Dvě vize "církve budoucnosti" aneb Ratzinger a Urban

Na poslední chvíli jsem byl pozván, abych zastoupil církevního historika na kolokviu s názvem Na cestě k dialogu v církvi, které se konalo ve dnech 16. a 17. května 2014 v Olomouci. Stačil jsem si připravit několik bodů, které jsem poté zpracoval do obšírnějšího článku, který snad vyjde v časopise Getsemany. V textu hodně cituji různé autory a aby celý text nevyzněl příliš pesimisticky, zařadil jsem na závěr dvě vize o církvi budoucnosti. Pro zajímavost je otiskuji zde.

  

Aby výčet neúspěšných pokusů o dialog a celkový text nevyzněl jen pesimisticky, tak na závěr ocituji dvě vize církve, jedná je západní provenience od významného německého teologa, druhá pochází od českého kněze. Obě vznikly ve stejné době koncem 60. let, tudíž jsou plodem reflexí koncilních textů v konkrétních historických situacích. Ponechám na čtenářích, jak znějí tyto vize dnes v českém církevním prostředí, kde se zdá, že nejintenzivnější diskuse probíhají kolem tzv. majetkového vyrovnání.

První vize je z již citované přednášky, kterou Joseph Ratzinger pronesl dne 25. prosince 1969 v Hessenském rozhlase:

„Z dnešní krize i tentokrát povstane církev zítřka, která ztratí mnohé. Zmenší se a bude muset stále začínat od základu. Nebude moci obývat budovy, vzniklé v době velkého rozmachu. S úbytkem svých příslušníků ztratí i mnohá společenská privilegia. Bude se mnohem silněji než dosud jevit jako dobrovolné společenství, do něhož se vstupuje jenom na základě vlastního odhodlání. Jako malé společenství bude mnohem více tvořeno iniciativami jednotlivých členů. Jistě bude mít i nové formy duchovního úřadu a bude světit osvědčené křesťany z praktických povolání. V mnohých menších obcích, případně v omezených sociálních skupinách se bude běžná duchovní správa konat tímto způsobem. Vedle toho však bude nezbytný také kněz, který se stejně jako dosud bude věnovat pouze tomuto úřadu. Avšak při všech těchto změnách, které si lze domýšlet, bude církev znovu a s veškerou rozhodností nacházet svou podstatu v tom, co bylo vždycky jejím jádrem: víra v Boha Trojjediného, v Ježíše Krista, Božího Syna, který se stal člověkem, v pomoc Ducha svatého, která potrvá až do konce. Ve víře a v modlitbě bude spatřovat své těžiště, svátosti bude prožívat opět jako bohoslužbu a ne jako problém liturgického provedení. Bude to církev proniknutá vnitřním životem, jež nevytlouká svůj politický kapitál střídavým flirtováním s levicí nebo pravicí. Bude to mít těžší, neboť krystalizace a pročištění jí bude stát mnoho sil. Zchudne a stane se církví chudých. Bude se rozvíjet jen stěží, protože se bude muset oprošťovat jak od sektářské úzkoprsosti, tak od mnohomluvné svévole.

Lze předpovídat, že toto všecko si vyžádá čas. Proces bude dlouhý a namáhavý, tak jako byla velmi dlouhá cesta od falešného progresismu v předvečer francouzské revoluce, kdy i biskupové považovali za moderní vysmívat se článkům víry a naznačovat, že ani existenci Boha nelze mít za jistou, až k obnově v 19. století. Ale po zkouškách těchto krizí bude z produchovnělé a oproštěné církve vyvěrat mohutná síla, neboť lidé budou ve zcela a dokonale naplánovaném světě nevýslovně osamoceni, a jakmile úplně ztratí Boha, zjistí, že jsou strašlivě chudí. A tehdy objeví malé společenství věřících jako úplnou novinku. Jako naději, která k nim přichází, jako odpověď, kterou ve skrytu vždycky hledali.

Pokládám za jisté, že církvi nastávají těžké časy, byť její vlastní krize teprve začíná. Nutno počítat se značnými otřesy. Ale jsem si jist také tím, co bude na konci: nikoliv církev politického kultu, ... nýbrž církev víry. Snad už nebude schopna být silou, ovládající společenské proudy, jako tomu bylo kdysi, ale bude znovu vzkvétat a pro lidi se stane viditelným domovem, který jim dává život a naději přesahující smrt.“[1]

Druhá vize je od františkána Jana Evangelisty Urbana (1901-1991), část je z jeho přednášky v rámci cyklu Živá teologie a část je vybrána z jeho textů.[2]

Podle Urbana bude církev vždy diasporou: „Bude také vždy méně činitelů, které by jí pomáhaly, jako veřejné mínění, napodobovací pud, zvyk, výchova prostředím, veřejná zařízení a vyučování náboženství, podpory a ochrany církve a jejích institucí, velká církevní zařízení (jako university, ústavy a katedrály). Bude naopak mizet z očí lidí a nebude už ani pronásledována, protože by investice na pronásledování byly vyšší než na žádoucí umlčení a potření náboženství... Církev diaspory se nebude spoléhat na podporu státu, nýbrž jen a jen na dobrou vůli jednotlivců, nebo malých skupin. Kněžstvo nebude mít nějaké zvláštní postavení a přednosti (ve voj. službě, soudnictví), nebude zvláštním stavem, ale bude se vykonávat vedle civilního zaměstnání. Církev nebude mít podobu sociálních institucí, nebude mít politický vliv ani politické ambice, nýbrž zůstane jí její náboženský charakter... Církev je věcí pokory, důvěry, oddanosti, utrpení, konání dobra zadarmo – ne věcí vítězství!“

Bude mizet „velká a řídká“ církev a církev budoucnosti se „bude stahovat, zahušťovat do malých skupin, bude žít v malých skupinách. Ale jakých! Církev bude potom sice rozlita po světě asi v malých bodech, ale jak budou ty body silné, silné láskou, silné svátostí, ctností evangelia, silné v jednotě mezi sebou, jak budou žít jako církev, že ji budou cítit... To bude církev, která se cítí, prožívá blízkost křesťanů k sobě, jednotu srdcí, jednotu vzájemné pomoci, podpory.“ V budoucnosti se nebudou stavět velké katedrály a kostely. „Budou spíše malé bohoslužebné, víceúčelové místnosti, třeba krásné, ale malé; ve velikých, ohromných domech bude kaple, která – dejme tomu – bude jen pro ten dům... budou spíše malé místnosti, ale takové, aby podporovaly zvnitřnění bez překážky vnějších struktur. Budou hlavně na božskou Eucharistii... všechno je zjednodušené, i roucha jsou zjednodušená. A i ta více ustoupí, že bude v budoucnosti více pravidelná oběť mše svaté, např. bez mešních rouch... To všechno ukazuje na zjednodušení a zvnitřnění.“

---

[1] Ratzinger, Josef. Jak bude vypadat církev ve třetím tisíciletí? Dostupné online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=17859

[2] Urban, Jan Evangelista. Dnešní přístup k teologii : křesťan v současném světě. Praha 1969, s. 24-25. Ventura, Václav. Eklesiologie Jana Evangelisty Urbana OFM. In: Novotný, Vojtěch, ed. Česká katolická eklesiologie druhé poloviny 20. století. Praha 2007, s. 103-104. Viz též Vaško, Václav. Jan Evangelista Urban – život a dílo : sonda do dějin české teologie a spirituality. Brno 2001.

Požadavek na spravedlivé uspořádání vztahů mezi lidmi v církvi je legitimní

Při zběžném procházení domácích textů, které se věnují problematice svobody projevu v církvi, mě zaujal také následující text. Jedná se o článek s názvem Svoboda projevu v církvi (Teologické texty, 2008, č. 4). Pro mnohé tento text jistě nebude převratný, vždyť je formulován opatrně. Mimo jiné reaguje na jednu z častých námitek, která odkazem na hierarchické uspořádání církve omlouvá různé nespravedlnosti. Bez zajímavosti však není skutečnost, že autorkou je Marie Kolářová (nar. 1964), která je od roku 2004 kancléřkou pražského arcibiskupství (stručný životopis z roku 2004 viz ZDE).

Autorka v úvodu připomíná, že "Druhý vatikánský koncil zdůraznil mimo jiné povahu církve jako společenství Božího lidu a rovnost všech křesťanů, oproti dřívějšímu pojetí církve jako společnosti zásadně nerovných". Zatímco řada církevních představitelů se s takovým tvrzením na teoretické úrovni může ztotožnit, církevní praxe leckdy ukazuje, že zas až tak zažitá představa to u kněží nebo biskupů být nemusí.

Autorka promýšlí právní úpravu dialogu v církvi (převážně s odkazem na kán. 212 CIC/1983) a limity svobody projevu. Obecné hranice svobody projevu jednotlového křesťana je třeba podle autorky hledat především v ustanovení kán. 223 § 1, kde jsou formulovány jako "ohled na obecný prospěch církve, na práva jiných a na své povinnosti vůči jiným". V tomto kontextu autorka formuluje pojetí poslušnosti křesťana vůči předstveným: "Povinnosti vůči jiným můžeme také rozumět jako povinnosti poslušnosti vůči přestaveným. Tato povinnost však není slepou poslušností, při stanovení jejího rozsahu a limitu je nezbytné vycházet z ustanovení § 1 kán. 212. Poslušnost křesťanů, která vytváří skutečné dynamické společenství církve, není pasivním mlčenlivým přijetím, ale především aktivní odpovědí, která je možná ve vzájemném dialogu a která vyžaduje vzdělání a výchovu ve víře."

Za zajímavou považuji rovněž pasáž v samém závěru, kde autorka zdůrazňuje legitimitu požadavku na spravedlivé uspořádání vztahů v církvi:

"Lze souhlasit s tím, že chronické kverulanty nelze uspokojit žádným vysvětlením a ani nejupřímnější snahou o dialog. Průměrný křesťan však chápe, co je v dané situaci přiměřeně spravedlivé. Pokud je se svým podnětem odmítnut za použití právního formalismu, chápe takové jednání jako nespravedlivé. Dobré právo je takové, které vytváří prostor pro spravedlivé uspořádání vztahů ve společnosti, a to platí i pro společnost Božího lidu. Oponenti přispěchají s námitkou, že církev není demokratickou institucí a nelze proto argumentovat takovým pojetím základních práv a mechanismů jejich fungování, jaké známe z demokratického právního státu. Církev je přece společenstvím Božího lidu, na které je třeba klást jiné nároky. Ačkoliv církev nemá demokraticky ustanovené představené, nemůže to znamenat, že by požadavek na spravedlivé uspořádání vztahů mezi lidmi byl neslučitelný s nároky na uspořádání poměrů v církvi."

(Zvýraznění v citovaných textech pochází ode mne.)

Služba sdělovacích prostředků katolíkům a kauza Bezák

V souvislosti s kauzou odvolaného arcibiskupa Róberta Bezáka a s pochybným veřejným vystupováním slovenské biskupské konference upozornil český katolický pedagog a publicista Jiří Zajíc (nar. 1951) v jednom svém komentáři na Facebooku na pastorální instrukci o sdělovacích prostředcích Communio et progressio z 23. května 1971.

V kauze podle Jiřího Zajíce nejde jen o odvolaného Róberta Bezáka, ačkoliv jeho lidská i křesťanská čest byla rozhodnutím o odvolání zpochybněna. Jde hlavně o styl komunikace v katolické církvi. Jednání slovenských biskupů, nunciatury i biskupa Jana Baxanta zpochybňuje důvěryhodnost církve i u těch lidí, kteří jí dosud důvěřují (což je už dost malá menšina společnosti). Tímto jednáním rovněž porušují pravidla dialogu v církvi, jak je stanovuje zmíněná pastorální instrukce o sdělovacích prostředcích.

Konkrétně poukázal na požadavek úplných, pravdivých a otevřených informacích (zvýraznění ode mne):

"Je-li třeba při projednávání některých otázek v církvi zachovat tajemství, platí stejné zásady jako ve státní oblasti. Duchovní hodnoty vyjadřované církví ovšem vyžadují, aby informace o jejich záměrech a plnosti jejich aktivit byly úplné, pravdivé a otevřené. Zadržují-li církevní místa zprávy nebo nejsou-li schopna podat informaci, otevírají prostor škodlivým fámám, místo aby pomáhala zveřejnění pravdy. Utajování se tedy musí bezpodmínečně omezit na případy, v nichž jde o dobrou pověst a čest člověka, nebo kdyby byla porušena jiná práva jednotlivců či skupin." (Communio et progressio, čl. 121)

Jednání slovenské biskupské konference a nunciatury nejenom otevřelo prostor "škodlivým fámám" (připomeňme třeba obvinění z podpory homosexuality - viz ZDE nebo z finančních ztrát - viz ZDE; obvinění z údajného posednutí ďáblem mi připadá tak absurdní, že jsem mu ani nevěnoval pozornost; o snahách o diskreditaci arcibiskupa Bezáka psali samozřejmě i jiní, např. komentář Lukáše Obšitníka z 20.12.2012), ale zároveň poškodilo "dobrou pověst a čest člověka" arcibiskupa Róberta Bezáka. Podle Zajíce tedy zůstává otázkou, ve prospěch práv jakých "jednotlivců či skupin" jednají slovenští biskupové a nunciatura tak alibisticky a slizce.

Dodávám, že "škodlivým fámám" jsou pochopitelně vystaveni rovněž aktéři kauzy, arcibiskup Zvolenský, mluvčí KBS Kováčik nebo nuncius Giordano, zvlášť když jejich vystupování v médiích působí nepřesvědčivě a vyhýbavě.

Jen připomínám, že vatikánský komentátor John L. Allen už ve svém článku z 13. července 2012 v souvislosti s kauzou odvolaného arcibiskupa Róberta Bezáka mluvil o tikající časované bombě, která hrozí výbuchem, pokud tehdy nově jmenovaný mediální poradce Vatikánu Greg Burke nebo někdo jiný z vatikánských úředníků nepřijde s rychlým a přesvědčivým zdůvodněním tohoto odvolání. V opačném případě podle Allena hrozí metastázování různých zvěstí a pomluv.


Absurditu utajování skutečných důvodů, které vedly k odvolání arciniskupa Bezáka, do určité míry potvrzují rovněž poněkud absurdní výklady, které v různých verzích předkládá arcibiskup Zvolenský. Např. jeho další krkolomné vyjádření pro agenturu SITA (viz na stránkách TK KBS z 31. prosince 2012):

Zvolenský chápe, že ľudia by sa chceli zorientovať v problematike, ale ich pozornosť bola upriamená na rozličné otázky, ktoré sa vynorili ako hypotézy a mohli súvisieť s odvolaním Róberta Bezáka. "Pre mňa je dôležité uvedomiť si, aj tak sám za seba to nahlas hovorím, že môže byť veľmi zaujímavé hovoriť o hypotézach. Ale keďže ide o osud človeka, je to aj veľmi nebezpečné. Lebo môžete, môžem aj ja sám, keď sa budem tými hypotézami zaoberať, zbytočne ublížiť ľuďom, ktorých do týchto hypotéz zakomponujem," povedal arcibiskup.

Už jsem na jiném místě (ZDE) kritizoval podle mne trapné vystupování arcibiskupa Zvolenského a jeho reakce na otázky novinářů při tiskové konferenci dne 8. listopadu 2012.

Ti, kdo nesledují kauzu odvolaného arcibiskupa Bezáka od začátku, by si mohli poslechnout rovněž jednu z nejdůležitějších tiskových konferencí po vypuknutí této kauzy, po jednání slovenské biskupské konferenci (za účasti nuncia Giordana) dne 17. července 2012. Důležitější než krátké a stručné vyjádření, které jediné je k dispozici na videu TK KBS (ZDE), jsou otázky novinářů a odpovědi arcibiskupa Zvolenského (celý záznam k dispozici v archivu TA3 - ZDE). Mimochodem po sérii odpovědí, že není kompetentní, je těžké se ubránit dojmu, že arcibiskup Zvolenský skutečně není kompetentní stát v čele slovenské biskupské konference. Každopádně třeba tvrzení, že "mnoho reakcí ve věřejnosti je vyvoláno nesprávnými informacemi" (cca 5:05) opět ukazuje, že by bylo na místě uvést nesprávné informace na pravou míru, tj. místo vytváření prostoru pro "škodlivé fámy" předložit informace "úplné, pravdivé a otevřené" (tj. opět odkazuji na dokument Communio et progressio). Z poslechu dotazů novinářů vůbec nemám pocit, že by se jednalo o nevhodné, neuctivé nebo nějak nepřátelské otázky. Naopak většinou jde o jasné a srozumitelné dotazy, které jen tlumočí otázky, které si kladlo i mnoho věřících. Neschopnost či neochota arcibiskupa Zvolenského je srozumitelně vysvětlit působí nevěrohodně. Zvlášť když na dotaz, zda by tato kauza nemohla poškodit církev na Slovensku, pronesl arcibiskup Zvolenský další z jeho krkolomných vysvětlení, které později nedokázal vysvětlit: „v každom prípade my v tejto chvíli si uvedomujeme tiež, že vidíme zreteľne, že toto aj cirkev očisťuje.“ (cca 7:10).

Takže i při zpětném pohledu je zřejmé, že příliš neobstojí odkaz na případné nepřátelství vůči církvi ze strany médií a nebo těch, kteří se opakovaně dotazují po důvodech Bezákova odvolání. (Kritika komunikace slovenských biskupů samozřejmě není žádné aktuální téma - viz na toto téma např. komentář Pavola Martinického).

Požadavek na informace úplné, pravdivé a otevřené tedy není projevem neposlušnosti nebo nedostatečné víry, nýbrž je legitimním požadavkem, který "církevním místům" ukládají vlastní církevní dokumenty.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Příloha, úryvek z dokumentu:

COMMUNIO ET PROGRESSIO, Pastorální instrukce o sdělovacích prostředcích z 23. května 1971

III. část, 2. kapitola

2. Kapitola: SLUŽBA SDĚLOVACÍCH PROSTŘEDKŮ KATOLÍKŮM

1. Veřejné mínění a komunikace v životě církve

114. Církvi velmi záleží na tom, aby rostly a prohlubovaly se společné svazky mezi věřícími. K tomu je potřeba komunikovat a vést rozhovor. Nejvíc žije církev uprostřed lidské společnosti, s níž je hluboce spojena vzájemným dialogem a mnohostrannými vztahy. To se může uskutečnit jen na základě výměny informací a myšlenek, pozorným sledováním veřejného mínění v církvi i mimo ni, jakož i účastí na dialogu s dnešním světem a společným řešením těch problémů, které se lidí dotýkají.

a) Dialog uvnitř církve

115. Jako živý organismus potřebuje církev veřejné mínění, které vzniká na základě dialogu jejich členů. Jen tak je možný pokrok v jejich myšlení a jednání. "Kdyby nebylo veřejného mínění v církvi, chybělo by jí něco k životu. Vinu na tom by nesli pastýři i věřící" (pozn. 2).

pozn. 2) PIUS XII., Proslov ke katolickým novinářům, Řím, 17. 2. 1950, AAS, XLII (1950), 251.

116. Proto si musejí být katolíci plně vědomi toho, že mají skutečně svobodu vyjadřování. Tato svoboda tkví ve smyslu víry a lásky; ve smyslu víry, která je živena Duchem pravdy, takže se Boží lid pod vedením posvátného učitelského úřadu a ve věrné poslušnosti vůči němu nezvratně drží předané víry, stále hlouběji do ní proniká správným úsudkem a obsáhleji ji proměňuje v život (pozn. 3); ale v lásce, neboť skrze ni je svoboda sdělování pozdvihována až ke svobodě v Kristu. Kristus nás totiž osvobodil z pout hříchu. Teprve pak nás uschopnil, abychom mohli svobodně posuzovat ve shodě s jeho vůlí. Zodpovědní církevní představení se postarají o to, aby se v církvi na základě svobody mínění a projevu živě rozvíjela výměna legitimních názorů. Proto budou vytvářet normy a podmínky k dosažení tohoto cíle (pozn. 4).

pozn 3) Srv. Lumen gentium, 12.

pozn 4) Srv. Myšlenky a podněty k ekumenickému dialogu, L'Osservatore Romano, 21./22. 9. 1970.

117. Ve skutečnosti se otevírá široký prostor pro dialog uvnitř církve. Pravdy víry jsou sice podstatou církve a jejich výklad nelze libovolně ponechat každému podle vlastní libosti. Na druhé straně putuje církev svou cestou dějinami lidstva. Rozhodnutí, která jsou od ní požadována, musí se proto přizpůsobovat mnohotvárným dobovým a místním poměrům. Pravdy víry mají být předkládány a vysvětlovány tak, aby byly přiměřené různým epochám a kulturám. Stejně tak i působení církve musí odpovídat změnám doby a situace. Všichni katolíci mají právo a povinnost, drží-li se učení církve, svobodně hledat hlubší porozumění zjeveným pravdám a i za stále se měnících společenských poměrů o nich věrohodněji svědčit. Tato svoboda dialogu v církvi nikterak nezatěžuje její soudržnost a jednotu; naopak v nerušeném procesu vytváření veřejného mínění může vznikat jednomyslné a společné jednání. Takový dialog se může rozvíjet jen tehdy, zůstane-li i při rozdílnosti názorů určujícím faktorem láska a všichni jsou ovládáni touhou uchovat vše společně a spolupracovat. Musí zde být upřímná snaha budovat a nikoliv bořit. Snaha nesená hlubokou láskou k církvi, snaha o takovou jednotu, kterou si Kristus přál jako znamení pravé církve a tím i svých opravdových učedníků (pozn 5).

pozn 5) Srv. Jan 17, 21.

118. V této souvislosti je nutno rozlišit mezi vědeckým bádáním a vedením věřících. V oblasti vědeckého bádání potřebují vědci pro svoji práci nezbytnou svobodu, aby si mohli vzájemně vyměňovat své výsledky v článcích a knihách. Při vedení věřících smějí být naproti tomu přednášeny jako církevní nauka pouze ta stanoviska, která byla skutečně uznána řádným učitelským úřadem církve, to znamená pouze takové názory, které lze považovat za jisté. Ostatně situace komunikace s sebou přináší skutečnost, že se často nové, ještě nevyzrálé názory teologů objeví na nepravém místě. Takové názory nesmějí být zaměňovány s výpověďmi řádného církevního učitelského úřadu a příjemci je musí brát kriticky. Zároveň by měli mít na paměti, že smysl takových zveřejněných názorů je nezřídka zkreslen způsobem podání a jednodušším jazykem sdělovacích prostředků.

119. Protože je rozvoj veřejného mínění v církvi životně důležitý, musí mít každý věřící právo a možnost informovat se o všem, co je nutné k tomu, aby převzal v životě církve aktivní roli. K tomu je zapotřebí široké spektrum sdělovacích prostředků, v případě potřeby i katolických, má-li být i tato jejich úloha správně splněna.

120. Chce-li církev být živá a skutečně plnit své úkoly, musí existovat mezi církevními autoritami v každé rovině i mezi katolickými institucemi a věřícími stálý obousměrný a celosvětový tok informací a názorů. K tomu je třeba vytvořit odpovídající instituce s dostatečným vybavením, např. informační služby, tisková střediska, centra setkání a pastorační rady.

121. Je-li třeba při projednávání některých otázek v církvi zachovat tajemství, platí stejné zásady jako ve státní oblasti. Duchovní hodnoty vyjadřované církví ovšem vyžadují, aby informace o jejich záměrech a plnosti jejich aktivit byly úplné, pravdivé a otevřené. Zadržují-li církevní místa zprávy nebo nejsou-li schopna podat informaci, otevírají prostor škodlivým fámám, místo aby pomáhala zveřejnění pravdy. Utajování se tedy musí bezpodmínečně omezit na případy, v nichž jde o dobrou pověst a čest člověka, nebo kdyby byla porušena jiná práva jednotlivců či skupin.

b) Dialog církve se světem

122. Rozmluva církve se neomezuje pouze na věřící, ale vztahuje se na celý svět. Církev je povinna zveřejňovat svoji nauku a působení; lidé, na jejichž osudu se podílí, mají na to právo a církev sama je k tomu zavázána jasným Božím příkazem (pozn. 6). Dále je podle slov Druhého vatikánského koncilu povinna vysvětlovat "znamení doby"; neboť také skrze ně mluví Bůh a jsou dokladem prozřetelnosti, která jejich prostřednictvím dále zjevuje dějiny spásy. Církev tedy musí vědět, jak všichni současníci, nejen katolíci, reagují na nejnovější události a duchovní proudy. A to bude moci vědět tím důkladněji, čím srozumitelněji se bude tato reakce odrážet ve prostředcích sociální komunikace.

pozn 6) Srv. Mt 28, 19.

123. Každý, kdo má v církvi nějakou zodpovědnost, se musí neustále snažit zprostředkovat za pomocí sdělovacích prostředků obsáhlé a pravdivé informace, aby všichni dostávali odpovídající obraz o církvi a jejím životě. Protože sdělovací prostředky jsou často jediným informačním spojením mezi církví a světem. Každý, kdo by jich nevyužil, jako by zakopával Bohem svěřené hřivny. Očekává-li církev od tiskových agentur a sdělovacích prostředků, že projeví zájem o náboženská témata a že s nimi budou zacházet se zvláštní pečlivostí, která je právě u těchto témat na místě, pak musí být církev také připravena poskytovat těmto institucím úplné, pravdivé a přesné informace. Neboť pouze tak mohou po všech stránkách dobře plnit své  úkoly.

124. Co bylo řečeno již dříve, platí i tam, kde se jedná o informace a výklad událostí ze života církve. Z toho vyplývá, že zkušení představitelé církve se předem připraví na uvedené problémy a nepřenechají iniciativu jiným. Doporučuje se, aby důležité církevní záměry a rozhodnutí byla již předem, pod podmínkou uveřejnění v určité lhůtě, zpřístupněna několika odborníkům, aby tyto záležitosti mohly být v zájmu církve v danou dobu správně podány a vysvětleny.

125. Sdělovací prostředky jsou tedy pro katolíky významné ze tří důvodů: napomáhají dnešnímu světu církev pochopit; podněcují dialog uvnitř samotné církve; a konečně umožňují církvi pochopit mentalitu a lidi dnešní doby, jimž má podle Božího příkazu přinášet poselství spásy. Přitom bude církev používat jazyk, kterému lidé budou rozumět a bude se zabývat otázkami, které bytostně hýbou lidstvem

Celý dokument je k dispozici v rámci červené řady Dokumentů ČBK s názvem Dokumenty o sdělovacích prostředcích (1996).

Odvolání trnavského arcibiskupa Roberta Bezáka

Můj komentář ke kauze odvolání trnavského arcibiskupa Roberta Bezáka, napsaný pro časopis Getsemany:

Dne 2. července tohoto roku, den před odjezdem na tradiční dovolenou na letní sídlo v Castel Gandolfu, byla zveřejněna dvě personální rozhodnutí papeže Benedikta XVI. Prvním bylo očekávané přijetí rezignace prefekta Kongregace pro nauku víry kardinála Williama Josepha Levady z důvodů dosažení kanonického věku (po dovršení 75. roku v loňském roce byl ponechán v úřadu ještě rok, což je celkem běžná praxe) a jmenování jeho nástupce, kterým se stal Gerhard Ludwig Müller. Nejedná se o žádné překvapení, o jmenování tohoto 64-letého řezenského arcibiskupa do čela kongregace se psalo už rok. S papežem jsou dobří přátelé, Müller je členem kongregace od roku 2007 a v roce 2008 v Řezně založil Institut papeže Benedikta XVI., jehož hlavním posláním je souborné vydání díla Ratzingera/Benedikta XVI. Opět se potvrdilo, že hlavním kritériem pro výběr byla především loajalita.

Druhým rozhodnutím bylo sesazení trnavského arcibiskupa Roberta Bezáka, resp. jeho zproštění pastýřské péče o arcidiecézi. Zpráva vatikánského tiskového střediska byla velmi stručná:„Il Papa ha sollevato dalla cura pastorale dell’arcidiocesi di Trnava (Slovacchia) S.E. Mons. Róbert Bezák, C.SS.R.“ Ve vyjádření Slovenské biskupské konference je navíc uvedeno, že se tak stalo na základě apoštolské vizitace, která proběhla ve dnech 22. ledna až 1. února 2012 (později  bylo zveřejněno, že tuto vizitaci vedl litoměřický biskup Jan Baxant), že toto rozhodnutí slovenští biskupové přijímají „v duchu viery a synovskej poslušnosti“ a že do jmenování nového arcibiskupa bude apoštolským administrátorem arcidiecéze pomocný biskup Ján Orosch. Odvolání 52-letého biskupa po třech letech služby vzbudila na Slovensku vlnu emocí. Svým přístupem si biskup získal sympatie řady lidí. Ti mu nyní vyjadřovali a vyjadřují podporu. Rozpaky budí především otázky nad důvodem tohoto odvolání. Co tak závažného arcibiskup Bezák provedl, že musel být takto odvolán?

Je běžnou praxí, že vatikánské úřady personální rozhodnutí oficiálně běžně nevysvětlují ani nekomentují. Ke změnám ve vedení diecézí dochází celkem běžně. Nejčastějšími případy jsou zřeknutí se úřadu po dovršení 75 let, jak předepisuje církevní právo (CIC, kán. 401 § 1), nebo ze zdravotních důvodů (CIC, kán. 401 § 2). Druhý paragraf kánonu 401 uvádí: „Diecézní biskup, který pro nedostatečné zdraví nebo z jiného závažného důvodu se stal neschopným k zastávání úřadu, se žádá, aby se zřekl svého úřadu.“ Bez znalosti konkrétních kauz ve stručných vatikánských oznámeních neodhalíme skutečné důvody, které vedly k rezignaci. Známé se staly třeba rezignace některých biskupů, kteří byli obviněni z podílu na skrývání sexuálních deliktů. I našimi médii proběhla pár dní před Bezákovým odvoláním zpráva o rezignaci argentinského biskupa (Fernando María Bargalló), který byl přistižen na pláži s milenkou. Prý nejprve zapíral, pak však souhlasil s rezignací. Ve stručné zprávě vatikánského tiskového střediska z 26. června se pouze dočtete, že rezignoval na základě výše ocitovaného paragrafu.

Arcibiskup Robert Bezák však přece jen patří do jiné kategorie. I on byl podle svého vyjádření vybízen k rezignaci. Když jí nepodal, byl sesazen. To nepatří zase až k tak častým událostem, za poslední dva roky se tak stalo zřejmě jen třikrát. Vatikánský komentátor National Catholic Reporter John L. Allen zmiňuje[1]: biskup Jean-Claude Makaya Loemba, diecéze Pointe-Noire, Kongo (31.3.2011), biskup William M. Morris, diecéze Toowoomba, Austrálie (2.5.2011) a biskup Francesco Micciché, diecéze Trapani, Itálie (19.5.2012). Všechna sesazení oznamuje stejná formulace jako v případě Bezáka „ha sollevato dalla cura pastorale“. Ani v těchto případech zpráva neobsahuje nic víc, ale důvody jsou podle Allena obecně známé. Zatímco v případě Makaya Loembeho a Miccichého se mělo jednat o nezvládnutí řízení diecézí, včetně závažných problémů s financováním a korupce, u australského Morrise byla důvodem jeho dlouhodobá a veřejná kritika Věroučných otázek, např. jeho podpora kněžského svěcení žen. Co však spáchal Robert Bezák?

Dodnes není jasné, co vedlo k sesazení trnavského arcibiskupa. Tisková vyjádření

apoštolské nunciatury na Slovensku (9.7.) a slovenské biskupské konference (9. a 17.7.) nejenom neuvedla nic o konkrétních důvodech odvolání, ale byla spíš smutnou ukázkou neschopnosti či neochoty o kauze komunikovat s veřejností. O to víc tak vznikl prostor pro vytváření různých spekulací, kterých jsem v médiích i v soukromých rozhovorech slyšel celou řadu. Média dokonce publikovala některé dokumenty, o jejichž autentičnosti můžeme spekulovat. Např. televizní stanice TA3 zveřejnila údajných 11 výtek ze strany Kongregace pro biskupy a reakci arcibiskupa na ně.[2] Ačkoliv trapnost některých otázek a charakter připomínající ověřování si do Vatikánu došlých udání svědčí o možné autentičnosti dokumentu (vyjádření nunciatury totiž uvedlo, že Státní sekretariát nařídil apoštolskou vizitaci na základě „početných podnetov poslaných priamo Svätej stolici kňazmi a veriacimi“) je velmi nepravděpodobné, že by některá z výtek byla dostatečným důvodem pro odvolání arcibiskupa.

Podle mého mínění mohou být v pozadí především spory arcibiskupa s jeho předchůdcem, Jánem Sokolem (byl arcibiskupem v letech 1989-2009). V tisku se psalo především o jeho podezřelých finančních transakcích, o kterých údajně Robert Bezák brzy po svém nástupu do funkce opakovaně informoval Vatikán a žádal kontrolu. V jednom zveřejněném dokumentu Robert Bezák tvrdí, že na opakující se výzvy (naposledy prý z ledna 2012) Vatikán nereagoval. Proto v roce 2010 se rozhodl sám zadat audit nezávislé auditorce, která zkoumala účetní materiály z let 2002 - 2008, v nichž odhalila nesrovnalosti a podezřelé transakce. Zjištění údajně byla natolik závažná, že auditorka krátce po odvolání Roberta Bezáka podala trestní oznámení. Spíše než jako nějakou odvetu za odvolání v tom vidím snahu zveřejnit některé skutečnosti a umožnit jejich došetření státními orgány. Přesto bude záležet na novém vedení arcidiecéze, zda se kauzou soud zabývat nebo ne. Pokud prohlásí, že se arcidiecéze zjištěnými skutečnostmi necítí být poškozená a nebude trvat na trestním řízení, kauza tím pro soud skončí. Předejít situaci, kdy v podstatě u civilního soudu proti sobě budou stát dva arcibiskupové, by mohlo být možná dostatečným důvodem pro odvolání.

S nadsázkou bychom v této situaci mohli vzpomenout na napomenutí sv. Pavla v 1. listu Korintským: „Jak to, že se někdo z vás opovažuje, má-li spor s druhým, jít k pohanským soudcům místo k bratřím? ... Máte-li spory o tyto všední záležitosti, proč se obracíte k těm, kdo nemají s církví nic společného? K vašemu zahanbení to říkám. Cožpak není mezi vámi nikdo rozumný, kdo by dovedl rozsoudit spor mezi bratřími? Ale bratr se soudí s bratrem, a to před nevěřícími! Již to je vaše prohra, že se vůbec mezi sebou soudíte. Proč raději netrpíte křivdu? Proč raději nenesete škodu?“ (1K 6, 1-7). Myslím si, že v kauze se nejedná o Pavlem zmiňovaný spor mezi bratřími a  záležitosti kolem arcibiskupa Sokola asi těžko můžeme považovat za „všední záležitosti“. Nicméně snažím se přiblížit možnému uvažování některých církevních představitelů, kteří ještě donedávna považovali utajování mnohem závažnějších deliktů za povinnost pro „dobro církve“.

Problémy kolem osoby arcibiskupa Jána Sokola jsou veřejně známé již delší dobu. Bezprostředně po jeho odchodu z funkce vydal časopis Ťýžden v květnu 2009 sérii článků, ve kterých jej obvinil mimo jiné i z vyplacení vysoké částky bývalému agentu StB. Ján Sokol byl podle registračních svazků StB v době převzetí arcibiskupského úřadu v červenci 1989 přeřazen do kategorie „agent“, což znamenalo vědomou spolupráci. Ján Sokol nařčení odmítnul a na časopis podal žalobu na ochranu osobnosti a náhradu nemajetkové újmy. V rámci procesu vypovídal v květnu 2010 rovněž jeho nástupce, arcibiskup Bezák. Ačkoliv žalobu okresní soud v Trnavě v březnu 2012 zamítnul, po odvolání Sokolova právníka Jána Čarnogurského ml. Není bez zajímavosti, že jeho otec, bývalý politik a právník Ján Čarnogurský, koncem července reagoval i na zveřejněná nařčení auditorky a obvinil jí ze lži.[3] Zhruba měsíc po odvolání arcibiskupa vyšlo rovněž najevo, že trnavská arcidiecéze vyplatila advokátní kanceláři Jána Čarnogurského ml. zhruba 1,6 milionů euro jako náhradu za smlouvu, kterou Bezák po svém nástupu do funkce zrušil jako nevýhodnou.[4] Zřejmě i nadále budou vyplouvat na povrch podobné informace o podezřelých transakcích a sporech. Není potřeba dodávat, že v kontextu znechucení velké části slovenské společnosti nad podobnými podezřelými machinacemi z politického prostředí budou následovat negativní reakce.

K takto složité situaci je třeba vzít v úvahu Bezákovu osobnost a jeho snahy o reformu, o nichž mluvil třeba v rozhovoru pro Katolický týdeník v roce 2010[5]: „Přebudování diecéze je mojí vizí, která souvisí se záměrem vytvořit menší a dynamickou kurii, která by odpovídala pastoračním a ekonomickým možnostem. Je to vážná otázka, ale část nákladů na udržování budov by mohla být využita spíš pro duchovní, lidské a sociální aktivity.“ Připomíná skutečnost, že v roce 2008 došlo k výrazné reorganizaci církevní správy na Slovensku. Zanikla arcidiecéze bratislavsko-trnavská a vznikly arcidiecéze bratislavská, trnavská a diecéze žilinská. Sídlo tzv. západní provincie se přesunulo do Bratislavy a z původní arcidiecéze připadly části území rovněž diecézi nitranské a bánskobystrické. Rozsah i počet kněží se oproti původní arcidiecézi snížil zhruba o dvě třetiny, stejně tak i zdroje, proto bylo třeba snížit i náklady na správu. Ján Sokol už tuto situaci neřešil, takže nepopulární opatření v podobě propouštění a restrukturalizace připadlo na jeho nástupce Roberta Bezáka. Asi nemusíme příliš zkoumat její průběh, aby bylo jasné, že nespokojených, co budou psát nejrůznější udání na nového arcibiskupa do Vatikánu, se asi najde řada.

Pokud se v dohledné době neobjeví nějaké zásadní nové zjištění a neprovalí se nějaký Bezákův hrozný a dosud utajovaný čin, tak je jeho odvolání zároveň svědectvím o současné tristní situaci ve Vatikánu. Není pochyb o tom, že v současné době probíhá ve Vatikánu zápas a tvrdý spor různých skupin, ať už na rovině personální nebo na rovině různých představ o podobě a řízení církve. Kromě osobních ambicí sporům ve Vatikánu nahrává řada dalších skutečností, mimo jiné rozsáhlost tohoto aparátu, řídícího církev; éra papeže Jana Pavla II., který se více soustředil na působení navenek a situaci uvnitř kurie nevěnoval tolik pozornosti, což ještě umocnilo období jeho nemoci; v neposlední řadě i konec určité epochy, jehož ztělesněním je postava současného papeže, který měl silný vliv už během předchozího pontifikátu.

Můžeme jen spekulovat nad tím, co vedlo k sesazení Roberta Bezáka a kdo jej ve Vatikánu prosadil. V kardinálském kolegiu jsou dva slovenští kardinálové, 88-letý Ján Chryzostom Korec a stejně starý Jozef Tomko. Zvlášť Tomko patří ke kardinálům, kteří zřejmě mají velkou autoritu, neboť je jedním ze tří kardinálů, kterým bylo svěřeno vyšetřování úniku interních dokumentů, tzv. Vatileaks. Je těžko uvěřitelné, že by Tomko o tomto případu nevěděl a nemohl se k němu vyjádřit. Na druhou stranu je třeba vzít vážně výzvu k opatrnosti při posuzování této kauzy, jež zazněla třeba od redaktorů časopisu Týžden, podle kterých to byl právě kardinál Tomko, kdo měl výrazný vliv na jmenování Roberta Bezáka arcibiskupem.[6] Kauzu Bezák odmítl komentovat i kardinál Leo Raymond Burke, prefekt Apoštolské signatury, tj. nejvyššího soudu římskokatolické církve, který byl ve dnech 19.-21. srpna na návštěvě Slovenska. Je skutečně možné, že ani tento kardinál nemá informace, jak tvrdil na tiskové konferenci? Mimochodem bratislavský arcibiskup Stanislav Zvolenský je jedním ze soudců Apoštolské signatury.

V kauze kolem odvolání arcibiskupa Bezáka vidím několik znepokojujících věcí:

Na prvním místě nebezpečí pochybné představy, která se v některých komentářích objevila, ohledně vztahu Vatikánu a biskupů. Tedy že biskupové jsou jen jakousi prodlouženou rukou Vatikánu, který je volně dosazuje a sesazuje. Takové pojetí je však v rozporu s naukou katolické církve. Věroučná konstituce II. vatikánského koncilu o církvi Lumen gentium (LG) konstatuje, že „biskupové řídí svěřené místní církve jako zástupci a vyslanci Kristovi... moc, kterou vykonávají osobně Kristovým jménem, je vlastní, řádná a bezprostřední“ (LG 27). Připouští určité omezení, když „její vykonávání je nakonec řízeno nejvyšší církevní autoritou a do jisté míry může být omezeno z ohledu na užitek církve či věřících“, přesto biskupy „nelze pokládat za pouhé náměstky římského biskupa, protože mají vlastní moc“ (LG 27). Rovněž přirovnání vztahu papež-biskup ke vztahu biskup-kněz není na místě. Zatímco moc nebo lépe služba biskupů je „vlastní, řádná a bezprostřední“ (LG 27), kněží „nedosáhli vrcholu kněžství a ve výkonu moci jsou závislí na biskupech“ (LG 28). Zjednodušeně řečeno, kněz je služebníkem biskupa, ale biskup není služebníkem papeže/římského biskupa, i když má jednat pouze ve společenství s ním. Ponechme stranou skutečnost, že teprve II. vatikánský koncil zřejmě provedl důslednější rozlišení mezi kněžským a biskupským stupněm svěcení, což v dějinách nebylo vždy tak zřejmé. Např. ve Skutcích apoštolských jsou tyto „stupně“ zaměnitelné, když Pavel mluvil ke starším/presbyterům církve v Efezu (Sk 20,17), které Duch sv. ustanovil za „strážce/episkopy/biskupy“ (Sk 20,28). Pojetí, které skutečné kněžství vidí jen v biskupském úřadu mimo jiné komplikuje ekumenický dialog s církvemi, které nemají biskupské zřízení.

Ještě vážnějším problémem se zdá být pojetí vztahu mezi církevní hierarchií a věřícími. Zdá se, že věřící jsou bráni jako poddaní (tento výraz skutečně najdeme na dvou místech v již citovaném článku 27 konstituce o církvi), kterým se nemusí nic vysvětlovat a jejichž hlas nehraje téměř žádnou roli, snad z výjimkou zasílaných podnětů či udání, které zřejmě stály na počátku Bezákova odvolání. Někteří komentátoři celkem trefně upozornili na rozdíl mezi autoritou, která budí respekt a uznání a mocí, jež bez vysvětlení vyžaduje téměř slepou „synovskou poslušnost“. Zdá se, že některým církevním kruhům je bližší spíš vykonávání moci než skutečné autority.

Zajímavé pro českého katolíka může být zapojení litoměřického biskupa Jana Baxanta do této kauzy. Jeho účast na této pochybné nebo komunikačně nezvládnuté akci budí otázku, jaké jsou jeho osobní ambice a zapojení do soupeřících stran nebo mocenských klik v současné kurii.

Pochybnosti kolem odvolání arcibiskupa Bezáka, zaryté mlčení slovenských biskupů i vatikánských úředníků vůči žádostem o uspokojivé vysvětlení, zvláštní pojetí „synovské poslušnosti“ vůči vše rozhodujícímu a vše nejlépe znajícímu papeži, abych to úmyslně přiostřil, se zdá být dalším dokladem krize stávajících církevních struktur katolické církve. Na jedné straně se neustále zdůrazňuje potřeba „nové evangelizace“. V roce 2010 papež založil papežskou radu pro novou evangelizaci v sekularizovaném světě, kde je křesťanství na ústupu. Rok víry zahájí v říjnu 2012 zasedání 13. řádné biskupské synody právě s tématem nové evangelizace. Na straně druhé je bez bližšího vysvětlení odvolán biskup, kterému se, jak se zdá, dařilo bourat některé stereotypy a oslovovat lidi i mimo tradiční církevní prostředí.

---

[1]http://ncronline.org/blogs/ncr-today/pope-fires-another-bishop

[2]http://www.ta3.com/clanok/1002579/vatikan-sa-pytal-bezaka-aj-na-celibat-a-financovanie-arcidiecezy.html

[3]http://www.topky.sk/cl/10/1318601/Vybor-odmieta--ze-Sokol-poslal-peniaze-do-Vatikanu

[4]http://www.postoy.sk/node/3724

[5]Katolický týdeník 2010, č. 45 viz http://www.katyd.cz/index.php?cmd=page&type=11&article=7455&webSSID=8b7c2963f5af9f4a4a9e0c6e2b576a01

[6]http://www.tyzden.sk/nazivo-doma/kauza-bezak-nase-otazniky.html

Oddělit kněžský úřad od povinnosti celibátu?

Vím, že k tomuto tématu toho bylo napsáno už mnoho. Před časem mě zaujalo to, co k tématu uvádí německý psycholog, psychoterapeut a teolog Wunibald Müller, jehož knihu Zamlčené rány nedávno vydalo nakladatelství Portál. Kniha reaguje na případy sexuálního zneužívání v církevních institucích, které byly zveřejněny na počátku loňského roku v Německu.

Sice se stále opakuje tvrzení, že souvislost mezi celibátem a sexuálním zneužíváním neexistuje. Ostatně i autor uvádí, že "bezprostřední spojení mezi celibátem a sexuálním zneužíváním v tom smyslu, že by celibát byl příčinou sexuálního zneužívání nezletilých kněžími, nelze prokázat" (s. 115-116). Na druhou stranu je zde problém v emocionální a sexuální nezralosti u těch kněží, "kteří jsou po stránce sexuálního vývoje nedostatečně vyspělí nebo v něm zůstali stát a kteří špatně chápou celibát. Domnívají se totiž, že se díky němu nebudou muset konfrontovat s vlastní sexualitou. Jádrem problému je v těchto případech emocionální - a tedy také sexuální - nezralost... Jejich sexuální nezralost se tedy maskuje celibátem, dostává pěkný nátěr a za určitých okolností je dokonce prohlášena za ideál. To však vede k tomu, že celá sféra sexuality a intmity zůstává nadále v temnotě." (s. 116-117).

Úvahy o kněžské povinnosti celibátu shrnul autor v následujícím oddílu (s. 129-130):

Oddělit kněžský úřad od povinnosti celibátu?

"Bylo by to opravdu řešení? Zůstává přece otázka, proč kněžský úřad přitahuje tolik homosexuálních mužů. Ty však nelze dále vysvěcovat na kněze. Tím se ještě zmenší okruh těch, kteří budou přicházet pro kněžský úřad v úvahu – ačkoli existuje mezi homosexuálními kněžími mnoho takových, kteří mají odpovídající zralost i charizma pro život celibátního kněze. Kdybychom se vzdali spojení kněžského povolání s celibátem, mělo by to ten následek (alespoň se domnívám), že by se zvětšil okruh zájemců o kněžské povolání. V tomto větším okruhu by bylo také opět více heterosexuálních mužů. Rovněž skupina těch, kteří se konfrontovali a vypořádali se svou sexualitou, by snad mohla být větší. Přinejmenším by mohl být menší podíl těch, kdo se pro cestu života v celibátu rozhodují z pochybných důvodů.

Z psychologického hlediska by působilo kněžství, které by zahrnovalo celibátní i ženaté kněze, dovnitř i navenek pozitivně. Celá oblast sexuality a intimity by byla samozřejměji přítomna a mohla by se s větší samozřejmostí tematizovat. Dokonce by se spojovala s čímsi pozitivním. To ovšem předpokládá, aby kněz, který se uvědoměle rozhoduje pro život bez manželství, byl pro toto své rozhodnutí oceňován, a ne odbýván jako hrdopýšek stranící se světu – jak se obával Joseph Ratzinger, tehdy ještě jako mnichovský arcibiskup, v diskusi s profesorem Egenterem. Myslím, že kdo se z přesvědčení rozhodne pro celibátní život mimo jiné proto, že má k tomu potřebné charizma, z toho bude přesvědčení také vyzařovat. Stejně to platí pro ty, kteří z přesvědčení zvolili cestu ženatých kněží.

Pro odloučení kněžského povolání od celibátu by mluvila také další okolnost, která s tématem sexuálního zneužívání souvisí pouze nepřímo: Nemalý počet kněží začínal se záměrem žít v celibátu a často také s přesvědčením, že dokážou v celibátu žít. Ale potom se tak nechovali nebo se necítili k tomu schopni a zbývala jim možnost – opustit svůj kněžský úřad, nebo v úřadu zůstat a potají žít zároveň v sexuálních vztazích. Zmiňuji se o tom v této souvislosti proto, že se v těchto případech podstatná životní sféra prožívá v temnotě. Takoví kněží mají obzvláštní sklon k psychicky nezdravým a duchovně i morálně pochybným způsobům chování a zvykům, které celibátní život spíše zatemňují a diskreditují.

Problémy by se tím neodstranily. To nám ukazují zkušenosti evangelické církve, kde jsou velkým tématem zhroucená manželství. Ale kdyby se kněžím povolilo manželství, vzešlo by z toho přece jen cosi osvobozujícího, mimo jiné proto, že by se tím vyjádřil kladný postoj k sexualitě. Ten v církvi nesporně existuje, ale moc se jí to vlastně nevěří.

Jestliže chce církev obstát v této krizi, kterou momentálně prožívá v souvislosti s případy sexuálního zneužívání, a plodně se z ní poučit, pak nestačí přepracovávat směrnice a přijímat další změny, které se vztahují k případům zneužívání. Musí sexualitu – a to i sexualitu ve svých vlastních řadách – vysvobodit ze zajetí, v němž tráví nedůstojný život. Dnes je sexualita uváděna do velice těsné souvislosti s církví, a to ve velmi negativních aspektech; pak by se mohla opět ukázat jako dar Boží a mohli bychom přitakat její existenci.

Právě v naší době banalizace a vykořisťování sexuality je nutně zapotřebí, aby někdo sexualitu před takovým vykořisťováním chránil a pečoval o to, aby se ze sexuality úplně nevytratila důstojnost a jedinečnost, které jí přísluší, aby nepřišla o své tajemství. Církev se koneckonců vlastně považuje právě v tomto ohledu za jejího zastánce. Na základě své biblické a duchovní tradice by jím také mohla být. Ale hledí se na ni (jistěže často neprávem) jako na tu, která sexualitu jako Boží dar hanobí a která jí zabraňuje."

Podle mne je celá kniha zajímavým čtením a podnětem k zamyšlení nad tématem, které oprávněně vážně poškozuje věrohodnost církve a křesťanství. Zároveň jí považuji i za věcnější text k tématu třeba ve srovnání s nedávno vydanou knihou rozhovorů s papežem Benediktem XVI. s názvem Světlo světa (podle mne se jedná o nejslabší knihu tohoto druhu ve srovnání se staršími rozhovory tehdy ještě s kardinálem Ratzingerem, tj. s Vittoriem Messorim z roku 1984 a Peterem Seewaldem z let 1996 a 2000). Samozřejmě záběr knihy rozhovorů je mnohem širší a je zřejmé, že pouhých šest hodin (poslední týden v červenci roku 2010, od pondělka do soboty, vždy hodinu denně) je na rozhovor o tak závažných tématech málo. Každopádně papež připouští, že po případech odhalených v Americe (především v roce 2002) se zřejmě měla důkladněji zkoumat i situace v dalších zemích a také uvedl, že rozsah zneužívání v Německu ho překvapil (s. 35).

Pro případné zájemce o téma zneužívání by mohla být zajímavá třeba i studie o příčinách a kontextu sexuálního zneužívání mladistvých katolickými kněžími v USA v letech 1950-2010.

Vztah "katolické církve" a "Kristovy církve" v dokumentech magisteria (1964, 2000, 2007)

/Jeden z materiálů, který jsem si vytvořil pro výuku./



Lumen gentium (1964) - problém "subsistit in" v dokumentech magisteria (2000 a 2007)
(tučné zvýraznění v textech M.V.)



Pius XII. encyklika o některých falešných názorech, které podkopávají základy katolické nauky Humani generis (1950)

MYSTICKÉ TĚLO KRISTOVO JE TOTOŽNÉ S KATOLICKOU CÍRKVÍ

27. Někteří se též domnívají, že je nezavazuje nauka, kterou jsme před několik málo lety vyložili v Naší encyklice a jež je rovněž založena na pramenech Zjevení, která totiž říká, že mystické Tělo Kristovo a římskokatolická Církev jsou spolu totožné.(5) Jiní pak zas redukují nezbytnou příslušnost k pravé Církvi jako podmínku věčné spásy na prázdnou formuli. Další zase považují rozumovou hodnotu věrohodnosti křesťanské víry za nepatřičnou.

pozn.:
5) Srov. encyklika Mystici Corporis Christi (29. června 1943): AAS 35 (1943), 193nn.


xxxxx


Druhý vatikánský koncil: Věroučná konstituce o církvi Lumen Gentium (1964)

CÍRKEV VIDITELNÁ I DUCHOVNÍ

8. Jediný prostředník Kristus ustanovil a bez přestání udržuje svou svatou církev, společenství víry, naděje a lásky zde na zemi, jako viditelný organismus (9) a jejím prostřednictvím rozlévá pravdu a milost na všechny. Je to společnost vybavená hierarchickými orgány i Kristovo tajemné tělo, viditelné shromáždění i duchovní společenství, pozemská církev i církev obdařená nebeskými dary. Nelze ji však považovat za dvě rozdílné věci, nýbrž to obojí tvoří jedinou složenou skutečnost, srůstající z lidského a božského prvku. (10) Pro nemalou obdobnost bývá církev srovnávána s tajemstvím vtěleného Slova. Jako totiž přijatá přirozenost slouží božskému Slovu za živý, s ním nerozlučně spojený nástroj spásy, podobným způsobem slouží společenský organismus církve Kristovu Duchu, který jej oživuje, k růstu těla (srov. Ef 4,16). (11)

To je jediná Kristova církev, kterou vyznáváme ve Vyznání víry jako jednu, svatou, katolickou a apoštolskou. (12) Po svém zmrtvýchvstání ji náš Spasitel odevzdal Petrovi jako pastýři (srov. Jan 21,17), jemu a ostatním apoštolům ji svěřil, aby ji šířili a řídili (srov. Mt 28,18n), a provždy ji postavil jako sloup a pevnou oporu pravdy (srov. 1 Tim 3015). Tato církev, ustavená a uspořádaná na zemi jako společnost, subsistuje (subsistit, uskutečňuje se) v katolické církvi a je řízena Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s ním. (13) Ovšem i mimo její organismus je mnoho prvků posvěcení a pravdy, které jako dary vlastní Kristově církvi vybízejí ke katolické jednotě.

Jako Kristus vykonal dílo vykoupení v chudobě a v pronásledování, tak je i církev povolána vydat se toutéž cestou, aby lidem zprostředkovala plody spásy a vzal na sebe přirozenost služebníka“ (Flp 2,6-7) a kvůli nám „on, ačkoli bohatý, stal se chudým“ (2 Kor 8,9). Stejně církev, třebaže ke splnění svého poslání potřebuje lidské prostředky, není ustanovena k tomu, aby hledala pozemskou slávu, nýbrž aby šířila pokoru a odříkání i svým příkladem. Otec poslal Krista „hlásat radostnou zvěst chudým (…) uzdravit zkroušená srdce“ (Lk 4,18), „hledat a zachránit, co zahynulo“ (Lk 19,10). Podobně církev zahrnuje láskou všechny postižené lidskou slabostí, dokonce v chudých a trpících vidí obraz svého chudého a trpícího zakladatele. Snaží se zmírnit jejich bídu a chce v nich sloužit Kristu. Kristus byl ovšem „svatý, nevinný, neposkvrněný“ (Žid 7,26), nepoznal hřích (srov. 2 Kor 5,21) a přišel jen usmířit hříchy lidu (srov. Žid 2,17); v církvi však jsou i hříšníci; je zároveň svatá i stále potřebuje očišťování a jde trvale cestou pokání a obnovy.
Církev „při svém putování prochází mezi pronásledováními ze strany světa a útěchami od Boha“ (14) a hlásá kříž Páně a jeho smrt, dokud on nepřijde (srov. 1 Kor 11,26). Moc zmrtvýchvstalého Pána ji však posiluje, aby trpělivostí a láskou překonávala trápení a ne-snáze vnitřní i vnější a aby ve světě věrně, i když zastřeně, zjevovala jeho tajemství až do té doby, dokud nebude na konci odhaleno v plném světle.

pozn.:
9/ Srov. Lev XIII., enc. Sapientiae Christianae, 10. 1. 1890: AAS 22 (1889-90), 392. Týž, enc. Satis cognitum, 29.6.1896: AAS 28 (1895-96), 710 a 724n. Pius XII., enc. Mystici Corporis, uv. m. 199-200.
10/ Srov. Pius XII., enc. Mystici Corporis, uv. m. 221n. Týž, enc. Humani generis, 12.8.1950: AAS 42 (1950), 571.
11/ Srov. Lev XIII., enc. Satis cognitum, uv. m. 713.
12/ Srov. Symbolum Apostolicum: Denz. 6-9 (10-30); Symb. Nic., Const.: Denz. 86 (150); coll. Prof. fidei Trid.: Denz. 994 a 999 (1862 a 1868).
13/ Výraz „Svatá (katolická, apoštolská) římská církev“ je obsažen v Prof. fidei Trid., uv. m., a 1. vat. koncil, Věrouč. konst. o katol. víře Dei Filius: Denz. 1782 (3001).
14/ Sv. Augustin, De civ. Dei XVIII, 51, 2: PL 41, 614.


xxxxx


Kongregace pro nauku víry: Deklarace o jedinečnosti a spásonosné univerzalitě Ježíše Krista a církve Dominus Iesus (2000)

16. (...) Věřící mají vyznávat, že existuje dějinná kontinuita - zakořeněná v apoštolské posloupnosti (53) - mezi církví založenou Kristem a katolickou církví: "To je jediná Kristova církev... kterou náš Spasitel po svém zmrtvýchvstání (srov. Jan 21,17) odevzdal Petrovi jako pastýři ... je řízena Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s ním." (54, citát z LG 8, viz výše, zkrátil M.V.) Výrazem "subsistit in" chtěl II. vatikánský koncil uvést v soulad dvě doktrinální tvrzení: na jedné straně, že Kristova církev navzdory rozdělení křesťanů nadále plně existuje pouze v katolické církvi - a na straně druhé, že "mimo její organismus je mnoho prvků posvěcení a pravdy" (55) tedy v církvích a církevních společenstvích, která ještě nejsou v plném společenství s katolickou církví (56). Avšak co se týká těchto posledních, je třeba tvrdit, že jejich hodnota "se odvozuje z plnosti milosti a pravdy, která byla svěřena kato-lické církvi" (57).

17. Existuje tedy jediná Kristova církev, která subsistuje v katolické církvi, je řízena Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s ním (58). Církve, které sice nejsou v dokonalém společenství s církví katolickou, ale zůstávají s ní spojeny velmi těsnými pouty, jako apoštolská posloupnost a platná eucharistie, jsou pravé partikulární církve (59). Proto i v těchto církvích je přítomna Kristova církev a působí v nich, ačkoliv chybí plné společenství s katolickou církví, nakolik nepřijímají katolické učení o primátu, který podle Boží vůle objektivně má a uplatňuje nad celou církví římský biskup (60).

Naproti tomu církevní společenství, která neuchovala platný episkopát a ryzí a úplnou podstatu eucharistického tajemství (61), nejsou církvemi v pravém slova smyslu; nicméně pokřtění v těchto společenstvích jsou od křtu včleněni do Krista, a jsou proto v určitém, i když nedokonalém společenství s církví (62). Křest totiž sám o sobě směřuje k úplnému rozvoji života v Kristu prostřednictvím celistvého vyznání víry, eucharistie a plného společenství v církvi (63).

„Věřící si tedy nemohou představovat Kristovu církev jako souhrn církví a církevních společenství – rozdílných a současně nějakým způsobem sjednocených – ani si nemohou myslet, že dnes už nikde Kristova církev neexistuje a má proto být pro všechny církve a společenství pouze předmětem hledání.“ (64) Vždyť „prvky této dané církve existují, jsou spojeny v plnosti v katolické církvi a bez této plnosti v dalších společenstvích“(65). „Proto tyto odloučené církve a společnosti i přes nedostatky, které na nich podle našeho přesvědčení lpí, rozhodně nejsou bez významu a váhy v tajemství spásy. Neboť Duch Kristův se nezdráhá používat jich jako pro-středků spásy, jejichž účinnost se odvozuje z plnosti milosti a pravdy, která byla svěřena katolické církvi.“ (66)

pozn.:
53/ Srov. Dogmatická konstituce o církvi Lumen gentium 20; srov. též Sv. Irenej, Adversus Haereses, III, 3, 1–3; Sv. Cyprian, Epist. 33, 1; Sv. Augustin, Contra ad-vers. legis et prophet., 1, 20, 39.
54/ Dogmatická konstituce o církvi Lumen gentium 8.
55/ Tamtéž; srov. Jan Pavel II., Encyklika Ut unum sint (1995) 13.
56/ Interpretace těch, kdo na základě formulace "subsistit in" došli k tezi, že jediná Kristova církev může existovat i v nekatolických církvích a církevních společenstvích, je proto v rozporu s autentickým významem koncilního textu Lumen gentium "Koncil zvolil naopak slovo subsistit právě proto, aby objasnil, že je jen jedna "subsistence" pravé církve, zatímco mimo její viditelnou strukturu existují jen "elementa Ecclesia", které - jsouce prvky téže církve - směřují a vedou ke katolické církvi" (Kongregace pro nauku víry, Notificazione sul volume "Chiesa: carisme e potere" - P. Leonardo Boff, AAS 77 [1985], 756/762).
57/ Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio 3.
58/ Srov. Kongregace pro nauku víry, Prohlášení Mysterium Ecclesiae (1973) 1.
59/ Srov. Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio 14 a 15; Kongregace pro nauku víry, Dopis Communionis notio (1993) 17.
60/ Srov. I. vatikánský koncil, Constituce Pastor aeternus: DS č. 3053–3064; Dogmatická konstituce o církvi Lumen gentium 22.
61/ Srov. Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio 22.
62/ Tamtéž 3.
63/ Tamtéž 22.
64/ Kongregace pro nauku víry, Prohlášení Mysterium Ecclesiae (1973) 1.
65/ Jan Pavel II., Encyklika Ut unum sint 14.
66/ Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio 3.


xxxxx


Kongregace pro nauku víry: Odpovědi na otázky, týkající se některých aspektů nauky o církvi (2007)

První otázka: Změnil 2.vatikánský koncil předcházející nauku o Církvi?

Odpověď: 2.vatikánský koncil neměl v úmyslu tuto nauku změnit a ani ji nezměnil, nýbrž ji pouze rozvinul, prohloubil a zeširoka vyložil.(...)

Druhá otázka: Jak má být chápáno tvrzení, podle kterého Kristova Církev subsistuje v katolické Církvi?

Odpověď: Kristus „ustanovil na zemi“ jedinou Církev a založil ji jako „viditelné a duchovní společenství“[5], které již od svého počátku a v průběhu dějin vždy existuje a bude existovat, a v níž jedině zůstaly a zůstanou všechny ty prvky, které sám Kristus ustanovil[6]. „To je jediná Kristova církev, kterou vyznáváme ve Vyznání víry jako jednu, svatou, katolickou a apoštolskou… Tato církev, ustanovená a uspořádaná na zemi jako společnost, subsistuje (uskutečňuje se) v katolické církvi a je řízena Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s ním“ [7].

V dogmatické konstituci Lumen gentium[8] je subsistence ona trvalá historická kontinuita a stálost všech Kristem ustanovených prvků v katolické církvi, v níž konkrétně spočívá Kristova Církev na této zemi.

Podle katolického učení, tedy lze tvrdit, že Církev Kristova je přítomna a působí v Církvích a církevních společenstvích, které ještě nejsou v plném společenství s katolickou Církví, vzhledem k prvkům posvěcení a pravdy, které jsou v nich přítomny[9], ale slovo „subsistuje“ může být připisováno výlučně samotné katolické Církvi, poněvadž se vztahuje právě na poznámku o jednotě vyznávané ve Vyznání víry (Věřím .. církev jednu); a tato „jedna“ Církev subsistuje v katolické Církvi[10].

Třetí otázka: Proč je použit výraz „subsistuje“ a nikoli jednoduše slovesný tvar „je“?

Odpověď: Užití tohoto výrazu, který indikuje plnou totožnost Církve Kristovy a katolické Církve, nemění nauku o Církvi; nicméně nalézá svůj pravý důvod ve skutečnosti, že vyjadřuje jasněji, jak je mimo její organismus „mnoho prvků posvěcení a pravdy“, „které jako dary vlastní Kristově Církvi vybízejí ke katolické jednotě[11].

„Proto tyto odloučené církve a společnosti i přes nedostatky, které na nich podle našeho přesvědčení lpí, rozhodně nejsou bez význa-mu a váhy v tajemství spásy, jejichž účinnost se odvozuje z plnosti milosti a pravdy, která byla svěřena katolické církvi“ [12].

Čtvrtá otázka: Proč 2.vatikánský koncil připisuje jméno „církve“ východním Církvím odloučeným od plného společenství s katolickou Církví?
Odpověď: Koncil chtěl přijmout tradiční užití tohoto názvu, „jelikož tyto církve, i když odloučené, mají pravé svátosti a především vlivem apoštolské posloupnosti, mají kněžství a eucharistii, které je s námi dosud těsně pojí“ [13], zasluhují titul „místní či partikulární církve“ [14], a jsou nazývány sesterskými církvemi katolických partikulárních Církví[15].

„Slavením eucharistie Páně se tak v těchto jednotlivých církvích buduje a roste Boží církev“ [16]. Poněvadž však společenství s katolickou církví, jejíž viditelnou Hlavou je římský biskup a Petrův nástupce, není nějakým vnějším doplňkem partikulární církve, ale jeden z jejích vnitřních konstitutivních principů, vyznačuje se status těchto partikulárních církví, jak se nazývají ona ctihodná křesťan-ská společenství, přesto určitým nedostatkem[17].

Z druhé strany, pak vlastní univerzalita Církve, řízená Petrovým nástupcem a biskupy, jež jsou s ním ve společenství, kvůli rozdělení křesťanů naráží v dějinách na překážku svého plného uskutečnění[18].

Pátá otázka: Proč texty Koncilu a následujícího učitelského úřadu nepřipisují titul „církev“ křesťanským společenstvím, která vznikla během reformace v 16.století?

Odpověď: Protože podle katolické nauky, tato společenství nemají apoštolskou posloupnost ve svátosti svěcení, a proto postrádají bytostně konstitutivní prvek bytí Církve. Zmíněná církevní společenství, která zvláště v důsledku absence služebného kněžství nezachovala pravou a celistvou podstatu eucharistického Tajemství[19], nemohou podle katolické nauky být nazvány „církvemi“ ve vlastním smyslu slova[20].

pozn.:
[5] Srov. Lumen gentium, 8,1.
[6] Srov. Unitatis redintegratio, 3,2; 3,4; 3.5; 4.6.
[7] Lumen gentium, 8,2.
[8] Srov. Kongregace pro nauku víry, Mysterium Ecclesiae, 1,1; Dekl. Dominus Jesus, 16,3; Notifikace o knize O.Leonarda Boffa, OFM „Církev:charisma a moc“.
[9] Srov. Jan Pavel II., encyklika Ut unum sint, 11,3.
[10] Srov. Lumen gentium, 8,2.
[11] Lumen gentium, 8,2.
[12] Unitatis redintegratio, 3,4.
[13] Unitatis redintegratio, 15,3; srov. Kongr.pro nauku víry, Communionis notio, 17,2.
[14] Unitatis redintegratio, 14,1.
[15] Srov. Unitatis redintegratio, 14,1; Jan Pavel II. Ut unum sint, 56.
[16] Unitatis redintegratio, 15,1.
[17] Srov. Kongr. pro nauku víry, Communionis notio, 17,3.
[18] Srov. Ibid.
[19] Unitatis redintegratio 22,3.
[20] Srov. Kongregace pro nauku víry, Dominus Jesus, 17,2.


xxxxx


Samozřejmě je to jen výtah z několika dokumentů, o kterých se navíc vede celkem živá diskuse. Je třeba znát širší souvislosti. K tomu pár odkazů na literaturu (jen rychlý výběr), která především kritizuje zúžený výklad "subsistit in" v nejnovějších dokumentech (viz např. články Sullivena).


Sullivan, Francis A. FURTHER THOUGHTS ON THE MEANING OF SUBSISTIT IN. Theological Studies, Mar2010, Vol. 71 Issue 1, p133-147, 15p.

Welch, Lawrence J.; Mansini, Guy. Lumen Gentium No. 8, and Subsistit in, Again. New Blackfriars, Sep2009, Vol. 90 Issue 1029, p602-617, 16p.

Schelkens, Karim. LUMEN GENTIUM'S "SUBSISTIT IN" REVISITED: THE CATHOLIC CHURCH AND CHRISTIAN UNITY AFTER VATICAN II. Theological Studies, Dec2008, Vol. 69 Issue 4, p875-893, 19p.

Sullivan, Francis A. THE MEANING OF SUBSISTIT IN AS EXPLAINED BY THE CONGREGATION FOR THE DOCTRINE OF THE FAITH. Theological Studies, Mar2008, Vol. 69 Issue 1, p116-124, 9p.

Sullivan, Francis A. QUAESTIO DISPUTATA A RESPONSE TO KARL BECKER, S.J., ON THE MEANING OF SUBSISTIT IN. Theological Studies, Jun2006, Vol. 67 Issue 2, p395-409, 15p.