"Deratzingerizace" římské kurie ? (4. část)

Františkova „pomalá“ reforma aneb za rok pouze Cañizares Llovera?

Pokud bychom svojí pozornost i nadále soustředili pouze na postavy v čele 25 hlavních vatikánských úřadů, dojdeme k závěru, že zatím došlo pouze k minimálním změnám. Už před rokem, na podzim 2013, se uskutečnily tři změny: Byl jmenován nový a mladý státní sekretář Pietro Parolin (nar. 1955) a nový prefekt Kongregace pro klérus Beniamino Stella (nar. 1941), jehož předchůdce Mauro Piacenza (nar. 1944) byl přesunut do čela jednoho ze tří soudních dvorů, Apoštolské penitencierie.
Téměř po roce byla oznámena další změna. Dosavadní prefekt Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, španělský kardinál Antonio Cañizares Llovera (nar. 1945) byl 28. srpna 2014 jmenován novým arcibiskupem ve Valencii. ČTK informovala o „zbavení funkce klíčového chráněnce papeže Benedikta XVI.“, ale skutečnost je zřejmě trochu složitější. Myslím si, že liturgie a její reforma patřila k oblastem, kterým věnoval kardinál Ratzinger výraznou pozornost a troufám si tvrdit, že v této oblasti napáchal i řadu škod (např. svou snahou o „reformu reformy“), to však musí posoudit kompetentnější.32 Do Kongregace pro bohoslužbu a svátosti jmenoval nejprve v prosinci 2005 nového sekretáře, srílanského arcibiskupa Alberta Malcolma Ranjitha (nar. 1947), přezdívaného „opálený Ratzinger“. V prosinci 2008 jmenoval novým prefektem této kongregace právě Cañizarese Lloveru, ten měl pro změnu přezdívku „malý Ratzinger“, kterou získal během svého působení ve funkci sekretáře Komise pro nauku víry španělské biskupské konference v letech 1985–1992. Cañizares Llovera byl příkladem už výše zmíněné tendence papeže Benedikta vybírat si názorově blízké, loajální a spolehlivé spolupracovníky. Objevily se rovněž úvahy, že byl do Vatikánu odklizen, aby se alespoň částečně zmírnilo napětí mezi španělskými biskupy a tehdejší socialistickou vládou v čele s Josém Luisem Rodríguezem Zapaterou (premiérem byl v letech 2004–2011).33
Jeho oborem nikdy nebyla liturgická teologie, nýbrž katechetika, kterou vystudoval na papežské univerzitě v Salamance. S Ratzingerem se poprvé osobně setkal v roce 1987, později s ním spolupracoval na přípravě španělského vydání Katechismu katolické církve, který vyšel v roce 1992, a byl členem Kongregace pro nauku víry. Pozornost vzbudila především skutečnost, že šlo zřejmě o prvního prefekta Kongregace pro bohoslužbu v pokoncilním období, o kterém bylo známo, že se nebrání slavení „předkoncilní liturgie“ (resp. podle misálu z roku 1962). Po svém jmenování kardinálem v březnu 2006 se s oblibou ukazoval s dlouhým „předkoncilním“ kardinálským pláštěm (tzv. cappa magna). Obě tyto záliby měl i jeho sekretář, který však svůj post na kongregaci v roce 2009 vyměnil za prestižnější, když ho papež jmenoval arcibiskupem v Colombu. O rok později se stal předsedou biskupské konference na Srí Lance a byl jmenován kardinálem. Toto jmenování oslavil triumfálním návratem do vlasti a projížďkou v červeně ozdobeném alegorickém voze s baldachýnem ve tvaru kardinálského klobouku. Předpokládá se, že když současný papež František napsal nově jmenovaným kardinálům začátkem roku 2014 osobní list, v němž je žádal o střídmost při oslavách, měl na mysli kritiku pravě takových okázalých oslav.34

Zdá se, že už papež Benedikt XVI. zjistil, že kardinál Cañizares Llovera není mužem na svém místě a někteří komentátoři tvrdí, že uvažoval o jeho výměně, přičemž za nejpravděpodobnější se považovalo jeho „povýšení“ na post arcibiskupa v Madridu. Proslýchá se, že Lloverovo vystoupení na kardinálské konsistoři v listopadu 2010, kde referoval o liturgii v životě dnešní církve, vzbudilo svým zaměřením proti II. vatikánskému koncilu mezi kardinály takové emoce, že musel zasáhnout papež. Každopádně je zajímavé, že názory papeže Benedikta XVI. na liturgii (především v souvislosti s kontroverzemi kolem motu proprio Summorum Pontificum ze 7. července 2007, umožňujícím širší uplatnění slavení liturgie podle misálu z roku 1962, tj. tzv. mimořádné formy) od tohoto roku častěji tlumočil švýcarský kardinál Kurt Koch, předseda Papežské rady pro jednotu křesťanů (od roku 2010).
Zatímco tzv. tradicionalisté odsuzují jeho údajné vyhození v rámci čistky, kardinál Cañizares Llovera v rozhovoru pro Vatican Insider své jmenování do rodné arcidiecéze (narodil se v městečku Utiel, zhruba 80 km východně od Valencie) označil za své přání.35 Údajně sám papeže Františka požádal, že by chtěl být víc cítit ovcemi, což je narážka na proslulou prosbu papeže zaměřená na biskupy z homilie při mši se svěcením olejů na Zelený čtvrtek 28. března 2013: „O to vás prosím: buďte pastýři, kteří jsou cítit ovcemi, pastýři uprostřed svého stádce, rybáři lidí.“ Místo prefekta Kongregace pro bohoslužbu a svátosti zůstává dosud neobsazené. Objevují se zprávy, že by na tento post měl být jmenován arcibiskup Piero Marini (nar 1942), dlouholetý papežský ceremoniář (v letech 1987–2007) a jeden z architektů pokoncilní reformy liturgie, který v současnosti předsedá Papežskému výboru pro mezinárodní eucharistické kongresy. S ohledem na jeho vysoký věk to považuji za nepravděpodobné, maximálně by se mohlo jednat o krátkodobé dočasné opatření. Neoficiální informace z jednání poradní rady kardinálů tvrdí, že se uvažuje o zrušení této kongregace, resp. o jejím sloučení s Kongregací pro svatořečení, jejíž prefekt, kardinál Angelo Amato, již dosáhl kanonického věku 75 let a jeho odchod do důchodu se očekává. Bylo by žádoucí, kdyby došlo k potřebné decentralizaci liturgické agendy a větší zodpovědnost přenechána místním biskupským konferencím, jak požadoval II. vatikánský koncil (konstituce o posvátné liturgii, SC 22 § 2). Jezuita Thomas Reese však ve svém návrhu agendy pro nového prefekta konstatuje, že taková decentralizace by potřebovala obnovit funkční liturgické instituty. Centralizace liturgické agendy a činnost kongregace v uplynulém desetiletí napáchala spíš škody. Podle Reese by bylo vhodné např. revidovat nedávné rozhodnutí kongregace o pozdravení pokoje, které by bylo vhodné přesunout na závěr bloku liturgie slova. Určitou nevýhodou může být podle Reese skutečnost, že problematika liturgie nestojí v popředí zájmu současného papeže.36

Revize členů jednotlivých kongregací a sestup kardinála Burkeho

Z dostupných zpráv je zřejmé, že sice nedochází k viditelným změnám na předních místech vatikánských úřadů, ale spíše k postupné a zřejmě důkladné revizi náplně práce a členů jednotlivých kongregací. Papež František naplňuje svá slova, že před rychlostí změn dává přednost jejich kvalitě: „Mnozí se např. domnívají, že změny a reformy mohou být provedeny v krátké době. Já si myslím, že je vždycky zapotřebí času, aby byly položeny základy opravdové, účinné změny.“37

Nemá smysl složitě rekonstruovat všechny změny, ke kterým za poslední rok v jednotlivých kongregacích a papežských radách došlo, neboť kromě hromadných jmenování jsou úřady průběžně doplňovány jednotlivými osobami.38 Zřejmě největší pozornost byla v médiích věnována změnám v Kongregaci pro biskupy v prosinci 2013 s ohledem na důležitost tohoto úřadu, který má na starosti jmenování nových biskupů. Zpracovává podklady z místního šetření, které je v pravomoci nuncia a předkládá papeži návrhy s příslušnými doporučeními. Bývá zaběhnutou praxí, že člen této kongregace z určitého území má největší vliv při doporučení biskupa z této oblasti. Papež potvrdil vedení této kongregace a stávajících 18 členů (15 kardinálů, včetně „staříků“ např. Bertoneho, Levady atd. a 3 biskupů). Nově jmenoval 12 členů: 5 kardinálů a 7 biskupů (z těchto biskupů hned pět jmenoval v únoru 2014 kardinály a v květnu 2014 jejich členství v kongregaci potvrdil). Obměna se tedy týkala 40 % členů.

Velkou pozornost vzbudila skutečnost, že mezi potvrzenými členy kongregace nebyl americký kardinál Raymond Leo Burke, prefekt Nejvyššího tribunálu Apoštolské signatury. Mezi tzv. tradicionalisty má Burke pověst jednoho z mála „pravověrných“ v římské kurii a výrazného obhájce pro-life agendy. Také Burke má zálibu v dlouhém kardinálském plášti a „předkoncilní liturgii“. Poté, co byl tento církevní právník a arcibiskup Saint Louis (v letech 2003–2008) ve svých 60 letech povolán do čela Apoštolské signatury, považovalo se to za počátek jeho kuriální kariéry. Úvahy o možném jmenování do čela Kongregace pro nauku víry (místo odstupujícího kardinála Levady) nebo Státního sekretariátu (místo přesluhujícího kardinála Bertoneho) z jara 2012 byly spíš vyjádřením přání určitých kruhů než reálné možnosti. Zaznívaly hlasy, že je údajným „korunním princem“ papeže Benedikta XVI., což jiní pro změnu popírali. Proto vzbudilo takovou pozornost, že nebylo potvrzeno jeho členství v Kongregaci pro biskupy, do které byl jmenován spolu s Cañizarem Lloverou v září 2009. Ještě větší rozruch vzbudila zpráva vatikánologa Sandro Magistra, publikovaná 17. září 2014, že se chystá výměna Burkeho i v čele Apoštolské signatury.39 Bez ohledu na pravdivost takových zpráv je skutečností, že Burke je prefektem už 6 let, což v případě tohoto soudního dvora je poměrně dlouhá doba. Komentáře uvádí, že spíše než o trest za kritiku současného papeže může být trnem v oku jeho konfrontační styl ve smyslu „kulturní války“. Jak bylo výše uvedeno, byl tento styl zřejmě bližší papeži Benediktovi. V tomto směru došlo za současného papeže k viditelné změně.

Nezapomínejme, že v případě Kongregace pro biskupy jde o výběr nových biskupů a velkou roli má i problematické vyšetřování skandálů sexuálního zneužívání nezletilých, které v Americe naplno vypluly na povrch v roce 2002. Kongregaci rovněž opustil jiný americký kardinál Justin Rigali (nar. 1935), nepochybně s ohledem na vysoký věk. Když se v prosinci 1989 stal sekretářem Kongregace pro biskupy, účastnil se z titulu této funkce jednání a jeho vliv na biskupská jmenování v USA byl velký. V letech 1994–2003 byl biskupem v Saint Louis (Burke se v roce 2003 stal jeho nástupcem), který se prý pro silnou katolickou identitu někdy nazývá „Římem západu“. Poté byl Rigali v letech 2003–2011 arcibiskupem ve Philadelphii, kde musel řešit případy sexuálního zneužívání z doby svých předchůdců. Roku 2003 byl jmenován kardinálem a členem Kongregace pro biskupy.
Tyto „jestřáby“ pomyslně nahradil americký kardinál Donald William Wuerl (nar. 1940), který je od roku 2006 arcibiskupem ve Washingtonu, od roku 2010 kardinálem. Přestože se často zmiňuje jeho spor právě s kardinálem Burkem ohledně podávání přijímání politikům, kteří neodmítají potraty (konkrétně šlo o případ demokratické senátorky Nancy Pelosiové z roku 2009), není důvod ho považovat za „ultraliberálního“. Naopak i on patří do „staré gardy“, která v americké katolické církvi zastává spíš konzervativní stanoviska. Nevím, nakolik jsou spolehlivé informace, které tvrdí, že jmenování Wuerla do Washingtonu prosadil papež Benedikt XVI. navzdory jinému doporučení právě Kongregace pro biskupy, každopádně jeho blízkost linii papeže Benedikta XVI. je zřejmá. Např. Wuerl byl jedním ze signatářů manifestu Manhattanská deklarace: Výzva křesťanského svědomí (Manhattan Declaration: A Call of Christian Conscience) z roku 2009. Tento dokument vzniklý v evangelikálním prostředí vyjádřil podporu posvátnosti lidského života, pojetí manželství jako trvalého svazku muže a ženy a svobodu vyznání a svědomí. Úzkou spolupráci s Benediktem XVI. dokládá skutečnost, že byl pověřen realizací apoštolské konstituce Anglicanorum Coetibus ze 4. listopadu 2009. Jednalo se o zřízení prelatury pro anglikány, kteří by chtěli být začleněni do katolické církve. Od lednu 2012 má ve Washingtonu sídlo jedna ze tří takových prelatur na světě.

Co se týče dalších vatikánských úřadů, řada jich na revizi ještě čeká. Bez nároku na úplnost a s ohledem na možné další změny se zdá, že důkladnými revizemi prošly následující kongregace: Kongregace pro katolickou výchovu (v listopadu 2013), už zmíněná Kongregace pro biskupy (v prosinci 2013), Kongregace pro východní církve (v únoru 2014), Kongregace pro instituty zasvěceného života a společnosti apoštolského života (v únoru 2014),40 Kongregace pro klérus (v červnu 2014), Kongregace pro evangelizaci národů (v září 2014). Z papežských rad pak Papežská rada pro laiky (v lednu 2014), Papežská rada pro mezináboženský dialog (v únoru 2014), Papežská rada pro kulturu (v březnu 2014), Papežská rada pro jednotu křesťanů (v červenci 2014). Např. v případě Kongregace pro nauku víry nedošlo k hromadným změnám, v září 2013 bylo potvrzeno vedení, všichni členové a poradci kongregace, průběžně však dochází k jmenování nových členů.

Biskupové podle papeže Františka?

Jen ve stručnosti je třeba zmínit, že po více než roce došlo k několika jmenováním na důležitých postech místních církví. Jak už bylo řečeno, nebylo náhodou, že jedna z prvních kongregací, která se dočkala personální reorganizace, byla právě důležitá Kongregace pro biskupy. Komentátoři nejčastěji zmiňují následující čtyři jmenování.

1) Kolín nad Rýnem v Německu: 11. července 2014 jmenován Rainer Maria Woelki (nar. 1956), který předtím byl v letech 2003–2011 pomocným biskupem v Kolíně, 2011–2014 arcibiskupem v Berlíně.

2) Madrid ve Španělsku: 28. srpna 2014 jmenován arcibiskup Carlos Osoro Sierra (nar. 1945), v letech 2006–2009 arcibiskupem v Oviedu, 2009–2014 ve Valencii, kde uvolnil místo kardinálu Cañizares Lloverovi. Osoro Sierra je pro Madrid nepochybně lepší volbou.

3) Sydney v Austrálii: 18. září 2014 jmenován arcibiskup Anthony Colin Fisher (nar. 1960), dominikán, v letech 2003–2010 pomocným biskupem v Sydney, v letech 2010–2014 biskupem v Parramattě.

4) Chicago v USA: 20. září 2014 arcibiskup Blase Joseph Cupich (nar. 1949), v letech 1998–2010 biskupem v Rapid City, 2010–2014 ve Spokane. Komentáře z USA zdůrazňují umírněnost nového arcibiskupa a někteří s nadsázkou tvrdí, že tímto jmenováním zavítala Františkova reforma i do Spojených států.

Minimálně v případě Kolína nad Rýnem a v Sydney byli jmenováni poměrně mladí biskupové, ale jedná se o blízké spolupracovníky svých předchůdců (v Kolíně kardinála Joachima Meisnera, v Sydney kardinála George Pella). I z tohoto pohledu je zřejmé, že papež František není žádný revolucionář.

Je pochopitelné, že obsazení vakantního biskupství v Českých Budějovicích a v dohledné době zřejmě i náhrada za plzeňského biskupa Františka Radkovského (nar. 1939) nejsou ve středu pozornosti Vatikánu. Přesto by stálo alespoň za úvahu zamyšlení nad požadavky a očekáváními ohledně budoucích biskupů. Jak ukázal proces výběru nového královéhradeckého biskupa, scházejí vhodní kandidáti, ze kterých by se mohlo dobře vybírat. Připomínám, že situaci nakonec zachránilo v roce 2011 zvolení Jana Vokála (nar. 1958), který byl více než dvacet let mimo diecézi ve službách římské kurie. Jak se tato volba kuriálního úředníka za diecézního pastýře osvědčila?

Kromě volby nových biskupů má za sebou pontifikát papeže Františka zřejmě i první odvolání biskupa. Po zprávě o rezignaci, laicizaci (v červnu 2014) a zatčení (v září 2014) bývalého polského arcibiskupa a nuncia v Dominikánské republice Józefa Wesołowského (obviněného ze sexuálního zneužívání) byla 25. září 2014 zveřejněna zpráva o sesazení paraguayského biskupa Rogelia Livierese Plana (nar. 1945, argentinského původu, člen Opus Dei, biskupem v Ciudad del Este byl od roku 2004). Důvodem jeho odvolání bylo především přijetí a dlouhodobé krytí kněze obviněného ze sexuálního zneužívání. Svou roli sehrály i dlouhodobě spory s ostatními biskupy, které jeho působení provázelo. Opakované stížnosti na tohoto biskupa zůstaly během pontifikátu Benedikta XVI. bez reakce. V červenci 2014 proběhla v diecézi vizitace. Pokud vím, jedná se po delší době o další sesazení biskupa, který odmítl sám odstoupit. Livieres Plano byl velkým podporovatelem tzv. tradicionalistů, ve své diecézi zřídil seminář a zvýšil počet kněžských povolání. Přesto i z těchto kruhů zaznívá, že rozhodnutí papeže Františka nebylo nespravedlivé, neboť obvinění ohledně krytí provinilého kněze je závažné.

A co ženy?

Neustále se vedou debaty o větším zapojení žen v katolické církvi, římskou kurii nevyjímaje. Prezidentka hnutí Focolare Marie Voceová (nar. 1937) vyzvala papeže, aby po vzoru poradní rady kardinálů zřídil obdobný poradní orgán složený z laiků, mužů i žen z celého světa. Pokud vím, na reakci papeže nebo jeho spolupracovníků se zatím čeká. V roce 2014 se objevilo několik zajímavých zpráv ohledně většího zapojení žen do římských církevních struktur. V červenci 2014 byla jmenována první žena do čela jedné ze sedmi papežských univerzit v Římě. Došlo k tomu na univerzitě spravované františkány (tzv. Antonianum) a dotyčnou je sestra Mary Meloneová (nar. 1964) z Itálie. V září 2014 byla jmenována první žena členkou Kongregace pro evangelizaci národů, je to sestru Luzia Premoliová z Brazílie. V září 2014 bylo zveřejněno nové složení Mezinárodní teologické komise, jednalo se o pravidelnou výměnu na další pětileté období. Mezi třiceti členy je nově pět žen, zatímco v uplynulých dvou obdobích byly jen dvě. Uvidíme, zda se objeví více žen i v jiných církevních úřadech.

Nejbližší očekávanou událostí ve Vatikánu bude mimořádné zasedání biskupské synody ve dnech 5.–19. října 2014. Pak zřejmě můžeme očekávat další zprávy o snaze papeže Františka a jeho spolupracovníků reformovat tak složitý aparát, jakým je římská kurie.

Potřebná změna mentality v celé katolické církvi

Na závěr si dovolím poznámku, že přes pozornost, kterou jsem v textu zaměřil na změny v římské kurii, jsem přesvědčen, že jádro života křesťana a církve je o něčem jiném. Otázka případných změn v podobě a způsobu vykonávání papežského úřadu souvisí nejen s proměnou mentality zaměstnanců římské kurie, ale s proměnou mentality lidí z prostředí katolické církve, kteří jsou leckdy zvyklí očekávat pokyny „shora“. Vzorný přístup židů v Beroji, kteří „Každý den zkoumali v Písmu, zda-li je to tak, jak zvěstuje Pavel“ (Sk 17, 11) místo slepého naslouchání autoritě v katolické církvi stále mnohé pohoršuje. Přitom nejde o to, abychom faráře, biskupa nebo papeže chytali za slovo, ale abychom vnímali a realizovali společnou zodpovědnost za hlásání radostné zvěsti evangelia a společně hledali a nacházeli způsoby života podle něj v našich konkrétních situacích.

Poznámky:

32 Baldovin, John F. Reforming the Liturgy: A Respons to the Critics, Collegeville 2008, s. 65-89. Pro ilustraci změny v myšlení Ratzingera v souvislosti s liturgií stojí za přečtení jeho komentář k reformě liturgie z doby II. vatikánského koncilu. Viz Vaňáč, Martin. Joseph Ratzinger o „předkoncilní“ liturgii a potřebě její reformy (1964). Martinovy marnosti – křesťanství a historie, 15.10.2012. [cit. 2014-09-25] Dostupné z: http://martinovymarnosti.blogspot.cz/2012/10/joseph-ratzinger-o-predkonc...

33 Pokud by to byla pravda, politické důvody pro takové odklizení odpadly v prosinci 2011, kdy vládu ve Španělsku převzala po socialistech opět lidová strana.

34 „Jmenování není povýšením ani poctou ani vyznamenáním… přijměte ho s prostým a pokorným srdcem, bez světských projevů a oslav vzdálených evangelijnímu duchu přísnosti, střídmosti a chudoby.“ Bronková, Johana. František: vyvarujte se oslav vzdáleným evangelijnímu duchu. Radio Vaticana, 13.1:2014. [cit. 2014-09-25] Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=19402

35 Tornielli, Andrea. Cañizares: “I told Francis I wanted to live with the smell of the sheep”. Vatican Insider, 29.8.2014. [cit. 2014-09-25] Dostupné z: http://vaticaninsider.lastampa.it/en/the-vatican/detail/articolo/canizar...

36 Reese, Thomas. A suggested agenda for the new prefect for Congregation for Divine Worship. National Catholic Reporter, 5.9.2014. [cit. 2014-09-25] Dostupné z: http://ncronline.org/blogs/faith-and-justice/suggested-agenda-new-prefec...

37 Rozhovor s papežem Františkem. Radio Vaticana, 22.9.2013. [cit. 2014-09-25] Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=18878

38 Základním zdrojem průběžných změn je oficiální orgán Acta Apostolicae Sedis, který je s určitým zpožděním přístupný online. [cit. 2014-09-25] Dostupné z: http://www.vatican.va/archive/aas/index_it.htm Aktuální zprávy přináší Vatican Information Service [cit. 2014-09-25] Dostupné z: http://visnews-en.blogspot.cz Údaje v těchto zdrojích se leckdy trochu liší v dataci a zřejmě ne vždy jsou uvedena všechna uskutečněná jmenování. Kompletní složení jednotlivých úřadů přináší každoročně vydávaná papežská ročenka Annuario Pontificio. Přehled změn by bylo možné získat srovnáním různých vydání. Papežské ročenky však nejsou běžně dostupné v našich knihovnách. Měl jsem možnost nahlédnout do aktuální ročenky, zachycující stav zhruba z přelomu února a března 2014.

39 Magister, Sandro. Vatican Diary / Exile to Malta for Cardinal Burke. 17.9.2014. [cit. 2014-09-25] Dostupné z: http://chiesa.espresso.repubblica.it/articolo/1350870?eng=y

40 Pro zajímavost uvádím, že papež jmenoval 31 nových členů: 8 kardinálů, 16 biskupů, 7 řeholních představených a potvrdil 12 dosavadních členů: 9 kardinálů (včetně pražského arcibiskupa Dominika Duky), 2 biskupy a 1 řeholního představeného.

"Deratzingerizace" římské kurie ? (3. část)

Byrokratická struktura vatikánských úřadů a výměna představených

Nejprve je třeba uvést několik poznámek k charakteru hlavních vatikánských úřadů, především kongregací a papežských rad:

1) Všichni představení římské kurie sice v době sedisvakance (tj. uprázdnění papežského stolce) pozbývají své úřady a hlavou církve i státu Vatikán se stává camerlengo neboli kardinál komoří. Nový papež brzy po svém zvolení většinou všechny hromadně potvrdí v úřadech s obvyklou formulí „donec aliter provideatur“, tj. dokud nebude stanoveno jinak. Benedikt XVI., zvolený 19. dubna 2005, tak učinil 21. dubna, František, zvolený 13. března 2013, dne 16. března. Teprve postupně dochází k případným změnám.

2) Představení úřadů, stejně jako jejich členové, sekretáři a poradci jsou jmenováni na pětileté období, které je možné opětovně prodlužovat. Kanonický věk pro podání rezignace je stanoven na 75 let v případě vedoucích úřadů, 80 let pro členy kongregací.

3) Úřady mají poměrně jasně danou strukturu: Prefekti kongregací (zpravidla kardinálové) a předsedové papežských rad (kardinálové nebo titulární arcibiskupové) předsedají kolegiu členů, kteří jsou vybíráni hlavně z kardinálů, ale i z biskupů, případně z nejvyšších řeholních představených. Počet těchto členů je různý, většinou se pohybuje v rozmezí mezi třiceti a čtyřiceti. Druhým nejdůležitějším člověkem v úřadu po jeho představeném je sekretář (v případě kongregací má titul arcibiskupa), který je vlastně každodenním výkonným orgánem. Na třetím místě jsou podsekretáři a jim na roveň postavení úředníci. Následuje celá škála zaměstnanců úřadu, v čele s šéfem kanceláře (capo ufficio).27 Důležitou součástí kongregací a papežských rad jsou papežem jmenovaní poradci (konzultoři), většinou se jedná o profesory teologie nebo církevního práva na papežských univerzitách v Římě, případně o další odborníky.

4) Podobně jako v jiných úřadech i zde existuje kariérní postup, i když při pohledu na kariéru některých představených zjistíme, jak rozmanitá může být. Zvláštní kapitolu tvoří diplomaté, kteří jsou vesměs italského původu a na svoji kariéru se chystají už během studia na Papežské církevní akademii v Římě. Nejprve pracují v rámci Státního sekretariátu, poté bývají vysláni na zahraniční mise. Jak bylo uvedeno, papež Benedikt XVI. tuto kategorii osob opomíjel, naopak obě nové tváře v čele vatikánských úřadů, jmenované papežem Františkem v roce 2013, strávily dlouhá léta v diplomatických službách (Pietro Parolin, Beniamino Stella). Prostupnost jednotlivých úřadů je možná. I když to nebývá pravidlem, občas se sekretář kongregace stane jejím prefektem nebo stane v čele jiného úřadu.

Zajímavá je otázka, jak dlouho trvalo papeži Benediktovi XVI. než dosadil představené do uvedených úřadů a jakým způsobem to udělal. Papežům sice přísluší právo volně jmenovat členy jednotlivých úřadů na dobu pěti let, případně je odvolávat nebo všelijak přesouvat, ale ve skutečnosti zcela svévolně nejednají. Sice se nabízí úvaha, že pětileté období (2005–2010), které papež Benedikt XVI. potřeboval k personální obměně v čele kuriálních úřadů, nějak souviselo s výše uvedeným pětiletým funkčním obdobím, ale pravdou to není. Nejčastějším důvodem výměny v čele kongregací nebo papežských rad byl odchod do penze po dosažení kanonického věku 75 let, jen v jednom případě se úřad uvolnil v důsledku úmrtí (jednalo se o kolumbijského kardinála Alfonso Lópeze Trujilla, který zemřel roku 2008 v 72 letech v čele Papežské rady pro rodinu). V případě prefektů kongregací byl jedinou výjimkou již zmíněný Crescenzio Sepe, kterého v roce 2006, ve věku 63 let papež jmenoval arcibiskupem Neapole. V případě předsedů papežských rad byly dvě předčasné výměny: Předseda papežské rady pro mezináboženský dialog Michael Louis Fitzgerald byl v roce 2006 jmenován nunciem v Egyptě a stálým pozorovatelem v rámci Ligy arabských států (v roce 2013 odešel do penze) a předseda papežské rady pro sdělovací prostředky John Patrick Foley byl v roce 2007 jmenován velmistrem Řádu Božího hrobu (zemřel 2011). V případě soudních dvorů byl výjimkou kardinál Vallini, který byl v roce 2008 ve svých 68 letech jmenován kardinálem vikářem římské diecéze a arciknězem lateránské baziliky.

Nenásilnou výměnu vedoucích členů kurie tedy nepochybně ovlivnila skutečnost, že s ohledem na nemoc papeže Jana Pavla II. se některá personální rozhodnutí odkládala a jeho nástupce tak zdědil poněkud zestárlou kurii. Ironií je skutečnost, že nejstarším mužem v rámci sledovaných úřadů byl právě kardinál Ratzinger (zhruba o půl roku mladší byl státní sekretář Angelo Sodano). Podobně jako v případě kardinálských jmenování ponechme stranou skutečnost, že kardinál Ratzinger mohl mít v závěru pontifikátu svého předchůdce vliv při některých tehdejších jmenováních.

Srovnáme-li průměrný věk státního sekretáře, 9 prefektů kongregací a 11, resp. 12 předsedů papežských komisí na začátku pontifikátu papeže Benedikta XVI. a papeže Františka, není rozdíl zase až tak výrazný, představitelé kurie v roce 2005 byli v průměru jen o více než dva roky starší. Rozdělíme-li je do věkových kategorií, bude rozdíl výraznější. V roce 2005 byli jen dva prefekti a čtyři předsedové mladší 70 let, zatímco v roce 2013 to bylo sedm prefektů (z deseti) a osm předsedů (z dvanácti). Pokud by tedy jediným způsobem obměny tohoto personálu měl být odchod do důchodu, ani za pět let by se současná kurie nemusela výrazně změnit.

Potřebná reforma není jen přáním papeže Františka

Snaha papeže Benedikta XVI. o výběr lidí do kurie z okruhu intelektuálů, Evropanů a názorově blízkých spolehlivých podřízených je považována za pokus, který se nezdařil. Zdá se, že tento neúspěch spolu s aférami, které byly viditelným projevem rozporů v kurii, posílil mezi kardinály přesvědčení, že pouze jmenování nových lidí zvnějšku fungování kurie nezlepší. Nepochybně je třeba důkladná proměna římské kurie, především jejího fungování v rámci celé církve. Měla by se vzdát svých mocenských ambicí, tendencí regulovat život místních církví podle svých představ a zasahovat do něj, a vrátit se ke služebné funkci poradního a pomocného orgánu papeže.

Je pochopitelné, že plány na takovou obnovu je těžko možné čekat zevnitř kurie, od lidí vychovaných v mentalitě určité nadřazenosti. Tuto „kuriální mentalitu“ a kariéru některých dlouholetých kuriálních úředníků pěkně charakterizoval jezuita Petr Kolář (nar. 1941): „Všiml jsem si nicméně i dalšího zajímavého úkazu: Kluci, kteří během první synody běhali se vzkazy a nosili šálky kávy, při další synodě organizovali lítání druhých a při další měli už někteří červené lemování. Dovedu si představit, že dnes už někteří nosí biskupské roucho – a přitom začínali u kafe. Administrativa tady funguje jako každá jiná. Šikovní úředníci to dotáhnou daleko bez ohledu na ostatní kvality. Trochu mi to demytizovalo moje představy o Svatém městě Vatikánu. Uvědomil jsem si, že roli hrají jiné kvality, než si běžně představují věřící lidé. Ti předpokládají, že tam jsou především duchovní osoby a zároveň odborníci na určité oblasti náboženství. To není pravda. Administrativa potřebuje především pečlivé, věrné a úslužné administrativní síly. To je hlavní, bez toho by se to všechno netočilo. A pak tam občas dosadí nějakou výraznou osobnost jako Josepha Ratzingera nebo Waltera Kaspera. Rozporuplný dojem jsem z toho měl, až když někteří z těch obyčejných úředníků začali mít pocit, že jsou něco víc, že kolem nich vlastně vane Duch svatý silněji než třeba kolem mne. To mi šlo na nervy. O církevní práci se přece mluví jako o službě a taková duchovní nadnesenost, to snadno vede ke zlepšování vlastního skóre, nebo to dokonce zavání kariérou. To už zní špatně a také to špatné je.“28

Promýšlení a příprava reformy kurie je předmětem porad osmi kardinálů, které papež jmenoval měsíc po svém zvolení 13. dubna 2013.29 Podle vyjádření papeže Františka v rozhovoru z loňského září vznikl tento poradní orgán na základě přání kardinálů, vyjádřených během porad před volbou nového papeže.30 Je složen z nekuriálních kardinálů, kteří zastupují jednotlivé kontinenty. Nejpozději od pátého zasedání v červenci 2014 se jich pravidelně účastní státní sekretář kardinál Pietro Parolin (nar. 1955). Ve dnech 15.–17. září 2014 se uskutečnilo již šesté zasedání této rady, další jsou naplánována na prosinec 2014 a únor 2015. Je otázkou, zda papež František využije příležitosti říjnového mimořádného zasedání biskupské synody, aby informoval shromážděné předsedy nebo místopředsedy biskupských konferencí o zamýšlených reformách. Např. úplně první zasedání biskupské synody v říjnu 1967 využil papež Pavel VI. k předvedení a diskusi o reformované podobě liturgie a nechal hlasovat o některých otázkách.31

Poznámky:

27 Rozlišuje se 10 různých úrovní podle náplně práce. Viz Aggiornamento Mansionario del Regolamento Generale della Curia Romana. Acta Apostolicae Sedis 101 (2009), s. 741-753.

28 Beránek, Josef. Hovory s Petrem Kolářem. Brno, 2001, s. 111-112.

29 Formálně byla ustavena 28.9.2013. Více o ní a jejích členech viz Vaňáč, Martin. Změny v římské kurii začínají. Getsemany 2013, č. 10, s. 255–267. [cit. 2014-09-25] Dostupné z: http://www.getsemany.cz/node/3066

30 „Chci konzultace reálné, nikoli formální. Konzulta osmi kardinálů, tato poradní skupina outsiderů, není jenom moje rozhodnutí, ale je plodem vůle kardinálů, jak ji vyjádřili během všeobecných kongregací předcházejících konkláve. Chci, aby tato konzulta byla reálná, nikoli formální.“ Rozhovor s papežem Františkem. Radio Vaticana, 22.9.2013. [cit. 2014-09-25] Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=18878

31 Tzv. tradicionalisté s oblibou šíří nepravdu, že shromáždění biskupové novou podobu liturgie odmítli. Z osmi hlavních a čtyř doplňujících otázek jde o otázku na základní strukturu reformované liturgie: 71 biskupů hlasovalo pro, 62 pro s výhradami, 43 proti a 4 se zdrželi. Hlasovalo se stejným způsobem jako na koncilu, pro tedy bylo 133 a nikoliv pouze 71. Některé připomínky byly zapracovány. Viz The synod of bishops and liturgical reform. Worship, 42, 1968, č. 2, s. 113-119.

"Deratzingerizace" římské kurie? (2. část)

Snahy o reformu kurie za Benedikta XVI. ve stínu afér

Jako by slova kardinála Ratzingera při křížové cestě v Koloseu na Velký pátek v roce 2005 předurčila jednu z hlavních náplní jeho pontifikátu.16 Papež Jan Pavel II. se pro svůj zdravotní stav nemohl ceremoniálu zúčastnit, tak se kříže chopil Ratzinger. V meditaci k devátému zastavení mimo jiné řekl: „Kolik špíny je v církvi, dokonce i mezi těmi, kteří by měli skrze kněžství patřit cele Kristu.“ Tato slova byla považována za narážku na sexuální delikty duchovních vůči nezletilým, tedy problematice, které se od roku 2002 intenzívně věnovala Ratzingerova Kongregace pro nauku víry. Po případech v Americe a v Irsku se začátkem roku 2010 spustila lavina zpráv o zneužívání v papežově vlasti, v Německu.17 Také papež, který byl o případech v jiných zemích poměrně dobře informován, vyjádřil překvapení nad mírou zneužívání v Německu.18

Pro veřejnost zřejmě zůstane Benediktův pontifikát spojen s odhaleními sexuálních deliktů duchovních, které se většinou odehrály v dřívější době. Přesto se zdá, že tento pontifikát naopak přispěl k zlepšení norem při vyšetřování těchto případů. Arcibiskup Charles Scicluna (nar. 1959), který deset let vyšetřoval tyto delikty v rámci Kongregace pro nauku víry ve funkci promotora spravedlnosti (2002–2012) u příležitosti papežovy rezignace výrazně ocenil jeho angažmá a rozhodnost: „Je to odkaz nejenom platný, ale zároveň nezničitelný, nezvratný a určuje budoucnost církve. Po tomto pontifikátu už nebude možné učinit krok zpět. Benedikt XVI. udělal ve věci jasno. Církev se má nejen očistit, ale být tím, čím po staletí byla, totiž místem bezpečným a přívětivým pro děti a mládež. Pracoval jsem po boku kardinála Ratzingera a viděl jsem, jak těžké pro něho bylo pochopit, odkud se takovýto morální úpadek mezi kněžími bere. Nedokázal pochopit toto tajemství nepravosti. A chtěl odpovědět nejenom novými kanonickými normami, ale především změnou mentality. A bylo to účinné. Reakce jednotlivých episkopátů jsou slibné. Rozhodnost Benedikta XVI. v tomto ohledu nejenom zůstane živou vzpomínkou, ale vstoupila do každodenní praxe církve.“19 Osobně se však kloním k hlasům, které na opatření papeže hledí s opatrností a konstatují, že církvi by ještě více prospěla důkladnější reforma pojetí kněžské služby, včetně odstranění povinného požadavku celibátu.20

Kromě úprav kompetencí některých úřadu v rámci římské kurie a založení papežské rady pro novou evangelizaci v roce 2010, projevil papež Benedikt XVI. zřejmě i sympatie pro důkladnější reformu. Vatikánolog Andrea Gagliarducci s poukazem na poradu Benediktova nejbližšího spolupracovníka Tarcisia Bertoneho (nar. 1934, státní sekretář v letech 2006–2013) s členy římské kurie ze dne 28. ledna 2012 tvrdil, že Bertone předložil písemný návrh reformy kurie, přičemž některé z jeho plánů rezonovaly s pozdějšími návrhy kardinálů během konsistoře před konkláve a také s návrhy papeže Františka.21 Bertone prý usiloval o větší kolegialitu a efektivitu práce, jak jí osobně zažil v Kongregaci pro nauku víry pod vedením kardinála Ratzingera. Snaha 78letého Bertoneho o reformu se i přes podporu 85letého papeže setkávala se silným odporem, o čemž mimo jiné svědčí série tehdejších afér, především v souvislosti s únikem informací z papežovy kanceláře (tzv. aféra Vatileaks). Na silnou opozici v kurii poukazuje tvrzení odstupujícího Bertoneho v roce 2013, že zvlášť v posledních dvou letech se uvnitř Vatikánu musel potýkat se sítí „donašečů a zmijí“.22
Zatímco v uvažovaných reformách kurie by se mezi Bertoneho návrhem a Františkovým pojetím možná daly nalézt shody, výrazný rozdíl se projevil v pojetí života obou duchovních. Papež František stále pobývá ve skromném apartmá Domu sv. Marty, penzionovaný kardinál Bertone si podle zpráv z jara 2014 chystal na stáří byt o rozloze cca 700 metrů čtverečních, který by mu mohl závidět i limburský „biskup luxusu“ Franz-Peter Tebartz-van Elst (nar. 1959, v březnu 2014 na svůj úřad rezignoval). Ostatně Bertone byl terčem kritiky již během pontifikátu Benedikta XVI., který se uchýlil k neobvyklému způsobu, když se ho veřejně zastal před „nespravedlivými kritiky“ a vyjádřil mu „svoji osobní důvěru“ publikovaným listem z 2. července 2012 (v němž se odvolával na dřívější dopis stejného obsahu z 15. ledna 2010). Stalo se tak u příležitosti papežova odjezdu na letní pobyt do Castel Gandolfa (mimochodem ve stejný den bylo zveřejněno odvolání trnavského arcibiskupa Róberta Bezáka).23

Ratzingerova kurie?

Když jsem na stránkách kritiků současného papeže nalezl zmínku o „deratzingerizaci“, kterou údajně papež František provádí, položil jsem si otázku, zda něco jako „Ratzingerova“ kurie vůbec existovalo nebo existuje. Ponecháme-li stranou celou řadu vatikánských úřadů a budeme se soustředit pouze na pomyslný vrcholek ledovce, tj. na 25 představených hlavních úřadů (tj. státního sekretáře, prefekty devíti kongregací, předsedy dvanácti papežských rad a vedoucí tří papežských soudních dvorů). Dostaneme následující obrázek: Z těchto 25 jsou pouze dva jmenovaní ještě z doby pontifikátu papeže Jana Pavla II., shodou okolností oba Poláci: Zenon Grocholewski (nar. 1939), který je prefektem Kongregace pro katolickou výchovu už od roku 1999 a v současnosti je nejdéle sloužícím prefektem. V listopadu 2013 jej papež František v úřadu potvrdil. S ohledem na dosažení kanonického věku (75 let) letos v říjnu se očekává jeho brzký odchod do penze. Druhým nejdéle sloužícím představeným je Stanisław Ryłko (nar. 1945), který je od roku 2003 předsedou Papežské rady pro laiky. Také on byl papežem Františkem ve svém úřadu už potvrzen (v lednu 2014). Ostatních 23 představených bylo jmenováno papežem Benediktem XVI.

Vatikánolog John L. Allen Jr. (nar. 1953) analyzoval „Benediktovu kurii“ koncem roku 2010, kdy z 25 uvedených úřadů bylo 21 obsazených Benediktem jmenovanými lidmi.24 Zdá se, že právě rok 2010 byl určitým zlomem. Benedikt XVI. v tomto roce obsadil tři posty (prefekta Kongregace pro biskupy, Kanaďana Marca Ouelleta, předsedsedu Papežské rady pro jednotu křesťanů, Švýcara Kurta Kocha, a předsedu Papežské rady „Cor unum“ Roberta Saraha z Guineje) a zřídil Papežskou radu pro novou evangelizaci, do jejíhož čela jmenoval Itala Salvatore Fisichellu. Allen ve své analýze uvádí tři postřehy, které učinil na základě dosavadního výběrů lidí na čelných místech v kurii:

1) Papež preferoval intelektuálně a kulturně zaměřené osobnosti na úkor kariérních diplomatů a církevních byrokratů.

2) Zřejmá byla rovněž preference lidí z Evropy a Severní Ameriky, což si Allen vysvětloval papežovým zápasem s relativismem v sekulární kultuře, jehož epicentrum se zdá být v Evropě. Z tehdejších 25 členů kurie byly jen čtyři výjimky: Prefekt Kongregace pro východní církve, argentinský kardinál Leonardo Sandri, který však již řadu let žije a působí v římské kurii; prefekt Kongregace pro evangelizaci, indický kardinál Ivan Dias (v roce 2011 ho nahradil Ital Fernando Filoni); předseda Papežské rady Iustitia et Pax, ghanský kardinál Peter Kodwo Appiah Turkson, a již zmíněný předseda Papežské rady „Cor unum“ Robert Sarah z Guineje. Pro doplnění dodávám, že Benedikt XVI. ještě jmenoval dva brazilské kardinály: v roce 2006 se Cláudio Hummes stal prefektem Kongregace pro klérus (v roce 2010 ho však nahradil Ital Mauro Piacenza) a v roce 2011 se João Braz de Aviz stal prefektem Kongregace pro instituty zasvěceného života a společnosti apoštolského života. Allenem zmiňované zastoupení Severní Ameriky nebylo sice početné, ale týkalo se velmi důležitých úřadů. Svým nástupcem na Kongregaci pro nauku víry učinil Američana Williama Josepha Levadu (v roce 2012 ho nahradil Němec Gerhard Ludwig Müller), do čela vlivné Kongregace pro biskupy jmenoval Kanaďana Marca Ouelleta. Trojici severoameričanů doplnil prefekt Nejvyššího tribunálu apoštolské signatury Raymond Leo Burke.

3) Třetí Allenův postřeh se týká papežova výběru lidí z okruhu bývalých spolupracovníků a podřízených z Kongregace pro nauku víry. V roce 2010 jich bylo na čelných postech v kurii hned osm. Na příkladu státního sekretáře Tarcisia Bertoneho Allen uvádí, že loajalita byla pro Benedikta XVI. přednější než kompetence.25 Na druhou stranu v případě Bertoneho papeži nehrozilo nebezpečí, že by se v rámci státního sekretariátu vytvořilo nějaké alternativní centrum moci.
Allenova charakteristika v podstatě platí pro kurii po zbytek pontifikátu Benedikta XVI., i když léta 2011–2012 jsou poznamenána evidentními spory v kurii, aférami s únikem informací a zřejmě i výše uvedenou snahou o nějaké reformy kurie, jejichž provedení však bylo nad síly papeže a jeho nejbližších spolupracovníků. Papež nejpozději od poloviny roku 2012 plánoval svůj odchod z úřadu, takže mohl provést ještě nějaké personální změny. Takovým opatřením pro budoucnost se zdá být jmenování Němce Gerharda Ludwiga Müllera (nar. 1947) prefektem Kongregace pro nauku víry. Tento řezenský biskup (v letech 2002–2012) je nejen Benediktovým přítelem, ale měl také na starosti vydávání sebraných spisů papeže v rámci Institutu papeže Benedikta XVI. v Řezně. Nový papež toto rozhodnutí, jak se zdá, respektuje. Müllera jmenoval, podle zvyklostí pro prefekty kongregací, kardinálem v únoru 2014, přestože Müller patří ke hlasitým kritikům některých uvažovaných reforem (např. v přístupu k rozvedeným, kteří uzavřeli nový sňatek). Papež František zřejmě vyhověl i Müllerovu přání a jeho nástupce v Řezně a zároveň jeho bývalého asistenta na mnichovské univerzitě, biskupa Rudolfa Voderholzera (nar. 1959), který po něm převzal péči o vydávání Ratzingerových spisů, jmenoval v květnu 2014 členem Kongregace pro nauku víry. Je zřejmé, že i přes odlišné přístupy si papež František váží díla svého předchůdce a jeho vydavatele vítá v kurii.

Benedikt XVI. jmenoval nejvíce kardinálů

Je tu ještě jeden aspekt, který ukazuje na silný a hlavně dlouhodobý vliv, který měl pontifikát papeže Benedikta XVI. nejenom na římskou kurii. Ačkoliv to může být pro někoho překvapivé, tento papež jmenoval nejvíce kardinálů v novodobých dějinách v přepočtu na délku pontifikátu. V absolutních číslech jednoznačně dominuje papež Jan Pavel II., který během svého 26,5letého pontifikátu jmenoval 231 kardinálů, což je v průměru zhruba 8,5 za rok. Benedikt XVI. jmenoval 90 kardinálů během téměř osmi let, což je v průměru 11,3 ročně. Mimochodem pozornost si zaslouží úplně poslední várka jmenovaných kardinálů v listopadu 2012, která byla už druhou v tomto roce (v únorové várce byl např. pražský arcibiskup Dominik Duka). Jako by se snažil vyvážit své evropské a severoamerické preference a kromě kuriálního Američana (bývalého prefekta papežského domu Jamese Michaela Harveye) jmenoval pět Neevropanů. Byli to Libanonec Béchara Pierre Raï, Ind Baselios Cleemis Thottunkal, Nigerijec John Olorunfemi Onaiyekan, Kolumbijec Rubén Salazar Gómez a Filipínec Luis Antonio Tagle. Podobně vysoký počet kardinálů v průměru na rok jmenoval pouze jiný „stařec“ na papežském stolci, Jan XXIII. (1958–1963), který během necelých pěti let jmenoval 52 kardinálů, což je zhruba 10,5 ročně.26 Zdá se velmi pravděpodobné, že ještě v roli kardinála měl Ratzinger vliv při výběru kandidátů při posledním kardinálském jmenování papeže Jana Pavla II., které se uskutečnilo 21. října 2003. Mezi 30 kardinály najdeme minimálně pět osob, které později už coby papež jmenoval do čela sledovaných úřadů (kardinálové Tauran, Antonelli, Bertone, Turkson, Ouellet). S ohledem na výše uvedenou domněnku, že kardinál Ratzinger spolu s dalšími kardinály hodlal zabránit liberalizaci papežství a kurie, se dá předpokládat, že nepochybně využil možnosti nominovat některé kandidáty, s nimiž v tomto směru počítal.

Poznámky:
16 Ratzinger, Joseph. Křížová cesta v Koloseu : Velký pátek 2005. Kostelní Vydří, 2006.

17 Ke cti církve alespoň patří, že upozornění na kauzy nepřišlo zvenčí ale zevnitř církve. Zveřejnil je ředitel jezuitského gymnázia Klaus Mertes v Berlíně v lednu 2010. Několik textů od Mertese vyšlo i v Getsemanech.

18 Benedikt XVI. Světlo světa : papež, církev a znamení doby. Rozhovor s Peterem Seewaldem. Brno, 2011, s. 35.

19 Glaser, Milan. Pontifikát Benedikta XVI. se vypořádal s metlou deliktů. Radio Vaticana, 19.2.2013. [cit. 2014-09-25] Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=17853

20 Reakcí na zveřejnění případů v Německu je kniha německého psychologa, psychoterapeuta a teologa Wunibalda Müllera. V ní mimo jiné uvádí: „Jestliže chce církev obstát v této krizi, kterou momentálně prožívá v souvislosti s případy sexuálního zneužívání, a plodně se z ní poučit, pak nestačí přepracovávat směrnice a přijímat další změny, které se vztahují k případům zneužívání. Musí sexualitu – a to i sexualitu ve svých vlastních řadách – vysvobodit ze zajetí, v němž tráví nedůstojný život. Dnes je sexualita uváděna do velice těsné souvislosti s církví, a to ve velmi negativních aspektech; pak by se mohla opět ukázat jako dar Boží a mohli bychom přitakat její existenci.“ Müller, Wunibald. Zamlčené rány. Praha, 2011, s. 129-130.

21 Gagliarducci, Andrea. Cardinal Bertone as Secretary of State. What was him aim? National Catholic Register, 10.9.2013. [cit. 2014-09-25] Dostupné z: http://www.ncregister.com/blog/andrea-gagliarducci/cardinal-bertone-as-s...

22 Tornielli, Andrea. Bertone: “Io, vittima di corvi e vipere”. Vatican Insider, 2.9.2013 [cit. 2014-09-25]. Dostupné z: http://vaticaninsider.lastampa.it/vaticano/dettaglio-articolo/articolo/c...

23 Glaser, Milan. Svatý otec zaslal list státnímu sekretáři kardinálovi Bertonemu. Radio Vaticana, 4.7.2012 [cit. 2014-09-25] Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=16715

24 Allen Jr., John L. Benedict puts his mark on the curia. National Catholic Reporter, 20.12.2010. [cit. 2014-09-25] Dostupné z: http://ncronline.org/news/vatican/benedict-puts-his-mark-curia

25 Tarcisio Bertone (nar. 1934), profesor morální teologie a kanonického práva na papežské salesiánské univerzitě, patřil skutečně k nejvěrnějším spolupracovníkům kardinála Ratzingera. Poradcem pro nauku víry byl jmenován v roce 1984, v roce 1988 byl ve skupině expertů, která z pověření Ratzingera vyjednávala s exkomunikovaným arcibiskupem Marcelem Lefebvrem, v letech 1991-1995 byl arcibiskupem ve Vercelli, 1995-2002 byl sekretářem Ratzingerovy Kongregace pro nauku víry, 2002-2008 arcibiskupem v Janově, kardinálem se stal v roce 2003.

26 Pokud počítáme přesněji délku pontifikátů na dni, tak jsou čísla ještě vyrovnanější: Benedikt XVI. 11,45 a Jan XXIII. 11,31. Do toho ovšem nejsou započítáni tři kardinálové, které Jan XXIII. údajně jmenoval „in pectore“ a jejichž jména nebyla nikdy oficiálně zveřejněna.

"Deratzingerizace" římské kurie ? (1. část)

Papež František je mnohými přijímán s nadšením. Stále hlasitěji se ozývají i jeho kritici, především z řad milovníků „starých pořádků“, tzv. tradicionalistů. Zatímco příznivci očekávají, že udělá v římské kurii konečně „pořádek“, odpůrci bijí na poplach a kritizují údajné čistky ve Vatikánu.1

Mýty kolem emeritního papeže Benedikta XVI.

U kritiků papeže Františka se můžeme setkat s mytologií kolem postavy emeritního papeže Benedikta XVI. Někteří si ho spojují s postavou „biskupa v bílém“ z třetí části Fatimského poselství, které je opředeno tajemstvím, neboť jeho zveřejnění Vatikán odkládal až do roku 2000.2 Tvrdí, že odstupující papež na poselství sám nepřímo odkázal, když během své poslední promluvy před nedělní modlitbou Anděl Páně 24. února 2013 uvedl: „Pán mne volá, abych „vystoupil na horu“ a věnoval se ještě více modlitbě a rozjímání. Neznamená to však opustit církev, ba naopak.“3 Stále znovu se objevují spekulace o tom, že Benedikt XVI. byl k rezignaci přinucen. V tom případě by nebyl splněn požadavek kodexu církevního práva (kán. 332 §2), že zřeknutí se úřadu musí být svobodné. Tato rezignace je tudíž neplatná a Benedikt XVI. nadále zůstává jediným právoplatným papežem. Tento výklad ignoruje jasná prohlášení odstupujícího papeže z února 2013, v nichž opakovaně zdůraznil své svobodné rozhodnutí.4 Kdybychom přistoupili na tuto argumentaci, byl by Benedikt XVI. papežem, kterému nemůžeme vůbec nic věřit. Zdá se, že jde o známý fenomén a autoři těchto spekulací jsou doslova „papežštější než papež“. Prozaičtějším vysvětlením je skutečnost, že do takového papeže si dotyční mohou projektovat svá přání a své představy. V rozhovoru z března 2014 tento přístup k papeži trefně charakterizoval italský historik Andrea Riccardi (nar. 1950): „Je zvláštní, že pro některé je platná tato úvaha: pokud papež není takový, jak chci já, a pokud nedělá to, co chci já, je papežem jen napůl. Jenže katolictví není ideologie, je to dynamická síla, která se v dějinách vyvíjí.“5 Přesto tyto teorie tuhý kořínek a začátkem října vychází kniha italského novináře Antonia Socciho (nar. 1959) s názvem Non è Francesco (Není to František). V ní předkládá svůj rozbor neplatné rezignace papeže Benedikta XVI. a neplatné volby papeže Františka.6 Za takové situace se nemůžeme divit, že se v kruzích tzv. tradicionalistů znovu o trochu více diskutuje o teoriích tzv. sedisvakantismu (z latinského sedes /křeslo, stolec/ a vacare /být volný, prázdný/), tj. že papežský stolec není řádně obsazený.7

Vzrůst moci kurie a role Josepha Ratzingera

Zprávy o údajných čistkách v římské kurii, ať už je někteří s jásotem vítají nebo jiní s rozhořčením odmítají, zapomínají na to, že římské kurie je především byrokratickým aparátem, jenž si žije vlastním životem. Tento aspekt byl patrný na konci pontifikátů papežů, kdy bylo jejich působení poznamenáno nemocemi. Tomu se nevyhnul ani papež Pius XII. (1939–1958), který na rozdíl od svých nástupců prostředí kurie důvěrně znal. V letech 1930–1939 zastával důležitou funkci státního sekretáře a ve 40. letech vydal několik dokumentů, znamenajících vzrůstající oživení teologické práce v katolické církvi. Pod vlivem římské kurie byl závěr jeho pontifikátu v 50. letech v režii konzervativních kruhů. Pontifikáty papežů Jana XXIII. (1958–1963) a Pavla VI. (1963–1978) byly poznamenány napětím se členy římské kurie, kteří s rozhodnutími papežů nesouhlasili a brzdili jejich provádění.8 Výrazný nárůst počtu členů římské kurie a její moci se klade do doby papeže Jana Pavla II. (1978–2005). Jeho pozornost byla zaměřena navenek a malý zájem o vnitřní záležitosti kurie vedl k posílení mentality mocenské struktury, v níž mnohdy více než o službu papeži a místním církvím jde o prosazování vlastních postojů nebo ambicí skupin či jednotlivců. Neprůhledné procesy rozhodování, ať už v případě personálních záležitostí nebo různých věroučných stanovisek, nahrávají nátlakovým skupinám, které prosazují své partikulární zájmy pod rouškou „autority papeže“.

V souvislosti s určitou idealizací Josepha Ratzingera (nar. 1927), v letech 2005–2013 papeže Benedikta XVI., je dobré si uvědomit jeho vztah k římské kurii. Důkladnější zhodnocení bude úlohou historiků, kteří události budou moci studovat s větším časovým odstupem a budou mít k dispozici více pramenů a svědectví. Ratzingerův velký kritik Hans Küng (nar. 1928) jej ve svých vzpomínkách charakterizoval jako člověka, který se vydal cestou kariérního vzestupu v rámci struktur římskokatolické církve místo co by se věnoval kritické teologické práci na univerzitě. Zároveň neopomenul zdůraznit, že na rozdíl od něj Ratzinger neprošel vzděláním na „římských školách“, dostatečně nepoznal „římské způsoby“ a nechal se proto snadno zlákat.9 Sám Ratzinger v rozhovoru z roku 1996 přiznal: „Svět římské kurie sám o sobě mi byl naprosto cizí, neměl jsem k němu žádný vztah. Teprve na konci koncilu jsem se s ním trochu seznámil, ale v podstatě spíše zdálky.“10 Plachý introvert přijal s velkým váháním opakované pozvání polského papeže a v listopadu 1981 se stal prefektem Kongregace pro nauku víry (bylo mu 54 let). V Římě žil asketickým životem obklopen knihami, o domácnost se mu až do své smrti v roce 1991 starala sestra Marie. Podobně jako papež hodně cestoval a jeho práce v kurii se soustředila především na okruh zhruba čtyřiceti spolupracovníků v kongregaci. Německý novinář Michael Hesemann (nar. 1964) jej charakterizoval následovně: „Ratzinger nikdy nebyl mužem politiky, intrik. Vůbec se nesnažil budovat si svou osobní moc, nikdy kolem sebe neshromažďoval skupinu lidí, kteří by mu v tom směru pomáhali, zásadně odmítal tajné spolčování jednotlivých seskupení, která se pokládala za novou elitu. Nikdy jej nezajímaly takové věci jako moc, kariéra a vliv.“11

Přestože vliv druhého muže Vatikánu nebyl malý, bývá přeceňován. V článku z loňského roku jsem například zmínil spor Státního sekretariátu v čele s italským kardinálem Angelem Sodanem (nar. 1927, státní sekretář 1991–2006) s Ratzingerovou Kongregací pro nauku víry ohledně vyšetřování zakladatele legionářů Kristových Marciala Maciela Degollada (1920–2008), obviněného ze sexuálního zneužívání. Zřejmě i díky Sodanově podpoře odolával Maciel obviněním, kterými se od roku 1998 zabývala Kongregace pro nauku víry, a odstoupil teprve začátkem roku 2005 z důvodu stáří. Podobných případů bylo zřejmě více.12 S ohledem na vzrůstající problematiku sexuálního zneužívání nezletilých spáchaných duchovními byl tento čin zahrnut do nového seznamu kanonických trestných činů vyhrazených Kongregaci pro nauku víry (motu proprio Sacramentorum sanctitatis tutela z 30. dubna 2001) a biskupové byli informováni listem, podepsaným kardinálem Ratzingerem a sekretářem kongregace Bertonem, o nové zákonné normě a o novém řízení. Tvrdší postup vůči sexuálním deliktům duchovních, prosazovaný Kongregací pro nauku víry, se však s ohledem na některé vlivné členy kurie nedařilo zcela prosadit.

V posledním desetiletí pontifikátu nemocného papeže Jana Pavla II. napětí v římské kurii vzrůstalo. Americký novinář a bývalý jezuita Robert Blair Kaiser (nar. 1930) se ve své knize z roku 2006 zamýšlí nad cestou kardinála Ratzingera k papežství. S odvoláním na informace italského novináře Marca Politiho (nar. 1947) tvrdí, že kardinál Ratzinger učinil během léta 2000 některé kroky, kterými se snažil spolu s podobně smýšlejícími členy kurie zabránit volbě liberálnějšího nástupce Jana Pavla II.13 Pro úspěch této snahy potřeboval introvertní kardinál v kurii spojence. Údajně vytvořil alianci spolu se dvěma vlivnými italskými členy kurie. Prvním byl zkušený dlouholetý člen kurie Giovanni Battista Re (nar. 1934, v kurii působil od 60. let), v letech 2000–2010 prefekt mocné Kongregace pro biskupy, která má rozhodující hlas při volbě nových biskupů. Druhým byl Crescenzio Sepe (nar. 1943, ve službách kurie od 70. let), v letech 1997–2001 generální sekretář centrální komise pro přípravu Velkého jubilea roku 2000, v letech 2001–2010 prefekt Kongregace pro evangelizaci národů.14 Oba byli jmenováni kardinály v roce 2001. Podle Kaisera společným úsilím těchto a dalších podobně smýšlejících kardinálů v kurii její moc a zásahy do místních církví dosáhly počátkem 21. století dosud nevídaných rozměrů. Ať už se jednalo např. o kontrolu a zásahy do liturgických překladů, které měly být více přizpůsobené latinskému originálu bez respektu k dosavadní překladatelské tradici. Také na rovině disciplinární přituhovalo a biskupům hrozilo odvolání z úřadu v případě nerespektování linie vytyčené římskou kurií. V těchto intencích pokračovaly autoritativní zásahy kurie i během pontifikátu papeže Benedikta XVI. (2005–2013).
S ohledem na Ratzingerovu povahu si nemyslím, že by měl osobní ambice stát se papežem. Vyjádření papeže Benedikta XVI., že volba pro něj byla šokem, neboť byl přesvědčen, že jsou tu mladší a lepší, považuji za upřímné.15 Zvolení 78letého kardinála (nejstaršího za posledních dvě stě let) papežem bylo zřejmě výrazem absence jiného silného kandidáta, schopného získat potřebnou dvoutřetinovou většinu (tj. 77 ze 115 hlasů). Mimochodem na přetrvávající absenci osobností poukazuje skutečnost, že po osmi letech kardinálové zvolili papežem 76letého argentinského kardinála Bergoglia, který byl v roce 2005 Ratzingerovým nejsilnějším soupeřem.

Poznámky:
1 Úvahy o změnách v římské kurii navazují na mé dřívější texty v Getsemanech, konkrétně: Vaňáč, Martin. Možnosti papežovy personální politiky. Getsemany 2013, č. 5, s. 114–118. [cit. 2014-09-25]. Dostupné z: http://www.getsemany.cz/node/3025 a Vaňáč, Martin. Změny v římské kurii začínají. Getsemany 2013, č. 10, s. 255–267 [cit. 2014-09-25]. Dostupné z: http://www.getsemany.cz/node/3066

2 Uváděná pasáž v českém překladu zní: „V oslnivém světle, kterým je Bůh, jsme viděli „podobně, jako když se lidé vidí v zrcadle, kolem kterého procházejí“, bíle oblečeného biskupa „vytušili jsme, že je to Svatý otec“. Další různí biskupové, kněží, řeholníci a řeholnice vystupovali na strmou horu, na jejímž vrcholku byl velký kříž z hrubých kmenů, jako z korkového dubu s kůrou; dříve než sem Svatý otec dospěl, procházel velkým polorozbořeným městem, rozechvělý, s kolísavým krokem, zkroušený bolestí a trýzní se modlil za duše mrtvol, které na cestě potkával; když došel na vrchol hory a padl na kolena u paty velkého kříže, byl zabit skupinou vojáků, kteří na něho vystřelili několik ran z pušek, několik šípů; stejně tak zemřeli jeden za druhým ostatní biskupové i kněží, řeholníci, řeholnice a různé světské osoby, muži i ženy různých tříd a postavení.“ Viz Kongregace pro nauku víry. Fatimské poselství. ČBK 2000. [cit. 2014-09-25] Dostupné z: http://www.cirkev.cz/res/data/004/000496.pdf Poselství zaznamenala sestra Lucie Santos (1907-2005), jedna ze tří děti, kterým se v roce 1917 v polích nedaleko portugalského města Fatima údajně zjevovala P. Marie (vždy 13. v měsíci od května do října). Další dvě děti, Luciin bratranec a sestřenice, sourozenci František (1908–1919) a Hyacinta Marto (1910–1920), zemřeli během epidemie španělské chřipky v dětském věku a papež Jan Pavel II. je v roce 2000 ve Fatimě prohlásil blahoslavenými (13. května). V roce 2008 papež Benedikt XVI. rozhodl o zahájení procesu blahořečení také v případě sestry Lucie.

3 Není-li uvedeno jinak, jsou citace papežů Benedikta XVI. a Františka převzaty ze zpravodajství české redakce Radia Vaticana [cit. 2014-09-25]. Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz

4 Např. při oznámení rezignace 11. února 2013: „Proto s vědomím závažnosti tohoto úkonu zcela svobodně prohlašuji, že se vzdávám služby římského biskupa, nástupce svatého Petra, kterou mne pověřili kardinálové 19. dubna 2005, takže od 28. února 2013 ve 20h bude římský stolec, stolec svatého Petra uprázdněn a bude zapotřebí, aby ten, komu to přísluší, svolal konkláve, které zvolí nového papeže.“
Při katechezi během generální audience 13. února 2013: „Rozhodl jsem se odstoupit ze služby, kterou mi Pán svěřil 19. dubna 2005. Učinil jsem tak v plné svobodě pro dobro církve po dlouhé modlitbě a zpytování svého svědomí před Bohem, vědom si dobře závažnosti takovéhoto kroku, ale stejně tak i toho, že již nejsem s to plnit petrovskou službu takovou silou, jakou si tato služba žádá.“
Při rozloučení s kardinály 28. února 2013: „Mezi vámi, v kolegiu kardinálů, je také budoucí papež, kterému již dnes slibuji svoji bezpodmínečnou úctu a poslušnost.“

5 Riccardi tvrdí, že žádný papež 20. století se nesetkal s takovým odporem uvnitř církve, z řad biskupů a kněží, jako papež František. To je podle něj známkou toho, že skutečně dochází ke změnám. Oproti tomu silná kritika během pontifikátu papeže Pavla VI. (1963-1978) byla širšího charakteru, zaměřená na pokoncilní reformy a kritika papeže Benedikta XVI. (2005-2013) zaznívala více zvnějšku církve. Viz Riccardi: “Here’s who’s standing up to Pope Francis”. Vatican Insider, 18.3.2013 [cit. 2014-09-25]. Dostupné z: http://vaticaninsider.lastampa.it/en/inquiries-and-interviews/detail/art.... Český překlad: Vnitřní odpor proti Františkovi. [cit. 2014-09-26]. Dostupné z: http://www.umlaufoviny.com/index.php?a=umlaufoviny%2Fvnitrni-odpor-proti...

6 V souvislosti s výše uvedenou poznámkou o Fatimském poselství stojí za zmínku, že Antonio Socci je také autorem knihy, v níž poukazuje na údajné rozpory při oficiální prezentaci Fatimského poselství a obviňuje Vatikán ze zatajování dalších skutečností. Na internetu se dá dohledat český překlad této knihy z roku 2008 s názvem Čtvrté fatimské tajemství.

7 Nejčastěji bývá zpochybňována volba papeže Jana XXIII. v roce 1958 a všech následujících papežů, čímž je zpochybněna legitimita II. vatikánského koncilu a pokoncilních reforem. Sedisvakantistických teorií je celá řada. Zajímavá je třeba ta, která tvrdí, že v určitou chvíli byl papež Pavel VI. nahrazen dvojníkem.

8 Přesto papež Jan XXIII. svěřil přípravu II. vatikánského koncilu členům kurie a v dubnu 1962 jmenoval 12 kuriálních kardinálů (včetně Alfreda Ottavianiho) titulárními biskupy a udělil jim biskupské svěcení. Ačkoliv podle ustanovení starého církevního práva by měli kardinálové právo aktivní účasti na koncilu i bez biskupského svěcení (CIC/1917 kán. 223 §1 odst. 1), přece jen to zvýšilo jejich prestiž. Od roku 1962 je pravidlem, že kardinálové ne-biskupové přijímají po svém jmenování biskupské svěcení (někteří kardinálové z řad teologů to s dovolením papeže odmítli, např. Tomáš Špidlík). Podle nového církevního práva mají právo účasti na koncilu s hlasem rozhodujícím pouze biskupové (CIC/1983 kán. 339 §1). Pozvání ne-biskupů a jejich postavení záleží na rozhodnutí papeže.

9 Küng, Hans. Vybojovaná svoboda. Praha, 2011.

10 Seewald, Peter. Joseph kardinál Ratzinger : křesťanství na přelomu tisíciletí. Praha, 1997, s. 60.

11 Ratzinger, Georg. Můj bratr papež : rozhovor s Michaelem Hesemannem. Praha, 2012, s. 237.

12 Sodano zřejmě držel ochrannou ruku také nad vídeňským arcibiskupem Hansem Hermannem Groërem (1919-2003, arcibiskupem 1986-1995, kardinálem od 1988, v roce 1998 se vzdal svých hodností), který byl obviněn ze sexuálního zneužívání. Viz tamtéž.

13 Nejvýraznějším vyjádřením této snahy se stala deklarace Kongregace pro nauku víry O jedinečnosti a spásonosné univerzalitě Ježíše Krista a církve s názvem Dominus Iesus z 6. srpna 2000, která na mnohé zapůsobila jako „studená sprcha“ v kontextu velkých očekávání spojených s jubilejním rokem 2000. Tato očekávání byla podpořena např. textem apoštolského listu Jana Pavla II. Tertio millennio adveniente O přípravě na jubilejní rok 2000 z 10.11.1994.

14 Kaiser, Blair Robert. A Church in Search of Itself: Benedict XVI and the Battle for the Future. New York, 2006, s. 185-186.

15 Benedikt XVI. Světlo světa : papež, církev a znamení doby. Rozhovor s Peterem Seewaldem. Brno, 2011, s. 73.

Kardinál Reinhard Marx, jeden z osmi papežových poradců

Na naléhání redaktorek Umlaufovin, které v minulosti převzaly již několik textů z mého blogu (podobně jako např. Magazín Christnet), jsem napsal text určený přímo pro jejich server. Věnuje se jednomu z osmi poradců papeže Františka, mnichovskému arcibiskupovi Marxovi. Jako ochutnávku sem vkládám závěrečnou část textu, v níž zmiňuji jednu jaho kauzu z minulosti, o které - jak jsem zjistil - řada lidí neví. Celý text je k dispozici zde.

...

Teologicky konzervativní kardinál v minulosti suspendoval kněze

V závěru zmiňovaném rozhovoru kardinál Marx sám sebe označil za teologicky spíše konzervativního, zatímco v sociální oblasti za progresivního. Vzápětí se ho redaktor zeptal na jeden konflikt z doby před deseti lety, kdy suspendoval katolického kněze a emeritního profesora systematické teologie Gotthold Hasenhüttla kvůli jeho účasti na společné bohoslužbě s protestanty. Kardinál sice konstatoval, že za svým tehdejším rozhodnutím si stojí. Připustil však, že dnes by možná jednal mírněji a místo disciplinárních trestů by se v dialogu pokusil o nalezení jiné cesty.

O co tehdy šlo? V roce 2003 se konal v Berlíně první ekumenický Kirchentag. Přípravný výbor se oficiálně dotazoval ve Vatikánu na možnost povolení společného slavení eucharistie katolických a evangelických křesťanů při této jedinečné ekumenické události. Po zamítavé odpovědi se navzdory přání řady věřících rozhodl toto stanovisko respektovat. V průběhu jeho konání se pak mimo oficiální program uskutečnily dvě liturgie, pořádané hnutím Wir sind Kirche, které účastníkům umožnily alespoň eucharistickou pohostinnost, tj. nešlo o společné slavení, jak mylně informovala některé média. Během jedné z nich katolický kněz a emeritní profesor systematické teologie Gotthold Hasenhüttl pozval všechny přítomné, včetně evangelických křesťanů, k účasti na eucharistii. Mimochodem taková eucharistická pohostinnost je v některých farnostech poměrně běžná a nejenom v Německu. Rovněž při různých ekumenických konferencích nebo setkáních se můžeme s touto praxí setkat, např. v rámci Mezinárodního ekumenického společenství (IEF).

V kontextu tehdejší poněkud vypjaté situace byla akce vnímána jako provokace a Reinhard Marx Hasenhüttla, kněze své diecéze, suspendoval. Kongregace pro nauku víry v listopadu 2004 odmítla Hasenhüttlovo odvolání a trest potvrdila. Podrobná dokumentace této kauzy je k dispozici v němčině (ZDE). V češtině o kauze psal Jiří G. Kohl v Getsemanech, který rovněž přeložil jeden jeho text o ekumenické pohostinnosti. Do souvislosti s přípravou prvního ekumenického Kirchentagu a požadavku na společné slavení jsou dávány kritické výroky ohledně této věci v poslední encyklice Jana Pavla II. Ecclesia de Eucharistia, o eucharistii a jejím vztahu k církvi, ze dne 17. dubna 2003. Na ty pro změnu reagovaly tři renomované ekumenické instituty (Strasbourg, Tübingen, Bensheim), které vydaly teze s názvem Společná večeře Páně je možná. Jejich český překlad je uveden na stránkách Getseman.(ZDE).

Změny v římské kurii začínají

Druhý můj text v říjnových Getsemanech se věnuje změnám v římské kurii. Pokusil jsem se v něm na základě veřejně dostupných informací uvést v některých případech trochu širší souvislosti. Text navazuje na můj starší, zveřejněný v květnových Getsemanech a je poněkud obsáhlejší /ukecanější/. Sem vkládám pouze úvodní odstavec a názvy jednotlivých kapitol. Celý text je k dispozici v Getsemanech.



S velkou pozorností se očekává schůzka poradní skupiny osmi kardinálů s papežem Františkem ve dnech 1.–3. října 2013. Ustavení tohoto poradního orgánu papeže bylo zveřejněno přesně měsíc po jeho zvolení (tj. 13. dubna 2013) spolu s dvojím úkolem: 1) radit papeži při řízení univerzální církve a 2) promýšlet plán na reformu římské kurie (tj. revizi apoštolské konstituce Pastor Bonus o římské kurii z roku 1988). Tato skupina, některými komentátory nazývána G8 s určitou analogií ke sdružení osmi údajně nejvyspělejších států světa, je složena z nekuriálních kardinálů (tj. nejsou součástí římské kurie), kteří jsou vybráni jednak jako zástupci jednotlivých kontinentů, jednak s ohledem na jejich zkušenosti s předsednictvím národních či regionálních biskupských organizací...

-Ohlédnutí za érou státních sekretářů Bertoneho a Sodana
-Nový státní sekretář Pietro Parolini
-Kam s ním? aneb Osudy papežských sekretářů
-Změna ve vedení Kongregace pro klérus
-Nové vedení sekretariátu synody biskupů
-Noví liturgičtí poradci
-Jezuitské prameny změn: rozlišování, poučení z chyb a konzultace

Jezuitský rozhovor s papežem

Do říjnových Getseman jsem napsal hned dva články, jedním z nich je komentář k rozhovoru s papežem Františkem.
Vkládám sem pouze úvodní a závěrečný odstavec textu, celý je k dispozici na stránkách Getseman.


Mimořádnou pozornost katolického mediálního světa vzbudil rozhovor s papežem Františkem, který byl zveřejněn ve čtvrtek 19. září 2013. Ve stejnou dobu byl publikován jezuitskými časopisy v 16 zemích světa ve 12 jazykových verzích. Stal se ukázkou toho, co může znamenat, že František je prvním papežem z Tovaryšstva Ježíšova. Nápad vznikl v červnu na setkání šéfredaktorů jezuitských časopisů a byl reakcí na obecně známou nedůvěru papeže k novinářům a neochotu poskytovat rozhovory. Úkolu se ujal Ital Antonio Spadaro, šéfredaktor La Civiltà Cattolica, časopisu vycházejícího nepřetržitě od roku 1850. Souběžně text vydal např. americký magazín America, německý Stimmen der Zeit nebo francouzská revue Études. Zdá se, že simultánní český překlad nebyl připravován. Pohotový překlad Milana Glasera, zveřejněný 22. září na stránkách Rádia Vatikán, by potřeboval doladit...

...
Na papeži Františkovi je sympatické, že hovoří o některých dlouhodobě diskutovaných tématech (potraty, homosexualita, role žen v církvi atd.) odlišným způsobem než řada jeho předchůdců. Zdá se, že dokáže skloubit tradiční prvky církevního učení a zároveň vnímat konkrétního člověka. Rozhovor s ním by nepůsobil přesvědčivě, pokud by v běžném životě byl zatrpklým nebo zamračeným staříkem uzavřeným ve Vatikánu, který před lidi předstupuje s pompou úřadu. Na papeži se mi naopak velmi libí jeho srdečnost, jeho gesta a city, které se nebojí projevit na veřejnosti. Velkou pozornost věnuje osobnímu a fyzickému kontakt s lidmi, často se usmívá a naopak neskrýval rozhořčení, když třeba odsuzoval válku a vyzýval k modlitbám za mír v Sýrii.

Poradní sbor kardinálů

Do květnových Getseman jsem napsal komentář, kde se zamýšlím nad případnými změnami v čele některých vatikánských úřadů a uvádím stručnou charakteristiku osmi kardinálů, kteří byli 13. dubna 2013 zveřejněni jako členové poradní skupiny kardinálů. Část textu s charakteristikami této osmičky sem vkládám. Zbytek bude jistě brzy k dispozici na stránkách Getseman - ZDE.

Včera k tématu vyšel na Christnetu i český překlad jako vždy výstižného komentáře vatikánologa Johna Allena.

Přesně měsíc po volbě nového papeže, 13. dubna 2013, bylo zveřejněno prohlášení vatikánského Státního sekretariátu o ustavení poradní skupiny kardinálů. Jedná se o poradní orgán bez rozhodovací pravomoci, složený z osmi nekuriálních kardinálů (ani italský kard. Giuseppe Bertello, stojící v čele governátu městského státu Vatikán, není součástí kurie). Jeho úkolem má být rada papeži při řízení univerzální církve a promýšlení plánu na revizi apoštolské konstituce Pastor Bonus o římské kurii (z 28. června 1988).

...

Nejvíce očekávaná změna je na postu Státního sekretáře, kde italský kard. Tarcisio Bertone již tři a půl roku „přesluhuje“ (v prosinci mu bude 79 let). Kromě toho byl v posledních letech velmi často terčem kritiky, takže se jej papež Benedikt XVI. musel opakovaně zastat veřejným prohlášením, což bylo neobvyklé. Státní sekretář je považován za muže číslo dvě ve Vatikánu a bývá zvykem, že se nějaký čas po volbě nového papeže mění (Jan Pavel II. výměnu provedl zhruba půl roku po svém zvolení, Benedikt XVI. až více než po roce, v září 2006 právě jmenováním Bertoneho).

Zdá se, že částečnou odpovědí na očekávání jména nového muže číslo 2 ve Vatikánu je právě zřízení kardinálské komise. Papež František vyslal jasný signál, že mu nejde jen o jména. Nejde jen o změnu stylu vykonávání papežské služby, ale jde o změnu struktury, po které poslední dobou volá tolik hlasů, nejen mezi kardinály. Zároveň se nehodlá spolehnout jen na římskou kurii, která se zvlášť v průběhu 20. století rozrostla v natolik samostatný a těžko zvládnutelný orgán, že se zvlášť v závěru pontifikátů již starých a nemocných papežů mohlo zdát, že ne papež řídí kurii, nýbrž ona jeho.

Stručná charakteristika členů poradní skupiny kardinálů může ukázat, že se papež František snažil o rovnoměrné zastoupení jednotlivých kontinentů, přičemž někteří členové mají zkušenosti s předsednictvím národních či regionálních biskupských organizací.

Italský kard. Giuseppe Bertello (nar. 1942, kardinálem od 2012) působil celý život v diplomatických službách Vatikánu, naposledy ve funkci nuncia v Itálii (2007-2011). Od října 2011 stojí v čele zákonodárného i správního orgánu, který jménem papeže spravuje městský stát Vatikán (je zároveň předsedou papežské komise i governátu městského státu Vatikán).

Chilský kard. Francisco Javier Errázuriz Ossa (nar. 1933, kard. 2001), bývalý generální představený Schönstattských otců (v letech 1974-1990, jedná se o společenství kněží zal. 1965 Josefem Kentenichem /+1968/, které je jedním ze šesti institutů Schönstattského hnutí), sekretář kongregace pro instituty zasvěceného života (1990-1996), emeritní arcibiskup Santiaga (1998-2010), předseda biskupské konference v Chile (1998-2004) a předseda Rady latinskoamerických biskupských konferencí (CELAM), v níž je zastoupeno 23 biskupských konferencí Jižní Ameriky a Karibiku (2003-2007), tj. nepochybně zastřešuje nejvíce katolických křesťanů. Mimochodem CELAM, první kontinentální orgán biskupů schválený v roce 1955 papežem Piem XII., byl při úvahách o kolegialitě pro mnohé inspirací a vzorem.

Indický kard. Oswald Gracias (nar. 1944, kard. 2007) arcibiskup Bombaje (od 2006), předseda indické biskupské konference (od 2010), čtvrté nejpočetnější na světě (po Brazílii, Itálii a USA), předseda asijské federace biskupů (od 2011).

Nejmladší člen skupiny a čtvrtý nejmladší kardinál ze současného kolegia 205 kardinálů je německý kard. Reinhard Marx (nar. 1953, kard. 2010), arcibiskup Mnichova –Freisingu (od 2007) a od roku 2012 předseda komise biskupů Evropské unie (tzv. COMECE, založena 1980, delegátem ČBK v této komisi je od roku 2012 litoměřický biskup Jan Baxant; nepleťme si tuto komisi s kontinentální biskupskou organizací v Evropě, kterou je Rada evropských biskupských konferencí, zal. 1971, v jejím čele je od roku 2006 maďarský kard. Péter Erdő).

Konžský kard. Laurent Monsengwo Pasinya (nar. 1939, kard. 2010) arcibiskup Kinshasy (od 2007), bývalý předseda konžské biskupské konference (1984-1992, 2004-2008) a předseda regionální organizace biskupů Afriky a Madagaskaru (1997-2003) se v 90. letech se svolením Vatikánu aktivně účastnil politického života poté, co nemocný diktátor Mobutu Sese Seko (+1997) umožnil vstup opozice do vlády. Jednalo se o velmi složité období, neboť na jaře 1994 se v sousední Rwandě odehrála genocida Tutsiů a umírněných Hutuů (dodnes se diskutuje o ostudné podpoře vraždících Tutsiů ze strany některých představitelů místních církví), občanská válka se časem přelila i do Zairu (Mobutu byl nakonec svržen v roce 1997 a Zair byl opět přejmenován na Demokratickou republiku Kongo).

Americký kard. Seán Patrick O’Malley (nar. 1944, kard. 2006), člen řádu kapucínů, se v roce 2003 stal arcibiskupem Bostonu poté, co jeho předchůdce (kard. Bernard Francis Law) musel odstoupit pod tíhou skandálních odhalení o sexuálním zneužívání mladistvých kněžími. Aféra vypukla v lednu 2002, kdy reportéři z listu Boston Globe začali vydávat sérii článků, čerpající ze soudem odtajněných dokumentů (v češtině vyšlo knižně v roce 2004 s názvem „Zrada, aneb krize v katolické církvi“). Kardinál O’Malley musel vynaložit úsilí nejenom na obnovu důvěryhodnosti církve, ale také prodejem rezidence a zrušením farností (údajně 63 z 357) získat finanční prostředky na zaplacení odškodnění obětem. Podle komentářů si kard. O’Malley počíná velmi dobře. Podle vatikánologa Johna Allena je kard. O’Malley blízkým přítelem nového papeže a charakteristiky typu prostý, skromný a blízký lidem jsou spojovány s oběma.

Australský kard. George Pell (nar. 1941, kard. 2003), arcibiskup Sydney (od 2001, předtím Melbourne 1996-2001), předseda komise „Vox Clara“ (od 2002), spolupracující s kongregací pro bohoslužbu při novém (a kontroverzním) překladu liturgických textů do angličtiny. Komentátoři jej považují za nejkonzervativnějšího člena skupiny. Zároveň reprezentuje Océanii jako jediný aktivní kardinál-volič (ostatním třem kardinálům je již přes 80 let).

Koordinátorem skupiny má být honduraský kard. Oscar Andrés Rodríguez Maradiaga (nar. 1942, kard. 2001), bývalý generální sekretář (1987-1991) a předseda CELAM (1995-1999), nyní arcibiskup Tegucigalpy (od 1993) a předseda honduraské biskupské konference (od 1996).

Italský mons. Marcello Semeraro (nar. 1947), biskup italské diecéze Albano (od 2004) by měl působit ve funkci sekretáře. Na řádném zasedání biskupské synody v roce 2001 byl Semeraro údajně asistentem současného papeže.

První setkání komise je plánováno až na začátek října, očekává se však, že se na dotyčné bude obracet papež František průběžně již nyní. Stejně tak se předpokládá, že se papež neomezí jen na tuto osmičku. Ostatně při pokusech proniknout do způsobu rozhodování papeže před jeho zvolením, se komentáře shodují na dvou věcech. Jednak je současný papež zvyklý vyslechnout si názory z mnoha stran dříve, než sám rozhodne. Zároveň se snažil vést svou agendu natolik, že prý nejčastěji býval sám sobě „pravou rukou“. Čas ukáže, zda úvahy a případné snahy o strukturální reformy v církvi budou znamenat nějaké výraznější změny. Při těchto úvahách o případných personálních nebo strukturálních změnách považuji za velmi důležitá slova, která nový papež pronesl krátce po svém zvolení na setkání s novináři (16.3.2013): „Nikoli Petrův nástupce, ale Kristus je středem.“

Nad volbou nového papeže

Byl jsem požádán o komentář k volbě nového papeže do časopisu Getsemany. Jelikož jsem v textu použil mnohé myšlenky zveřejněné zde již ve starších příspěvcích, nevkládám sem celý text. Vkládám pouze první odstavec a dál odkáži na volně přístupný text v Getsemanech.


Často jsou opakována slova papeže Pavla VI. z projevu před Sekretariátem pro jednotu křesťanů (předchůdce dnešní Papežské rady pro jednotu křesťanů) v roce 1967, že „úřad papeže je největší překážkou na cestě k jednotě církve“ a papeže Jana Pavla II. z rozhovoru v sídle Světové rady církví v Ženevě z roku 1984, že „přesvědčení katolické církve, že v úřadu římského biskupa si zachovala, při věrnosti apoštolské tradici a mře otců, viditelné znamení a záruku jednoty, působí obtíže většině ostatních křesťanů, jejichž paměť je poznamenána jistými bolestnými vzpomínkami“ (citované v jeho encyklice o ekumenismu Ut unum sint z roku 1995, čl. 88). Zatímco řada nekatolických křesťanů poctivě studuje základy a historii papežské služby a někteří uvažují o možnosti, že by se po nutných reformách mohla stát základem pro službu mluvčího všech křesťanů (viz např. Frieling, R.: Společenství s papežem, ne pod papežem. Teologická reflexe 1998, s. 20-31), u řady katolických křesťanů panují o papežství leckdy dost naivní představy. Ukázala to i nedávná papežománie, která vypukla v souvislosti s překvapivým odstoupením papeže Benedikta XVI. (s datem 10. února 2012 bylo rozhodnutí zveřejněno o den později a oznamovalo odstoupení ke dni 28. února) a neméně překvapivou volbou nového papeže Františka (dne 13. března 2013). K tématu papežské služby a žádoucích změn při jejím výkonu bylo napsáno mnoho textů, jejich počet narostl poté, co papež Jan Pavel II. výslovně vyzval k těmto úvahám (viz Ut unum sint, čl. 95-96). V nedávné době vyšly na toto téma v Getsemanech dva stručné a přehledné texty katolického teologa Otto Hermana Pesche (Pesch, O.H.: Papežství – překážka ekumenického rozhovoru?Getsemany, leden 2012 ; Pesch, O.H.: Námitka: Ježíš nezaložil papežství! Getsemany,únor 2013).

Výměna na papežském stolci mimo jiné ukázala, že více než mnohá teologická pojednání mají větší dopad konkrétní skutky...

Pokračování textu viz Getsemany, duben 2013

Legenda o vzpurných německých kardinálech a biskupech

V dnešní době netrpíme nedostatkem informací, ale jsme spíš zavaleni jejich množstvím. Zároveň schopnost rozlišit kvalitní a pravdivé informace od těch nepravdivých, falešných, všelijak překroucených je u mnoha lidí velmi malá, což otevírá prostor pro šíření nejrůznějších fám. Anonymní a mnoha lidem přístupný internet je ideálním prostorem pro takové fámy.

Jednou z fám je video o údajných zlých německých kardinálech a biskupech, kteří při návštěvě "německého" papeže v Německu (v září 2011) mu údajně odmítli podat ruku. Zdá se, že toto video se nyní znovu šíří v souvislosti s odstoupením papeže a volbou papeže nového. Všimnul jsem si, že nemálo lidí je zblbnuto všelijakými tajemstvími (např. údajně nezveřejněné tajemství ze zjevení P. Marie v portugalské Fátimě v roce 1917) nebo proroctvími (např. proroctví sv. Malachiáše o 112 papežích - ten současný má být poslední, stručné info na Wikipedii). Stejně tak jsou někteří přesvědčeni, že papež Benedikt XVI. byl k demisi přinucen, aby mohl být zvolen papež nový. Do tohoto kontextu pak některým dobře zapadá představa papeže, kterému údajně veřejně projevili odmítavé gesto i církevní představitelé v rodném Německu.

Zde je odkaz na dvě z mnoha videí oné události:
http://www.youtube.com/watch?v=EL4j5SnKyDo
http://www.youtube.com/watch?v=yHZ6e_-Mec4

Ve skutečnosti papež během svého přijetí v rezidenci německého prezidenta na zámku Bellevue poblíž Berlína dne 22. září 2011 představuje německému prezidentovi Wullfovi svůj doprovod, který s ním z větší části přijel z Vatikánu. Jsou tam ještě dva němečtí arcibiskupové (předseda německé biskupské konference Zollitsch a biskup Woelki z Berlína).

Pro zájemce doporučuji podívat se na kompletnější video z prvního dne návštěvy papeže v Německu. Zhruba od 44. minuty je ona situace na zámku Bellevue. Nejprve německý prezident představujeněkolik významných osob (sám prezident se s nimi samozřejmě nezdraví). Poté naopak papež představuje svůj doprovod.

Řadu kardinálů začíná kard. Tarcisio Bertone (Ital, státní sekretář), pokračuje kard. Kurt Koch (Švýcar předseda Papežské rady pro jednotu křesťanů), kard. Walter Kasper (Němec, emeritní předseda Papežské rady pro jednotu křesťanů), kard. Josef Paul Cordes (Němec, emeritní předseda papežské rady Cor unum), kard Walter Brandmüller (Němec, emeritní předseda papežské komise pro historické vědy). Pak následuje postavou malý arcibiskup Giovanni Angelo Becciu (Ital, substitut státního sekretariátu) a zřejmě nejvíc nepřístupně se tvářící postavou (místo údajného podání ruky papežovi ruce sepne a ani se na něj nepodívá) je papežský nuntius v Německu švýcarský arcibiskup Jean-Claude Périsset, kterému však asi těžko budeme vyčítat nějakou averzi vůči papežovi, jehož je v Německu vyslancem. Pak následují čtyři arcibiskupové, mezi kterými jsou i dva němečtí: Robert Zollitsch z Augsburgu (předseda něm. bisk. konference) a Rainer Maria Woelki z Berlína se svými nezaměnitelnými brýlemi (tehdy čerstvě po jmenování berlínským arcibiskupem, od února 2012 už je i kardinálem, jedním z nejmladších). Mimochodem oba němečtí biskupové papeži ruku podali.

Po Woelkim následuje papežský ceremoniář Guido Marini (Ital), který je při papežovi při všech liturgických slavnostech. Vedle něho se s prezidentem zdraví papežův osobní sekretář Georg Gänswein (od ledna 2013 již arcibiskup), který je papežovi stále nablízku. Vtipné je to, že v záběru ve 45:23 stojí v pozadí papeže, pak přechází a postaví se do řady papežovy delegace. Zdraví se s prezidentem a s úsměvem chňapne i po ruce papeže (46:17, té situaci se směje i Wullfova manželka). Vždyť Gänswein už předtím doprovázel papeže, takže byl prezidentovi dobře znám. Byla to prostě jen protokolární formalita.


Vydávat toto video jako projev neposlušnosti vůči papežovi je tedy zcela absurdní. Přesto se v tomto duchu šířilo a šíří i nadále, ačkoliv se k této manipulaci vyjádřil i mluvčí Vatikánu Frederico Lombardi (zpráva z 12. října 2011 viz ZDE).


Pro zajímavost můžu zájemce odkázat ještě na video z rozloučení papeže při odletu z Německa. Na záběrech cca od 7:18 záznamu se loučí skuteční němečtí kardinálové a pár biskupů, v drtivé většině papeže zdraví polibkem rybářského prstenu. A zhruba od 9:00 záznamu jsou ti údajné "zlí", kteří se s papežem ani nezdraví - vysvětlení je jednoduché, oni totiž odlétají s ním. Stejně jako Bertone, Kasper a pár dalších členů delegace, kteří se nezdraví s papežem, nýbrž rovněž se loučí se svými hostiteli.


Buďme tedy opatrní při šíření podobných zpráv.