Tři různé volby představitelů církví

Další text, který jsem před měsícem napsal pro Getsemany. 


V nedávné době došlo ke změně v čele hned tří křesťanských církevních společenství, v katolické církvi, v anglikánském společenství a v koptské pravoslavné církvi. Česká média věnovala velkou pozornost jen volbě nového papeže katolické církve, zatímco dvě zbylé volby zůstaly v pozadí. Je to pochopitelné, neboť anglikánů ani koptských pravoslavných křesťanů u nás příliš mnoho není. Přesto si myslím, že stojí za pozornost se trochu podívat na průběh všech tří voleb. Při srovnání je na první pohled zřejmý například rozdíl v délce procesu výběru a množství lidí, kteří jsou do něj zapojeni. Zatímco výběr koptského papeže a canterburského arcibiskupa trvá několik měsíců, volba katolického papeže je ve srovnání s tím velmi rychlou záležitostí. Jeden ze 115 volitelů, kardinál Dominik Duka, například přiznal, že v době příjezdu do Vatikánu, tj. necelých 14 dní před volbou, ani jméno kardinála Bergoglia neznal. Naopak zaujme kombinace rozsáhlého výběru v koptské pravoslavné církvi a losu ze tří kandidátů, což se nejvíce blíží biblickému vzoru, který byl použit při doplnění kruhu dvanácti apoštolů (podle Sk 1, 21-26 vybrali dva kandidáty, Josefa a Matěje, z nichž los padl na Matěje). Ačkoliv to není předmětem tohoto textu, tak bychom neměli zapomenout, že pravomoci katolického papeže jsou ve srovnání s oběma dalšími představiteli křesťanských církví nepoměrně větší a v podstatě neexistují instance, které by se na jeho rozhodnutích výrazně spolupodílely – ve srovnání s generálním synodem anglikánské církve v Anglii a svatým synodem koptské pravoslavné církve.

Volba římského biskupa, papeže katolické církve

Ve Vatikánu byl v březnu 2013 zvolen a uveden do úřadu nový papež katolické církve, 76letý argentinský kardinál Jorge Mario Bergoglio, který přijal jméno František. Podle statistik stojí v čele zhruba 1,2 miliardy katolíků po celém světě. Podle oficiálního seznamu se jedná o 266. papeže. Ve skutečnosti je to 264. jméno, neboť papež Benedikt IX. je v seznamu započítán hned třikrát (1032–1044, 1045, 1047–1048). Oficiální seznam se v minulosti často měnil podle historicky zjištěných skutečností. Z historického pohledu je pochybné považovat sv. Petra za prvního papeže. Stejně tak je velmi pravděpodobné, že v nejstarší době byla římská církevní obec vedena sborem presbyterů. Dnešní pojetí papežství je výsledkem dlouhého historického vývoje.

Současný způsob volby omezuje jakékoliv vnější vlivy na kardinály na minimum a ze stejného důvodu jsou účastníci volby zavázáni k přísnému mlčení o průběhu volby. Toto opatření je reakcí na snahu jednotlivých států přes své zástupce v kardinálském kolegiu ovlivnit volbu budoucího papeže. Zásahy světské moci do voleb papežů mají velmi dlouhou tradici a v některých případech je třeba uznat jejich prospěšnost (např. zásahy císaře Jindřicha III. v polovině 11. století umožnily prosazení papežů usilujících o reformu a odstranění obchodování s církevními úřady, což zahájilo období později nazývané gregoriánská reforma; diplomatické úsilí císaře Zikmunda vedlo počátkem 15. století ke svolání kostnického koncilu a odstranění trojpapežství). Počátek nové etapy zásahů světské moci do papežské volby je možné sledovat od počátku 16. století, kdy se do popředí zájmů evropských mocností dostává soupeření o ovládnutí rozdrobené Itálie. Mít na své straně papeže bylo v tomto soupeření nespornou výhodou. Rovněž náboženské rozdělení Evropy v 16. a 17. století vedlo k vzestupu politické role papeže. Rozmanité politické vlivy na konkláve vedly k formulování tzv. práva exkluzivity, které dávalo panovníkům katolických monarchií možnost vyjádřit prostřednictvím některého z kardinálů své veto proti volbě kohokoli papežem (tato pravomoc náležela králům Španělska, Francie a císaři Svaté říše římské národa německého; po jejím zrušení začátkem 19. století privilegium přešlo na rakouského císaře). Dva dlouhé pontifikáty 19. století (Pius IX. 1846–1878 a Lev XIII. 1878–1903) vedly k posílení papežské autority a výraznému vzrůstu centralismu. Vnější zásahy do průběhu papežské volby byly považovány stále více za cosi nepatřičného. Poslední pokus použít práva exkluzivity se uskutečnil v roce 1903, kdy v průběhu konkláve vystoupil krakovský biskup kardinál Jan Puzyna a přečetl veto Františka Josefa I. proti volbě favorizovaného kardinála Mariana Rampolly. Toto vystoupení se setkalo s nesouhlasem, ale nakonec se kardinálové shodli na volbě Giuseppa Sarta, který přijal jméno Pius X. a v politických záležitostech se neangažoval tolik jako jeho předchůdci. Dne 20. ledna 1904 byla vydána konstituce Commissum nobis, která jakékoliv panovnické veto zakazovala.

Tento exkurz o zápasu ohledně vlivů na volbu papeže považuji za důležitý, neboť vysvětluje přísné utajení, které papežskou volbu provází. Špatná zkušenost s politickým zneužitím papežské volby je zřejmě důvodem, proč je tato volba ve srovnání s níže uvedenými volbami velmi krátká a rozhodování o ní je omezeno na úzký okruh osob.

V současné době volí římského papeže kardinálové, kteří v době uprázdnění stolce nedosáhli 80 let. V případě odstoupení Benedikta XVI. byl rozhodným dnem 28. únor 2013. Letošního konkláve ve dnech 12.–13. března se proto zúčastnil kardinál Walter Kasper, ačkoliv hranici 80 let překročil už před začátkem konkláve, konkrétně 5. března. Věkovou hranici zavedl papež Pavel VI. v roce 1970 (na základě rozhodnutí II. vatikánského koncilu stanovil rovněž hranici 75 let, kdy by měli diecézní biskupové předložit papeži svojí rezignaci, na papeže se tato hranice nevztahuje). Kardinály svobodně jmenuje papež z mužů s kněžským svěcením (od povinnosti přijmout po jmenování biskupské svěcení, zavedené papežem Janem XXIII. v roce 1962, může být kardinál dispenzován, knězem zůstal např. Tomáš Špidlík). Počet kardinálů byl v 16. století stanoven na 70 (s odvoláním na sedmdesát izraelských starších, které shromáždil Mojžíš kolem stanu setkávání, na nich spočinul duch Hospodinův a prorokovali, viz Num 11,24–25), ale ve 20. století se jejich počet výrazně rozrostl (limit 70 poprvé překročil Jan XXIII. v roce 1958). V současnosti platí omezení, že počet kardinálů volitelů (tj. do 80 let) by neměl přesáhnout 120 (toto pravidlo překročil Benedikt XVI., když po jmenování 22 nových kardinálů v únoru 2012 byl dočasně počet volitelů 125). V době letošního konkláve bylo 207 kardinálů, 117 volitelů a 90 nevoličů. Dva kardinálové volitelé se z konkláve omluvili, takže se ho zúčastnilo 115 kardinálů. Papeže volí kardinálové zpravidla ze svého středu (naposledy tak neučinili v roce 1378 při volbě Urbana VI., brzy však tuto volbu část kardinálů prohlásila za neplatnou a zvolila „protipapeže“, čímž nastalo dlouhé období dvojpapežství a poté dokonce trojpapežství) a ke zvolení je třeba dvoutřetinová většina hlasů (v případě letošního konkláve 77 hlasů). Letošní konkláve bylo krátké, nový papež byl zvolen již druhý den celkově v 5. kole hlasování. Podle neověřených informací získal více než 90 hlasů.

Slavnostní uvedení do úřadu se konalo 19. března 2013 na svatopetrském náměstí. Avizované zjednodušení obřadu znamenalo, že oproti tříhodinové slavnosti při nástupu Benedikta XVI. v roce 2005 trvala inaugurace papeže Františka jen dvě hodiny. Pallium předal papeži protojáhen, tj. služebně nejstarší kardinál-jáhen, Jean-Louis Tauran. Rybářský prsten přijal od děkana kardinálského kolegia Angela Sodana. Dnes už papež není korunován trojitou korunou, tzv. tiárou, jejíž původ sahá do vrcholného středověku (13.–14. století) a symbolizovala nejvyšší duchovní i světskou moc papeže (naposledy byl tiárou korunován papež Pavel VI. v roce 1963).

Volba canterburského arcibiskupa

V roce 2013 se ujal svého úřadu nový arcibiskup v Canterbury, 57letý Justin Welby, který stojí v čele anglikánské církve v Anglii (Church of England) a anglikánského společenství (Anglican Communion), jež sdružuje anglikánské církve po celém světě (jedná se zhruba o 85 miliónů anglikánů ve 38 provinciích). Formální hlavou anglické církve a anglikánského společenství je britský panovník, tj. královna Alžběta, která však do dění v církvi nezasahuje. Justin Welby je 105. arcibiskupem z Canterbury, počítáno od zakladatele biskupství sv. Augustina, který byl prvním biskupem v letech 597–604 (neplést se známějším severoafrickým Augustinem, který byl biskupem ve městě Hippo o 200 let dříve). Postavení arcibiskupa z Canterbury v čele anglikánského společenství je pouze čestné (je první mezi rovnými, tj. primus inter pares), tedy nezasahuje do dění v jednotlivých provinciích a místních církvích. Arcibiskup z Canterbury je považován za jeden ze čtyř nástrojů jednoty anglikánského společenství (spolu s Lambethskou konferencí, která se schází od roku 1867 zhruba jednou za 10 let; Primates' Meetings, tj. setkáním arcibiskupů a biskupů stojících v čele jednotlivých provincií, které se schází od roku 1978; a Anglican Consultative Council, na kterém se od roku 1971 každé tři roky schází zástupci biskupů, kněží a laiků ze všech anglikánských provincií).

Výběr nového canterburského arcibiskupa je v současnosti svěřen královské nominační komisi (Crown Nominations Commission nebo Crown Appointments Commission) složené z 16 členů. Předsedou komise je laik, jmenovaný britským premiérem. Dalšími členy jsou dva biskupové, jeden zvolený biskupskou komorou (House of Bishops) generálního synodu, druhým je arcibiskup z Yorku (může být nahrazen dalším zvoleným zástupcem z řad biskupů). Šest členů je voleno generálním synodem (tři z komory kněží /House of Clergy/, tři z komory laiků /House of Laity/ generálního synodu). Dalších šest členů tvoří zástupci arcibiskupství z Canterbury, které jmenuje komise pověřená řízením neobsazeného stolce (Vacancy in See Committee). Tato komise má při svém výběru brát ohled na vyváženost zástupců podle různých skupin (tj. kněží/laici, muži/ženy, města/venkov, etnické minority atd.). Posledním členem s hlasovacím právem je zástupce zvolený stálou komisí anglikánského společenství (Standing Committee of the Anglican Communion). Tři sekretáři volební právo nemají. Jen pro zajímavost dodávám, že obdobné komisi je svěřen výběr ostatních biskupů anglikánské církve v Anglii. Kromě případů volby arcibiskupů v Canterbury a Yorku má však o dva členy méně (schází premiérem jmenovaný laik a zástupce anglikánského společenství) a předsedá jí arcibiskup příslušné provincie, tj. arcibiskup z Canterbury nebo Yorku (druhý je místopředsedou).
Nominační komise koná rozsáhlé šetření a konzultace, jak uvnitř Church of England, tak se zástupci anglikánského společenství. Z případných kandidátů se dalším jednáním zúží nominace zhruba na pět či šest jmen, o kterých poté komise jednotlivě hlasuje v tajném hlasování. Pro nominaci se vyžaduje dvoutřetinová většina. Nominováni jsou dva kandidáti s nejvyšším počtem získaných hlasů (při rovnosti hlasů se znovu tajně hlasuje jen o těchto dvou kandidátech, aby mohla být vyjádřena preference). Dvě jména kandidátů ve stanoveném pořadí jsou předložena premiérovi, který přijme prvního nominovaného (naposledy došlo k odmítnutí prvního kandidáta údajně při jmenování biskupa v Birminghamu za premiérky Margaret Thatcherové v 80. letech) a při setkání ověří, zda dotyčný jmenování přijme. Poté, co jmenování kandidáta schválí královna, světská hlava anglikánské církve, premiér oznámí jméno označeného arcibiskupa (do té doby je proces výběru tajný). Ten je poté formálně zvolen kolegiem kanovníků při arcibiskupské katedrále a následně je volba potvrzena biskupy seniory provincie a arcibiskupem druhé provincie (tj. v případě volby arcibiskupa z Canterbury arcibiskupem z Yorku). Tento postup vyjadřuje dva podstatné prvky pro volbu biskupa, tedy jak zvolení kanovníky dané diecéze, tak přijetí celou církví. Nakonec následuje slavnostní inaugurace, při které je arcibiskup z Canterbury uveden do úřadu arcijáhnem canterburské katedrály. Jelikož v tomto úřadě je momentálně žena, uvedla nového arcibiskupa právě ona.

Změna v čele anglikánské církve trvala v podstatě rok. Předchozí canterburský arcibiskup Rowan Williams (nar. 1950) oznámil svojí překvapivou rezignaci 16. března 2012, tj. že na konci prosince 2012 se vzdá svého úřadu. Od té doby se rozběhl nominační proces. Dne 9. listopadu 2012 oznámil premiér jméno nového arcibiskupa. Formálně byl zvolen kapitulou 10. ledna 2013 při slavnosti v canterburské katedrále. Úřadu se jako zvolený arcibiskup ujal 4. února 2013, kdy byla jeho volba potvrzena při slavnostní bohoslužbě v katedrále sv. Pavla, které předsedal arcibiskup z New Yorku a asistovali mu britští biskupové z Londýna, Winchesteru, Salisbury, Worcesteru, Rochesteru, Lincolnu, Leicesteru a Norwiche. Slavnostní uvedení do úřadu se konalo v canterburské katedrále 21. března 2013.

Volba koptského papeže, alexandrijského patriarchy

Koncem roku 2012 byl zvolen nový papež koptské pravoslavné církve v Alexandrii, 60letý Tawadros II. /též Theodoros II./, který je považován za 118. koptského papeže (tj. 117. nástupce sv. Marka) a stojí v čele zhruba 18 miliónu koptských křesťanů po celém světě (odhady počtu se značně liší), z nichž většina žije v Egyptě. Za zmínku stojí skutečnost, že titul „papež“, jenž se od počátku 3. století objevuje v titulatuře biskupů obecně, je pro alexandrijského biskupa doložen dříve než u římského (alexandrijský Herakles /232–248/, u římského biskupa nejstarší doklad až v době Marcellina /296–304/, obecně až od 5. století).

Situaci komplikuje skutečnost, že existuje hned několik alexandrijských patriarchů. Kromě papeže koptské církve (patří do rodiny tzv. starobylých východních církví, někdy ne zcela přesně označovaných za církve předchalcedonské) sídlí v Alexandrii také pravoslavný alexandrijský patriarcha, od roku 2004 jím je Theodor II. (k rozdělení došlo v polovině 5. století po chalcedonském koncilu). Titul alexandrijského patriarchy má rovněž nejvyšší představitel koptské katolické církve, tj. východní katolické církve v plném společenství s římským papežem (apoštolský vikariát byl v Alexandrii zřízen v roce 1741, patriarchát papežem Lvem XIII. v roce 1895). Sídlo tohoto patriarchy je v Káhiře a od 15. ledna 2013 je jím Ibrahim Isaac Sidrak. Za zmínku stojí skutečnost, že jeho předchůdce Antonios Naguib byl v listopadu 2010 jmenován papežem Benediktem XVI. kardinálem a v březnu 2013 se účastnil konkláve. Na rozdíl od červenobíle oděných kardinálů byl oblečen v černém, čímž budil poměrně velkou pozornost. Titul alexandrijského patriarchy je také součástí titulatury představitele další východní katolické církve: melchitské řeckokatolické církve. V jejím čele stojí antiochijský patriarcha se sídlem v Damašku, titulární patriarcha jeruzalémský a alexandrijský. Od roku 2000 je jím Gregorios III. Laham. Pro zajímavost uvádím, že jeho předchůdce Maximos IV. Saight (patriarchou byl v letech 1948–1967) patřil k výrazným postavám II. vatikánského koncilu a jeho proslovy (jako jediný odmítl mluvit latinsky a své příspěvky přednášel ve francouzštině) vždy vzbudily pozornost. V katolické církvi existoval od 13. století ještě latinský patriarchát v Alexandrii (titulární patriarcha sídlil v římské bazilice sv. Pavla za hradbami), který byl v polovině 60. let 20. století zrušen, podobně jako latinské patriarcháty v Antiochii a Konstantinopoli. Dnes zůstaly latinské patriarcháty (tj. patriarcháty latinského obřadu) pouze v Jeruzalémě (od 451, ve středověku titulární, obnoven 1847), v Benátkách (1451) a v Lisabonu (1716).

Postup při volbě koptského papeže se v současnostmi řídí pravidly z roku 1957. Když 17. března 2012 po dlouhém 41letém pontifikátu (1971–2012) zemřel papež Shenouda III., informoval dočasný správce patriarchátu, metropolita Pachomius, že pravidla pro výběr nového patriarchy by bylo dobré změnit ve prospěch ještě většího zapojení koptských křesťanů do procesu výběru nového papeže. Do tohoto procesu, který trvá několik měsíců, jsou kromě biskupů zapojeni politici, vlastníci médií a další osobnosti koptské církve. Nakonec synod koptské církve rozhodl, aby se postupovalo podle stávajících pravidel z roku 1957. Potenciální kandidáti musí nejprve získat podporu alespoň 6 biskupů nebo 12 členů 24členné rady laiků (anglicky se tato rada uvádí jako General Congregation Council nebo též Coptic Orthodox Lay Council a byla založena v roce 1874; na přelomu 19. a 20. století došlo k několika sporům mezi touto radou laiků a koptským papežem). Kandidáty posuzuje papežská nominační komise synodu (anglicky citovaná jako Papal Nominations Committee of the Holy Synod of the Coptic Orthodox Church), složená z devíti biskupů a devíti laiků. V případě poslední volby bylo v polovině září 2012 zveřejněno 17 jmen kandidátů. Nominační komise během měsíce redukovala tento počet na pět jmen, která byla v polovině října 2012 opět zveřejněna. Dne 29. října 2012 se konalo volební shromáždění (Electoral College) za účasti zhruba 2400 volitelů (každá diecéze byla zastoupena 12 voliteli, volby se účastnili i zástupci sesterských východních církví atd.), které prostřednictvím tajné volby z pěti kandidátů vybralo tři jména s největším ziskem hlasů. Volba byla završena o týden později (4. listopadu 2012) při slavnostní liturgii v katedrále sv. Marka v Káhiře. Z 12 malých chlapců byl vylosován jeden, který poté se zavázanýma očima vylosoval jedno jméno z kalichu, kam byly předtím vloženy papírky se jmény tří kandidátů (viz záběry z emocemi nabitého losování). Obě volby, tj. 29. října a 4. listopadu, předcházel přísný třídenní celocírkevní půst. Nově zvolený koptský papež Tawadros II. právě v den své volby oslavil 60. narozeniny. Svého úřadu se slavnostně ujal dne 18. listopadu 2012 při liturgii v katedrále sv. Marka v Káhiře. Záznam z této slavnosti trvá sedm hodin.

Papež antikristem aneb taky reakce na papežův odchod

Reakcí na odchod papeže Benedikta XVI. a očekávanou volbu jeho nástupce je velké množství. Seznámil jsem se také s jedním kritickým hlasem z křesťanského prostředí mimo římskokatolickou církev. Jelikož na tento text byl vložen odkaz na Facebookových stránkách, které mají především za cíl seznámit zájemce s možností studia na oboru Teologie křesťanských tradic (viz více o studiu teologie - ekumenicky a v přátelském prostředí), rozhodl jsem se ve stručnosti zareagovat. Pro zájemce vkládám reakci i sem na blog.


Reakce na text Od jednoho Antikrista k druhému (autor D. Scott Meadows, pastor Calvary Baptist Church, Exeter, New Hampshir), jehož český překlad byl publikován na serveru Reformace.cz (dříve Zápas o duši, Reformace.cz je partnerem mezinárodní křesťanské misijní rozhlasové společnosti HCJB World Radio se sídlem Colorado Springs, Colorado, USA):

Tento text je pěkným dokladem toho, jak je studium ekumenické teologie potřebné. Resp. jakou roli hraje úhel pohledu na události.

Zajímavá je otázka, co vedlo k autora k (neoriginálnímu) tvrzení, že papežství je "jedním z antikristů"? A co víc, dokonce opovážlivě tvrdí, že Pavlova "Bohem schválená kletba se vztahuje na římskokatolickou církev" (Gal 1,8-9). Co sledují tito údajně jen Písmem orientovaní křesťané, když takovýto text píší, překládají a na serveru Reformace.cz publikují?

S ohledem na vážnost výše uvedených obvinění papežsvtí a římskokatolické církve mi přijde zvláštní, s jakou nedůsledností a neznalostí (zdráhám se předpokládat zlý úmysl autora) se zabývá "fakty". Uvedu jen pár námitek:

1) Když už se autor odvolává na Katechismus katolické církve (KKC) a vytrhává z něj věty, neměl by uvést, že v tomto rozsáhlém díle (netvrdím, že dokonalém) najde nejenom větu "Ospravedlnění je zároveň přijetí Boží spravedlnosti skrze víru v Ježíše Krista." (KKC, čl. 1991), ale celý biblický citát z listu Římanům 3,21-26 (KKC, čl. 1992). Pojednání o problematice ospravedlnění je tedy komplexnější než by se mohlo z autorovy zmínky zdát.

2) Římskokatolická církev opakovaně např. v ekumenických rozhovorech prohlásila: "Společně vyznáváme: Pouhou milostí, ve víře v Kristovo spasitelské dílo a nikoliv pro zásluhy z naší strany, jsme přijati Bohem a obdrželi jsme Ducha svatého, který obnovuje naše srdce a vybvauje a povolává nás k dobrým skutkům." (viz např. Společná deklarace o ospravedlnění 1999, čl. 15, což je v podstatě citát ze staršího dokumentu v rámci katolicko-luterského dialogu Všichni pod jedním Kristem, 1980, čl. 14).

3) Komentáře katolických teologů k prohlášením Tridentského koncilu mimo jiné uvádějí, že někdy došlo k nesprávnému pochopení Lutherovy nauky (tj. jakousi subjekvitní jistotu spásy: jako kdyby pouhou pevnou vírou v odpuštění bylo možno Boha k odpuštění v podstatě přinutit) a rovněž panovala obava z toho, že se mravní jednání nyní stane lhostejným (tj. že tyto výklady povedou jen k ospravedlnění mnohých nešvarů v církvi, proti kterým Tridentský koncil vystupoval a usiloval o obnovu). Toto vysvětlení třeba obsahuje Katolická dogmatika Ludwiga Müllera, posledního prefekta Kongregace pro nauku víry (tj. nástupce papežského inkvizitora :-) ).

4) Autor se výběrově dovolává některých starších textů a vyslovených odsudků. Praxe ekumenických dialogů nás však v této věci nabádá k opatrnosti. Nejednou se při zkoumání některých sporných otázek došlo k tomu, že odsudky vyslovené v minulosti byly vysloveny na základě ne zcela přesnému porozumění nebo v určitém dobově podmíněném kontextu (viz bod 3). Rovněž některé dokumenty konstatují, že obě strany dialogu prošly v uplynulých staletí určitým vývojem, takže vyhrocená a odlišná stanoviska v minulosti jsou dnes nahlíženy jako různé důrazy téhož, které již neospravedlňují vzájemné odsouzení a rozdělení (viz např. Leuenbergská konkordie, která – zjednodušeně řečeno – smiřuje luterskou a reformovanou tradici, jejíž představitelé se na rokování v Marburgu v roce 1529 neshodli jen na jednom z 15 článků /o Večeři Páně/, což vedlo k rozdělení a vzájemným odsudkům). Jindy dialog vedl k poznání, že odsudky v minulosti se prostě nevztahují na dnešní partnery dialogu (to např. konstatuje již zmíněná Společná deklarace o ospravedlnění 1999, čl. 13, i když stanovisko Vatikánu vyjadřuje požadavek důkladného studia, než bude takový výrok vynesen).

5) Stejně lehkovážně podle mne zachází autor s odsouzením papežova titulu Náměstek Krista (Vicarius Christi). Historické studie ukazují, že původně toto označení nebylo vnímáno jako právnická kategorie (např. když účastníci římské synody z r. 495 volali na papeže Gelasia „Vicarium Christi te videmus", čímž v něm uznávali obraz Kristův a v jeho jednání věrné rysy obrazu Kristova). Navíc ve vrcholném středověku se říkalo nejen o papežích, nýbrž i o králích, biskupech a dokonce i o kněžích, že jsou „vicarii Christi (Dei)". Právnické zúžení a omezení na papeže získává tento titul zhruba na přelomu 12. a 13. století, spolu s rostoucí mocí a ambicemi papeže. Dnes se někteří katoličtí teologové a historici domnívají, že tento titul (a některé další např. „hlava církve“ nebo „Summus Pontifex“) by neměl být užíván, neboť v sobě nese nebezpečí neporozumění. Vyslovila se tak např. Mezinárodní teologická komise, poradní orgán zřízený papežem.

To jsou ve stručnosti jen některé z mých výhrad k textu.

Chápu, že pro někoho líbivé a zjednodušující označení papežství za antikrista je snazší, než usilovat o skutečně seriózní a znalostmi podložený křesťanský postoj. Rovněž chápu, že takové postoje nemusí znamenat zlý úmysl, ale jsou jen důsledkem neznalosti nebo obavy o vlastní přesvědčení. Je škoda, že takové názory se i mezi věřícími šíří snáz než třeba postoj oficiálních představitelů Světové baptistické aliance, který je diametrálně odlišný:

http://www.bwanet.org/news/news-releases/229-pope-benedict

Pro zájemce je možné odkázat třeba na blog baptistického teologa a účastníka oficiálních dialogů mezi baptisty a katolickou církví Steven R. Harmona:

http://ecclesialtheology.blogspot.cz/

xxxxx

Krásný příklad toho, jak záleží na úhlu pohledu: Zatímco někteří baptisté uvažují o papežství jako o jednom z antikristů, představitelé Světové baptistické aliance vyjadřují papeži Benediktovi uznání a někteří teologové (na rozdíl od autora zmíněného textu s osobní zkušenosti s papežem) vyzývají dokonce k modlitbě za papeže:

"Toward that end, I urge my fellow Baptists and other readers of ABPnews to pray not only for Pope Benedict XVI but also for the upcoming conclave of the College of Cardinals that will select the next pope. This is an appropriate occasion for us to remember all our Roman Catholic sisters and brothers in Christ as well during this time of transition. What happens within their communion has implications for ours, for we are one body in Christ.

When we pray for the future of the papacy and the members of the church it serves, we’re doing something significant to advance the unity for which our Lord, and Benedict XVI, prayed."
http://www.abpnews.com/opinion/commentaries/item/8207-prayer-for-the-papacy#.UTSDolcuoa_

xxxxx

Jen pro spravedlnost je třeba říct, že i "katoličtí pošuci", tedy tzv. tradicionalisté, sepisují své komentáře, které se hodně odvolávají na různé "vize" (hlavně tzv. fátimské tajemství, tj. podle portugalského městečka Fátimy, kde ve dnech 13. května až 13. října 1917 /vždy 13. v měsíci/ mělo docházet ke zjevení Panny Marie, jež bylo uznáno katolickou církví za pravé). Podobně jako výše uvedený text baptistického pastora, obsahují i tyto texty řadu nepřesností a zjednodušení, ale snad nemusím reagovat na vše.
Pro fajnšmekry dva odkazy: 
http://www.stjoseph.cz/otazniky-nad-abdikaci-benedikta-xvi
http://rexcz.blogspot.cz/2013/02/bile-obleceny-biskup-2013.html

85 let od vydání encykliky Mortalium animos

Před 85 lety (6. ledna 1928) byla vydána encyklika papeže Pia XI. "Mortalium animos" adresovaná biskupům, která odmítá /tehdejší/ ekumenické hnutí a jedinou cestu k jednotě křesťanů vidí v návratu všech k jediné pravé Církvi Kristově (proto tzv. ekumenismus návratu, vyjádřený např. slovy: "Ať se tedy marnotratní synové vrátí ke společnému otci, který je s láskou obejme, nevzpomínaje už bezpráví, kterého se kdysi dopustili proti Apoštolskému Stolci.") /text encykliky v latině ZDE, svérázný český překlad ZDE/.

Vývoj ekumenického hnutí, proměny v římskokatolické církvi a v neposlední řadě zkušenost společného utrpení v době II. světové války vedly ke změně postoje k ekumenickému hnutí, který byl vyjádřen v dekretu II. vatikánského koncilu o ekumenismu Unitatis redintegratio (z 21. listopadu 1964) - text viz ZDE /i když naskenovaný text obsahuje drobné chyby - to se holt může stát i na oficiálních stránkách Vatikánu/.

Zároveň je realitou, že ještě dnes tuto změnu někteří katolíci nezaznamenali nebo nepochopili nebo třeba jen z různých pohnutek (leckdy určených spíš pro studium psychologa či psychiatra než historika či teologa) ustrnuli v minulosti a mylně si myslí, že Mortalium animos je poslední dokument k tématu.


Spíše než zbytečné a nekonečné diskuse nad tím, zda se postoj církve může měnit (ano, může a dělo se to v mnoha ohledech v minulosti) nebo povýšený nadhled nad údajnou omezenost tehdejšího Vatikánu, stojí za to se podívat na některé texty současníků. Z textů některých katolíků (např. Max Pribilla: Um kirchliche Einheit, 1929 nebo později Thomas Sartory: Die Ökumenische Bewegung und die Einheit der Kirche, 1955) je zřejmé, že ekumenickému hnutí věnovali náležitou pozornost. Z textů některých evangelíků (Josef Lukl Hromádka: Oekumenismus. K poslední papežské encyklice o sjednocení církví. Křesťanská revue, 1928, s. 161-164; přetištěno v JLH: Theologie a církev, Praha 1949, s. 211-216) je zřejmé nejenom pochopení pro tento oficiální postoj (i když neskrývá nesouhlas s nepřesnou charakteristikou ekumenického hnutí v encyklice a konstatuje, že nejen papež vůči protestantům a pravoslavným, nýbrž i oni mají vůči papeži a církvi námitky a požadavky víry), ale i snaha o pozitivní zhodnocení tohoto textu: "toto prohlášení papežovo nám připomíná svým vážným tónem, jak touha po jednotě křesťanstva musí být vybudována mnohem hlouběji než na okamžité, přechodné konstelaci a taktice... A právě pro to, že tu jde o úsilí víry, stále narážející na překážky, hřch, neústupnost, nevěru, sobectví, povrchnost a chytráctví, - je křesťanský oekumenismus pln inspirace, podnětů, síly a praktické tvořivosti." Hromádka dále připomíná, že encyklika odmítá úřední spolupráci s nekatolickými církvemi, ale nezakazuje soukromé, osobní, neúřední spolupráci jednotlivých katolíků s nekatolíky (např. katoličtí účastníci ekumenických konferencí zde nebyli přítomni se statutem delegáta nebo pozorovatele, ale jen jako soukromé osoby, leckdy s povolením příslušného biskupa a někdy i s neoficiálním pověřením z Vatikánu).

Díky těmto osobním kontaktům a přátelstvím dospěla i katolická církev k přesvědčení o důležitosti ekumenického hnutí, v němž uznala dílo Ducha svatého a zapojila se do něj.

Rok 50. výročí zahájení Druhého vatikánského koncilu... a Vatikán?

Pozn. 9.3.2012: Přepracovanou podobu příspěvku jsem publikoval v časopise Getsemany ZDE.


Narazil jsem na pár zajímavých věcí, alespoň tedy mne zaujaly, tak bych je rád uvedl. Je to spíš taková všehochuť. Říkal jsem si, že než několik komentovaných odkazů na Facebooku, tak si to poznamenám zde.

Osobně se mi líbí, že tento rok je ve znamení řady akcí, které se konají u příležitosti Druhého vatikánského koncilu. V říjnu to bude už 50 let od jeho zahájení v roce 1962.

Např. vídeňská univerzita uspořádala sympózium ve dnech 11. - 13. ledna 2012 (informace ZDE). Byla přenášena i on-line, ale nesledoval jsem. Některé podněty jsou k dispozici ve zpravodajství Kathpress.

Nedávno mi přišla informace o konferenci s názvem La réception de Vatican II : en cinquante ans, quels effets pour les Eglises ?, která se uskuteční počátkem března na pařížském Katolickém institutu (více informací ZDE).
Předpokládám, že akcí různého charakteru bude mnhem víc.

Rovněž za mořem se chystá řada akcí. Pro ilustraci alespoň odkazy na dvě konference, jednu v dubnu nebo další v září. Jistě toho bude víc. Dubnovou konferenci podporuje vydavatelství Paulist Press, které vydalo několik publikací o Druhém vatikánském koncilu, včetně série komentářů s názvem Rediscovering Vatican II. Odkaz na publikace ZDE.

Pro mne jsou samozřejmě dostupnější a tudíž zajímavější texty. Můj celkem oblíbený jezuitský magazín America zahájil sérii článků v souvislosti s výročím koncilu, textem Richarda Gaillardetze. Mimochodem tento otec čtyř dětí je zajímavou postavou a jeho práce stojí za pozornost - více viz jeho stránky. V nejbližší době vyjde jeho další kniha Keys to the Council - Unlocking the Teaching of Vatican II., věnovaná právě koncilu. Chystá jí Liturgical Press a na první pohled vypadá sympaticky. Ve dvaceti kapitolách představí dvacet vybraných myšlenek z koncilních textů v jejich kontextu. Bližší informace, včetně náhledu, jsou k dispozici na stránkách vydavatelství. Spoluautorkou knihy je Catherine E. Clifford, další zajímavá autorka, která se mimo jiné věnovala proslulé ekumenické skupině z francouzského Dombes. Napsala její dějiny (2005, The Groupe des Dombes: A Dialogue of Conversion) a přeložila do angličtiny zatím poslední dokument o otázce autority v církvi (2010, “One Teacher”: Doctrinal Authority in the Church).

V úvodních doporučeních této knihy jsem narazil na dalšího zajímavého autora, který se intenzívně věnuje Druhému vatikánskému koncilu. Je jím Massimo Faggioli, kterému vyjde v letošním roce také kniha věnující se koncilu, především jeho interpretaci, s názvem Vatican II: The Battle for Meaning (Paulist Press). V následujícím roce by mu měla vyjít kniha o liturgické reformě v Liturgical Press. Zájemci se mohou zatím seznámit snad s její první kapitolou, která vyšla v roce 2010 v Theological Studies (je k dispozici on-line).

Také National Catholic Reporter chystá 11. října 2012 vydat speciální vydání k 50. výročí zahájení koncilu (info ZDE) a zahájil sérii článků o koncilu vzpomínkou na jeho svolání papežem Janem XXIII. dne 25. ledna 1959.

To jsou jen některé akce k výročí koncilu, které jsme v rychlosti zaznamenal.

Ještě odkazuji na zajímavé stránky o koncilu s bibliografií a dalšími odkazy, Vatican II—Voice of the Church.


A co Vatikán?

Ten má svých starostí dost, chtělo by se mi říct. Ostatně kurii se nelíbilo samo vyhlášení koncilu. Navíc celé dějiny jeho přípravy, průběhu a rovněž recepce a realizace v praxi provází rozmanité snahy kurie o udržení kontroly a pokud možno starých pořádků. Ani současná doba není výjimkou a mnohým je zřejmé napětí či přímo rozpor mezi některými proklamacemi a realitou.

Papež Benedikt XVI. svým apoštolským listem Porta fidei ze dne 11. října 2011 (česky ZDE) vyhlásil "Rok víry", který má začít právě 11. října 2012 (skončí na závěr liturgického roku, o slavnosti Ježíše Krista Krále 24. listopadu 2013). Jak papež připomíná, 11. říjen bude nejenom připomínkou 50. výročí zahájení koncilu, ale také 20. výročí vyhlášení Katechismu katolické církve.

Kongregace pro nauku víry vydala 6. ledna 2012 "Nótu s pastoračními doporučeními ke slavení Roku víry" (česky ZDE). Text klade důraz více na Katechismus katolické církve a některé pasáže vzbuzují spíš pochybnosti.

Především mě překvapila výzva v předposledním odstavci textu k "jakési misii". Možná je to jen nějaká moje "ekumenická přecitlivělost" nebo prostě neporozumění textu. Uvádí se výzva, aby "všichni věřící... svou vlastní zkušenost víry a lásky předávali svým bratřím a sestrám v jiných křesťanských církvích a nekřesťanských náboženstvích, nevěřícím a také těm, kdo se v otázce víry staví indiferentně... tímto způsobem zahájí jakési misie směřující k těm, s nimiž žijí a pracují."

Jak tomu máme rozumět? Je tam sice uveden úryvek z úvodu konstituce o církvi v dnešním světě, ale nejsem si jistý, zda je fér jej aplikovat tímto způsobem. Což z kontextu dalších dokumentů koncilu a dalších textů není zřejmé, že "bratři a sestry z jiných křesťanských církví" by měli být mnohem víc spolupracovníci při hlásání "zvěsti o spáse" světu než objekty naší misie? Navíc jsou zde v jedné řadě s nekřesťany a nevěřícími. To je vskutku zvláštní. Že by opět mentalita a duální vidění světa "my" (nositelé zvěsti) a "oni" (adresáti naší misie)?

Z papežovy promluvy k římské kurii ze dne 22. prosince 2005 se stalo ideologické heslo o přijatelné "hermeneutice reformy" (tj. obnovy v kontinuitě) koncilu a odmítané "hermeneutice diskontinuity a zlomu". Toto dělení je pochybné, ostatně sám papež ve své řeči uvádí, že je to složitější (viz např. citát z promluvy: "Ve všech těchto sektorech, které ve svém celku tvoří jediný problém, se mohla vynořit nějaká forma diskontinuity a v jistém slova smyslu se skutečně projevila jistá diskontinuita, v níž se však přesto jevilo, když provedeme různé distinkce mezi konkrétními historickými situacemi a jejich požadavky, že kontinuita principů nebyla opuštěna – což je skutečnost, která snadno unikne prvnímu dojmu. A právě v tomto celku kontinuity a diskontinuity na různých úrovních spočívá podstata skutečné reformy."). Bohužel zde nejde o poctivou snahu o pochopení a výklad koncilu v jeho kontextu, ale zcela evidentně o jakési ideologické brýle. Ostatně praxe zacházení s těmito termíny především od tohoto papežova projevu (ačkoliv to není myšlenka zase až tak nová) ukazuje, že se s těmito termíny zachází skutečné svévolně.

Každopádně i v této nótě ke slavení Roku víry je tento problematický princip "hermeneutiky" připomenut. Bude to v praxi znamenat příležitost k dalšímu oslabování koncilu a jeho významu pro život církve?

Domnívám se, že ze strany Vatikánu bude pokračovat trend oslabování koncilu, který, jak už jsem zmínil v úvodu, provází koncil od jeho vyhlášení. A to přesto, že v jeho čele stojí stárnoucí teolog, jehož myšlenky z doby Druhého vatikánského koncilu působí provokativně mnohdy i dnes. Ponechám stranou otázku, nakolik se tento teolog během let změnil a zda je v současnosti schopen kurii zvládnout. Např. nedávno, když jsem četl úryvky z projevu papeže u příležitosti plenárního zasedání Kongregace pro nauku víry 27. ledna (ZDE), kde se mimo jiné vyjadřuje k otázce tradice/Tradice, tak jsem si vzpomněl na jeho kritický komentář, který Ratzinger publikoval po koncilu. Mimo jiné tvrdil, že koncil se hlouběji nezabýval problémem rozlišování legitimní a deformující tradice a nemluví pozitivně o nutnosti nezbytné kritiky tradice. Tím se podle Ratzingera koncil vzdal důležité šance ekumenického dialogu. (Ratzingerův komentář je obsažen v doplňcích Lexikonu für Theologie und Kirche. Českému čtenáři je tento postoj k dispozici díky překladu Kontextové fundamentální teologie od Hanse Waldenfelse. Praha, Vyšehrad 2000, s. 558).

S pravidelností sleduji papežovy proslovy u příležitosti lednových Týdnů za jednotu křesťanů a zdá se, že ekumenismus považuje za stále důležitou součást života církve (pro zajímavost papežova homílie o nešporách v bazilice svatého Pavla dne 25. ledna, v roce 2010, 2011 a 2012). Jen konkrétní skutky mi trochu schází. Každopádně je snad zřejmé, že postoj, odmítající ekumenismus jako takový není v souladu s oficiálním postojem katolické církve.

Naopak některé osobní důrazy papeže působí kontroverze.

Jedním z nich je tzv. reforma reformy liturgie. Ve skutečnosti se jedná o ústup v mnoha oblastech pokoncilního liturgického slavení, což leckdy budí odpor nejenom teologů a laiků, ale i některých biskupů. Nechci se tu teď o tom víc rozepisovat. Snad jen zmíním, že předseda Papežské rady pro jednotu Kurt Koch, tedy jakýsi vatikánský ministr pro ekumenismus, opět mluvil o papežových plánech na "obnovu liturgie". Povolení slavení liturgie podle "předkoncilních" liturgických knih (byly vydány na rychlo ještě před koncilem v roce 1962 ve snaze zabránit pokračujícím reformám) papežem Benediktem XVI. bylo podle Kocha pouze "prvním krokem" (více ZDE). Ostatně není to poprvé, co Koch hájí tento sporný papežův záměr ohledně slavení liturgie. Pozornost vzbudil v květnu loňského roku na konferenci věnované "mimořádnému ritu", tj. předkoncilní liturgii. Tehdy uvažoval o vzájemném ovlivňování předkoncilního a pokoncilního slavení (více viz např. ZDE).

Je zajímavé, že toto problematické téma rozvíjí předseda Papežské rady pro jednotu křesťanů. Možná by to mohlo souviset i s tím, jak někteří pozorovatelé spekulují, že volba Antonio Cañizares Llovery prefektem Kongregace pro bohoslužbu nebyla zrovna dobrým personálním rozhodnutím. Tento španělský kardinál a bývalý primas Španělska, kdysi přezdívaný jako "Malý Ratzinger", byl zřejmě povolán do kurie i z taktických důvodů pro své spory se socialistickou vládou ve své vlasti. Proslýchá se však, že jeho silně konzervativní názory jsou přliš pro některé kardinály a možná i pro papeže. Snad měl vzbudit na jedné poradě kardinálů rozruch a mělo se uvažovat o jeho návratu do Španělska, ale to jsou jen neověřené informace. Možná se nabízí i jednodušší vysvětlení, prostě Kurt Koch je lépe vybaven pro diskuse v německém jazykovém prostředí, kde se nedávná konference konala.

Jinou problematickou záležitostí je dosud utajovaný dialog s lefébvristy. Jde spíš o vyjednávání, zda lefébvristé získají nějaký církevněprávní statut v rámci církve (z pohledu církevního práva katolické církve nemohou v církvi vykonávat žádnou službu,"Pro upřesnění tedy znovu: dokud nebudou vyjasněny otázky, týkající se věrouky, nemá Bratrstvo žádný kanonický statut v církvi, a jeho služebníci, třebaže z nich byl sňat církevní trest, žádnou službu v církvi nevykonávají dovoleně." List papeže Benedikta XVI. biskupům katolické církve Ohledně zrušení exkomunikace čtyř biskupů vysvěcených arcibiskupem Lefebvrem z 12.3.2009), případně jakou míru samostatnosti si uchovají. Osobně si myslím, že je to více otázka právní nebo mocenská než teologická. Nechci to tu rozebírat nějak hlouběji. Snad jen, že Vatikán 14. září loňského roku předložil lefébvristům určité podmínky a ti na ně před nedávnem odpověděli. Vzhledem k utajování se množí různé spekulace a může být zajímavé, zda se situace nějak změní. Každopádně lefébvristé s různou intenzitou odmítají závaznost Druhého vatikánského koncilu a pokoncilní vývoj v katolické církvi (především ekumenismus a mezináboženský dialog). Ovšem škála názorů a postojů v církvi je velmi široká, navíc se zdá, že polarizace uvnitř církve pokračuje. Takže nevidím nereálně i tu možost, že s lefébvristy dojde k určité dohodě. Jejich výhodou je třeba skutečnost, že většinou zaměnili teologii za poměrně primitivní ideologii, která je některým méně vzdělaným lidem srozumitelnější. Navíc oficiální představitelé církve mnohdy sami tápou, snaží se vyjít se všemi a možná jim schází i odvaha. Také krize autority ještě o něco víc pokročila a sami lefébvristé k tomu velmi aktivně přispívají.

Pro zajímavost odkazuji na český překlad části kázání lefébvristického biskupa Fellaye z 2. února 2012, ve kterém se k dialogu s Vatikánem vyjadřuje (ZDE).
Nepochybuji, že tváří tvář krizi, ve které se (nejenom) katolická církev dnes nachází, může být zdánlivý návrat ke "starým dobrým časům" lákavý. Podle mne je to problematické přinejmenším proto, že staré dobré časy byly dány kontextem, ve kterém církev působila a ten se už nevrátí.

Ostatně nejsou dnes "staré dobré časy" právě i ty časy koncilu, které se budou na mnoha místech připomínat? Není i v tomto koncil inspirace? Třeba jak se dokázali spojit mladí teologové se starými biskupy z praxe. Nebo jak církev dokázala reagovat na znamení doby a jak koncil a dění kolem něj vzbudilo pozornost a v mnohých lidech naději. Těch témat je mnohem víc. Možná se nenechme tolik otrávit církevní politikou, které se zřejmě ve Vatikánu věnují nejvíc a sledujme teologické dění.

Z těch "politických věcí" ještě zmíním chystané jmenování kardinálů. Bylo oznámeno i jmenování Karla Beckera, jezuitského teologa a spolupracovníka Kongregace pro nauku víry, kterému se přisuzuje zúžený  a sporný výklad ohledně "subsistování" Církve Kristovy v katolické církvi. Ten našel ohlas třeba ve vyjádření Kongregace o některých otázkách týkajících se církve z roku 2007. Mimochodem se tento teolog angažoval i v dialogu s lefébvristy a je některými z nich ceněn natolik, že vzbudilo rozruch oznámení, že se ze zdravotních důvodů Becker nezúčastní veřejné konzistoře a bude "kreován" kardinálem jindy (viz ZDE). Hned se začalo spekulovat o "liberální kurii".

Naproti tomu výše zmíněná kniha Gaillardetze a Cliffordové o koncilu, Keys to the Council, má věnování Francisu A. Sullivanovi, jinému jezuitovi, který kromě jiného s Karlem Beckerem a jeho výkladem celkem úspěšně polemizoval. Odkazy na jeho texty v Theological Studies jsem tu už uváděl (ZDE).

Přestože se "vatikánské magisterium" snaží zasahovat do způsobů výkladu koncilu, můžeme se tedy těšit i na jiné hlasy, neméně zajímavé a závažné.


PS: Jen na okraj uvádím, že vím o diskusích kolem "závaznosti koncilu". Např. práce Gherardiniho a Roberta de Matteiho, jimi iniciovanou petici papeži "za důkladnější přezkoumání Druhého vatikánského koncilu" (česky viz ZDE). Nebo rekace, které vzbudilo vyjádření konzultora Kongregace pro nauku víry Fernanda Ocarize, mimochodem generálního vikáře Opus Dei a účastníka utajovaného dialogu s lefébvristy (čtveřici "vyjednavačů" ze strany Kongregace pro nauku víry doplňují spolu s budoucím kardinálem jezuitou Karlem Beckerem, ještě dominikán Charles Morerod a Guido Pozzo z Lateránské univerzity, jehož některá vyjádření v minulosti vzbudila můj údiv a pochybnosti - ani se nedivím, že byla tak často zmiňována na stránkách lefébvristů) v L´Osservatore Romano 2. prosince 2011 (česky ZDE). Dvě nesouhlasné reakce na tento text jsou k dispozici v češtině. Jednak od Jean-Michela Gleize, vyučujícího v lefébvristickém semináři v Ecône (rovněž účastníka rozhovorů s vatikánskou Kongregací ze strany lefébvristů , spolu s původně exkomunikovaným biskupem a ředitelem semináře v Argentině Alfonso de Galarretou, ředitelem semináře ve švýcarském Ecône, Benoit de Jornou a čtveřici doplňuje Patrick de La Rocque z Nantes). Jednak od brazilského filozofa Arnalda Xavier da Silveiry. Oba texty jsou k dispozici na nedávno zpřístupněném blogu "tradicionalistů" s názvem REX!, který převzal štafetu v informování českého publika o dění v těchto kruzích (převážně prostřednictvím překladů) po stránkách Vendée, které ukončily činnost, ale ponechávají zveřejněné texty k dispozici (informace viz ZDE).

Způsob a argumenty v této diskusi mi však připadají přece jen vzdálené od solidní teologické a historické práce. Jde spíš o souboj dvou ideologií resp. ideologických přístupů k této otázce. Navíc je zřejmá souvislost s probíhajícím vyjednáváním Vatikánu s lefébvristy, na jehož možné rozuzlení se v dohledné době čeká. Proto bude nepochybně zajímavější a užitečnější sledovat práce a diskuse skutečných teologů a historiků, kteří mají svobodnější prostor pro vyjadřování a nejsou tak hluboce angažováni v církevně politickém dění. 

Snahy o smíření v ekumenickém dialogu

Pracovní verze textu, který jsem napsal na prosbu z redakce Křesťanské revue ("Radi bychom tam meli kratky popularni clanek o dile smireni a smirovani na poli krestanske ekumeny").



„Blaze těm, kdo působí pokoj…“ (Mt 5, 9), zaznívá v Ježíšově horském kázání. Při studiu dějin křesťanství můžeme mít pocit, že jednání některých křesťanů v minulosti potvrzovala spíše jiná Ježíšova slova: „Myslíte, že jsem přišel dát zemi pokoj? Ne, pravím vám, ale rozdělení!“ (Lk 12,51) Uvedený verš popisuje v jistém smyslu politováníhodný vedlejší důsledek Ježíšova působení, nikoliv jeho hlavní záměr. Myslí se tu především na rozdělení mezi těmi, kteří Ježíše a jeho zvěst přijmou a těmi, kteří jej odmítnou. Nemůžeme však přehlédnout, že roztržky mezi křesťany provází křesťanství v podstatě od samých počátků (viz např. svědectví 1. listu Korintským). Jednota a pokoj mezi Kristovými učedníky už od dob apoštolů není něčím samozřejmým, ale naopak vyžaduje neustálé úsilí a hledání.

Téměř v každé době zaznívaly kromě polemických hlasů také výzvy k pokoji a ke smíření, i když ne vždy jim tehdejší křesťané dostatečně naslouchali. Od 19. století tyto výzvy zdůrazňují také křesťané, kteří se stoupající intenzitou zapojovali do vznikajícího ekumenického hnutí. Obecně rostlo přesvědčení, že rozdělení Kristových učedníků odporuje Kristově vůli, je pohoršením (skandálem) světu a je překážkou hlásání evangelia všemu stvoření (jak to např. vyjádřil dekret o ekumenismu z roku 1964). Ekumenické hnutí mělo a má řadu forem a podob, stejně tak jako výzvy k pokoji. Nepřehlédnutelný je například důraz řady křesťanů na odmítání násilí a války. Pacifismus v první polovině 20. století byl logickým důsledkem zkušenosti s První světovou válkou. Na druhou stranu nemůžeme zamlčet i různé formy „mírových“ aktivit, které vznikaly v nesvobodných režimech komunistických zemí po Druhé světové válce. Svojí kolaborací s představiteli nedemokratických režimů zdiskreditovaly nejenom úsilí o mír, ale mnohdy i ekumenické hnutí jako takové. V našem prostředí mám na mysli Křesťanskou mírovou konferenci nebo různá mírová hnutí katolických duchovních.

V ekumenických diskuzích minulého století se hledaly různé způsoby, jak překonat rozdělní mezi křesťany a křesťanskými církvemi a jakou podobu by mělo mít vyjádření znovunalezené jednoty mezi nimi. Postupně převážily názory, které na místo setření konfesijních rozdílů jednotlivých církví volají po zachování této rozmanitosti, jež by již neměla rozdělovat, ale naopak by umožňovala vzájemné obohacení. Pod vlivem představ o modelech vzájemného uznání nebo pozitivního zhodnocení světových konfesijních svazů pod heslem „smířená rozdílnost“ došlo v ekumenickém hnutí k zásadnímu posunu a nadále se zdůrazňuje především jednota s rozdílnostmi. Stále však zůstává otevřená otázka, jak skloubit jednotu a rozdílnost. Nebo jak se dnes v ekumenickém hnutí zdůrazňuje, „jak jednotu, která je vždy Božím darem, učinit viditelnou“ (Charta Oecumenica z roku 2001).

Jedním z důležitých kroků na cestě k jednotě v rozmanitosti různých křesťanských tradic je snaha o studium minulých sporů a rozdělení, která otevírá možnosti jejich překonání. Jedním z příkladů pozitivních výsledků takového studia jsou například dialogy s tzv. Starobylými východními církvemi. Společná prohlášení představitelů těchto církví na jedné straně a římského biskupa na straně druhé dokumentují „obnovení bratrských vztahů“ a „vyznání společné víry“ a jsou překonáním staletých „historických, politických, sociálních a kulturních bariér“ (cituji z encykliky Jana Pavla II. o ekumenickém hnutí Ut unum sint z roku 1995). Výsledkem těchto dialogů bylo zároveň uznání, že tato společná víra se nutně nemusí vázat na shodu v určité dogmatické formulaci. V tomto případě se jednalo především o christologické formulace chalkedonského koncilu.

Jiný příklad překonání minulých rozdělení představuje společenství evangelických církví v Evropě, tj. Leuenberské církevní společenství. Po dlouhých rozhovorech dosáhly reformační církve v Leuenberské konkordii (1973) shody v chápání evangelia, což jim umožnilo „vyhlásit a uskutečňovat vzájemné církevní společenství... otcům se z důvodů víry a svědomí nepodařilo zabránit vzájemnému rozdělení... touto konkordií zúčastněné církve uznávají, že jejich vzájemný vztah se od dob reformace změnil.“ V dosud sporných otázkách večeře Páně, christologie a predestinace byla konstatována shoda, na jejímž základě odsudky reformačních konfesí již nepostihují současný stav. Na základě této shody církve prohlásili vzájemné společenství „ve Slovu a svátostech“ (což zahrnuje i vzájemné uznání ordinace a umožňuje společné slavení). Pluralita způsobů zvěstování, bohoslužebných forem, církevního řádu a diakonických i společenských aktivit jednotlivých církví v rámci společenství zůstává zachována. Stranou nyní ponechám kritické hlasy, které tomuto společenství vytýkají nedostatečné svědectví o společném poslání křesťanů ve světě nebo kladou otázku, zda taková podoba je dostatečným vyjádřením viditelné jednoty, ke které by křesťané měli směřovat.

Zatímco Leuenberská konkordie vedla ke konkrétním důsledkům v podobě reálně existujícího společenství církví, jiné projekty, usilující o překonání historických rozdělení, byly v tomto ohledu méně úspěšné. Cílem důkladného studia vzájemných odsouzení v minulosti, které se věnoval ekumenický pracovní kruh evangelických a katolických teologů v Německu, bylo prozkoumat, nakolik se tato odsouzení z minulosti týkají dnešních církví a zda stále ještě rozdělují církve. Několikaletá intenzivní práce přinesla diferencovaný výsledek, který ukázal neudržitelnost populární představy, že v 16. století šlo především o nedorozumění a církve se míjely bez vzájemného poznání. Přesto se výsledném prohlášení konstatuje, že tehdejší odsudky nepostihují dnešního partnera v dialogu a navrhuje, že by se minulé odsudky ve svém negativním aspektu mohly stát bezpředmětnými a mohly by být zrušeny (výsledky dialogu byly publikovány ve čtyřech svazcích pod názvem Lehrverurteilungen - kirchentrennend? v letech 1986-1994). Návrhy znamenaly sice průlom v této otázce a vyvolaly řadu diskuzí, ale nakonec došlo k určitému rozmělnění a výsledky nebyly v církvích dostatečně přijaty a oceněny. Nakonec se staly alespoň určitým předstupněm Společného prohlášení Římskokatolické církve a Světového luterského svazu k nauce o ospravedlnění z roku 1997, která byla, opět po mnohdy bouřlivých diskusích, dne 31. října 1999 v Augsburku slavnostně podepsána zástupci obou církví. Ani tato událost obě církevní tradice viditelněji nesblížila a neměla pro zúčastněné církve nějaké konkrétní důsledky (např. možnost společného eucharistického slavení).

Je tedy zřejmé, že existují různé způsoby přístupů ke smíření minulých rozdělení. Přestože studium dějin rozdělení odstraňuje mnohá nedorozumění a předsudky a přináší řadu impulzů pro dnešní církve, samo o sobě však nevede ke smíření křesťanských tradic nebo církví v současnosti.

Pro ekumenické hnutí v České republice je vztah k minulosti a výklad vlastních dějin zvlášť důležitý. Nemám na mysli pouze dlouhé polemiky historiků, filozofů, politiků a dalších představitelů, ve kterých se od konce 19. století snaží o zformulování podstaty české národní existence a hledání tzv. smyslu českých dějin. Státními zákony uznaná existence dvou odlišných křesťanských vyznání se na českému území vyskytovala již v 15. století a tradice tohoto období „království dvojího lidu“ si i v pozdějších dobách udržela svůj vliv, přestože byla obyvatelům z převážně politických důvodů v pobělohorském období povolena pouze jedna víra. S jistým zjednodušením se v křesťanské literatuře objevovala dvojí zcela protichůdná pojetí české náboženské tradice, a to pojetí „katolické“ a „protestantské“, většinou se zcela rozdílnými hodnoceními husitské a pobělohorské doby.

Přestože snahy o společný výklad českých církevních dějin a úsilí o smíření resp. „uzdravení historické paměti“ jsou staršího data, zvlášť intenzívně byly prožívány v závěru 20. století. V souvislosti s přípravou na jubilejní rok 2000 vyzýval papež Jan Pavel II. všechny křesťany „ke zpytování svědomí a k vhodným ekumenickým iniciativám, aby tak mohli k velkému jubileu přistoupit ne-li již jako úplně sjednoceni, pak alespoň jako mnohem bližší překonání rozdělení druhého tisíciletí“ (apoštolský list Tertio millennio adveniente z roku 1994). Papežovu návštěvu v roce 1995 sice poznamenala kontroverze kvůli svatořečení Jana Sarkandera, zároveň však zazněla jeho prosba „za odpuštění křivd, spáchaných na nekatolících v pohnutých dějinách tohoto národa“ a také ujištění, že „katolická církev odpouští všechno zlé, co vytrpěly zase její děti“. O rok později vznikla ekumenické komise pro studium českých náboženských dějin 16. – 18. století. V té době byla již v plném proudu práce Komise pro studium problematiky, spojené s osobností, životem a dílem M. Jana Husa (vznikla v roce 1993). Kontroverze zřejmě pozitivně ovlivnila některé reakce oficiálních církevních představitelů. V roce 1995 se pražský arcibiskup poprvé v dějinách zúčastnil oficiálních oslav Husova úmrtí v Betlémské kapli a o rok později v Husinci vyslovil politování nad jeho smrtí. Naopak synodní senior Českobratrské církve evangelické a předseda Ekumenické rady církví v ČR Pavel Smetana při svém projevu na Velehradě v roce 1997 veřejně přiznal podíl viny a selhání evangelíků na rozdělení církve.

Z dalších aktivit v rámci „uzdravení historické paměti“ je možné zmínit Slavkovskou iniciativu smíření (vznikla v roce 1996, Slavkov coby symbol nesmiřitelnosti s odkazem na padlé v „bitvě tří císařů“ 1805) a různá regionální ekumenická setkání smíření: v roce 1998 setkání smíření v Růžďce u Vsetína u pomníku obětí perzekuce tajných valašských evangelíků z roku 1777, odhalení Smírčího kříže a zasazení Stromů smíření jako znamení vzájemného odpuštění mezi představiteli katolíků, husitů a evangelíků v Jičíně v roce 1999, odhalení pamětní desky na radnici v Chomutově připomínající první veřejné vysluhování Večeře Páně v roce 1575 nebo setkání na památku bitvy na Bílé hoře v roce 1999 s uložením ostatků padlých v bitvě v roce 1620. V závěru roku 1999 byly prezentovány výsledky studia Husovské problematiky v rámci Mezinárodní konference o Janu Husovi v Římě. V rámci konference opět zaznělo vyjádření lítosti papeže nad krutou smrtí Jana Husa a ve společném prohlášení předsedy Ekumenické rady církví v ČR Pavla Smetany a předsedy České biskupské konference Miloslava Vlka byla mimo jiné výzva na vypracování ekumenické učebnice českých církevních dějin.

Po roce 2000 tyto snahy postupně ztrácejí svojí dynamiku a angažmá křesťanů v nich viditelně slábne, ať už na úrovni regionální nebo celosvětové. Za důležitější jsou považována jiná témata a ve vztazích mezi církvemi se vynořují další sporné otázky (např. otázky etické atd.), které přinášejí nová rozdělení. Navíc se zdá, že se církve musí zabývat skandály, které jejich věrohodnost v očích společnosti poškozují ještě více než problém vzájemného rozdělení (např. vyrovnání se s kolaborací v minulosti, sexuální skandály atd.). Bude zajímavé sledovat, zda různá historická výročí opět křesťany povzbudí k intenzivnějšímu úsilí o smíření či hledání společných stanovisek. Římskokatolická církev u nás letos zahájila tříletou přípravu na 1150. výročí příchodu Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu (2013). Na stejný rok připadne 400. výročí posledního vydání Bible Kralické a celosvětově se očekává připomínka 1700. výročí vydání Milánského ediktu. V roce 2015 uplyne 600 let od upálení Jana Husa a v roce 2017 si nejenom němečtí křesťané připomenou 500. výročí Lutherových tezí.

Nezastírám však, že omluvy a snahy o smíření mají mezi křesťany také svoje kritiky. V římskokatolické církvi je někteří považují za projev slabosti a přehnané sebekritiky. V nekatolickém prostředí u nás zase zaznívají hlasy, které římskokatolickou církev obviňují z neupřímnosti a obávají se skryté rekatolizace. Osobně bych se obával toho, aby tato gesta smíření nezůstala u pouhých slov bez hlubšího dopadu na sebereflexi jednotlivých církví. Na druhou stranu bychom neměli zapomínat na skutečnost, kterou vyjádřil Druhý vatikánský koncil, když v závěru dekretu o ekumenismu uvedl: „Koncil prohlašuje, že si je vědom toho, že tento svatý záměr – znovu usmířit všechny křesťany v jednotě jedné a jediné Kristovy církve – přesahuje lidské síly a schopnosti. Proto zcela skládá svou naději v Kristovu modlitbu za církev, v lásku Otce k nám a v sílu Ducha svatého.“