Kauza Bezák a kolegialita slovenských biskupů (1. část)

První část pracovní verze rozsáhlejšího textu, kterou jsem sepsal ve dnech 20. - 23. listopadu 2012 ke kauze odvolaného trnavského arcibiskupa Róberta Bezáka. Text jsem původně psal pro časopis Getsemany. 
V redakčně upravené podobě (s ohledem na příliš velký rozsah) vyšel text v prosincovém čísle Getseman s názvem Kauza Bezák a slovenští biskupové.

Jednotlivé části:
1. Obvinění z podpory homosexuality
2. Obvinění z finančních ztrát
3. Trapná tisková konference a papežův list
4. Ambice a kariéra arcibiskupa Zvolenského
5. Dědictví schopného agenta Jána Sokola
6. Nebezpečí jménem Bezák

Úvod

Nedávno zveřejněný list papeže Benedikta XVI. (nar. 1927) ke kauze odvolaného trnavského arcibiskupa Róberta Bezáka (nar. 1960) a některé další události ve slovenské církvi se pro mne staly podnětem k pokusu o pohled na širší souvislosti této kauzy.¹

Nejprve se budu věnovat dvěma obviněním (podpora homosexuálních kněží a údajné finanční ztráty), která se v souvislosti s odvolaným arcibiskupem objevila a která považuji za účelovou a ne příliš zdařilou snahu tento krok zpětně ospravedlnit. Poté okomentuji papežův list a jeho podle mne trapnou prezentaci na tiskové konferenci. Pak se zaměřím podle mne na jednoho z hlavních aktérů této kauzy, bratislavského arcibiskupa Stanislava Zvolenského (nar. 1958), na rozporuplné dědictví, které slovenské církvi odkázal Bezákův předchůdce Ján Sokol (nar. 1933)² a nebezpečí, které zřejmě Robert Bezák ve funkci trnavského arcibiskupa pro oba znamenal.

Nepovažuji se za experta na slovenské dějiny. A kromě několika výjimek jsem se při psaní textu snažil vycházet z veřejně dostupných zdrojů. Můj pohled na události a jejich souvislosti si samozřejmě nečiní nárok na úplnost a bezchybnost, přesto zjištěné skutečnosti považuji za doklad tristní situace katolické církve na Slovensku, především její hierarchie.

Obvinění z podpory homosexuality

Nemohu se ubránit dojmu, že jsme svědky opakovaných snah o diskreditaci odvolaného arcibiskupa Bezáka. Jedním z příkladů je jeho obvinění z podpory homosexuálních kněží v církvi. Už mezi údajnými 11 výtkami ze strany Kongregace pro biskupy, které zveřejnila TA3³, se v otázce č. 6 objevilo nejasné obvinění, že se obklopil spolupracovníky s „pochybnou pověstí“. Jak kněžími s „homosexuální náklonností“, tak s těmi, kteří mají děti. Arcibiskup Bezák odpověděl, že na tak obecné obvinění není možné smysluplně reagovat. Všichni jeho nejbližší spolupracovníci prý byli kněžími trnavské arcidiecéze už za jeho předchůdce Jána Sokola a ten jej neupozornil na jejich údajnou „pochybnou pověst“. Pokud někdo má relevantní důkazy, pokračoval Bezák ve své odpovědi, nechť je předloží a on samozřejmě bude postupovat podle příslušných předpisů.

Ještě neurčitější zmínka Bezákova jména se v souvislosti s homosexualitou objevila v rozhovoru s polským knězem, vyučujícím na filozofické fakultě Papežské univerzity Jana Pavla II. v Krakově. Dariusz Oko (nar. 1960) se v jednom rozhovoru v polovině července zmínil, že někteří biskupové se „vzpírali papeži“ ve věci „udělování kněžství a biskupských hodnosti homosexuálům“, proto byli „z tohoto důvodu ze svých funkcí odvoláni“. Jako příklady takového odvolání „poměrně čerstvých biskupů“ uvedl Dariusz Oko trnavského Róberta Bezáka a Vilhelma Lapelise (nar. 1961) z Lipawy v Lotyšsku (tento dominikán se stal biskupem v necelých 40 letech, po 11 letech služby na svůj úřad 20. června 2012 rezignoval). Na základě této drobné zmínky některé servery, zvlášť tzv. tradicionalistů, psaly o „skutečné příčině odvolání arcibiskupa Bezáka“. Je třeba uvést, že Dariusz Oko se už na jaře 2012 v Polsku „proslavil“ svým kontroverzním textem o „homoherezi“. Text vyšel s mírnými úpravami v českém překladu na stránkách Vatikánského rádia s názvem „S papežem proti homoherezi“. Poté, co se začal Oko dovolávat tohoto překladu jako důkazu podpory svým myšlenkám o homoerezi a homolobby (podle Oka, lze Radio Vatikán považovat za hlas Apoštolského Stolce a jeho text je prý vnímán jako jeden z dalších komentářů k nauce církve) musela česká redakce tento text ze svých stránek smazat⁴

Nechci se zde pouštět do polemiky s tímto textem, který považuji za špatný, ani do rozplétání složité problematiky tématu homosexuality v církvi. K tématu snad postačí následující poznámka: Samozřejmě není možné dost dobře popírat existenci různých skupin v církvi, přičemž tzv. homolobby je považována za jednu z nejvlivnějších, ale jedná se o fenomén přece jen složitější. Spolu s jinými autory však považuji za nesprávné, že po vypuknutí sexuálních skandálů se vina jakoby svaluje právě na homosexuální kněze a biskupy. Zpráva Johna Jaye (tzv. John Jay Report) o zneužívání v amerických diecézích z roku 2004 sice prokázala, že ve 40% případů se věk obětí pohyboval mezi lety 11-14 let a že ve více než 80% se jednalo o děti nebo mladistvé mužského pohlaví, ale serióznější práce na toto téma (v češtině jsou k dispozici texty američana Donalda Cozzense Měnící se tvář kněžství, 2003 a Osvobodit celibát, 2008, obě knihy vydali břevnovští benediktini nebo překlad německé práce Wunibalda Müllera, Zamlčené rány, 2011, vydané v Portálu) upozorňují, že problém je mnohem hlubší a přísnější postup vůči homosexuálním kněží (viz např. instrukce Kongregace pro katolickou výchovu ze 4. listopadu 2005) situaci nejenom neřeší, nýbrž problém jen prohlubuje. Cozzens i Müller vidí větší problém v tabuizaci homosexuality v církvi a obecně ve vysokém podílu nezralých osob mezi kněžími, kteří se pozitivním způsobem nevyrovnali se svojí sexualitou, ať homosexuálního nebo heterosexuálního zaměření. Cozzens navíc mluví vysloveně o ironii, když v případě výše zmíněné instrukce proti homosexuálně zaměřeným kandidátům kněžství leckdy uvádějí do praxe představení, kteří jsou sami gayové. Bylo by tedy omylem se domnívat, že homosexuálně zaměřené skupiny v církevních strukturách musí nutně vystupovat ve smyslu většího respektu a otevřenosti k homosexualitě. Leckdy jejich vystupování může být právě opačné. Podstatou takové lobby je především vzájemná podpora v církevní kariéře. V případě odvolání arcibiskupa Bezáka existuje poměrně vážné podezření, že se v něm angažovala taková silná skupina v církevních strukturách, včetně vizitátora z Litoměřic nebo bratislavského arcibiskupa.

Pochybnosti o obvinění arcibiskupa Bezáka z podpory homosexuality vzbuzují nejenom velmi nekonkrétně formulované výtky, ale i skutečnost, že pokud je mi známo, nebylo dosud publikováno nic konkrétního a ani v Bezákových veřejných vystoupeních nejsou známky o tom, že by se v této věci výrazněji odlišoval od učení církve.

Mimochodem na některých případech je celkem dobře doložené, že potlačovaná homosexualita mezi kněžími byla silnou zbraní pro tajnou policii při jejich vydírání a snaze o spolupráci před rokem 1989. A není náhodou, že diskuze o roli homolobby v polské církvi se týkala mimo jiné cíleného zakrývání bývalých spolupracovníků tajné policie mezi kněžími a biskupy. Otevřeně o ní mluví v knižním rozhovoru „Jde mi pouze o pravdu“ (Chodzi mi tylko o prawdę ) kněz a badatel na poli spolupráce kněží s polskou tajnou policií Tadeusz Isakowicz-Zaleski (nar. 1956). Výsledky jeho rozsáhlé badatelské činnosti vyšly v roce 2007, krátce po skandálu s varšavským arcibiskupem Stanislavem Wielgusem (nar. 1939), který musel na svůj úřad rezignovat po několika dnech od nastoupení, neboť se potvrdila jeho spolupráce s polskou tajnou bezpečností. Ostatně bádání Zaleskeho zřejmě stálo i za odvoláním tehdejšího nuncia na Slovensku, arcibiskupa Henryka Józefa Nowackeho (nar. 1946, nunciem na Slovensku byl v letech 2001-2007), o jehož spolupráci s polskou tajnou bezpečností našel v archivech materiály a odeslal je na jaře 2007 do Vatikánu. Nowacky byl v prosinci 2007 přeložen do Nikaragui (od letošního roku je apoštolským nunciem ve Skandinávii). Mimochodem ve stejném roce zveřejnil slovenský Ústav paměti národa závažné dokumenty svědčící o spolupráci arcibiskupa Sokola s tajnou policií, o čemž ještě bude řeč.

poznámky k 1. části:

1Ke kauze jsem již napsal jeden komentář uveřejněný v zářijových Getsemanech: M.V.: Odvolání trnavského arcibiskupa Róberta Bezáka viz http://www.getsemany.cz/node/2950

2Diskuze nad dostupnými materiály vypovídajícími o míře spolupráce Jána Sokola s StB, která si zaslouží samostatnou pozornost, se dotknu jen okrajově.

3http://www.ta3.com/clanok/1002579/vatikan-sa-pytal-bezaka-aj-na-celibat-a-financovanie-arcidiecezy.html

4Mezitím byl překlad přetištěn na různých webech, k nalezení je např. na stránkách Augustiniánského opatství svatého Tomáše na Starém Brně: http://www.opatbrno.cz/archiv/clanek1867.htm 

Pokračování (2. část)

Oddělit kněžský úřad od povinnosti celibátu?

Vím, že k tomuto tématu toho bylo napsáno už mnoho. Před časem mě zaujalo to, co k tématu uvádí německý psycholog, psychoterapeut a teolog Wunibald Müller, jehož knihu Zamlčené rány nedávno vydalo nakladatelství Portál. Kniha reaguje na případy sexuálního zneužívání v církevních institucích, které byly zveřejněny na počátku loňského roku v Německu.

Sice se stále opakuje tvrzení, že souvislost mezi celibátem a sexuálním zneužíváním neexistuje. Ostatně i autor uvádí, že "bezprostřední spojení mezi celibátem a sexuálním zneužíváním v tom smyslu, že by celibát byl příčinou sexuálního zneužívání nezletilých kněžími, nelze prokázat" (s. 115-116). Na druhou stranu je zde problém v emocionální a sexuální nezralosti u těch kněží, "kteří jsou po stránce sexuálního vývoje nedostatečně vyspělí nebo v něm zůstali stát a kteří špatně chápou celibát. Domnívají se totiž, že se díky němu nebudou muset konfrontovat s vlastní sexualitou. Jádrem problému je v těchto případech emocionální - a tedy také sexuální - nezralost... Jejich sexuální nezralost se tedy maskuje celibátem, dostává pěkný nátěr a za určitých okolností je dokonce prohlášena za ideál. To však vede k tomu, že celá sféra sexuality a intmity zůstává nadále v temnotě." (s. 116-117).

Úvahy o kněžské povinnosti celibátu shrnul autor v následujícím oddílu (s. 129-130):

Oddělit kněžský úřad od povinnosti celibátu?

"Bylo by to opravdu řešení? Zůstává přece otázka, proč kněžský úřad přitahuje tolik homosexuálních mužů. Ty však nelze dále vysvěcovat na kněze. Tím se ještě zmenší okruh těch, kteří budou přicházet pro kněžský úřad v úvahu – ačkoli existuje mezi homosexuálními kněžími mnoho takových, kteří mají odpovídající zralost i charizma pro život celibátního kněze. Kdybychom se vzdali spojení kněžského povolání s celibátem, mělo by to ten následek (alespoň se domnívám), že by se zvětšil okruh zájemců o kněžské povolání. V tomto větším okruhu by bylo také opět více heterosexuálních mužů. Rovněž skupina těch, kteří se konfrontovali a vypořádali se svou sexualitou, by snad mohla být větší. Přinejmenším by mohl být menší podíl těch, kdo se pro cestu života v celibátu rozhodují z pochybných důvodů.

Z psychologického hlediska by působilo kněžství, které by zahrnovalo celibátní i ženaté kněze, dovnitř i navenek pozitivně. Celá oblast sexuality a intimity by byla samozřejměji přítomna a mohla by se s větší samozřejmostí tematizovat. Dokonce by se spojovala s čímsi pozitivním. To ovšem předpokládá, aby kněz, který se uvědoměle rozhoduje pro život bez manželství, byl pro toto své rozhodnutí oceňován, a ne odbýván jako hrdopýšek stranící se světu – jak se obával Joseph Ratzinger, tehdy ještě jako mnichovský arcibiskup, v diskusi s profesorem Egenterem. Myslím, že kdo se z přesvědčení rozhodne pro celibátní život mimo jiné proto, že má k tomu potřebné charizma, z toho bude přesvědčení také vyzařovat. Stejně to platí pro ty, kteří z přesvědčení zvolili cestu ženatých kněží.

Pro odloučení kněžského povolání od celibátu by mluvila také další okolnost, která s tématem sexuálního zneužívání souvisí pouze nepřímo: Nemalý počet kněží začínal se záměrem žít v celibátu a často také s přesvědčením, že dokážou v celibátu žít. Ale potom se tak nechovali nebo se necítili k tomu schopni a zbývala jim možnost – opustit svůj kněžský úřad, nebo v úřadu zůstat a potají žít zároveň v sexuálních vztazích. Zmiňuji se o tom v této souvislosti proto, že se v těchto případech podstatná životní sféra prožívá v temnotě. Takoví kněží mají obzvláštní sklon k psychicky nezdravým a duchovně i morálně pochybným způsobům chování a zvykům, které celibátní život spíše zatemňují a diskreditují.

Problémy by se tím neodstranily. To nám ukazují zkušenosti evangelické církve, kde jsou velkým tématem zhroucená manželství. Ale kdyby se kněžím povolilo manželství, vzešlo by z toho přece jen cosi osvobozujícího, mimo jiné proto, že by se tím vyjádřil kladný postoj k sexualitě. Ten v církvi nesporně existuje, ale moc se jí to vlastně nevěří.

Jestliže chce církev obstát v této krizi, kterou momentálně prožívá v souvislosti s případy sexuálního zneužívání, a plodně se z ní poučit, pak nestačí přepracovávat směrnice a přijímat další změny, které se vztahují k případům zneužívání. Musí sexualitu – a to i sexualitu ve svých vlastních řadách – vysvobodit ze zajetí, v němž tráví nedůstojný život. Dnes je sexualita uváděna do velice těsné souvislosti s církví, a to ve velmi negativních aspektech; pak by se mohla opět ukázat jako dar Boží a mohli bychom přitakat její existenci.

Právě v naší době banalizace a vykořisťování sexuality je nutně zapotřebí, aby někdo sexualitu před takovým vykořisťováním chránil a pečoval o to, aby se ze sexuality úplně nevytratila důstojnost a jedinečnost, které jí přísluší, aby nepřišla o své tajemství. Církev se koneckonců vlastně považuje právě v tomto ohledu za jejího zastánce. Na základě své biblické a duchovní tradice by jím také mohla být. Ale hledí se na ni (jistěže často neprávem) jako na tu, která sexualitu jako Boží dar hanobí a která jí zabraňuje."

Podle mne je celá kniha zajímavým čtením a podnětem k zamyšlení nad tématem, které oprávněně vážně poškozuje věrohodnost církve a křesťanství. Zároveň jí považuji i za věcnější text k tématu třeba ve srovnání s nedávno vydanou knihou rozhovorů s papežem Benediktem XVI. s názvem Světlo světa (podle mne se jedná o nejslabší knihu tohoto druhu ve srovnání se staršími rozhovory tehdy ještě s kardinálem Ratzingerem, tj. s Vittoriem Messorim z roku 1984 a Peterem Seewaldem z let 1996 a 2000). Samozřejmě záběr knihy rozhovorů je mnohem širší a je zřejmé, že pouhých šest hodin (poslední týden v červenci roku 2010, od pondělka do soboty, vždy hodinu denně) je na rozhovor o tak závažných tématech málo. Každopádně papež připouští, že po případech odhalených v Americe (především v roce 2002) se zřejmě měla důkladněji zkoumat i situace v dalších zemích a také uvedl, že rozsah zneužívání v Německu ho překvapil (s. 35).

Pro případné zájemce o téma zneužívání by mohla být zajímavá třeba i studie o příčinách a kontextu sexuálního zneužívání mladistvých katolickými kněžími v USA v letech 1950-2010.