Nad volbou nového papeže

Byl jsem požádán o komentář k volbě nového papeže do časopisu Getsemany. Jelikož jsem v textu použil mnohé myšlenky zveřejněné zde již ve starších příspěvcích, nevkládám sem celý text. Vkládám pouze první odstavec a dál odkáži na volně přístupný text v Getsemanech.


Často jsou opakována slova papeže Pavla VI. z projevu před Sekretariátem pro jednotu křesťanů (předchůdce dnešní Papežské rady pro jednotu křesťanů) v roce 1967, že „úřad papeže je největší překážkou na cestě k jednotě církve“ a papeže Jana Pavla II. z rozhovoru v sídle Světové rady církví v Ženevě z roku 1984, že „přesvědčení katolické církve, že v úřadu římského biskupa si zachovala, při věrnosti apoštolské tradici a mře otců, viditelné znamení a záruku jednoty, působí obtíže většině ostatních křesťanů, jejichž paměť je poznamenána jistými bolestnými vzpomínkami“ (citované v jeho encyklice o ekumenismu Ut unum sint z roku 1995, čl. 88). Zatímco řada nekatolických křesťanů poctivě studuje základy a historii papežské služby a někteří uvažují o možnosti, že by se po nutných reformách mohla stát základem pro službu mluvčího všech křesťanů (viz např. Frieling, R.: Společenství s papežem, ne pod papežem. Teologická reflexe 1998, s. 20-31), u řady katolických křesťanů panují o papežství leckdy dost naivní představy. Ukázala to i nedávná papežománie, která vypukla v souvislosti s překvapivým odstoupením papeže Benedikta XVI. (s datem 10. února 2012 bylo rozhodnutí zveřejněno o den později a oznamovalo odstoupení ke dni 28. února) a neméně překvapivou volbou nového papeže Františka (dne 13. března 2013). K tématu papežské služby a žádoucích změn při jejím výkonu bylo napsáno mnoho textů, jejich počet narostl poté, co papež Jan Pavel II. výslovně vyzval k těmto úvahám (viz Ut unum sint, čl. 95-96). V nedávné době vyšly na toto téma v Getsemanech dva stručné a přehledné texty katolického teologa Otto Hermana Pesche (Pesch, O.H.: Papežství – překážka ekumenického rozhovoru?Getsemany, leden 2012 ; Pesch, O.H.: Námitka: Ježíš nezaložil papežství! Getsemany,únor 2013).

Výměna na papežském stolci mimo jiné ukázala, že více než mnohá teologická pojednání mají větší dopad konkrétní skutky...

Pokračování textu viz Getsemany, duben 2013

Papež antikristem aneb taky reakce na papežův odchod

Reakcí na odchod papeže Benedikta XVI. a očekávanou volbu jeho nástupce je velké množství. Seznámil jsem se také s jedním kritickým hlasem z křesťanského prostředí mimo římskokatolickou církev. Jelikož na tento text byl vložen odkaz na Facebookových stránkách, které mají především za cíl seznámit zájemce s možností studia na oboru Teologie křesťanských tradic (viz více o studiu teologie - ekumenicky a v přátelském prostředí), rozhodl jsem se ve stručnosti zareagovat. Pro zájemce vkládám reakci i sem na blog.


Reakce na text Od jednoho Antikrista k druhému (autor D. Scott Meadows, pastor Calvary Baptist Church, Exeter, New Hampshir), jehož český překlad byl publikován na serveru Reformace.cz (dříve Zápas o duši, Reformace.cz je partnerem mezinárodní křesťanské misijní rozhlasové společnosti HCJB World Radio se sídlem Colorado Springs, Colorado, USA):

Tento text je pěkným dokladem toho, jak je studium ekumenické teologie potřebné. Resp. jakou roli hraje úhel pohledu na události.

Zajímavá je otázka, co vedlo k autora k (neoriginálnímu) tvrzení, že papežství je "jedním z antikristů"? A co víc, dokonce opovážlivě tvrdí, že Pavlova "Bohem schválená kletba se vztahuje na římskokatolickou církev" (Gal 1,8-9). Co sledují tito údajně jen Písmem orientovaní křesťané, když takovýto text píší, překládají a na serveru Reformace.cz publikují?

S ohledem na vážnost výše uvedených obvinění papežsvtí a římskokatolické církve mi přijde zvláštní, s jakou nedůsledností a neznalostí (zdráhám se předpokládat zlý úmysl autora) se zabývá "fakty". Uvedu jen pár námitek:

1) Když už se autor odvolává na Katechismus katolické církve (KKC) a vytrhává z něj věty, neměl by uvést, že v tomto rozsáhlém díle (netvrdím, že dokonalém) najde nejenom větu "Ospravedlnění je zároveň přijetí Boží spravedlnosti skrze víru v Ježíše Krista." (KKC, čl. 1991), ale celý biblický citát z listu Římanům 3,21-26 (KKC, čl. 1992). Pojednání o problematice ospravedlnění je tedy komplexnější než by se mohlo z autorovy zmínky zdát.

2) Římskokatolická církev opakovaně např. v ekumenických rozhovorech prohlásila: "Společně vyznáváme: Pouhou milostí, ve víře v Kristovo spasitelské dílo a nikoliv pro zásluhy z naší strany, jsme přijati Bohem a obdrželi jsme Ducha svatého, který obnovuje naše srdce a vybvauje a povolává nás k dobrým skutkům." (viz např. Společná deklarace o ospravedlnění 1999, čl. 15, což je v podstatě citát ze staršího dokumentu v rámci katolicko-luterského dialogu Všichni pod jedním Kristem, 1980, čl. 14).

3) Komentáře katolických teologů k prohlášením Tridentského koncilu mimo jiné uvádějí, že někdy došlo k nesprávnému pochopení Lutherovy nauky (tj. jakousi subjekvitní jistotu spásy: jako kdyby pouhou pevnou vírou v odpuštění bylo možno Boha k odpuštění v podstatě přinutit) a rovněž panovala obava z toho, že se mravní jednání nyní stane lhostejným (tj. že tyto výklady povedou jen k ospravedlnění mnohých nešvarů v církvi, proti kterým Tridentský koncil vystupoval a usiloval o obnovu). Toto vysvětlení třeba obsahuje Katolická dogmatika Ludwiga Müllera, posledního prefekta Kongregace pro nauku víry (tj. nástupce papežského inkvizitora :-) ).

4) Autor se výběrově dovolává některých starších textů a vyslovených odsudků. Praxe ekumenických dialogů nás však v této věci nabádá k opatrnosti. Nejednou se při zkoumání některých sporných otázek došlo k tomu, že odsudky vyslovené v minulosti byly vysloveny na základě ne zcela přesnému porozumění nebo v určitém dobově podmíněném kontextu (viz bod 3). Rovněž některé dokumenty konstatují, že obě strany dialogu prošly v uplynulých staletí určitým vývojem, takže vyhrocená a odlišná stanoviska v minulosti jsou dnes nahlíženy jako různé důrazy téhož, které již neospravedlňují vzájemné odsouzení a rozdělení (viz např. Leuenbergská konkordie, která – zjednodušeně řečeno – smiřuje luterskou a reformovanou tradici, jejíž představitelé se na rokování v Marburgu v roce 1529 neshodli jen na jednom z 15 článků /o Večeři Páně/, což vedlo k rozdělení a vzájemným odsudkům). Jindy dialog vedl k poznání, že odsudky v minulosti se prostě nevztahují na dnešní partnery dialogu (to např. konstatuje již zmíněná Společná deklarace o ospravedlnění 1999, čl. 13, i když stanovisko Vatikánu vyjadřuje požadavek důkladného studia, než bude takový výrok vynesen).

5) Stejně lehkovážně podle mne zachází autor s odsouzením papežova titulu Náměstek Krista (Vicarius Christi). Historické studie ukazují, že původně toto označení nebylo vnímáno jako právnická kategorie (např. když účastníci římské synody z r. 495 volali na papeže Gelasia „Vicarium Christi te videmus", čímž v něm uznávali obraz Kristův a v jeho jednání věrné rysy obrazu Kristova). Navíc ve vrcholném středověku se říkalo nejen o papežích, nýbrž i o králích, biskupech a dokonce i o kněžích, že jsou „vicarii Christi (Dei)". Právnické zúžení a omezení na papeže získává tento titul zhruba na přelomu 12. a 13. století, spolu s rostoucí mocí a ambicemi papeže. Dnes se někteří katoličtí teologové a historici domnívají, že tento titul (a některé další např. „hlava církve“ nebo „Summus Pontifex“) by neměl být užíván, neboť v sobě nese nebezpečí neporozumění. Vyslovila se tak např. Mezinárodní teologická komise, poradní orgán zřízený papežem.

To jsou ve stručnosti jen některé z mých výhrad k textu.

Chápu, že pro někoho líbivé a zjednodušující označení papežství za antikrista je snazší, než usilovat o skutečně seriózní a znalostmi podložený křesťanský postoj. Rovněž chápu, že takové postoje nemusí znamenat zlý úmysl, ale jsou jen důsledkem neznalosti nebo obavy o vlastní přesvědčení. Je škoda, že takové názory se i mezi věřícími šíří snáz než třeba postoj oficiálních představitelů Světové baptistické aliance, který je diametrálně odlišný:

http://www.bwanet.org/news/news-releases/229-pope-benedict

Pro zájemce je možné odkázat třeba na blog baptistického teologa a účastníka oficiálních dialogů mezi baptisty a katolickou církví Steven R. Harmona:

http://ecclesialtheology.blogspot.cz/

xxxxx

Krásný příklad toho, jak záleží na úhlu pohledu: Zatímco někteří baptisté uvažují o papežství jako o jednom z antikristů, představitelé Světové baptistické aliance vyjadřují papeži Benediktovi uznání a někteří teologové (na rozdíl od autora zmíněného textu s osobní zkušenosti s papežem) vyzývají dokonce k modlitbě za papeže:

"Toward that end, I urge my fellow Baptists and other readers of ABPnews to pray not only for Pope Benedict XVI but also for the upcoming conclave of the College of Cardinals that will select the next pope. This is an appropriate occasion for us to remember all our Roman Catholic sisters and brothers in Christ as well during this time of transition. What happens within their communion has implications for ours, for we are one body in Christ.

When we pray for the future of the papacy and the members of the church it serves, we’re doing something significant to advance the unity for which our Lord, and Benedict XVI, prayed."
http://www.abpnews.com/opinion/commentaries/item/8207-prayer-for-the-papacy#.UTSDolcuoa_

xxxxx

Jen pro spravedlnost je třeba říct, že i "katoličtí pošuci", tedy tzv. tradicionalisté, sepisují své komentáře, které se hodně odvolávají na různé "vize" (hlavně tzv. fátimské tajemství, tj. podle portugalského městečka Fátimy, kde ve dnech 13. května až 13. října 1917 /vždy 13. v měsíci/ mělo docházet ke zjevení Panny Marie, jež bylo uznáno katolickou církví za pravé). Podobně jako výše uvedený text baptistického pastora, obsahují i tyto texty řadu nepřesností a zjednodušení, ale snad nemusím reagovat na vše.
Pro fajnšmekry dva odkazy: 
http://www.stjoseph.cz/otazniky-nad-abdikaci-benedikta-xvi
http://rexcz.blogspot.cz/2013/02/bile-obleceny-biskup-2013.html

Historická událost, pochybný kult papeže a poznámky k jeho rezignaci

Historická událost versus pochybný kult papeže

Na jedné straně je zajímavé sledovat v přímém přenosu historickou událost, jakou je rezignace papeže na svůj úřad. Sledovat různá symbolická gesta a naslouchat tzv. vatikánologům, jak vysvětlují tento zvláštní svět ve Vatikánu a spekulují nad mnoha tajemstvími, které skrývá. Po osmi letech je dění ve Vatikánu opět ve středu zájmu sekulárních médií a naštěstí to není v souvislosti s nějakým skandálem nebo tragédií. Dokonce se tu nabízí možnost lidem ukázat a vysvětlit některé reálie ze života katolické církve.

Jenže tady nastává trochu problém. Na druhé straně se totiž v této souvislosti ukazuje, jak nezdravý kult kolem osobnosti papeže existuje a jak pochybné jsou představy mnohých o církvi a jejím fungování. Naivní kult papeže, který vše nejlíp ví a vše moudře rozhoduje je nejenom nepravdivý, ale i škodlivý, neboť ho s oblibou a plnou pusou rádoby zbožných řečí zneužívají především ti, kterým se to hodí a třeba mají na příslušných místech v kurii své známé, jež pomohou prosadit jejich dílčí zájmy (příkladem mohou být podivné okolnosti kolem odvolaného trnavského arcibiskupa Bezáka ale i další kauzy).

Když tak poslouchám některé komentáře, tak si myslím, že problém není pouze v dílčích neznalostech reálií a teologie. Mám pocit, že problém je výrazně hlubší a souvisí s vírou a spiritualitou. Zdá se, že se nám nedaří dobře uchopit tajemné spojení lidského a Božího, se kterým se v církvi (a nejenom v ní) setkáváme.

Např. je papež skutečně vyvolen ke své službě Bohem, jehož vůle se projevila ve volbě kardinálů, tedy nemůže svojí službu opustit? Nebo je to zároveň také člověk, který má právo, ba dokonce povinnost - jak uvedl v rozhovoru s Peterem Seewaldem v červenci 2010 - odstoupit, když "dojde k jasnému poznání, že fyzicky, psychicky a duchovně už nedokáže zvládat úkoly svého úřadu"? (viz Benedikt XVI.: Světlo světa. Papež, církev a znamení doby. Rozhovor s Peterem Seewaldem. Brno 2011, s. 38.)


Sestoupil papež z kříže?

Operuje se tu s obratem o sestupu z kříže, což mi už samo o sobě přijde jako opovážlivé srovnávání. Benedikt XVI. svým rozhodnutím o odstoupení z úřadu papeže dostal do jisté pasti přiživovatele nezdravého kultu papeže, kteří oceňovali a vyzdvihovali setrvání těžce nemocného papeže Jana Pavla II. ve svém úřadu až do jeho smrti. Jan Pavel II. údajně na otázku po případné demisi odpověděl: "Chtěl snad Ježíš sestoupit z kříže?"  

Státní sekretář (v letech 1990-2006) a velký hráč vatikánské politiky kardinál Angelo Sodano (nar. 1927) např. 7. února 2005 na dotazy po papežově rezignaci tvrdil: "To nechme na Papežově svědomí. Jestli je v církvi člověk, vedený Duchem svatým, je-li někdo, kdo miluje církev víc než všichni ostatní, je-li tu někdo opravdu moudrý, je to Papež. Je třeba mu důvěřovat. On ví, co má dělat." (viz Radio Vatikán). Vzhledem ke stavu papeže se však jednalo spíš o "zbožné přání" nebo "milosrdnou lež". Chápu, že pro mnohé mohlo být veřejné chřadnutí nemocného papeže svědectvím o hodnotě člověka až do jeho smrti. Jenže nejsou obdobná pochybná svědectví o jeho údajné duševní svěžesti naopak dokladem obavy přiznat, že ani papeži se nevyhýbá nejenom tělesné ale i psychické či duševní trápení?

Nejblíže byl tehdy Janu Pavlu II. jeho osobní sekretář (od 1966) Stanislaw Dziwisz (nar. 1939), jehož vztah s papežem byl přirovnáván ke vztahu otce se synem. Byl to on, kdo byl nemohoucímu papeži nejblíž a o jeho skutečné moci a velkém vlivu na papeže, zvlášť v posledních letech pontifikátu, můžeme jen spekulovat. Jeho vzpomínky v knize Síla v slabosti Jana Pavla II. (vydalo Karmelitánské nakladatelství v roce 2006) jsou pochopitelně subjektivní a pečlivě vybrané. Za svou dlouholetou službu papeži si "vysloužil" krakovské arcibiskupství (jmenován Benediktem XVI. 3. čevna 2005) a kardinálský klobouk (jmenován v první "várce" kardinálů nového papeže 24. března 2006). Mimochodem kariéra osobních sekretářů a blízkých spolupracovníků papeže je vždy pozoruhodná. Jistě nikdo v záběrech z loučení s papežem nepřehlédl jeho stín, osobního sekretáře (od roku 2003) Georga Gänsweina (nar. 1956), jak se pěkně fialověl (při jmenování prefektem Papežského domu /Domus Pontificalis/ 7. prosince 2012 byl jmenován titulárním biskupem a 6. ledna 2013 vysvěcen; pokud bude následovat kariéru všech svých předchůdců v úřadu prefektů papežského domu, tak jej čeká kardinálský klobouk).

Je celkem logické, že Stanislaw Dzivisz (a někteří další), který se podílel a přiživil na mýtu umírajícího a duchovně prý stále svěžího papeže, kritizoval současné rozhodnutí papeže odstoupit s odkazem na onen výrok o sestoupení z kříže.

Tento výrok však není originální. Odvolával se na něj zřejmě už nejvlivnější muž Vatikánu v posledních deseti letech pontifikátu Pavla VI. (1963-1978), substitut Státního sekretariátu Giovanni Benelli (1921-1982, od 1977 arcibiskup ve Florencii a kardinál, vážný kandidát na papeže v roce 1978), když reagoval na spekulace o papežově rezignaci, kterou popíral.

Oba papežové, jak Pavel VI., tak Jan Pavel II. o rezignaci vážně uvažovali (např. Jan Pavel II. sepsal dopis pro kardinály o své rezignaci už v roce 1989 a pak 1994 - viz o tom ZDE). S jistým zjednodušením si troufám tvrdit, že Pavel VI. se svojí nerozhodností k rezignaci nenašel odvahu (i když o ní opakovaně uvažoval a posledních deset let pontifikátu spíš "protrpěl"), navíc se obával o osud církve polarizované po Druhém vatikánském koncilu. Jan Pavel II. podle mého toužil církev dovést do nového tisíciletí a pak už vhodný čas na svou rezignaci do určité míry propásl.

Pseudoteologické úvahy o sestupu kříže nakonec přiměly odstupujícího papeže Benedikta XVI., aby se k tématu vyjádřil ve svém proslovu na poslední generální audienci 27. února 2013. Mimo jiné uvedl (zdůraznění v textu je ode mne):

"V těchto posledních měsících jsem pocítil, že mi ubývá sil, a naléhavě jsem žádal Boha v modlitbě, aby mne osvítil Svým světlem a umožnil mi přijmout to nejsprávnější rozhodnutí nikoli pro moje vlastní dobro, ale pro dobro církve. Učinil jsem tento krok při plném uvědomění si jeho závažnosti a také novosti, avšak s hlubokým pokojem v duši. Milovat církev, znamená také mít odvahu činit obtížná, bolestná rozhodnutí, a přitom mít neustále na zřeteli dobro církve a nikoli nás samotných...

...„Stále“ znamená také „navždy“ – neexistuje už tedy žádný návrat do soukromí. Moje rozhodnutí zřeknout se aktivního výkonu této služby na tom nic nemění. Žádný návrat k soukromému životu, k cestování, k setkávání, k recepcím, ke konferencím atd. Neopouštím kříž, nýbrž zůstávám s Ukřižovaným Pánem novým způsobem. Nebudu již nositelem úřední moci církve, ale zůstanu ve službě modlitby, takříkajíc na dvoře svatého Petra. Svatý Benedikt, jehož jméno jako papež nosím, mi v tom bude velkým příkladem. On nám ukázal cestu života, který ať už aktivně či pasivně cele patří Božímu dílu.

Děkuji všem a každému také za respekt a porozumění, s nímž jste toto tak důležité rozhodnutí přijali. Já budu nadále provázet putování církve modlitbou a reflexí s toutéž odevzdaností Pánu a Jeho Nevěstě, jak jsem se o to snažil každý den a chtěl bych stále."

Požadavek na rezignaci biskupů a jejich duchovní svazek s místní církví

Úvahy o rezignaci papeže jsou mimo jiné logickým vyústěním požadavku na biskupy, aby se po dovršení určitého věku vzdali svých úřadů. Požadavek podání rezignace je zakotven již v koncilním dekretu o pastýřské službě biskupů v církvi Christus Dominus (z 28. října 1965) , čl. 21. Konkrétní věková hranice (75 let) byla obsažena již v návrhu textu, který byl předmětem bouřlivých diskusí v listopadu 1963, v závěrečném znění se neobjevil. Nakonec byla tato hranice uvedena v jakémsi prováděcím nařízení dekretu (a dalších tří)  v apoštolském listu Pavla VI. Ecclesiae Sanctae z 6. srpna 1966. Od té doby byla kladena otázka, zda by se tato věková hranice měla stát pravidlem i pro římského biskupa a oba papežové o tom uvažovali.

Kritici, především z řad tzv. konzervativců, se proti takovému opatření ohrazovali, mimo jiné s odkazem na přirovnání duchovního svazku mezi biskupem a "jeho" místní církví k řádnému manželskému svazku, na který je třeba aplikovat biblické: "Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj." (Mk 10, 9). Jenže Corpus Iuris Canonici, pozdněstředověká sbírka kanonického práva platná do vydání prvního Kodexu v roce 1917, tento odkaz používá hlavně jako argument proti přechodu biskupa z jednoho místa na druhé. Přirovnání jde až tak daleko, že za konzumaci tohoto duchovního svazku se považuje uvedení do úřadu (tzv. instalace). Podle právní sbírky takového závazku nemůže zprostit jiná moc než ta, kterou má nástupce Petrův a náměstek Ježíše Krista (tj. papež).


Úcta k Celestinu V.

Dalším dokladem úvah o možnosti papeže rezignovat je úcta projevovaná papeži svému předchůdci Celestinu V., jehož rezignace v roce 1294 je nejznámější příklad odchodu papeže ze svého úřadu.

Tehdy 79letý Pietro  Angelerio /varianty jména se v literatuře liší/ ze své poustevny na hoře Morrone ostře kritizoval 11 kardinálů (často uváděné číslo 12 kardinálů má sice svojí symboliku /tj. odkaz na 12 apoštolů/, ale údajně jich bylo jen 11, neboť jeden kardinál zemřel už v Římě, rok 1292 nebo 1293, kde se nejprve kardinálové snažili o volbu papeže), shromážděných v Perugii, že se už více než dva roky nedokázali shodnout na volbě nového papeže (předchozí papež Mikuláš IV. zemřel 22. února 1288). Kardinálové Pietrův apel považovali za vnuknutí a pod vlivem tehdejších představ o "andělském papeži", který by napravil zmatky v církvi a předznamenal příchod éry Ducha svatého (myšlenky Jáchyma z Fiore, +1202), jej zvolili papežem (5. července 1294). Jednalo se o jednoho ze šesti papežů, kteří byli v pozdním středověku zvoleni z lidí mimo kardinálské kolegium (naposledy se tak zatím stalo v roce 1378 v případě Urbana VI., 1378-1389, jehož chování brzo po zvolení přispělo ke vzniku papežského schizmatu v podobě dvojpapežství). Poselstvo vyslané k překvapenému poustevníkovi jej prý muselo nejprve chytit a zadržet a poté dovést do Akvileje, kde byl 29. srpna 1294 vysvěcen, korunován a přijal jméno Celestin V. Ve skutečnosti byl jen loutkou v mocenských hrách svého okolí, především neapolského krále Karla II. z Anjou (+1309). Proto se rozhodl po necelém půlroce vzdát se svého úřadu (13. prosince 1294) a vrátit se k poustevnickému životu. S přípravou abdikace mu výrazně pomohl právník kardinál Benedetto Caetani, který byl několik dní poté jmenován jeho nástupcem (přijal jméno Bonifác VIII., 1294-1303) a v úřadu si počínal zcela odlišně, se zřetelnou touhou po moci. Z obavy před zneužitím svého předchůdce proti sobě ze strany nepřátel jej Bonifác VIII. nechal hlídat a posléze uvěznit na hradě Fumone, kde v neutěšených podmínkách Celestin V. zemřel (19. května 1296).

Papež Pavel VI. v roce 1966 navštívil Fumone a ve své řeči z 1. září 1966 ocenil Celestina V. a jeho krok, který Dante považoval za zbabělost (pokud se jeho verše v Peklu vztahují skutečně na Celestina), označil za projev hrdinství a smyslu pro povinnost (italský text viz ZDE). Papež Benedikt XVI. uctil Celestina minimálně dvakrát. Nejprve při své návštěvě Akvileje dne 29. dubna 2009 (po zemětřesení 6. dubna), kdy po krátké modlitbě nad skleněnou rakví s ostatky Celestina V. na ní položil své pallium, odznak biskupské moci, který přijal při své instalaci 24. dubna 2005 (Tarcisio Bertone se tedy mýlil, když v proslovu v Sulmoně na počátku "celestýnského roku" u příležitosti 800. výročí narození Celestýna dne 28. srpna 2009 zmínil, že toto pallium přijal Benedikt už 19. dubna 2005, což byl den jeho zvolení. To je jen drobnost.). Viz VIDEO. Jelikož byla bazilika Santa Maria do Collemaggio v Akvileji těžce poškozena zemětřesením, byly ostatky Celestina převezeny do katedrály v Sulmoně. Tu navštívil Benedikt XVI. dne 4. července 2010. Opět se pomodlil u ostatků Celestina a na setkání s mladými, které se v katedrálo konalo, pronesl projev. V němž ocenil, že Celestin V. byl schopen jednat v souladu se svým svědomím, beze strachu a s velkou odvahou, v obtížné situaci (viz např. VIDEO).

/Podle zmínky v řeči Pavla VI. navštívil Fumone po válce i Pius XII., který mimochodem měl rovněž připravenou rezignaci pro případ, že by byl z Vatikánu unesen německými vojáky./

Těmto náznakům pochopitelně větší pozornost věnují média teprve po skutečném oznámení rezignace.


Papežovo nejblížší okolí a některé personální změny

V tomto konextu je zajímavý komentář italského novináře Antonia Ippolita (zde italský text, zde z velké části přetlumočený pro českého čtenáře), který si na rozdíl od mnohých neklade otázku, proč Benedikt odstoupil, ale proč odstoupil pouze on? Biografie všech papežů se od určité chvíle stávají "patografiemi", tedy seznamem nemocí, kterými trpěli. Vzpomněl nechvalně známý a rozšířený nepotismus, který však do jisté míry poskytoval papeži určité zázemí a podporu v době jeho nemohoucnosti. A právě papež Benedikt XVI. jasně pocítil, že se nemůže spolehnout ani na své nejbližší okolí, např. na svého majordoma. Jen připomínám, že papežův majordomus (od roku 2006) Paolo Gabriele byl 26. května 2012 zatčen, uvězněn a obviněn za vynášení tajných dokumentů, 6. října byl odsouzen na 18 měsíců nepodmíněně, 25. října nastoupil k výkonu trestu a 22. prosince byl papežem omilostněn a propuštěn z vězení.


Kauza s majordomem je však jen vrcholek ledovce. Introvertní Benedikt XVI. nepochybně necítil ze strany rozhádané kurie takové zázemí a jistotu, jakou by potřeboval. Navíc zblízka zažil situaci kurie v době těžce nemocného Jana Pavla II. a na základě toho mohl lépe posoudit, zda taková situace prospívá dobru církve nebo ne. Ostatně opakovaně vyjadřovaná podpora přestárlému a z mnoha stran kritizovanému Státnímu sekretáři Bertonemu, který už přes tři roky přesluhuje, naznačuje, že nechtěl provádět změnu na tomto postu č. 2 ve Vatikánu. Možná se spíš obával zápasu, který by o toto uvolněné místo vypukl.

Naopak provedl výměnu na postu šéfa prefektury Papežského domu, kde již zmíněný osobní sekretář Georg Gänswein nahradil američana Jamese Michaela Harveye (nar. 1949). Jde o zcela zřejmý důsledek aféry s únikem informací, neboť se např. na rozdíl od svých dvou předchůdců na tomto postu nedožil svého penzionování. Byl to v letech 1969-1986 Francouz Jacques Paul Martin (1908-1992), v letech 1986-1998 Ital Dino Monduzzi (1922-2006). I když stejně jako jeho předchůdci byl Harvey jmenován kardinálem (v posledním jmenování kardinálů dne 24. listopadu 2012) a stal se arciknězem baziliky sv. Pavla za hradbami.

Touto personální výměnou už papež nepochybně připravoval svojí rezignaci. Spolehlivý Georg Gänswein by měl zajistit pokud možno bezproblémové odstoupení papeže a určitou kontinuitu při předávání úřadu. Je pochopitelně těžko dlouhodobě udržitelná situace, aby Georg Gänswein zůstal nadále osobním sekretářem emeritního papeže a zároveň prefektem Papežského domu, jak to oznámil mluvčí Vatikánu na tiskové konferenci dne 14. února 2013. Prefektura Papežského domu má na starosti organizaci soukromých a veřejných audiencí papeže, organizace různých ceremoniálů s výjimkou organizace liturgických slavností (např. duchovní cvičení pro papeže a kurii) a rovněž se stará o organizaci papežových návštěv v rámci Itálie.

V době neobsazeného papežského stolce spočívá zodpovědnost za řízení papežské kurie na kardinálu komořímu (kamerlengo), kterým je od roku 2007 státní sekretář Tarcisio Bertone (nar. 1934). Tento 78letý kardinál na tom zdravotně není zrovna nejlíp a opakovaně se objevují zprávy, že je svými kolegy kritizován, že na svůj úřad už nestačí. I proto je pochopitelné, že se Benedikt XVI. nakonec spolehl spíše na svého osobního sekretáře.


Papežův zdravotní stav a stáří

Nedělám si iluze o situaci ve Vatikánu, kde různé spory probíhají téměř neustále. Proto je pro mne zcela pochopitelné rozhodnutí papeže Benedikta XVI. přenechat svůj úřad a řešení různých problémů někomu, kdo bude mít víc energie a sil. Je zřejmé, že různé kauzy, kterým se papež poměrně intenzivně věnoval (např. snaha o nalezení dohody s tradicionalisty nebo snaha o minimalizaci případů zneužívání a nastavení efektivních nástrojů pro vyšetřování těchto případů v budoucnosti), není možné v dohledné době uzavřít. Jeho zdravotní stav se viditelně zhoršil, což pro média potvrdil i jeho životopisec Peter Seewald: "Naposledy jsme se setkali před deseti týdny... Slyšel méně, neviděl na levé oko, tělo bylo pohublé, takže i krejčí měli problémy držet krok s šitím nových šatů. Stal se velmi křehkým, ještě více přívětivým a pokorným, zcela rezervovaným. Nevypadal nemocný, ale únava, která se zmocnila celé jeho osoby, těla a duše, nemohla být už dál ignorovaná." (více viz ZDE, Seewaldovu hodnocení Benediktova pontifikátu bych mnohé vytknul /např. naivní tvrzení, "že zavedl kolegialitu" atd./, ačkoliv měl nepochybně prominentní přístup k papeži,v teologických záležitostech se příliš neorientuje).

Ačkoliv papežové často bývali starci, Benedikt XVI. patří v tomto ohledu k rekordmanům. Už v době svého zvolení byl svým věkem (78 let) nejstarším zvoleným papežem od pontifikátu Klementa XII. (1730-1740, tento rovněž 78 letý papež dva roky po svém nástupu zcela oslepl, takže byl při výkonu svého úřadu zcela závislý na svém okolí). Jednalo se tedy o tzv. přechodného papeže, i když i takový papež může překvapit, jak ukázal jen o málo mladší 77-letý Jan XXIII. (1958-1963), svolavatel Druhého vatikánského koncilu. V případě Benedikta XVI. šlo hlavně o kontinuitu s předchozím ponitfikátem, kdy byl jeho vliv výrazný (od roku 1982 vedl nejvýznamnější vatikánskou kongregaci pro nauku víry a v závěrečných letech byl hlavní postavou kurie, od roku 2002 byl děkanem kardinálského kolegia). Během svého osmiletého pontifikátu se postupně stal čtvrtým nejstarším úřadujícím papežem od roku 1400 (u starší doby nejsou k dispozici dostatečně spolehlivá data, ale málo jich bylo starších než současný papež), jak uvádí na svém blogu o papežství Anura Gurage. Zřejmě nedostižným je z pohledu této statistiky Lev XIII. (1878-1903, zvolen v 68), který zemřel v 93 letech. Naopak nejdéle úřadujícího papeže v dějinách Pia IX. (1846-1878, 31 let a sedm měsíců) předstihl Benedikt XVI. alespoň věkem v lednu 2013 a pokud by setrval v úřadu, tak by v dubnu věkem předstihl papeže Klementa X. (1670-1676, zemřel v 86 letech). Ještě další dva roky by potřeboval k předstihnutí zmíněného Klementa XII. (1730-1740, zemřel téměř v 88 letech).


Verba movent, exempla trahunt?

Latinské rčení nebo jeho česká obměna "lepší dobrý příklad, nežli Písma výklad" mě napadlo, když jsem četl komentář k rozhodnutí papeže z pera amerického teologa a editora anglické verze Alberigových dějin Druhého vatikánského koncilu Josepha Komonchaka v magazínu Commonweal. Konstatoval, že papežova rezignace se může stát jeho největším příspěvkem k eklesiologii (tj. nauce o církvi). Paradox této poznámky vynikne ještě více, když vezmeme v úvahu, že Josef Ratzinger patří k nejvýraznějším katolickým teologům 20. století, aktivně se podílel na práci koncilu, napsal řadu knih a v jeho osobě dosedl na papežský trůn jeden z teologicky nejvzdělanějších papežů. Rovněž když si ještě uvědomíme, že požadavek na reformu kurie a různé pokusy o ní provázejí katolickou církev od 60. let /k změnám v kurii samozřejmě docházelo i dříve/ a k hlasům žádajícím reformu papežského úřadu se připojil také papež Jan Pavel II. Ve své encyklice o ekumenickém hnutí Ut unum sint z 25. května 1995 vyzval k hledání způsobu, jak vykonávat primát. Způsobu, "který by nezpochybnil to, co je pro toto poslání zásadní, byl by však otevřený nové situaci" (čl. 95).

Pro katolickou církev a pro přehnaný kult papeže je příznačné, že více než mnoho popsaných stran odborných pojednání může zapůsobit tak přirozený a lidsky pochopitelný krok, který učinil Benedikt XI. Jak uvedl renomovaný americký vatikánolog John Allen, odteď si každý úřadující papež bude muset připustit otázku, zda by neměl v určitém věku (75-80 let) odstoupit (více viz ZDE).

Ti, co by se snad obávali různých tlaků na papeže nebo nepředvídatelnosti toho, jak se papež rozhodne (vždyť dva poslední papežové se rozhodli pro zcela rozdílný závěr pontifikátu), tak by se mohli zamyslet, zda si i papežský úřad nezaslouží zavedení dalších trochu jasnějších pravidel. Např. návrh ústavy katolické církve z dílny americké Asociace za práva katolíků v církvi, který byl publikován v českém překladu v roce 1999 (např. v Getsemanech), navrhoval pro papeže jedno desetileté období.

Zdá se to někomu příliš revoluční? Nezněla by tak mnohým ještě před nedávnem už sama myšlenka papežovy rezignace?

Robert Mickens z anglického The Tabletu ve svém komentáři ze 16. února při rekonstrukci sledu událostí připomíná, že v říjnu 2012 se papež ve Vatikánu soukromě sešel s arcibiskupem z Canterbury Rowanem Williamsonem (nar. 1950), který byl pozván, aby promluvil na Synodě biskupů o nové evangelizaci (dne 10. října 2012). Williamson na jaře loňského roku překvapil svým oznámením, že k 31. prosinci 2012 se po deseti letech, ve věku pouhých 62 let (rezignace se předpokládá v 70 letech), vzdá svého úřadu (tj. odstoupí z vedení canterburské diecéze, role "prvního biskupa" Anglie a předsednictví celosvětového anglikánského společenství) a vrátí se na akademickou půdu (na univerzitu v Cambridge). Po veřejném oznámení papežova rozhodnutí odstoupit nebyl Williamson překvapen. Médiím sdělil, že o své únavě a svém úmyslu odstoupit se papež zmínil už v tehdejším soukromém rozhovoru a se zájmem si vyslechl Williamsovy další plány.


Uspíšená a dobře načasovaná rezignace

Ačkoliv v té době se ve Vatikánu konal synod o nové evangelizaci (7. - 28. října 2012), papež u příležitosti 50. výročí zahájení koncilu zahájil Rok víry (11. října 2012) a plánoval vydání čtvrté encykliky věnované víře (tím by dokončil pomyslnou trilogii o třech křesťanských ctnostech: jeho předchozí encykliky se věnovaly lásce /Deus caritas est, 2005/, naději /Spe salvi, 2007/ a sociální tematice /Caritas in veritate, 2009/), už nejenom o své rezignaci uvažoval, ale i podnikal konkrétní kroky k její realizaci. Dne 24. října 2012 překvapivě oznámil jména šesti nových kardinálů, které hodlá jmenovat na kardinálské konzistoři 24. listopadu. Neobvyklé bylo jmenování další várky kardinálů během jednoho roku (v předchozí konzistoři 18. února jmenoval 22 kardinálů, včetně Dominika Duky). Zajímavé rovněž bylo, že s výjimkou už zmíněného prefekta Papežského domu Jamese Michaele Harveye (což anticipovalo jeho odvolání, jak se vzápětí potvrdilo), nikdo z pěti kardinálů nesídlil v Římě (maronitský patriarcha z Libanonu, Béchara Boutros Raï; syrsko-malankarský arcibiskup větší z indického Trivandrum, Baselios Cleemis Thottunkal; arcibiskup nigérijské Abuji, John Olorunfemi Onaiyekan; arcibiskup kolumbijské Bogoty Rubén Salazar Gómez a arcibiskup Manily, Luis Antonio Tagle).

Teolog na papežském stolci už v srpnu dokončil třetí a závěrečný díl své trilogie o Ježíši Nazaretském. Jeho vydání bylo představeno 20. listopadu 2012.

Naopak encykliku věnovanou víře už nevydá. Zdá se a bylo to zřejmé i z papežova výrazu, že síly mu ubývaly rychleji. Mohl usoudit, že náročné velikonoční obřady by byly již nad jeho síly. Předpokládám však jeho vědomý úmysl odstoupit na začátku postního období. Jednak zřejmě není vhodnější doby, kdy by se měla církev, zmítaná nesvorností a skandály, zamýšlet nad svým směřováním. Jednak se dá očekávat velmi vyrovnaný a těžko předvídaný souboj různých kandidátů. Oproti předchozímu konkláve není jasný favorit, takže by mohla následovat dlouhá vyjednávání. Papež Benedikt XVI. v roce 2007 (motu proprio z 11. června) zrušil ustanovení apoštolské konstituce Universi dominici gregis z 22. února 1996, které kardinálům umožňovalo po třech neúspěšných volebních skrutiniích (tj po 33. nebo 34. hlasování) změnit způsob volby o dvou kandidátech, kteří v posledním hlasování získali největší počet hlasů, kde by rozhodovala už jen absolutní většina (čistě teoreticky tak mohla zjištěná většina blokovat volbu s požadavkem dvoutřetinové většiny do chvíle, kdy by již stačila pouhá většina). Těsně před odchodem z úřadu ještě vydal motu proprio Normas nonnullas (z 22. února 2013), kterým mimo jiné umožnil kardinálům zkrátit období před zahájením konkláve (nejdříve 15. nejpozději 20. den po uprázdnění papežského stolce). Po aféře s rozmanitými úniky informací stojí za zmínku rovněž zopakování trestu exkomunikace za vyzrazení zpráv z konkláve a jeho zdůraznění vložením do slibu mlčenlivosti, kterou budou kardinálové skládat. Po výše uvedeném počtu hlasování se rovněž počítá již s hlasováním pouze o dvou kandidátech, kteří v poslední volbě získali největší počet hlasů, ale i v tom případě se k platné volbě předpokládá dvoutřetinová většina přítomných, s vyloučením hlasovacího práva obou kandidátů.

Načasováním konkláve do doby postní je kardinálům dán poměrně jasný termín, do kdy by se měli dokázat shodnout, do Velikonoc.


Očekávaná změna

Ať už volba dopadne jakkoliv, bude znamenat změnu. Už jsem napsal, že volba papeže Benedikta XVI. vyjadřovala v podstatě kontinuitu s pontifikátem Jana Pavla II., přestože oba papežové byli rozdílní a Benedikt XVI. podnikl některé kroky, kterými se vůči svému předchůdci v podstatě vymezoval (např. větší vstřícnost k tzv. tradicionalistů, zpřísnění vyšetřování sexuálních deliktů atd.). I jeho styl a vystupování bylo jiné (např. teologicky fundovanější projevy, např. pravidelné katecheze), jak odpovídalo charakteru extroverta Jana Pavla II. s divadelními vlohami na rozdíl od introvertního a plachého akademika Benedikta XVI. K charakteristickým projevům vývoje či pokroku v katolické církvi patří, že toto vymezování se vůči předchůdci doprovázela práce na jeho beatifikaci a chystané svatořečení.

Změny budou především personální. Vždyť volby se zúčastní lidé, které vybrali předchozí papežové, nepochybně i s ohledem na jejich loajalitu a věrnost vatikánské linii. K výrazným změnám shora jsem spíš skeptický. Již v článku u příležitosti zvolení Benedikta XVI. (z dubna 2005) jsem kromě jiného poznamenal dvě věci, které je možné v podstatě zopakovat i dnes, možná dokonce s větší naléhavostí:

• Na jedné straně je to obava nebo téměř nemožnost jakékoliv zásadní změny v nauce či praxi církve tváří tvář polarizaci a hrozícímu schizmatu:

"Každý zásadní krok, ať už v pokračování reforem iniciovaných koncilem nebo návrat zpět směrem k církvi 19. století, by zřejmě vyvolal skutečné rozdělení církve nebo oddělení některých skupin. Proto snad ani není možné vyčítat Janu Pavlovi II., že žádné zásadní historické rozhodnutí neučinil."

• Na straně druhé je to přeceňování role papeže v církvi:

"Diskuse kolem volby nového papeže mě překvapily přeceňováním jeho role v církvi v domnění, že by jeho rozhodnutí mohlo vyřešit rozmanité problémy. Možná je to frustrací některých křesťanů, ať už konzervativního nebo reformního ražení, ze současné situace v církvi nebo jen únavou z předchozího dlouhého pontifikátu a touhou po změně. Může to být i neblahý důsledek centralizace, kdy si římská kurie vyhrazuje všechny důležité pravomoci pro sebe a svévolně zasahuje do dění místních církví po celém světě. Pocit, že obyčejný věřící nemůže podobu církve ovlivnit, vede k přesvědčení, že jakákoliv změna je závislá na postavě papeže. Dějiny však svědčí o tom, že většina změn vyrůstala zdola až se postupně prosadila, třeba i v římské kurii. Na druhou stranu některá rozhodnutí shora ztroskotala na jejich nepřijetí církví. Nemám na mysli vývoj, kdy jedna podoba uniformity nahrazuje druhou, neboť je zřejmé, že v církvi vždy byla určitá pluralita teologických názorů, forem zbožnosti i církevních struktur. Právě jedním z úkolů, resp. služeb, biskupa (včetně římského) by měla být služba této pluralitě, podpora rozmanitých charismat a dohled nato, aby všechna sloužila ku prospěchu místního společenství i celé církve."

Ačkoliv si myslím, že míra centralizace a nezvládnutelnost stávajího způsobu řízení tak velkého organismu, jakým je církev, jež za poslední půlstoletí zhruba zdvojnásobila počet věřících i biskupů, přesáhla únosnou mez, jsem k nějakým výrazným reformám kurie spíš skeptický. Dokud se bude i nadále dařit vytvářet naivní představu o téměř vševědoucím "Svatém otci" a dokud tomu bude řada lidí věřit a považovat takové uspořádání za Boží vůli, tak má "římský systém" šanci. Jeho šance ostatně zvyšuje skutečnost, že případné alternativní varianty jsou náročnější, neboť na místo slepé či naivní důvěry "těm nahoře" vyžadují větší zodpovědnost i nasazení, zhodnocení vlastních charismat a hřiven. Nikoliv pro svůj prospěch či vlastní seberealizaci, nýbrž pro dobro církve, v konkrétním místním společenství.

Je třeba nebát se nazvat, že mnohé z toho, co považujeme nebo je nám předkládáno coby "Boží zřízení", jsou ve skutečnosti lidmi vytvořené instituce, které nejsou posledním cílem a které je možné a někdy i nutné reformovat, pokud neslouží či dokonce brání věrohodnému hlásání evangelia (viz k tomu velmi dobrý článek Otto Hermanna Pesche o papežství, který ukazuje, že zhroucení některých katolických model v souvislosti s papežským úřadem nemusí nutně znamenat zhroucení katolické víry, naopak přijmout historickou pravdu může být osvobozující).

Na druhou stranu bychom neměli propadnou opačnému extrému, tedy naivní víře, že vše nyní víme nejlíp a vše zvládneme pouze našimi lidskými silami. Víra, že se nemusíme spoléhat jen na své lidské schopnosti, že při díle je především Hospodin, nám v posledku může dát naději, že i v situaci zdánlivě beznadějné koná Hospodin své dílo. Pánova slova o církvi, kterou brány pekelné nepřemohou (Mt 16, 18), jež byly v minulosti mnohdy používány jako ospravedlnění pro historicky podmíněnou podobu církve, bychom spíš měli chápat jako další z výzev, abychom se zbytečně nestrachovali o církev a raději se věnovali svému poslání, kterým je hlásání "radostné zvěsti".


Poznámka: Jak je z textu zřejmé, pro označení papeže preferuji termíny "papež" nebo "římský biskup" na rozdíl např. od termínů "Svatý otec", "Náměstek Kristův" atd. Pro zájemce odkazuje na zajímavý článek Y. Congara Tituly, používané pro papeže (ZDE). Škoda, že v tomto případě neplatí starobylá zásada "lex orandi, lex credendi", tj. že zákon modlitby je zákonem víry neboli že církev věří tak, jak se modlí (viz KKC 1124). V liturgických modlitbách Otcem nazýváme našeho nebeského Otce a papeže nazýváme papežem. 

K titulům ještě tři "ekumenické poznámky" v souvislosti s volbou nového koptského papeže dne 4. listopadu 2012. Jedná se o nejvyššího představitele Koptské pravoslavné církve (řazené do rodiny tzv. starobylých východních církví), alexandrijského biskupa a patriarchy, nástupce sv. Marka:
1) Titul "papež", jenž se od počátku 3. století objevuje v titulatuře biskupů obecně, je pro alexandrijského biskupa doložen zřejmě o kousek dříve než u římského (alexandrijský Herakles /232-248/, u římského biskupa v době Marcellina /296-304?/).
2) Zajímavý byl průběh voleb: Z voleb vzešli 3 kandidáti, z nichž jednoho vylosovalo malé dítě při liturgické slavnosti.
3) V případě koptského papeže se podle oficiálního seznamu jedná o 118. biskupa (tj. 117. nástupce sv. Marka), zatímco v Římě se bude volit 264. nebo 266. biskup (podle toho, zda se počítá Benedikt IX. jen jednou nebo třikrát /1032-1044, 1045, 1047-1048/). Důvodem je nejenom v průměru nižší věk nastupujících koptských papežů v moderní době, ale i méně vražd biskupů ve srovnání se středověkým Římem.