Těžká situace koptských křesťanů v Egyptě

Koncem srpna jsem na požádání napsal komentář k situaci křesťanů v Egyptě do časopisu Getsemany. Nestihl jsem uzávěrku zářijového čísla a nevím, zda příští měsíc bude text ještě aktuální. Tak jsem se rozhodl, že ho vložím alespoň sem.

Momentálně se pozornost upírá k Sýrii, kde křesťané nemají vůbec jednoduchý život (samozřejmě nejenom křesťané). Velmi oceňuji, že papež František se k situaci vyjádřil velmi jasně. Na Facebooku jsem to stručně komentoval slovy: Budu se opakovat, ale líbí se mi papež s emocemi. Ať už dříve uváděná gesta, doteky a objetí, tak také jasné pohnutí a rozhořčení tváří tvář násilí v Sýrii (nedělní Anděl Páně, při kterém vyhlásil na 7. září den postu a modliteb za mír v Sýrii):
http://www.youtube.com/watch?v=RNYwrxkE_a0

Ve středu 14. srpna 2013 egyptská armáda a policie v Káhiře tvrdě zasáhly proti dvěma táborům stoupenců odvolaného prezidenta Muhammada Mursího. Při zásahu zemřelo téměř 300 lidí, byl vyhlášen výjimečný stav a viceprezident Muhammad Baradej rezignoval, neboť nesouhlasil s tak násilným řešením situace. Ve stejný den byla napadena řada křesťanských kostelů, škol a obchodů. Cílem útoků byli především koptští křesťané, kteří podle odhadů tvoří 6 – 10 procent egyptského obyvatelstva. Během následujících dní lehlo popelem nebo bylo vážně poškozeno několik desítek kostelů, mezi nimi např. kostel P. Marie v Delga ze 4. nebo 5. století. Křesťanská minorita v Egyptě to nemá zrovna jednoduché, dlouhodobě se potýká s nepřízní úřadů a opakovanými útoky. Nedávné události však signalizují výraznou změnu k horšímu. Komentáře uvádějí, že se jednalo o největší útok na koptské svatyně od roku 1321.

Situace v Egyptě je složitá. Po pádu režimu prezidenta Husního Mubaraka (1981 – 2011) po vlně rozsáhlých demonstrací v lednu a únoru 2011 se postupně k moci dostalo Muslimské bratrstvo, sunnitské hnutí založené již v roce 1928 a rozšířené v celém arabském světě (v některých zemích je zakázané, jinde má prostřednictvím svých politických stran zastoupení v parlamentu). V dubnu 2011 bratrstvo založilo stranu Svoboda a spravedlnost, která získala nejvíce křesel v egyptských volbách, které se konaly na přelomu let 2011 a 2012. V červnu 2012 se stal prezidentem kandidát bratrstva Muhammad Mursí. Deklarovaná snaha, být prezidentem všech Egypťanů, se příliš nedařila. Množila se obvinění z posilování moci Muslimského bratrstva a snah o větší islamizaci Egypta. Rovněž přípravu nové egyptské ústavy poznamenaly spory. Návrh ústavy byl nakonec dílem Muslimského bratrstva, když zástupci ostatních skupin, včetně koptských křesťanů, jednání opustili, neboť na jejich připomínky nebyl brán zřetel. V prosinci 2012 byla ústava schválena referendem, v němž se pro její schválení vyjádřilo 64 % zúčastněných voličů (účast byla poměrně slabá, jen 33%). Vzrůstající nespokojenost s vládou prezidenta Mursího nakonec vedla k demonstracím a jeho sesazení armádou 3. července 2013. Proti demonstrujícím členům Muslimského bratrstva po více než měsíci armáda tvrdě zasáhla. Zpravodajství z Egypta se liší v hodnocení těchto brutálních zásahů, který jsou z naší evropské perspektivy těžko pochopitelné. Zdá se, že mnozí Egypťané tvrdé zásahy proti islamistům podporují. Nahromaděná frustrace z neuspokojivé sociální situace a zklamání z nenaplněných očekávání v souvislosti s egyptskou revolucí v roce 2011 je velká. Egypt je nyní zřejmě rozdělen na příznivce a odpůrce Muslimského bratrstva.

Útoky na křesťanské kostely, školy a obchody, jejichž počet se zvýšil již po pádu Mubaraka, jsou rovněž důsledkem frustrace. Ačkoliv se oficiální představitelé Muslimského bratrstva od těchto útoků distancovali, zdá se, že minimálně poskytli pro tyto útoky živnou půdu svými sektářskými a antikřesťanskými výroky (např. podle vyjádření Šádího Shanaáha v Respektu). Často selhává i policie, která není schopna a někdy ani ochotna křesťanské stavby chránit. Ostatně ne náhodou se největší vlna útoků proti křesťanským stavbám odehrála v regionech v den, kdy se armáda a policie soustředila na řešení situace v hlavním městě. Z dostupných zpráv se zdá, že se policii a armádě podařilo alespoň v následujících dnech zajistit křesťanům alespoň v důležitých místech ochranu. Křesťané naopak omezili své aktivity, např. slavení Nanebevzetí Panny Marie (podle juliánského kalendáře 22. srpna) proběhlo mnohem skromněji, někteří biskupové nevycházejí ze svých rezidencí, obchody jsou zavřené atd. Ačkoliv má armáda v krizových situacích v Egyptě poměrně velkou důvěru, často neumí zvládat situaci v ulicích bez zbytečného krveprolití, zvlášť tváří tvář civilním demonstrantům. Když např. v říjnu 2011 v ulicích Káhiry demonstrovaly tisíce koptských křesťanů proti nedostatečné ochraně policie proti útokům na křesťany, bylo výsledkem tvrdého zásahu armády proti demonstrantům více než 20 mrtvých a několik set zraněných.

Hněv některých islámských radikálů se zaměřuje na křesťany také proto, že představitelé koptské církve vyjádřili souhlas s odvoláním prezidenta Mursího a s postupem armády proti Muslimskému bratrstvu. Když generál Abdal Fatah Sísí v egyptské televizi oznamoval sesazení prezidenta Mursího, byl obklopen představiteli různých skupin egyptské společnosti, mezi nimiž nechyběl koptský papež Tawadros II. Komentátoři konstatovali, že přítomnost nejvyššího představitele koptských křesťanů při této politické události je něco donedávna neobvyklého, což zároveň signalizuje posílení prestiže křesťanské menšiny. Hned vedle něj seděl velký imám mešity al-Azhar a prezident univerzity Ahmed el-Tayeb, který je některými muslimy považován za nejvyšší autoritu sunnitského islámu. Ostatně i jeho reakce na útoky na křesťanské kostely jasně ukazuje, že v Egyptě nejde jednoduše o spor mezi muslimy a křesťany. V páteční sváteční promluvě přenášené egyptskou státní televizí dne 16. srpna Ahmed el-Tayeb rozhodně odsoudil útoky proti kostelům a pronásledování koptských křesťanů. Členové Muslimského bratrstva el-Tayeba kritizují a považují jej za součást režimu odvolaného prezidenta Mubaraka, který jej v roce 2010 jmenoval velkým imámem. El-Tayeb byl navíc až do roku 2010 členem Mubarakovy Národní demokratické strany, poté po silné kritice kvůli propojení politického a duchovního úřadu svůj post ve straně opustil.

Z Egypta zaznívají hlasy, že především západní média situaci zkreslují. Informace o občanské válce nebo vojenském převratu v Egyptě prý nejsou správné. Požadavek na odstoupení prezidenta Mursího prý podpořilo téměř 30 miliónů Egypťanů, armáda tedy jedná podle přání obyvatel. Rovněž není pravdou, že by útoky vůči křesťanům byly projevem muslimsko-křesťanského boje. Prý se jedná o snahu některých radikálů destabilizovat situaci v Egyptě, vtáhnou křesťany do vzájemných sporů. Radikální islamisté útočí na křesťany i na muslimy, zapalují kostely, školy, obchody i muzea bez rozdílu. Katoličtí křesťané koptského ritu, citovaní např. vatikánským radiem (RV), zdůrazňují potřebu zachování jednoty a spolupráce s muslimy. Např. mons. Youhanna Golta uvedl: „Egypt je zemí, která nesmí být rozdělena. Neexistuje ulice, budova či město, které by bylo pouze muslimské anebo pouze křesťanské. Vedle islámské univerzity Al Azhar stojí křesťanské obchody a u katedrály v Káhiře žijí muslimové. Egypt je země, která nepřijme rozdělení.“ (RV 19.8.2013). Biskup Gizy, mons. Antonious Aziz Mina: „Znepokojení je obrovské. Lid je však jednotný s výjimkou onoho Muslimského bratrstva, které mělo celý rok vládu v rukou, přičemž jeho počínání bylo horší než jeho slova... Během posledních dnů byly zapáleny desítky katolických, pravoslavných i protestantských kostelů. Přívrženci Muslimského bratrstva se domnívají, že tak zatáhnou křesťany do konfliktu s vládou a s armádou a snaží se proto rozsévat nepořádek v celé zemi. Křesťané jsou si však vědomi, že izolace těchto sil, které nemají žádnou politickou moc ani politickou zkušenost, bude něco stát.“ (RV 19.8.2013). Egyptský jezuita Samir Khalil okomentoval situaci pro italský Avvenire, mimo jiné uvedl: „není pravdou, že muslimské náboženství a demokracie jsou neslučitelné. Islám dovede být demokratický a dokázal to déle než sto let, na přelomu 19. a 20. století, právě v Egyptě. Naproti tomu Muslimské bratrstvo nereprezentuje ani náboženství Koránu a tím méně pak občanskou společnost, a to netvrdím já, ale imám mešity Al Azhar, tedy nejvyšší autorita sunnitského islámu.“ Dále mimo jiné uvedl: „Nyní je třeba připravit skutečně demokratické volby, je třeba dát čas k tomu, aby se politické strany mohly zformovat a pokusit se povzbudit demokraticky smýšlející složky Muslimského bratrstva ke spolupráci, nikoli však na rovině verbální, ale skutkové. Dlouhodobě je však třeba podporovat kulturu a vzdělání, v Egyptě je totiž dosud 40% obyvatel negramotných, což vyhovuje právě extrémistům“. (cituji podle RV 20.8.2013).

Egypt není jedinou zemí, kde se po svržení autoritativního režimu zhoršila bezpečnostní situace, dochází k radikalizaci jednotlivých skupin a kde mezi sebou soupeří různá pojetí islámu, resp. jeho politické formy. Škoda, že kromě obrázků násilností a vypálených kostelů média neprezentují i pozitivní zkušenost. Např. internetem se šíří vyobrazení, kde se muslimští muži drží za ruce a vytváří lidský řetěz kolem kostela, ve kterém probíhá liturgie. Podobně před dvěma a půl lety křesťanští muži obklopili a ochraňovali muslimy při jejich modlitbě během pouličních demonstrací. Jsou to vyobrazení možná vzácná, ale o to větší pozornost si zaslouží. Ostatně koptští křesťané opakovaně uvádí, že jim muslimové pomáhají a že se nejedná o střet mezi islámem a křesťanstvím.

Islámský radikalismus vzbuzuje oprávněné obavy. Jeho rozšíření podporuje frustrace, nevzdělanost, ale i radikalizace okolí a násilné snahy o jeho potlačení. Růst radikalismu je však možné pozorovat i v křesťanském prostředí. Podobně jako v muslimském světě zůstavají někteří k rozumným výzvám svých autorit hluší. Dne 10. července 2013 adresoval papež František osobní list všem muslimům u příležitosti konce postního měsíce ramadánu, což bylo neobvyklé, neboť dosud tento list posílala Papežská rada pro mezináboženský dialog. V něm mimo jiné uvedl: „Při vzájemné úctě v mezináboženských vztazích, a zejména ve vztazích mezi křesťany a  muslimy, jsme povoláni, abychom respektovali náboženské vyznání druhého, jeho nauku, symboly a hodnoty... Všichni víme, že vzájemná úcta je základem pro každý mezilidský vztah, zejména mezi osobami, které vyznávají nějaké náboženství. Takto může růst přátelství, které bude upřímné a dlouhodobé... Není možné žít ve skutečném svazku s Bohem, a přitom ignorovat druhé...“ (RV 2.8.2013) Pro některé samozvané vykladače církevní tradice se tento list stal záminkou k dalším útokům vůči papeži. Nejde mi ani tak o nutkavou potřebu některých frustrovaných lidí být papežštějšími než papež, nýbrž o potřebu neustále povolávat k boji vůči domnělým nepřátelům, což je mylně považováno za autentické křesťanství. Ostatně hlasy z Egypta svědčí o tom, že egyptští křesťané ocenili slova papeže Františka a sami hodlají usilovat o pokračování v pokojném soužití s muslimy v jednotném Egyptě, i když je to momentálně stojí nemalou cenu na majetku i na vlastních životech. 

Modleme se za pokoj a mír nejenom v Egyptě!

Tři různé volby představitelů církví

Další text, který jsem před měsícem napsal pro Getsemany. 


V nedávné době došlo ke změně v čele hned tří křesťanských církevních společenství, v katolické církvi, v anglikánském společenství a v koptské pravoslavné církvi. Česká média věnovala velkou pozornost jen volbě nového papeže katolické církve, zatímco dvě zbylé volby zůstaly v pozadí. Je to pochopitelné, neboť anglikánů ani koptských pravoslavných křesťanů u nás příliš mnoho není. Přesto si myslím, že stojí za pozornost se trochu podívat na průběh všech tří voleb. Při srovnání je na první pohled zřejmý například rozdíl v délce procesu výběru a množství lidí, kteří jsou do něj zapojeni. Zatímco výběr koptského papeže a canterburského arcibiskupa trvá několik měsíců, volba katolického papeže je ve srovnání s tím velmi rychlou záležitostí. Jeden ze 115 volitelů, kardinál Dominik Duka, například přiznal, že v době příjezdu do Vatikánu, tj. necelých 14 dní před volbou, ani jméno kardinála Bergoglia neznal. Naopak zaujme kombinace rozsáhlého výběru v koptské pravoslavné církvi a losu ze tří kandidátů, což se nejvíce blíží biblickému vzoru, který byl použit při doplnění kruhu dvanácti apoštolů (podle Sk 1, 21-26 vybrali dva kandidáty, Josefa a Matěje, z nichž los padl na Matěje). Ačkoliv to není předmětem tohoto textu, tak bychom neměli zapomenout, že pravomoci katolického papeže jsou ve srovnání s oběma dalšími představiteli křesťanských církví nepoměrně větší a v podstatě neexistují instance, které by se na jeho rozhodnutích výrazně spolupodílely – ve srovnání s generálním synodem anglikánské církve v Anglii a svatým synodem koptské pravoslavné církve.

Volba římského biskupa, papeže katolické církve

Ve Vatikánu byl v březnu 2013 zvolen a uveden do úřadu nový papež katolické církve, 76letý argentinský kardinál Jorge Mario Bergoglio, který přijal jméno František. Podle statistik stojí v čele zhruba 1,2 miliardy katolíků po celém světě. Podle oficiálního seznamu se jedná o 266. papeže. Ve skutečnosti je to 264. jméno, neboť papež Benedikt IX. je v seznamu započítán hned třikrát (1032–1044, 1045, 1047–1048). Oficiální seznam se v minulosti často měnil podle historicky zjištěných skutečností. Z historického pohledu je pochybné považovat sv. Petra za prvního papeže. Stejně tak je velmi pravděpodobné, že v nejstarší době byla římská církevní obec vedena sborem presbyterů. Dnešní pojetí papežství je výsledkem dlouhého historického vývoje.

Současný způsob volby omezuje jakékoliv vnější vlivy na kardinály na minimum a ze stejného důvodu jsou účastníci volby zavázáni k přísnému mlčení o průběhu volby. Toto opatření je reakcí na snahu jednotlivých států přes své zástupce v kardinálském kolegiu ovlivnit volbu budoucího papeže. Zásahy světské moci do voleb papežů mají velmi dlouhou tradici a v některých případech je třeba uznat jejich prospěšnost (např. zásahy císaře Jindřicha III. v polovině 11. století umožnily prosazení papežů usilujících o reformu a odstranění obchodování s církevními úřady, což zahájilo období později nazývané gregoriánská reforma; diplomatické úsilí císaře Zikmunda vedlo počátkem 15. století ke svolání kostnického koncilu a odstranění trojpapežství). Počátek nové etapy zásahů světské moci do papežské volby je možné sledovat od počátku 16. století, kdy se do popředí zájmů evropských mocností dostává soupeření o ovládnutí rozdrobené Itálie. Mít na své straně papeže bylo v tomto soupeření nespornou výhodou. Rovněž náboženské rozdělení Evropy v 16. a 17. století vedlo k vzestupu politické role papeže. Rozmanité politické vlivy na konkláve vedly k formulování tzv. práva exkluzivity, které dávalo panovníkům katolických monarchií možnost vyjádřit prostřednictvím některého z kardinálů své veto proti volbě kohokoli papežem (tato pravomoc náležela králům Španělska, Francie a císaři Svaté říše římské národa německého; po jejím zrušení začátkem 19. století privilegium přešlo na rakouského císaře). Dva dlouhé pontifikáty 19. století (Pius IX. 1846–1878 a Lev XIII. 1878–1903) vedly k posílení papežské autority a výraznému vzrůstu centralismu. Vnější zásahy do průběhu papežské volby byly považovány stále více za cosi nepatřičného. Poslední pokus použít práva exkluzivity se uskutečnil v roce 1903, kdy v průběhu konkláve vystoupil krakovský biskup kardinál Jan Puzyna a přečetl veto Františka Josefa I. proti volbě favorizovaného kardinála Mariana Rampolly. Toto vystoupení se setkalo s nesouhlasem, ale nakonec se kardinálové shodli na volbě Giuseppa Sarta, který přijal jméno Pius X. a v politických záležitostech se neangažoval tolik jako jeho předchůdci. Dne 20. ledna 1904 byla vydána konstituce Commissum nobis, která jakékoliv panovnické veto zakazovala.

Tento exkurz o zápasu ohledně vlivů na volbu papeže považuji za důležitý, neboť vysvětluje přísné utajení, které papežskou volbu provází. Špatná zkušenost s politickým zneužitím papežské volby je zřejmě důvodem, proč je tato volba ve srovnání s níže uvedenými volbami velmi krátká a rozhodování o ní je omezeno na úzký okruh osob.

V současné době volí římského papeže kardinálové, kteří v době uprázdnění stolce nedosáhli 80 let. V případě odstoupení Benedikta XVI. byl rozhodným dnem 28. únor 2013. Letošního konkláve ve dnech 12.–13. března se proto zúčastnil kardinál Walter Kasper, ačkoliv hranici 80 let překročil už před začátkem konkláve, konkrétně 5. března. Věkovou hranici zavedl papež Pavel VI. v roce 1970 (na základě rozhodnutí II. vatikánského koncilu stanovil rovněž hranici 75 let, kdy by měli diecézní biskupové předložit papeži svojí rezignaci, na papeže se tato hranice nevztahuje). Kardinály svobodně jmenuje papež z mužů s kněžským svěcením (od povinnosti přijmout po jmenování biskupské svěcení, zavedené papežem Janem XXIII. v roce 1962, může být kardinál dispenzován, knězem zůstal např. Tomáš Špidlík). Počet kardinálů byl v 16. století stanoven na 70 (s odvoláním na sedmdesát izraelských starších, které shromáždil Mojžíš kolem stanu setkávání, na nich spočinul duch Hospodinův a prorokovali, viz Num 11,24–25), ale ve 20. století se jejich počet výrazně rozrostl (limit 70 poprvé překročil Jan XXIII. v roce 1958). V současnosti platí omezení, že počet kardinálů volitelů (tj. do 80 let) by neměl přesáhnout 120 (toto pravidlo překročil Benedikt XVI., když po jmenování 22 nových kardinálů v únoru 2012 byl dočasně počet volitelů 125). V době letošního konkláve bylo 207 kardinálů, 117 volitelů a 90 nevoličů. Dva kardinálové volitelé se z konkláve omluvili, takže se ho zúčastnilo 115 kardinálů. Papeže volí kardinálové zpravidla ze svého středu (naposledy tak neučinili v roce 1378 při volbě Urbana VI., brzy však tuto volbu část kardinálů prohlásila za neplatnou a zvolila „protipapeže“, čímž nastalo dlouhé období dvojpapežství a poté dokonce trojpapežství) a ke zvolení je třeba dvoutřetinová většina hlasů (v případě letošního konkláve 77 hlasů). Letošní konkláve bylo krátké, nový papež byl zvolen již druhý den celkově v 5. kole hlasování. Podle neověřených informací získal více než 90 hlasů.

Slavnostní uvedení do úřadu se konalo 19. března 2013 na svatopetrském náměstí. Avizované zjednodušení obřadu znamenalo, že oproti tříhodinové slavnosti při nástupu Benedikta XVI. v roce 2005 trvala inaugurace papeže Františka jen dvě hodiny. Pallium předal papeži protojáhen, tj. služebně nejstarší kardinál-jáhen, Jean-Louis Tauran. Rybářský prsten přijal od děkana kardinálského kolegia Angela Sodana. Dnes už papež není korunován trojitou korunou, tzv. tiárou, jejíž původ sahá do vrcholného středověku (13.–14. století) a symbolizovala nejvyšší duchovní i světskou moc papeže (naposledy byl tiárou korunován papež Pavel VI. v roce 1963).

Volba canterburského arcibiskupa

V roce 2013 se ujal svého úřadu nový arcibiskup v Canterbury, 57letý Justin Welby, který stojí v čele anglikánské církve v Anglii (Church of England) a anglikánského společenství (Anglican Communion), jež sdružuje anglikánské církve po celém světě (jedná se zhruba o 85 miliónů anglikánů ve 38 provinciích). Formální hlavou anglické církve a anglikánského společenství je britský panovník, tj. královna Alžběta, která však do dění v církvi nezasahuje. Justin Welby je 105. arcibiskupem z Canterbury, počítáno od zakladatele biskupství sv. Augustina, který byl prvním biskupem v letech 597–604 (neplést se známějším severoafrickým Augustinem, který byl biskupem ve městě Hippo o 200 let dříve). Postavení arcibiskupa z Canterbury v čele anglikánského společenství je pouze čestné (je první mezi rovnými, tj. primus inter pares), tedy nezasahuje do dění v jednotlivých provinciích a místních církvích. Arcibiskup z Canterbury je považován za jeden ze čtyř nástrojů jednoty anglikánského společenství (spolu s Lambethskou konferencí, která se schází od roku 1867 zhruba jednou za 10 let; Primates' Meetings, tj. setkáním arcibiskupů a biskupů stojících v čele jednotlivých provincií, které se schází od roku 1978; a Anglican Consultative Council, na kterém se od roku 1971 každé tři roky schází zástupci biskupů, kněží a laiků ze všech anglikánských provincií).

Výběr nového canterburského arcibiskupa je v současnosti svěřen královské nominační komisi (Crown Nominations Commission nebo Crown Appointments Commission) složené z 16 členů. Předsedou komise je laik, jmenovaný britským premiérem. Dalšími členy jsou dva biskupové, jeden zvolený biskupskou komorou (House of Bishops) generálního synodu, druhým je arcibiskup z Yorku (může být nahrazen dalším zvoleným zástupcem z řad biskupů). Šest členů je voleno generálním synodem (tři z komory kněží /House of Clergy/, tři z komory laiků /House of Laity/ generálního synodu). Dalších šest členů tvoří zástupci arcibiskupství z Canterbury, které jmenuje komise pověřená řízením neobsazeného stolce (Vacancy in See Committee). Tato komise má při svém výběru brát ohled na vyváženost zástupců podle různých skupin (tj. kněží/laici, muži/ženy, města/venkov, etnické minority atd.). Posledním členem s hlasovacím právem je zástupce zvolený stálou komisí anglikánského společenství (Standing Committee of the Anglican Communion). Tři sekretáři volební právo nemají. Jen pro zajímavost dodávám, že obdobné komisi je svěřen výběr ostatních biskupů anglikánské církve v Anglii. Kromě případů volby arcibiskupů v Canterbury a Yorku má však o dva členy méně (schází premiérem jmenovaný laik a zástupce anglikánského společenství) a předsedá jí arcibiskup příslušné provincie, tj. arcibiskup z Canterbury nebo Yorku (druhý je místopředsedou).
Nominační komise koná rozsáhlé šetření a konzultace, jak uvnitř Church of England, tak se zástupci anglikánského společenství. Z případných kandidátů se dalším jednáním zúží nominace zhruba na pět či šest jmen, o kterých poté komise jednotlivě hlasuje v tajném hlasování. Pro nominaci se vyžaduje dvoutřetinová většina. Nominováni jsou dva kandidáti s nejvyšším počtem získaných hlasů (při rovnosti hlasů se znovu tajně hlasuje jen o těchto dvou kandidátech, aby mohla být vyjádřena preference). Dvě jména kandidátů ve stanoveném pořadí jsou předložena premiérovi, který přijme prvního nominovaného (naposledy došlo k odmítnutí prvního kandidáta údajně při jmenování biskupa v Birminghamu za premiérky Margaret Thatcherové v 80. letech) a při setkání ověří, zda dotyčný jmenování přijme. Poté, co jmenování kandidáta schválí královna, světská hlava anglikánské církve, premiér oznámí jméno označeného arcibiskupa (do té doby je proces výběru tajný). Ten je poté formálně zvolen kolegiem kanovníků při arcibiskupské katedrále a následně je volba potvrzena biskupy seniory provincie a arcibiskupem druhé provincie (tj. v případě volby arcibiskupa z Canterbury arcibiskupem z Yorku). Tento postup vyjadřuje dva podstatné prvky pro volbu biskupa, tedy jak zvolení kanovníky dané diecéze, tak přijetí celou církví. Nakonec následuje slavnostní inaugurace, při které je arcibiskup z Canterbury uveden do úřadu arcijáhnem canterburské katedrály. Jelikož v tomto úřadě je momentálně žena, uvedla nového arcibiskupa právě ona.

Změna v čele anglikánské církve trvala v podstatě rok. Předchozí canterburský arcibiskup Rowan Williams (nar. 1950) oznámil svojí překvapivou rezignaci 16. března 2012, tj. že na konci prosince 2012 se vzdá svého úřadu. Od té doby se rozběhl nominační proces. Dne 9. listopadu 2012 oznámil premiér jméno nového arcibiskupa. Formálně byl zvolen kapitulou 10. ledna 2013 při slavnosti v canterburské katedrále. Úřadu se jako zvolený arcibiskup ujal 4. února 2013, kdy byla jeho volba potvrzena při slavnostní bohoslužbě v katedrále sv. Pavla, které předsedal arcibiskup z New Yorku a asistovali mu britští biskupové z Londýna, Winchesteru, Salisbury, Worcesteru, Rochesteru, Lincolnu, Leicesteru a Norwiche. Slavnostní uvedení do úřadu se konalo v canterburské katedrále 21. března 2013.

Volba koptského papeže, alexandrijského patriarchy

Koncem roku 2012 byl zvolen nový papež koptské pravoslavné církve v Alexandrii, 60letý Tawadros II. /též Theodoros II./, který je považován za 118. koptského papeže (tj. 117. nástupce sv. Marka) a stojí v čele zhruba 18 miliónu koptských křesťanů po celém světě (odhady počtu se značně liší), z nichž většina žije v Egyptě. Za zmínku stojí skutečnost, že titul „papež“, jenž se od počátku 3. století objevuje v titulatuře biskupů obecně, je pro alexandrijského biskupa doložen dříve než u římského (alexandrijský Herakles /232–248/, u římského biskupa nejstarší doklad až v době Marcellina /296–304/, obecně až od 5. století).

Situaci komplikuje skutečnost, že existuje hned několik alexandrijských patriarchů. Kromě papeže koptské církve (patří do rodiny tzv. starobylých východních církví, někdy ne zcela přesně označovaných za církve předchalcedonské) sídlí v Alexandrii také pravoslavný alexandrijský patriarcha, od roku 2004 jím je Theodor II. (k rozdělení došlo v polovině 5. století po chalcedonském koncilu). Titul alexandrijského patriarchy má rovněž nejvyšší představitel koptské katolické církve, tj. východní katolické církve v plném společenství s římským papežem (apoštolský vikariát byl v Alexandrii zřízen v roce 1741, patriarchát papežem Lvem XIII. v roce 1895). Sídlo tohoto patriarchy je v Káhiře a od 15. ledna 2013 je jím Ibrahim Isaac Sidrak. Za zmínku stojí skutečnost, že jeho předchůdce Antonios Naguib byl v listopadu 2010 jmenován papežem Benediktem XVI. kardinálem a v březnu 2013 se účastnil konkláve. Na rozdíl od červenobíle oděných kardinálů byl oblečen v černém, čímž budil poměrně velkou pozornost. Titul alexandrijského patriarchy je také součástí titulatury představitele další východní katolické církve: melchitské řeckokatolické církve. V jejím čele stojí antiochijský patriarcha se sídlem v Damašku, titulární patriarcha jeruzalémský a alexandrijský. Od roku 2000 je jím Gregorios III. Laham. Pro zajímavost uvádím, že jeho předchůdce Maximos IV. Saight (patriarchou byl v letech 1948–1967) patřil k výrazným postavám II. vatikánského koncilu a jeho proslovy (jako jediný odmítl mluvit latinsky a své příspěvky přednášel ve francouzštině) vždy vzbudily pozornost. V katolické církvi existoval od 13. století ještě latinský patriarchát v Alexandrii (titulární patriarcha sídlil v římské bazilice sv. Pavla za hradbami), který byl v polovině 60. let 20. století zrušen, podobně jako latinské patriarcháty v Antiochii a Konstantinopoli. Dnes zůstaly latinské patriarcháty (tj. patriarcháty latinského obřadu) pouze v Jeruzalémě (od 451, ve středověku titulární, obnoven 1847), v Benátkách (1451) a v Lisabonu (1716).

Postup při volbě koptského papeže se v současnostmi řídí pravidly z roku 1957. Když 17. března 2012 po dlouhém 41letém pontifikátu (1971–2012) zemřel papež Shenouda III., informoval dočasný správce patriarchátu, metropolita Pachomius, že pravidla pro výběr nového patriarchy by bylo dobré změnit ve prospěch ještě většího zapojení koptských křesťanů do procesu výběru nového papeže. Do tohoto procesu, který trvá několik měsíců, jsou kromě biskupů zapojeni politici, vlastníci médií a další osobnosti koptské církve. Nakonec synod koptské církve rozhodl, aby se postupovalo podle stávajících pravidel z roku 1957. Potenciální kandidáti musí nejprve získat podporu alespoň 6 biskupů nebo 12 členů 24členné rady laiků (anglicky se tato rada uvádí jako General Congregation Council nebo též Coptic Orthodox Lay Council a byla založena v roce 1874; na přelomu 19. a 20. století došlo k několika sporům mezi touto radou laiků a koptským papežem). Kandidáty posuzuje papežská nominační komise synodu (anglicky citovaná jako Papal Nominations Committee of the Holy Synod of the Coptic Orthodox Church), složená z devíti biskupů a devíti laiků. V případě poslední volby bylo v polovině září 2012 zveřejněno 17 jmen kandidátů. Nominační komise během měsíce redukovala tento počet na pět jmen, která byla v polovině října 2012 opět zveřejněna. Dne 29. října 2012 se konalo volební shromáždění (Electoral College) za účasti zhruba 2400 volitelů (každá diecéze byla zastoupena 12 voliteli, volby se účastnili i zástupci sesterských východních církví atd.), které prostřednictvím tajné volby z pěti kandidátů vybralo tři jména s největším ziskem hlasů. Volba byla završena o týden později (4. listopadu 2012) při slavnostní liturgii v katedrále sv. Marka v Káhiře. Z 12 malých chlapců byl vylosován jeden, který poté se zavázanýma očima vylosoval jedno jméno z kalichu, kam byly předtím vloženy papírky se jmény tří kandidátů (viz záběry z emocemi nabitého losování). Obě volby, tj. 29. října a 4. listopadu, předcházel přísný třídenní celocírkevní půst. Nově zvolený koptský papež Tawadros II. právě v den své volby oslavil 60. narozeniny. Svého úřadu se slavnostně ujal dne 18. listopadu 2012 při liturgii v katedrále sv. Marka v Káhiře. Záznam z této slavnosti trvá sedm hodin.