Tři různé volby představitelů církví

Další text, který jsem před měsícem napsal pro Getsemany. 


V nedávné době došlo ke změně v čele hned tří křesťanských církevních společenství, v katolické církvi, v anglikánském společenství a v koptské pravoslavné církvi. Česká média věnovala velkou pozornost jen volbě nového papeže katolické církve, zatímco dvě zbylé volby zůstaly v pozadí. Je to pochopitelné, neboť anglikánů ani koptských pravoslavných křesťanů u nás příliš mnoho není. Přesto si myslím, že stojí za pozornost se trochu podívat na průběh všech tří voleb. Při srovnání je na první pohled zřejmý například rozdíl v délce procesu výběru a množství lidí, kteří jsou do něj zapojeni. Zatímco výběr koptského papeže a canterburského arcibiskupa trvá několik měsíců, volba katolického papeže je ve srovnání s tím velmi rychlou záležitostí. Jeden ze 115 volitelů, kardinál Dominik Duka, například přiznal, že v době příjezdu do Vatikánu, tj. necelých 14 dní před volbou, ani jméno kardinála Bergoglia neznal. Naopak zaujme kombinace rozsáhlého výběru v koptské pravoslavné církvi a losu ze tří kandidátů, což se nejvíce blíží biblickému vzoru, který byl použit při doplnění kruhu dvanácti apoštolů (podle Sk 1, 21-26 vybrali dva kandidáty, Josefa a Matěje, z nichž los padl na Matěje). Ačkoliv to není předmětem tohoto textu, tak bychom neměli zapomenout, že pravomoci katolického papeže jsou ve srovnání s oběma dalšími představiteli křesťanských církví nepoměrně větší a v podstatě neexistují instance, které by se na jeho rozhodnutích výrazně spolupodílely – ve srovnání s generálním synodem anglikánské církve v Anglii a svatým synodem koptské pravoslavné církve.

Volba římského biskupa, papeže katolické církve

Ve Vatikánu byl v březnu 2013 zvolen a uveden do úřadu nový papež katolické církve, 76letý argentinský kardinál Jorge Mario Bergoglio, který přijal jméno František. Podle statistik stojí v čele zhruba 1,2 miliardy katolíků po celém světě. Podle oficiálního seznamu se jedná o 266. papeže. Ve skutečnosti je to 264. jméno, neboť papež Benedikt IX. je v seznamu započítán hned třikrát (1032–1044, 1045, 1047–1048). Oficiální seznam se v minulosti často měnil podle historicky zjištěných skutečností. Z historického pohledu je pochybné považovat sv. Petra za prvního papeže. Stejně tak je velmi pravděpodobné, že v nejstarší době byla římská církevní obec vedena sborem presbyterů. Dnešní pojetí papežství je výsledkem dlouhého historického vývoje.

Současný způsob volby omezuje jakékoliv vnější vlivy na kardinály na minimum a ze stejného důvodu jsou účastníci volby zavázáni k přísnému mlčení o průběhu volby. Toto opatření je reakcí na snahu jednotlivých států přes své zástupce v kardinálském kolegiu ovlivnit volbu budoucího papeže. Zásahy světské moci do voleb papežů mají velmi dlouhou tradici a v některých případech je třeba uznat jejich prospěšnost (např. zásahy císaře Jindřicha III. v polovině 11. století umožnily prosazení papežů usilujících o reformu a odstranění obchodování s církevními úřady, což zahájilo období později nazývané gregoriánská reforma; diplomatické úsilí císaře Zikmunda vedlo počátkem 15. století ke svolání kostnického koncilu a odstranění trojpapežství). Počátek nové etapy zásahů světské moci do papežské volby je možné sledovat od počátku 16. století, kdy se do popředí zájmů evropských mocností dostává soupeření o ovládnutí rozdrobené Itálie. Mít na své straně papeže bylo v tomto soupeření nespornou výhodou. Rovněž náboženské rozdělení Evropy v 16. a 17. století vedlo k vzestupu politické role papeže. Rozmanité politické vlivy na konkláve vedly k formulování tzv. práva exkluzivity, které dávalo panovníkům katolických monarchií možnost vyjádřit prostřednictvím některého z kardinálů své veto proti volbě kohokoli papežem (tato pravomoc náležela králům Španělska, Francie a císaři Svaté říše římské národa německého; po jejím zrušení začátkem 19. století privilegium přešlo na rakouského císaře). Dva dlouhé pontifikáty 19. století (Pius IX. 1846–1878 a Lev XIII. 1878–1903) vedly k posílení papežské autority a výraznému vzrůstu centralismu. Vnější zásahy do průběhu papežské volby byly považovány stále více za cosi nepatřičného. Poslední pokus použít práva exkluzivity se uskutečnil v roce 1903, kdy v průběhu konkláve vystoupil krakovský biskup kardinál Jan Puzyna a přečetl veto Františka Josefa I. proti volbě favorizovaného kardinála Mariana Rampolly. Toto vystoupení se setkalo s nesouhlasem, ale nakonec se kardinálové shodli na volbě Giuseppa Sarta, který přijal jméno Pius X. a v politických záležitostech se neangažoval tolik jako jeho předchůdci. Dne 20. ledna 1904 byla vydána konstituce Commissum nobis, která jakékoliv panovnické veto zakazovala.

Tento exkurz o zápasu ohledně vlivů na volbu papeže považuji za důležitý, neboť vysvětluje přísné utajení, které papežskou volbu provází. Špatná zkušenost s politickým zneužitím papežské volby je zřejmě důvodem, proč je tato volba ve srovnání s níže uvedenými volbami velmi krátká a rozhodování o ní je omezeno na úzký okruh osob.

V současné době volí římského papeže kardinálové, kteří v době uprázdnění stolce nedosáhli 80 let. V případě odstoupení Benedikta XVI. byl rozhodným dnem 28. únor 2013. Letošního konkláve ve dnech 12.–13. března se proto zúčastnil kardinál Walter Kasper, ačkoliv hranici 80 let překročil už před začátkem konkláve, konkrétně 5. března. Věkovou hranici zavedl papež Pavel VI. v roce 1970 (na základě rozhodnutí II. vatikánského koncilu stanovil rovněž hranici 75 let, kdy by měli diecézní biskupové předložit papeži svojí rezignaci, na papeže se tato hranice nevztahuje). Kardinály svobodně jmenuje papež z mužů s kněžským svěcením (od povinnosti přijmout po jmenování biskupské svěcení, zavedené papežem Janem XXIII. v roce 1962, může být kardinál dispenzován, knězem zůstal např. Tomáš Špidlík). Počet kardinálů byl v 16. století stanoven na 70 (s odvoláním na sedmdesát izraelských starších, které shromáždil Mojžíš kolem stanu setkávání, na nich spočinul duch Hospodinův a prorokovali, viz Num 11,24–25), ale ve 20. století se jejich počet výrazně rozrostl (limit 70 poprvé překročil Jan XXIII. v roce 1958). V současnosti platí omezení, že počet kardinálů volitelů (tj. do 80 let) by neměl přesáhnout 120 (toto pravidlo překročil Benedikt XVI., když po jmenování 22 nových kardinálů v únoru 2012 byl dočasně počet volitelů 125). V době letošního konkláve bylo 207 kardinálů, 117 volitelů a 90 nevoličů. Dva kardinálové volitelé se z konkláve omluvili, takže se ho zúčastnilo 115 kardinálů. Papeže volí kardinálové zpravidla ze svého středu (naposledy tak neučinili v roce 1378 při volbě Urbana VI., brzy však tuto volbu část kardinálů prohlásila za neplatnou a zvolila „protipapeže“, čímž nastalo dlouhé období dvojpapežství a poté dokonce trojpapežství) a ke zvolení je třeba dvoutřetinová většina hlasů (v případě letošního konkláve 77 hlasů). Letošní konkláve bylo krátké, nový papež byl zvolen již druhý den celkově v 5. kole hlasování. Podle neověřených informací získal více než 90 hlasů.

Slavnostní uvedení do úřadu se konalo 19. března 2013 na svatopetrském náměstí. Avizované zjednodušení obřadu znamenalo, že oproti tříhodinové slavnosti při nástupu Benedikta XVI. v roce 2005 trvala inaugurace papeže Františka jen dvě hodiny. Pallium předal papeži protojáhen, tj. služebně nejstarší kardinál-jáhen, Jean-Louis Tauran. Rybářský prsten přijal od děkana kardinálského kolegia Angela Sodana. Dnes už papež není korunován trojitou korunou, tzv. tiárou, jejíž původ sahá do vrcholného středověku (13.–14. století) a symbolizovala nejvyšší duchovní i světskou moc papeže (naposledy byl tiárou korunován papež Pavel VI. v roce 1963).

Volba canterburského arcibiskupa

V roce 2013 se ujal svého úřadu nový arcibiskup v Canterbury, 57letý Justin Welby, který stojí v čele anglikánské církve v Anglii (Church of England) a anglikánského společenství (Anglican Communion), jež sdružuje anglikánské církve po celém světě (jedná se zhruba o 85 miliónů anglikánů ve 38 provinciích). Formální hlavou anglické církve a anglikánského společenství je britský panovník, tj. královna Alžběta, která však do dění v církvi nezasahuje. Justin Welby je 105. arcibiskupem z Canterbury, počítáno od zakladatele biskupství sv. Augustina, který byl prvním biskupem v letech 597–604 (neplést se známějším severoafrickým Augustinem, který byl biskupem ve městě Hippo o 200 let dříve). Postavení arcibiskupa z Canterbury v čele anglikánského společenství je pouze čestné (je první mezi rovnými, tj. primus inter pares), tedy nezasahuje do dění v jednotlivých provinciích a místních církvích. Arcibiskup z Canterbury je považován za jeden ze čtyř nástrojů jednoty anglikánského společenství (spolu s Lambethskou konferencí, která se schází od roku 1867 zhruba jednou za 10 let; Primates' Meetings, tj. setkáním arcibiskupů a biskupů stojících v čele jednotlivých provincií, které se schází od roku 1978; a Anglican Consultative Council, na kterém se od roku 1971 každé tři roky schází zástupci biskupů, kněží a laiků ze všech anglikánských provincií).

Výběr nového canterburského arcibiskupa je v současnosti svěřen královské nominační komisi (Crown Nominations Commission nebo Crown Appointments Commission) složené z 16 členů. Předsedou komise je laik, jmenovaný britským premiérem. Dalšími členy jsou dva biskupové, jeden zvolený biskupskou komorou (House of Bishops) generálního synodu, druhým je arcibiskup z Yorku (může být nahrazen dalším zvoleným zástupcem z řad biskupů). Šest členů je voleno generálním synodem (tři z komory kněží /House of Clergy/, tři z komory laiků /House of Laity/ generálního synodu). Dalších šest členů tvoří zástupci arcibiskupství z Canterbury, které jmenuje komise pověřená řízením neobsazeného stolce (Vacancy in See Committee). Tato komise má při svém výběru brát ohled na vyváženost zástupců podle různých skupin (tj. kněží/laici, muži/ženy, města/venkov, etnické minority atd.). Posledním členem s hlasovacím právem je zástupce zvolený stálou komisí anglikánského společenství (Standing Committee of the Anglican Communion). Tři sekretáři volební právo nemají. Jen pro zajímavost dodávám, že obdobné komisi je svěřen výběr ostatních biskupů anglikánské církve v Anglii. Kromě případů volby arcibiskupů v Canterbury a Yorku má však o dva členy méně (schází premiérem jmenovaný laik a zástupce anglikánského společenství) a předsedá jí arcibiskup příslušné provincie, tj. arcibiskup z Canterbury nebo Yorku (druhý je místopředsedou).
Nominační komise koná rozsáhlé šetření a konzultace, jak uvnitř Church of England, tak se zástupci anglikánského společenství. Z případných kandidátů se dalším jednáním zúží nominace zhruba na pět či šest jmen, o kterých poté komise jednotlivě hlasuje v tajném hlasování. Pro nominaci se vyžaduje dvoutřetinová většina. Nominováni jsou dva kandidáti s nejvyšším počtem získaných hlasů (při rovnosti hlasů se znovu tajně hlasuje jen o těchto dvou kandidátech, aby mohla být vyjádřena preference). Dvě jména kandidátů ve stanoveném pořadí jsou předložena premiérovi, který přijme prvního nominovaného (naposledy došlo k odmítnutí prvního kandidáta údajně při jmenování biskupa v Birminghamu za premiérky Margaret Thatcherové v 80. letech) a při setkání ověří, zda dotyčný jmenování přijme. Poté, co jmenování kandidáta schválí královna, světská hlava anglikánské církve, premiér oznámí jméno označeného arcibiskupa (do té doby je proces výběru tajný). Ten je poté formálně zvolen kolegiem kanovníků při arcibiskupské katedrále a následně je volba potvrzena biskupy seniory provincie a arcibiskupem druhé provincie (tj. v případě volby arcibiskupa z Canterbury arcibiskupem z Yorku). Tento postup vyjadřuje dva podstatné prvky pro volbu biskupa, tedy jak zvolení kanovníky dané diecéze, tak přijetí celou církví. Nakonec následuje slavnostní inaugurace, při které je arcibiskup z Canterbury uveden do úřadu arcijáhnem canterburské katedrály. Jelikož v tomto úřadě je momentálně žena, uvedla nového arcibiskupa právě ona.

Změna v čele anglikánské církve trvala v podstatě rok. Předchozí canterburský arcibiskup Rowan Williams (nar. 1950) oznámil svojí překvapivou rezignaci 16. března 2012, tj. že na konci prosince 2012 se vzdá svého úřadu. Od té doby se rozběhl nominační proces. Dne 9. listopadu 2012 oznámil premiér jméno nového arcibiskupa. Formálně byl zvolen kapitulou 10. ledna 2013 při slavnosti v canterburské katedrále. Úřadu se jako zvolený arcibiskup ujal 4. února 2013, kdy byla jeho volba potvrzena při slavnostní bohoslužbě v katedrále sv. Pavla, které předsedal arcibiskup z New Yorku a asistovali mu britští biskupové z Londýna, Winchesteru, Salisbury, Worcesteru, Rochesteru, Lincolnu, Leicesteru a Norwiche. Slavnostní uvedení do úřadu se konalo v canterburské katedrále 21. března 2013.

Volba koptského papeže, alexandrijského patriarchy

Koncem roku 2012 byl zvolen nový papež koptské pravoslavné církve v Alexandrii, 60letý Tawadros II. /též Theodoros II./, který je považován za 118. koptského papeže (tj. 117. nástupce sv. Marka) a stojí v čele zhruba 18 miliónu koptských křesťanů po celém světě (odhady počtu se značně liší), z nichž většina žije v Egyptě. Za zmínku stojí skutečnost, že titul „papež“, jenž se od počátku 3. století objevuje v titulatuře biskupů obecně, je pro alexandrijského biskupa doložen dříve než u římského (alexandrijský Herakles /232–248/, u římského biskupa nejstarší doklad až v době Marcellina /296–304/, obecně až od 5. století).

Situaci komplikuje skutečnost, že existuje hned několik alexandrijských patriarchů. Kromě papeže koptské církve (patří do rodiny tzv. starobylých východních církví, někdy ne zcela přesně označovaných za církve předchalcedonské) sídlí v Alexandrii také pravoslavný alexandrijský patriarcha, od roku 2004 jím je Theodor II. (k rozdělení došlo v polovině 5. století po chalcedonském koncilu). Titul alexandrijského patriarchy má rovněž nejvyšší představitel koptské katolické církve, tj. východní katolické církve v plném společenství s římským papežem (apoštolský vikariát byl v Alexandrii zřízen v roce 1741, patriarchát papežem Lvem XIII. v roce 1895). Sídlo tohoto patriarchy je v Káhiře a od 15. ledna 2013 je jím Ibrahim Isaac Sidrak. Za zmínku stojí skutečnost, že jeho předchůdce Antonios Naguib byl v listopadu 2010 jmenován papežem Benediktem XVI. kardinálem a v březnu 2013 se účastnil konkláve. Na rozdíl od červenobíle oděných kardinálů byl oblečen v černém, čímž budil poměrně velkou pozornost. Titul alexandrijského patriarchy je také součástí titulatury představitele další východní katolické církve: melchitské řeckokatolické církve. V jejím čele stojí antiochijský patriarcha se sídlem v Damašku, titulární patriarcha jeruzalémský a alexandrijský. Od roku 2000 je jím Gregorios III. Laham. Pro zajímavost uvádím, že jeho předchůdce Maximos IV. Saight (patriarchou byl v letech 1948–1967) patřil k výrazným postavám II. vatikánského koncilu a jeho proslovy (jako jediný odmítl mluvit latinsky a své příspěvky přednášel ve francouzštině) vždy vzbudily pozornost. V katolické církvi existoval od 13. století ještě latinský patriarchát v Alexandrii (titulární patriarcha sídlil v římské bazilice sv. Pavla za hradbami), který byl v polovině 60. let 20. století zrušen, podobně jako latinské patriarcháty v Antiochii a Konstantinopoli. Dnes zůstaly latinské patriarcháty (tj. patriarcháty latinského obřadu) pouze v Jeruzalémě (od 451, ve středověku titulární, obnoven 1847), v Benátkách (1451) a v Lisabonu (1716).

Postup při volbě koptského papeže se v současnostmi řídí pravidly z roku 1957. Když 17. března 2012 po dlouhém 41letém pontifikátu (1971–2012) zemřel papež Shenouda III., informoval dočasný správce patriarchátu, metropolita Pachomius, že pravidla pro výběr nového patriarchy by bylo dobré změnit ve prospěch ještě většího zapojení koptských křesťanů do procesu výběru nového papeže. Do tohoto procesu, který trvá několik měsíců, jsou kromě biskupů zapojeni politici, vlastníci médií a další osobnosti koptské církve. Nakonec synod koptské církve rozhodl, aby se postupovalo podle stávajících pravidel z roku 1957. Potenciální kandidáti musí nejprve získat podporu alespoň 6 biskupů nebo 12 členů 24členné rady laiků (anglicky se tato rada uvádí jako General Congregation Council nebo též Coptic Orthodox Lay Council a byla založena v roce 1874; na přelomu 19. a 20. století došlo k několika sporům mezi touto radou laiků a koptským papežem). Kandidáty posuzuje papežská nominační komise synodu (anglicky citovaná jako Papal Nominations Committee of the Holy Synod of the Coptic Orthodox Church), složená z devíti biskupů a devíti laiků. V případě poslední volby bylo v polovině září 2012 zveřejněno 17 jmen kandidátů. Nominační komise během měsíce redukovala tento počet na pět jmen, která byla v polovině října 2012 opět zveřejněna. Dne 29. října 2012 se konalo volební shromáždění (Electoral College) za účasti zhruba 2400 volitelů (každá diecéze byla zastoupena 12 voliteli, volby se účastnili i zástupci sesterských východních církví atd.), které prostřednictvím tajné volby z pěti kandidátů vybralo tři jména s největším ziskem hlasů. Volba byla završena o týden později (4. listopadu 2012) při slavnostní liturgii v katedrále sv. Marka v Káhiře. Z 12 malých chlapců byl vylosován jeden, který poté se zavázanýma očima vylosoval jedno jméno z kalichu, kam byly předtím vloženy papírky se jmény tří kandidátů (viz záběry z emocemi nabitého losování). Obě volby, tj. 29. října a 4. listopadu, předcházel přísný třídenní celocírkevní půst. Nově zvolený koptský papež Tawadros II. právě v den své volby oslavil 60. narozeniny. Svého úřadu se slavnostně ujal dne 18. listopadu 2012 při liturgii v katedrále sv. Marka v Káhiře. Záznam z této slavnosti trvá sedm hodin.

Nad volbou nového papeže

Byl jsem požádán o komentář k volbě nového papeže do časopisu Getsemany. Jelikož jsem v textu použil mnohé myšlenky zveřejněné zde již ve starších příspěvcích, nevkládám sem celý text. Vkládám pouze první odstavec a dál odkáži na volně přístupný text v Getsemanech.


Často jsou opakována slova papeže Pavla VI. z projevu před Sekretariátem pro jednotu křesťanů (předchůdce dnešní Papežské rady pro jednotu křesťanů) v roce 1967, že „úřad papeže je největší překážkou na cestě k jednotě církve“ a papeže Jana Pavla II. z rozhovoru v sídle Světové rady církví v Ženevě z roku 1984, že „přesvědčení katolické církve, že v úřadu římského biskupa si zachovala, při věrnosti apoštolské tradici a mře otců, viditelné znamení a záruku jednoty, působí obtíže většině ostatních křesťanů, jejichž paměť je poznamenána jistými bolestnými vzpomínkami“ (citované v jeho encyklice o ekumenismu Ut unum sint z roku 1995, čl. 88). Zatímco řada nekatolických křesťanů poctivě studuje základy a historii papežské služby a někteří uvažují o možnosti, že by se po nutných reformách mohla stát základem pro službu mluvčího všech křesťanů (viz např. Frieling, R.: Společenství s papežem, ne pod papežem. Teologická reflexe 1998, s. 20-31), u řady katolických křesťanů panují o papežství leckdy dost naivní představy. Ukázala to i nedávná papežománie, která vypukla v souvislosti s překvapivým odstoupením papeže Benedikta XVI. (s datem 10. února 2012 bylo rozhodnutí zveřejněno o den později a oznamovalo odstoupení ke dni 28. února) a neméně překvapivou volbou nového papeže Františka (dne 13. března 2013). K tématu papežské služby a žádoucích změn při jejím výkonu bylo napsáno mnoho textů, jejich počet narostl poté, co papež Jan Pavel II. výslovně vyzval k těmto úvahám (viz Ut unum sint, čl. 95-96). V nedávné době vyšly na toto téma v Getsemanech dva stručné a přehledné texty katolického teologa Otto Hermana Pesche (Pesch, O.H.: Papežství – překážka ekumenického rozhovoru?Getsemany, leden 2012 ; Pesch, O.H.: Námitka: Ježíš nezaložil papežství! Getsemany,únor 2013).

Výměna na papežském stolci mimo jiné ukázala, že více než mnohá teologická pojednání mají větší dopad konkrétní skutky...

Pokračování textu viz Getsemany, duben 2013

Nový papež a pár rad od jeho českého spolubratra

Dne 13. března 2013 byl po dvou dnech konkláve a pěti volebních kolech zvolen novým papežem argentinský kardinál a jezuita Jorge Mario Bergoglio (nar. 17. prosince 1936), který si zvolil jméno František podle velmi oblíbeného středověkého světce a zakladatele řádu sv. Františka z Assisi (+1226).

Biografická data nového papeže
(z různých zdrojů, takže může dojít k opravám či doplněním):

Narození a původ:

Dne 17. prosince 1936 narozen v Buenos Aires jako jeden z pěti dětí v rodině železničáře italského původu.

Studium:

Po studiu chemie vstoupil do semináře Villa Devoto v Buenos Aires.

Dne 11. března 1958 vstoupil do jezuitského řádu, noviciát v Chile.

Studium a licenciát z filozofie na Colegio Máximo San José, San Miguel, Buenos Aires.

Profesor literatury a psychologie na Colegio de la Inmaculada, Santa Fe a na Colegio del Salvador, Buenos Aires.

Studium teologie na Colegio Máximo de San Miguel.

Kněžství:

Dne 13. prosince 1969 kněžské svěcení.

Další studium a řeholní formace:

Další studium v letech 1969-1971

V letech 1971-1972 zakončena základní jezuitská formace tzv. třetí probací (tzv. třetí rok, terciát – více o jezuitské řeholní formaci viz ZDE) v Alcalá de Henares,Španělsko.

Dne 22. dubna 1973 složil konečné /věčné/ sliby.

Další působení v řádu:

V letech 1972-1973 novicmistr ve Villa Barilari, San Miguel.

Tamtéž profesor teologie, konzultor jezuitské provincie a rektor Colegio Máximo.

Dne 31. července 1973 zvolen provinciálem argentické jezuitské provincie (do roku 1979).V letech 1980-1986 rektorem filozofické a teologické fakulty Colegio Máximo v San Miguel.

Strávil určitý čas v Německu (v polovině 80. let během přípravy disertační práce, např. ve Franfurktu) - podle knihy italského novináře Tornielliho dodělával svou disertaci od ledna 1986 v Mnichově

Poté přidělen ke Colegio del Salvador, Córdoba (v Argentině), kde byl zpovědníkem a věnoval se duchovnímu doprovázení (spiritual director) v Cordóbě.

Biskupem a arcibiskupem:

Dne 20. května 1992 jmenován pomocným biskupem v Buenos Aires (biskupské svěcení 27. června). Biskupské heslo: Miserando atque eligendo.

Dne 3. června 1997 se stal biskupem-koadjutorem arcibiskupa v Buenos Aires.

Dne 28. února 1998 se stal arcibiskupem v Buenos Aires.

Dne 6. listopadu 1998 se zároveň stal biskupem věřících katolického východního ritu v Argentině (ordinariát zřízen v roce 1959).

Kardinál, předseda biskupské konference a kurie:

Dne 21. února 2001 jmenován Janem Pavlem II. kardinálem.

V letech 2005–2011 byl předsedou Argentinské biskupské konference (zvolen na dvě tříletá období).

Dne 23. února 2013 byl jmenován členem Papežské komise pro Latinskou Ameriku.

Papež:

Dne 13. března 2013 zvolen papežem, přijal jméno František.

Pozn.: Kromě rodné španělštiny hovoří italsky a německy.

Další "přechodný papež"

Bezprostřední reakce na jeho zvolení byly poněkud rozpačité. Přestože podle zveřejněných zpráv představoval tento kardinál v podstatě alternativu k volbě Josefa Ratzingera (ve třetím kole prý Ratzinger získal 72 hlasů, Bergoglio 40, potřebná 2/3 většina byla 77 - více viz ZDE), nepatřil k hlavním uváděným kandidátům. Svojí roli hraje jeho věk 76 let, který jej spolu s Janem XXIII. (77 let) a Benediktem XVI. (78 let) řadí k nejstarším zvoleným papežům posledních staletí. Kromě uvedených jmen byl posledním papežem zvoleným ve věku nad 70 let Klement XII (zvolen ve věku 78 let, 1730-1740). Tento věk dělá z nově zvoleného papeže "přechodného papeže", což není třeba vnímat jako pejorativní označení. Spíš zde může být obava kardinálů, že dosavadní volby "mladíků" (tj. kardinálů pod 60 let) vedly ke dvěma nejdelším pontifikátům v dějinách papežství vůbec: v 54 letech zvolený Pius IX. (1846-1878) více než 31-letý pontifikát, v 58 letech zvolený Jan Pavel II. (1978-2005) téměř 27-letý pontifikát. Je nepochybné, že zavedení věkové hranice pro odchod z úřadu i pro římského biskupa (jak je tomu u všech biskupů v 75 letech), by bylo přínosné (více k tomu v mém textu v souvislosti s rezignací Benedikta XVI. ZDE).

Přesto řada novinek

Na druhou stranu je v případě nového papeže zřejmé, že jde o opatrný (s ohledem na věkem danou očekávanou krátkost pontifikátu) pokus o změnu. Nový papež nese mnohá prvenství: první jezuita, první, kdo zvolil jméno František, první latinskoamerický papež...

Pozn.: Zde je potřeba opravit některé mylné zprávy, že nový papež je prvním neevropským papežem. I když pro nejstarší období nemáme vždy zcela přesné údaje, posledním neevropským papežem byl zřejmě Syřan Řehoř III. (731-741). V období na přelomu 7. a 8. století usedlo na papežský, který se nacházel pod vlivem Byzantské říše, hned několik "východních" papežů, původem z Řecka a ze Sýrie. Předtím bylo rovněž několik neevropských papežů, včetně dvou Afričanů, Viktora I. (189-198/199) a Miltiada (311-314). Ostatně ani sv. Petr nebyl Evropan, i když jeho zařazení mezi "papeže" je založeno více na pozdější tradici než na reálné situaci. MimZDEochodem nejstarší tradice mluví společně o Petru a Pavlovi, teprve ve 3. století převážila Petrská symbolika.

Civilní a skromné vystupování nového papeže trochu připomíná papeže Jana XXIII., který dělal velkou starost těm, kteří ve Vatikánu bděli nad dodržováním patřičných ceremonií. Odmítl po jmenování odjet připravenou limuzínou, požádal o požehnání všechny přítomné, mluvil o sobě jako o římském biskupovi atd. Uvidíme, zda se mu podaří udržet si svůj vlastní styl i pod tlakem celé kuriální mašinérie.


Nový papež a kurie

Další věcí je, že nový papež nebyl a není spjat s vatikánskou kurií, i když z titulu svých funkcí byl s jejím aparátem nepochybně v úzkém kontaktu. Přitom se zdálo a zdá, že reforma nebo alespoň zajištění efektivního fungování kurie bude jedním z prvních úkolů nového papeže. Zde bude velmi důležité, jaké spolupracovníky si nový papež vybere. Komentáře před volbou považovali za nevýhodu Bergoglia jeho mírnou povahu, která jej příliš nepředurčuje k zvládnutí rozhádáné kurie a polarizovaného kardinálského kolegia.

Doufám, že další vývoj rozptýlí mojí obavu, aby se nový papež příliš jednostranně nesoustředil na interní kuriální záležitosti na úkor důležitějších úkolů v celosvětové církvi. Ostatně zhruba před rokem se Brgoglio vyjádřil, že přílišná soustředěnost církve na sebe samu by bylo známkou její nemoci (viz výtah z rozhovoru v češtině ZDE, celý rozhovor v angličtině ZDE)


Nepochybně nastanou změny, nejen personální

Z mého pohledu ideální by byl scénář, kdyby nový papež svěřil reformu kurie nějakým schopným a spolehlivým spolupracovníkům bez hlubších vazeb na některé z mocenských skupin v kurii. Nový papež by se mohl více věnovat celosvětové církvi. Uvidíme, co přinesou následující dny a měsíce. Především kdo se stane novým Státním sekretářem po Tarcisiu Bertonem, kterému je již více než 78 let (v čele vatikánského úřadu přesluhuje již 3 roky) a jeho rezignaci můžeme očekávat.

Ačkoliv nemůžeme čekat velké změny, už samotná postava nového papeže změnou je. Bude zajímavé sledovat další dění, ale bylo by naivní očekávat změn "shora" bez toho, abychom se věnovali tomu, co v místních církvích vyrůstá "zdola". Troufám si říct, že situace řady místních církví je velmi tristní, českou samozřejmě nevyjímaje.

Nezapomínejme, že naše naděje pramení z jiných zdrojů než z Vatikánu, i když řada "zbožných" komentářů, které kolem volby nového papeže zaznívaly, by mohla svádět k omylu. Každopádně volba člověka, který zosobňuje nasazení církve pro chudé a potřebné, se zdá být velmi dobrým nasměrováním pro celou církev.

Osobnost nového papeže ve srovnání se svým předchůdcem (introvertním akademikem neobyčejné teologické erudice) je natolik odlišná, že skutečně můžeme očekávat změnu stylu.

Sice se připomínají některé ne zcela jasné otázky ohledně působení nového papeže v době pravicové vojenské diktatury v Argentině v letech 1976-1983, ale zdá se, že toto téma by mohlo být podobně virtuálním problémem jako členství Benedikta XVI. v Hitlerjugend. K jedné kauze odsouzeného argentinského kněze viz informace o vyjádření argentinské biskupské konference z roku 2007 (zpráva české redakce Radia Vatikán viz ZDE).


Několik rad od českého řeholního spolubratra

Z řady komentářů a reformních návrhů, které jsem v souvislosti s volbou nového papeže četl, se mi nejvíce líbil text řádového spolubratra nového papeže Jana Rybáře, který si dovoluji ocitovat v úplnosti /zvýraznění v textu ode mne/:

"Je mi 82 roků. V pěti letech mně pan farář podal první přijímání. Ve čtrnácti letech mi rodiče dovolili jít do řádu, přestože jsem byl jedináček. Osud církve byl u mne vždy na prvním místě. Vítám nového papeže, už osmého v mém životě. Dovoluji si mu podat několik rad.

Ta první je nezaclánět Ježíše Krista. On sám totiž vždy zdůrazňoval Otce. A nezacláněl ani člověka! Ač byl s Bohem zajedno, nic nelpěl na své vznešenosti, zapřel sám sebe a byl jako každý jiný člověk (Filip. 2,6-8). Papež, biskup a kněz jsou jako jiní lidé?! Dost důvodů k zamyšlení.

Druhá rada: honosný způsob života není z Otce, ale ze světa (1 Jan 2,16). Co je to „honosný“?

Třetí rada je rada Mojžíšova tchána (Exodus 18,16-26). „Díval se na jeho jednání s lidem: Není to dobrý způsob, jak to děláš. Vyhlédni si schopné muže, ulehči si své břímě, ať je nesou s tebou.“ Papež může více než polovinu své jurisdikce delegovat biskupům. Vždyť oni jsou stejně jako on nástupci apoštolů! Pak by mohl asi tisíc kněží vatikánské kurie poslat na fary; ušetřil by tak i na rozpočtu. Biskupové by pak nemuseli se vším běhat do Vatikánu a naučili by se konečně zodpovědnosti. Diecéze by mohly samy volit svého biskupa, papež by ho buď potvrdil, nebo odmítnul. Tak to kdysi bývalo.

Čtvrtá rada: máme v zásobě desetitisíce kněží, kteří neunesli samotu. Máme tisíce jáhnů, které světíme na kněze hned po úmrtí jejich manželek (sic!). Doporučuji Jeho Svatosti meditovat o pokynech apoštola Pavla v 1. listu Timoteovi 3,1s. Další úvahy by se mohly týkat církevního práva a bezprávných „laiků“; exekucí bez soudu a bez obhájců; nutné ostré reformy Kurie a jejich titulatur; o finančnictví… Meditovat o Žalmu 89,43: abychom my sami nerozveselili své nepřátele. "

Zdroj: http://www.jesuit.cz/clanek.php?id=832

Pro jistotu uvádím i citát z Rybářem zmiňovaného 1. listu Timotejovi (1Tm 3,1-13) /zvýraznění v textu ode mne/:

"Věrohodné je to slovo: Kdo chce být biskupem, touží po krásném úkolu.  2 Nuže, biskup má být bezúhonný, jen jednou ženatý, střídmý, rozvážný, řádný, pohostinný, schopný učit,  3 ne pijan, ne rváč, nýbrž vlídný, smířlivý, nezištný.  4 Má dobře vést svou rodinu a mít děti poslušné a počestné;  5 nedovede-li někdo vést svou rodinu, jak se bude starat o Boží církev?  6 Nemá být nově pokřtěný, aby nezpyšněl a nepropadl odsouzení ďáblovu.  7 Musí mít také dobrou pověst u těch, kdo jsou mimo církev, aby neupadl do pomluv a ďáblových nástrah.  8 Rovněž jáhnové mají být čestní, ne dvojací v řeči, ne oddaní vínu, ne ziskuchtiví.  9 Mají uchovávat tajemství víry v čistém svědomí.  10 Ať jsou nejdříve vyzkoušeni, a teprve potom, když jim nelze nic vytknout, ať konají svou službu.  11 Právě tak ženy v této službě mají být čestné, ne pomlouvačné, střídmé, ve všem věrné.  12 Jáhni ať jsou jen jednou ženatí, ať dobře vedou své děti a celou rodinu.  13 Konají-li dobře svou službu, získávají si důstojné postavení a velkou jistotu ve víře v Krista Ježíše."

Jak italští kardinálové přišli o většinu v konkláve?

Přestože italští kardinálové v letošním konkláve jasně převažují (28 ze 115, tj. 24,3%, což je víc než při volbě Benedikta XVI. v roce 2005, kdy jich bylo jen 20 ze 115, tj 17,4%; další skupinou je 11 kardinálů z USA, tj. 9,6%), pryč jsou časy, kdy měli alespoň nadpoloviční většinu. Jen připomínám, že volba papežem vyžaduje dvoutřetinovou většinu.

Kdy nastal tento symbolický zlom?

Poprvé v novodobých dějinách neměli Italové nadpoloviční většinu při volbě "přechodného papeže" Jana XXIII. v roce 1958. Tehdy bylo mezi 51 voliteli jen 17 Italů (tj. 33,3%).

Příčiny je tedy třeba vidět již v době papeže Pia XII. Za jeho pontifikátu (1939-1958), silně poznamenaném II. světovou válkou a složitou poválečnou situací, se uskutečnily dvě kongregace s jmenováním kardinálů. Obě se konaly až po válce a asi nic nepřibližuje ohroženou situace papeže lépe, než přichystaná abdikace pro případ, že by byl přepaden a odveden německými vojáky do zajetí. Obava ze zneužití nepochybně vedla k absenci nových jmenování kardinálů, která by se neobešla bez politických tlaků. (Ostatně do jisté míry byla obdobná situace na pražském arcibiskupství, kde po smrti kard. Karla Kašpara 21. dubna 1941 raději nedošlo k volbě jeho nástupce, z obavy z politických tlaků. Až po válce byl jmenován Josef Beran 8. prosince 1946.)

Kongregace se jmenováním kardinálů (v latině se mluví o creatio, což někdo překládá jako kreace a pak dochází k záměně s ohlašováním jmen budoucích kardinálů; já ve shodě s oficiálním překladem CICu ono creatio překládám jako jmenování) se konaly:

1) Dne 18. února 1946, kdy bylo jmenováno 32 kardinálů, z nichž byli Italové pouze 4 (dva papežští nunciové, jeden kuriální úředník a jeden italský arcibiskup /z Palerma arc. Ernesto RUFFINI (1888-1967)/).

2) Dne 12. ledna 1953, kdy bylo jmenováno 24 kardinálů, z nichž Italů bylo 10 (čtyři papežství nunciové - včetně Angela Giuseppe RONCALLIHO, budoucího papeže Jana XXIII, tři kuriální úředníci - např. známý Alfredo OTTAVIANI (1890-1979) ze Sv. Officia, tj. nástupnického úředu papežské inkvizice a předchůdce dnešní Kongregace pro nauku víry a tři arcibiskupové /v Neapoli MIMMI, v Janově SIRI, v Bologni LERCARO/).

Tedy celkem 56 kardinálů, z nichž 14 bylo Italů.

Zůstanu o tohoto konstatování a ponechám přemýšlení po důvodech, které jsou nepochybně důsledkem války a poválečné situace.


Ačkoliv se doba reforem a výrazných změn běžně klade do doby pontifikátu Jana XXIII. (1958-1963), ohledně poměru Italů v kardinálském kolégiu je situace jiná. Naopak Jan XXIII. byl k italským kardinálům opět vstřícnější. Hned v první kongregaci 15. prosince 1958 (tedy měsíc a půl po zvolení /28. října 1958/, kdy mimochodem poprvé překročil ustanovení Sixta V. z roku 1586 o maximálním počtu 70 kardinálů, ke stávajícím 51 jmenoval 23 = 74) jmenoval 23 kardinálů, z nichž 13 byli Italové (pět nunciů, pět kuriálů a tři arcibiskupové). Za celý svůj pontifikát v pěti kongregacích jmenoval 52 kardinálů, z nichž Italů bylo 25, tedy téměř polovina.

Zvlášť kdybychom podrobněji sledovali působení jednotlivých postav, potvrdila by se oprávněnost kritiky Hanse Künga na adresu Jana XXIII. Ten v prvním díle svých vzpomínek (česky Vybojovaná svoboda, zajímavé čtení, i když český překlad je příšerný a matoucí) považuje "zcela mylnou personální politiku" Jana XXIII. - i co se kardinálů týče - za jedno z jeho špatných rozhodnutí: "I přes několik dobrých mužů... vypadá nové kolegium kardinálů ještě konzervativněji než to staré." (s. 201) Místo volby mužů, kteří by byli nakloněni reformám, se dostal pod tlak svých bývalých nadřízených nebo kolegů, kteří byli proti změnám.

Dalším špatným rozhodnutím bylo to, že v roce 1962 udělal z řady kuriálních úředníků titulární biskupy, resp. za jeho pontifikátu se tato praxe ještě rozrostla, až do dnešních pochybných rozměrů (více o tom třeba jindy). Od roku 1962 je kardinálská hodnost spojena s biskupským svěcením, i když je možné získat dispens, což bývá praxí u "zasloužilých teologů-kardinálů" (např. Tomáš Špidlík).

Pozn.: Mimochodem se má za to, že papež Pavel VI. chtěl francouzského jezuitu a teologa Henri de Lubaca (1896-1991) v roce 1969 jmenovat kardinálem, ale ten to odmítnul, neboť nepovažoval za správné rozhodnutí papeže Jana XXIII. z roku 1962, že všichni kardinálové mají přijmout biskupské svěcení (nad tímto rozhodnutím se spekuluje, možná tak chtěl papež umožnit kuriálním kardinálům plnohodnotnou účast na Druhém vatikánském koncilu). Místo něj byl Pavlem VI. dne 28. dubna 1969 jmenován kardinálem jeho kolega, francouzský jezuita, teolog a historik Jean Daniélou (1905-1974).
Jan Pavel II. znovu nabídnul de Lubacovi jmenování kardinálem v roce 1983 a on tuto nabídku přijal pod podmínkou dispenze od povinnosti přijmout biskupské svěcení. Jmenován byl v druhé konzistoři Jana Pavla II. dne 2. února 1983. Od té doby byl tento dispens vydán několikrát (např. Tomáš Špidlík byl kardinálem bez biskupského svěcení).

Pro zajímavost počty italských kardinálů mezi voliči v dalších konkláve po smrti Jana XXIII. (údaje podle http://www2.fiu.edu/~mirandas/conclave-xx.htm ):
-při volbě Pavla VI. v roce 1963, 80 voličů (z toho 29 Italů, tj. 36,3%)
-Jana Pavla I., 1978, 111 (26, 23,4%)
-Jana Pavla II., 1978, 111 (25, 23,4%)
-Benedikta XVI., 2005, 115 (20, 17,4%)
-současná volba, 2013, 115 (28, 24,3%)

Konkláve 2013 dnes začíná - trochu statistiky a informace

Dnes (v úterý 12. března 2013) začíná v Sixtinské kapli ve Vatikánu volba nového papeže, tzv. konkláve (tj místo uzavřené klíčem, lat. clavis). Zopakuji jen pár základních informací.

Od 1. ledna 1971 (motu proprio Pavla VI. Ingravescentem aetatem z 21. listopadu 1970, zopakováno v apoštolské konstituci Pavla VI. Romano Pontifici eligendo z 1. října 1975) je volební právo omezeno na kardinály, kteří se v době začátku neobsazeného papežského stolce ještě nedožili 80 let. Jelikož papež Benedikt XVI. odstoupil ke dni 28. února 2013, konkláve se nezúčastní ukrajinský kardinál Husar (80 let mu bylo 26. února), ale zúčastní se ho německý kardinál Walter Kasper (80 let mu bylo 5. března).

Volitelů je 117 (apoštolská konstituce Romano Pontifici eligendo jako maximum stanoví 120 volitelů), ale dva kardinálové oznámili svojí neúčast (indonézský kard. Julius Riyadi DARMAATMADJA, S.J., s ohledem na zdravotní problémy /je téměř slepý/ a britský kard. Keith Michael Patrick O'BRIEN, z "osobních důvodů" /byl obviněn třemi kněžími a jedním bývalým knězem z nevhodného chování se sexuálním podtextem v minulosti/).

Je tedy 115 kardinálů-volitelů (ze 48 zemí):
-podle kontinentů: Evropa: 60; Amerika: 33; Afrika: 11; Asie: 10; Oceánie: 1
-podle zemí (uvádím země, kde je více než 1 kard.): Itálie: 28; USA: 11; Německo: 6; Španělsko: 5; Indie: 5; Brazílie: 5; Francie: 4; Polsko: 4; Kanada: 3; Mexiko: 3; Portugalsko: 2; Nigérie: 2.

Počty jsou úplně stejné jako v době předchozí volby (tj. konkláve v dubnu 2005, kdy byl zvolen Benedikt XVI., taky se ze 117 volitelů účastnilo 115). Obě tato konkláve patří k nejpočetnějším v dějinách. Jen připomínám, že až do roku 1958 byl omezen celkový počet kardinálů na 70 (podle konstituce Sixta V. Postquam verus z 3. prosince 1586 /s odvoláním na sedmdesát z izraelských starších, které shromážil Mojžíš kolem stanu setkávání a na nichž spočinul duch Hospodinův a prorokovali, viz Num 11,24-25, srov. též Ex 24,9/).  Papež Jan XXIII. při své první konzistoři 15. prosince 1958 jmenoval ke stávajícím 51 kardinálům dalších 23, čímž tento limit překročil. 


Potřebnou dvoutřetinovou většinou ke zvolení papeže je tedy 77 hlasů volitelů.

Od začátku 20. století trvala konkláve maximálně 5 dní (volba Pia XI. v roce 1922 /jen pro zajímavost volba Řehoře XVI. na přelomu let 1830-1831 trvala 50 dní a byl zvolen až při 83. hlasování/). Nejkratší byla volba Pia XII. v roce 1939 (2 dni, 3 kola). Také volby Jana Pavla I. v roce 1978 a Benedikta XVI. v roce 2005 trvaly 2 dni, jen hlasovacích kol bylo o jedno víc (4). Pozn.: Setkal jsem se s různými údaji, přebírám je ze serveru http://www2.fiu.edu/~mirandas/conclave-xx.htm

Ačkoliv komentátoři poukazují na důležitost této volby bez předem jasných kandidátů, dá se předpokládat, že konkláve potrvá opět maximálně pár dní (nejčastěji se mluví o čtvrtku, protože v pátek je tak jako tak volný den).

Kromě prvního dne, kdy se koná jen jedno hlasování, se každý den uskuteční čtyři kola (dvě dopoledne a dvě odpoledne). Výsledek bude oznámen kouřem z komína na Sixtinské kapli (černý = papež nebyl zvolen, bílá = papež byl zvolen, což je doplněno zvoněním zvůnů /třeba při volbě v roce 2005 nebyla barva kouře při zvolení příliš průkazná/). Předpokládá se, že výsledky budou oznámeny zhruba v těchto časech: první den kolem 19:00, další dni kolem 10:30, 12:00, 17:30 a 19:00 hodin - podle zprávy - Tak zněla původní zpráva TS ČBK a obecné očekávání médií. Podle doplněné informace /a dosavadního průběhu/ bude každý den oznamován výsledek volby papeže barevným kouřem vždy jen dvakrát (tj. až po proběhnutí obou kol) zhruba kolem 12:00 a 19:00. Pokud by byl papež zvolen v prvním z obou kol, mohl by se kouř  nad Sixtinskou kaplí objevit dříve.


Na Wikipedii jsem nalezl zajímavou tabulku, která srovnává percentuální zastoupení kardinálů s katolickou populací (údaje jsem neověřoval, předpokládám však, že údaj zahrnuje i kardinály-nevolitele):

2013 World Representation in the College of Cardinals

Region	Total Population	Catholics	% Catholic	% of Catholic total	% of College of Cardinals
Africa	885,103,542	135,211,325	15.27%	12.57%	8.17%
Asia and Middle East	3,889,093,723	123,851,272	3.18%	11.51%	9.62%
Europe	750,072,510	283,916,457	37.85%	26.37%	57.65%
Central America	42,883,849	32,317,384	75.36%	3.00%	1.00%
North America and Carribean	472,952,469	192,274,838	40.65%	17.88%	12.98%
South America	371,363,897	299,570,011	80.66%	27.87%	10.58%
Oceania	30,686,468	7,747,654	25.24%	0.72%	1.92%

zdroj: http://en.wikipedia.org/wiki/College_of_Cardinals