zdržet provedení, než by snad přišlo vojsko, a vymysleli
si, že dříve nutno odstranit ze sloupu vzácný obrázek, který byl uzavřen za
mřížkou. Aby prý nebyl poškozen, nutno jíti pro kostelníka.
Habán postřehl lest, požádal Tuháčka,
aby jim mřížku sám otevřel. Stalo se v několika vteřinách. Páni dostali
vše, co ve výklenku bylo, obraz a několik stříbrných svícnů; pak teprve
automobilem odjeli se starostlivými obličeji.
Zedníček, který koukal na to
vyjeveně, přistoupil k Habánovi a žádal na něm objasnění:
„Dyť si přece správcovi a mně
říkal, že to budeme provádět na výslovný rozkaz Národního výboru!“
„To je, blázne, také pravda,
ale tohle jsou klerikálové. Copak jsi si nevšiml, že chtěli hlavně svatej
vobraz? Nebo byl mezi nimi Kramář nebo Klofáč? Nebyl, viď!“
„Tak to byli ze Slovenska
klerikálové? Vidíš, Franto, já dostal strach, že budeme míti se správcem
malér.“
„Koukej, ať je ten sloup
rychle dole, nebo přijde ještě nějaký blázen a začne tady bečet – a budeme zde
do noci!“
Zedníček poručil hasičům, aby
tam, kde sloup se pohnul, byly vraženy klíny. Lano bylo po velké námaze opět
posunuto výše a Habán znova velel napnout. Sloup se kymácel stále více, a když
byl pěkně rozkývaný, že téměř hrozilo nebezpečí, aby buď lano se nepřetrhlo
nebo sloup opačným směrem nepadl, zabrali všichni silněji a sloup pomalu –
pomaloučku, jako by si nechtěl ublížiti, převrhl se na správnou stranu
k Týnskému kostelu. Opodál tiše sbormistr Kudera dal „áčko“ zpěvákům,
kteří, když se sloup kácel, zazpívali:
Dobrou noc, má milá, dobře
spi,
nechť se ti zdávají pěkné sny-
Ale pak shromážděný lid
zaburácel:
Pryč s tyrany a zrádci
všemi,
ať zhyne starý padlý svět...
Sloup se roztřískal na kusy,
hlava Panny Marie oddělila se od těla tak, jako by ji sekyrou někdo uťal.
Jakýsi klučina sebral kutálející se hlavu, uschoval ji pod kabát a pelášil
s ní z náměstí. Habán s přáteli odstranil z trosek kovovou
gloriolu s hvězdičkami, zatímco na podstavci řečnil k lidu redaktor
Skála a sokol bratr Chmelík. Hasiči naložili nářadí a odjeli na Žižkov, vzavše
si kousek kamene ze sloupu na památku.
Trest boží však přece jen na
některé zúčastněné přišel. Hodan, správce žižkovského dvora, který dal Habánovi
k dispozici hasiče a nářadí, byl postižen disciplinárním vyšetřováním.
Habánova lest dotkla se Hodana tak těžce, že byl raněn mrtvicí a zemřel.
Zedníček, kterému Habán slíbil, že bude jmenován generálem hasičů, byl svého
místa jako velitel hasičů zbaven a jmenován byl za své neobyčejné zásluhy –
obecním krysařem. Lojza Hykeš, kamarád Habánův, se zbláznil – chodí po ulici a
okukuje kdejaký sloup a kdejakou sochu a každého uctivě žádá, aby mu pomohl tu
„hanbu“ odstranit. Trpí utkvělou představou, že všechny sloupy v Praze
jsou skandální a že národu působí jen hanbu - - -