František Tomášek a realizace liturgické obnovy

Poměrně často se diskutuje o koncilu a jeho realizaci. Zvlášť "nejviditelnější dílo koncilu", liturgická reforma, je předmětem diskusí. Drobným příspěvkem k tomuto tématu může být svědectví Jana Matějky (nar. 1932), sekretáře České liturgické komise. Někdy se třeba můžeme setkat s argumentem, že realizace liturgické reformy šla nad rámec konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium (1963) a tudíž, že je to projev nerespektování vůle koncilních otců. Realita však byla jiná, jak mimo jiné ukazuje i toto svědectví.

Jedná se o záznam diskuse ze symposia Kardinál Tomášek a koncil, která se konala ve dnech 9. a 10. října 2002. Viz Opatrný, Aleš (ed): Kardinál Tomášek a koncil. Praha, Pastorační středisko 2002, s. 112-113 (zvýraznění v textu ode mne):

Aleš Opatrný:

Já bych se chtěl zeptat, jestli v tom celém zavádění průběhu liturgické obnovy pan kardinál Tomášek projevil něco jako strach nebo obavu, že by to mohlo dopadnout špatně, když se to nebo ono zavede nebo že tohle už je moc. Prostě jestli projevil nějakou obavu, která by souzněla s některými negativními hodnoceními kardinála Ratzingera?

Jan Matějka:

Já neznám žádnou takovou situaci, protože to, co se připravovalo, on z přesvědčení bral jako realizaci toho, na čem se dohodli, i když je pravda, že v koncilních dokumentech některé věci zapsány nejsou, a pak se najednou při té realizaci objevily. Je ovšem třeba si uvědomit, že koncilní dokumenty jsou poměrně stručný text, a že přípravě konstituce o liturgii předcházelo poměrně nejdelší období vzájemných diskusí, vysvětlování, objasňování některých základních principů. Tak dlouhé období přípravy žádný z dalších koncilních dokumentů už neměl. Tam se objasňovalo mnoho věcí, účastníci měli věci zažité. Neseděli tam jen tak naprázdno, oni o tom přemýšleli a měli možnost reagovat. A nejenom ve veřejných vystoupeních, několikrát o tom mluvil pan kardinál, že řadu věcí, které se pak dostávali do připomínek ani veřejně na shromážděních neměli příležitost vyslechnout, mluvili o nich mezi sebou. Byly vytvářeny různé pracovní skupiny, které svůj návrh předložily a textové komise, jak tomu říkali, to zpracovávala. Čili mnohé z věcí, které po koncilu vypadaly jako že přicházejí nové, byly vlastně prodiskutované a účastníky to nepřekvapilo, že se objevily. I rozšíření národního jazyka, které se leckdy předhazuje, že vlastně vpašovali až ti, kdo to realizovali, tak už bylo v jádru obsaženo. Počítalo se s tím, ale nebylo dost dobře možné – nejen z hlediska pedagogického, ale vůbec nebylo realizovatelné ty věci udělat najednou, protože by se to ani bývalo nestačilo, dělalo se to za pochodu, čili asi to bych k tomu řekl. On byl přesvědčen o tom, že to, co se realizuje, bylo dohodnuto a že je třeba v rámci možností, které tady k dispozici byly, trvat na tom, aby se to uskutečnilo. Proti čemu byl a co možná mnozí od něj slyšeli, to byly překotné změny formálně jenom proto, aby se něco změnilo – proti tomu byl zásadně, ale to jsem se už zmiňoval.

Joseph Ratzinger o "předkoncilní" liturgii a potřebě její reformy (1964)

Se zájmem jsem si přečetl veřejné proslovy, které pronesl papež Benedikt XVI. u příležitosti 50. výročí zahájení Druhého vatikánského koncilu. Říkal jsem si, že stojí za přečtení i za zamyšlení, do jisté míry se doplňují a sledují jednotlivé aspekty koncilu, o kterých hovořil papež Jan XXIII. ve svém zahajovacím proslovu. Ačkoliv jsem k současnému papeži kritický, opět musím ocenit, že na Petrově stolci sedí skutečně učenec obdivuhodné vzdělanosti. Což je zřejmé i přes jeho úctyhodný věk (v dubnu se dožil 85 let - v lednu 2013 má šanci se stát třetím nejstarším papežem za poslední tři staletí: předstihnul by Pia IX., který zemřel 1878 v nedožitých 86; starším by zůstal již jen Klement XII. /+1740 v 88/ a Lev XIII. /+1903 v 93/).

Jsem přesvědčen, že Benedikt XVI. je posledním papežem, který byl aktivním účastníkem koncilu. 35-letý Ratzinger byl výrazným a vlivným peritem, tedy teologickým poradcem. Jako svého poradce si jej vybral jeden z nejvýraznějších koncilních otců: kolínský arcibiskup (1942-1969), předseda Německé biskupské konference (1945-1965) a kardinála (1946) Josef Frings (1887-1978). Ten se na koncilu "proslavil" především úplně prvním vyjádřením "sebevědomí koncilu", když spolu s francouzským kardinálem Achille Liènartem (1884-1973) na úvod prvního všeobecného zasedání (13.10.1962) odmítli kurií navržené kandidáty do koncilních komisí (z 24 členů do koncilích komisí se dvě třetiny /16/ volili a jednu třetinu /8/ jmenoval papež) a požadovali odložení jejich volby, aby se koncilní otcové s nimi mohli lépe seznámit. Tento postup byl koncilními otci přijat a následující dva dny vyplnila jednání koncilních otců. Snad ještě proslulejší je vystoupení kardinála Fringse, ve kterém kritizoval praktiky tehdy ještě mocného kuriálního úřadu, Svatého Officia, v čele s kardinálem Alfredo Ottavianim (1890-1979).

Je jistou ironií osudu, že Joseph Ratzinger, teologický poradce kardinála Fringse, rozhodného odpůrce papežského centralismu a praktik Sv. Officia, se stal nejprve (v letech 1981-2005) prefektem Kongregace pro nauku víry (tento úřad nahradil Sv. Officium po reformě kurie v roce 1965, sice již s omezenějšími pravomocemi, přesto patří k jedněm z nejdůležitějších úřadů v kurii ) a poté dokonce papežem (v roce 2005).

Již mnoho lidí si lámalo hlavu a popsalo hodně papíru při úvahách nad tím, zda a v jaké míře došlo u Josepha Ratzingera/Benedikta XVI. ke změně v myšlení. Ke změně od "progresivního" koncilního teologa, přes arcibiskupa až po "hlídacího psa" pravověří a papeže, který projevuje jisté sympatie k tradičně či konzervativně založeným katolíkům a nešetří kritikou vůči "pokrokovým" teologům? To jsou samé škatulky a pojmy, které by potřebovaly bližší vymezení a jistě bychom zjistili, že zcela nesedí, protože život, lidé i katolická církev jsou mnohem rozmanitější.

Samotný Ratzinger opakovaně zdůraznil, že se nezměnil on, nýbrž "ti druzí" (např. Rozhovor s Messorim /1984/, s. 14-15: těmi "druhými" zde myslí kolegy z časopisu Concillium a "zásadní obrat" klade do roku 1973). Také jeho bratr Georg v knize Můj bratr papež (orig. 2011, český překlad vydal Portál, 2012) na několika místech opakuje, že se jeho bratr nezměnil (např. na s. 217, 234, 250). Georg vidí "radikální změnu prostředí, v němž /JR/ působil" ve studentské revoltě v roce 1968, kterou Ratzinger zažil na univerzitě v Tübingen (s. 217). Události roku 1968 zmiňuje i samotný Ratzinger (ať už v knize rozhovorů se Seewaldem /orig. 1996/, v českém překladu na s. 55n. nebo ve vlastním životopisu /orig. 1997/, v č. p. na s. 99nn.: píše např. o "náhlé změně světonázorového "vzoru", z něhož studenti a část docentů vycházeli" /s. 99/) a je zřejmé, že na něj silně zapůsobily, ačkoliv se jejich výklad od různých svědků od toho Ratzingerova mírně liší. Mimo jiné to potvrzuje i odchod z poměrně prestižní univerzity v Tübingen na univerzitu v Řezně počátkem roku 1969...

Nechci tu zabíhat do detailních úvah nad tím, co se stalo s Ratzingerem v Tübingen v roce 1968 nebo jindy a jinde. Jen jsem chtěl zmínit, že v podstatě všichni konstatují určitou změnu (navíc zásadní a poměrně rychlou). Určitá tajemnost této změny je dána i skutečností, že samotný Ratzinger je viditelně zdrženlivý při popisu svého angažmá na koncilu.

Myslím si, že by bylo příliš snadné, vyznačit jasné datum a rozdělit Ratzingerův život na dvě různá období. Na druhou stranu, i když chci brát vážně opakovaně zdůrazněný pocit kontinuity a osobní konzistence, každý člověk určitým vývojem prochází. Napětí mezi kontinuitou a změnou v životě současného papeže může být zajímavé rovněž proto, že to byl on, kdo svým projevem k římské kurii 22. prosince 2005 opětovně rozvířil intenzivní debatu ohledně výkladu/hermeneutiky koncilu právě jako změny v kontinuitě či diskontinuitě.

Kromě biografie Ratzingera/Benedikta XVI. od Johna L. Allena z roku 2000 (od s. 56 je kapitolka s názvem "How Ratzinger Changed", ve které autor na citátech z Ratzingerových textů poukazuje na změnu názorů/postojů k několika tématům) se tématu změny věnoval i John Wilkins v textu nad znovuvydaným souborem Ratzingerových textů z doby koncilu. Článek s názvem Ratzinger at Vatican II: A Pope Who Can & Cannot Change vyšel v časopisu Commonweal (June 4, 2010, s. 12-17), mnohé z tohoto textu přebírá a doplňuje další informace nejnovější příspěvek autora ve speciálu National Catholic Reporter "A Church Reborn" u příležitosti 50. výročí zahájení koncilu (Wilkins, John: From peritus to pope: the causes of Ratzinger's about-face, s 17 a 19). Na citátech z Ratzingerových textů z období koncilu, v podstatě referátech o dění na koncilu, které s názvem Theological Highlights of Vatican II znovu vyšly v roce 2009 (Paulist Press, poprvé vyšly v roce 1966), Wilkins dokládá, jak se Ratzinger od té doby údajně změnil.

Wilkinsův text je působivý a čtivý, i když samozřejmě se pohybuje na úrovni publicistiky. Do tématu jistě nemám takový vhled, přesto nebo právě proto bych ve svých závěrech nebyl zase až tak tvrdý (tj. např. úplný závěr: "Will Pope Benedict ever take this book off his shelf and glance back at what he wrote then? And if he does, will it jog his memory - and perhaps his conscience?"). Úmyslně jsem - samozřejmě v určité rychlosti - vyhledal několik charakteristických a mně dostupných vyjádření J. Ratzingera/Benedikta XVI. k danému tématu, tj. liturgii (především v textech všech čtyř rozhovorů s nim). Troufám si tvrdit, že je sice zřejmý přesun důrazů a změna v argumentaci, nemám však pocit zásadního rozporu či protikladu. Navíc třeba rozumím změnám daným odlišnou situací, např. volání po srozumitelné liturgické řeči v době, kdy se ještě vedl zápas o prosazení národních jazyků a naopak jistou nostalgii po latině v době, kdy její využívání téměř vymizelo.

Větší napětí než v otázce liturgie a téměř jasně viditelnou změnu vnímám třeba v přístupu ke kolegialitě biskupského sboru, jež se nedá vysvětlit pouhou změnou perspektivy, která je jiná z pohledu teoretických úvah akademického teologa na rozdíl od pohledu a praxe z pozice arcibiskupa nebo významného představitele kurie.


Je třeba přiznat, že jsme většinou v určitém zajetí našich představ a předporozumění nebo již zmíněných škatulek, které nemohou postihnout složitost reality v úplnosti. Takže papež Benedikt XVI. je - i s ohledem na některé svoje starší výroky a novější konkrétní kroky - vnímám jako kritik pokoncilního vývoje liturgie s jistou nostalgií po starší podobě liturgického slavení. Toto hodnocení však nemůže být takto černobílé. Při bližším pohledu na některé jeho texty je totiž zřejmé, že Ratzinger/Benedikt XVI. zřejmě nikdy nezpochybnil potřebu reformy liturgie a její zásadně pozitivní hodnocení, které však nevylučuje určité korektury (s oblibou vyjádřené jako "reforma reformy").

Samozřejmě jedna věc je určitá škatulka nebo zjednodušená myšlenková pozice a něco jiného je důkladnější rozbor Ratzingerových myšlenek o liturgii - pokud vím, liturgika ani není jeho "specializací" spíš by se dalo říct, že je to jeho oblíbený zájem. Zde je možné odkázat na zajímavý rozbor argumentů na straně kritiků liturgické reformy od Johna F. Baldovina v knize Reforming teh Liturgy: A Respons to the Critics (Liturgical Press 2008).


Rozhodl jsem se, že sem vložím jeden Ratzingerův text o "předkoncilní" liturgii a potřebě její reformy z roku 1964, aby případní zájemci nebyli odkázáni jen na sekundární texty, ale mohli si sami porovnat, jak na ně bude působit "koncilní" Ratzinger. Jedná se o anglický překlad a zvýraznění v textu opět pocházejí ode mne.

The Problem of Divine Worship

This may have seemed to the outsider the least important problem. He might have been tempted to see in it a kind of estheticism, a hobby for specialists and historians. But for the Church, divine worship is a matter of life and death. If it is no longer possible to bring the faithful to worship God, and in such a way that they themselves perform this worship, then the Church has failed in its task and can no longer justify its existence. But it was on precisely this point that a profound crisis occurred in the life of the Church. Its roots reach far back. In the late Middle Ages, awareness of the real essence of Christian worship increasingly vanished. Great importance was attached to extemals, and these choked out essentials.

The essence of the ancient Christian liturgy in the texts was no longer visible in the overgrowth of pious additions. Luther‘s protest against the Catholic Church therefore involved a very basic protest against Catholic liturgy, which he denounced as idolatrous. He supplanted it with a simplified devotion concentrated on God‘s Word. This is not the place to discuss the loss of substance that accompanied this amputation. Without doubt vital members were removed along with diseased ones (as is often frankly stated by Protestant theologians today). But we want to study here the internal Catholic development. The Catholic reaction to Luther‘s attack took place at Trent. The reaction was on the whole inadequate, even if it did eliminate the worst abuses and make possible a certain measure of rebirth. Trent was content to do two things:

(a) To set forth integral Catholic doctrine, now (at least in regard to the idea of sacrifice) presented in purer form. But Trent did not sufficiently consider the Reformation‘s genuine problems of conscience, nor did it realize how problematic were the notions of adoration and sacrifice - the two main difficulties of late medieval eucharistie doctrine.

(b)The overgrowth of liturgical non-essentials was cut back and strict measures taken to prevent a recurrence of this.

The main measure was to centralize all liturgical authority in the Sacred Congregation of Rites, the post-concilliar organ for implementation of the liturgical ideas of Trent. This measure, however, proved to be two-edged. New overgrowths were in fact prevented, but the fate of liturgy in the West was now in the hands of a strictly centralized and purely bureaucratic authority This authority completely lacked historical perspective; it viewed the liturgy solely in terms of ceremonial rubrics, treating it as a kind of problem of proper court etiquette for sacred matters. This resulted in the complete archaizing of the liturgy, which now passed from the stage of living history, became embalmed in the status quo and was ultimately doomed to internal decay. The liturgy had become a rigid, fixed and firmly encrusted system; the more out of touch with genuine piety, the more attention was paid to its prescribed forms. We can see this if we remember that none of the saints of the Catholic Reformation drew their spirituality from the liturgy. Ignatius of Loyola, Theresa of Avila and John of the Cross developed their religious life solely from personal encounter with God and from individual experience of the Church, quite apart from the liturgy and any deep involvement with it.

The baroque era adjusted to this situation by superimposing a kind of para-liturgy on the archaized actual liturgy. Accompanied by the splendor of orchestral performance, the baroque high Mass became a kind of sacred opera in which the chants of the priest functioned as a kind of periodic recitative. The entire performance seemed to aim at a kind of festive lifting of the heart, enhanced by the beauty of a celebration appealing to the eye and ear. On ordinary days, when such display was not possible, the Mass was frequently covered over with devotions more attractive to the popular mentality. Even Leo XIII recommended that the rosary be recited during Mass in the month of October. In practice this meant that while the priest was busy with his archaic liturgy, the people were busy with their devotions to Mary. They were united with the priest only by being in the same church with him and by consigning themselves to the sacred power of the eucharistie sacrifice. Perhaps the clearest example of the coexistence of archaic liturgy and living para-liturgy was the old form of celebration of Holy Saturday. In the morning the liturgical ceremony commemorating the resurrection was celebrated in virtually empty churches. The ceremony had no significance at all for the congregation. In the evening the people had their commemoration of the resurrection, with all the splendor of baroque delight in ceremony and display. Between the two ceremonies came a long day of silent remembrance of the stillness of Chrisťs tomb. Little did it matter that the official liturgy in its ivory tower had begun hours ago to intone the Alleluia.

With the end of the baroque period, the force of the baroque para-liturgy also went into decline, although in some regions it remained very much alive. The endeavors of the Sacred Congregation of Rites to preserve old forms had obviously resulted in the total impoverishment of the liturgy. If the Church‘s worship was once again to become worship of God in the fullest sense - i.e., for all the faithful - then it had to get away from fixed forms. The wall of Latinity had to be breached if the liturgy were again to function either as proclamation or as invitation to prayer. Experiments in „de-Latinization“ by smaller groups or through the use of interpreters soon proved insufficient. It was now clear that behind the protective skin of Latin lay hidden something that even the surgery performed at Trent had failed to remove. The simplicity of the liturgy was still overgrown with superfluous accretions of purely historical value. It was now clear, for example, that the selection of biblical texts had frozen at a certain point and hardly met the needs of preaching. The next step was to recognize that the necessary revamping could not take place simply through purely stylistic modifications, but also required a new theology of divine worship. Otherwise the renewal would be no more than superficial. To put it briefly, the task only half finished at Trent had to be tackled afresh and brought to a more dynamic completion.

This also meant that the problems which Luther and the reformers had seen in the liturgy had to be dealt with once again. Not the least of these was their objection to the rigidity and uniformity already evident then in the ceremonies. The point was not, of course, for the Catholic Church to somehow work toward the positions of the Reformation. As we háve already said, the amputation performed by the reformers could not supply any model for Catholic liturgical reform.

But the questions the reformers raised could well serve to spur a return to the ancient Christian heritage. It seemed well worthwhile to honor the positive seriousness of these questions and to see the possibilities they opened up as a help in our own effort for renewal. Both sides have much to learn from one another, and in the work of the liturgical movement this had already in fact happened.

If we view the Council‘s initiatives for liturgical reform in their historical context, then we may well consider them a basic reversal. The value of the reform will of course substantially depend on the post-conciliar commission of Cardinal Lercaro and what it is able to achieve. The problems and hopes of liturgical reform anticipate some of the crucial problems and hopes of ecclesiastical reform in general. Will it be possible to bring contemporary man into new contact with the Church, and through the Church into new contact with God? Will it be possible to minimize centralism without losing unity? Will it be possible to make divine worship the starting point for a new understanding among Christians? These three questions represent three hopes, all bound up with liturgical reform, and all in line with the basic intentions of the recent Council.


zdroj: Ratzinger, Joseph: Theological Highlights of Vatican II. Paulist Press, 2009, s. 129-134.

Rok 50. výročí zahájení Druhého vatikánského koncilu... a Vatikán?

Pozn. 9.3.2012: Přepracovanou podobu příspěvku jsem publikoval v časopise Getsemany ZDE.


Narazil jsem na pár zajímavých věcí, alespoň tedy mne zaujaly, tak bych je rád uvedl. Je to spíš taková všehochuť. Říkal jsem si, že než několik komentovaných odkazů na Facebooku, tak si to poznamenám zde.

Osobně se mi líbí, že tento rok je ve znamení řady akcí, které se konají u příležitosti Druhého vatikánského koncilu. V říjnu to bude už 50 let od jeho zahájení v roce 1962.

Např. vídeňská univerzita uspořádala sympózium ve dnech 11. - 13. ledna 2012 (informace ZDE). Byla přenášena i on-line, ale nesledoval jsem. Některé podněty jsou k dispozici ve zpravodajství Kathpress.

Nedávno mi přišla informace o konferenci s názvem La réception de Vatican II : en cinquante ans, quels effets pour les Eglises ?, která se uskuteční počátkem března na pařížském Katolickém institutu (více informací ZDE).
Předpokládám, že akcí různého charakteru bude mnhem víc.

Rovněž za mořem se chystá řada akcí. Pro ilustraci alespoň odkazy na dvě konference, jednu v dubnu nebo další v září. Jistě toho bude víc. Dubnovou konferenci podporuje vydavatelství Paulist Press, které vydalo několik publikací o Druhém vatikánském koncilu, včetně série komentářů s názvem Rediscovering Vatican II. Odkaz na publikace ZDE.

Pro mne jsou samozřejmě dostupnější a tudíž zajímavější texty. Můj celkem oblíbený jezuitský magazín America zahájil sérii článků v souvislosti s výročím koncilu, textem Richarda Gaillardetze. Mimochodem tento otec čtyř dětí je zajímavou postavou a jeho práce stojí za pozornost - více viz jeho stránky. V nejbližší době vyjde jeho další kniha Keys to the Council - Unlocking the Teaching of Vatican II., věnovaná právě koncilu. Chystá jí Liturgical Press a na první pohled vypadá sympaticky. Ve dvaceti kapitolách představí dvacet vybraných myšlenek z koncilních textů v jejich kontextu. Bližší informace, včetně náhledu, jsou k dispozici na stránkách vydavatelství. Spoluautorkou knihy je Catherine E. Clifford, další zajímavá autorka, která se mimo jiné věnovala proslulé ekumenické skupině z francouzského Dombes. Napsala její dějiny (2005, The Groupe des Dombes: A Dialogue of Conversion) a přeložila do angličtiny zatím poslední dokument o otázce autority v církvi (2010, “One Teacher”: Doctrinal Authority in the Church).

V úvodních doporučeních této knihy jsem narazil na dalšího zajímavého autora, který se intenzívně věnuje Druhému vatikánskému koncilu. Je jím Massimo Faggioli, kterému vyjde v letošním roce také kniha věnující se koncilu, především jeho interpretaci, s názvem Vatican II: The Battle for Meaning (Paulist Press). V následujícím roce by mu měla vyjít kniha o liturgické reformě v Liturgical Press. Zájemci se mohou zatím seznámit snad s její první kapitolou, která vyšla v roce 2010 v Theological Studies (je k dispozici on-line).

Také National Catholic Reporter chystá 11. října 2012 vydat speciální vydání k 50. výročí zahájení koncilu (info ZDE) a zahájil sérii článků o koncilu vzpomínkou na jeho svolání papežem Janem XXIII. dne 25. ledna 1959.

To jsou jen některé akce k výročí koncilu, které jsme v rychlosti zaznamenal.

Ještě odkazuji na zajímavé stránky o koncilu s bibliografií a dalšími odkazy, Vatican II—Voice of the Church.


A co Vatikán?

Ten má svých starostí dost, chtělo by se mi říct. Ostatně kurii se nelíbilo samo vyhlášení koncilu. Navíc celé dějiny jeho přípravy, průběhu a rovněž recepce a realizace v praxi provází rozmanité snahy kurie o udržení kontroly a pokud možno starých pořádků. Ani současná doba není výjimkou a mnohým je zřejmé napětí či přímo rozpor mezi některými proklamacemi a realitou.

Papež Benedikt XVI. svým apoštolským listem Porta fidei ze dne 11. října 2011 (česky ZDE) vyhlásil "Rok víry", který má začít právě 11. října 2012 (skončí na závěr liturgického roku, o slavnosti Ježíše Krista Krále 24. listopadu 2013). Jak papež připomíná, 11. říjen bude nejenom připomínkou 50. výročí zahájení koncilu, ale také 20. výročí vyhlášení Katechismu katolické církve.

Kongregace pro nauku víry vydala 6. ledna 2012 "Nótu s pastoračními doporučeními ke slavení Roku víry" (česky ZDE). Text klade důraz více na Katechismus katolické církve a některé pasáže vzbuzují spíš pochybnosti.

Především mě překvapila výzva v předposledním odstavci textu k "jakési misii". Možná je to jen nějaká moje "ekumenická přecitlivělost" nebo prostě neporozumění textu. Uvádí se výzva, aby "všichni věřící... svou vlastní zkušenost víry a lásky předávali svým bratřím a sestrám v jiných křesťanských církvích a nekřesťanských náboženstvích, nevěřícím a také těm, kdo se v otázce víry staví indiferentně... tímto způsobem zahájí jakési misie směřující k těm, s nimiž žijí a pracují."

Jak tomu máme rozumět? Je tam sice uveden úryvek z úvodu konstituce o církvi v dnešním světě, ale nejsem si jistý, zda je fér jej aplikovat tímto způsobem. Což z kontextu dalších dokumentů koncilu a dalších textů není zřejmé, že "bratři a sestry z jiných křesťanských církví" by měli být mnohem víc spolupracovníci při hlásání "zvěsti o spáse" světu než objekty naší misie? Navíc jsou zde v jedné řadě s nekřesťany a nevěřícími. To je vskutku zvláštní. Že by opět mentalita a duální vidění světa "my" (nositelé zvěsti) a "oni" (adresáti naší misie)?

Z papežovy promluvy k římské kurii ze dne 22. prosince 2005 se stalo ideologické heslo o přijatelné "hermeneutice reformy" (tj. obnovy v kontinuitě) koncilu a odmítané "hermeneutice diskontinuity a zlomu". Toto dělení je pochybné, ostatně sám papež ve své řeči uvádí, že je to složitější (viz např. citát z promluvy: "Ve všech těchto sektorech, které ve svém celku tvoří jediný problém, se mohla vynořit nějaká forma diskontinuity a v jistém slova smyslu se skutečně projevila jistá diskontinuita, v níž se však přesto jevilo, když provedeme různé distinkce mezi konkrétními historickými situacemi a jejich požadavky, že kontinuita principů nebyla opuštěna – což je skutečnost, která snadno unikne prvnímu dojmu. A právě v tomto celku kontinuity a diskontinuity na různých úrovních spočívá podstata skutečné reformy."). Bohužel zde nejde o poctivou snahu o pochopení a výklad koncilu v jeho kontextu, ale zcela evidentně o jakési ideologické brýle. Ostatně praxe zacházení s těmito termíny především od tohoto papežova projevu (ačkoliv to není myšlenka zase až tak nová) ukazuje, že se s těmito termíny zachází skutečné svévolně.

Každopádně i v této nótě ke slavení Roku víry je tento problematický princip "hermeneutiky" připomenut. Bude to v praxi znamenat příležitost k dalšímu oslabování koncilu a jeho významu pro život církve?

Domnívám se, že ze strany Vatikánu bude pokračovat trend oslabování koncilu, který, jak už jsem zmínil v úvodu, provází koncil od jeho vyhlášení. A to přesto, že v jeho čele stojí stárnoucí teolog, jehož myšlenky z doby Druhého vatikánského koncilu působí provokativně mnohdy i dnes. Ponechám stranou otázku, nakolik se tento teolog během let změnil a zda je v současnosti schopen kurii zvládnout. Např. nedávno, když jsem četl úryvky z projevu papeže u příležitosti plenárního zasedání Kongregace pro nauku víry 27. ledna (ZDE), kde se mimo jiné vyjadřuje k otázce tradice/Tradice, tak jsem si vzpomněl na jeho kritický komentář, který Ratzinger publikoval po koncilu. Mimo jiné tvrdil, že koncil se hlouběji nezabýval problémem rozlišování legitimní a deformující tradice a nemluví pozitivně o nutnosti nezbytné kritiky tradice. Tím se podle Ratzingera koncil vzdal důležité šance ekumenického dialogu. (Ratzingerův komentář je obsažen v doplňcích Lexikonu für Theologie und Kirche. Českému čtenáři je tento postoj k dispozici díky překladu Kontextové fundamentální teologie od Hanse Waldenfelse. Praha, Vyšehrad 2000, s. 558).

S pravidelností sleduji papežovy proslovy u příležitosti lednových Týdnů za jednotu křesťanů a zdá se, že ekumenismus považuje za stále důležitou součást života církve (pro zajímavost papežova homílie o nešporách v bazilice svatého Pavla dne 25. ledna, v roce 2010, 2011 a 2012). Jen konkrétní skutky mi trochu schází. Každopádně je snad zřejmé, že postoj, odmítající ekumenismus jako takový není v souladu s oficiálním postojem katolické církve.

Naopak některé osobní důrazy papeže působí kontroverze.

Jedním z nich je tzv. reforma reformy liturgie. Ve skutečnosti se jedná o ústup v mnoha oblastech pokoncilního liturgického slavení, což leckdy budí odpor nejenom teologů a laiků, ale i některých biskupů. Nechci se tu teď o tom víc rozepisovat. Snad jen zmíním, že předseda Papežské rady pro jednotu Kurt Koch, tedy jakýsi vatikánský ministr pro ekumenismus, opět mluvil o papežových plánech na "obnovu liturgie". Povolení slavení liturgie podle "předkoncilních" liturgických knih (byly vydány na rychlo ještě před koncilem v roce 1962 ve snaze zabránit pokračujícím reformám) papežem Benediktem XVI. bylo podle Kocha pouze "prvním krokem" (více ZDE). Ostatně není to poprvé, co Koch hájí tento sporný papežův záměr ohledně slavení liturgie. Pozornost vzbudil v květnu loňského roku na konferenci věnované "mimořádnému ritu", tj. předkoncilní liturgii. Tehdy uvažoval o vzájemném ovlivňování předkoncilního a pokoncilního slavení (více viz např. ZDE).

Je zajímavé, že toto problematické téma rozvíjí předseda Papežské rady pro jednotu křesťanů. Možná by to mohlo souviset i s tím, jak někteří pozorovatelé spekulují, že volba Antonio Cañizares Llovery prefektem Kongregace pro bohoslužbu nebyla zrovna dobrým personálním rozhodnutím. Tento španělský kardinál a bývalý primas Španělska, kdysi přezdívaný jako "Malý Ratzinger", byl zřejmě povolán do kurie i z taktických důvodů pro své spory se socialistickou vládou ve své vlasti. Proslýchá se však, že jeho silně konzervativní názory jsou přliš pro některé kardinály a možná i pro papeže. Snad měl vzbudit na jedné poradě kardinálů rozruch a mělo se uvažovat o jeho návratu do Španělska, ale to jsou jen neověřené informace. Možná se nabízí i jednodušší vysvětlení, prostě Kurt Koch je lépe vybaven pro diskuse v německém jazykovém prostředí, kde se nedávná konference konala.

Jinou problematickou záležitostí je dosud utajovaný dialog s lefébvristy. Jde spíš o vyjednávání, zda lefébvristé získají nějaký církevněprávní statut v rámci církve (z pohledu církevního práva katolické církve nemohou v církvi vykonávat žádnou službu,"Pro upřesnění tedy znovu: dokud nebudou vyjasněny otázky, týkající se věrouky, nemá Bratrstvo žádný kanonický statut v církvi, a jeho služebníci, třebaže z nich byl sňat církevní trest, žádnou službu v církvi nevykonávají dovoleně." List papeže Benedikta XVI. biskupům katolické církve Ohledně zrušení exkomunikace čtyř biskupů vysvěcených arcibiskupem Lefebvrem z 12.3.2009), případně jakou míru samostatnosti si uchovají. Osobně si myslím, že je to více otázka právní nebo mocenská než teologická. Nechci to tu rozebírat nějak hlouběji. Snad jen, že Vatikán 14. září loňského roku předložil lefébvristům určité podmínky a ti na ně před nedávnem odpověděli. Vzhledem k utajování se množí různé spekulace a může být zajímavé, zda se situace nějak změní. Každopádně lefébvristé s různou intenzitou odmítají závaznost Druhého vatikánského koncilu a pokoncilní vývoj v katolické církvi (především ekumenismus a mezináboženský dialog). Ovšem škála názorů a postojů v církvi je velmi široká, navíc se zdá, že polarizace uvnitř církve pokračuje. Takže nevidím nereálně i tu možost, že s lefébvristy dojde k určité dohodě. Jejich výhodou je třeba skutečnost, že většinou zaměnili teologii za poměrně primitivní ideologii, která je některým méně vzdělaným lidem srozumitelnější. Navíc oficiální představitelé církve mnohdy sami tápou, snaží se vyjít se všemi a možná jim schází i odvaha. Také krize autority ještě o něco víc pokročila a sami lefébvristé k tomu velmi aktivně přispívají.

Pro zajímavost odkazuji na český překlad části kázání lefébvristického biskupa Fellaye z 2. února 2012, ve kterém se k dialogu s Vatikánem vyjadřuje (ZDE).
Nepochybuji, že tváří tvář krizi, ve které se (nejenom) katolická církev dnes nachází, může být zdánlivý návrat ke "starým dobrým časům" lákavý. Podle mne je to problematické přinejmenším proto, že staré dobré časy byly dány kontextem, ve kterém církev působila a ten se už nevrátí.

Ostatně nejsou dnes "staré dobré časy" právě i ty časy koncilu, které se budou na mnoha místech připomínat? Není i v tomto koncil inspirace? Třeba jak se dokázali spojit mladí teologové se starými biskupy z praxe. Nebo jak církev dokázala reagovat na znamení doby a jak koncil a dění kolem něj vzbudilo pozornost a v mnohých lidech naději. Těch témat je mnohem víc. Možná se nenechme tolik otrávit církevní politikou, které se zřejmě ve Vatikánu věnují nejvíc a sledujme teologické dění.

Z těch "politických věcí" ještě zmíním chystané jmenování kardinálů. Bylo oznámeno i jmenování Karla Beckera, jezuitského teologa a spolupracovníka Kongregace pro nauku víry, kterému se přisuzuje zúžený  a sporný výklad ohledně "subsistování" Církve Kristovy v katolické církvi. Ten našel ohlas třeba ve vyjádření Kongregace o některých otázkách týkajících se církve z roku 2007. Mimochodem se tento teolog angažoval i v dialogu s lefébvristy a je některými z nich ceněn natolik, že vzbudilo rozruch oznámení, že se ze zdravotních důvodů Becker nezúčastní veřejné konzistoře a bude "kreován" kardinálem jindy (viz ZDE). Hned se začalo spekulovat o "liberální kurii".

Naproti tomu výše zmíněná kniha Gaillardetze a Cliffordové o koncilu, Keys to the Council, má věnování Francisu A. Sullivanovi, jinému jezuitovi, který kromě jiného s Karlem Beckerem a jeho výkladem celkem úspěšně polemizoval. Odkazy na jeho texty v Theological Studies jsem tu už uváděl (ZDE).

Přestože se "vatikánské magisterium" snaží zasahovat do způsobů výkladu koncilu, můžeme se tedy těšit i na jiné hlasy, neméně zajímavé a závažné.


PS: Jen na okraj uvádím, že vím o diskusích kolem "závaznosti koncilu". Např. práce Gherardiniho a Roberta de Matteiho, jimi iniciovanou petici papeži "za důkladnější přezkoumání Druhého vatikánského koncilu" (česky viz ZDE). Nebo rekace, které vzbudilo vyjádření konzultora Kongregace pro nauku víry Fernanda Ocarize, mimochodem generálního vikáře Opus Dei a účastníka utajovaného dialogu s lefébvristy (čtveřici "vyjednavačů" ze strany Kongregace pro nauku víry doplňují spolu s budoucím kardinálem jezuitou Karlem Beckerem, ještě dominikán Charles Morerod a Guido Pozzo z Lateránské univerzity, jehož některá vyjádření v minulosti vzbudila můj údiv a pochybnosti - ani se nedivím, že byla tak často zmiňována na stránkách lefébvristů) v L´Osservatore Romano 2. prosince 2011 (česky ZDE). Dvě nesouhlasné reakce na tento text jsou k dispozici v češtině. Jednak od Jean-Michela Gleize, vyučujícího v lefébvristickém semináři v Ecône (rovněž účastníka rozhovorů s vatikánskou Kongregací ze strany lefébvristů , spolu s původně exkomunikovaným biskupem a ředitelem semináře v Argentině Alfonso de Galarretou, ředitelem semináře ve švýcarském Ecône, Benoit de Jornou a čtveřici doplňuje Patrick de La Rocque z Nantes). Jednak od brazilského filozofa Arnalda Xavier da Silveiry. Oba texty jsou k dispozici na nedávno zpřístupněném blogu "tradicionalistů" s názvem REX!, který převzal štafetu v informování českého publika o dění v těchto kruzích (převážně prostřednictvím překladů) po stránkách Vendée, které ukončily činnost, ale ponechávají zveřejněné texty k dispozici (informace viz ZDE).

Způsob a argumenty v této diskusi mi však připadají přece jen vzdálené od solidní teologické a historické práce. Jde spíš o souboj dvou ideologií resp. ideologických přístupů k této otázce. Navíc je zřejmá souvislost s probíhajícím vyjednáváním Vatikánu s lefébvristy, na jehož možné rozuzlení se v dohledné době čeká. Proto bude nepochybně zajímavější a užitečnější sledovat práce a diskuse skutečných teologů a historiků, kteří mají svobodnější prostor pro vyjadřování a nejsou tak hluboce angažováni v církevně politickém dění.