Těžká situace koptských křesťanů v Egyptě

Koncem srpna jsem na požádání napsal komentář k situaci křesťanů v Egyptě do časopisu Getsemany. Nestihl jsem uzávěrku zářijového čísla a nevím, zda příští měsíc bude text ještě aktuální. Tak jsem se rozhodl, že ho vložím alespoň sem.

Momentálně se pozornost upírá k Sýrii, kde křesťané nemají vůbec jednoduchý život (samozřejmě nejenom křesťané). Velmi oceňuji, že papež František se k situaci vyjádřil velmi jasně. Na Facebooku jsem to stručně komentoval slovy: Budu se opakovat, ale líbí se mi papež s emocemi. Ať už dříve uváděná gesta, doteky a objetí, tak také jasné pohnutí a rozhořčení tváří tvář násilí v Sýrii (nedělní Anděl Páně, při kterém vyhlásil na 7. září den postu a modliteb za mír v Sýrii):
http://www.youtube.com/watch?v=RNYwrxkE_a0

Ve středu 14. srpna 2013 egyptská armáda a policie v Káhiře tvrdě zasáhly proti dvěma táborům stoupenců odvolaného prezidenta Muhammada Mursího. Při zásahu zemřelo téměř 300 lidí, byl vyhlášen výjimečný stav a viceprezident Muhammad Baradej rezignoval, neboť nesouhlasil s tak násilným řešením situace. Ve stejný den byla napadena řada křesťanských kostelů, škol a obchodů. Cílem útoků byli především koptští křesťané, kteří podle odhadů tvoří 6 – 10 procent egyptského obyvatelstva. Během následujících dní lehlo popelem nebo bylo vážně poškozeno několik desítek kostelů, mezi nimi např. kostel P. Marie v Delga ze 4. nebo 5. století. Křesťanská minorita v Egyptě to nemá zrovna jednoduché, dlouhodobě se potýká s nepřízní úřadů a opakovanými útoky. Nedávné události však signalizují výraznou změnu k horšímu. Komentáře uvádějí, že se jednalo o největší útok na koptské svatyně od roku 1321.

Situace v Egyptě je složitá. Po pádu režimu prezidenta Husního Mubaraka (1981 – 2011) po vlně rozsáhlých demonstrací v lednu a únoru 2011 se postupně k moci dostalo Muslimské bratrstvo, sunnitské hnutí založené již v roce 1928 a rozšířené v celém arabském světě (v některých zemích je zakázané, jinde má prostřednictvím svých politických stran zastoupení v parlamentu). V dubnu 2011 bratrstvo založilo stranu Svoboda a spravedlnost, která získala nejvíce křesel v egyptských volbách, které se konaly na přelomu let 2011 a 2012. V červnu 2012 se stal prezidentem kandidát bratrstva Muhammad Mursí. Deklarovaná snaha, být prezidentem všech Egypťanů, se příliš nedařila. Množila se obvinění z posilování moci Muslimského bratrstva a snah o větší islamizaci Egypta. Rovněž přípravu nové egyptské ústavy poznamenaly spory. Návrh ústavy byl nakonec dílem Muslimského bratrstva, když zástupci ostatních skupin, včetně koptských křesťanů, jednání opustili, neboť na jejich připomínky nebyl brán zřetel. V prosinci 2012 byla ústava schválena referendem, v němž se pro její schválení vyjádřilo 64 % zúčastněných voličů (účast byla poměrně slabá, jen 33%). Vzrůstající nespokojenost s vládou prezidenta Mursího nakonec vedla k demonstracím a jeho sesazení armádou 3. července 2013. Proti demonstrujícím členům Muslimského bratrstva po více než měsíci armáda tvrdě zasáhla. Zpravodajství z Egypta se liší v hodnocení těchto brutálních zásahů, který jsou z naší evropské perspektivy těžko pochopitelné. Zdá se, že mnozí Egypťané tvrdé zásahy proti islamistům podporují. Nahromaděná frustrace z neuspokojivé sociální situace a zklamání z nenaplněných očekávání v souvislosti s egyptskou revolucí v roce 2011 je velká. Egypt je nyní zřejmě rozdělen na příznivce a odpůrce Muslimského bratrstva.

Útoky na křesťanské kostely, školy a obchody, jejichž počet se zvýšil již po pádu Mubaraka, jsou rovněž důsledkem frustrace. Ačkoliv se oficiální představitelé Muslimského bratrstva od těchto útoků distancovali, zdá se, že minimálně poskytli pro tyto útoky živnou půdu svými sektářskými a antikřesťanskými výroky (např. podle vyjádření Šádího Shanaáha v Respektu). Často selhává i policie, která není schopna a někdy ani ochotna křesťanské stavby chránit. Ostatně ne náhodou se největší vlna útoků proti křesťanským stavbám odehrála v regionech v den, kdy se armáda a policie soustředila na řešení situace v hlavním městě. Z dostupných zpráv se zdá, že se policii a armádě podařilo alespoň v následujících dnech zajistit křesťanům alespoň v důležitých místech ochranu. Křesťané naopak omezili své aktivity, např. slavení Nanebevzetí Panny Marie (podle juliánského kalendáře 22. srpna) proběhlo mnohem skromněji, někteří biskupové nevycházejí ze svých rezidencí, obchody jsou zavřené atd. Ačkoliv má armáda v krizových situacích v Egyptě poměrně velkou důvěru, často neumí zvládat situaci v ulicích bez zbytečného krveprolití, zvlášť tváří tvář civilním demonstrantům. Když např. v říjnu 2011 v ulicích Káhiry demonstrovaly tisíce koptských křesťanů proti nedostatečné ochraně policie proti útokům na křesťany, bylo výsledkem tvrdého zásahu armády proti demonstrantům více než 20 mrtvých a několik set zraněných.

Hněv některých islámských radikálů se zaměřuje na křesťany také proto, že představitelé koptské církve vyjádřili souhlas s odvoláním prezidenta Mursího a s postupem armády proti Muslimskému bratrstvu. Když generál Abdal Fatah Sísí v egyptské televizi oznamoval sesazení prezidenta Mursího, byl obklopen představiteli různých skupin egyptské společnosti, mezi nimiž nechyběl koptský papež Tawadros II. Komentátoři konstatovali, že přítomnost nejvyššího představitele koptských křesťanů při této politické události je něco donedávna neobvyklého, což zároveň signalizuje posílení prestiže křesťanské menšiny. Hned vedle něj seděl velký imám mešity al-Azhar a prezident univerzity Ahmed el-Tayeb, který je některými muslimy považován za nejvyšší autoritu sunnitského islámu. Ostatně i jeho reakce na útoky na křesťanské kostely jasně ukazuje, že v Egyptě nejde jednoduše o spor mezi muslimy a křesťany. V páteční sváteční promluvě přenášené egyptskou státní televizí dne 16. srpna Ahmed el-Tayeb rozhodně odsoudil útoky proti kostelům a pronásledování koptských křesťanů. Členové Muslimského bratrstva el-Tayeba kritizují a považují jej za součást režimu odvolaného prezidenta Mubaraka, který jej v roce 2010 jmenoval velkým imámem. El-Tayeb byl navíc až do roku 2010 členem Mubarakovy Národní demokratické strany, poté po silné kritice kvůli propojení politického a duchovního úřadu svůj post ve straně opustil.

Z Egypta zaznívají hlasy, že především západní média situaci zkreslují. Informace o občanské válce nebo vojenském převratu v Egyptě prý nejsou správné. Požadavek na odstoupení prezidenta Mursího prý podpořilo téměř 30 miliónů Egypťanů, armáda tedy jedná podle přání obyvatel. Rovněž není pravdou, že by útoky vůči křesťanům byly projevem muslimsko-křesťanského boje. Prý se jedná o snahu některých radikálů destabilizovat situaci v Egyptě, vtáhnou křesťany do vzájemných sporů. Radikální islamisté útočí na křesťany i na muslimy, zapalují kostely, školy, obchody i muzea bez rozdílu. Katoličtí křesťané koptského ritu, citovaní např. vatikánským radiem (RV), zdůrazňují potřebu zachování jednoty a spolupráce s muslimy. Např. mons. Youhanna Golta uvedl: „Egypt je zemí, která nesmí být rozdělena. Neexistuje ulice, budova či město, které by bylo pouze muslimské anebo pouze křesťanské. Vedle islámské univerzity Al Azhar stojí křesťanské obchody a u katedrály v Káhiře žijí muslimové. Egypt je země, která nepřijme rozdělení.“ (RV 19.8.2013). Biskup Gizy, mons. Antonious Aziz Mina: „Znepokojení je obrovské. Lid je však jednotný s výjimkou onoho Muslimského bratrstva, které mělo celý rok vládu v rukou, přičemž jeho počínání bylo horší než jeho slova... Během posledních dnů byly zapáleny desítky katolických, pravoslavných i protestantských kostelů. Přívrženci Muslimského bratrstva se domnívají, že tak zatáhnou křesťany do konfliktu s vládou a s armádou a snaží se proto rozsévat nepořádek v celé zemi. Křesťané jsou si však vědomi, že izolace těchto sil, které nemají žádnou politickou moc ani politickou zkušenost, bude něco stát.“ (RV 19.8.2013). Egyptský jezuita Samir Khalil okomentoval situaci pro italský Avvenire, mimo jiné uvedl: „není pravdou, že muslimské náboženství a demokracie jsou neslučitelné. Islám dovede být demokratický a dokázal to déle než sto let, na přelomu 19. a 20. století, právě v Egyptě. Naproti tomu Muslimské bratrstvo nereprezentuje ani náboženství Koránu a tím méně pak občanskou společnost, a to netvrdím já, ale imám mešity Al Azhar, tedy nejvyšší autorita sunnitského islámu.“ Dále mimo jiné uvedl: „Nyní je třeba připravit skutečně demokratické volby, je třeba dát čas k tomu, aby se politické strany mohly zformovat a pokusit se povzbudit demokraticky smýšlející složky Muslimského bratrstva ke spolupráci, nikoli však na rovině verbální, ale skutkové. Dlouhodobě je však třeba podporovat kulturu a vzdělání, v Egyptě je totiž dosud 40% obyvatel negramotných, což vyhovuje právě extrémistům“. (cituji podle RV 20.8.2013).

Egypt není jedinou zemí, kde se po svržení autoritativního režimu zhoršila bezpečnostní situace, dochází k radikalizaci jednotlivých skupin a kde mezi sebou soupeří různá pojetí islámu, resp. jeho politické formy. Škoda, že kromě obrázků násilností a vypálených kostelů média neprezentují i pozitivní zkušenost. Např. internetem se šíří vyobrazení, kde se muslimští muži drží za ruce a vytváří lidský řetěz kolem kostela, ve kterém probíhá liturgie. Podobně před dvěma a půl lety křesťanští muži obklopili a ochraňovali muslimy při jejich modlitbě během pouličních demonstrací. Jsou to vyobrazení možná vzácná, ale o to větší pozornost si zaslouží. Ostatně koptští křesťané opakovaně uvádí, že jim muslimové pomáhají a že se nejedná o střet mezi islámem a křesťanstvím.

Islámský radikalismus vzbuzuje oprávněné obavy. Jeho rozšíření podporuje frustrace, nevzdělanost, ale i radikalizace okolí a násilné snahy o jeho potlačení. Růst radikalismu je však možné pozorovat i v křesťanském prostředí. Podobně jako v muslimském světě zůstavají někteří k rozumným výzvám svých autorit hluší. Dne 10. července 2013 adresoval papež František osobní list všem muslimům u příležitosti konce postního měsíce ramadánu, což bylo neobvyklé, neboť dosud tento list posílala Papežská rada pro mezináboženský dialog. V něm mimo jiné uvedl: „Při vzájemné úctě v mezináboženských vztazích, a zejména ve vztazích mezi křesťany a  muslimy, jsme povoláni, abychom respektovali náboženské vyznání druhého, jeho nauku, symboly a hodnoty... Všichni víme, že vzájemná úcta je základem pro každý mezilidský vztah, zejména mezi osobami, které vyznávají nějaké náboženství. Takto může růst přátelství, které bude upřímné a dlouhodobé... Není možné žít ve skutečném svazku s Bohem, a přitom ignorovat druhé...“ (RV 2.8.2013) Pro některé samozvané vykladače církevní tradice se tento list stal záminkou k dalším útokům vůči papeži. Nejde mi ani tak o nutkavou potřebu některých frustrovaných lidí být papežštějšími než papež, nýbrž o potřebu neustále povolávat k boji vůči domnělým nepřátelům, což je mylně považováno za autentické křesťanství. Ostatně hlasy z Egypta svědčí o tom, že egyptští křesťané ocenili slova papeže Františka a sami hodlají usilovat o pokračování v pokojném soužití s muslimy v jednotném Egyptě, i když je to momentálně stojí nemalou cenu na majetku i na vlastních životech. 

Modleme se za pokoj a mír nejenom v Egyptě!

Společná modlitba abrahámovských náboženství?

Nedávno jsem na Rádiu Vatikán, jehož informace je třeba brát s rezervou, četl zprávu o rozhovoru nového prefekta Kongregace pro nauku víry Gerharda Ludwiga Müllera (nar. 1947, 2.7.2012 nahradil v tomto úřadu kard. Williama Josepha Levadu), ve kterém se mimo jiné vyjádřil k modlitbě na mezináboženském setkání v Assisi. Ta hlavní setkání se konala z iniciativy papeže Jana Pavla II. v letech 1986 a 2002 /v reakci na vyhrocení situace po útocích z 11.9.2001/ a v loňském roce (2011) z iniciativy papeže Benedikta XVI. 

Vatikánské rádio především zdůraznilo Müllerova slova, že v Assisi nešlo o "společnou modlitbu", nýbrž že se představitelé různých náboženství modlili paralelně a na různých místech. Trochu mi to připomnělo slova nedávno zesnulého emeritního milánského arcibiskupa kardinála Carlo Maria Martiniho (1927-2012). Ve svém posledním rozhovoru totiž mimo jiné prohlásil, že "církev zůstala pozadu o 200 let". V tomto případě sice nejde o tak dlouhou dobu, ale i tak mám pocit, že se zde s úzkostlivostí některých vatikánských úředníků řeší záležitost poměrně stará. Je mi jasné, že její domnělá "aktuálnost" nepochybně souvisí se stále hlasitějšími "staromilci", tedy odpůrci vývoje katolické církve ve 20. století, jejichž nejvýraznějším představitelem se stal arcibiskup Marcel Lefebvre (1905-1991, v roce 1970 založil Kněžské bratrstvo sv. Pia X., 1976 byl suspendován a 1988 exkomunikován /s ohledem na Vatikánem nedovolená biskupská svěcení/). Ponechme nyní stranou tyto tzv. tradicionalisty i jejich nostalgii po "starých dobrých časech", kteří za domnělou trvalou tradici církve vydávají především důrazy z 19. a počátku 20. století, včetně stesku po tehdejší dobové atmosféře, která se však díky sekularizaci nenávratně změnila. Kromě jiného jim zvlášť leží v žaludku ekumenický a mezináboženský dialog. Ostatně proti setkání v Assisi v roce 1986 Marcel Lefebvre protestoval a později bylo využíváno jako argument pro "odpadnutí" papeže a Vatikánu od "pravé katolické víry".

Za papeže Benedikta XVI. (od 2005) udělal Vatikán několik vstřícných kroků (2007 větší umožnění slavení liturgie podle "předkoncilního misálu" z roku 1962, tzv. mimořádná forma; 2009 sejmutí exkomunikací z biskupů vysvěcených Lefebvrem v roce 1988) a zahájil s "lefebvristy" dialog, jehož průběh je však - na rozdíl od jiných dialogů - držen v tajnosti. Vatikán má v úmyslu Kněžské bratrstvo Pia X. "regularizovat", tj. najít právní rámec jeho působení v rámci katolické církve. Na straně představitelů Bratrstva je zde zřejmé úsilí o umožnění jeho "legálního působení" v rámci katolické církve a o zmírnění absurdní situace, kdy "lefebvristé" jsou evidentně "papežštější než papež" (mám na mysli např. články, ve kterých se poněkud absurdně tvrdí, že "lefebvristé" jsou věrni "věčnému Římu", ale odmítají následovat současný, tj. "/neo/modernistický Řím"). Na druhou stranu panuje u tradicionalistů pochopitelná obava, že ztratí svojí samostatnost a hlavně, že ochabne elán mnohých, který jim dodává vymezování se a boj se současnou "/neo/modernistickou" katolickou církví.

Každopdáně "ohledy", které jsou především politického rázu - jsem přesvědčen, že ve sporu nejde primárně o teologii, nýbrž o "moc" a kontrolu (ostatně exkomunikace nenastala kvůli odmítání učení, nýbrž kvůli nedovolenému svěcení nových biskupů, tj. kvůli schizmatu) - mají vliv na to, že se řeší "problémy" včerejška. 

Je to zřejmé právě na uvedeném vyjádření o setkání v Assisi. Jednak není vůbec žádnou novinkou, že v Assisi nešlo o "společnou modlitbu". Jednak není pravdou, že by byla "společná modlitba" zcela nemožná, zvlášť v rámci tzv. abrhámovských náboženství (tj. judaismus, křesťanství a islám).

Opět to není nic nového a k úvahám o tomto tématu mi přišla inspirativní závěrečná pasáž z knihy tübingenského teologa Karl-Josefa Kuschela (nar. 1948) Spor o Abrahama: Co židy, křesťany a muslimy rozděluje a co je spojuje (vyd. Vyšehrad 1997, něm. orig. 1994). Cituji ze s. 274-279:

Lze se spolu modlit?

V modlitbě není místo pro teologické kontroverze či vyumělkované teologické syntézy. Co se teologicky předem nevyjasnilo, nemůže prostě být předmětem společné modlitby. Teologické diference nelze jednoduše "odmodlit"...

Pokud se židé, křesťané a muslimové společně modlí, pak může být jejich modlitba jen výrazem společného přesvědčení...


Jak bychom se spolu mohli modlit

Klíčovou modlitbou islámské tradice je vstupní súra Koránu, Fátiha. Byla pronášena v Assisi stejně jako při jiných ekumenických setká­ních. Židé ani křesťané se přitom vůbec nemusejí této modlitby bát, pokud si jsou stále vědomi toho, že tato modlitba náleží právě přede­vším muslimům:

„Ve jménu Boha milosrdného, slitovného.
Chvála Bohu, Pánu lidstva veškerého,
milosrdnému, slitovnému,
vládci dne soudného!
Tebe uctíváme a Tebe o pomoc žádáme,
veď nás stezkou přímou,
stezkou těch, jež zahrnuls milostí Svou,
ne těch, na něž jsi rozhněván, ani těch, kdo
v bludu jsou!"

Totéž platí pro modlitbu Abrahamovu, jak ji obsahuje Korán:

„Pane náš, na Tebe spoléháme a k Tobě se kajícně obracíme a u Te­be je cíl konečný. Pane náš, neuveď nás v pokušení před těmi, kdož jsou nevěřící, ale odpusť nám, Pane náš, vždyť Tys mocný, moudrý!" (súra 60,4 n.)

Židé pronášeli v Assisi mj. následující modlitbu. Křesťané ani musli­mové by neměli mít žádný důvod k tomu, aby s ní nesouhlasili.

„Bůh náš na nebesích, Pán pokoje, dá zavládnout milosti a milosr­denství nad námi i nade všemi národy země, které o jeho milosrdenství a milost naléhavě žádají, prosí o pokoj a hledají jej.
Bože náš na nebesích, dej nám sílu, abychom jednali, pracovali a ži­li, dokud se nad námi neukáže Duch shůry, poušť se nepromění ve vini­ci a vinice nezhoustne v les."

Křesťané se modlili v Assisi jednu z nejpůsobivějších modliteb sva­tého Františka. Měli by snad židé a muslimové přitom zůstat stranou?

„Pane,
učiň mě nástrojem Tvého pokoje,
dej, ať miluji, kde vládne nenávist;
ať odpouštím, kde se křivdí;
ať sjednocuji, kde je svár;
ať říkám pravdu, kde je lež;
ať přináším víru tam, kde hrozí pochybnost;
ať probouzím naději, kde trýzní zoufalství;
ať rozsvěcuji světlo, kde vládnou temnoty;
ať přináším radost, kde přebývá zármutek."

V tomto duchu by se při ekumenických modlitebních setkáních židů, křesťanů a muslimů mohlo rovněž pronést mnoho spontánních modli­teb. Jedno je přitom jisté: bez modlitby není žádné skutečné, duchovně prohloubené ekumeny, bez spirituality není ekumenicity. Bylo by nača­se sestavit židovsko-křesťansko-muslimskou modlitební knížku, jež by se mohla používat při ekumenických příležitostech a do níž by z teolo­gických a spirituálních zkušeností vyústilo všechno to, co přinesly po­slední roky ekumenických rozhovorů mezi židy, křesťany a muslimy. Rovněž pro smíšená manželství, jejichž počet v budoucnu ještě vzroste, by takováto modlitební knížka měla velký praktický význam.

V této modlitební knížce by se například mohla nacházet meditace jednoho z největších myslitelů islámu, Ibn'Arabího, jenž vyrostl v židovsko-křesťansko-muslimském prostředí Španělska. Zní takto:

„Nikomu, kdo vyznává jiné náboženství,
už nebudu říkat:
Mé náboženství je lepší než tvoje.
Neboť mé srdce je ochotné přijmout všechno,
gazelám chci být pastvinou,
mnichům klášterem,
modlám chrámem,
chci být Ka'bou tomu, jenž učinil slib,
deskami Tóry, svitkem Koránu.
Pro mě existuje pouze náboženství lásky:
Ať mé zavede láska kamkoli,
vždy bude mým vyznáním a mou vírou."

V takovéto modlitební knížce by se však mohla nalézat i modlitba, kterou pro abrahamovskou ekumenu navrhuje Hans Küng:

„Bože skrytý, věčný, nezměrný a plný milosrdenství,
žádného Boha mimo Tebe není.
Tys velký a hodný veškeré chvály.
Tvá síla a milost všechno uchová!
Bože vždy věrný, spravedlivý a pravdivý,
Tys vyvolil Abrahama, svého oddaného služebníka,
za otce mnoha národů,
Tys promluvil skrze proroky.
Tvé jméno budiž posvěceno a velebeno na celém světě,
a všude, kde žijí lidé, ať se děje Tvá vůle.
Bože živý a dobrotivý, vyslyš tuto naši modlitbu.
Navršily se naše hříchy.
Odpusť nám, dětem Abrahamovým, všechny války,
všechna nepřátelství, všechny zločiny, jichž se vůči Tobě dopouštíme.
Zachraň nás ze vší bídy a daruj nám pokoj.
Ty, který vidíš naše cesty,
Žehnej všem, kdo stojí v čele států,
ať je nežene touha po moci a poctách,
nýbrž ať odpovědně pečují
o blaho a pokoj lidí.
Stůj při našich společenstvích víry a našich představených,
aby poselství pokoje nejenom zvěstovali,
nýbrž i sami jím žili.
A nám i těm, kteří mezi nás nepatří,
daruj svou milost, milosrdenství a všechno dobré
a veď nás, Ty, Bože živých,
po pravé cestě v Tvou věčnou slávu."