Společná modlitba abrahámovských náboženství?

Nedávno jsem na Rádiu Vatikán, jehož informace je třeba brát s rezervou, četl zprávu o rozhovoru nového prefekta Kongregace pro nauku víry Gerharda Ludwiga Müllera (nar. 1947, 2.7.2012 nahradil v tomto úřadu kard. Williama Josepha Levadu), ve kterém se mimo jiné vyjádřil k modlitbě na mezináboženském setkání v Assisi. Ta hlavní setkání se konala z iniciativy papeže Jana Pavla II. v letech 1986 a 2002 /v reakci na vyhrocení situace po útocích z 11.9.2001/ a v loňském roce (2011) z iniciativy papeže Benedikta XVI. 

Vatikánské rádio především zdůraznilo Müllerova slova, že v Assisi nešlo o "společnou modlitbu", nýbrž že se představitelé různých náboženství modlili paralelně a na různých místech. Trochu mi to připomnělo slova nedávno zesnulého emeritního milánského arcibiskupa kardinála Carlo Maria Martiniho (1927-2012). Ve svém posledním rozhovoru totiž mimo jiné prohlásil, že "církev zůstala pozadu o 200 let". V tomto případě sice nejde o tak dlouhou dobu, ale i tak mám pocit, že se zde s úzkostlivostí některých vatikánských úředníků řeší záležitost poměrně stará. Je mi jasné, že její domnělá "aktuálnost" nepochybně souvisí se stále hlasitějšími "staromilci", tedy odpůrci vývoje katolické církve ve 20. století, jejichž nejvýraznějším představitelem se stal arcibiskup Marcel Lefebvre (1905-1991, v roce 1970 založil Kněžské bratrstvo sv. Pia X., 1976 byl suspendován a 1988 exkomunikován /s ohledem na Vatikánem nedovolená biskupská svěcení/). Ponechme nyní stranou tyto tzv. tradicionalisty i jejich nostalgii po "starých dobrých časech", kteří za domnělou trvalou tradici církve vydávají především důrazy z 19. a počátku 20. století, včetně stesku po tehdejší dobové atmosféře, která se však díky sekularizaci nenávratně změnila. Kromě jiného jim zvlášť leží v žaludku ekumenický a mezináboženský dialog. Ostatně proti setkání v Assisi v roce 1986 Marcel Lefebvre protestoval a později bylo využíváno jako argument pro "odpadnutí" papeže a Vatikánu od "pravé katolické víry".

Za papeže Benedikta XVI. (od 2005) udělal Vatikán několik vstřícných kroků (2007 větší umožnění slavení liturgie podle "předkoncilního misálu" z roku 1962, tzv. mimořádná forma; 2009 sejmutí exkomunikací z biskupů vysvěcených Lefebvrem v roce 1988) a zahájil s "lefebvristy" dialog, jehož průběh je však - na rozdíl od jiných dialogů - držen v tajnosti. Vatikán má v úmyslu Kněžské bratrstvo Pia X. "regularizovat", tj. najít právní rámec jeho působení v rámci katolické církve. Na straně představitelů Bratrstva je zde zřejmé úsilí o umožnění jeho "legálního působení" v rámci katolické církve a o zmírnění absurdní situace, kdy "lefebvristé" jsou evidentně "papežštější než papež" (mám na mysli např. články, ve kterých se poněkud absurdně tvrdí, že "lefebvristé" jsou věrni "věčnému Římu", ale odmítají následovat současný, tj. "/neo/modernistický Řím"). Na druhou stranu panuje u tradicionalistů pochopitelná obava, že ztratí svojí samostatnost a hlavně, že ochabne elán mnohých, který jim dodává vymezování se a boj se současnou "/neo/modernistickou" katolickou církví.

Každopdáně "ohledy", které jsou především politického rázu - jsem přesvědčen, že ve sporu nejde primárně o teologii, nýbrž o "moc" a kontrolu (ostatně exkomunikace nenastala kvůli odmítání učení, nýbrž kvůli nedovolenému svěcení nových biskupů, tj. kvůli schizmatu) - mají vliv na to, že se řeší "problémy" včerejška. 

Je to zřejmé právě na uvedeném vyjádření o setkání v Assisi. Jednak není vůbec žádnou novinkou, že v Assisi nešlo o "společnou modlitbu". Jednak není pravdou, že by byla "společná modlitba" zcela nemožná, zvlášť v rámci tzv. abrhámovských náboženství (tj. judaismus, křesťanství a islám).

Opět to není nic nového a k úvahám o tomto tématu mi přišla inspirativní závěrečná pasáž z knihy tübingenského teologa Karl-Josefa Kuschela (nar. 1948) Spor o Abrahama: Co židy, křesťany a muslimy rozděluje a co je spojuje (vyd. Vyšehrad 1997, něm. orig. 1994). Cituji ze s. 274-279:

Lze se spolu modlit?

V modlitbě není místo pro teologické kontroverze či vyumělkované teologické syntézy. Co se teologicky předem nevyjasnilo, nemůže prostě být předmětem společné modlitby. Teologické diference nelze jednoduše "odmodlit"...

Pokud se židé, křesťané a muslimové společně modlí, pak může být jejich modlitba jen výrazem společného přesvědčení...


Jak bychom se spolu mohli modlit

Klíčovou modlitbou islámské tradice je vstupní súra Koránu, Fátiha. Byla pronášena v Assisi stejně jako při jiných ekumenických setká­ních. Židé ani křesťané se přitom vůbec nemusejí této modlitby bát, pokud si jsou stále vědomi toho, že tato modlitba náleží právě přede­vším muslimům:

„Ve jménu Boha milosrdného, slitovného.
Chvála Bohu, Pánu lidstva veškerého,
milosrdnému, slitovnému,
vládci dne soudného!
Tebe uctíváme a Tebe o pomoc žádáme,
veď nás stezkou přímou,
stezkou těch, jež zahrnuls milostí Svou,
ne těch, na něž jsi rozhněván, ani těch, kdo
v bludu jsou!"

Totéž platí pro modlitbu Abrahamovu, jak ji obsahuje Korán:

„Pane náš, na Tebe spoléháme a k Tobě se kajícně obracíme a u Te­be je cíl konečný. Pane náš, neuveď nás v pokušení před těmi, kdož jsou nevěřící, ale odpusť nám, Pane náš, vždyť Tys mocný, moudrý!" (súra 60,4 n.)

Židé pronášeli v Assisi mj. následující modlitbu. Křesťané ani musli­mové by neměli mít žádný důvod k tomu, aby s ní nesouhlasili.

„Bůh náš na nebesích, Pán pokoje, dá zavládnout milosti a milosr­denství nad námi i nade všemi národy země, které o jeho milosrdenství a milost naléhavě žádají, prosí o pokoj a hledají jej.
Bože náš na nebesích, dej nám sílu, abychom jednali, pracovali a ži­li, dokud se nad námi neukáže Duch shůry, poušť se nepromění ve vini­ci a vinice nezhoustne v les."

Křesťané se modlili v Assisi jednu z nejpůsobivějších modliteb sva­tého Františka. Měli by snad židé a muslimové přitom zůstat stranou?

„Pane,
učiň mě nástrojem Tvého pokoje,
dej, ať miluji, kde vládne nenávist;
ať odpouštím, kde se křivdí;
ať sjednocuji, kde je svár;
ať říkám pravdu, kde je lež;
ať přináším víru tam, kde hrozí pochybnost;
ať probouzím naději, kde trýzní zoufalství;
ať rozsvěcuji světlo, kde vládnou temnoty;
ať přináším radost, kde přebývá zármutek."

V tomto duchu by se při ekumenických modlitebních setkáních židů, křesťanů a muslimů mohlo rovněž pronést mnoho spontánních modli­teb. Jedno je přitom jisté: bez modlitby není žádné skutečné, duchovně prohloubené ekumeny, bez spirituality není ekumenicity. Bylo by nača­se sestavit židovsko-křesťansko-muslimskou modlitební knížku, jež by se mohla používat při ekumenických příležitostech a do níž by z teolo­gických a spirituálních zkušeností vyústilo všechno to, co přinesly po­slední roky ekumenických rozhovorů mezi židy, křesťany a muslimy. Rovněž pro smíšená manželství, jejichž počet v budoucnu ještě vzroste, by takováto modlitební knížka měla velký praktický význam.

V této modlitební knížce by se například mohla nacházet meditace jednoho z největších myslitelů islámu, Ibn'Arabího, jenž vyrostl v židovsko-křesťansko-muslimském prostředí Španělska. Zní takto:

„Nikomu, kdo vyznává jiné náboženství,
už nebudu říkat:
Mé náboženství je lepší než tvoje.
Neboť mé srdce je ochotné přijmout všechno,
gazelám chci být pastvinou,
mnichům klášterem,
modlám chrámem,
chci být Ka'bou tomu, jenž učinil slib,
deskami Tóry, svitkem Koránu.
Pro mě existuje pouze náboženství lásky:
Ať mé zavede láska kamkoli,
vždy bude mým vyznáním a mou vírou."

V takovéto modlitební knížce by se však mohla nalézat i modlitba, kterou pro abrahamovskou ekumenu navrhuje Hans Küng:

„Bože skrytý, věčný, nezměrný a plný milosrdenství,
žádného Boha mimo Tebe není.
Tys velký a hodný veškeré chvály.
Tvá síla a milost všechno uchová!
Bože vždy věrný, spravedlivý a pravdivý,
Tys vyvolil Abrahama, svého oddaného služebníka,
za otce mnoha národů,
Tys promluvil skrze proroky.
Tvé jméno budiž posvěceno a velebeno na celém světě,
a všude, kde žijí lidé, ať se děje Tvá vůle.
Bože živý a dobrotivý, vyslyš tuto naši modlitbu.
Navršily se naše hříchy.
Odpusť nám, dětem Abrahamovým, všechny války,
všechna nepřátelství, všechny zločiny, jichž se vůči Tobě dopouštíme.
Zachraň nás ze vší bídy a daruj nám pokoj.
Ty, který vidíš naše cesty,
Žehnej všem, kdo stojí v čele států,
ať je nežene touha po moci a poctách,
nýbrž ať odpovědně pečují
o blaho a pokoj lidí.
Stůj při našich společenstvích víry a našich představených,
aby poselství pokoje nejenom zvěstovali,
nýbrž i sami jím žili.
A nám i těm, kteří mezi nás nepatří,
daruj svou milost, milosrdenství a všechno dobré
a veď nás, Ty, Bože živých,
po pravé cestě v Tvou věčnou slávu."

Papež Pavel VI. o závaznosti koncilu (1966)

Malý exkurz k jednomu často citovanému (a zneužívanému) výroku papeže Pavla VI. o závaznosti II. vatikánského koncilu.

Na stránkách různých rádoby "obhájců tradice" či tzv. tradicionalistů (ve skutečnosti zacházejí s tradicí značně selektivně, mnohdy se soustředí na "moderní tradici" /často na přelom 19. a 20. století/ a především v různé míře odmítají Druhý vatikánský koncil) můžeme najít odkaz na slova papeže Pavla VI. (1963-1978), který podle nich zpochybňuje závaznost Druhého vatikánského koncilu a tento všeobecný sněm či ekumenický koncil snižuje na úroveň jakési nezávazné pastorační porady.

Zde jsou ta často citovaná slova Pavla VI. (zdůraznění je ode mne):

"Někteří se ptají, jakou autoritu a důležitost, jakou teologickou kvalifikaci zamýšlel koncil udělit tomuto učení, když je známo, že neustanovil neomylností církevního magisteria žádné dogmatické definice. Odpověď je známa všem, kteří si pamatuji koncilní deklaraci z 6. března 1964, zopakovanou 16. listopadu 1964: Svým pastoračním charakterem se koncil vyhnul prohlášení, které by mělo výjimečný dogmatický neomylný ráz…"

Zajímavé (a je třeba dodat, že pro argumentaci těchto skupin typické) je to, že se většinou už nedozvíme, jak tento papežův text pokračuje.

Ocituji proto celý oddíl znovu, se zdůrazněním pasáže, která je u odpůrců koncilu vynechána. Cituji podle českého překladu Ivana Pojavnika: Mysterium koncilu. Olomouc 1998, s. 125 (knihu nepovažuji za příliš kvalitní, navíc má mnoho chyb).

"Ptáme se, jakou autoritu a jaký stupeň teologické jistoty chtěl Koncil přiřknout svým poučkám, protože víme, že se vyhnul jasným a slavnostním dogmatickým definicím, opatřeným neomylností učitelského úřadu Církve. Odpověď zná ten, kdo si pamatuje koncilové prohlášení ze 6. března 1964, opakované 16. listopadu: pro svůj pastorační charakter koncil nevyhlašoval mimořádná dogmata, která mají pečet neomylnosti; přesto mají jeho poučky autoritu nejvyšího řádného učitelského úřadu. Jeho řádný učitelský úřad, který je tak zřejmě autentický, musí všichni věřící ochotně a upřímně přijmout, a to podle ducha koncilu se zřetelem k povaze a cílu jednotlivých dokumentů."

Ještě zbývá dodat, že tato slova pronesl papež Pavel VI. při generální audienci ve středu 12. ledna 1966 (nikoliv 29.1.1969, jak je chybně uvedeno u Pojavnika).

Italské znění řeči je k dispozici na stránkách Vatikánu: ZDE


Z uvedené řeči je možné třeba připomenout i některá jiná papežova slova (volně převádím, nejsem kovaný italštinář):

"Dědictvím koncilu jsou... dokumenty různé povahy..., které dohromady tvoří soubor učení a zákonů, které by měly přispět k obnově církve, kvůli které byl koncil svolán. Znát, studovat a aplikovat tyto dokumenty je povinností a štěstím pokoncilní doby."

Dále papež uvádí, že učení koncilu nepředstavuje v úplnosti katolickou nauku, které je mnohem širší. Tuto nauku koncil nezpochybnil ani zásadně nezměnil. S odkazem na encykliku Humani generis z roku 1950 (chybně uvedeno 1960) se koncil chápe jako projev živého učitelského úřadu církve (magisteria), kterému Kristus svěřil "poklad víry", aby ho věrně střežil, bránil a interpretoval (viz Humani generis, čl. 17 - moje pozn.). Nesmíme učení koncilu stavět mimo tradici církevního učení, se kterým je v souladu. "Novost" koncilu je třeba chápat v těchto souvislostech. V podobném duchu jsou i odkazy na pasáže ze zahajovací řeči papeže Jana XXIII. na koncilu Gaudet Mater Ecclesia z 11. října 1962.

Papež odmítá představu, že by koncil znamenal zlom ("distacco", "rottura"), nebo že by znamenal prosté přizpůsobení se mentalitě dnešní doby. Na druhou stranu koncil otevřel mnoho nových obzorů v oblasti biblických, teologických i humanitních studií, zve k hledání a prohloubení.

V úplném závěru, po pasáži o teologické kvalifikaci koncilních textů (viz výše), papež zmiňuje i "ducha koncilu", který chce být duchem pravdy (s odkazem na J 16,13).


Je jasné, že při uvažování o vztahu papeže Pavla VI. ke koncilu a jeho pokoncilní výklad a realizaci nemůže nahradit pohled na jednu promluvu nahradit důkladné studium. Podle různých svědectví byl Pavel VI. komplikovanou osobností a polarizace v církvi mu dělala starost, ale to je mnohem složitější téma.

Dacík a Habáň kritizují Skácela aneb K prehistorii českého katolického tradicionalismu

Dne 3. července 1970 se na své první schůzi sešla v Praze Teologická komise (TK). Její činnost navazovala na pokusy o organizaci systematické teologické práce z poválečného období a z období Pražského jara. Tato komise však působila pouze v letech 1970-1972, poslední ze sedmi plenárních zasedání se konalo v říjnu 1972. Na první schůzi byl jejím předsedou zvolen olomoucký historik Bohumil Zlámal (1904-1984), sekretáři Oto Mádr (1917-2011) a Vojtěch Tkadlčík (1915-1997), specialista na staroslověnštinu. Rozsah práce a ambice této komise jsou pozoruhodné, stejně jako její složení (35 členů, mezi nimi Josef Zvěřina, Antonín Mandl, Bonaventura Bouše, Metoděj Habáň atd.). Komise zřídila různé sekce (teologickou, biblickou, pastorální, kanonistickou, historickou a filosofickou) a vytvářela různé podkomise k aktuálním tématům. Jediný dosud žijící pametník této komise, 75-letý prof. Václav Wolf, který se stal známým především svým působením na Katolické teologické fakultě v 90. letech, byl sekretářem teologické sekce. Kontakt s ordináři zprostředkoval především biskup Josef Hlouch (1902-1972), biskup referent pro teologickou práci. 

Jen pro informaci dodávám, že mnohem skromnější bylo složení (na začátku 12 členů) a fungování druhé teologické komise, kterou z pověření ordinářů a s povolením státních orgánů svolal českobudějovický kapitulní vikář Josef Kavale (1919-2011) v roce 1975. V čele této komise stál kanonista Jan Jaroš (1909-1985), který se po II. světové válce vzdal ze zdravotních důvodů zřejmě slibné kariéry na Papežské lateránské univerzitě v Římě. Sekretářem byl Václav Wolf. Zdá se, že práce této teologické komise skončila v roce 1983.


Jedním z prvních aktuálních úkolů TK byla žádost biskupa Josefa Hloucha, aby zaujala stanovisko k rozmnoženému letáku dr. Miloslava /v dopise členům TK z 20.7.1970 je chybně uvedeno Miroslava - pozn. MV/ Skácela (1914-1974) "Věroučné námitky a z nich vyplývající stanovisko". Tento 11-stránkový elaborát je přiložen jako příloha. Pro tento účel byla TK zřízena subkomise s názvem "Letáky", která měla za úkol přezkoumat uvedenou tiskovinu, vypracovat teologické stanovisko a navrhnout praktické řešení. Reginald Dacík (1907-1988) byl požádán o její vedení a dalšími členy měli být: Václav Wolf, Josef Zvěřina (1913-1990) hlavně po stránce dogmatické, Jiří Batušek (1919-2011), Josef Kubalík (1911-1993) po stránce fundamentálněteologické, Bonaventura Bouše (1918-2002) a Josef Bradáč (1920-1986) po stránce liturgické. Jelikož TK ještě neměla schválený jednací řád, byl navržen postup práce této subkomise.

Není mi známo, zda navržení členové uvedené subkomise svůj úkol přijali a zda skutečně začali na tématu pracovat. V době doznívajícího oživení po roce 1968 a nastupující normalizace byla řada jiných úkolů a většina členů subkomise, ostatně stejně jako celé TK, byli v této době velmi aktivní. V zápisu z druhého zasedání TK dne 13.2.1971 není o této věci žádná zmínka. Jejím hlavním tématem byla přednáška Josefa Zvěřiny "Problém řeči a výklad dogmatu". Aktuálním se stal jiný úkol, kterým bylo posouzení článku Bonaventury Boušeho "Naděje katolictví v českých zemí" (Duchovní pastýř 1971, č. 1), což byl hlavní předmět třetího zasedání TK dne 12.6.1971 (změna oproti původně avizovanému termínu 5.6.).


Skácelův text "Věroučné námitky a z nich vyplývající stanovisko" obsahuje výběr ze dvou dopisů svých oponentů, dominikánů Reginalda Dacíka (1907-1988) a Metoděje Habáně (1899-1984). Obě stanoviska si Skácel vyžádal poté, co se dozvěděl, že byl od nich při různých příleřitostech veřejně kritizován. Např. Dacíkem na jeho přednášce v Praze dne 19. května /zřejmě 1970/. Oba dopisy jsou datované 1.6. /zřejmě 1970/ a Skácel na ně obsáhle reaguje.

Rozhodl jsme se zveřejnit přepis obou dopisů /opravil jsem jen pár překlepů, naopak ponechal jsem např. nejednoznačné psaní thelogové-teologové/, protože je považuji za zajímavé:

1) Jednak dávají nahlédnout do prehistorie českého katolického tradicionalismu, jehož byl laik, právník a filozof Miloslav Skácel (1914-1974) jednou z hlavních postav. Druhou, podobně proslulou postavou se stal jiný laik Kazimír Večerka (1924-1999), právník, filozof a promovaný matematik. Běžně bývají uváděni jako kritici pokoncilních poměrů v církvi v jedné řadě především s Metodějem Habáněm, ale jak i tato korespondence ukazuje, tak situace byla zřejmě přece jen diferencovanější. Na druhou stranu jeden dopis nemůže nahradit důkladnější analýzu.

2) Zajímavé je rovněž to, že argumenty, se kterými především Dacík polemizujeme, jsou i dnes od řady tzv. tradicionalistů dokola opakované. Zatímco tehdy teologicky vzdělaní kněží většinou tyto "tradicionalistické argumenty" odmítali, dnes i někteří kněží v těchto věcech tápou nebo se k nim i hlásí. Mimo jiné je to svědectví o úpadku teologického vzdělání. Což byl nepochybně důsledek pochybné kvality výuky na teologické fakultě v Litoměřicích před rokem 1989, která v některých ohledech pokračovala i v 90. letech v Praze.


Zde tedy texty obou dopisů, nejprve Dacíka poté Habáně:





Poznámka: Většinu údajů o jednotlivých osobách čerpám z bohatých a on-line dostupných zdrojů Centra dějin české teologie při KTF UK.

a/ Boj proti posledním dvěma papežům, obsažený v textech západních kontestujících autorů, které uveřejňujete, je pohoršení pro naše věřící. Pro katolíka boj proti papeži je boj proti náměstku Ježíše Krista.

b/ To, co dělají dnes na západě jak extrémní progresivisté, tak extrémní konservativci /s těmi držíte/ jsou hříchy proti poslušnosti k nejvyšší církevní autoritě. A tu není daleko i k věroučným omylům.

c/ Dovolávat se kardinálů Ottavianiho a Bacciho, kteří řekli své názory, dokud byl čas je proslovit, a po prohlášení svatého Otce řekli Roma locuta, causa finita, je nespravedlivé vůči nim a klamání čtenářů.

d/ Tvrdit, že v nové mešní liturgii jsou dogmatické omyly, je naprosto nesprávné a utrhačné tvrzení. Uvědomujete si, že tím viníte svatého Otce a tisíce theologů z bludu? Domníváte se, že rozumíte lépe katolické věrouce než svatý Otec a spousty teologů?

e/ Brojíte proti koncilu a aggiornamentu v Církvi a hledáte nespokojence, se kterými se spojujete. Po každém koncilu byli nějací „starokatolíci“, kteří odmítali přijmout to, co koncil odhlasoval. Po prvním Vatikánském se dokonce zformovali jako „Starokatolická Církev“. Nemyslíte, že v pozadí je vždy pýcha? Uvědomte si, prosím, že na koncilu byla celá Církev, usnášela se celá Církev.

f/ Je to omyl, když tvrdíte, že papež nemůže změnit liturgické předpisy tridentského sněmu. Byla mše svatá tridentského sněmu taková jako ta, kterou sloužili apoštolové? Když odmítáte pokrok ve věcech nedogmatických, chtěl byste ve 20. století penitenciální praxi 5. nebo 9. století?

g/ Psát proti papeži, koncilu a dnešní Církvi, jak píší někteří západní autoři /Bohu díky, jsou to ojedinělé výjimky/, pokládám u katolíka za zločin. Proč je překládáte pro naše čtenáře? Čeho tím dosáhnete?

h/ Konstituce Misale Romanum má charakter zákona, která ve svědomí zavazuje každého katolíka tak, jak zavazovaly dekrety Pia V., tehdy o Římském misálu. A žádné kasuistické vytáčky tu nemají cenu. Neposlušnost v takové věci není daleko od bludu.

Bylo by toho mnoho, co by se dalo říci k Vašim tiskům, pokud uveřejňujete názory, často velmi hrubě a způsobem, který je heresi proximus, vyjádřené, západních nespokojenců, kteří jsou ve své nespokojenosti popichováni nepřáteli Církve. Jako kněz Vám říkám, že tímto jednáním se řadíte mezi nepřátele Církve, i když si to neuvědomujete a nepřiznáváte, pracujete proti jednotě Církve, která je jedna také jednou hlavou, a šířením nespokojenosti s tím, co nejvyšší autority – ať koncil nebo papež – zařídily, navádíte k neposlušnosti. Neuvědomujete si, že neposlušnost byla u většiny bludařů prvním krokem ke skutečným heresím?

Nezapomeňte, že Duch svatý bdí nad Církví jako celkem, bdí nad jeho viditelnou hlavou a charisma neomylnosti ve víře patří Církvi a její hlavě, nikoli jednotlivým věřícím.

Promiňte, že Vám to říkám tak otevřeně. Je mi to líto, a nemohu to dobře pochopit, že Vy, vzdělaný křesťan a tomisticky školený nenalézáte správný střed mezi dvěma extrémními směry, které Církvi nemohou prospět, ale mohou jí uškodit.

P. Reginald Dacík O.P.

*****  

Moje zmínka o Vás byla asi dvakrát velmi konkrétní jako reakce na uveřejnění Vašich výroků proti papeži a proti nové liturgii. Víte dobře, že jste vydal zvláštní spisy výroků odjinud o papeži a liturgii a sám jste připojil i do Etiky obdobné výroky. Jako vzdělaný a mnohoznalý katolík a známý, uškodil jste velmi na Moravě i jinde těmito tiskopisy semináři. Přicházejí hrozné dotazy, zda náš seminář to vydává a souhlasí s tím. Mám dojem, že byste se neměl dělat nevidoucí, jste přece dobrý katolík a papež Pavel VI. je nejvyšší a neomylná hlava Církve, což Vám není třeba zdůrazňovat. Byl bych rád, kdybyste upustil od takovýchto extrémních výroků svých i odjinud zachycených. Tím by bylo vše v pořádku. Měl jste přece krásné přednášky v semináři a nechtěl bych Vás ztratit ani v příštím roce. Víte, že i p. biskup Dr. Tomášek dal pokyn, abychom prohlásili, že za takovými spisy nestojí celý seminář a abyste letos už nepřednášel. Asi jednání Dr. Dacíka /slyšel jsem o tom od jednoho z Vašich přátel/ se týkalo toho, co se rozšířilo v Olomouci a Brně. Proto je třeba vzít správně tyto stránky jako jste ortodoxní i v jiných naukách a bude vše dobré. Nebylo v ničem nějaké zaujetí nebo nepřátelství proti Vám.

P. M. Habáň O.P.